Hlavní linie + čistka

Runar, běžela jako neúnavné zvíře, snažila se stíhat šílené tempo nastavené vlkem před sebou, nezvládala. Zastavila, na chvíli, v ten moment pochopila chybu, zmizel. Bratr zanikl v houfu vojáků, prolétl jimi jako vystřelená šipka, obratně, neviditelně, beze stop. Dostávala nezvladatelnou chuť klít, čekala tak dlouho, najednou náhoda sehrávala nevyrovnanou hru proti ní. Nejprve minula vystřelený šíp vinou neopatrného hejska, jemuž utekla v korunách přidružených stromů a nyní se sama odsoudila k zoufalému účelu stopování v bojové vřavě, což zavánělo nevyřčeným šílenstvím. „Dritt" (Kurva) zamumlala polohlasně, když přijala úděl nuceného pronásledovatele. Zrychlila, pročísla vlastní linie. Třela se o zmatené vojáky ladnými pohyby těla, zaraženě vzhlíželi k dívce v kožené zbroji, jak předbíhá obrněné muže vstříc bolestnému střetu. Dokonce dosud svírala luk, jakožto primární zbraň, nepochopitelné. Žádný z nich ovšem nevyužili příležitosti, aby ji zastavil, sevřel rameno, pouze přihlíželi, tupci. Opovrhovala jimi, všemi těmi Bohovi zasvěcenými blázny. Nenacházeli v srdci dostatek odvahy stanout bez bázně vůči nebezpečí, schovávali přítomnost pod nános kovu, mumlali modlitby, skládali sliby čistoty, když na druhou stranu netoužili po ničem jiném, než ty regule porušit, nechat propuknout pudovost, znásilňovat, trýznit. Odine, buď průvodcem na cestě. Ponech příležitost, daruj neohroženost, stůj po boku věrnému, nepřivírej náruč nad prosícím. Věřila, oddaně, i když svědčilo v opak. Ono nezdolné odhodlání ji formovalo, utvářelo, nutilo pokračovat. Nesla zodpovědnost, měla ochranu. Zůstane mrtva či naplní vytyčené poslání, horlivě upřednostňovala druhé. Záblesk v koutku oka, probíhala právě polem, když jí lem povědomé kožešiny udeřil do zorného pole, sekunda mihnutí, přesto, otočila zrak. Runar! Toužila křičet radostí, jak bláhová v ten moment byla. 
Zvrat, nepředpokládaný, mocný, zvláštní. Zaskočená přihlížela popudu, rašícím končetinám vydělujícím se z lůna země, zaražená. Uvízla, jakožto stovky dalších, oddíl, kam oko dohlédla, zůstal ochromený. Zálibně pohlédla směrem mizejícího tvora, vlkodlak zůstal ušetřen, jeden z mála. Zřejmě zavětřil kořist, povolali jej, hnal se bezhlavě vpřed, snad vyšší zásah. Děkování však nesměla uspěchat, sama zatuhla chycená do nepříjemné pasti, stahována k zemi nepředstavitelnou silou. Poryv větru jí uštědřil mohutný políček, dar otřásl tělem. Schopnosti, dar Odinův, chvilkově ucedil několik varovných popudů. Další vyvolený? Nechápala. Nepřátelé útočili okamžitě, reagovali na překvapivou taktickou výhodu, celá boční linie zůstala spoutaná, ona s ní. Luk, mizerná zbraň pro obranu, dýka, o něco málo lepší, méně účinná, netřímat oba kousky ona. Odrazila první ránu vedenou s jasným cílem, rychlého vyřazený protivníka sekem k oddělení hlavy. Pozvedla ruku třímající luk, zastavil švih jedenapůlručního meče. Voják nechápavě shlížel k tomu neobvyklému výjevu, zatímco dívka soustředila moc k formování charakteristik dřeva. Tvrdé, neskutečné tvrdé, bytelnější nežli kalená ocel. Tmavé oči osvětlila jiskřička pobavení, vždy si užívala ten zaražený výjev. Provedla odvetu, dokud ten chudák netušil, která bije. Hbitě šáhnula k pasu, sevřela rukojeť dýky, stále ovládané přidělenými charakteristikami. Jednoduchý, prudký bod do nepodstatné části těla, škrábla ho do boku. Ležel. Paralýza. Sesunul se s lehkostí k Ragniným nohám, až neopomenula nasadit do tváře mírný úšklebek. Luk místo štítu, dýka zastupujíc meč. Obdivuhodná kombinace k boji, většinou neúčinná, ne u ní. Zabloudil k ní další, obdobná strategie, šlo tomu těžko uvěřit. Blízký okruh protnulo neočekávané zvonění, jako když narazí kladivo do kovadliny, kdežto pouze meč střetnul rameno luku. Pobavený úsměv, rychlý obrat, další jí najednou vzdával čest svým tvrdým spánkem. Už však klečela, sbírala síly, marně vzdorovala tlaku pramenícího ze sevření nenasytným prstů, najednou však, prudce povolilo.
Neznala pravý důvod náhlé změny, přijala ji ovšem s povděkem, i když stála jakožto jedna z mála normanských příslušníků, obklopená jasnou přesilou. Skousla ret, dosud nezraněná. Hledala východisko, jakékoliv, jenž by jí umožnilo pokračovat ve stopách rodiny a vyhnout se brutálním jatkám, jichž prorokovala vytvořená situace. Zamrkala. Vlevo i vpravo jeden. Za zády, vpředu. Odříznutá od zbytku oddílu. Rezignovaně si oddechla, nastal čas dokázat svoji pověst, děsící Normany, nezdolného bojového ducha. „Odin blir hos meg. Runar, jeg vil aldri overgi meg. Dette er for deg, bror." (Odine, zůstaň se mnou. Runare, nikdy to nevzdám. To je za tebe bratře.) Natáhla tětivu. Stihnou, nestihnou to doběhnout? Spekulace, čistá, neohrabaná. Stáli dostatečně daleko, ovšem vždy počítala s nevyhnutelným. Zahlédla ironické uculování z jejich strany. Ale chlapi, já do vás nebudu střílet šípy. Ten moment pustila projektil. Hrot skončil zabodnutý pod nohama nejbližší Ingwirthských vojáků. Hlasitý smích. Její úsměv se pozvedl, když si ti hloupočtí nemotorové začali všímat mlhy, v níž se proměnil hrot šípu, štiplavé opojení se linulo bojištěm. Slyšela kuckání, někteří zpozorněli, ztráceli orientaci. Jiní jí okamžitě vystartovali vstříc. Kryla. lukem. Další dunivé cinknutí.

Voják, který mě zranil skončil potřísněný vlastní krví na zemi. Pro tento okamžik jsem měl štěstí, ale to se nemuselo opakovat. Jen jsem pobídl Hroma k pohybu vpřed, zatarasili nám cestu nepřátelé, kteří rozhodně nečekali na útok. První se na mě vrhl, jeho meč se zaleskl a já pozvedl šavli, abych vykryl jeho úder. Hrom pohodil hlavou a postavil se tak, jak jsem mu dal příkaz pobídkou. Byl jsem teď bokem k útočícímu Normanovi, vyměňujíc si s ním údery. Toho využili další dva z nich, v pokusu na mě zaútočit také. Můj hřebec se v tu chvíli vzepjal na zadní a nebýt toho, že jsem se držel jeho bujné hřívy, jistě bych skončil v prachu na zemi. Jeho kopyta proťala vzduch a sundala jednoho z Normanů ze sedla jeho koně,... netušil jsem jak to bylo možné... zdali to byla jen náhoda, nebo mě opravdu chránil. Nebyl však čas nad tím přemýšlet. Musel jsem odrazit další ránu a pak další, která přišla z druhé strany. V další chvíli jsem vedl útok já, na teď už jediného muže ze čtyř Normanů, který seděl na koni a můj dobře vedený úder jej srazil ze sedla. Byl to šikovný tah, ale nezdálo se, že bych si tím pomohl. Při odražení jednoho z mužů jsem zahlédl královnu, která se mi mihla v zorném poli... akorát k ní mířil Normanský vojevůdce. Všude se ozýval řev... a řinčení oceli.
Nějaký smluvený signál vedl ty čtyři bastardy k tomu, aby se na mě vrhli najednou... Společnou silou mě stáhli z mého černého hřebce, který se jim to všemožně snažil, stejně jako já, znesnadnit. Skončil jsem prachu a blátě rozdupané země. Okamžitě jsem se otočil na záda, přesně v okamžik, aby se má šavle střetla s mečem jednoho z nepřátel. Poté jsem se odkulil stranou a vyskočil na nohy. Byli v přesila, ač zranění jako já, ale v přesile a teď bez koně to bylo o něco horší, nežli na něm. Jeden z nich vyrazil a já uskočil stranou a máchl mečem proti němu a zasáhl ho do boku... Byl jsem rychlý a v tom byla má výhoda, na rozdíl od nich. Byly to hory masa, muži jako hora a každý měl sílu za tři, ale byli pomalí. Snažil jsem si vyprázdnit mysl, nemyslet na nic, krom své šavle a jich... moc mi to nešlo. Se zavrčením jsem se na ně vrhl, vlk uvnitř mě se zachvěl nedočkavostí a mé oči v tu chvíli získaly jantarovou barvu.

Boj se jeví nekonečný. Stále je slyšet křik zraněných, zvuk zbraní, těla padající k zemi. To je přesně to co mi dává pohled na tuto vřavu přímo z jejího středu. A samozřejmě nemohu nechat opomenout tu rudou tekutinu, která zkrášluje celé okolí. Chvilkami se stává, že mě tato rudá blaženost vyvede z míry. Pak se nedokážu soustředit na nic jiného. Avšak mě vždy z toho dostane nějaký Norman, který se mě pokusí zabít. Sleduji boj okolo sebe. Zhluboka se nadechnu a skousnu si spodní ret. *Zvláštní bojovat na něčí straně.* Povím sama sobě. Dám si pramínek vlasů z obličeje a otočím se za křikem. Uvidím muže, který běží proti mě. V ruce svírá meč, který vypovídá o tom, že má na svědomí spousty z našeho království. Pousměji se na něj a prohlédnu si ho ještě jednou než proti němu také vyběhnu. Vcelku pohledný Norman. Dlouhé blond vlasy na ramena s předními pramínky vlasů svázanými vzadu, modré oči a obličej mu lemují vousy. Vysoká a vypracovaná postava. Souzeno podle vypracovaných rukou. Celkem ho zarazí když vyběhnu proti němu beze zbraně, ale nezastaví ho. Jakmile jsme u sebe v dostatečné vzdálenosti chytím ho za ruku, ve které svírá meč a druhou rukou ho chytnu pod krkem. Sevřu veškerou svou silou. Po chvilce muž pouští meč a snaží se nabrat do plic aspoň nějaký vzduch. To mu mé sevření vůbec neumožňuje. Podívám se mu do očí. "Nedovolím, aby nějaký Norman překazil mé pátrání po tom parchantovi." Pustím ho a pomalu zvednu jeho meč ze země. Takový meč jsem nikdy neviděla. "I přesto, že je docela pohledný jako ty." Zabodnu mu meč do nohy. Muž vykřikne bolestí a mě to vykouzlí úsměv na tváři. "Víš hrozně ráda si hraji s lidmi jako jsi ty." Otočím mečem a následně ho vysunu z jeho nohy. Muž snažící se stále popadnout dech nemá na to, aby se bránil. Setřu jedním prstem krev z meče a prst olíznu. "Výborné." Povím a meč mu zabodnu do břicha. Nakonec mu podříznu hrdlo. *Hrozně si protiřečím když říkám, že nesnáším to čím jsem se stala. A přitom mě tohle tak baví.* Z mého proslovu k sobě samotné mě vyruší další Norman. K sebeobraně požiji meč již mrtvého muže. Už si nemohu s nepřáteli pohrát jako s blonďákem, ale i tak mě jejich smrt těší. Ladnou otočnou useknu hlavu jednomu z nepřátel. *Možná bych spíš měla poděkovat za to, že mi ukázal jaká v hloubi duše jsem.* 
Rozhlédnu se kolem sebe a všimnu si muže, který stojí opodál a boje se neúčastní. Není mu vidět do tváře, neboť tu mu zahaluje kápě. Avšak hned mi je jasné kdo ten muž je. Má nepozornost vůči boji mě stojí ránu na rameni od meče. Otočím se směrem odkud přišla rána a v tu samou chvíli ucítím bolest. Skloním hlavu a podívám se na zabodnutý meč v mém břiše. Skousnu si spodní ret bolestí a podívám se muži do očí. "To nevíš, že takhle upíra nezabiješ?" Chytnu ho za hlavu a zlomím mu vaz. Vytáhnu meč a otočím se k muži v kápi. Je na odchodu. "Ne to ne!" Vykřiknu. Zahodím meč a upíří rychlostí se rozeběhnu za mužem. Bohužel ten udělá to samé a je pryč. Zastavím se a rozhlížím se kolem sebe. Není tu žádná stopa po tom, že by tu vůbec byl. Chytnu se za břicho a ulevím si v podobě křiku. *Tak blízko jsem byla!* Rozejdu se kupředu. Potřebuji být sama a mít dostatek času se zahojit. Nabrat zpět svou sílu. 
Dojdu na místo, kde se také válčí, ale již tu není tolik protivníků. Podívám se na těla ležící na zemi. *Muselo je smést něco silného.* Všimnu si muže nehybně ležícího na svém koni. *Ten patří k nám.* Dojdu k němu a dám mu vlasy z obličeje. Je celý bledý, ale díky mému skvělému sluchu vím, že ještě žije. Prozradilo mi to jeho slabě bijící srdce a téměř neslyšný dech. Je celý od krve, ale žádné zranění nevidím. "Co se tu stalo?" Zeptám se ho i když odpověď nečekám. "To si způsobil ty?" Nešikovným způsobem ho sundám z koně a opřu ho o nejbližší strom. "Vím co ti pomůže. Ještě totiž není pozdě." Podívám se kolem sebe. "Potřebuji aby přežilo co nejvíce obyvatel z našeho království. Chci ho najít. Musím ho najít."

Zhluboka jsem se nadechla a podívala se kolem sebe. Na chvilku jsem zavřela oči a skousla si spodní ret. *Je úplně všude.* Ve své podstatě jsem nemohla myslet vůbec na nic jiného než na tu rudou tekutinu, která byla opravdu všude. *Co jsi vyváděl, že tě to tak dostalo?* Otevřela jsem oči a pohlédla na dlouho vlasatého muže před sebou. Nadzvedla jsem pravé obočí když ze sebe dostal ty tři slůvka, kterým jsem vůbec nerozuměla. "No tak dobře." Pověděla jsem a lehce se zamračila. "No te entiendo, pero quizás entiendes español." (Nerozumím vám, ale možná rozumíte španělsky) Mluvím k němu i přes fakt, že jeho slova mi nejspíš moc nepatřily. "No te dejaré morir." (Nenechám tě umřít.) Kleknu si k němu na zem a lehce se ke k němu nakloním. 
*Tak jo. Co ti je?* Zeptám se sama sebe a odhrnu mu košili, která si už nepamatovala jakou měla barvu před tou tragedií. Pomalu mu rozepnu košili, abych lépe viděla na tu spoušť. *Ty kráso. Tohle jsem snad ještě neviděla.* Musela jsem se nad tím pousmát. "Tonto. Tonto. ¿aventurarte en la batalla si no conoces tus habilidades? Realmente tonto." (Hlupáku. Hlupáku. Pouštět se do bitky když neznáš své schopnosti? Opravdu hloupé.) Už jsem ani nevnímala, že mluvím jen španělsky. Sledovala jsem jeho ránu a kroutila nad tím faktem hlavou. Nemohla jsem přijít na to jak k tomu došlo. Nevypadá totiž, že by nějak bojoval.
Pousmála jsem se jakmile jsem spatřila, že mi věnuje svůj první pohled. "Hola." (Dobrý den.) Pozdravila jsem ho. Zakryla jsem ránu jeho košilí a podívala jsem se na své ruce. Krev. Jeho krev. Podívala jsem se na něj s touhou. *Mohla bych a nikdo by se nic nedozvěděl. Věřili by, že ho zabili Normané.* Z přemýšlení mě vyvedla jeho slova. Díky jeho slovům jsem si uvědomila, že hovořím špatným jazykem. Zadívala jsem se mu do očí a na prázdno polkla. "Já? Já..." Zasekla jsem se. Občas mě udivuje jakou moc nade mnou má ta rudá tekutina. Vyvedla mě z míry, tak moc, že jsem málem zapomněla co jsem před chvilkou povídala. "...ptala jsem se, co se tu stalo." Olízla jsem si ret a pokračovala. "A také by mě zajímalo jak jsi přišel ke svému zranění." Dotkla jsem se jeho rány bez ohledu na to zda ho to bolí. "Nevypadáš po boji. Takže bych soudila, že jsi čaroděj, že?" Podívám se kolem. Boj kolem nás pomalu ustával. Neuvěřitelné. "Ale to je teď nepodstatné. Potřebuji aby nejlépe všichni z Ingwirth Holdu zůstali na živu. A tím pádem i ty. Nevypadáš totiž jako ti Normané." Ukážu hlavou k mrtvému tělu kousek od nás. "Vím, že se ti to bude jevit jako odpornost, ale moje krev ti pomůže vrátit se na nohy. Pak pro nás oba bude snazší dostat tě na ošetřovnu." Podívám se zas na své ruce a olíznu si z ukazováčku jeho krev. "Tahle cesta je totiž pro mne zajímavější, než tě sama odtáhnout na ošetřovnu i když bych mohla." Zasměji se a vyhrnu si rukáv. Kousnu se do zápěstí a natáhnu k němu ruku. "Tak prosím. Opravdu ti to pomůže." Pobídnu ho. "Jindy bych tě nechala s radostí vykrvácet, ale dnes si to opravdu nemohu dovolit." Vzpomenu si na muže v kápi. *Jednou tě dostanu!* Povím sama sobě. "Jinak s tebou naprosto souhlasím. Jsi hlupák. Nemáš chodit do boje když si nejsi vědom svých schopností." Pak už svou pozornost věnuji plně dlouho vlasatému muži. Čekám na jeho reakci.

Pokud se normanským pánům mohlo něco přiznat, pak fakt, že své rytíře neposílají do bitvy nevycvičené – a v tomhle případě proti Jasmine nestojí žádný hlupák, co by si teatrálně užíval celou záležitost, spíš naopak se jedná o precizního válečníka, jehož hlavním cílem je úkol splnit co nejdříve a s co největší efektivitou. Použít větší sílu, pravděpodobně by jeho výpad kryla zcela zbytečně, zdá se, že rytíř alespoň v tomhle směru povolil – dal jí naději vůbec se krýt, aniž by využil plnou mužskou sílu a přetlačil ji ve snaze seknout či bodnout do nechráněné části těla. Její úder hravě vykryje a v tom, aby zasadil další, mu zabrání pouze její kouzlo – ne však dlouho, zdá se, že jej vzdálenost sotva zastaví, ba naopak, brzy se k ní znova dostane s další sérií úderů, snad ve snaze nedat jí možnost vydechnout další slova, co by proti němu mohla použít. Ten poslední je veden na nepříliš velký nechráněný prostor na boku, kde ji s mistrnou přesností sekne, když využije chvilku nepozornosti a malý šermířský fígl. Co však vymstí i jemu, nebo´t reakcí je magicná vlna – silnější než předím, co jej smete a jemu trvá notnou chvíli, než je schopen opřít se o meč a vytáhnout se na vratké nohy, neb na jednu z nich viditelně kulhá. V tuhle chvíli přijde první emoce čitelná i jen řečí těla – zaváhání. A strach, ten též. Nejspíše, když si uvědomí, že tohle způsobilo jedno škrábnutí. Silnější úder? Mohlo by být daleko hůř. Silnější úder proti jejím lidem? Mohlo by být mnohem hůř. Zaváhání, po kterém přijde zadutí na ústup.

Boj byl lítý, boční line byly rozprášeny stejně jako část bočního středového útoku nepřítele, jak mág , vyhodíc do vzduchu celou svou sílu potřel magií slušný počet nepřátel. Sám utrpěl významná zranění, která zdá se, pomalu přestala být se životem slučitelná. Jeho štěstí na staré upírky jej ale provázelo více než rozum, takže se Korialstrasz dostal na ošetřovnu, kde se jej ujal podivný ale velmi zkušený lékař Maxmilián Verner a jeho nově nabytý pomocník Harvey. Sestra jménem Gilis zase vyběhla na pomoc zraněné Dianě. Lékařka Claire právě zaryla skalpel hluboko do krku nepřítele, který devastoval zraněné a poté se ujala těch, na kterých e mu podařilo napáchat škod,y ač některým již nemohla pomoci.
V srdci boje nastal chaos na nepřátelské linii, neboť náhlá ztráta mnoha mužů způsobila silné oslabení a Ingwrthští se dostali do jejich srdce kde statečně umírali i kosili. Boj mezi vojevůdcem normanského vojska a královny Jasmine byl velmi vyrovnaný, to co žena vyrovnávala magií on vyrovnával silou a agresí boje. Tím se mu podařilo zasadit královně zásah , kterým způsobil hluboký krvácející šrám na ruce. Obrana magickou střelou bla ale úspěšná a muž, který uviděl, jak silnou magií oplývají, zavelel k ústupu. Královna si sevřela ránu, ve které naštěstí nebyla zraněna žádná tepna a sledovala celou scenérii. Normané se stahovali a za ní byl slyšet šťastný vítězný křik. Ona ale nejásala, něco tu nehrálo, boj byl ukončen příliš brzy... Ale faktem je, že je velmi drtili...Zavrtěla hlavou a snažila se vyhledat očima někoho známého, kdo by jí pomohl na koně. "Seberte raněné...odneste je do polní nemocnice...mrtvým vzdejte hold...gardo..udělejte mohylu, ráno je se vší úctou pohřbíme..." Zavelím a snažím se usmívat, přeci jsme dosáhli velkého vítězství...Ale dokud nebudou Normané pryč od hranic a naši v bezpečí Ingwrith Holdu, nebudu mít klid.
Do zajateckého vozu přibylo pár dalších, někteří vojáci, někdo vypadající jako jeden z velících normanů, také je tam seversky vyhlížející dívka která byla nalezená jak objímá zraněného z nepřátelských řad (Ragna a její bratr). Budou převezeni spolu s ostatními do Ingwrthu, kde s nimi bude vykonán soud.