Hlavní linie + čistka

Po té, co se velké síni probraly plány a strategie... a rozdělily se úkoly, královna nás propustila, abychom se připravili. Byla to dlouhá a náročná noc, plná napětí a nejistoty z nadcházejících dnů. Hlava mi třeštila z neustávajícího hovoru mezi královnou a námi vojáky. Emmeline se zdržovala v mé blízkosti po celou dobu... bál jsem se ji ztratit z dohledu.
Kráčeli jsme k hradní bráně, kudy před několika hodinami projel vůz se zraněným hraničářem, jež po předání té hrozné zprávy zemřel. Emm byla v tom okamžiku vyděšená a já ji svíral v náručí po té, co se ke mě přitiskla... Nebylo příjemné jí tichým hlasem potvrdit, že je rytíř opravdu mrtev. A nejhorší na tom všem byl fakt, že on nebyl poslední, kdo v této válce zemře... ne, tohle byl teprve začátek. Kus za bránou jsem se zastavil, abych si Emm přivinul k sobě a pohlédl jí do očí. Chvíli, jen okamžik jsem ji takto v tichosti pozoroval, pozorujíc její tvář, nežli jsem přiblížil svá ústa k jejím a políbil ji. Zprvu něžně, ale později se osmělil... jazykem pronikl do jejích úst, jako by do polibku vložil každou svou obavu a bolest z toho, že i ona musí poznat krutou tvář války. Po chvíli jsem se však odtáhl, s výmluvným výrazem ve tváři... Bylo těžké to vyslovit, ale tohle byla možná poslední možnost jí to říci. "Chci aby jsi věděla, že... že mé srdce patří jen tobě. Miluji tě, Emm... ať nás čeká cokoli." Zamručel jsem téměř šeptem, nežli jsem od ní s úsměvem odstoupil, abych se s ní rozloučil a nechal jí jít domů. Musela se připravit na tažení stejně jako já a musela se rozloučit s Marry... Nechal jsem ji odejít a sám se vrátil na hrad do kasáren, kde jsem z truhly vytáhl svou starou zbroj... zbroj z křížové výpravy. Nebylo to žádné těžké brnění, jen lehká kroužková zbroj s kápí a templářská tunika. Když jsem byl oblečen, na ramena jsem si připevnil štítky s erbem království. K pasu jsem si připevnil svou šavli a na záda hodil toulec plný šípů. Nežli jsem opustil svůj pokoj, vzal jsem si z postele svůj jezdecký luk a zamířil do stájí. Tam mě přivítalo Hromovo zařehtání. Moc dobře věděl, že se něco děje, když téměř každého koně v maštali někdo sedlal... cítil to napětí stejně dobře jako ostatní koně. Všichni si byli vědomi naší nervozity a adrenalinu v žilách. Jakmile jsem svého arabského hřebce vyhřebelcoval, začal jsem jej strojit... Můj kůň byl pro mě pokladem... tou nejcenější věcí, kterou jsem vlastnil... byl stejně divoký jako já. Jeho nervózní přešlapování a pofrkávání, mi jen na tváři vyvolalo úsměv. Těšil se na akci, měl to v krvi, tak jako já, ač mě vidina války nelákala, jako před lety. Byla mou součástí, ale já měl příliš velkou starost o Emmeline.... Když přišel čas a já byl hotov, vyvedl jsem Sněžného Hroma z maštale a nasedl... on bujně pohodil hlavou a temperamentně vykročil, abychom se mohli zařadit, tam kam jsme měli. Očima jsem prve vyhledal Emme a povzbudivě se na ni pousmál, nežli jsem vjel do blízkosti královny... před kterou jsem uklonil hlavu, mezi její gardisty a schopné dvorní dámy. Zaujal jsem místo po levici lady Elizabeth, jejímž ochráncem jsem byl. Za námi jeli mí muži, jež jsem měl pod velením. Tolik jsem si přál mít po boku i Emm, ale pravidla říkala něco jiného... proto jsem se na ni ještě jednou otočil, nežli královna začala s pokřikem, při kterém běhal mráz po zádech. A jakmile pozvedla meč v odhodlání, které nám předávala... vytáhl jsem svou šavli a pozvedl ji též, abych Její Výsost podpořil a pohohl tak také vyburcovat zasmušilý dav. "Za Ingwiht Hold a za královnu!!!" Vykřikl jsem, jakmile byla má zbraň nejvýše, při čemž Hrom pohodil hlavou a bujně přešlápl. Bylo jen na ostatních, zdali se přidají... ale každé vojsko muselo v něco věři a v tomto případě to nebyl kříž na mé zbroji, ale domov náš všech a žena, jež stála v čele... Museli jsme věřit!

Bylo to zvláštní. Stít kousek do něj, když on sám připravuje plány a různé strategie, kterým jsem nerozuměla. Nechtěla jsem se jim ale plést pod nohy, a proto jsem stála opodál a přemýšlela. Vždy jsem ale byla Archerovi na dohled, nechtěla bych vědět, co by dělal, kdyby se najednou otočil a já tam nebyla. Pravděpodobně by převrátil celý hrad naruby, jen aby mne našel. Tato myšlenka mne hřála u srdce. Že mu na mne tak moc záleží. A právě díky tomu mé srdce i bolelo, bylo mi špatně, cítila jsem se na omdlení. A to jenom kvůli tomu, že jsem viděla mrtvého muže, a že to nemusí být první. Že bych mohla vidět mrtvého i Archera... anebo sebe. Už bych ho nikdy neviděla, neviděla bych Mary, neřekla bych otci, jak ho mám ráda, a že mne mrzí, že jsem tak odešla. Z toho neustále přemýšlení a postávání opodál už mne začala bolet hlava a klížily se mi oči. Brada mi neustále padala na hruď a jen násilím jsem se držela vzhůru. Bylo to těžké, nebyla jsem zvyklá tak ponocovat, ještě když se toho stalo za tak krátkou dobu tolik.
Když skončili a královna je všechny propustila, s Archerem jsme se bok po boku rozešli ven, směrem k hradní bráně, která nás vyplivla v podhradí. Když mi řekl, že ten voják je mrtev, dost to mnou otřáslo. Nejsem zvyklá vídat mrtvé, vždyť mám výčitky i kvůli obyčejné kryse někde v ulicích města. Jak bych asi tak mohla reagovat na zesnulého člověka? Ale musím být silná, proto jsem raději všechny pocity uzavřela uvnitř mě, dokud si mne nepřivinul k sobě. V tu chvíli se v mém obličeji objevil naprostý zmatek, se kterým jsem jeho směrem, abych mohla nakrčit nos a mírně naklonit hlavu na stranu, abych se němě zeptala, co se děje. "Archere-" začala jsem zmateně, avšak nastalo z mé strany ticho, když se jemně jeho rty přitiskly na mé. V tu chvíli ve mě vybouchly všechny ty city, které jsem k němu cítila a do očí mi vhrkly slzy, mezitím co jsem mu oplácela polibky a tiskla se k němu, jako by to mělo být to jediné, co dokážu udělat. I přes naši smělou chvilku, kdy mi zčervenaly tváře z představy, že by nás někdo mohl, mi jedna slza z vnějšího koutku očí vyklouzla. Když se ode mne odtáhl, okamžitě jsem si ji setřela hřbetem ruky a docela zadýchaně pohlédla jeho směrem. "Co-Co to mělo být?" zeptala jsem zmateně, přičemž jsem měla při jeho dalších slovech pocit, že se rozpláču. Pevně jsem sevřela jeho ruku a popotáhla, abych zahnala pláč, který se ve mě zvedal. "Takto... takto nemluv, prosím. Já... nepovím ti to nazpět, protože to by znamenalo, že je možnost, že.. už se neuvidíme. Ale takto... oba tohle přežijeme, abych se ti mohla vyznat, dobře?" zašeptala jsem koktavě, potláčeje pláč. Loučit se s ním bylo těžké. Snažila jsem se být silná, doopravdy snažila, jelikož i on se usmíval, ale vydržela jsem to jen chvíli. Sledovala jsem ho, dokud mi nezmizel ve tmě a teprve poté se rozešla domů, za Mary, které jsem se s hysterickým pláčem složila do náruče. Byla to těžká noc. Když jsem vyčerpáním z pláče na pár hodin usnula, zdály se mi špatné sny.

Nakonec se s pohlazením slunečního svitu, které mi dává alespoň malou naději, probudím. Musím se přichystat. V podstatě není ani moc co. Ošatím se mužským oděním. Kožené kalhoty, vysoké boty pod košile a co nejmenší košile, pevně uvázaná, aby na mne nevlála. Mám kůží stažené předloktí. Kdybych neměla dívčí křivky, s klidem bych mohla nahradit hubeného a malého chlapce. Zbroj si nemůžeme dovolit, ale mě to nevadí. Co se má stát, stane se. Cítím se, jako bych přes nos uzavřela všechny pocity v nějaké krabičce, kterou jsem zamkla a zámek zahodila. Kalhoty musím mít stáhnuté silným opaskem, aby mi nepadaly. Zahledím se na sebe do zrcadla a nespokojeně si prohlédnu své po hýždě dlouhé vlasy. Co s nimi, aby mi nepřekážely v výhledu? I kdybych si je stáhla, nakonec se stejně uvolní a já nic neuvidím. Mary spí, takže se o to musím postarat sama. Je to drastický krok pro mnou ženskost, avšak vlasy mi rostou rychle, za pár měsíců je zase budu mít stejně dlouhé. Proto popadnu nůž, kterým si vlasy zkrátím kousek pod bradu. Následně probudím Mary, abych se s ní mohla rozloučit, což se neobejde bez jejího pláče, ale já už nepláču. Už žádný pláč. Zvládnu to. Nejsem z cukru, něco takového mne nepoloží. Nakonec si za opasek zastrčím otcovu dýku.
Jakmile se s ní rozloučím, vydám se ven, abych si od zbrojíře mohla převzít těžký meč, který si na dalším opasku omotám kolem pasu a raději si vezmu další dýku, musím vypadat velice zvláštně. Tak křehká dívka ozbrojená až po zuby. Zařadím se do davu mezi ostatní poddané a začnu očima hledat Archera. Nevím, zdali mne jeho přítomnost uklidňuje, či naopak. Úsměv mu oplatím, než se zahledím na královnu. Na tváři mám klidný výraz, jako bych právě nešla do války. Ale je to jenom maska. Ten vnitřní strach se kolem mne musí linout na kilometry daleko. Mlčky poslouchám královnin proslov, který není zrovna uklidňující. Ale ať si myslí, co chce. Nebojuji za ni. Ani ji neznám. Bojuji za Mary, za Archera a za svůj domov, kterým Ingwirth Hold je.
Přidám se k všeobecnému bojovému pokřiku a vydám se na několika hodinový pochod směrem k hranicím, kde se budou odehrávat jatka. Zdali se bojím? Ano, ale zvládnu to. My to zvládneme, protože nemáme na výběr. Berou nám něco, co je naše a to je špatně.

Když jsme se konečně utábořili, sednul jsem si blízko táboráku zahleděný v jeho plamenech a poslouchal praskání jisker. Nacházel jsem v tom jakési utěšení, když se blížila má smrt, jediné co jsem dokázal bylo si sednout a kouřit dýmku. Přemýšlel jsem o tom co vše jsem udělal a potkal za lidi. Vybavila se mi známá čarodějka Beatricie. Usmál jsem se jak jsem si vzpomněl jaká je to úsměvavá slečna.
*Teď bych její přítomnost ocenil nanejvýš*
A v tom se ozval její hlas, pohlédl jsem vzhůru a viděl ji před sebou. Ztuhl jsem ve tváři, protože jsem si myslel, že je to přelud než přišla a objala mě. Usmál jsem se a hned na ni vyhrkl co tady dělá, proč nespí, apod...
"To je neuvěřitelné, zrovna jsem na.... Eh... A co tady děláš? Snad nechceš jít bojovat? Byla by škoda znetvořit tak krásnou slečnu"
Zasmál jsem se a pohlédl jejím směrem, přičemž jsem si popotáhl dýmky a vyfoukl. Nabídl jsem ji i místo vedle sebe k posezení.

Usměju se při její společnosti. Je opět tak veselá a milá jak ji znám i stejně tak příjemná. Když mě začne utěšovat a mluvit o ostatních, moje city se opět rozhřejou a já přestanu myslet na smrt, ale přizpůsobím se polemizování nad ostatními.
"Čím? Jsem lepší s mečem než lukem. Ale tentokrát jsem byl obezřetný a u kováře, jsem požádal o nový meč, který ovšem mě stál všechny mé finance"
Vytáhnu z pochvy dlouhý meč a rudým ostřím a na jílci jakýsi obmotaný druh draka. Byl pestře rudý kdy místy až vypadal, že hoří.
"Je to jediný meč, který vydrží moje eso v rukávu. Nedávno jsem si to vymyslel a skvěle mi to pomůže, abych nezemřel"
Polknu a položím meč před sebe. Vydechnu lechce a kouknu na Beu.
"Stále hledáš někoho koho ke komu se chceš přitulit?"
Po této otázce mírně zrudnu v tváři jakobych se ji ptal na něco intimního.

Kývnu hlavou a dám ji čouda. Nakonec nechám ležet meč a přitisknu rukou Beu k sobě. Ihned mi je lépe a pomalu se prohlížím odrazem v meči.
"Eso v rukávu jsem vymyslel vůči některým. Před bitvou meč namočím v oleji a díky toho, že tento meč je ze speciálně šlechtěného kovu, vydrží hořet na něm déle. Díky toho budu moct některé lidi silně zranit a podpálit"
Usměju se když ji rukou chytnu za rameno a Bea na mě položí hlavu. Cítil jsem teplo jejího srdce a kapka krve mě vzrušovala v touze po hladu. Odvráil jsem hlavu jinam, ale přesto ji dále držel.

Její zkouška dýmky byla vtipná. Připomnělo mi to mě za mlada... Když se mě, ale zeptala co dělám a čím se živím. Nedokázal jsem odpovědět. Sklonil jsem hlavu, sundal z ní ruku a spojil je před sebou jakobych se modlil.
"Co dělám? Sedím, píšu poezii a nebo přemýšlím o tom co je mým smyslem v životě. A jím? Okrádám nebohé mrtvé bandity nebo lidi co potkám a umřou hlady o jejich krev. Nepil jsem čerstvou lidskou krev i když bych měl a dalo by mi to více síly... Chci ať jsem aspoň ješt3 nějak lidský"
Syknu a sevřu dlaně v pěst. Vzpomenu si na svoji ženu a jak dlouho je to od její smrti.
"Už si ani nepamatuju jak se lidi baví ve volném čase. Jak voní žena. Jak chutná pivo. Nebo jaké to je s někým usínat..."
Schovám meč do pochvy a začnu přikládat do ohně.