Hlavní linie + čistka

   Tančíme, stejně mi přijde, že je duchem mimo a takový odtažitý a pokud něco umím tak je to udělat tak, aby muž nebyl odtažitý, vezmu jeho ruce a položím si je na boky, v tu samou chváli kdy se odvážil i on, musím se usmát, tančíme do mého tichého broukání. Pak dotancujeme a on mě políbí na tvář, vydechnu lehce zklamaně, copak se mu nelíbím? To se mi nezdá. "Tak proč tak nesměle Williame?" Zeptám se jej a mrknu na něj. Sedneme si a do jeho ticha, které nehodlám trpět protože je smutné odpovím. "To i já...a bitva dopadne dobře...my máme o co bojovat! pamatuj.." mrknu na něj a přitisknu se k němu, jak jsme přestali tančit zakousla se mi do ramenou zima. "Měl bys..." lehce mu přejedu prstem po rtu, je drsný, strniště mu vykukuje a já vydechnu. "Williame...na jak dlouho mě to oslabí když ti dám napít?" Zeptám se ho tiše...

Zasměju se a zavrtím hlavou. "Kouzlení mě bolí...bojím se ho...válka mě bolí...ale nedávám to znát protože to nemá význam...polykám oheň, hraju si s hady a ohýbám své tělo do pozic, které nikdo neumí...myslím že o bolesti něco vím Williame." Ušklíbnu se, nejsem žádná citlivka. Přitiskne se ke mě a já se o něj opřu, vydechnu, má tak pevné mužné tělo, olíznu si ret, chci ho políbit. Místo toho mě ale překvapí a políbí mě tak priudce že mi málem vyskočí rdce z hrudi. Sice je upír ale hřeje díky přítomnosti ohně. Polibek mu oplácím a usmívám se, opřu o něj čelo když polibek skončí a lehce zašeptám. "Už jsem myslela, že tohle ani nedovedeš..ale..dovedeš a moc moc dobře." polknu s chvěním v hlase, způsobeném náhlým přívalem spokojenosti. "Pak to budu brát jako privilegium." Zasměji se zvonivě a políbím ho znovu, přičemž držím jeho drsné tváře a i přes mou výšku se musím lehce nadlehčit abych na něj dosáhla, je mužný, Ramiro také ale jinak, uhlazeným princovským způsobem, Will je zase takový ten drsný rytíř. A já jsem jak motýl, terý přelétá z květiny na květinu protože miluje ten sladký nektar a ráda pomůže jak sobě tak květinám.

Zachvěju se, stává se chtivým, uculím se, konečně se projevuje jako muž, co se mu asi stalo, že je tak zaseklý, protože má v sobě nějakou bolest, narozdíl ode mě ji ale kompenzuje zasmušilostí a nejspíše i občas nemilými vzpomínkami.Vydechnu toužebně, když mi přejede prsty po ňadrech a ruce obtočené kolem jeho krku, vtom ale ztuhne, tedy celý ne jen tak jak to muži mají. Zašeptá jedno slovo a já automaticky pustím, jeho rychlostí se přesune do lesa a já se rozechvěju, ale připravím se kdybych musela čarovat nerada bych, neumím to moc ovládat, v ruce třímám malou dýku, jediné s čím bych si nevypíchla oko. Během vteřiny uslyším rány a ržání koně, Will se vrací, strhne ze sebe zakrvavenou košili a já si skousnu ret. "To bylo rychlé, nejspíš ani nevěděl, co se stalo...co kůň? Mohl by se hodit..." povím a mávnu na stráž, kterou vyrušil hluk, ukážu jim, kde mrtvola leží. Musí to nahlásit a prohledat ho. Obejmu se rukama ale snažím se usmívat. Smrt je tak blízko, hmatatelně blízko. "Chtěl tě otrávit?" zeptám se ho, když promluví o krvi a přijdu k němu, položím mu ruku na hruď. "Zranil tě?"

Umlčela jsem její slova svými rty, slíbal jí je ze rtů, dávajíc do toho každičkou svou emoci - lásku, vášeň, majetnickost, něhu, strach i hněv. Všechno to, co jsem nemohl vyjádřit slovy. Když jsem se po té odtáhl, byla snad ještě zmatenější... Trpce jsem se pousmál, nežli jsem odpověděl na její otázku. "Polibek." Uchechtl jsem se, ale neznělo to jako jindy... tohle nebyla chvíle pro ironii. Proto jsem se nadechl a pověděl jí to, co jsem chtěl po celý večer a na co jsem až doteď neměl odvahu. Nikdy jsem to neuměl povědět tak jako jiní muži, ale na rozdíl od většiny z nich jsem to myslel opravdu vážně. V očích se jí zaleskly slzy a sevřela mou ruku pevněji, když jsem umlkl. To co mi odpověděla mě donutilo k úsměvu, ke šťastnému, ale smutnému výrazu... tolik jsem se obával, že přijdu i o ni. Kéž by tam vůbec nemusela chodit. Mluvila tiše a překotně, přesto jsem jí uhranutě hleděl do očí, svírajíc její dlaň ve své a druhou rukou jsem pozvedl, abych ji palcem pohladil po tváři. Byla to jedna z nejtěžších chvil mého života a tak jsem jen němě přikývl, nepřestávajíc jí hledět do očí. "Dobře." Přislíbil jsem jí, ale pak se široce usmál. "Beru tě za slovo Emm." Dodal jsem naoko varovně, snad jen v pokusu zahnat slzy jež se jí hrnuly do očí. To, že pálily oči i mě jsem si samozřejmě odmítal přiznat. Naposled jsem ji letmo políbil, loučíc se s ní. Bylo to těžké, ale přesto jsem se usmíval... přesně tak jak jsem byl naučen, jen abych ji nezatěžoval vlastními pochybami. Zmizel jsem za zákrutou ulice a vrátil se do hradu, kde jsem se připravil na pochod, jež nás všechny čekal.

Počkal jsem si na Emmelinin úsměv, jímž mi oplatila ten můj. Nebylo správné, že tady byla... S přemáháním jsem se otočil zpět na královnu, která začala s bojovým pokřikem, jež nás všechny povzbudil, a ke kterému jsme se z většiny přidali. Po té se dalo vojsko na pochod směřující k hranicím, vstříc válce. Pobídl jsem svého hřebce, jehož nebylo lehké udržet v klidu stát a dav se rozešel. Bylo to únavných pětadvacet hodin, tedy hlavně pro normální lidi a naše koně. Držel jsem se stále po boku lady Elizabeth, ale můj pohled často utíkal k dívce pochodující za námi. Asi po půl dni nepřetržitého postupování vpřed jsem opustil hřbet Hroma, neboť jsem jej chtěl šetřit. Byl vytrvalý to ano a dokázal vydržet mnohem více, nežli putování krokem irskou krajinou, ale chtěl jsem aby byl pro nadcházející dny v té nejlepší kondici. Navíc jsem si chtěl protáhnout nohy. Takže jsem stále na svém místě šel podle svého koně. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem tak ztratil výhled na Emme, což mě trochu znervozňovalo. Cesta se vlekla, neboť se musela přizpůsobovat nejpomalejším a tak nebylo divu, že jsme se utábořili až uprostřed noci. Všichni si potřebovali odpočinout po náročném dni, ale jak se říká... bylo to jako klid před bouří...

Když se vše postavilo přivedl jsem Hroma od hromadného uvaziště k malému stanu, který jsem vyfasoval pro sebe a Emmeline. Trávy zde bylo dost, ale i tak jsem mu přinesl trochu sena a vědro s vodou, aby měl vše co potřebuje... již dávno byl odsedlaný a odužděný, teď ho stačilo jen trochu přetřít hřeblem a zkontrolovat kopyta. Vysvlečený z kroužkové zbroje, jen v bílé haleně a kožených kalhotách jsem se vydal mezi ostatní stany. Pozdravil jsem se s několika vojáky a došel zkontrolovat i své muže, které jsem postavil na stráž ke stanu lady Elizabeth, ale vše bylo v pořádku... mimo to, její stan nebyl nikterak daleko od toho mého, dalo by se říci, že téměř sousedily. Poté jsem pokračoval dál, abych našel mezi ostatními Emmeline a vzal si také trochu teplé polívky, která se vařila v polní kuchyni. Cítil jsem, jak mé žíly naplňuje jistota v prostředí, které mi bylo tolik blízké. Přeci jen jsem ve válce strávil několik let.. byla pro mě přirozenější, nežli normální život, ať jsem si to chtěl přiznat nebo ne. První se mi podařilo nalézt kuchyni a tak jsem nabral trochu polévky pro sebe a pro Emmeline. S miskami v rukou jsem se znovu vrhl mezi stany, hledajíc tu jedinou, jíž patřilo mé srdce.

Syknu a kouknu ji do očí s kamenným výrazem. Kdy ji chytnu za bok a přitáhnu.
"Trvá mi hojení déle, protože nepiju čerstvou krev."
Poslední slovo jakobych polknul, přičemž první co mě napadne je čím mě říznul.
"Ale hlavní důvod je, že ta dýka co měl byla stříbrná"
Zamlží se mi před očima a zase zaostří. Vím, že to časem se zase zahojí, ale i tak je ta rána celkem nepříjemná. Poté ji pohladím rukou po tváři a vášnívě a dlouze políbím, přičemž ji zajedu rukou pod její šaty rovnou na prsa, které zmáčknu ve svých rukou jako balónky proti stresu. Přestanu a kouknu na ni.
"Všechny čarodějky jsou jako ty Beatric?"

Chytnu ji za ruku a odvedu pod přístřešek, kde ale před vchodem zadržím, nadechnu se a ještě vzhlédnu k nebi k hvězdám. Nádherně osvětlené nebe ve kterém se hvězdy třpitili a zářili na zem. Přemýšlel jsem kam se poděli mraky, ale poté jsem pohlédl na Beatrice.
"Tvá touha je vskutku krásná stejně jako ty."
Usměju se a vejdu s ní pomalu dovnitř kde se nachází uprostřed stůl a za ním na kraji stanu nádherná dvoulůžková postel s lehce žlutým prostěradlem a nádhernými červenými dekami s polštáři. Vcelku mě zarazilo jak to bylo hezky ozdobené okolo. Pouze ve svých kalhotech a lehké koženě kroužkované zbroji jsem tam stál a koukal na Beatric.
"Opravdu to chceš?"

    Jdeme do přístřešku, kde je poměrně příjemné vybavení, postele jsou sice ze slámy ale pohodlné, aby ne, tento stan patří vojákům a jako takový musí mít alespon minimum pohodlí, aby byli schopní bojovat, ačkoliv si myslím, že královna sama by nenechala spát na špatných místech nikoho kdyby to vše bylo v její moci, já osobně usnula u ohně protože jsem byla příliš vyčerpaná přemýšlet nad přístřeškem. "Ty mou touhu vidíš?" Zeptám se ho a sousniu si ret, on je zvláštní, tak jiný, zamlklý tichý, a přitom poetický. Drsný a v jádru nejspíše jemný a zranitelný, takový ten typ o ho máte chuť jak zachraňovat, tak nechat se zachránit jím. Přejdu s ním k posteli na kterou se vyhoupnu jako gazela a natáhnu k němu ruku. "Kdybych tě nechtěla nejsem tu..." Ujistím ho. Nejsem romantička, nebo jsmem ani neměla šanci být, mám ráda muže a rozkoše. Ale vybírám si, on se mi líbí, moc se mi líbí , jeho zručné a očividně zkušené ruce s emým tělem jen za těch pár polibků a doteků udělaly divy. Polknu při vzpomínce na předházející minuty. "No tak..Williame nenechej mě čekat..."