|
|
Okolí
Feb 16, 2020 13:25:31 GMT
Post by Gwynn 'Vrabčák' Maddock on Feb 16, 2020 13:25:31 GMT
Někdy mívala pocit, že se uvnitř Einarovy duše odehrával boj dvou protichůdných stran, aniž by znala sebemenší podrobnosti. Trápil se, vídala mu to na očích, na rysech tváře, které tu a tam pohltila tma, přičemž jí nikdy nesdělil, co se dělo uvnitř jeho hlavy. Proč se tak trápil? Proč se nepodělil o své myšlenky a neulehčil tak svému svědomí? Bála se, děsila se té myšlenky, že se jednoho dne zhroutí podobně jako ona toho dne, kdy přišla o Andrease. "E-Eina-... drahý, je všechno v pořádku?" Byla tak zvyklá ho oslovovat jménem, že to nové, mazlivé a láskyplné jí v první chvíli zaskočilo, překvapeně pomrkávaje očima, zda skutečně vyslovila něco takového. "Vypadáš... že tě něco trápí. Něco víc než... možnost vrátit se." Snad se bál, aby se nestalo něco jí? Ne, to nebyla pravda, ač ho to pravděpodobně také trápilo. Ne. Něco na tom, jak hovořil, jaká slova volil... jaké osoby. Jako by mluvil za vícero lidí. "Nejsi troska, Einare! Takhle... takhle o sobě nemluv... prosím," jemný povzdech doprovázel starostlivě znějící slova, zatímco zelenkavé oči vyhledávaly ty jeho při něžném polibku na čelo. Tolik si přála se k němu přitulit, ale v první chvíli museli vyřešit jeho ucáraný vzhled, špínu na každém odhaleném kousku kůže, aby nepřipomínal někoho, kdo se právě porval s medvědem. Sama zachytila jeho tváře do dlaní, nutíc ho, aby jí pohlédl do očí. "Přežil jsi bitvu, kde padli stateční vojáci. Přežil jsi týdny... měsíce mimo civilizaci. Skrýval ses před nepřítelem. Nejsi troska. Jsi bojovník. Jsi můj hrdina, Einare. Nevidím nikoho jiného než-li statečného muže, který dokázal přežít ty nejtěžší rány osudu. A za to tě miluji ještě víc." Ta slůvka jí utekla ze rtů samovolně, nezastavila je. Ani nechtěla. Přesto překvapeně zamrkala, věnujíc mu vykulený pohled. Nikdy neřekla, že ho miluje, nikdy to nahlas nepronesla. "J-já... miluju tě, Einare. Miluju," vydechne šťastně. Úsměv se rozrůstal na rtech, než se k němu přitáhla, věnujíc mu dlouhý polibek. Polibek tvořený čistou láskou vůči jedinému člověku, který ji dovedl podepřít v nejtěžších chvílích.
Znovu ji ale zarážel volbou slov - všechno to hovoření ve třetí osobě. V první množného čísla. Vysloužil si zmatený pohled, po němž se krátce stáhla, ustupujíc o kousek vzad. "Einare... proč tak mluvíš? Co tím myslíš... my? Proč o sobě hovoříš tak zvláštně?" Děsilo ji to. Dokonce se zdálo, že ho snad šílenství dohnalo a teď před ní stál blázen.
|
|
|
|
Okolí
Feb 17, 2020 15:18:55 GMT
Post by Einar Aaltonen on Feb 17, 2020 15:18:55 GMT
Cítil, jak ho jeho minulost a jeho vlastní identita dohání. Nemyslel tak, jak by správně měl. Nedával si pozor na to, co říká. Nechtěl jí říct, co se s ním děje. Věděl, že by ho brala za blázna. Nechtěl to udělat, ale jednou se k tomu dostat musel. Nebyla jediná cesta a oddalovat si tuto nepříjemnou situaci by bylo snad i horší. Teď byla příležitost. Přeci by jí to mohl nějak rozumně vysvětlit bez toho, aby si myslela, že se totálně pomátl. V tomto měl seveřan jasno. Nebyl člověk, svého vlka cítil. Nereagoval jako předtím, ale cítil v těle jeho přítomnost. S unavenýma očima na ní hleděl a maličce se usmál nad snahou mu říkat něčím jiným než jeho jménem. Byl unavený, to bez pochyb. Jeho milá to musela vidět, jeho kruhy pod očima a hubenější tělo tomu bylo důkazem. Snažil se ulovit pár dnů zpátky jelena, jenže ho vystrašili lovci, kteří nejspíš hledali jeho. Hledali ho a on musel být opatrný. Nechtěl, aby ho chytili. Nesměl tomu dopustit. Teď už nemohl myslet jen na sebe. Nemohl tu Gwynn nechat samotnou. Bál se, že pokud by se dozvěděla o jeho smrti, nejspíš by to nepřežila. Velice rád by jí řekl, ať si najde někoho jiného. Vždyť by se určitě našel někdo, kdo by jí měl rád a dal by jí cokoliv by si přála. On by toho byl schopný, ale to bylo před několika měsíci. Teď neměl nic, jen svůj život. „Jsem unavený, Gwynn.“ řekl jí slabě, chraplavě „Tak hrozně unavený.“ Jeho studenou špinavou rukou si protřel oči. „Vrátit se…“ zamumlal si pro sebe, zakroutil hlavou a trochu víc nahlas poznamenal „Skoro se až bojím, vrátit se mezi lidi, které jsem měl zachránit.“ Jak se měl kouknout do očí těm chudákům, kterým slíbil lepší žití. Kterým slíbil, že Ingwirth Hold vyhraje válku? Neměl nic slibovat. ‚Ale tak nadějně…co se mohlo pokazit…‘ Netušil, jak si to měl vysvětlovat. Nad jejími slovy jen sklopil hlavu, hledíc na podlahu jeskyně. V tu chvíli si připadal jako troska. Unavený, zlomený, polámaný, slabý; nic víc, nic míň. ‚Kde jsem jen udělal chybu?‘ Tato otázka mu ležela v žaludku od té doby, co se dovedl po dlouhých měsících postavit na dvě nohy. Ale její slova o tom, že by její hrdinou, mu vykouzlila příjemný pocit v hrudníku. Hřálo to, příjemně šimralo. Ten pocit prožil jen párkrát a vždy to bylo v její přítomnosti anebo jen vzpomínku na ni. A slova o tom, že ho miluje, mu skoro vykouzlila slzy v očích. Cítil ten knedlík v krku, netušíc, co říct, ale její úsměv, který mu věnovala, jí opětoval, stejně jako polibek. Přitáhl si jí k jeho slabému nahému tělu, hladíc jí po líčku a čelo opíral o to její. I když si připadal jako hadrová panenka, její přítomnost mu dovedla navrátit jeho sílu a neporazitelnost vikinga. Když se od ní na chvilku oddálil, řekl chraplavě „Taky tě miluju, Gwynn…opravu miluju.“
Odvrátil zrak na jeho ruce, které se ze slabosti začali mírně třást. Byli plné jizev, mozolů a špíny. Věřila by mu? Má se jí zeptat zda věří na nadpřirozeno? Povzdechl si. „Nevím, zda mi budeš věřit, má milá.“ řekl jednoduše, ale zároveň nejistě. Nikdy o nadpřirozenu nemluvili. Nejspíš si i pamatoval na to, jak vyprávěl Andreasovi pohádku, on se začal bát a Gwynn ho utišila, že něco takého neexistuje. Myslela to vážně anebo to říkala jen před jejím synem. „Bojím se, že pokud ti to řeknu, odsoudíš mě a budeš se mě bát anebo mě budeš vidět jako blázna.“ přiznal se a kvůli jeho slabosti v kolenou, musel si nakonec sednou a opřít se o studený kámen tvořící stěnu jeskyně, v které byli. Jí to mohl jen říci bez toho, aby vypadal jako blázen? Bylo to vůbec možné? Doufal, že mu buď uvěří anebo na něco přijde. Bohové, dejte mu znamení.
|
|
|
|
Okolí
Feb 27, 2020 12:38:10 GMT
Post by Gwynn 'Vrabčák' Maddock on Feb 27, 2020 12:38:10 GMT
Naslouchala každému jeho slovu, hlasu plného únavy, trápení a možná i zahořklosti vůči světu, který neochránil tak, jak sliboval. Vnímala ten narůstající pocit viny, který ho dlouhou dobu tížil, s níž se pokoušel vypořádat o samotě v podobě břímě tlačícího blíž a blíž k zemi, dokud do ní nezabředl hluboko po kolena, až neměl šanci se vymanit. Myslel si, že je to pouze jeho odpovědnost, ničí jiná, a to... to byla chyba. "Einare... drahý...," osloví ho tichým, konejšivým hlasem, jak to uměla jen ona. Její dar, to prokletí, prostupovalo každou tóninou, tišíc bolest svírající srdce. "Není to tvoje chyba. Nic z toho, co si namlouváš... Není tvoje chyba. Musíš to pochopit." Vydechla, unavená vlastní ztrátou a soužením. I ona si dávala určité věci za vinu, věřila, že nebyla tak dobrá matka, jak si o sobě vždy myslela. Zaváhala. O své minulosti málokdy hovořila, spíš vůbec. Ale možná... možná to Einarovi mohlo pomoci pochopit, proč se nesmí zaobírat minulostí. "Když jsem otěhotněla... byla jsem mladá, ještě dítě. A zničená z toho, jak se mnou bylo zacházeno. Věřila jsem, že k tomu dítěti, které mi rostlo pod srdcem, nikdy nebudu cítit lásku jako k muži, který... který mne..." Odmlčela se. Vzpomínky na jedny z nejkrutějších chvil v jejím životě patřily stále mezi živé a Gwynn se cítila zahanbená vlastní slabostí. "Byla to těžká doba," uzavře krátce své vyprávění, zapíraje se zády o skalnatou stěnu, hledajíc útěchu v zavřených očích. Jako by snad mohla zapomenout na to nešťastné období, vymazat ho z paměti jednou provždy. "A pak se narodil... můj malý Andreas. A já nedokázala pochopit, jak můžu k tak malému uzlíčku cítit něco tak silného... Postavit se kvůli němu na nohy a bojovat. Za něj. Za jeho život. Za jeho budoucnost." Na rtech se na okamžik objevil úsměv plný štěstí. Vzpomínky na jejich nejšťastnější období ji zavalily, osvěžovaly ji jako čerstvá voda a připomínaly, co všechno se svým malým děťátkem prožila. "Milovala jsem ho víc než vlastní život. A to jsem jeho otce..." Vydechne uštvaně. Nesnášela ho? Nenáviděla? Sama netušila, jestli takové city byla schopna k někomu chovat. Tak negativní, tak zlé. "Se svým synem jsem prožila jedno z nejkrásnějších období ve svém životě. S ním... S tebou." Konečně se odpoutala od skály, přicházejíc ke svému milému, chytaje jeho prsty do dlaně. "Všechno zlé je k něčemu dobré. Tak jako tomu bylo s Andreasem. Nesmíš se ohlížet do minulosti, drahý. Musíš hledět vpřed. A vidět, co všechno můžeš pro lidi, které miluješ, na kterých ti záleží... co všechno pro ně můžeš udělat, aby byli šťastní. Aby měli budoucnost." Minulost nezmění, ale proč by se nemohli pokusit změnit budoucnost. "Jsou tam lidé, kteří tě potřebují. Já tě potřebuju."
Sledovala ho, jeho strach, který se mu zračil v očích. Ta hluboká bolest, pocit, že ji ztratí, ji děsil. Hroutil se, a to se jí ani za mák nelíbilo. "Einare," zašeptá se starostí v hlase, klekaje si k němu. "Na, musíš něco sníst. Musíš... se mi vrátit. Takový, jaký jsi byl. Silný... můj viking. Můj divoch," pohladí ho po vlasech, které potřebovaly umýt. "Bude to dobré, uvidíš. Všechno bude dobré. Jsem tu s tebou..."
|
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 11:30:03 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 24, 2020 11:30:03 GMT
Rok...je to rok od doby kdy se mi život obrátil vzhůru nohama, tedy dříve ale tehdy ot bylo positivní, čekala jsem děťátko, s mužem, který byl zodpovědný a měla jsem si jej vzít, pak to šlo z kopce negativně, bitva při které jsem přišla o to nejcennější na světě. Bylo malé a už není....hvězda mámivá. Obejmu se rukama, když sedím na pařezu na lesní mýtině, která mi skýtá klid od města, iluzi, že je vše normální,že doma v kolébce čeká můj potomek a James. James čeká...ale opustí mě a skoro to chci...trpí tím co se mnou je...je skvělý zaslouží si živou ženu ne mrtvou duši bez těla, chci mu to dát ale ..nemám sílu. Popotáhnu a opřu se hlavou o strom sledujíc líně se převalujíc mraky. Jak mohou lidé udělat z tak nádherného světa peklo na zemi? Nemám slzy...ty už vyschly dávno...ještě v žaláři, kde mě věznili několik měsíců. A on stejně přišel...pro mě... nezasloužím si jediný jeho pohled a laskavé gesto, kterými mě obdařuje dnes a denně. Další těžký výdech, než se zvednu a v ruce sevřu košík, do kterého sbírám houby, míjím byliny, které léčí, chodívala jsem sem na žně pro přípravu lektvarů, nyní se nejsem schopná dotknout byliny, skalpelu...jsem mrtvá uvnitř...Donutím se udělat další krok..a další, který vede do nitra lesa, kde by mohly růst poddubáky abych udělala alespoň polévku nebo omáčku s jáhly.
 |
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 12:06:00 GMT
Post by Thorsen Borg on Mar 24, 2020 12:06:00 GMT
Život Ingwirth Hold ubíhal pomaleji, alespoň tak se to jevilo Thorsonovi. Den byl snad dvakrát delší, než je tomu za hranicemi a život ještě složitější, než kdekoliv jinde. Na ulici stále míjel ty stejné neznámé tváře, které nenesly známky emocí. Jejich tváře tak byly němé. Nic neříkající. Proto se raději často uchyloval do klidného náručí přírody, co nejdál od hradu, kde je klid. Dnes les obzvlášť připomítal místo míru. Jen občas bylo slyšet zapraskání větvičky, nebo ševelení listů pod náporem jemného vánku. Stromy ačkoliv byly téměř nehybné tu a tam se ozval nářek dřeva. Jemné zapraskání a poté jen uklidňující ticho. Krok míjel ten další. Chodidla se mu zanořovala do měkkého mechu, a tak měl pocit, že chodí po tom nejjemnějším koberci v království. Do nosu se mu linula příjemná vůně lesa a vlhkého podloží, kterou nasával všemi svými smysly.
Zdálo se mu to snad, nebo opravdu zahlédl v dálce ženský šat? Nebyl si jistý, neboť se objevil pouze na krátký okamžik a pak kdyby se ten kus látky zastyděl a byl ten tam. Na chvíli se zastavil a pozoroval místo, kde ještě před chvílí zaznamenal lidskou přítomnost. Byl to pouze přízrak? Lidské smysly jsou ošemetné a ne vždy je dobré se na ně spolehnout. Po chvíli uviděl jasný obrys košíku, který postava držela v ruce. Neměl náladu se s někým stýkat, ale vypadalo to, že se osoba řítí vstříc ztracení se. Šla sice pomalu, ale hlavou vůbec nehýbala. Usoudil, že nehledala nic konkrétního, pouze měla košík - kdyby náhodou. Působila až omámeně, kladla těžce kroky před sebe a pohled byl upřený vpřed. Thorson přidal do kroku, aby alespoň dohnal tu vzdálenost mezi nimi. Ujistil se, že žena - teď už si byl jistý, alespoň tím - jde bezmyšlenkovitě. Omámená snad lesní vílou nebo divoženkou.
"Má paní," promluvil na ní, když je dělilo pouze pár stop. Nechtěl ji vyděsit, tudíž to řekl téměř šeptem. Zastavil se, aby si nemyslela, že ji sleduje nebo ji snad chce přepadnout. Ačkoliv až do té doby musel způsobit hluk, rychlou chůzi určitě prozradilo tupé dupání, které ani mech nepomohl utlumit.
|
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 12:45:39 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 24, 2020 12:45:39 GMT
Nebyla jsem obezřetná nebála jsem se, kdo nemá o co přijít nemá se čeho bát. A mě nyní velmi málo záleželo na čemkoliv. Pokud by mě někdo sledoval jistě by mě našel nepřipravenou naprosto jinou než jsem bývala, z té ženy zbyl jen ubohý stín. Vždy jsem byla silná sebevědomá, schopná postarat se sama o sebe a v důsledku..to bylo vše jedno. Na chvíli jsem s zapomněla ve své hlavě a zastavila s abych si uvědomila kde jsem...nepřemýšlela jsem a už vůbec jsem se nedívala ke stromům na houby.
V ten moment jsem uslyšela hlas za sebou a trhla s sebou abych se otočila a uviděla postavu vysokého statného muže. Na chvíli mě napadlo. Jamie? Ale když jsem se rozkoukala mezi stromy došlo mi že ač postavou podobný, tento muž má světlé a ne zrzavé vlasy, navíc rovné a spadající na ramena. "Ach...pane..." přikývnu k němu na pozdrav a čekám co bude, mohl to být norman co si chce užít zadarmo s prvním co najde nebo to mohl být lupič, nevybavuji si , že bych ho tu někdy viděla. Otočím se k němu plně čelem. "Vyrušila jsem vás tu při něčem?" Zeptám se bezbarvým tonem pomalu.
|
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 13:09:05 GMT
Post by Thorsen Borg on Mar 24, 2020 13:09:05 GMT
Došel pomalým krokem až k ní. Pohledem si ji prohlédnul od hlavy až ke špičkám prstů. S tím přízrakem by se zas tolik nezmýlil. Žena naproti němu vypadala unavená a zničená. Její pohled byl zahalený hávem nepřítomnosti a smutku. Celá její tvář tento fakt podtrhovala, jelikož k očím spadal i ztrhaný výraz. Thorson si nebyl jistý, zda bylo vhodné ji vyrušit, avšak teď to vzít zpět nemůže.
"Ne, nevyrušila," přizná. Usilovně přemýšlel, jak vysvětlit jeho důvod pro to, že někoho zastavil uprostřed hlubokého lesa. Koukal ji do očí a nemohl se zbavit pocitu, že žena potřebuje pomoct. Stočí pohled na košík a najednou jej konečně důvod napadne: "Hledám plicník, a když jsem Vás zahlédl s košíkem, řekl jsem si, že budete vědět, kam mě nasměrovat," pousmál se na ní, pohledem se vrátí k jejím očím. Udělá ještě krok k ní pro případ, že by ji přepadla slabost. Poznal okem lékaře, že něco není v pořádku, ale stále nedokázal zařadit symptomy. Možná je pouze unavená, ale taky ji může trápit i něco jiného.
Doufal, že jeho drobnou lež neprokoukla. Sice nešel zrovna sbírat plicník, ale člověk nikdy neví, na co natrefí. A proto pro jistotu se sebou nosil ampulky nebo měšec, do kterého případný úlovek mohl dát. Navíc mu zásoby bylinek dochází, jelikož opravdu neví, kde se zde ukrývají místa pro sběr. Spoléhal pouze na náhodu, nikde neměl podloženo, že žena opravdu něco sbírá nebo se rostlinám věnuje. Odhadoval tak pouze z jejího košíku. Klidně to mohla být šlechtična, která pod záminkou sběru proklouzla z hradu ven, a její vědomosti leží jinde, než v přírodě.
|
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 14:43:20 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 24, 2020 14:43:20 GMT
Normálně bych asi zvedla vzpurně hlavu jak jsem to dělávala dříve aby věděl, že si se mnou nemá zahrávat, nyní? Nyní je mi to naprosto jedno, přijdu si nad o dvacet let starší než jsem a to už i tak z hlediska dnešních lidí jsem stará protože ve svém věku nemám děti a manžela. Muž vypadal přívětivě ale byla jsem daleka toho někoho soudit z prvního dojmu.
Přikývnu když poví, že jsem jej nevyrušila a pokusím se o slabý úsměv který musím tahat nahoru násilím. Nicméně tento muž nejspíš nemá naprosto nic společného s mým utrpením, tedy nechci si na něm vylívat frustraci.
Když zmíní plicník, automaticky mi v hlavě vytane drobná bylinka se zvonkovitými kvítky modravo-fialkové barvy. Kývnu hlavu neznatelně k palouku, ze kterého jsem přišla, neboť plicník má rád stín a tak se na volné louce nebo u polí vyskytovat nebude. "Tam nějaký byl..." odtuším se hraným nezájmem, byliny jsou má doména ale před rokem jsem se lékařského ani bylinkářského řemesla nedotkla. Prostě to nešlo a také jsem nechtěla.
Prohlížel si mě trochu dlouho. "není slušné zírat na ženu , pane..." upozorním jej, přestože je mi celkem jasné že můj vzhled mrtvoly mi zrovna nepřidává a tedy k zírání vybízí, už protože se zde rozšířila úplavice, černý kašel a další neduhy.
|
|
|
|
Okolí
Mar 24, 2020 19:01:40 GMT
Post by Thorsen Borg on Mar 24, 2020 19:01:40 GMT
Nebyla zrovna nejvýřečnější, ale neměl jí to za zlé. Sám by se zrovna dvakrát nevybavoval s cizincem uprostřed lesa. Každopádně nechtěl se nechat tak rychle odbýt. K jeho spokojenosti byla žena znalá bylinek a jeho lehké mlžení neprokoukla. Měl chuť sám sebe pochválit, kdyby to nebylo až tak moc samolibé. Když ho napomenula uvědomil si své ne zrovna kavalírské chování.
„Jistě, omlouvám se, ale měl jsem pocit, že jsem Vás snad již někde viděl,“ sklopil na chvíli pohled do země, ale po chvilce jej zase vrátil. Ženě se vždy díval přímo do očí a neuhýbal. Snažil se tak získat její pozornost a přesvědčení, že se ji opravdu nechystá znásilnit.
„Říkala jste tam?“ zeptal se znovu, otočil hlavu tím směrem a rukou ukázal tamtéž. Nejspíš jako by se chtěl opravdu ujistit o správném směru. Poté vrátí pohled opět k ženě a doufal, že nevyužila okamžiku, aby utekla do zaječích. Pokud tam stále stála věnoval jí úklon hlavou. Téměř až rytířsky přesný.
Nechtěl se představovat, ale brzy jistě bude muset.
"Jsem lékař, Thorsen" nakonec se rozhodne odhalit svou totožnost i s profesí, aby žena alespoň nyní pochopila, že se opravdu nejedná o barbara. Ačkoliv spousta lidí a zejména bylinkářů si to o něm myslí. Radši se rozhodne nohu uřezat, než aby přikládal nekonečně dlouho páchnoucí obvazy nasáklé odvary z bylin a opěvoval údajně blahodárné účinky hniloby.
|
|
|
|
Okolí
Mar 26, 2020 19:13:43 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 26, 2020 19:13:43 GMT
Nemínila jsem dělat dojem, bylo mi jedno co si o mě pomyslí, že jsem neslušná, nebo snad arogantní? Klidně... "Žiju v Ingwirth holdu už šest let, tak pokud jste místní, už jsme se nejspíše potkali." Odtuším s lehkým pousmáním. Je mi líto, že jej tak odbývám já jen...nějak nemám..chuť na nic. "Omlouvám se, já ...nejsem ve společenském naložení...pojďte..ukážu vám to." pokusím se o vstřícnější úsměv ale ten mi spíše nažene vlhkost o očí. Zavrtím hlavou a odhrnu si pramen z čela, sevřu košík v ruce pevněji načež se vydám k palouku, kde je polostín a tam plicník a další stínomilné byliny. Zastavím se na moment nad jeho rytířským gestem. Připomíná Jamieho ve více věcech zdá se. Usměji se vlídněji. "Claire ...prostě jen Claire a lékař hm?" odtuším k němu tiše. "Také jsem byla...to už je dávno." povím mu smutně a sklopím vlhké oči. Zavrtím hlavou abych setřásla zlé myšlenky a pokračuji v cestě na palouk. Je tam krásný vzduch a ptáci zpívají, je to tolik osvěžující. "Je tu nádherně, to ticho...ne jako ve městě." podívám se na něj , zda mě přeci jen následuje. Skloním se na bobek k zemi abych utrhla jednu snítku plicníku. "Kolik jej potřebujete?" zeptám se a přivoním k němu, voní jemně ale velmi svěže. Chvíli svírám rostlinku v ruce než mu ji podám skoro jakoby mne začala pálit, ne nechci si připomínat co bylo, už nechci být čím jsem byla...nedokáži přeskočit stín smrti mého děťátka...nedokáži se vrátit k té sebevědoméí ženě kteoru nezlomila žádná překážka osudu. Myslím, že i přestože je Jamie tolik skvělý, ztrácím ho...nemá ani polovinu ženy, kterou si chtěl vzít, vydechnu marně jak se má mysl zatoulala pryč.
 |
|
|
|
Okolí
Mar 27, 2020 8:10:16 GMT
Post by Thorsen Borg on Mar 27, 2020 8:10:16 GMT
Nadechl se, aby mohl říct něco na svojí obranu v zálžitosti o místní nebo nemístní, avšak nakonec mlčel. Pouze přikývl a ihned ji následoval. Oddechl si, neboť zjistil, že žena se stále orientuje a ví kterým směrem se vydat. Pozoroval její gesta až k onomu palouku, který působil tak příjemné, jako kdyby právě vypadl z příběhu a mýtů. Už několikrát si všiml slzách v jejích očích, které si nedovedl vysvětlit, ale neměl právo nic namítat nebo říkat. "Bývala jste snad též lékařka?" zeptá se, aby ji přiměl větu dokončit. Ta informace jej vytrhla z přemýšlení nad ní a co se s ní děje. V očích se mu zablýskalo, neboť jako jedna z mála mu nevěnovala opovrhující výraz, ale téměř to vypadalo, že se sama zaradovala. Koukal na ni s nadějí v očích. Že by konečně našel spřízněnou duši, která pochopí a ctí jeho řemeslo? Ta naděje v nitru byla silnější, než on a možná proto se tvářil konečně šťastně. podíval se na plicník, ke kterému si přivoněla. Vypadala, že se ztratila někde ve svých snech a přáních, než aby stála nohama pevně v přítomnosti. Jeho duše poháněná pomocí ostatním tím trpěla. Chtěl ji chytit a odnést do chýše, kde ji dá do pořádku. Ale byl si vědom, že posuny v lidské mysli jsou dalekosáhlejší, než ty viditelné. "Jen pár, občas za mnou chodí lidé pro čaje. Vypadá to, že zdejší nemají svou bylinkářku. A já nemám takové zásoby," přizná, neříká to hlas výčitek, ale možná to tak nakonec vyznělo. Navíc se ne ve všech bylinkách vyzná tak dobře jako bylinkářka. Nakonec si povzdechne: "Přál bych si s bylinkářema spolupracovat. Musíme spojit s nimi síly. Každé řemeslo má svou pravdu," přikývne pak ke konci. Vypadá to, že si mluví sám pro sebe.  |
|
|
|
Okolí
Mar 27, 2020 11:54:02 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 27, 2020 11:54:02 GMT
Zvednu k němu zrak, když doplní mou větu a přikývnu, zopakuji. "Kdysi..dávno..." musí si myslet, že jsem šílená a možná má tak trochu pravdu, moje niterní síla, oheň co jsem v sobě měla odešel a já nemám sílu posbírat střípky a dát jej zase dohromady. Samozřejmě vidí, že lékařství je něco co mě zajímá a čím neopovrhuji jako křesťanští zpátečníci, kteří by na vše volali jen mastičkáře a vymítače démonů. Ne, všechno nevyřeší šarlatánství. Vlastně nic...magie ta ano, ale tu kdo používá, ví, že musí s rozumem. "Jak žalostný pohled na mne vrháte pane Thorsene.." zavrtím hlavou. "Kdybyste tu natrefil na Hedviku z krčmy...pobavil byste se lépe, pochopím budete-li chtít odejít a zanechat mne tu, nechci abyste se cítil povinován udržet mi společnost, nic mi nedlužíte." ujistím jej, znám typy jako je on, mají smysl pro čest, rytířskost slušnost, ale jsou chvíle, kdy jim zabraňuje vyhnout se zbytečně nepříjemným situacím.
"Bylinkářka a apotykářka je nyní nuceně nasazena na hradě a hlídá školku... sirotků a normanských...není kdo.." sdělím u informaci, kterou znám, a očividně sebe jako možnost nepočítám. "Vypadá že i bylinám rozumíte...však plicník není tou nejčastější bylinou...heřmánek, jitrocel a podběl..." zarazím se a mávnu rukou. "Musím nasbírat houby na polévku." odtuším a opřu se rukou o jedno koleno abych se odpružila a vstala z kleku ze země.
|
|
|
|
Okolí
Mar 28, 2020 10:18:41 GMT
Post by Thorsen Borg on Mar 28, 2020 10:18:41 GMT
Je rád, že ji konečně aspoň trochu rozpovídal. Vypadala dokonce, že trochu pookřála, ale pouze na krátkou chvíli, než ji opět přepadl smutek. Na chvíli se pousmál, ale nemělo to dlouhého trvání, stejně jako její šťastnější nálada. "Zůstávám s Vámi, protože mi je Vaše společnost příjemná," prohlásí na její starosti o tom, zda se s ní baví. A byla to pravda. Nestál o naivní pobavení, nebo otřepanou konvrzaci. Žena, která stála naproti němu jej fascinovala a navíc byla velice příjemná společnost. Tichá a přemýšlející, nic víc dalšího nepotřeboval. Ano, měl sice rád nespoutané živly, ze kterých jde hlava kolem, postrkují ho za hranice jeho možností, ale nakonec se vrátí do prostoru, který je mu příjemnější a cítí se v něm více jako doma.
Poslochá její rady ohledně bylin. "Máte pravdu, ale byla to první bylina, na kterou jsem si vzpomněl," přizná. Přece jenom jeho znalosti v oblasti bylinkářství jsou poněkud zastaralé a možná i nepřesné. "Ovšem i ten zbytek mi v zásobách chybí, pomohla byste my?" zeptá se a doufá v kladnou odpověď. Přemýšlí čím by se ji poté mohl odvděčit za její pomoc. Chtěl ji nabídnout pomocnou ruku, ale ne příliš okatě, aby si to nevzala jako urážku. Na druhou stranu ho lepší způsob nenapadá.
"Pomohu Vám se sběrem, pokud by Vám to nevadilo," řekne nakonec. Možná během cesty přijde na lepší odměnu, kterou by jí mohl nabídnout nebo na způsob jak pomoci jinak. Chvíli na ni zas upřeně kouká, než se v hlavě napomene a odvrátí pohled na palouk. Uvědomí si, jak je tu v podstatě krásně. Když tu není vidět ten smutek města, ale všude kde je tma se objeví dříve nebo později plamínek naděje.
|
|
Francis
Vlkodlak 
Prince Francis of France
Posts: 8
|
Okolí
Mar 28, 2020 12:31:43 GMT
Post by Francis on Mar 28, 2020 12:31:43 GMT
Přišlo mu, že snad uběhla věčnost ode dne, kdy nasedl do kočárku a společně se s několika členy své družiny vydal na cestu do Irska. Měl tam zajištěný azyl u královny Jasmine O'Ravenheart, nebo v to alespoň doufali. Jeho matka s ní před časy uzavřela spojenectví a nyní se Ingwirth Hold zdál jako nejlepší místo na jeho ukrytí. Catherine napsala Jasmine dopis o jeho příjezdu, čekat na její odpověď však nebyl čas. Každým dnem, kdy Francis zůstával na hradě, se blížilo proroctví, které léčitel o jeho osudu předpověděl. Proto se hned po pár dnech, kdy se Francisovi udělalo lépe, vydali na cestu. Cesta byla opravdu dlouhá a trvalo spoustu času, než se ocitli v Irském přístavišti, kde opět nasedli do kočárku a vydali se směrem k jeho novému dočasnému domovu. Zastavili se až na lesní cestě, kde kočí zahlédl mezi stromy dvě postavy. Mohlo to být nebezpečné a mohlo se jednat o lupiče, ale... potřebovali se zeptat, zda jedou stále správným směrem. "Zůstaňte v kočáře vaše výsosti," houkl na něj a poté pobídl jednoho ze členů družiny, aby se došel optat přítomných v lese.
Netušil, proč kočár zastavil a proč po něm chtěl kočí, aby zůstal v kočáře až do doby, než slyšel rozhovor o tom, že potřebují znát správný směr. O nebezpečí tedy nejspíše nešlo a tak neuposlechl a vysedl z kočáru. "Potřebuji si protáhnout nohy," oznámil kočímu a členům družiny, kteří o to víc zpozorněli, když byl princ mimo kočár a tím pádem mohl být snadným terčem.
|
|
|
|
Okolí
Mar 28, 2020 20:32:51 GMT
Post by Claire Quinsey on Mar 28, 2020 20:32:51 GMT
Musím se usmát, když se usměje i on, nejsem ze železa, i Jamie mě dovede rozesmát a že se o to pokouší velmi živě, zase slzy v očích, tolik se snaží musím musím mu to vynahradit. "Pak jste masochista nebo blázen, obojího si vážím díky vaším milým slovům." Sklopím hlavu lehce děkovně a pak ji opět zvednu. "Vzpomněl? Tedy...nehledáte plicník?" zeptám se jej tázavě, proč by si to vymýšlel. Dívám se na něj hledajíc odpovědi. Zavrtím hlavou. "Ne ne já musím nasbírat ty houby...byliny..už ..." zavrtím hlavou moje mysl je rozpolcená velmi mě bylinkářství bavilo ale posttrauma, které jsem utržila bylo silné. Nakonec se nabídne, že mi pomůže se sběrem a já vydechnu. "Dobře..to bych byla ráda..." přiznám, bude se stmívat a já chci aby měl Jamie večeři. "Tak tedy...proč..se nevěnujete lékařskému řemeslu? Snad naše osvícené normanské panovnice nezakázaly medicínu." povím tiše ale v hlase je slyšet ironický nenávistný podtón. Všimnu si jeho pohledu na palouk. "Krásné že? jděte sem někdy o úplňku, tedy..raději ne kvůli vlkům ale když ji ozařuje měsíc je to nádherné." povím tiše a s letmým úsměvem.
Otočím se prudce směrem k cestě, uslyším hlasy a koňská kopyta. Leknutím se přitisknu k Thorsenovi a sevřu mu ruku. "Slyšel jste to?" zeptám se a zvednu k němu oči, nejsem zrovna malá ale on je o dost vyšší, vlastně opravdu jako Jamie. Jamie! Pustím ruku Thorsena. "Omlouvám se, lekla jsem se." odtuším tiše a rozpačitě. Kde je ta žena, kterou jsem byla? kterou jsem milovala a byla na ni pyšná? Daleko..nebo spíš..dávno na zemi v prachu a krvi kde zůstalo i její malé. Ale nakonec se k nám rozejde jedna z postav a ptá se na cestu, uleví se mi , trochu , kdo v těchto časech zavítá na tohle místo? Z kočáru po chvíli vystoupí nějaký pán. Udělám pukrle a zadívám se na něj. "Jaké kroky vás v těchto dobách vedou do našeho království sire?" zeptám se jej.
|
|
