Okolí

Dávala si pozor, nebo se o to alespoň pokoušela, když začal nahlas přemýšlet nad vyslovenými jmény. Lehká zadrhnutí, změna v hlase, to vše ho mohlo prozradit. Už si tu a tam všímala, že pokud člověk začal mluvit rychleji, obvykle podával lživou informaci. Stejné to bývalo s přímým pohledem do očí, někdo zkrátka věřil, že uhnout znamená prozradit lež a přitom ji naopak znervózňoval a k podobnému názoru přiváděl onen nepřerušovaný oční kontakt. Stejně tak dobře mohl být profesionální lhář nebo někdo upřímný. A přízvuk jí také nikdy neusnadňoval myšlení.

Přikývla. Ani k jednomu jménu nebyla schopna přiřadit si tvář, dotyčné neznala, ale její manžel se o nich tu a tam zmiňoval, díky čemuž si daná jména pamatovala více než dobře. Tak trochu doufala, že právě lady Gillian s manželem budou ti, u kterých nalezne azyl, manželský pár zněl mnohem lépe než muž bez ženy a Charlotte se nelíbila představa, že by po ní požadoval tělesné uspokojení výměnou za teplou postel a jídlo na stole. Něco, co by mohl být sir Pray. Jak odpudivým dojmem ta slova zněla nahlas. Něco... "Tím máte na mysli, že bylo jeho tělo... jak jen to říci... znetvořeno k nepoznání?" Nechtěla na přímo hovořit o roztrhaných ostatcích s vyrvanými vnitřnostmi, ačkoliv právě k tomu jejich konverzace spěla. "Dovolím si, bohužel, tvrdit, že po dnešním večeru na tom nebude sám. I mou stráž ně-... něco napadlo," vydechla prudce vzduch, když už se mohla podělit o tyto informace. Jak se ukázalo, očividně se vyznal, sira Comptona rovnou smetl ze stolu. Mohl mít jenom štěstí, ale na náhody už jako malá nevěřila, a v dospělosti se stanovisko nezměnilo. "Nevím, co to bylo. Vzhledem k tomu, co jsem zaslechla... neměli šanci přežít." Zvuk trhajících končetin ji jistě bude nějakou dobu pronásledovat ve snech. Neměla tušení, co to mohlo být. Tipovala medvěda, ale potvrdit své myšlenky by zvládla leda tak při ohledání ostatků. "Jsem překvapena, že jste tak klidný... Žít s něčím takovým v zádech musí být... omezující." Klec, které nikdy neholdovala. "Nebo snad všechny pokusy o dopadení skončily špatně?" Očividně byla otázka položena tak, aby rovnou netvrdila, že v závěru ohrozila víc životů, možná i sebrala několik z nich. Nemínila ho urazit nebo se nějak dotknout mužské ješitnosti. Lov nikdy nebýval snadný, pokud muži neútočili na vysokou.

Překvapil ji ukázkou pohostinnosti, kterou úplně neočekávala. Ne bez nějakých nenápadných náznaků, že vše nepůjde tak snadno, jak by si za jiných okolností představovala. "Bylo by mi ctí, monsieur Calveit, ale nechci vás obrat o čas, který byste mi byl nucen poskytnout." On, jeho služebnictvo, vlastně kdokoliv, kdo by se zabýval jejím ubytováním a všeho spojeného s pohodlím nečekané návštěvy. Tak nějak si už představovala, že dnešní noc si odbude v blízkém, snad ještě otevřeném hostinci, který by měl volný pokoj - za předpokladu, že by nějaký našla. Ale i jí už déšť lezl na nervy, sotva viděla na cestu a těžké oblečení táhlo k zemi, div že nezačala zakopávat. Rozmýšlela se jen krátce při pohledu na uličky podhradí rozkládající se před nimi. "Avšak budu ráda, pokud budu moci dnešní noc strávit u tepla krbu. Na oplátku mohu být s něčím nápomocná, monsieur. Jsem vzdělaná žena." Po celou konverzaci se ani jednou nenazvala šlechtičnou, nestrkala mu pod nos nějaký ze svých titulů. Proč? Neexistoval jediný důvod. Povyšovat se, aby jí snesl k nožkám vše, po čem toužila? Kde by to byli, snad v nějaké marnivé pohádce. "Mohu například něčemu přiučit vaše děti." Předpokládala, že už nějaké mít bude, muž jako on nebude patřit k těm svobodným mladíkům. Ani by se nedivila, kdyby jich měl na každém prstu pět, ať už manželské nebo ne. Nesoudila. 

Později - to prozrazovalo, že mu nyní nemusí být příjemné o tom hovořit a míní poznat trochu blíže ji, nebo předpokládá, že se v jeho sídle zdrží na více než noc. Řídit se předčasnými závěry by nepomohlo nikomu, navíc by ho mohla urazit chybnou domněnkou a vytvořit si na novém místě prvního nepřítele, který mohl mít mocný vliv na ostatní důležité představitele Ingwirth-holdské šlechty. Už jako žena by si vypálila do těla cejch, konec konců bývalo zvykem, že jen mlčky přikyvují a neprojevují se ve společnosti mužů. Její dominantou mělo být hloupoučké tlachání o ničem a vyměňování si peprných informací za přítomnosti uhihňaných, extrémně převoněných dámiček. "Vaše slova znějí... jak jen... ach, nevypočitatelně," pronese s náznakem zájmu v hlase. Mohl se za dívku stydět, že o ní nechtěl mluvit, o to víc si ono neznámé děvče ukradlo Charlottinu pozornost. Přitom se zatvářila mírně spiklenecky, úsměv se jí na rtech o něco rozšířil. Ráda hovořila s rozumnými, vzdělanými lidmi, ale i selský rozum měšťanů a venkovanů vnášel osvěžující vzduch do intrikářského světa šlechticů. A blondýnka raději trávila čas s učenci nebo prostým lidem než se ženami, které akorát kdákaly o mužích, nových šatech a pikantnostech, které postrádaly koření.

Úsměv na tváři zamrzl při pohledu na Adriana a jeho chování ke služebnictvu. Vždy bývala tak čitelná, což jí život na dvoře znevýhodňovalo, a Charlotte se někdy tiše proklínala za svou neschopnost nasadit masku ledové královny, pod kterou nebudou její emoce identifikovatelné. Raději stiskla čelist tak, aby potlačila veškerou nevoli, nechávaje se strhnout pokusem ho sabotovat. Rozvazujíc si tkanice sama předala plášť sluhovi, neohlížejíc se po svém doprovodu. Trošku trucovité chování hodné malého dítěte, ale jak jinak mu ukázat, že nechce tolerovat podobný styl ve své přítomnosti? Mohla nakročit špatně, prakticky se o to snažila. "Merci," poděkuje, konečně si prohlížejíc spoušť na šatech. Mohla je rovnou vyhodit, látka sílu bahna nevydržela, jak naznačoval otrhaný lem. Zastavila se až v momentě, kdy byla oslovena s dotazem, co si dá k pití. "Jen víno, nepotřebuji nic víc, merci." Víno jí pomůže spát a žaludek neměla chuť trápit po takové cestě. Ráno možná pocítí hlad, ale aby se kvůli ní připravovalo jídlo, do kterého by tak akorát dloubla vidličkou, jí bylo proti srsti. 

Pokoj ocenila stejně jako rozlehlou koupelnu, která poskytovala prostor i soukromí díky paravánu, přes který mohla přehodit zničené šaty, zatímco se připravovala na koupel. Vlasy navlhlé od deště ihned rozpustila, odkládaje si pečlivě všechny šperky na stolek ze slonoviny. Jaká úleva dolehla, když se zbavila toho těžkého šatstva a poprvé se mohla nadechnout bez větších komplikací. "No, merci, nepotřebuji asistenci při koupeli," poděkuje služebné ochotné pomoci Charlotte do vany, aby náhodou neuklouzla. Zvykla si na život v Irsku, starala se o sebe namísto věčného shánění služebných kvůli naprostým hloupostem. Prve smočila několik prstů u ruky, ale jen zkusila vložit do vody nohu, sykla při teplotním rozdílu. Pokud nechtěla trpět milionem bodání po celém těle, bude lepší, když se aklimatizuje. Zatímco voda postupně chladla, blondýnka si začala prohlížet pokoj. Zatažené závěsy chápala, nebyl důvod, proč je nechat rozevřené v pokoji, kde nejspíš nějakou dobu nikdo nepobýval, tohle sídlo mělo takových ložnic ještě půl tuctu. Namísto prohlížení si šatů nebo laskání měkkých tkanin okamžitě přešla k malé, patrně soukromé knihovně, která měla pomoci strávit večery o samotě. Zběžně tichým hlasem předčítala jednotlivé názvy knih, postupně je vytahujíc ven, aby si prohlédla úhledný rukopis. Jedna z nich ji okamžitě zaujala. "Ovidiovy proměny." Dech se zasekl napůl cesty v plicích, když knihu rozevřela, předčítaje si úvod, než se propracovávala jednotlivými příběhy. "Často květiny trhá. I tehdy je trhala právě, když v tom spatřila hocha a hned ho toužila míti. K němu ač spěchala přijít, dřív přece však nepřišla k němu,  pokud se neupravila a na šat se nepodívala, tvář dokud nenaladila a nebyla hodna slout krásnou." Každý verš předčítala s lehkostí, netrápila jí slovíčka, žádné zadrhávání se. Bylo to jako tančit za svitu měsíce a i Charlotte sama se protočila na místě zahalená jen ve spodní košili a lehkém župánku, aby neprochladla. "Pak jej osloví teprv: Ó hochu, jenž nejspíše bohem  měl by ses zdát, a jsi-li již bohem, jsi Cupido jistě." Z další četby ji vyrušil až hlas služebné sdělující, že voda již o trochu vychladla. Nerada položila knihu na stolek s až zbožnou úctou, než se vrátila do koupelny, zavíraje za sebou dveře. Pro bezpečí - svoje, kohokoliv jiného? Kdo ví. Teprve až poté se svlékla docela a nahá ulehla do vody, usmívaje se nad posledními přečtenými verši. Tělo už předtím zbavila bláta, ale bylo to už dlouho, kdy se mohla oddat tak báječné koupeli.

Zaklepání přišlo v momentě, kdy si zavazovala pásek županu, tradice před tím, než se bude moci obléknout a zbytečně nezmáčí čisté šaty. Oči modré barvy se během okamžiku obrátily k dřevěným dveřím, pokoušeje se zjistit, zda už tam nějakou dobu stojí a tiše odpočítává minuty, než si dovolí ji vyrušit, nebo to byla jen shoda náhod. Že by čekal, až se ozve nějaký zvuk signalizující její přítomnost v pokoji? Ne, to se zdálo... hloupé. Dveře se otevřely a v nich stála ona, žádné snobské pozvání dovnitř. "Kdybych vám neotevřela, monsieur, vešel byste dovnitř sám, nebo byste zvolil variantu odchodu?" Ráda pokládala podobné otázky, aby jimi druhé zaskočila. Slušnost velela jedno, zvědavost druhé, každý se něčemu podvolil. Čemupak on? "Také výrazněji zvyšuje ztrátu zábran a... jak to říkáte? Stoupá do hlavy?" Usmála se té frázi, nešlo odolat. "Věřím ale, že kvůli tomu jste nepřišel. Nebo se mýlím?" Otevřenost, dobíravost a tak trochu i manipulace k tomu, aby souhlasil s jejím návrhem. Nebyla začátečník a už nyní mu definovala, kudy se cesta ubírat nebude.

"Váš dům, vaše pravidla," ustoupí o krok zpět, v hlase však zaznívala tenze symbolizující, že se nenechá podmanit jako hloupá husička. I to, že má stále ještě na paměti, jak se zachoval ke svým sluhům, což nahlas nerozebírala. Neměla právo do něčeho podobného zasahovat, ale svůj postoj najevo dát mohla, i když ho z celého srdce odignoruje. Takoví muži už zkrátka byli a Charlotte se smířila s jejich uzavřenou škatulkou. Neměla sebemenší problém pohybovat se v jeho přítomnosti, nesla se hrdě, vzpřímeně a ani jedinkrát nedala najevo, že by měla chuť zůstat na druhé straně místnosti, protože... inu, neměla. "Disponujete zajímavou sbírkou literatury, monsieur Calveit. Ovidiovy proměny, Aureliovy Hovory k sobě..." Po každé z knížek libě přejela prsty, obraceje se za ním. "Předpokládám správně, že pokud bych pátrala o něco déle, naleznu i například Caesarovy Zápisky o válce galské nebo Aeneis od Vergilia?" Dalo se to předpokládat vzhledem k výběru, který si už stihla prohlédnout. "A co řečtí filozofové? Sokratovo hledání pravdy, Platónův dualismus?" Oči jí v ten moment zářily jako tisíce hvězd, když se zmiňovala o významných dílech. Zájem rozhodně stoupl. "Vkus se vám upřít nedá, monsieur." Teprve tehdy přijala číši vína, kterou si zlehka převzala štíhlými prsty. "Až mne překvapuje, že s takovým zázemím vaše schovanka někoho potřebuje." 

Nedal jí odpověď, jakou chtěla, hrál si s ní. Zajímavý poznatek, který ji nutil k zamyšlení. Ve svém postavení měla omezené možnosti, on? Mohl si dělat, co chtěl, byla pouze hostem, někým prakticky bezvýznamným. Zahrát si na hloupou husičku by se nevyplatilo, šlo na ní poznat, že by to byla falešná maska a skrývat by se za ní také dlouho nevydržela. "Ano a také se můžeme bavit o tom, že rozumím tomu, co mužům přináší tělesný prožitek při milostném aktu. Má otázka však zněla, zda jste mne přišel opít a poté ne zrovna gentlemansky využít moji slabost ve váš prospěch, nebo mi slíbíte počestnou noc bez mužské návštěvy." Mohla mu říci, že u sebe nosívá dýku. Sdělit mu, že půjde spát ozbrojená, tak aby se nedivil, kdyby ho zasáhla například do ramene. Neudělala to. Žena si musí ponechat nějaké tajemství. Už tak ho možná mohla zaskočit určitá otevřenost jejího projevu i fakt, že se nestyděla o takovém tématu mluvit nahlas, což by mnohé pohoršilo, zvláště pak dámy.

Jeho reakce z její strany zůstala nepovšimnutá, stála k němu otočena zády, zatímco si prohlížela sbírku knih. Výhoda pro něj, jindy by zaujal její zvědavost natolik, aby pátrala po odpovědích. "Základní?" Něco v jejím hlase si odneslo stopu trpkosti, zdálo se, že se jí tato odpověď nelíbila jako správná. "Základní... možná pro muže, to ano, ale ženám taková četba nebývá určena. Nestudují filozofii nebo válku, zůstávají jim jen romantické prózy a poezie, hry, ve kterých se prezentují silné mužské postavy." Obdobný přístup nepodporovala, zoufale se pokoušela bojovat proti stanoviskům svého otce do doby, než svolil. "Dříve jsem tajně chodila do knihovny, kde jsem si četla dle otce zakázané spisy. Knihy určené mužům, učencům, pokrokové knihy, které církev označovala za satanské verše." Usmála se té vzpomínce, skrývaje své pobavení za pohár vína, z něhož upila. "Četla jsem Integrumenta Ovidii a De mysteriis ecclesie, Liber simplicis medicine a Liber composite medicine od Hildegardy z Bingenu. Díky ní jsem si zamilovala anatomii. A Johannes de Garlandia mne přivedl k básním." Tohle bylo jedno, komu řekne, nebo jestli si informace nechá pro sebe. Mohli ji upálit za čarodějnictví, Irsko se ale jevilo otevřenější než Francie, kde každé slovo proti církvi, každá  nová myšlenka byla provázána hrozbou kacířství. "Pro mne to nejsou pouze knihy. Je to... cesta za poznáním. Vývoj. Dívání se na svět, na lidské tělo a myšlení z jiného pohledu."

Upřímně se zasmála tichým smíchem. "A mnoho jazyků je mrtvých. Ovládám několik jazyků včetně latiny, ale..." Zamyslela se, jak správně vysvětlit ten rozdíl. "Nemám ráda přeložená díla. Najednou postrádají to pravé kouzlo, vytratí se úmysl autora." Ano, dílo samo o sobě se mohlo přizpůsobit masám. Nebo se masy mohly přizpůsobit autorovi a dílu, což bylo stanovisko, které Charlotte zastávala. Nad Adrianovou pokorou nehnula ani brvou, nevěřila mu to. K ní se choval hezky, ale předně každého definoval způsob, jakým jednal se sloužícími. "Nemám to ráda," ozve se znenadání po chvilce ticha. Trvalo, než se otočila čelem k Adrianovi, přičemž ještě upila z poháru, než ho postavila na noční stolek. "Myslím tím manipulaci. A já vím, že to děláte, není to... pro mne novinka," vydechne tiše, než přešla k paravánu, za který se postavila, svlékaje si župan zavázaný kolem těla. Nevyhodila ho ven, ani nevykřikovala ty přitroublé řečičky o tom, jak strašně se před ním stydí. Tohle byl náznak slušnosti, že se před ním neodhaluje jako nějaká levná holka v nevěstinci. "Neznám vaše záměry, monsieur, ale jsem zvyklá hovořit zpříma bez vytáček." Látka skončila přehozená přes nábytek, zatímco ručka stáhla svrchní šat, navlékaje se do něj kousek po kousku, dokud nezbyl korzet a jeho proklaté šněrování. V jednu chvíli ale hlasitě trhla látkou, naštěstí se tkanice nepřetrhla. Smrt manžela. To je mělo spojovat? Byl to okamžik, kdy zadržela dech, než se uvolnila natolik, aby pokračovala v procesu dál, přehrávaje si jejich rozhovor v hlavě. "Pak jí ráda pomohu," odpoví nakonec. Spojovalo je více než to. Věděl to? Tipoval? Nebo to byla... náhoda? Ne, na ty přeci nevěřila. 

"Opakovat ty stejné chyby? Ach... ano." Drobný úsměv uvolnil její tvář, napjaté rysy povolily a Charlotte se nechala strhnout souhlasem. Jistě, mohla zastupovat lidstvo, bránit ho, poukazovat na vývoj, ale bylo to skutečně tak? Nebo se jakákoliv evoluce brzdila právě církví a jejími předsudky vůči všemu novému? "Není právě tohle znak lidství?" Prohlížela si jednotlivé knižní tituly, než hlavu stočila Adrianovým směrem. "Přirozené vlastnosti jako jsou smrtelné hříchy? Pýcha, chamtivost... Díky nim se neposuneme dál. Filozofa nezajímá hmotný statek, jde za poznáním. Ale většina lidí se právě materiálními hodnotami nechává limitovat." Králové, královny, každý, kdo jednoho dne pocítil moc, lepší život nebo ho někomu jednoduše vzal. Stačilo tak málo. Až příliš často si všímala lidských chyb, i svých vlastních, před nimi sotva zavírala oči. Omezovaly ji, limitovaly v mnohém stejně jako fakt, že se narodila jako žena. Radost se promítla v očích po nabídce využití knihovny bez nějakých zvláštních povolení, ale rychle se zatvrdila, aby další příval spokojenosti na sobě nedávala znát. Mohl si v ní číst jako v otevřené knize, to jí neposkytovalo výhodu, zato jemu? Přímo tu největší. "Děkuji, monsieur, za takovou laskavost. Jsem si jista, že nebudu dlouho otálet a využiji vaší štědrosti." Pokud se nebude jednat o plkavé romány, nejspíš ji odtamtud bude muset odtáhnout.

Možná bylo jedině dobře, že nemohl vidět její tvář zamrzající v čase, tu ztrátu sebekontroly, když se jí tkanice zařezávala do dlaní, že si div nespálila kůži. Svého manžela nemilovala tak, jak se předpokládalo. Považovala ho za přítele, dobrého přítele, s nímž ráda stráví večer při konverzaci nad pohárem dobrého vína, ale mnoho společného času nestrávili. On upřednostňoval lov a divokost rodné irské krajiny mu vháněla krev do žil. Charlotte se musela smířit s novým domovem, ve které hledala kouzlo utěšující její duši. Aby byla alespoň trochu šťastná, kupoval jí knihy, sháněl malíře, v jejich přítomnosti se učila malovat stejně jako se sochaři vytvářela první koncepty soch. Nemilovala ho, ale jeho ztrátu nesla těžce. Už předtím se cítila jako vyvrženec v cizí zemi, ale nyní? Všechna pouta zpřetrhala díky normanskému útoku. Mohl žít, mohl zemřít a Charlotte mohla jako správná vdova truchlit. To nebylo pro ni.

Rychle provlékla chvějícími se prsty tkanice skrz jednotlivá oka korzetu, aby je postupně poutahovala, svazujíc poslední část do mašle. Nepreferovala hrozící ztrátu dechu, pokaždé si ho ponechávala o něco volnější, což by se dalo označovat za nevhodné, téměř lascivní. "Bylo to tak těžké a nechodit kolem horké kaše, monsieur?" Troufale mu vpálila poznámku do tváře, vycházejíc zpoza opony, upravujíc si poslední záhyby sukně. Vlasy si ponechávala rozpuštěné, nemělo smysl se zabývat nějakým účesem, když ještě usychaly. "Pak vás ale upozorním, že má... řekněme výuka se bude odlišovat od běžných učitelských praktik. Nemám v úmyslu, aby něco papouškovaly bez rozmyslu. Učivo je musí zajímat, vzbudit v nich vášeň pro dané téma. Nehodlám jim do hlavy vtlačit informace, které je nijak neobohatí na duši." Pohlížela na něj zpříma s hlavou hrdě nesenou. "Taktéž bych je ráda navedla k vědám, pokud je to bude zajímat. Nebo alespoň jednu z nich." Způsob, jakým svá slova pronášela, znamenal jediné - nemínila o tom s ním diskutovat. Pokud ji hodlal nechat volné pole působnosti, pak je naučí všemu, co jen bude moct. "Měla bych vědět ještě něco jiného, monsiuer Calveit?"

Věnovala mu lehké pousmání. Ano, zbytečně netlachala o záležitostech, které zajímaly ženy jejího věku, ji zajímalo studium, filozofování a předně i rozšiřování znalostí v nových, doposud neprobádaných oblastech, které byly jejímu druhu upřeny. "Chápu. Na druhou stranu se alespoň nemusíte obávat, že byste mne nějak urazil, monsieur, když se mnou nebudete diskutovat o šatech, vínu nebo dvorních drbech," cukne ramenem na znamení, že tady s ní může hovořit jakožto s mužem, ačkoliv zbraně, které jeho rod zajímaly, by se v konverzaci taktéž minuly s účinkem. Určitá otevřenost jí poskytovala možnost ostatní šokovat, což se jí kupodivu líbilo.

Přikývla, nebude se alespoň jednat o jednotvárnost učiva. Kdyby obě byly na stejné úrovni, vyžadovalo by to více společných hodin a poté rozdělení po individuální stránce. Přesto by se věnovala tomu jednomu a samému tématu, což bývalo vysilující, přímo zničující. "Skvělé, ovšem jejich sečtělost, inteligenci a zájem bych ráda okusila na vlastní kůži, jestli mi rozumíte. Jako jejich patron nemusíte být v tomto objektivní, a nebylo by to poprvé, kdy jsem se setkala s vychvalováním určitých kvalit, které se nakonec ukázaly jako chybné." Zkoušela ho urazit? Ani náhodou, její přímost však k tomu někdy naváděla.

Zvědavě nadzvedla obočí při připomínce, že existuje ještě jedna věc, která jí byla utajena. Zarazit? To znělo nebezpečně. O to pozorněji mu naslouchala, sledujíc ho modrýma očima s určitou obezřetností. "Rudé... Abychom si to ujasnili, myslíte rudé jako krev?" S takovou informací se setkávala poprvé. Jistě, už měla tu čest setkat se s lidmi, kteří se od přírody dali považovat za znetvořené, dívky i muže s výrazně bledou pletí, až by ji nazvala průsvitnou, světlými, téměř bílými vlasy, ale rudé oči? "Rudé jako u králíků albínů?" To nejspíš byl jediný v její hlavě dochovaný záznam o rudých očích. "Zajímavé. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala. Máte velmi zajímavou sbírku dam, monsieur." Trochu jako chovatel exotického ptactva, kdyby to k něčemu měla přirovnat. "Myslím, že to nebude problém. Pokud by s tím souhlasila, prostudovala bych si její výraznou... kvalitu." Nechtěla o tom hovořit jako o odlišnosti, zatracovat ji za něco, co nedokázala ovlivnit. "Nejsem tak zpátečnická, abych věřila na černou magii nebo něco podobného," semkne rty pevně k sobě, tak trochu ji to uráželo. Pokaždé, když bylo něco specifického, jiného než zbytek, jednalo se o vliv magie. Nebyla jako její soukmenovci. "Je-li to vše, monsieur Calveit, pak bych se ráda uložila ke spánku. Cesta mne dosti vysílala stejně jako dnešní události." Sice se převlékla do oblečení, ale to jen proto, aby ho nepohoršovala ve své přítomnosti. Někteří muži na to nemuseli reagovat zrovna dvakrát příjemně. "Budu se těšit na obě mademoiselle."