Okolí

Dny se postupně měnily v týdny, ty zase v měsíce. Přešel jeden, druhý, třetí a na Elizabeth, dřívější anglické princezně, dceři Richarda zvaného Lví srdce, se podepisovaly první znaky těhotenství. Nejen ty, které byly viditelné bystrým okem, když se bříško postupně zakulacovalo a jeho klenutí bylo znatelné každým týdnem víc a víc, ale také po emoční stránce se stávala nevyzpytatelnou ženou. Výkyvy nálad, kdy se z ničeho nic rozplakala, aby se vzápětí culila jako nevinné děvčátko, přičemž si sama neuměla odvodit, co se jí honí hlavou a proč náhle nedokáže zastavit ty sílu beroucí potoky slz. Nebo všemožné chutě, kdy jí honila až absurdní mlsná, jejíž intenzita se obvykle stupňovala. Samotná Elizabeth tu a tam nedokázala vytušit, po čem konkrétním tolik prahla, což možná bylo dobře - exotického ovoce se jim sotva dostávalo a manželka rytíře Božího hrobu by si ho nevydupala ani za nic. Zaprvé v tom hrála ona skromnost, jíž byla proslavená, a kterou na ní její muž tolik miloval, a za druhé jim to jejich situace ani neumožňovala. Vždyť žili pouhým zázrakem, dva utečenci z hradu, jejichž hlavy by už dávno neseděly na krku. Minimálně ta Balduinova, z Elizabeth by se stala buďto pokořená služebná, nebo by zůstala skrytá před zvědavýma očima ve vězení v nepříliš pohostinných podmínkách, které by možná znamenaly její smrt. Nebo alespoň smrt jejich nenarozeného dítěte, vymodleného potomka, k němuž přilnula ještě dřív, než se dostal na svět. Od té chvíle, kdy se Balduin zavázal, že je před vším zlem ochrání za jakoukoliv cenu, k jejich maličkému tíhla, chráníc ho podobně jako měl rytíř z Artois chránit je. S malým Liamem, adoptovaným chlapcem, nalezencem v ulicích podhradí, se skrývali v lesích v jedné z chatek, která prve působila neobyvatelně, dokud se jí společně nerozhodli zrekonstruovat natolik, aby zde bylo možné nejenom přespávat v naději, že střechou nebude zatékat a mezi prkny nebude profukovat natolik, aby jim synek onemocněl, ale taktéž žít. Bydlet. Učinit tohle místo novým domovem, jak ho společně začali nazývat. Elizabeth dřív tvrdila, že by s Balduinem žila prakticky za jakýchkoliv podmínek, a své slovo nehodlala ani za nic porušit. Sic možná na samotném začátku v mnohém bojovali, zvláště s tajemstvím o početí, které se před ním rozhodla utajit z dobrých, přesto sobecky pojatých důvodů, každým dnem se zdál jejich vztah lepší, silnější a vyrovnanější. Skrze pevné pouto k sobě nacházeli cestu, aby se znovu tomu druhému neodcizili.

To však znamenalo strachovat se o Balduina o to víc. Nejen že její manžel každý den několikrát mizel do lesů, kde se tu a tam pohybovali vojáci spadající pod velení Normanů, aby obhlédl nastražené pasti a přinesl ulovenou zvěř - obvykle nějakého zajíce, lišku nebo kunu, které se chytly do ok. Tu a tam výjimečně ulovil i nějakou zvěřinu, kterou poté nasolila a udila, aby měli zásoby na blížící se zimu, která na ně měla dolehnout velmi brzo. Když nelovil, nestahoval z kůže nebo neopravoval dům, aby v něm mohli přečkat zimu bez zbytečných potíží, vytrácel se na několik hodin, dnů až týdnů pryč. Neříkal jí, co dělá, aby byla s Liamem v bezpečí a nemohli z ní v případě zajetí vytáhnout potřebné informace, ačkoliv sama tušila, kam jeho kroky směřují. Nikoliv za nějakou dívkou, ačkoliv pokročilé stádium těhotenství jim mnoho fyzických radovánek nedopřávalo, ale do království za králem Aidanem, kam přinášel informace o stavu svého království vydaného napospas dvěma novým královnám. Pokaždé trnula strachem, žaludek se jí svíral hrůzou a myšlenkami, že tohle může být také jeho poslední cesta. Že padne do zajetí a už jej nikdy nebude moci vidět. Každý takový výlet započala dlouhým loučením, kdy mu šeptala, jak moc ho miluje. A ve chvíli, kdy se vrátil, se mu vrhla do náručí smyslů zbavená, utěšujíc se vidinou, že se jí vrátil. Na pár dní, možná týdnů, než se znovu zvedne a bude předávat novinky dál. I proto obvykle v noci nedokázala usnout a namísto toho se k němu tulila, naslouchaje pravidelnému tlukotu jeho srdce. Někdy jejich vášeň zašla tak daleko, že se od sebe nedokázali odtrhnout, ochutnávaje toho druhého, dokud je malý Liam, později kopnutí dítěte nevyrušilo natolik, aby se vrátili ke svým povinnostem v domácnosti. Snad jen úplňky se zdály divné - Balduin se oproti Elizabeth proměňoval a ta na něj čekávala, naslouchaje jeho vytí slibujícího, že se k ní ráno vrátí, zatímco se kochala plnohodnotnou lunou se všemi krásami, které nabízela.

Dnes už to byl přibližně čtvrtý týden, kdy se s manželem rozloučila. Do sousedního království to byla zdlouhavá cesta i na koni, a toho Balduin neměl k dispozici - musel si vystačit jen se svýma nohama a vlkodlačí přeměnou, která mu mohla poskytnout určitý náskok a jistotu za nocí, aby se nestal obětí přepadení. Obvykle mu celá cesta se vším všudy trvala tři týdny, ale tentokrát se nevracel, jak očekávala. Každé ráno ho vyhlížela na obzoru a jako znamení věšela bílé prádlo pro okamžiky, kdy byla doma, nebo jiné, pokud se nacházela pryč zrovna jako nyní. Liam se nacházel v nedaleké vesnici, kde ho učili domácím povinnostem, školili ho, aby pomáhal mamince v nepřítomnosti otce - stahovat zvířata z kůže, čistit koním kopyta ale i kovářskému řemeslu, které se mu zalíbilo. Kolikrát tvrdil, že se stane kovářem, až bude starší, ačkoliv se svou ještě nedovycvičenou mluvou říkal kovášem, nad čímž se Elizabeth pokaždé zasmála. Sama se dnes rozhodla nachytat nějaké ryby, k čemuž jí pomáhala několikrát vyspravovaná rybářská síť, do které se prakticky pokaždé zamotala, až se se smíchem svalila na zem, čemuž se naštěstí při dnešním dopoledni vyhnula. S vlasy svázanými do tlustého copu přehozeném přes rameno, spodní košilce odhalující štíhlé paže a spodničce vystavující na odiv kulatící se bříško, stála po kolena ve vodě, lovíc některé ryby sítí a jiné rovnou do rukou, aby je vzápětí vhodila na břeh. Pokaždé působila jako divoženka, když se rozesmála, jakmile jí nějaká rybka vyklouzla z pacek, nikdy nenadávala ani se neškaredila, vždyť se o ní sotva dalo hovořit jako o profesionální rybářce. Zmáčená od hlavy až k patě, jiný by už fňukal nebo by se alespoň rozkýchal, ale Elizabeth? Sotva. Díky vlkodlačím genům si neustále uchovávala vyšší teplotu těla a zdraví. "Ha! Mám tě!" Konečně se jí povedlo chytit tolik vytouženou rybu, od pohledu šťavnatý úlovek, který opeče na ohni. A pokud tomu Bůh dá, pak nebude jediný.

Vážně nebylo rozumné důvěřovat dívce jako je ona. Přece jen, potkat takto v noci v lese bez doprovodu urozenou ženu, to nemůže být jen tak. Muže ani nenapadlo, jaktože nemá společnost. Samozřejmě, že i kdyby ho to napadlo, tak by se pletl. Momentálně ale myslel tím, co měl v kalhotách a to se mu stalo osudným. Anne využila ihned situace. Nejprve ho okouzlila, zmátla a pak..mohla nerušeně hodovat. Díky jeho opilosti neměl ani dost síly, aby se z jejího sevření dostal. I když, zda by se z něj dokázal dostat i za střízliva. Toť otázka. Anne ještě přesně nevěděla, jak velkou moc a sílu má. Většinou byly její oběti Adrianovi sluhové a ti se ani příliš nebránili. Přece jen, když člověk slouží upírovi, musí nebo by aspoň měl tak nějak počítat s tím, že se třeba jednou stane jeho potravou a ještě, když si dovedl novou, proměněnou upírku, která se ještě neumí úplně ovládat. Vždyť, viděla moc dobře ty znechucené a zároveň obávané pohledy. I proto byla ráda, že může povečeřet někde jinde, beze svědků.

Když se krmila, jen trochu postřehla nějaké zvuky, jež pocházely z jen kousek vzdálenějšího místa, kde se nejspíš krmil i Adrian. Taky, že jo. Anne to v tuto chvíli však neřešila. Bylo jí totiž jasné, že Adrian muže nenechá jen tak odejít. Měl přece také hlad. Proto pila dlouhými loky a vychutnávala si čerstvou krev s příměsí alkoholu, jež moc neholdovala. Ale co, v tuto chvíli si opravdu vybírat nemohla. Téměř ani nepostřehla, že se k ní někdo přiblížil. Ten někdo byl Adrian. Až když otevřela pomalu oči, uviděla ho. Zrovna si utíral pusu od krve a pak se dotkl jejich zad. Anne sebou trochu cukla. Neměla ráda doteky. Pak ale uslyšela jeho slova. Otevřela pusu ještě víc a zakousla se hlouběji, aby rozkousla krk víc a nakonec hlavu urvala. Tu odhodila dál a tělo padlo na zem. Najednou, jako by se v ní ozvala ta šelma, která tam byla vždy, jen možná hluboko. Sklonila se k tělu a začla ho drásat svými do špičky zpilovanými drápky. Doslova ho rozedrala na cucky. Byla zastříkaná zbytkem krve, který v sobě ještě tělo mělo. To jí však příliš nevadilo. Narovnala se a tělo odsunula nožkou více do tmy. Poté si vytáhla z kapsy kapesníček a otřela si jím obličej. Olízla rty a ohlédla se na svého stvořitele. "Můžeme už vyrazit domů, můj pane?" Zeptala se a sjela ho pohledem.


Pokud souhlasil, chytla si rukama šaty a sešla na cestu. Nechtěla si je ještě zašpinit od hlíny. Stačilo, že byly potřísněné krví. Byla spokojená a to šlo vidět. Tvářila se tak a ani ji příliš netrápilo, co bude, až někdo těla najde. V noci v lese je mohlo přece jen roztrhat cokoliv. Šla tedy cestou dál až k domu jejího stvořitele. Tam se zastavila. "Půjdu si dát koupel a převléct se. Pokud mě budeš potřebovat, budu ve svém pokoji." Oznámila mu, uklonila se a vešla do domu.

Chodbou proletěla docela rychle. Nechtěla, aby ji sluhové spatřili celou od krve. Už tak ji nesnášeli. Nemuseli mít další důvod. I když na druhou stranu mohli být rádi, že nehodovala na jedním z nich. Ve svém pokoji ihned zamířila do koupelny, kde si nechala připravit lázeň od své přidělené služky. Sundala si oblečení a naložila se do voňavé lázně. Smyla ze sebe všechnu špínu i krev a poté se oblékla do čistého, již připraveného oblečení. V rudých šatech tedy vešla do svého pokoje, posadila se do křesla a vzala rozečtenou knihu. Pohodlně se usadila a otočila na rozečtenou stranu.

Zatímco se jeho tělo snažilo rozdělat oheň s roztřesenýma rukama, jeho hlava přemýšlela nad věcmi, které dovedl doopravdy jen člověk. Vlk by nad tím jen bezstarostně mávl packou. "Co se bude dít dál?" byla otázka, která se v jeho hlavě ozývala nejčastěji a byla to jedna z otázek, na které si nemohl jednoduše odpověď bez toho, aby si přitom něco nalhával. Jediné věděl, že jeho život se nevrátí do starých dobrých kolejí. Jeho milovaná královna byla pryč a na její místo se dostaly osoby, kterých se museli zbavit. Dokud budou na trůnu sedět ty dvě, království nedosáhne míru a svobody, na kterém bylo toto království založeno. Jeho první král mu to několikrát připomínal. Musí bojovat za svobodu a mír tohoto království, jinak to vše bude ztracené. Jenže kdo by v tuto chvíli chtěl se postavit viditelné přesile. Byl si jistý, že obyvatelé by se snažili něco udělat, kdyby viděli někoho začínat převrat. On sám si na to nemohl troufnout. Ne, že by byl slaboch, ale sám jít do takovéto akce, byla prostě sebevražda. Musel najít Richarda anebo někoho z hradu. Jenže uběhla dlouhá doba a Einar musel nejdříve zesílit, než si začne něco s autoritou. Musíš na to chytře. Nejdříve myslet a pak teprve zaútočit. Musel se ale nejdříve kouknout, jak to vypadalo ve městě. Byl si jistý, že ho do hradu v tuto dobu nepustí, ale do podhradí se mohl dostat. Jenže ne, když vypadá jako viking. Pokud věděl, ve městě patřil mezi jediné vikingy, kteří se sem dovedli dostat. Pokud samozřejmě nepočítal Ragnu a jejího bratra. Co s nimi v tu chvíli bylo, také netušil. Ale měl hodně velké podezření, že ani jeden nepřežili. Nebo mohli utéct. V den převratu byl takový zmatek, že netušil, jestli utekl nějaký vězeň. A i když by to nejraději vrátil zpátky, nebyl kouzelník, ale jen prašivý pes, který utíkal před problémy docela dost dlouho. Opřel se znovu o zeď jeskyně zatímco koukal jen před sebe. Myšlenky se mu míchaly v hlavě, a aby si mohl něčím trochu ulevit, protřel si oči, které se začaly chvilkami zavírat. Byl unavený, slabý. Přeměna byla sice za ním, ale stála ho spoustu sil. Když už nad tím tak přemýšlel, co řekne rudovlásce, kterou položil na kupku listí? To jí zase bude lhát o tom, kdo je? Bude před ní skrývat to, že je vlkodlak? Tušil, že ví o odměně, která je na jeho hlavu. Jak bude vůbec reagovat na to, že vůbec přežil to všechno? Hlava se mu pomalu pootočila na jeho milou. Bude se na něj hněvat, věděl to. Nechal jí tu celou dobu samotnou, bezbrannou. Jak se měl vůbec Andreas? Proč nebyl s ní. Pochyboval, že v tomto období by ho nechala někde samotného? Co vůbec dělala takto venku? A co měl vůbec znamenat ten památníček, který byl na místě, kde jí po dlouhé době uviděl? Tolik otázek, tak málo odpovědí.

Odstrčil své dlouhé kadeře na stranu. Jeho vlasy o několik centimetrů povyrostly, i když už si myslel, že to nebylo možné. A i když by se měl pyšnit, měl spíše chuť to ze sebe shodit. V době, kdy ještě vyrůstal na severu, v jeho vesnici koloval zvyk; pokud přežiješ souboj, který jsi prohrál, musíš si ostříhat vlasy. Pamatoval si, jak jeden z mužů, které poradil musel ostříhat své dlouhé vlasy, které mu putovaly pomalu až k jeho zadku. On sice neprohrál boj s mužem, ale se zvířetem. Jeho vnitřní bestie ho dostala. Nechal sebou manipulovat, jako s nějakou kousající hračkou, i když jí mohl říci ne. Jenže on byl slabý blázen, který si myslel, že to za chvilku přejde. Na tento moment čekal týdny, měsíce, bohové věděli jakou dobu. Když člověk stráví život v těle zvířete, plyne čas nějak rychleji. Když už byl u toho, že by měl shodit své vlasy, nemusel by to být takový špatný nápad. Ve městě by ho nemuseli poznat. Byl známý pro své kadeře a nikdo ho neviděl bez vlasů a vousů. Když se začala dostávat do té lepší fáze uvažování, uslyšel šustění listů. Zmrzl. Netušil jak má reagovat. Jeho tělo navíc nebylo nějak přizpůsobené na to, aby sebou nějak hýbalo. Pohnout se znamenalo ztráta energie a bál se, že jeho tělo usne, jestli rychle nepřestane s přemýšlením. Ta facka jakoby ho ale probudila. Zasloužil si to a mnohem daleko víc. Měl dokonce chuť jí říci, aby mu dala ještě jednu. Jen doufal, že nebude reagovat na jeho nahotu. Oblečení bylo roztrháno před několika měsíci a od té doby ho viděl jen na lovcích. Tělo ale začalo reagovat jakmile mu přistála jeho milá do náručí. Jakoby se automaticky probudilo, paže jí objali kolem pasu. Čelo se opřelo o její spánek a celé tělo se začalo kolíbat ze strany na stranu. "Gwynn...Gwynn..." Její jméno bylo pro něj něco jako mantra. Jakoby to byla jediné věc, kterou dovedl vyslovit. Napětí, které panovala ve svalech, okamžitě povolilo a tlak na jeho ramena jakoby už nebyl. Konečně jí mohl zase držet v náručí. Předtím, než mu věnovala polibek na ústa, jí jeden věnoval na čelo. "O-Omlouvá-m se..." a jako její jméno, chraplavé omluvy se staly jeho novou básničkou. Bylo slyšet, že je jeho hlas slabý, nepoužívaný nějako dobu. Polibky jí oplácel, jeho roztřesená ruka se dokonce dostala na její líčko. Palec jí pomalu hladil tvář.

Moc dobře to znal. Narozdíl od ní se tím netrápil několik let. Ten hlad, neutuchající potřeba holt byla silnější, než cokoli a zastavit? Proč? Jsou to jen lidé, umřou tak jako tak teď nebo za týden a co mu bylo po tom. Až časem se začal starat o dlouhotrvání své existence. Až občas zasnul, že ho někdo tehdy nezabil. V podstatě si jen tak dláždil cestu mrtvolama.
Potichu se zasmál, když vznesla tu důležitou otázku. "Fíglů... je hodně." Opravdu hodně, ale nebylo to tak jednoduché, jasně že ne."Otázka je, co bude fungovat pro tebe."
"Časem to půjde. Buďto si opakuj, že jsou to pořád lidé... že je potřebuješ. Recituj bibli... Nebo, že se budu zlobit když zabiješ někoho dalšího. Můžeš to zkoušet pomalu, napít se z poháru a až potom z tepny.. žíly... zápěstí..." Až moc způsobů. Samozřejmě... všechny problémy měly jedno jednoduché řešení. A to bylo, že by jí jako stvořitel nařídil ovládat žízeň a nezabíjet v domě lidi. Ale proč by to dělal. To by bylo až moc jednoduché a bez snahy z její strany. Ne, nikdy to tak jednoduché nebylo a také nebude.
"Jsme mrtví... ne úplně. Chladnější než lidé, srdce tepe jen málo. Budeš si to uvědomovat čím dál více. To teplo... tlukot srdce na který se dá tančit. To je na tom to opojné, ne jen samotná chuť a žízeň která ti říká že pomalu umřeš pokud to neuděláš. Když se ti to teplo rozlije po celém těle a znovu cítiš tolik života. Proto nejde přestat." Byla nakrmená, dokonce měla ještě zákusek v poháru. Ale i tak ji trošku podráždil tím, co možná ještě úplně nechápe.
"Můžeš začít pomalu." Zvedl zrak k jejím očím a poté na jedno své zápěstí, které otočil vzhůru. "Málo tepu, ne tak horká krev a těžko mě zabiješ." Co by neudělal pro své děti, nakonec to bylo všechno jen o tom, že se tím baví... a o vděku. O tom, že když byli neposlušní, mohl si odůvodnit jejich odstranění... nedostatkem vděku. Mnoho povyku pro nic. "Sama uvidíš, jaký způsob ti bude vyhovovat."

Bude se snažit... snaha se prý cení, ale ve skutečnosti to tak není. Cení se jen výsledky. Ale pokud se bude pořádně snažit, mohlo by se jí to povést. Ostatně... nemá moc jiných možností.
Nabídce asi nevěřila. Znala svoje místo a on se pořádně nevyjádřil, jen naznačil a ona si to naštěstí přebrala správně. Nepřestával ji sledovat, ani nemrkl, když mu rozřízla nehtem zápěstí. Ten známý pálivý pocit, který se pomalu rozšiřoval. Nic v porovnání co zažil, ale svým způsobem uspokojivý. Čekal že se přisaje, možná i po chvíli zakousne, ale jen krev opatrně slízla. Opatrně... možná pořád čekala že ji jen zkouší.

Řekl by, že byla sytá a on byl k tomu mrtví, takže se o nějakém cvičení ovládání nedalo úplně mluvit, ale i tak. To už mu kůží pronikly spičáky. Ruku mu držela pevně, takže mohl relaxovat. Líně se napil ze svého poháru a rozhlédl se po místnosti, než skončil pohledem zpátky na ní. Zrovna otevírala oči a on jí pohled opětoval. Mohl říct stop, čekala na to. S každým bouchnutím srdce se jí do pusy nahrnula další dávka krve. Adrian nepil venku k prasknutí, ale i tak byl plný, malá ztráta jako je tato ho nijak nepoškodí... ruka mu lehce dřeveněla ale to k tomu patřilo... třeba si nedá ani ranní svačinu. Místo toho se jen opět napil, zatímco na ni hleděl. Pak přestala sama.
"Můžeš vypít téměř polovinu krve, co má člověk. Ale to už si můžeš rovnou hodit mincí, jestli to dokončit. Tlak krve se nejdřív zvýší a potom se snižuje, stejně jako se zrychlí tlukot srdce. To ti řekne, kolik máš pít." Tedy, až v bodě kdy se naučí, kde je ta hranice ale pořád měl pravdu. Jen k tomu potřebovala ještě několik informací, které získá ze zkušeností. Zvedl zápěstí k vlastním rtům, aby se zbavil poslední krvavé šmouhy, co mu ulpěla na kůži, než se rána zacelila. "Zastavila jsi se sama... z jiných důvodů, než bys to udělala u člověka. Ale pamatuj si je. Můžeš si je opakovat. Nebudu ani trošku potěšen, když umřou další sluhové." Na to vstal a napůl se otočil ke dveřím. "Z pohárů pij jak je libo. Ale ze sluhů jen v mé přítomnosti." Řekl stroze a natáhl k ní ruku, aby ji hřbetem prstu pohladil po tváři. Náznaky náklonosti byly prospěšné pro vztahy stvořitel-potomek... a on nepotřeboval aby se ho další upír pokoušel z jakéhokoli důvodu zabít. Možná byl paranoidní, ale taky proto ještě žil a i kdyby to zkusila... třeba by si naivně myslela že pro něj znamená něco víc nad čím by zapochyboval. "Jestli už nic nepotřebuješ, tak ti přeji hezký zbytek večera." Neměl už moc práce. Ranní směnu sluhů poslat na výzvědy, zařídit nějaké dopisy. A pak možná bude vzpomínat. Kdo ví.

Říká se, že člověk je tvor společenský. I když místy vyhledával či dokonce vytvářel společnost, nakonec byl nejživější tam venku. Když zabíjel lidi, žil jejich bolestí a strachem. Plášť ho chránil před deštěm, stejně tak jako stromy, pod kterými kráčel, poslouchajíc. Hledající nějakou kořist. Nedělal to kvůli hladu, či chuti na krev. Byla to chuť na smrt lidí. A pak to uslyšel. Daleko před sebou. Kopyta, koně, lidi. Plášť nechal zavěšen na stromě a sledoval ony tři lidi na koních, jak se zastavili. Kdysi by šlo o dokonalou hostinu... koňská a lidská. Teď? Teď šlo jen o strach.

Mezi stromy se napjal, jako kočka, co čekala jen na moment vystartovat po svojí kořisti. Nikdo nic neuvidí, uslyší a ucítí, ale neuvidí. I když byl rychlý, nikdy nevíte... nikdy nevíte kdy se něco zvrtne. Nebo kdy budete chtít obětím nahnat větší strach. Vytáhl z jedné z větších kapes masku. Kulku z obvazů, dobře udělanou. Na první pohled šla vidět sotva ústa, ale oči taky, trošku... i tak převázané obvazem, ale Adrian skrze to viděl téměř dokonale, jak mu upíří zrak dovoloval. Nebylo na co čekat... Vystartoval, vyskočil... popadl sira Rodericka, jak zaslechl a odtáhl jej zpátky do lesa. V té rychlosti mu něco málo polámal, ale ostatní dva si mohli poslechnout až jeho křik, hluboko mezi stromy jím mrštil směrem k jednomu, což mu zlomilo další kosti. Úchop za obličej mu přinesl hluboké drápance, ze kterých začala stékat krev smíchaná s deštěm. Jeho křik se linul širým okolím, jak mu trhal ruku a další končetiny. Být mladší, rochnil by se v kaluži krve, jako podsvinče. Jemu ale stále zbývali dva další. Slyšel ty hlasy znovu. Ženu a muže. Dáma musela být důležitější, když měla doprovod. Ale neuteče mu. Ingwrith je pořád daleko a on zvládl předehnat koně.

Bylo odvážné tu zůstávat. Mohl zabít tu ženu. Zabít ji a její zbytky potom hodit... siru Joachimovi. Vyžít se v jeho selhání. Avšak to nejlepší si chtěl nechat na konec. Vystřelil z lesa a srazil muži hlavu, jen aby se opět schoval v temnotách. Žena ujížděla dál a Adrian měl rád dobrý lov. Jako se hnát za liškou, až na to že on neměl psy, které by ji uštvali. Musel poprosit nějakou čarodějku, aby mu napořád proměnila pár vlkodlaků, vymyla jim mozky. Těžko říct... Nastavil ruku, aby mohl ochutnat krev tryskající z torza sira Joachima, když uslyšel koně. Jen koně... nastražil uši a stále slyšel kroky. Musela ho pustit, aby cokoli zabilo ty dva snědlo prve koně. Což se dalo zařídit. Kůň už byl blízko, stačil jeden skok, ruka vražená do zad, trhnutí. Déšť prořízl bolestivý poslední zvuk umírajícího koně. Hlasitý, aby ho slyšela i ona. Alespoň v to Adrian doufal. Zvířecí krve si také dopřál, ale byl čas dohnat ženu.
Vrátil se do lesa, sebral svůj plášť a jal se ji pronásledovat. Zůsával v lesích, byl vzrušený... dobrým lovem, krásu temnoty mezi stromy musely narušovat jeho rudé oči, které chytaly světlo měsíce a měnily je na něco jého. Oči, které mohly být vidět i skrze obvaz. Místy zachytil její obličej... další krásná žena na tomto místě. A pak to přišlo. Neměl zájem o další upírku. Dvě mu stačily... ale hostinu... dobrou hostinu už neměl dlouho. Očividně byla významná... možná šlechtična. Pokud má kam jít... časem ji vyláká k sobě. Pokud ne? O to lépe... nakrmí ji, tak, aby její krev dostala ještě lepší chuť. Stáhl se do lesa a rozhodl se ji předehnat.

Kuklu stáhl z hlavy a schoval do kožené kapsy na opasku. Bude lepší, když tu neuvidí a plášť, který třímal v ruce si hodil přes ramena. Už byl zmoklý, ale to nevadilo. Naposledy se ujistil, že je všechna krev pryč. Vypadal dobře... máčený, ale dobře. Vrátil se na cestu, ještě ji pořádně neviděl ani on, natož aby ona viděla jeho. Slyšel však její cupitání... mezi tím vším deštěm, byla to skoro jediná věc, která nebyla padající kapka vody na zem. Otočil se směrem k Ingwirthu a vyrazil, velmi pomalými kroky, tak aby ho mohla dohnat během chvilky. Stále si hrál s tím, že ji prostě na místě rozporcuje, užije si její strach a krev. Ale Anne a možná i Maríu potěší, až jim prezentuje nějakou dobrou hostinu.