Okolí

Po jeho odpovědi to Anne začalo zajímat ještě víc. Zahleděla se mu do tváře. "O mně? Například co?" Naklonila hlavu lehce ke straně, až se jí svezly po rameni pramínky vlasů. Jistě, že to chtěla vědět. Zajímalo ji to. Sice by stvořitel o svém proměněném měl něco vědět, ale jistě byli i tací, jež nevěděli téměř nic. Něco jí ale říkalo, že k těm Adrian nepatří. Připadalo jí, že měl vždy vše tak nějak promyšlené. Nejspíš by nenechal nic náhodě. Ale mohla se i mýlit. Zjistit to však může jen jediným způsobem.

Se svlékáním však problém neměla. Tedy s rozepínáním knoflíků na jeho košili. Zda by ho svlékla celého. Toť otázka. Nyní to však zvládnul sám. Ani nepotřeboval pomoc. Vypadalo to tedy, že služku si z ní udělat nejspíš nechtěl. Což bylo jedině dobře. Dáma jejího postavení a navíc charakteru, by byla nejspíš mizerná služebná. To poslední, co ještě udělala, bylo to, že ho odtáhla do vody. Samotnému se mu tam zřejmě moc nechtělo. Anebo chtěl, aby ho tam Anne odtáhla. Třeba chtěl zjistit, zda to udělá či ne.

Udělala. Narozdíl od ní však šel Adrian do vody pomalu. Pozorovala ho přitom a usmála se, když jí dal za pravdu. Ovšem, její nečekaný útok jí jaksi nevyšel. Voda totiž nedopadla na Adrianův andělsky vypadající obličej. Tomu se Ann ušklíbla, když to zjistila. Slyšela i jeho slova. Plavala tedy dál od něj. Byla poměrně zdatná plavkyně, ale bohužel neplavala dlouho. Navíc, Adrian byl muž a jak se zdálo, taky zdatný plavec. Po chvíli ji tedy dohonil a chtěl jí oplatit její troufalost. Nebo s ní hrál její hru? Každopádně, se chytil a doplaval až k ní. Po jeho slovech Ann pohla rukami kolem sebe. "Nebylo by mít prstů ško.." Nestihla dokončit větu, protože na ni Adrian šplíchl vodu. Anne si dala ruce před obličej a zabránila tak dopadu vody na něj. Schytaly to však její vlasy. "Hej!" Vykřikla. "Nechci mít mokré vlasy!" Zabědovala a přes prsty opatrně nakoukla, zda ji nečeká další salva. Jakmile zjistila, že ne, ruce, jimiž si zakrývala obličej, sundala. Neoplatila mu to však. Naopak, připlula blíže. "Už u tebe bydlím nějakou dobu a.." Začala ho obeplouvat jako nějaký predátor svoji kořist. "téměř nic o tobě nevím." Mluvila dál, zatímco kolem něj kroužila ve vodě. Nespouštěla z něj celou dobu zrak. "Co mi na sebe prozradíš, můj pane?" Zastavila se před ním  a zadívala se mu do očí. Byla zvědavá, co bude ochoten jí říct. Chtěla vědět všechno. Zajímal ji i ten nejmenší detail o svém stvořiteli.

Adrain neodpověděl. Chtěl nechat Anne nejspíše v sladké nejistotě, ale také o ní nemusel vědět mnoho. Nad tím se zamračila. Nebylo zrovna slušné neodpovídat na něčí otázku ba dokonce ji úplně ignorovat. Neřešila to však. Třeba jí to jednou všechno poví. Kdo ví. Když teď nechce, Anne to z něho páčit rozhodně nebude. Sama nemá ráda, když se z ní někdo snaží něco na sílu tahat. Tak proč by to měla činit druhým?

Ve vodě si naštěstí stihla zakrýt obličej, takže si z něj nemusela otírat vodu. Místo toho měla ale mokré vlasy. To se jí samozřejmě nelíbilo a dala to i patřičně najevo. Nelíbilo se jí, že půjde s vlhkými vlasy zpět. Pořád v ní ještě převládaly lidské pudy. Měla prostě obavu, že by mohla nastydnout. Netušila, zda jako upír může být nemocná. Je jím teprve chvíli. I když s rychlostí, s jakou se jí rány zahojily po přeměně, asi žádné nachlazení nehrozí. Jenomže, jeden nikdy neví. Časem se to jistě dozví. Adrian na její ohrazení však měl hned odpověď. Tomu se pousmála, načež zavrtěla hlavou "Nešlo o bitvu...Jen jsem chtěla, aby ses trochu rozptýlil a uvolnil." Prozradila mu své úmysly a vyvedla ho z omylu, že to není, jak to pochopil. Neměla ho za zatrpklého staříka, to rozhodně. Jen chtěla vědět, zda se umí bavit. Většinu času se zdál být spíše poněkud vážný, než aby si užíval radosti, jež mu život nabízel. Ale neznala ho, tak nemohla vědět, jestli je její domněnka správná či nikoliv. Třeba se časem všechno dozví a pozná, jaký Adrian ve skutečnosti je. Vždyť, na to má přece tolik času. Hlavně si bude muset získat jeho důvěru a poté by jí mohl říct téměř vše.

I tak se Anne odvážila k Adrianovi ve vodě přiblížit a položit mu otázku. Chtěla se o něm dozvědět aspoň něco. Do této chvíle o něm mnoho neví. Vlastně jen, jak se jmenuje. Nic víc a to by chtěla změnit. Jeho to, zdá se potěšilo nebo to aspoň tak vyznělo z jeho zamručení. Z pohledu těžko soudit, z toho nešlo vyčíst téměř nic. Pořád se tvářil tak, že šlo těžko něco vyčíst z jeho tváře. I tak z ní Anne nespouštěla zrak a všímala si každé změny v jeho mimice. Měla spoustu představ. Otázka byla, jaká z toho byla pravda. Kroužila kolem něj, až se zastavila a vyřkla otázku. Na tu jí odpověděl docela neurčitě. Ale dle toho, jak mluvil, se zdálo, že je na světě už mnoho let. Zvedla nad jeho slovy obočí a s neskrývaným zájmem ho poslouchala. Zůstala na místě a šlapala vodu, sem tam pohla rukama do stran. Pohled měla ale dále upřený do jeho očí. "Babylon, Athény, Alexandrie? To žiješ tedy déle, než jsem si myslela." Zaznělo z jejich úst udiveně i obdivně zároveň. Anne příliš vzdělaná nebyla, ale její muž měl různé knihy. Když se tedy nudila a neměla, co dělat, tak četla. Přečetla jich spoustu. O historii tedy něco málo vědělo. Nezajímaly ji však věci, jež si přečetla nebo mohla přečíst. Ji zajímal konkrétně Adrian. "Dá se říct, že jsem docela sečtělá. Ve zlaté kleci jsem přečetla spoustu knih. Ale o historii jako takové se bavit nechci." Pronesla upřímně a sledovala jej, jak odplaval od ní a po chvíli zase připlul k ní. I ona udělala pár temp, aby ve vodě nemrzla. Už mu chtěla položit otázku na tělo, když ji přerušil. Nakrčila nad jeho slovy čelo. Pak se přiblížil a pošeptal jí velmi záludnou otázku. Nad ní se Anne musela zamyslet. Popravdě nad tím ještě příliš nepřemýšlela, i když měla určité představy. Na chvíli od něj odvrátila pohled, aby se zadívala do dálky a nadechla se. S výdechem se pak na něj ohlédla zpět. V jejich očích mohl nyní vidět chlad. "V první řadě se chci pomstít. Těm, co mi tenkrát ublížili. Vrátit jim to stonásobně a vidět je trpět, slyšet jejich křik, prosby o pomoc a velmi pomalu je zprovádět z tohoto světa. Protože teď už nejsem ta bezbranná dívka. Mám nyní moc, o jaké se mi nesnilo.." Vyřkla bez jediné známky emocí ve tváři nebo hlase. Poté se nadechla. "A novou šanci na život, jež jsi mi poskytl ty." V těchto slovech se už odrazil trochu vděk a není divu. Letmo na něj pohlédla, aby dala vážnost těmto slovům. Pak sklopila pohled. Zadívala se na hladinu a nabrala do rukou vodu. Mluvila dál. "No a jelikož jsem byla celý život více méně zavřená v knihách, chtěla bych poznat svět. Všechny radosti, jež život přináší. Chci poznat vše. Domluvila, vodu nechala protéct mezi prsty a pomalu zvedla pohled vzhůru. Vyhledala jeho tvář a nakonec i oči, do kterých upřela svůj pohled. "Tady se nabízí otázka. Jak jsi byl proměněn ty a kým jsi býval jako člověk? O mně to jistě více méně víš. Teď bych chtěla zase vědět já, jaký jsi býval. Jak moc tě proměna změnila..co ti třeba dala a naopak vzala." Možná moc položených otázek, ale Anne to zajímalo. Všechno.

Anne chtěla svému stvořiteli ukázat, že vážně není jen hezká ozdoba, za kterou ji měl její manžel. Není tedy potřeba ji zavírat do zlaté klece. Anne uměla mnohem více, než se upravit a dobře vypadat. I přes všechny ty strasti a bolesti, jež ji v životě potkaly, si uměla užívat život. Radovat se z maličkostí a to samé chtěla i po Adrianovi.
I když, jak se dozvěděla, žil mnohem mnohem déle, než si původně myslela. Otázka tedy byla, zda to vůbec ještě uměl. A zda to bude umět ona, až bude žít tak dlouho jako on. Pokud se ovšem tak vysokého věku dožije. Je totiž možné, že ji někdo zabije nebo ona sama sebe. Adrian to však neudělal a jak se zdá, tak není ani příliš životem znuděný. Možná by se chtěl i bavit o historii. Anne však měla pročtených tolik knih, že ji momentálně toto téma tolik nezajímalo. Jistě se k němu ještě dostanou, ale později. Nyní ji zajímal on. Celkově jeho život a proměna.

Sama mu však nejprve sdělila, co od proměny a hlavně věčného života čeká. Její priorita byla vážně pomsta. Po té toužila ze všeho nejvíce. Sice ji kvůli tomu incidentu našel Adrian a proměnil ji, za což je i ráda. Ale už ne tolik za to, co tomu předcházelo. Byli jako zvířata. Nebrali si servítky. Střídali se na ní jako na nějaké děvce. Tou však ona nikdy nebyla. Při této vzpomínce si tedy zkousla ret a tiše zavrčela. Těšila se na to, až je zprovodí ze světa pomalou smrtí. Konečně uzavře jednu kapitolu svého života. Nebojí se toho, protože když dokázala bez mrknutí oka a pocitu jakékoliv lítosti, zabít manžela, zvládne to i s těmi prasaty..a pak.. začne konečně žít bez vidiny na pomstu.
Po jejím chladném výrazu, kdy měla pevně semknuté čelisti a výraz vraha, se v její tváři objevil i úsměv. To po slovech Adriana. Ano, Anne umí měnit výrazy a nálady během chvíle. Zda je to upřímné nebo jen jakási její maska, toť otázka. Ovšem zvedla pohled do jeho tváře a dokonce i oči jí zazářily nadšením. "Moc ráda, můj pane. Chci poznat všechna místa a města." Roztáhla ruce kolem sebe. Její hlas zněl možná až moc nadšeně oproti předchozímu. Ale bylo to tak. Chtěla si život užívat, ne jen přežívat.
Ještě více se ovšem rozzářila, když zmínil, že se dá pomsta zařídit. Nyní měla v očích ďábelský výraz a i úsměv odpovídal oné dravosti, jež v sobě měla. Nečekala, že řekne něco takového. Překvapilo ji to a dokonce nemálo potěšilo. "Vážně? Ale..to bychom je museli nejdříve najít. Takoví bandité se nezdržují na jednom místě." Oznámila mu už ne tolik nadšeně. Je však možné, že Adrian ví, jak je najít. Víc se tím tedy nezabývala.

Místo toho se zaměřila na jeho obličej, jež mapovala svým pohledem při jeho povídání. Hltala každé jeho slovo. To, co říkal, bylo zajímavé a vůbec ji nepřekvapovalo, že byl velitel. Nechala ho mluvit a naklonila hlavu lehce na stranu. Rukama jen velmi pomalu přejela po hladině a poslouchala ho. Při slovech o proměně se jí vybavovaly útržky vzpomínek.
Ležela na chladné zemi, nahá a v puse cítila krev. Nemohla se pohnout ani o kousek. Najednou se tam zjevil. Vypadal jako anděl a té bolesti ji zbavil. Usnula a myslela si, že je mrtvá. Omyl, vzbudila se ještě živější, prahnoucí po smrti toho, jež ji věznil celou dobu. Chtěla to udělat mnohokrát, ale až proměna jí dala tu odvahu. Zbavila bolesti a vlila jí novou krev do žil.
Na jeho slova tedy mlčky s ďábelským úsměvem přikývla. Nechtěla však jeho mluvu přerušovat, proto na to nic neřekla. Zamyslela se však, kolik lidí asi tak přeměnil a co ho k tomu přinutilo právě u ní. Ta otázka jí vrtala hlavou od první chvíle. Zatím ji ještě nahlas nevyslovila. Jak ale mluvil, připlula k němu blíže a nespouštěla z něj zrak. Viděla v něm tu chuť. Ona měla tu samou. Tak nějak doufala, že tu na někoho narazí. Zatím se tak bohužel nestalo. Což o to,o ona mu mohla kdyžtak nabídnout svou krev. Ovšem, zda by on učinil to samé, bylo otázkou. Olízla si tedy rty a zastavila se těsně u něj. "To je všechno velmi zajímavé. Ani jsem netušila, jak jsi byl slavný a mocný i před proměnou. Ovšem nepřekvapuje mě to. Jen... by mě zajímala jedna věc.." Zase rukami projela hladinu, až její pohyb ustanul. Chvíli ji sledovala. Pak ovšem očima pomalu zmapovala jeho tělo od hladiny směrem nahoru, až se pohledem vpila do jeho očí. "Co tě přimělo proměnit mě?" Zeptala se s očekáváním ve tváři. Mohla to být chvilková slabost, cokoliv, ale ji to prostě zajímalo.

Jistě, že Anne věděla, co od života chce. Ovšem pomsta nebyla jediná věc. Chtěla daleko více. Především toužila po klidu a harmonii, jež za celý svůj život ještě nepoznala. Svobodu, po které toužila od chvíle, kdy byla prodána postaršímu muži na vdavky, už získala. Pomsta byla další na řadě. S tou jí, jak se zdá, chtěl Adrian pomoci. Překvapilo ji to, ale zároveň i potěšilo. To šlo i znát v její tváři. Obávala se však, že najít ty prasáky bude pro ni nelehký úkol. Jakmile se toho však chopí její pán, nemuselo by to pro něj být příliš namáhavé. To jí také oznámil. Po jeho slovech se jí očka rozzářila radostí a nadšením. "To myslíš vážně? Ty to pro mě uděláš?" Zaznělo to možná až moc nadšeně na někoho, jako je ona. Ale touží po ní celou dobu, tak není divu. Chvíli byla beze slov. Chtěla ho za to dokonce obejmout. To by jí však nebylo příliš podobné. Nakonec se tedy rozhodla zvolit něco méně šokujícího. "Děkuji! Vážně!" Řekla nakonec prostě. To, že pro ni nikdo nic podobného neudělal, si nechala pro sebe.

Poté se ale téma přesunulo jiným směrem. Anne ho s neskrývaným nadšením poslouchala a začínala mít stále větší chuť. Chuť na čerstvou krev. Bohužel však nikdo v okolí jezera nebyl. Ještě se rozhlédla kolem sebe, aby se přesvědčila, zda se do jejich blízkosti nezatoulala nějaká zbloudilá duše. Ale nebylo tomu tak. Tiše tedy vydechla a nasucho polkla. Už se těšila domů, kde se bude moct na někom nakrmit. Adrian jistě nebude mít nic proti, že bude mít o jednoho sluhu méně. Přišla jí totiž jako věčnost doba, kdy se krmila naposled. I když to bylo jen před pár hodinami. Snažila se to však nedávat příliš najevo. Oči jí však stále bloudily k jeho krku. Raději tedy od něj pohled odvrátila na jeho rty. Nejprve se rozhodla sdělit svému pánovi obdiv a poté...se konečně odhodlala vyřknout otázku, kterou měla na mysli od první chvíle.

Při čekání na odpověď upřela pohled do jeho očí. Ten samý jí opětoval i Adrian. Vpíjela se do jeho očí a neuhýbala pohledem. Jen na moment jí sklouzl k jeho rtům, jež si olízl. Pak však začal mluvit. Ann zase očima vyhledala jeho oči a poslouchala. To, co říkal bylo opravdu zajímavé. Někdo jiný na jeho místě by ji prostě nechal ležet tam, ať se o sebe postará. Adrian to neudělal. Byl to charakter. Očka tedy mírně přimhouřila a mírně se zamračila, když ji nazval dítětem. To už se jí tolik nelíbilo. Nebyla jeho dítě, i když k němu od první chvíle pociťovala stále větší náklonnost. Ještě, když řekl, že je krásná. Pootevřela mírně svá ústa. Snad údivem? Samozřejmě, že o sobě věděla, že je krásná. Ale slyšet to z úst někoho tak mocného bylo.. něco jiného. Přiblížila se tedy ještě blíž a nepřerušovala oční kontakt. "Společnost? Jakou společnost máš na mysli, můj pane?" Pošeptala mu otázku zblízka do rtů a na okamžik jí pohled těkl na ty jeho. Když se znovu jejich pohledy setkaly, v jejich očích mohl Adrian spatřit výzvu. Zase se od něj pomalinku odtáhla a zvedla jedno obočí. Zajímalo ji, co udělá. Také chtěla na chvíli myslet na něco jiného, než na tu nesnesitelnou chuť po krvi.

Anne přesně věděla, co banditům udělá. Už měla scénář, jak je bude pomalu zabíjet a těšila se na to. Věřila, že je Adrian nechá najít a ona tak bude moct vykonat svoji pomstu. A to jí stačilo. Víc momentálně nepotřebovala a ani na to nespěchala. Vždyť vydržela čekat tak dlouho, tak ještě chvíli počká.

Nyní měla na práci jinou věc a to udržet tu pomalu nesnesitelnou chuť po krvi. Měla, co dělat, aby se Adrianovi nezakousla do krku. Ví však, že by to nebyl dobrý nápad. Nechtěla, aby ji zabil. Jakmile ji ale nazval krásnou, chuť byla stále větší a ona měla vážně problém ji udržet. Zatím se však držela. Až to bude neúnosné, bude prostě muset z vody a i z tohoto místa pryč. Najít si nějakou oběť, kterou bude moct vysát a ukojit tím tak svůj hlad.

Snažila se tedy ještě nějak změnit téma a zajímalo ji, co s ní Adrian vlastně zamýšlí. Zírala mu přitom upřeně do očí a on začal mluvit. Nad jeho slovy zvedla jedno obočí o něco výše, než druhé. Pak se však zarazila, když se sehnul k ní sehnul a začal jí šeptat do ouška. Nejprve do jednoho, pak do druhého. Anne znovu nasucho polkla a tiše vydechla. Vnímala každé jeho slovo a na jejím těle se začala tvořit husí kůže. Ne však z toho, že by jí snad byla zima, ale z něho. Z jeho slov, chování. Horkého dechu, jež cítila. Nakonec se ještě jemně dotkl svými rty těch jejich. Chvíli jí tedy trvalo, než se vzpamatovala. Nakonec si své rty pomalu olízla a svou ručku jemně položila na jeho hruď. "A mně tím pro změnu nabídneš co? Nějaké oběti, na nichž se budu moct krmit?" Zajímala se. Její hlas však byl o poznání tišší, než před chvílí. Také se sklonila k jeho uchu. "Nebo něco jiného?" Zašeptala vyzývavě a nejen, že mu vydechla horký dech na krk, ale když se od něj odtahovala, jemně mu rty přejela po uchu. Narovnala se, aby mu mohla pohlédnout do očí. Tahle hra ji bavila. Ovšem, hlad tím nezahnala ani v nejmenším. Ten byl pořád větší a větší.

Anne se vážně špatně myslelo. Mysl měla zatemněnou neskutečnou chutí po krvi. Chtěla ji, potřebovala, ale nemohla svého pána požádat, aby jí ji dopřál. Rozhodně ne on sám. Ale jak se zdálo, on se tím pohledem na ni bavil. To od něj nebylo hezké. Jen tak tak se držela a věděla, že jakmile ochutná krev, bude chtít víc. Mnohem víc a nezastaví se. Čekala příliš dlouho. Chtěla však vědět, zda by byl schopen jí nabídnout i to. Otázka špatně položená, ale dobře myšlená. Samozřejmě, že jí dal mnoho. Víc, než vůbec čekala. Byl teď její pán. Ale něco v ní chtělo přes to víc. Zamručel po jejich slovech. Netušila, co si o tom myslet. Proto se vpíjela do jeho modrých očí a čekala odpověď.

Ta přišla v zápětí. Anne se však moc nelíbila. Měl pravdu, dal jí toho až příliš a ona by chtěla víc? I když pravdou je, že momentálně ano. Bohužel, musela si přiznat, že nyní byla predátor. A připadala si jako šelma, která se pomalu přestává ovládat. Pořád však měla city a nyní si uvědomila, že asi vážně přestřelila. Sklopila tedy zrak k vodě. "Máš pravdu." *Špitla a očima pozorovala hladinu. Adrian ji však nechal mluvit a pokračoval. Skutečně jí byl ochoten nabídnout víc, mnohem víc. To ji překvapilo. Nasucho přitom polknula a nakonec se velmi opatrně pohledem vrátila přes jeho tělo až k očím. "Odpusť mi, můj pane, já.." Stačila jen v rychlosti říct, než Adrian na oplátku zase položil otázku jí. Nečekala na odpověď, věděla, co je ochotna mu za tu péči, ochranu a učení, dát. Olízla si rty a těkala pohledem z jednoho oka do druhého. "Co bych ti tak mohla nabídnout? To vím zcela jistě.." Pousmála se, ale v tu chvíli se Adrian rozhodl ji ještě více provokovat. Zkousl si ret a Anne ucítila krev. Oči se jí podlily krví a cítila, jak se jí zvětšily zuby. To bylo už trochu moc. Ještě, když se přiblížil tak blízko a ona měla jeho krev přímo před nosem. Ještě nikdy ji nechutnala a lákala ji nejvíc. Ale mohla? Měla na to právo? To netušila a popravdě ani v tuto chvíli neřešila. Pohled jí sklouzl na krvavé rty a olízla si ty své. Jen na moment věnovala Adrianovi upřený pohled do očí, aby mu mohla odpovědět. "Všechno." Zašeptala Jednoduchou odpověď, stručnou a pravdivou. Ale co teď? Nedokázala už rozumně uvažovat, zda ji za její troufalost potrestá. Nešlo to. Přerušila tedy tu malou vzdálenost a spojila jejich rty. Jazykem mu slízla krev ze rtů a tiše zavrněla. Ruce přesunula na jeho zátylek a dravě se probojovala do jeho úst, aby ochutnala i krev, jež měl v puse. Neodtahovala se. Bylo jen na něm, jak na to bude reagovat, ale.. říkal si o to. Déle už to držet nešlo. Na to se umí ještě velmi málo ovládat.