Okolí

Život se pohyboval daleko rychleji, když byl uvězněn v této schránce, která mu donedávna z poloviny patřila. Ze začátku se snažil dostat z vlčího těla do svého lidského. Jenže jeho emoční stav byl tak špatný, že se rozhodl zůstat v tom vlčím. Kontrolu nad oběma těly patřila stejně té bestii, která se tak dlouho snažila dostat k celkové kontrole až se jí to konečně podařilo. Vlk si teď mohl žít svůj vlastní život. Mohl lovit, běhat v lesích, být konečně svobodný. Einar po tomto životu také toužil, jenže to bylo před dlouhou dobou. On se stal loajálním poddaným, který se snažil zlepšit prosperitu kouskem moci, která mu byla poskytnuta. Nechal se dobrovolně přikovat do okovů, které ze začátku odmítal a jeho vlčí podstat jej odmítala i poté, co člověk poklekl. Královnu měl rád, takže naštěstí nedělal takový povyk. Ale teď ztratil tu osobu, ke které nemusel mít zášť. Za tu dobu si sice našel další dvě osoby, jenže Gwynn a Andreas byli Bohové věděli kde. Kdyby mohl a nešli by po něm lidi, možná by se pokusil je najít. Oba dva tušili, že ty hovada po nich jdou a ani jeden nechtěli, aby je dostali. Znamenalo by to pro ně ztráta. Pro vlka to byla svoboda a pro Einara naděje. Tyhle dva elementy byly to nejdůležitější, co jim ještě ze starého života zbylo. Střechu nad hlavou nepotřebovali, jídlo si uloví. Bestie nechtěla přijít o to běhání venku, mít nad člověkem kontrolu. Člověk věřil, že jednoho dne se mu snad podaří se dostat ke kontrole nad oběma těly a bude moct najít Gwynn a Andrease.

Jenže tohle bylo na začátcích. Teď bylo všechno jinak, alespoň z Einarovy strany. Lidská podstat začala prakticky mizet a vlk si začal dovolat i do věcí, do kterých mu donedávna nic nebylo. Ten grázl prostě chtěl, aby mu jeho konkurence o tělo zmizela. Chtěl si ho totálně podrobit. Pak by mohl mezi lidi a zabít všechny ty, kteří krmily jeho zuřivost a nenávist k lidem. Strany mezi sebou prakticky už nekomunikovaly. Einar tiše trpěl, jak se jeho síla ztrácela a vlk si užíval té moci, která se mu dostala. Dny byly stráveny lovením, spaním a zabíjením lovců, kteří přišli ve jméně těch děvek, které ho chtěly najít. Bylo mu to k smíchu. Chytit jeho? To dovedlo jen málokdo a s kuší či mečem to rozhodně nesvedou. Museli přijít s něčím jiným. Vlk si uvědomoval, že těch lidí už je jen pár; jeho milá, její syn a tím člověkem byla i královna. Jenže ta mu z života zmizela a o těch dvou dlouho neslyšel. Pro vlka to byla výhra. I když společnost Gwynn a Andrease ho těšila, znamenala by to pro něj ztráta kontroly. Kdyby je uviděl Einar, začal by se zase dožadovat síly a moci. To přeci nemohl dovolit. Raději by zkysl sám na tom světě několik století, než aby zase žil s tím člověkem. V hloubi toho všeho Einar mlčky pozoroval, co se kolem nich děje a tiše se modlil, aby to všechno bylo po všem. Ať se raději vytratí do zapomenuta, ale ať ho Bohové takto nemučí. Co udělal tak špatného? To, že pomáhal svému domovu, je hřích? Potřeboval najít tu naději, která tu ještě nedávno byla a teď tu volně lítala, nechtíc být chycena.

V ten den si užíval vlk dne. I když střídavě pršelo a svítilo sluníčko, nasával svobody a síly matky přírody. Ráno sice zardousil jednoho lovce, který se příliš vzdálil od skupiny a až skoro troufale jeho tělo odnesl skupině, která hledala svého ztraceného společníka. Upustil jeho tělo několik metrů za nimi, stál na malém kopečku. Zakrvácené bezvládné tělo se kutálelo po mokré trávě, která nabrala rubínové barvy. Vlčí překrásný kožich byl pošpiněn krví odvážlivce stejně jako jeho tlama, která byla ve formě až úšklebku, když uviděla tváře lovců. Kdo teď loví koho? Ty dvě by měly nabrat trocha rozumu, pokud ho chtěly ulovit. Protože tohle ho pomalu přestávalo bavit. To nic lepšího nevymysleli? A tohle že svrhlo a zavilo královnu? Bylo to k smíchu či pláči? Po menším vystrašením lovců se vydal k rybníku, kde poprvé potkali Gwynn. Vlk cítil, jak se Einar v jeho hlavě "pohnul", když se dostali na to osudné místo. Hranice mezi člověkem a vlkem byla sice tenká, jenže zatím toho využil jen vlk. To ale neznamenalo, že Einar nic nedovedl udělat. Potřeboval jen malé kopnutí a mohl se znovu vrátit. Jen pohled na povědomé místo v něm něco udělalo. Vlk to ale v tu chvíli ignoroval. Ona tu nebyla. Mohl si stále dělat, co se mu zlíbilo. Proto se vyválel ve vodě, aby ze sebe dostal zaschlou krev. Pak se ale rozhodl využít sluníčka, aby si vysušil kožich. Takže se natáhl na jeden z kamenů, který už byl trochu zahřátý od paprsků. Tiše podřimoval, ale uši měl stále nastražené. Nechtěl nikoho podcenit. O svou sílu a svobodu nechtěl přijít, jen přes jeho mrtvolu.

Vlkovo tělo se válelo na vyhřátém kameni a užívalo si sluníčka. Uši byli sice nastražené, ale vůbec by se nezdálo, že by se měl někam hnout. Možná by zavrčel, ale útok nepřipadal v úvahu. Zlenivěl na to až moc. Jenže užívání si sluníčka moc dlouho nevydrželo, protože déšť mu polehoučku začal kapat na čumák a uši. Zabručel trochu lenivě, ale nakonec otevřel oči, aby se koukl, co ho to sakra vzbudilo. Pohled na dešťové mraky se zdál doslova smrtelný. Jakoby je proklínal do jejich úplného bytí, i když žádné prakticky neměli. Lehký deštík se ale začal trochu zhoršovat a to bylo pro něj znamení, že se může otočit a jít znovu do lesa. Stejně v tu chvíli neměl co dělat. Jenže jeho tělo se nehnulo. Něco ho tam drželo. Nebo spíš, někdo. Einarovi se nechtělo od toho místa pryč. Chtěl zůstat ještě o trochu déle, aby si mohl zavzpomínat na svou milou a chlapce, kterého bral za svého syna. Lijavec, který vlkovi tak strašně vadil, představoval emoce člověka, který přišel nejen o své mile, ale také o sám sebe. Jak jinak by měl popsat to, jak se právě cítil? Už se necítil tak, jako normálně. Jakoby to už nebyl on. Z Vikinga zbyla už jen hromádka, která jen chtěla, aby to všechno už konečně skončilo. Za co ho bohové trestají? Co tak strašného jim provedl, že musel ztratit úplně všechno a teď si ho vychutnává jeho vnitřní bestie? Odpovědi se sice nedostal, ale hlásek, který jí až moc připomínal jeho milou, ho donutil posadit. Vlkova hlava se otočila směrem, odkud se ten hlas ozýval. Byl v tu chvíli u moci Einar anebo vlk? Ani jeden z nich netušil. Tělo si dělalo prakticky co chtělo. Snažilo se najít zdroj toho jemného zpěvu, který dovedl probudit takové emoce v obou podstatách.

Ze začátku se tělo nechtělo pohnout. Poslouchalo jen tu melodii, která šla od břehu. Vlk nechtěl uvěřit a Einar se bál cokoliv udělat. Co když jí ublíží? Gwynn netušila o tom, že je vlkodlak. Nejspíš nikdy nechtěl, aby se to dozvěděla a v tuto chvíli by to ani nebylo vhodné. Jenže ta touha jí zase mít v náručí, políbit jí na čelo a pak na rtíky, tak ho dovedla dostat k moci, ke které se nemohl dostat tak dlouho. Tělo vlka sebou otřáslo. Co měl dělat? Měl se přeměnit? Ublížil by jí. Jenže aby se někam dostal, tělo se rozešlo směrem, odkud pocházela melodie. Když pohlédl na svou milou, tělo se zamrazilo na místě a Einar byl zase pryč. Vlk se tentokrát ale nepokoušel dostat k moci, jako obvykle. Také netušil, co má pořádně dělat a skoro to vypadalo, jakoby člověka nechával, aby měl svůj moment slávy. Dělal to naschvál? Nebo z lítosti? To se nikdy nedozví. Seveřan si ale uvědomoval jediné; tohle všechno ho navždycky změní. Takhle slabý se ještě nikdy necítil a pociťoval, jak vlk přestává mít tu sílu, kterou měl předtím. Ta vlkova noční můra se pomalu naplňovala. Člověk se znovu dostával do svého normálního stavu. Ale tělo stále bylo slabé na to, aby se přeměnilo na lidskou podobu. Pokud by to udělal teď, nejspíš by na místě omdlel. Jakoby vycítilo slabost člověka, tělo si automaticky sedlo a jen sledovalo, jak bardka zpívá. Jakoby bylo hypnotizováno hláskem ženy. V tu chvíli ani nevypadala jako dravá šelma, která toho rána sebrala duši lovce, ze kterého zbyla jen kousek masa a kostí. Sedělo tam stvoření, které koukalo na ženu s nevinnýma očima štěněte. A jakoby vycítilo, jak se Einar a Gwynn cítili, začal kňučet. Kňučení připomínalo bolestný pláč. Ocas mezi nohama, uši sklopené. Přál si jen jediné; ať se ho jeho milá nebojí.

Anne seděla ve svém pokoji v křesle a četla si nějakou knihu. Myšlenky jí však utíkaly všemi směry. Hlavně jedním a to za manželem. Měla totiž strach, zda někdo nepřijde na to, že ho ubodala právě ona. Pořád musela dumat nad tím, zda po sobě nezanechala nějaké stopy. Třeba vlasy nebo tak.
"Vlasy jsou po celém domě. Vždyť jsi byla jeho žena!" Ozvala se v hlavě Lee a Anne jí musela sice dát za pravdu. Avšak příliš ji tím neuklidnila. Pořád ale měla před očima jeho výraz, jak ho prvně bodla. To je jediná věc, která ji donutí se při vzpomínce na něj usmát. Doslova si pamatuje, co mu tenkrát řekla: "Jaké to je, když do tebe někdo bodá proti tvé vůli a ještě, když to bolí?" Tuto otázku mu položila s křivým úsměvem. S tím úsměvem, který má i teď na své tváří. Určitě udělala dobře. To prase si zasloužilo zemřít. Hlavu tedy zase sklopila ke knize a svými štíhlými prsty otočila na další stránku. Četla a najednou se jí v hlavě zrodila další vzpomínka a to té příšerné svatby. Pohled tedy od knihy zvedla a knihu zaklapla. Odložila ji na opěradlo a prostě vstala z křesla.

Přešla k velkému oknu, které dominovalo jejímu pokoji. Zvedla ruku a odhrnula závěsy. Byla již tma. Nebe bylo poseté tisíci hvězd a měsíc, jež byl jediný, co osvětloval okolí domu. Nadechla se, až se jí pod korzetem zvedla ňadra. Nechtěla být zavřená v domě se svými myšlenkami. Měla totiž pocit, že se za chvíli zblázní. Chtěla ven, do té tmy. Klidně se jen tak procházet a nechat vánek, ať si pohrává s jejími vlasy. Sáhla tedy po klice a okno otevřela. Chtěla pustit trochu toho čerstvého vzduchu dovnitř. Ten ihned po otevření, šel cítit. Anne se ho nadechla a křivě se usmála. Přešla tedy ke skříni a vzala si z ní tmavý plášť. Ten si nasadila na béžové šaty a zapnula u krku. Z pod pláště si ještě vytáhla vlasy, jež měla rozpuštěné, jen sepnuté po stranách do jednoduchého účesu. Spustila si je na záda a obula si boty. Poupravila si šaty a prohlédla se v zrcadle. Dominovaly na ní i doplňky v podobě mohutných zlatých náušnic a zlatého náhrdelníku s přívěskem. Ten byl usazen v jejím dekoltu. Ještě přešla ke svému stolku. Otevřela šuplík a vytáhla malou dýku. Vyhrnula si šaty a ukryla ji i s pouzdrem pod šaty do podvazku. Šaty zase spustila dolů a vydala se ke dveřím, vedoucím z jejího pokoje na chodbu.

Její kroky mířily ke dveřím. Sáhla po klice a pomalu dveře otevřela. Nejprve vykoukla, aby se přesvědčila, že na chodbě nikdo není. Po jejím ujištění, tedy vyklouzla na chodbu a zase za sebou velké dveře zavřela, až potichu zaklapl zámek. Nejprve se rozhlédla kolem sebe na obě strany. Poté se už rozběhla po dlouhé chodbě, míříc ke vchodovým dveřím, aby se dostala ven. Adriana nechtěla obtěžovat, aby s ní chodil ven. Přece jen měl svůj program. Navíc, Anne by uvítala chvíli o samotě. Chtěla si srovnat myšlenky a třeba i někoho po cestě vypít. Ale to jen, kdyby na někoho náhodou narazila. Třeba by tu osobu ani nezabila a jen by se napila. Kdo ví. Běžela, až za ní šaty vlály a myslela si, že je jak myška. Cupitala po špičkách a už chtěla být venku.

Když však utíkala kolem dveří Adrianova pokoje, ani si nevšimla, že jsou dveře otevřeny. Přesvědčil ji o tom až Adrianův hlas, který zazněl potichu, ale přes to poněkud přísně. Ann se tedy zastavila a opatrně se ohlédla směrem, ze kterého hlas zaslechla. Stál tam..ve dveřích v celé své kráse. Její stvořitel, který teď do ní zabodával pohled. Anne přišla blíže a zamrkala svými dlouhými řasami jako neviňátko. "Adriane, dobrý večer." Nejprve ho pozdravila jako slušná dívka a dokonce si chytla látku šatů po stranách a udělala pukrle, jak se na lady slušelo. Zase se narovnala. "Já..jen jsem se chtěla podívat ven, nadýchat se čerstvého vzduchu." Odpověděla mu a nakoukla nenápadně dovnitř místnosti. "Nechtěla jsem tě obtěžovat, když jsi říkal, že máš něco na práci." Dodala ještě. V místnosti zahlédla lidi, kteří měli nacvičovat nějaké divadlo. "Ti ubožáci se to ještě nenaučili?" Ušklíbla se a pohled vrátila na Adriana. Sjela ho od hlavy až dolů a zase nahoru. Přistoupila do jeho těsné blízkosti. "Ale pokud čas máš, uvítala bych, kdybys šel se mnou.. víš přece, že to mé ovládání ještě není stoprocentní a navíc, s tebou jsem jistější." Pronesla nakonec možná i trochu prosebně. Ale když už ji chytil při útěku, musí toho upírka náležitě využít. A to Anne vážně umí. Pohled tedy upřela do jeho očí, očekávajíc jeho odpověď. Jinak je rozhodnutá se vydat ven i sama. Ovšem, pokud jí to dovolí a nebude vyžadovat, aby byla uvnitř. To by se s ním asi i pustila do konfrontace. Anne totiž vždy chce dosáhnout toho, co chce a umí pro to udělat hodně.

Anne moc dobře věděla, jak na muže. Vždyť už jich dokázala oblbnout již tolik, aby dělali, co ona chtěla. Dokonce i její odporný manžel jí koupil a dělal pro ni, co jí na očích viděl. Nebo si to aspoň myslel. Ve skutečnosti totiž jediná věc, po které opravdu toužila, jí nemohla nahradit žádná drahá cetka, drahokam nebo šaty. Byla to totiž svoboda. Chtěla se jen dostat ze spárů toho dědka. Nakonec se jí to přece jen povedlo a za to vděčí právě tomuto muži. Jemu se jí zželelo a proměnil ji v upíra, než aby ji nechal zemřít někde v lese jako raněnou srnu. Za to mu je zavázána, proto mu úsměv opětovala. Znovu jí však pohled zabloudil k té sebrance a ušklíbla se. Pro ni to byla banda neschopných budiž ničemů. To mu však neřekla. Místo toho se ďábelsky usmála po zmínce plných pohárů. "Tak či tak, na tom nejvíce získáme právě my, můj pane. Není- liž pravda?" Laškovně zvedla jedno obočí a olízla si rty. Ruku opatrně položila na jeho hruď, aby mu upravila cíp saka. Přitom mu pohlédla zhluboka do očí. "Ovšem, ráda se přijdu podívat, jak to secvičili, pokud budeš chtít." Sdělila mu, ruku z něj sundala. Spustila ji podél těla a odtáhla se od něj, aby mu příliš dlouho nebrala jeho osobní prostor. To by nerada. Neustupovala však z jeho blízkosti. Nakonec, nebude tak špatný nápad, když půjde s ní.

Ještě zatím neměli možnost si v klidu pořádně popovídat a poznat se. Teď by k tomu mohla být vhodná příležitost. Anne by opravdu chtěla zjistit více o svém stvořiteli. Hlavně, kolik takových dívek už proměnil a co s nimi udělal. Třeba se jich všech zbavil a je jen otázka času, kdy to udělá i s Anne. Proto se snažila to svým chováním co nejvíce oddálit. Jak se zdálo, tak to i zabíralo. Dokonce jí i Adrian zalichotil. To ji donutilo se pousmát a promnout si rty o sebe. Lee v tuto chvíli mlčela. Nebyla příliš pyšná na to, že se Anne stala upírkou a dokonce si to i užívá, jak vidí. Anne však názor jejího hodnějšího já nezajímal ani v nejmenším. "Lichotíš mi, můj pane a jsem poctěna, že mne doprovodíš." Sdělila mu zdvořile, jak se od Lady očekává. O neschopné herce už ani pohledem nezavadila. Měli jasný úkol, tak by se ho měli ujat. Pro jejich dobro. Anne věnovala pozornost Adrianovi. Po jeho otázce se zamyslela a zahleděla se na moment na neurčité místo. Poté se pohledem vrátila ke svému stvořiteli. "Ráda bych na nějaké pěkné místo. Překvap mě." Odpověděla a pohledem ho vyzvala. Byla zvědavá, kam ji zavede. Přijala jeho rámě a zavěsila se do něj. Společně se tedy rozešli ven z domu.

Věděla, že má pravdu a tak trochu si i přála, aby to ti nebožáci pokazili. Nebyla již člověkem. Anne jako člověk nesnesla pohled na krev, ale upírka ji milovala. Doteď si živě vybavuje, jak si užívala to bodání do toho prasete. Jak se jí líbil křik z jeho úst. Zoufalé volání o pomoc a snaha uniknout. Koho by totiž napadlo, že se karty obrátí? Jeho ani v nejmenším a to byla ta chyba, jež ho stála život. A jestli toho Anne někdy litovala? Ani náhodou. Proto jí na jejich smyslných rtech pohrával úsměv. Spokojený a zároveň šibalský. Sklonila se k tedy k Adrianovi blíže. Ne proto, aby je nikdo neslyšel. Na chodbě nikdo nebyl a i kdyby, ani by si nedovolil jejich rozhovor poslouchat. Jen.. hrála tu svou hru dál. Chtěla vědět, kolik pozornosti jí je schopen dát. "Ono by nebylo na škodu udělat tu hru reálnou. Mé oko by to jistě potěšilo." Pošeptala mu a přitom mu vydechla horký vzduch na krk. Samozřejmě, že by to nepotěšilo jen její oko. Zvrácená mysl už živě viděla tu stříkající krev všude kolem, slyšela ten křik. Na moment tedy nad tím vším přivřela oči a po chvíli se zase odtáhla od svého stvořitele. Její pohled jasně mluvil za ni. Ty jiskřičky, jež jí momentálně zářily v očích, toužily po krvi, po spoustě krve. Klidně by se v ní i koupala, jak milovala její vůni, nejen chuť. A tu samou krvelačnost spatřila i v jeho očích. Bylo tam však ještě něco jiného. Jeho pohled odrážel výzvu a možná i zvědavost. Anne mu ještě pořádně neukázala, čeho všeho je schopná. Možná si to chtěla nejprve zkusit sama, ale na to je pozdě. Každopádně představení neodmítne. Proto se usmála, že ukázala své upíří zoubky, jakmile Adrain potvrdil, že touží, aby byla divákem. "Tím pádem považuj tvé přání za splněné." Poklonila se mírně hlavou a pomalu zvedla pohled do jeho očí. Pořád nevěděla, co s ní má v úmyslu. Zda má být jeho milenkou nebo hračkou. Netušila, jak dlouho ji nechá naživu, zda ho bude bavit. Proto dělala vše možné, aby neměl důvod ji zabít. I když se jí to příčilo. Nechtěla být znovu v něčí moci. Bohužel, v tomto případě to zatím nijak nešlo.

Snažila se proto být slušná, milá, ale i vyzývavá. To se jí, jak se zdá dařilo. Šla s ním tedy z panství, zavěšená do jeho ruky. Našlapovala tak, aby stačila jeho tempu. Dostali se na nádvoří a za chvíli už odcházeli pryč. Adrian ji vedl směrem k lesu. To ji překvapilo. Původně si myslela, že ji třeba zavede na hřbitov. Ale jak se zdálo, její stvořitel byl zřejmě romantik. Šli dál do hloubi lesa a Anne netušila, kam jdou. O jeho slovech však ani na vteřinu nezapochybovala. "O tom nepochybuji, můj pane." Prozradila mu. Šla dál a rozhlížela se kolem sebe. Snad ze vzpomínek. Byla daleko od místa, kde se to stalo. Doufala však, že by někdy ty bandity mohla potkat i tady a pomstít se jim. To však bylo velmi málo pravděpodobné. Zase se ohlédla na svého pána po jeho slovech. Zněla až poeticky. Nad nimi se Anne pousmála a musela souhlasit. "Jako člověk jsem den milovala, ale od té přeměny už vlastně nevím, jak vypadá. Krásy noci však ocenit umím."

Sdělila mu a když byli u jezera, pustila se ho. Přišla k okraji břehu a zadívala se na hladinu, na níž se odrážel stříbrný měsíc. Hladina byla klidná. Noc krásně tmavá a poklidná. Jen sem tam zaznělo zahoukání sovy nebo zavyl v dáli vlk. Anne se rozhlédla a prohlédla si tu krásu. "Již dlouho jsem se nekoupala za svitu měsíce. Pronesla hravým, možná až provokativním tónem. Jenomže, dnes byla jedna z těch teplejších nocí a navíc byli upíři. Chlad jim jistě nevadil. Po těchto slovech si sundala šperky, které položila na zem. Nerada by je ztratila v jezeře. Ruce dala dozadu na záda a začala si rozvazovat korzet. Netrvalo dlouho a povedlo se. Dotkla se tedy ramen a šaty si stahovala dolů. Upřela přitom vyzývavý pohled do Adrianovi tváře. Šaty po chvíli sklouzly na zem a Anne zůstala jen ve spodničce. Vystoupila z nich a rozešla se k vodě. Jen si namočila nožky a zjistila, že je voda příjemně studená. Svlékla si tedy i spodničku, kterou odhodila na břeh, aby ji měla po ruce. Vlasy si ještě sepnula nahoře, aby si ji nenamočila a pak už vešla do vody. Tak, jak byla stvořena. Její nahé tělo osvětloval měsíc, ale ne dlouho. Jakmile měla vodu po pas, lehla si na hladinu a začala plavat. Voda byla vážně osvěžující a Anne si to očividně užívala. Zatočila se na hladině a zasmála se. V té chvíli jí pohled spočinul na Adrianovi na břehu. Zvážněla a připlavala k němu blíže. "Pojď do vody, můj pane. Je tak osvěžující." Vyzvala ho a rukama zčeřila hladinu. Nespouštěla z něj zrak. Chtěla vědět, zda tuto její výzvu přijme a svlékne se či nikoliv. Ještě ho nahého nikdy neviděla. Hrála tam tedy roli i tato zvědavost.

Anne byla ochotná udělat vše pro to, aby se stala dobrou upírkou. Jistě, přijala svoji novou identitu a ani jí to příliš netrvalo. Popravdě by brala cokoliv, jež jsou mělo osvobodit od toho odporného chlapa, kterého byla přinucena si vzít a musela s ním mít téměř každý večer nedobrovolný sex. Jak se jí z něho dělalo zle. Byl odporný a byla tedy ráda, když se zpil pod obraz, že ihned po vstupu do ložnice usnul. Kolikrát ho sledovala. Dívala se střídavě na něj a na polštář. Chtěla ho jím zadusit. Nikdy však nedostala dostatek odvahy to udělat. Tedy až na ten večer, kdy ji Adrian proměnil. Bylo to, jako by se jí vlila do žil nová krev, ale i odvaha. Nebála se činu, ani výčitek. Dokonce ani následků. Bodala jen za jediným účelem - zbavit se ho. Co se však týče debatu o denním světle, nelhala ani v nejmenším. Pohybovala se maximálně po honosné zahradě nebo nádvoří. Sama nesměla nikam. Byla totiž, jak říkal její manžel až příliš krásná, než aby se někde toulala sama a někdo se pokusil mu ji ještě odloudit. Pravdou byli, že by se o to dotyčný ani příliš snažit nemusel. Anne by snad vyměnila každého za svého muže. Vždyť, kdo mohl být horší? Nejspíše nikdo. Proto na jeho překvapený až nevěřícný výraz tiše vydechla. "Neznáš můj příběh. Nevyprávěla jsem ti, jak jsem se dostala do lesa, kde jsi mě našel umírající a zbídačenou." Na moment se odmlčela, jak se jí draly do hlavy vzpomínky. Měla však pocit, že by to Adriana nezajímalo. Proto na moment zavřela oči a zhluboka se nadechla. Zahnala všechny myšlenky a oči zase otevřela. "Žila jsem sice v luxusu, ale byla to zlatá klec." Řekla jen nakonec, aby tak trochu pochopil, jak to měla. Více mu poví jen, pokud o to sám bude stát. Ona totiž není jedna z těch, která by se chlubila se svou temnou minulostí a očekávala lítost. To ani omylem.

Neunikl jí však pohled, kterým ji Adrian pozoroval, když se svlékla a vešla do vody. Je to už také dlouho, co se nekoupala v jezeru. Její manžel se vody bál. Náležitě si tedy tento pobyt ve vodě užívala a šlo to na ní vidět. Zase byla na chvíli tou mladou rozdivočelou dívkou, jíž bývala dávno předtím, než se vdala. Ta, která milovala tanec a všechny radosti. V životě jí příliš neměla, tak si ji musela umět udělat, i z maličkostí. Nechtěla si však tuto radost užívat sama. Ani jí tak nešlo o to ho svést. Vždyť, sama pořádně neví, jak by zareagovala na mužský dotek. Nejspíš by při něm ucukla, protože by si vzpomněla na toho chlíváka, jež na ni sahl svýma odpornýma prackama. Spíše si chtěla hrát a zjistit, zda se i upír, jako je Adrian umí radovat.

Ten však do vody nešel. Místo toho se posadil na břehu a sledoval ji. Ve svitu měsíce se odrážela její sametová a bělostná pokožka. Musela vypadat vyzývavě a tak zněla i její slova, když ho do vody lákala. Ale upír se buď nechtěl namočit anebo to udělal, aby viděl, co udělá, čeho je vlastně schopná. Anne však dost dobře nezná nebo spíše vůbec. Ta se vždy snaží dosáhnout, čeho chce a teď tomu nebylo jinak. Proto se na jeho slova zamračila. "Zblízka ten pohled bude ještě lepší." Zkusila to na něj a dokonce i z vody vytáhla ruku, aby ukázala prstem, ať jde za ní. Pokud ani toto nezabralo, ušklíbla se. "Snad nechceš, abych tě prosila?" Zeptala se nakonec a vypadalo to, že přesně to upír chtěl. To se však u Anne přepočítal. Ještě chvíli počkala ve vodě, ale pak prostě doplavala blíž a postavila se. Šla velmi pomalu z vody ven tak, jak ji Bůh stvořil. Vůbec jí nečinilo žádné potíže, že je nahá. Neměla se za co stydět. Postavu měla téměř bezchybnou. Prsa měla drobnější, tak akorát do ruky, útlý pas, zaoblené boky a rovné nohy, kterými našlapovala ladně. Došla až ke svému stvořiteli a natáhla ruku, aby mu pomohla vstát. "Když nejde Mohammed k hoře, musí hora k Mohammedovi." Pronesla mírně poeticky a čekala, zda i v tuto chvíli bude dál sedět nebo se chytne její nabízené ruky a vstane, aby se mohl svléct a šel si s ní užít té osvěžující koupele, jež jezero nabízelo.