|
|
Okolí
May 18, 2019 17:30:24 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 18, 2019 17:30:24 GMT
Žádné svazující poměry dvora, věčné úklony procházejícím šlechticům a rytířům honosného postavení a rodu, žádné povinnosti v podobě klevetění nad číší sladkého vína, natož účast na rytířských turnajích a jiných slavnostech, které vyžadovaly přísně dodržovanou dvorní etiketu. Probouzená prvními doteky slunečního světla a polibkem na čelo namísto mateřské ruky služebné, jež by se opatrně pokoušela naznačit, že je čas vstávat a zdlouhavě se chystat na nadcházející den, se každé ráno vydávala koupat k říčce tekoucí několik desítek metrů za domem, starou rozpadající se chatou, jíž poslední dny nazývali domovem. Sotva si mohla dovolit přepych v podobě soukromí, kdy ji vysoká dřevěná zástěna skrývala před zvídavýma očima - teď se musela spokojit se stromy a větvemi, přes které přehazovala šaty, zatímco se buď omývala ve studené řece, nebo se vydala o něco dál ke skrytému jezeru, o jehož existenci do této chvíle neměla to nejmenší ponětí. A které se stalo jakýmsi tajemstvím mezi ní a Liamem, neboť Balduina tam chtěla jednoho rána odvést, až by měli konečně trochu času i pro sebe. Společné chvíle se stávaly čím dál tím víc krácenými díky opatrnosti, s níž vedli jednotlivé kroky. Oba se starali o domov svým vlastním způsobem, ukrytí před všímavýma očima Černých jezdců a všech Normanských přistěhovalců a jejich chorobné touhy ovládnout každý kousek Ingwirth holdu do posledního akru. Na večery u poháru vína mohli zapomenout, což zprvu nesla hůř než si myslela. Pro manžela a syna, ač nevlastního, byla ochotna se vzdát mnoha věcí včetně pohodlí. Jenže skrývaní těhotenství vyžadovalo ještě větší oběti. Někdy jí to ulehčoval - tehdy, když padl do postele na znak, nevnímaje okolí a pokojně spící tíhou únavy dopadající na jeho ramena. Jindy to byla ona, kdo uhýbal podobným tématům, raději se věnující Liamovi. Intimní život se převtělil do jakéhosi tance, kdy oba balancovali na hraně propasti. Stačilo málo a situace by se mohla dalece zhoršit, pochybovala o jakémkoliv zlepšení. Fakt, že pod srdcem nosila společného potomka, by jim akorát přitížil a ač si to nahlas neměla odvahu přiznat, modlila se za blížící se úplněk a spolu s ním i nadcházející proměnu. Buď by potratila tehdy nebo poté, dítě by však nedonosila tak jako tak. Na to jí chyběly magické lektvary od královny, budiž jí země lehká, které chránily plod před zatracením.
Poslední dobrou půl hodinu trávila u Liama pokusy ho uspat vyprávěním příběhů, jaké to bylo na španělském dvoře, kde vyrůstala pod přísným dozorem podobně jako v Itálii, kde zažívala své první roky jakožto vlkodlak. Pokaždé, když usínal, zašeptala mu ona italská slovíčka, tu jednu prostou frázi říkající vše, co k němu cítila. "Ti amo, mio bambino." A společně s polibkem na čelo čekala, až konečně usne, pokojně oddechujíc. Ještě dlouhé minuty dokázala prosedět v jeho přítomnosti, než se nakonec se srdcem prudce bušícím vydala do druhého pokoje, hlavního prostoru obývané chaty, kde se rozhodli žít. Čerstvě opravenou střechou už nezatékalo, prkny ve zdech neprofukoval chladný večerní vzduch. Pohrávaje si s konečky vlasů spletenými v tlustém copu hozeném přes rameno a v prostých lněných šatech připomínala obyčejnou dívku. Jenže něco v jejím postoji, ta nezakrývaná hrdost značila, že v obyčejném prostředí se nenarodila, nezapadala do něj. Něco z ní vyzařovala, ta léta strávená na zámcích, umravněná dvorem a etiketou, kterou nedokázala a možná ani nechtěla skrývat. Hnědé oči se zaleskly vzrůstající panikou po jemném oslovení, přesto se přinutila polknout a přikývnout na vědomí, že dává pozor. "Není už pozdě? Jistě budeš ráno vstávat. Měl by ses prospat," snažila se odvést řeč od dialogu blížícího se k nim mílovými kroky. Chabý pokus, jak jinak, ale co také očekávat? Byla brilantní v konverzacích, za ty roky se naučila hovořit o všemožných tématech, jenže něco takového nezvládala v Balduinově přítomnosti. Konec konců to byl její manžel, muž, s nímž se rozhodla strávit zbytek dlouhého života bok po boku. Odmítala zpříma mu lhát, něco takového by ani nedokázala a všechny tendence raději utlumila už v myšlenkách, natož aby se jí dostaly na rty. "Nechci vzbudit Liama," pokusila se znovu uhrát celou situaci do outu s pohledem k zavřeným dveřím. Na rozdíl od nich se nemohl pyšnit sluchem vlkodlaka a dle hlubokého, pravidelného oddechování se už pohroužil do říše snů. "Chceš... chceš se tam vrátit, že ano? Za svými přáteli. Za... ostatními... na hrad." Tušila to. Vnímala tuto možnost jako reálnou a děsila se oné chvíle možná ještě o něco více než prvních náznaků těhotenství, díky kterým by mohl dojít k poznání.
|
|
|
|
Okolí
May 19, 2019 8:12:42 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 19, 2019 8:12:42 GMT
"Už dlouho jsme spolu nemluvili, Elizabeth. Ne tak jako dřív." Jejich předchozí život, život dvorní dámy a správce královského psince i sokolníka, sice skýtal mnohé povinnosti, většinu večerů se však setkali v jejich společném příbytku, mohli se stulit dohromady a jen spolu být - někdy mlčeli, jindy si sdělili novinky, každopádně ani jeden z nich snad ani nemohl nabýt pocitu samoty. Jejich nový životní styl jim však přinesl jisté odcizení - postel sloužila ke spánku, stůl k jídlu a při rozhovorech řešili daleko závažnější věci, které se obvykle točily kolem existenčních problémů - jídla, oděvů, nástrojů, suchého dřeva. Elizabeth mu tak chyběla i po psychické stránce. I nyní se sice mělo jednat o závažné záležitosti, žádnou bezstarostnou konverzaci, zdálo se však, že řešením těchto problémů se zas posunou do osobní sféry. Balduin ani netušil, jak bude reagovat, pokud mu jeho domněnku potvrdí. Bude šťastný? Ano, pravděpodobně, vždyť dítě je něco, po čem již dlouhou dobu toužili a každé těhotenství přineslo novou a novou naději, ač pokaždé menší. Bude cítit obavy? Určitě. Zatímco kdykoli předtím mohli potomka přivést do světa relativně bezpečného, najednou pozbyli veškerých jistot. Starosti? Ty přijdou také. Nejen ty otcovské, ale též obavy člověka, který se snaží přežít v krušné době i se svou rodinou. Malé miminko, věčně ubrečené s pronikavým hláskem, to dost zkomplikuje, což si uvědomoval až moc racionálně. Nehledě na to, co všechno by se mohlo při porodu pokazit a on by najednou skončil sám s Liamem, dost možná i s oním miminkem, což představovalo nemyslitelnou a děsivou myšlenku. A přes to, přes to všechno... To bylo napjaté očekávání, co pociťoval, ne hrůzu a vnitřní paniku.
Což se ovšem asi nedalo říci o Elizabeth - druhá vyhýbavá otázka jasně naznačila, jak moc se s ním na jakékoli téma nechce bavit. Nepředpokládal, že to spočívá v neochotě, vinil spíše obavy - tiše doufal, že se jednalo o obavy z těhotenství, nikoli z něj nebo jeho reakce, na druhou stranu znal svou manželku natolik, aby si musel přiznat, že se jedná spíš o ten druhý případ. "Liam spí tvrdě. A my budeme mluvit tiše," vyvrátí jí tedy i tuhle možnost útěku, stále sedě na jedné z jednoduhých židlí stolu, které chybělo opěradlo. Zarazí se, když konečně vyřkne svou obavu - očekával strach z jeho reakce, nikoli z toho, že by vůbec zvažoval návrat. "Elizabeth... Tohle je můj domov," praví v prvotní reakci, než se zvedne z židle a přejde k ní. "Moje místo je s tebou a s Liamem. Nikam jinam nepatřím, nebudu patřit a ani nechci. Nechci tě opustit a nechat tě tady. Miluju tě, ty blázínku, budeš si to konečně pamatovat?" Poslední větu k ní broukne měkce ke odlehčení atmosféry s koutky zvednutými do malého úsměvu. Zdálo se, že Elizabeth od něj vždy čeká to nejhorší - možná to bylo dobře, protože jí nemohl zklamat. S rukama položenými na její boky jí vtiskne krátký polibek na rty, další pak ochranitelsky na čelo. Sice se odtáhne, stále však zůstane v její blízkosti. "Ale... promluvit si musíme. Jsi těhotná, že ano?" Bylo nejsnazší k tomu přejít ihned a nechodit kolem horké kaše.
|
|
|
|
Okolí
May 19, 2019 9:58:52 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 19, 2019 9:58:52 GMT
Nemluvili spolu jako dřív, přituleni k sobě před krbem symbolizujícím hřejivou náruč domova, sdílející si navzájem myšlenky i obavy, strachy i přání. Obvykle to bývala Elizabeth, kdo se rozhovořil, přeříkávaje mu od začátku do konce celý den vytížený povinnostmi dvorní dámy, všechny audience u královny, čas strávený s ostatními šlechtičnami nebo informace o pobytu mezi psy z královského psince, kde si většinou hrála se štěňaty, rozvíjejíc jejich smysly a koordinaci těla. Častokrát téma rozhovoru sklouzlo i k rodině, k jejímu založení a tolika neúspěšných pokusech, až se to jevilo jako nezdravé upínat se k naději, že jednoho dne... jednou možná nastane ten okamžik, kdy se na ně usměje štěstí a Balduinova manželka bude schopna donosit a povít společného potomka. "Vím," připustí tiše po připomínce, že jejich současný život se v mnohém odlišoval od toho na hradě. Změnilo se toho příliš mnoho a i pro Elizabeth bylo těžké přijmout nový úděl v neznámém prostředí a s minimem jistot. Jediné, co jí zbývalo, byli Balduin a Liam a ani teď si nebyla dvakrát jistá, že je uvidí dalšího dne. Kdykoliv mohli do lesů vtrhnout vojáci a zabít je nebo odvést na hrad a tam je popravit za zradu. Podobná myšlenka se až nepříjemně často vloudila do její hlavy, do mysli okupované zlými předtuchami tvořenými těmi nejhoršími katastrofickými scénáři. "Ale ani my nejsme takoví jako dřív, Balduine," namítne chabě, pravdivost jejích slov však nemohla být nevyslyšena. Tentokrát jim do karet nehrála výhoda zabezpečení hradu ani řada vojáků trénujících se na nádvoří. Zůstali sami a museli se o sebe postarat vlastními silami.
Zděšená mu oplácela pohled do chvíle, než raději uhnula, spočívaje očima na dřevěném prostém stole bez zajímavých rytin, jen sem tam nějakého suku. Poznal to, věděl to. Nic před ním neutajila a už teď se proklínala za vlastní neschopnost, za absenci síly bojovat. Okamžitě se vytrhla ze zbytků sevření, stranící se manželovy přítomnosti v osobní zóně, přičemž se rozhodla přejít na druhou stranu místnosti zpět ke dveřím vedoucím k Liamovi do pokoje. Jako by právě toto místo u ní vyvolávalo pocit bezpečí, kde neexistoval strach ani obavy, kde se znovu mohla stát tou malou bezstarostnou dívkou. Musel na ní vidět, že jeho slova dopadla na úrodnou půdu, její tvář prozrazovala vzrůstající pocit viny postupně obalující každý nerv ve strachu. Oba tušili, co to znamenalo, kolik problémů by jim dítě v tuto chvíli přineslo. Nic z toho si nemohli dovolit. "Ano," přitaká po nekonečně dlouhé chvíli s hlavou sklopenou rezignací. Tehdy na hradě ještě věřila, že se vše v dobré obrátí a společného dědice budou moci vychovávat v relativním bezpečí. Možná ne na dlouho, ale tehdy si takové myšlenky příliš nepřipouštěla. Ne jako dnes, ne jako teď v danou chvíli, kdy stála před tím nejtěžším rozhodnutím ve svém životě. "A-ale ne na dlouho. Nadcházející úplněk... potratím. Bude to tak lepší pro vás... nás všechny." Ačkoliv se pokoušela zůstat silná nejen kvůli sobě, ale především kvůli Balduinovi, hlas se jí chvěl a slzy se draly do očí, aby po chvilce začaly stékat po tvářích. Prakticky vymodlené dítě měla zabít vlastním přičiněním, aby zbytek rodiny uchránila před zajetím a následným zabitím. Raději hodlala obětovat nenarozeného tvorečka než životy lidí, kteří tolik obohatily její vlastní existenci. "Nemusíš si dělat starosti, bude... bude to tak lepší... lepší." V ten moment však už nedokázala svůj strach, obavy i narůstající nenávist vůči své osobě skrývat před milovaným manželem. Tehdy se otočila na podpatku a vyběhla ze dveří ven do čerstvé noci, pod jejíž rouškou temnoty byla ochotna se vyplakat a hledat odpuštění za vlastní hříchy. Za takové, které by jí Balduin odpustit nejspíše nedokázal.
|
|
|
|
Okolí
May 19, 2019 13:41:20 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 19, 2019 13:41:20 GMT
Byly doby, kdy naopak utíkala k němu, aby se u něj schovala, nalezla bezpečí. Měla pravdu - změnili se. Natolik, aby se vysvobodila z jeho sevření a naopak o pár kroků popošla směrem k dveří do ložnice. Netušil, kdy se to stalo. Mohli za to Normané? Pravděpodobně, do jisté míry. Nemohl však pochybovat o tom, že na vině byly rovněž poslední měsíce, kdy jí Balduin svou přítomností přinášel tak akorát trápení - jejich manželství, jak se ukázalo, totiž nekončilo pohádkou, spíš tak několika potraty, kterými Elizabeth prošla a které by nemusela řešit nebýt jeho přítomnosti v jejím životě (aniž by si uvědomoval, že se zrovna tak mohla vdát za někoho jiného). Ani to plíživé nebezpečí, postupující armáda, ničemu nepomohlo a Balduin vnímal záblesky obav a zoufalství poprvé, když zmínil cokoli, co by mohlo napovídat, že dost možná brzo odtáhne do bitva a možná... možná se už nikdy nevrátí. Vysnili si pohádku, dostali realitu, jak už to tak bývá a Balduin měl pocit, že malý Liam je jedna z mála radostí, které Elizabeth zbývá. Ať se snažil, jak se snažil, nebylo v jeho moci vnést jí do života jakoukoli další a to ho rozčilovalo, stejně jako ho to přivádělo k zoufalství. Jenže žádná cesta zpět nezůstala a jediné, co mu zbývalo, bylo snažit se dál, nehledě na podmínky a nehledě na okolí. Když od něj tedy odejde, volně svěsí ruce podél těla, zelenošedé oči ji však stále bedlivě pozorují a z její řeči těla? Hned poznal, že měl pravdu a že je skutečně těhotná. V první chvíli, v ten krátký moment, je to jen čirá radost, co ho zaplaví a co ho donutí se usmát - její slova ho ale rychle vrátí na zem. "Elizabeth..." stihl ji tak akorát oslovit, než jeho drahá najednou vyběhne ven z chaty, nejspíš utíkajíc před vším, co mu právě řekla - ani to se jí nepodobalo. Obvykle to ironicky byl on, kdo viděl svět více optimisticky, ale co se týkalo dětí? Nikdy předtím by to tak rychle nevzdala, nesmířila se s tím, že se o nic ani nepokusí. Nenechal ji utéct - byl rychlejší než ona, neměl tedy problém ji dohnat jen kousek od vchodových dveří, chytit ji za paži. Možná trochu hruběji, na druhou stranu jakkoli jinak by ji snad ani nezastavil. Když se jí zas podívá do očí, v první chvíli ani netuší, co vůbec říct - namísto toho hledí do jejích hnědých uslzených kukadel, pro které by udělal naprosto cokoli. "Vzali nám všechno, co mohli, Elizabeth... Ale tohle... My už nejsme v jejich moci. Nebude to snadný a... nebude to asi ani úplně bezpečný, ale neobětuju pro ně moje dítě... Naše dítě. Postarám se o vás. Dokud to bude jen trochu možný, tak se o vás postarám a pokud... ne, pak budu vědět, že jsme aspoň zkusili všechno, abychom ochránili naši rodinu. Celou." Patřily do ní všechny ty děti předtím i všechny, co mohly přijít. Až nyní pustí její ruku, aby jí dlaň položil na tvář. "Věříš mi? Abychom to alespoň zkusili? Společně?"
|
|
|
|
Okolí
May 19, 2019 14:59:26 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 19, 2019 14:59:26 GMT
Příliš mnoho emocí dusila v sobě za posledních pár dnů postupně se přelévající v týdny. Tolik obav přerůstající přes její hlavu v podobě strachu, té děsuplné obavy, kdy se její tajemství provalí a všem, na kterých jí tolik záleželo, zkomplikuje život. Kdysi toužila po dětech, po rodině plné ratolestí, jejichž vývin bude sledovat od samotného počátku, první krůčky, slova, obavy a radosti - to vše měla prožít, leč jí to nikdy nebylo přáno. Jim to nebylo přáno. Všechny ty radostné začátky se změnily v tichá muka, kdy si mohla oči vyplakat v polštáři, zatímco Balduin se pokoušel zahnat smutek ve výcviku loveckých psů a sokolů. Elizabeth nic podobného neměla, nemohla nalézt podobný únik před tíživými myšlenkami. Zbýval pocit naprosté samoty tajený před manželovým laskavým pohledem. Jenže teď bylo vše jinak - nikdo z nich neměl zítřek jistý, vše se mohlo změnit lusknutím prstů. A představa, že do takových časů by přivedla dítě, se zdála nemyslitelná. Slzy nepřestávaly stékat po tvářích, když ji silná ruka hrubě chytila za předloktí, prsty zachycující její úmysl utéct s neodbytnou touhou nedovolit jí učinit podobný krok. Prudký výdech, oči šokovaně spočívaly na muži, který se její přítomnosti nehodlal jen tak vzdát. Nedovoloval jí uniknout před vlastními obavami, vlastním rozhodnutím, kdy mu do něj nedovolila mluvit. Proč by ano? Aby i on musel čelit předem rozhodnuté skutečnosti, kdy se ho pokoušela pouze chránit tak, jako to dělal po celou dobu pro ni? "Balduine... Ne, prosím," praví měkce, hysterie v ní dřímala a nebylo pochyb, že se co nevidět probudí do zkaženého světa. "Vím... vím, co všechno nás to stálo. Jak moc jsme se snažili. A-ale... já vás nemůžu ohrozit. Tebe, Liama...," s výdechem prudce zavrtěla hlavou na znamení, že si vše předem promyslela. "Našli by nás a-... a já bych nemohla žít s vědomím, že jsem to způsobila. Nemohla bych se dívat na to, jak vás odvádějí... přihlížet tvé... tvé..." Nedokázala to vyslovit. Nemohla mu sdělit, jak moc by jí trhalo srdce na kousky, kdyby se stala přihlížejícím jeho popravě za zradu a dezertování, útěk před novým systémem. Náhle se všechno přelilo přes ni, puštěné na svět, kdy se mu vrhla do náručí v podobě malé bezbranné dívenky, nutně hledající útěchu. "Nedokázala bych žít s vědomím, že na nás přišli jenom kvůli mé sobecké touze po dítěti," zahuhlá skrývaje svou tvář v jeho náručí. Sobeckým se zdálo i toto stanovisko, jenže nyní myslela nejen na sebe - teď šlo o ně. O jediné muže v jejím životě. O malého Liama a Balduina.
S očima zalitýma slzami mu celá nešťastná oplácela pohled, netušíc, jak před tou pravdou utéct. "Navíc... ani nemám lektvary od královny. Ani kdybychom se nacházeli v bezpečí, nemám jak... nezbývá mi nic jiného než potratit o dalším úplňku. A pokud ne tehdy, pak ten následující," připomněla mu zásadní problém vlkodlačího těhotenství. Když se jednalo o neurčitě miniaturní plod, zvládala nutné měsíční přeměny bez potratu. Jenže čím se těhotenství projevovalo na jejím těle výrazněji, tím větší byla pravděpodobnost usmrcení nenarozeného potomka při jedné z proměn. Jejich výhoda se nacházela v zesnulé královně a jejím odvarům, díky nimž mohla magií ochránit dítě při transformačním procesu. Teď jim nezbývalo nic jiného než přijmout krutou realitu, kde se nikdo podobný nenacházel. "Je mi to líto, drahý. A-ale... bude to tak lepší pro nás pro všechny. Vím... že chceš, abych byla šťastná. A víš, jak moc bych si přála dítě, ale..." Nedokázala už cokoliv k tomu říct. Byl to však Balduin, kdo si vyžádal její pozornost svými slovy. Tolik se snažil. Tolik jí toužil dopřát to, co nemohli mít. Jak si jen mohl za ženu vybrat ji? Někdo takový si zasloužil mnohem lepší partii, někoho, kdo mu nepropláče hodiny na rameni. "Balduine..." Jeho slova hladila po duši, dávala naději v lepší zítřky. Pro tu chvíli existoval pouze on, nic jiného. Jen on se svou bezmeznou touhou učinit ji šťastnou. "Věřím," zašeptá v odpověď, natahujíce se k němu pro to jediné, co by zpečetilo jejich víru - polibek.
|
|
|
|
Okolí
May 19, 2019 23:02:15 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 19, 2019 23:02:15 GMT
„Nebyla by to tvoje vina, jistěže by to nebyla tvoje vina, Elizabeth. Vím… jak riskantní to je. Pro nás i pro tebe. Ale kdybych sám to dítě nechtěl, přesně proto bych tě nikdy nepřesvědčoval o tom, abys… to nevzdávala.“ Aby se pokusili najít řešení ke všemu – klíč k jejímu těhotenství a úspěšnému donošení děťátka, k tomu, jak s dvěma malými dětmi přežít ve stylu uprchlického života uprostřed lesa. Opravdu jim vzali všechno včetně domova, jistot, přátel, královny… Kdyby si však nechali vzít i tohle, ten malý uzlíček radosti, na který oba tak dlouho čekali? Co by to o nich říkalo? Z života by se skutečně stalo přežívaní, neustále poznamenané výčitkami vůči nenarozenému a mrtvému dítku, které se tentokrát nesnažili ani zachránit a tak zklamali v té nejzákladnější povinnosti rodičů. Něco takového by je dost možná poznamenalo daleko víc než všechny ty ztráty před tím. Alespoň před ním přestane utíkat, ba naopak, než se naděje, měl její paže obtočené kolem krku a tvář zabořenou v hrudníku. Přitulí ji k sobě, pevně ji obejme, kolíbaje ji v náručí, aby jí vzápětí vtiskl polibek do vlasů přímo nad ouško. „Má drahá, dokud jsem nepotkal tebe, nikdy jsem po rodině netoužil. Tys… to změnila. Přece jim nedovolíme, aby nám sebrali i tenhle sen.“ Dlaní jí jemně hladil po zádech. Kdyby byli v jiné situaci, užíval by si ten vzácný moment, kdy ji měl celou pro sebe, kdy na ně neupíral Liam svá zvědavá kukadla nebo kdy oba nebyli tak unavení, aby se sotva udrželi na nohou, natož aby dohromady sumírovali nějaké racionální myšlenky. Chyběla mu, dosud si neuvědomil jak moc – a ve stejný moment mu došlo, že nehledě na komplikovanost nového života ji nadále nesmí zanedbávat. Jejich domov mohl zvelebit, jak chtěl, ale i tak v něm nemusela nalézt tu potřebnou a touženou vřelost.
„Nebylo by to lepší, Elizabeth. Oba víme, že by ti to znova zlomilo srdce...“ A jemu také. Všechno to byli i jeho děti, ale Elizabeth jejich ztrátu vždy nesla hůř – nebyl si jistej, že by to teď bylo stejně, protože by mu nezbylo ani to hloupé uklidnění, že zkusili naprosto vše, co bylo v jejich silách, aby jejich děťátko zachránili. „Královna… Nebyla jediná čarodějka v okolí.“ Rozhodně jí však věřil nejvíce, ale nyní si nemohli zrovna vybírat – zvláště, když úplněk měl přijít již poměrně brzo a času nazbyt nebylo. „Něco vymyslím, dobře? Budete v pořádku. Oba… Možná… Možná naopak přesně to potřebujeme. Trochu naděje.“ Všude byla jen smrt a zkáza – na jednu stranu bylo nerozum do podobného světa přivést dítě, na tu druhou? Copak jim mohlo dát něco jiného větší vůli do života, větší chuť bojovat? Pravda, měli Liama a jak se zdálo, i pro toho by udělali vše, společný potomek by však znamenal… určitou výhru nad nepřízní osudu. Jak se však zdálo, nakonec se mu jí povedlo obměkčit, její kukadla se sice stále leskla slzami, ale zoufalství a smutek se trochu zmírnily, když mu uvěřila – zrovna tehdy, když si myslel, že už to téměř není možné a že to bude považovat jen za další planý slib, planá slova. „Budete v pořádku…“ broukne k ní ještě jednou, než se k němu stačí natáhnout a vtisknout mu na rty polibek. Něžný, jemný – to až on ho prohloubí, ochutnávaje jí po takové době, kdy se spokojil jen s letmými doteky. Přitiskne ji k sobě o to víc, v čiré potřebě i zoufalství po její společnosti. „V dobrém i ve zlém, má paní…“ zamručí k ní slova z jejich svatebního slibu, co se nyní již zdál tak daleko, tak dávno, v jiném světa a v jiné době, jen některé věci se jednoduše nemění. Pořád byli spolu… A Balduin by do ní byl pořád beznadějnej blázen. „Už je zima. Prochladneš…“ Fakt, že on nebyl oblečen o nic lépe, se rozhodl ignorovat – místo toho ji jednoduše vzal do náruče tak, jak se to pro princezny sluší a patří, a odnesl ji dovnitř.
|
|
|
|
Okolí
May 23, 2019 16:39:48 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 23, 2019 16:39:48 GMT
Měl pravdu. Každý potrat znamenal dýku vraženou do jejího srdce, každá ztráta přinášela nové vlny bolesti, jimž nedokázala vzdorovat a více či méně se jim poddávala slabá a bezbranná. Byl to Balduin, kdo nesl na ramenou tíhu povinností, přičemž se pokoušel starat i o svou věčně plačící manželku, odmítající přijmout jídlo. Jako by si nezasloužila udržovat se při životě, když se nepostarala ani o jejich dítě. Nekomunikovala, uchylovala se do vybájeného světa. Prázdné oči bez života sledovaly zeď, nejevila známky radosti ani tehdy, když jí přinesl malé štěně, dárek, který jí věnoval. Až po čase se vše vracelo do normálu, do původního stavu, kdy mu tu a tam věnovala prchlivý úsměv, oporu v jeho náručí však nevyhledávala. Důvod byl prostý - cítila se špatně. Zklamala a Balduin si nezasloužil ženu, která nedokázala donosit jeho potomka. V noci spávala na kraji postele, pokud je neprobrečela, dotekům se vyhýbala. Poslední potrat pro ně byl ten nejbolestivější a dlouho svému manželovi nedokázala oplatit pohled, natož vlídné slovo. A teď se je chystala znovu rozdělit, což se ukázalo jako ta nejhorší volba pro tento daný moment. "Jak můžeš mít pořád tolik víry, drahý? Jak to děláš?" Zmatenýma očima sledovala jeho tvář, rysy muže odhodlaného rvát se s každou překážkou, která se jim hodlala postavit do cesty. "Jak mi můžeš tak důvěřovat a... nezlobit se na mě? Neopovrhovat mnou? Proč mě... stále miluješ? Nezasloužím si to. Ne za to, co jsem chtěla provést. Měla bych žadonit o tvou milost, ale ty ses na mě ani jednou křivě nepodíval. Nerozumím tomu..." Jeho srdce, tak velkorysé a milující, pozastavovalo její myšlenky. Nezbývalo jí nic jiného než žasnout nad silou jeho citů pro jednou malou vlčici. "Stále říkáš, že si mě nezasloužíš. Myslím... Myslím, že je to naopak. Já si nezasloužím tebe, Balduine," vydechne smutně s očima upřenýma k zemi. Opět promlouvaly slzy deroucí se do nich, to zklamání ze sebe samotné. Milovala ho. Milovala ho více než vlastní život. Žádné hloupoučké pobláznění od malé holky, žádný prchlivý okamžik. Hluboká vřelá láska naplňovala její srdce k nepoznání. "Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, Balduine Phillipe z Artois," pronese tiše, oči pomalu zvedaje k jeho tváři. Pokud ona byla jeho princeznou, on si přinejmenším zasloužil celé království, jemuž by vládl.
A byl to opět on, kdo vykřesal jiskru v jinak potemnělém životním údělu. Doutnající uhlík vášně pomalu zahřívající vše, co mu přišlo do cesty, dokud se vše kolem neproměnilo v plamen života, žhavý a vřelý. Milostný život upadal vlivem zhouby v podobě nových královen, válka si vybrala svou daň a strach jim sotva dovoloval projevovat zájem o toho druhého veřejně či v bezpečí staré chatky, kde vychovávali Liama, jejich nemanželského, adoptovaného syna. "Víš, že bychom... neměli," zašeptá mu do rtů, když polibek postupně pominul, jeho chuť si však nadále uchovávala na rtech. Tohle bylo od jejich poslední společně strávené noci prvním náznakem nechladnoucí vášně a jako vlkodlak se snadno poddávala. Lhala by, kdyby tvrdila, že netouží po jeho těle. Po hodinách strávených dechberoucím milováním, prsty mu zatínaje do ramenou a zad. Jenže život na útěku je nutil omezovat se v mnohém, zvláště pak ve fyzické ukázce vzájemné lásky. Namísto toho mu tak akorát vtiskla polibek na tvář, než byla zvednuta do náručí a přenesena nazpět přes práh jejich nového domova. Od doby, kdy vyměnili pohodlí hradu za nový příbytek, se museli uskromnit v mnohém - to čítalo nejen jídlo ale taktéž odění, které se sotva dalo srovnávat s luxusními látkami. Hrubě opracované šaty ji často škrábaly všude po těle, umínila si však, že si stěžovat nebude. Nesměla a ani nechtěla. Nebyla rozmazlenou dívkou. Možná se jí stýkalo po jistém pohodlí, přičemž chladivá látka spodničky ji často konejšila, teď se však musela soustředit na jiné aspekty života.
|
|
|
|
Okolí
May 25, 2019 11:36:25 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 25, 2019 11:36:25 GMT
„Protože se nechci vzdát, Elizabeth. Ne teď, když jsem našel tebe… Liama. Když mám konečně pořádný důvod k životu. Dokud to jen trochu půjde… Pořád máme naději.“ Možná ne v to, že nové královny brzo padnou a Ingwirth se znova osvobodí, ale musel doufat, že přežijí a jakmile bude doba dobrá, zmizí někam, kde bude bezpečno, kde se bude moct o svou rodinu postarat a dát jim domov a život, který si zaslouží, ne pouze přežívání. „Ani víru, ani Boha nám vzít nemohou. Jsem si jist, že za tebou stále ještě stojí a dá na tebe pozor.“ Sám Balduin zradil, porušil přísahu, kterou dal Bohu ve Svaté zemi – sotva tedy mohl dojít odpuštění a Nebe, za Elizabeth i jejich děti se však modlit mohl a věřil tomu, že jeho prosby budou vyslyšeny, neboť jeho rodina za nic nemohla, nenesla jeho hříchy, byli nevinní. Pohladí ji po tváři, jeden zatoulaný pramínek vlasů shrne za její ouško, než ji znova políbí na čelo. „Není to tvá vina. Nic z toho. Nemůžeš za to, že jsi prokletá ani za to, že máš strach. Jen… neměj strach ze mě, Elizabeth. Příště… neutíkej, prosím.“ Cítil, do jaké míry se mu od dob, kdy se vzali, vzdálila. Kvůli potratům, kvůli všemu nebezpečí přišli o část své zamilované nerozvážnosti a zbyla jen tvrdá realita, s níž se museli popasovat a prozatím v tom nijak zvlášť neexcelovali. Každá tragédie je rozdělila o to víc a Balduin si mnohdy připadal, že netuší, jak s ní hovořit – přijít o její blízkost, psychickou i fyzickou, působilo hůř než dýka v břiše. Nikdy nepřišel na to, co v jaké chvíli říct, co pro ni udělat, aby alespoň na chvíli usnula a odpočinula si od pláče, aby neuhýbala před jeho dotekem. Netušil, jestli jí dát prostor nebo jí naopak zahrnout vší láskou, co k ní cítil. Celý život byl bojovník a vždy měl ve zvyku se s věcmi rvát, najednou to však nešlo a on musel zaujmout roli manžela. Ujal se jí víc než rád, občas si s ní však nevěděl rady. „Víš, že to není pravda,“ broukne tlumeně. Každý hřešil, ale Balduin? Ten na ramenou nosil prohřešků mnoho, včetně celé řady hříchů smrtelných. Ingwirth a královnina druhá šance z něj udělala lepšího člověka, Elizabeth tomu však značně napomohla, když v něm probouzela to dobré. Při jejích posledních slovech neodpoví, na tváři se mu místo toho objeví úsměv, takřka nevěřícně, po kterém jí vtiskne krátký a něžný polibek. Nepotřeboval tituly, pozemky či vyznamenání. Stačilo mu její uznání, její slova a pochvala – zdály se být tou nejlepší odměnou, kterou mohl získat.
Zblízka jí hleděl do očí, na rtech stále cítil její chuť. Omamnou, opojnou – téměř, jen téměř, ji už zapomněl a snad o to chutnala lépe. Vnímal její horký dech, co dával najevo, že jsou stále naživu a co víc, spolu. „Pokud nechceš, nemusíme…“ Podobný důvod dokázal respektovat. „Ale… Nepromarnily jsme už dost dlouho čekáním? Mlčením?“ Potřeboval ji. Potřeboval ji cítit, vidět, slyšet – ač mu bylo jasné, že to poslední přání bude dost omezeno Liamem ve vedlejší místnosti, kterého ani jeden z nich nechtěl probudit. Měl dost večerů, kdy se jí sotva dotkl, kdy se maximálně stulili k sobě a stěží si popřáli dobrou noc, něco takového se opravdu rovnalo přežívání bez jediné radosti v životě. Pravda, jejich bytí se dost zkomplikovalo, ale nyní byl domek téměř opravený, dřeva měli dostatek a jídlo jim na příštích pár dnů také nechybělo, což vytvářelo značnou rezervu, kdyby zítra na lovu neměl úspěch. V domku to byl stůl, na nějž ji položil, znova vyhledávaje její rty těmi svými, ruce položené na jejích stehnech, jemně hladě její pokožku. Kdyby ho odmítla? Přestal by, jak jinak, pro teď mu stačila její blízkost, ale lhal by, kdyby řekl, že netouží po něčem víc. Přesto je to však on, kdo se nakonec zarazí, jen aby pohledem sklouzl na její bříško, na něž vzápětí opatrně, jemně položil dlaň. „Chtěl… bych tě vidět,“ praví nakonec, s pohledem znova zaklesnutým do jejích očí. Věděl, že je nejspíš ještě moc brzo a těhotenství se na její postavě nebude příliš podepisovat. Na tom však nezáleželo.
|
|
|
|
Okolí
May 25, 2019 13:22:09 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 25, 2019 13:22:09 GMT
Splnila by vše, co by mu na očích viděla, tím si mohla být jistá. Malá, hloupá, zamilovaná holka, která poprvé po dlouhé době ochutnala drogu zvanou vášeň. Z jejich života se už začala postupně vytrácet, bledla se vzpomínkami na lepší život, na dobu, kdy jim nic nehrozilo - a pokud, pak jen v nočních můrách. Od té chvíle se drželi zkrátka, nedovolili si vůči tomu druhému nic výjimečného, nic zvláštního, co kdysi považovali prakticky za samozřejmost. Z polibků se vytratila jiskra touhy, rozkoš, chtíč, z doteků potřeba sobecky si brát a naopak dávat sebe. Oba tím viditelně trpěli, svou bolest schovávajíc před očima druhého. Hluboká vnitřní bolest se jí odrážela v očích, pozvednutých k němu, nervozitou skousnutý ret dával najevo, jak silně se brání vlastním tužbám. "Víš, že chci, Balduine. Vždy budu chtít," zašeptá slabě v odpověď, ztráceje půdu pod nohama. S ním se to zdálo až příliš lehké, dokázal ji zbavit jistot lusknutím prstů. Nebo v tuto chvíli? Svými slovy. "Moje tělo po tobě touží, já po tobě toužím... možná i více než předtím," dozná se k hříšným myšlenkám, do tohoto času ukrývaným. Že mu tím patrně hladila mužskou ješitnost, o egu nemluvě, si ani nepřipouštěla. Namísto toho zatlačila dlaněmi na Balduinův hrudník ve snaze se mírně odtáhnout. "Ale také vím, jaký umíš být... v loži. A vím, jak na tebe reaguji. Když... Když s tím začneme, nebudu umět nalézt cestu zpátky. Nenaleznu klid. Pokaždé, když mě políbíš, věděla bych, jak to může skončit. A tajně bych si přála, aby to tak končilo... znovu a znovu." Vyhýbavým pohledem jen dokončila celou tu představu, ty téměř zapomenuté vzpomínky na chvíle v chodbách hradu, kdy jim stačilo málo, aby se přeměnili do vášnivého páru projevujícího svou lásku fyzickými způsoby. Kolikrát se takto poddávali tomu druhému? Kolikrát jí v jedné ze ztemnělých chodeb vyhrnul sukni šatů, vnikaje do ní ráznými pohyby, při čemž jí nezbývalo nic jiného, než tlumit steny do jeho ramene, křečovitě se ho držící kolem krku? Sexuální apetit se stal návykovým, drogou, která probouzela všechny její smysly a nutila ji chtít víc, v určitých chvílích i žadonit, aby si ji vzal jako si muž bere svou ženu. "Představa, že opětovně prožiji tu vášeň... ve mne vzbuzuje strach. Strach, že se tě už nebudu chtít vzdát a nikam tě nepustím," zašeptá mu zničeně, viditelně zděšená vlastními emocemi. Milovala ho z celého srdce a nehodlala tuto kapitolu jen tak ukončit. Pokud však měla po fyzické stránce strádat, byla ochotna riskovat každý dotek.
Sledovala ho potemnělýma očima plnýma rostoucí znovuobjevené vášně, hluboké fyzické tužby žadonící po ukojení. Jeho rty chutnaly jako to nejlepší víno, které kdy okusila, jeho ruce ji objevovaly a vzdávaly úctu jako když se rytíř dotýká svého čerstvě ukovaného meče. Prsty mu vklouzávala do krátkých, střapatých vlasů, které si stále pižlal nožem, což jí však nikdy nevadilo. Proč by mělo? Netoužila se s ním předvádět jako jiné, které dávaly na odiv bohaté manžely v šatech z drahých látek. Jí se líbil přesně takový, jaký byl - o tělu, které skrýval pod košilí a kalhotami, nemluvě. Drze si kradl její rty v polibcích a Elizabeth? Nebránila se. Neměla důvod. Toužila po něm, chtěla ho a žasla, nakolik její tělo odpovídalo jeho dotekům a slastným podnětům, vycházejíc mu ve všem vstříc. Horkost z ní sálala, když dlaněmi přejížděl po odhalených stehnech díky k bokům vykasané sukni, koleny ho objímajíc kolem boků. Teprve až jeho otázka ji přinutila vrátit se nazpět na zem, procitnout z toho vášnivého snu a přijmout realitu taková, jaká skutečně byla. Stud naplňoval barvu jejích tváří, když zahanbeně odvracela zrak. Od chvíle jejich útěku se změnilo mnohé - o ní nemluvě. Už nebyla ta dívka, co se koupala v kádích s vodou změkčené voňavým mýdlem. Nevoněla po mléku vstřebávaném do pokožky, tělo jí nezahalovala látka tak tenounká, že při správném úhlu skrze ní byla silueta jejího těla více než jasně viditelná. "Víš, že už nejsem ta stejná dívka, jakou sis bral. S jemnou kůží vonící po ovoci a mléku, s hebkými vlasy a v šatech dražších než celý tento dům. Nechci... nechci se ti přestat líbit, Balduine. Zní to... marnivě, já vím, ale i když jsem neměla peníze a majetek... byla jsem to pořád já. Ta... dívka žijící si jako šlechtična. Jak bych ti ted mohla připadat přitažlivá?" Cítila se zahanbeně, zmatená vlastními myšlenkami. Už nemohl cítit její hebkou kůži, která o něco zhrubla prací, vystavování se na slunečních paprscích i ledové vodě z potoka či jezera. Teď byla jako každá jiná.
|
|
|
|
Okolí
May 25, 2019 21:41:36 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 25, 2019 21:41:36 GMT
„Moje drahá…“ osloví ji měkce, s drobným úsměvem, přejížděje rukama po odhalené pokožce jejích paží. „Příliš se bojíš… Nechci, abychom tu žili a navzájem se sami sobě ze strachu vyhýbali. Zapomněli, čím jsme byli.“ Nikdy to nebude stejné, to bylo jasné – pro začátek protože měli Liama. I podmínky byly značně pozměněné, volného času daleko méně a oba strádali v mnohém. „A nechci, abychom… se navzájem odloučili. Ztratili tu blízkost.“ To, že k ní intimita vždy patřila, nebylo pochyb. Jednalo se o fyzické stvrzení jejich lásky, důkaz neutuchající touhy, poslední ujištění, když ani slova nezabíraly. „Nebo… promarnili čas, co nám spolu byl dán.“ Nepopíral, že se nemusí dožít zítřka. Mohli po jejich stopě poslat psy, kteří by je určitě našli. Mohlo se jednat o prostou náhodu, když by jejich domek našel někdo nesprávný. Neměli žádné jistoty – ale Balduin by si sotva odpustil, kdyby jejich poslední dny spolu strávili opatrným vyhýbáním se a takřka nepřirozeným chováním, chozením po špičkách, aby náhodou neudělali… něco. Pokud byla jejich budoucnost nejistá, hodlal udělat vše pro to, aby ji zajistit, ale zrovna tak chtěl využít každého dne a každého okamžiku, který mohl strávit spolu nebo s Liamem i něčím jiným než prací a řešením existenčních problémů.
Poddávala se mu, přece jen ano – cítil její štíhlé prsty ve svých vlasech, fakt, že si ho sama přitáhla k sobě, když překřížila nohy v kotnících nad jeho koleny, objímaje ho kolem boků. Držel si ji u sebe stejně jako to dělala ona, aniž by ji toužil pustit. A možná by udělal lépe, kdyby mlčel, neboť jak se zdálo, jeho prosba ji znova donutila se stáhnout. Na druhou stranu, sotva mohl něco neříct – nikdy nedokázala uvěřit tomu, jak moc se mu ve skutečně líbí a jak moc ho přitahuje a pokaždé se styděla. Trvalo dlouho, než ji naučil být alespoň trochu pyšný na své tělo. „Oba jsme se změnili, Elizabeth.“ Pro začátek oba zhubli – jednoduše nebylo tolik jídla k dispozici, ne první dny, a Balduin obecně zhubl i proto, že několik posledních týdnů před bitvou znova oživoval své schopnosti boje s mečem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dost nevyrovnaný pohyb, se ani nedalo říct, že by nabíral svalovou hmotu. „Nejsem tak naivní, abych si myslel, že budeš pořád stejná. Teď, během těhotenství, po něm… Nevysnil jsem si tě.“ Pousměje se. Se svými chybami, jistě, nedokonalostmi, ale jeho a tady – copak potřeboval něco jiného? Naopak, všechny tyhle drobnosti ji utvářely, byla jednoduše… lidská. Zde, na zemi, ne anděl nebo nadpřirozené stvoření – když pominul kletbu. Proplete s ní prsty na rukou, než zvedne její packu k tomu, aby ji políbil na hřbetu. Měla pravdu, už během těchto pár dní její pokožka zhrubla. „Vážně si myslíš, že ses mi líbila jen proto, žes měla hebkou pokožku? Že jsi voněla jinak?“ Povytáhne obočí, zněl takřka pobaveně. „Hlupáčku… Teď jseš o to víc skutečnější. A moje. Napořád moje. Krásná v jakýmkoli okamžiku.“ Mohla vypadat jakkoli, pro Balduina stejně tvořila ideál krásy – snad proto, že ji nemiloval jen pro její kukadla, ale též kvůli tomu, co skrývalo za nimi. „Nemáš se za co stydět. Nikdy jsi neměla a nikdy… nebudeš mít.“ Protože každá nedokonalost, nová vráska, strie či cokoli jiného bude symbolizovat život po jeho boku. „Prosím…“ Bylo to tak trochu škemrání? Ano, jen dost nekompromisní vzhledem k tomu, že si začne pohrávat se zavazováním její šněrovačky pod prsty s jasnými tendencemi ji povolovat.
|
|
|
|
Okolí
May 25, 2019 22:09:30 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 25, 2019 22:09:30 GMT
Ve svém nitru bojovala s každou pochybností, se sebemenším náznakem nejistot zračícího se v očích. Nebyla perfektní a od té rádoby božské dokonalosti se vzdálila mílovými kroky trnitou cestou. Stačilo však pozorovat milovaného manžela, jeho drobná, láskyplná gesta, kdy si s ní proplétal prsty v důkazu silné milenecké touhy, v ukázce viditelného rozhodnutí, aby se postupně poddávala jeho slovům slibujícím lepší budoucnost. Pro tuto chvíli? Pro další dny? Týdny? Měsíce? Záleželo na tom teď? Zůstali jen oni dva, jejich malý svět vyplněný čistou láskou k tomu druhému, vzájemné pouto prohlubující se každou další vteřinou. "Jak jsem jen mohla pochybovat?" Rty se lehce pootevíraly v otázce splývající z nich společně s tichým zahanbením, přičemž očima klesala k propojeným prstům. Nyní to byla ona, kdo je zdvihl ke rtům, vtiskávajích na ně polibek vyprovázený horkým dechem, než se o ně otřela tváří, hledaje i ten nejmenší náznak útěchy. Po jeho doteku toužila stejnou měrou jako se chtěla stulit v jeho náručí, zavřít oči a na nic nemyslet - jen si užívat ten klidný, pravidelný tep srdce kolébající ke spánku. Vtiskávaje mu další z polibků na bříška prstů mu útěchu oplatila lehkým stiskem zoubků, malým kousnutím. "Lháři," zasměje se slibu, co se jí měl stát útěchou. Kdo ví, jak by se mu líbila pohublá na kost a kůži, když by se jí pod napnutou pokožkou rýsovala tvrdost kostí, jednotlivé hrany. S propadlými tvářemi jako mrtvola by mu sotva připadala přitažlivá. Jen doufala, že do takového konce mají příliš daleko, nejlépe se do něj snad ani nedostanou. Nepřestával ji fascinovat. Očima, jakými si ji prohlížel, přehlížel vše špatné, veškeré nedokonalosti, které by ji sotva mohly vyzdvihnout jakožto modlu. Přesto se k ní tak choval - ne jako k dívce, kterou může kdykoliv opřít o zeď. Pokaždé žadonil, škemral jako malý kluk. A Elizabeth se tomu pokaždé usmívala s pohledem vyzařujícím plachost ale i dávku odvahy, kdy mu věnovala přikývnutí na souhlas.
Netrvalo dlouho a byly to její prsty, kdo si poradil se šněrovačkou vázanou přes ňadra, vyzdvihující jejich mládí, měkkost a zároveň pevný tvar symbolizující její věk, přesouvaje se na manželovu košili, rozvazujíc mu tkanice u krku a zápěstí, než mu ji hravě přetáhla přes hlavu, ihned si ho k sobě tisknoucí s touhou ukořistit si další a další polibky, jako by se mělo jednat o jejich poslední společnou noc. Někdy se zastavila, vychutnávaje si jeho blízkost, pohled z očí do očí, horký dech ovívající rty, synchronizovaný tlukot dvou srdcí a tělesné teplo podporující vzájemnou tužbu, aby se mu vzápětí poddávala, tlumíc steny o jeho krk, rameno i rty, do nichž se vpíjela. Dlaně samy od sebe putovaly známé trasy, znovu a znovu ho objevujíc, aby si ho pokaždé zkoušela opětovně zapamatovat, uchovat si v paměti veškeré reakce na doteky, hru svalů na zádech, než ho objala kolem krku, prsty bořící mu do vlasů, zatímco si ho stehny tiskla k sobě blíž a blíž v jisté touze dopomoci se zbavení se okovů prázdnoty, které jí svazovaly a nutily žalostně toužit po něm samotném, po jeho těle vyplňujícím ji samotnou až na samotné dno. Byla to ona, kdo si nakonec stáhl košili z těla, rozplétaje si dlouhý cop kudrnatých kadeří, než se dlaněmi přesunula po Balduinově břiše níž až ke kalhotům. Tentokrát to byla Elizabeth, kdo dával najevo netrpělivost s tendencemi povolovat tkanice udržující mu odění nad boky. "Prosím," zaškemrá mu do rtů, svůj vlastní skousnutý v maličko provinilém gestu. Nevyměnili si právě role? Nezkazil ji už?
|
|
|
|
Okolí
May 25, 2019 22:32:48 GMT
Post by Balduin Phillip z Artois on May 25, 2019 22:32:48 GMT
Tehdy, když se usměje a prst mu hravě skousne mezi zoubky, snadno pochopí, že v ní znova dokázal vykřesat tu dívku, do které se zamiloval a kterou během jejich manželství jen v některých momentech přemohl smutek tak silný, že i on občas pochyboval, jestli ji ještě dostane zpět. Pak se ale vždy objevila - s hravou jiskrou v oku a s úsměvem na tváři, vřelá a něžná. I kdyby se jednalo o pouhé záblesky, o chvilkové momenty, co rychle pominou, pokaždé to za ně stálo a pokaždé se staly důvodem, aby se k ní každý večer vrátil a snažil se, aby se alespoň usmála. Její štěstí bylo to jediné, co v životě potřeboval - Balduin prožil mnohem delší život, než měl a než si zasloužil. Většinu z něj bojoval a zabíjel, bezohledně a krutě. Ten čas, co mu zůstal, hodlal využít rozumněji a především pro někoho, komu by ho zasvětil a kdo by se stal jeho hlavním smyslem. Do velké míry to po dlouhou dobu byl jen Ingwirth, služba v psinci a se sokoli - i nyní svá zvířata postrádal a každý den bojoval s touhou se k nim vrátit už jen proto, aby jim dal svobodu a nenechal je v rukách nových královen. Podobná služba byla však mnohdy osamělá a melancholická - dokud nepotkal ji, která dokázala rozzářit i ten nejtemnější den.
Vyslyšela ho a jeho prosby - sama se ujala šněrování, což bylo možná rozumné, neboť Balduin dokázal být dostatečně horlivý natolik, aby si s tkanicemi příliš starostí nedělal. Namísto té své však nakonec sundá jeho košili, s čímž jí ochotně pomůže, aby se jejich těla vzápětí v těsné blízkosti a divoké potřebě propletly. Rty na rty, na kůži - na krku, na rameni. Ruka opět sklouzla na stehna, čím víc se blížila k jejímu klínu. Měla pravdu, její kůže možná nebyla tak jemná jako dřív, ale vadilo mu to? Ani na chvíli nezaváhal, ba naopak, touha s každým dotekem rostla a již nebylo cesty zpět. Nakonec si přece jen vysvlékne košili, zůstávaje před ním nahá a zcela přirozená s rozpuštěnými, kudrnatými vlasy. Nic neřekl, ale jeho pohled mluvil za vše - pohled plný lásky, fascinace i radosti z toho, že tato dívka patří zrovna jemu, že on je ten šťastlivec, kterému před oltářem řekla ano. Rukama jí přihladí rozlétané kadeře, než si její tvář přitáhne k polibku. Její další prosba je však stejně jasná, jako neobvyklá - už dávno však nebyla tou nevinnou a neznalou dívkou, kterou připravil o věneček. Nečekal dlouho, namísto toho si rychle rozšněroval kalhoty, které mu stejně začínaly být těžké. Nehodlal na ni spěchat, ba naopak, pronikl do ní opatrně, sotva naráz jedním bolestivým přírazem, ale postupně, klidně, v lehce zrychlujícím se tempu dle toho, jak mu to dovolila, dobře si vědom toho, že ve svém lůnu nosí jejich potomka. Její i své steny tišil proti rtům či proti kůži a srdce? To div nevyskočilo z hrudi. Skoro zapomněl, jak opojný pocit je mít ji kolem sebe a u sebe.
|
|
|
|
Okolí
May 26, 2019 2:29:18 GMT
Post by edabaterosese on May 26, 2019 2:29:18 GMT
|
|
|
|
Okolí
May 26, 2019 3:59:46 GMT
Post by obinpaboxame on May 26, 2019 3:59:46 GMT
|
|
|
|
Okolí
May 26, 2019 10:47:24 GMT
Post by Elizabeth Plantagenet on May 26, 2019 10:47:24 GMT
Nikdy ji nepřestávala fascinovat reakce jejího těla vůči němu. Zrychlující se dech hrající duet s tlukotem srdce bouřícího se vášní a touhou, první kapky potu orosující čelo a dekolt, když se k sobě vzájemně tiskli v neustálé touze být si nablízku, ať se děje cokoliv. Tiché steny tišené proti jeho kůži a rtům, jasně mu dávajíc najevo, co se jí líbilo - a že to bylo všechno. Jeho blízkost, jeho doteky, jeho pohyby uvnitř ní, když konečně překonal tu vzdálenost, co je dělila, tu hranici mezi jejich těly a zbytky odění, roztahující ji stehna tak, aby do ni mohl bez zbytečných komplikací vstoupit, proniknout hluboko do ní tím mučivě pomalým pohybem, při němž rozkoší sténala. Žádná předehra, žádné romantické laskání - jen nekonečná touha vzájemně se cítit, obklopovat toho druhého, spojit se s ním. S hlavou zakloněnou se zprudka nadechla, nechávaje se tišit jeho rty na svých, když do ni znovu a znovu pronikal v opatrných pohybech, jemný a něžný, zároveň plný zoufalství dávajícím najevo dlouhodobou chuť odloučení. Jejich intimní svět do té chvíle přestával existovat, byl to však on, kdo v něm vykřesal jiskru a Elizabeth se hladově přiživovala na jeho teple, nechávaje se plápolajícím plamínkem laskat všude po těle. Dříve by ani nepomyslela, že jí jednoho dne fyzický důkaz lásky bude chybět, že se na něm stane téměř závislá. S Balduinem to šlo snadno a světlovlasá dívka ani na malý moment nepochybovala, že by do podobné řeky vkročila opakovaně.
Vyvrcholení se dostavilo vcelku brzy, ne tak silně, jako jindy, zato však s intenzivnějším dopadem na ni samu. Přerývavý dech lechtal manželovu kůži, nos opřený o jeho čelist, nasávaje jeho přirozenou, podmanivou vůni, nyní ještě výraznější z jejich společného milování. "Víš...," začala tiše, hledaje pravidelnost ztraceného dechu, ňadry tisknoucí se na jeho hrudník. Teprve tehdy si dovolila pozvednout oči vzhůru, řasami ho pošimrat na tváři, když na něj hleděla jako ztracené štěně, jímž se na krátký okamžik stala. "... Že teď už se mě nezbavíš? Nepřestanu po tobě toužit," vydechne s tvářemi z části zčervenalými milováním, z té druhé? Rozpaky. O intimním vztahu a vzájemných touhách se příliš nesvěřovali, alespoň to platilo pro Elizabeth a její přirozeně plachou duši romantické dívky. Existovala témata, jež pro ni byla tabu i v rámci manželství - když se jí manžel například zeptal, co by se jí v sexu líbilo, okamžitě stočila řeč na jiné téma a k tomuto se už nevracela. V jistých ohledech nedisponovala takovou představivostí a též se jí zdály podobné myšlenky veskrze nevhodné i po několika týdnech i měsících poklidného manželského života. Tohle pro ni byl velký krok kupředu, takto se mu otevřít, sdělit mu své myšlenky ukrývající se za oříškovýma očima. "Miluju tě, můj pane. A to je začátek a konec všeho."
|
|
