Okolí

Opřu se o něj a usměju se lehce. "ono vám nic jinýho nezbyde pane, když jste kejklířka." Mrknu na něj a Opřu se o něj vděčně protože se mi vážně neudělalo dobře. "Pro mě je domov tam, kde jsou lidi který miluju pane." Vysvětlím mu s úsměvem a pokusím se držet krok, i když to není snadné. V tom uslyším nějaký křik a hluk. "Jsou tady!!! Normani..za branami!" Sevře se mi hrdlo a přitisknu se k Velkanovi instinktivně. Pak uslyším ryk bojových trubek a hlahol za branami. Srdce mi bije jako splašené a připadám si, že omdlím. "Ne ne to není pravda...jak ..vždyť jsme vyhráli..." Nechápu jakto, že se tak rychle zbrchali. "Musím do tábora, za kluky, musíme se připravit! " Zatahám Velkana za rukáv a čekám jestli půjde se mnou, nemá jště ani bydlení a už se nachomýtl do konfliktu.

Krátký a dusivý nádech. Nic extra. Ale předsi jen, něco. Co to je? Vzduch? řekne si Lucian. Počkat. Vzduch? Jak to? Co se děje? To... To už to končí? Slábne její kouzlo. Konečně. kdyby nebyl upír vězněný dvě stě let v soše, asi by se radoval. Teď se jen připravuje na to, co přijde. Během chvíle dopadne tvrdě na zem. Ruce i nohy má slabé. Sotva se zvládne přetočit na záda a podívat na sochu. Leží na stejném místě, kde před dvěma sty lety zemřel jeho mentor. Ach, Katou. řekne si ještě a pomalu s obtížemi se posadí. Převrátí se, aby se mohl opřít zády o sochu. Potřebuji něco sníst. Ne jen něco. Hodně toho potřebuji. zapře se rukama o zem, do kterých už se mu vrací cit a začne se zvedat. Pomáhá si sochou, aby udržel rovnováhu. Místo se změnilo. Stromy kolem jsou jiné. Spíše žádné. Hřbitov jako takový je změněn. Socha kdysi stála padesát metrů od brány hřbitova. Ted je ale brána tak daleko, že ji nevidí. Hrobů je tu daleko více. Podívá se na oblohu. Čerň noci, posypaná několika světelnými body. Podzim. Usoudí podle postavení hvězd. Opatrnými kroky se vydá směrem, kterým bývala brána. Jako mrtvola se sune kupředu. Je velmi hladový a vyčerpaný. Jeho upíři síla mu umožňuje se pohybovat. Shodou okolností se ale na hřbitově nepohybuje sám. Je si vědom něčí přítomnosti. Hlavně ta přítomnost se pohybuje před ním. Velikostí mladá žena. Musí být nebojácná, jinak by se v noci na hřbitov v těchto dobách nevydala. Pomoc, prosím. dostane ze sebe pár slov. Dělá mu to potíže a spíše šeptá. V noční tmě se ale i ten šepot rozléhá dál a tak ho žena zaslechne. Otočí se a chvíli na něj kouká. Mohla by si myslet, že je to nějaká oživlá mrtvola, ale nejeví známky rozkladu. Dojde k němu a podepře jo. Co se vám stalo? Kde se tu berete? zeptá se ho. Povolí mu nohy a klekne si, když ho podepře. Drželi mě tu zavřeného. Jsem vyčerpaný. Přišlo mi to jako věčnost, než se mi povedlo osvobodit. poví a čeká na její reakci. Žena očividně netuší, kdo je, nemá ani jak. Začne se přehrabovat v mošně, aby vytáhla láhev s vodou. Lucian toho ale využije. Ruka mu vystřelí a zarazí se jí do hrudi. Žena se překvapeně podívá do jeho tváře. Je v ní vidět strach, bolest i smutek. Omlouvám se. Moc mě to mrzí. poví bez známek lítosti a ruku zase vytrhne, přičemž jí poškodí plíci a srdeční tepnu. Žena mu zemře v náruči a tak si nad ní klekne. Olízne si ruku a v zápětí z ní začne vydávat její krev. Ne trochu, ale všechnu. Do poslední kapky. Není to moc, ale stačí to na to, aby mohl normálně začít fungovat. Když dopije, prohrabe jí mošnu. Najde tam tu láhev s vodou, kterou nepotřebuje, malí nůž, který si vezme a několik papíru. Po jejich prozkoumání zjistí, že tu měla mít teď v noci rande s nějakým mužem. Což ho upozorní na to, že bude nášup. Nemá sílu s někým ještě bojovat. Lehne si kousek od dívky na zem a čeká. Nečeká dlouho, když se objeví onen muž. Přiběhne k nim. Nejdřív k dívce, kterou vezme do náruče a zvedne ji hlavu. Táhlými vzlyky tam nad její ztrátou. Zvědavost ho nutí se podívat i na Luciana. Po kolenou se k němu přesune a jakmile má Lucian možnost, vrazí mu nůž do krku. Od dvacet minut později, posilněn o krev dvou lidí, vybaven dívky nožem a oblečením muže, odchází ze hřbitova. Jejich těla nacpal do něčí hrobky. S dvěma to bylo těžší, ale zvládl to. Po očividné hlavní cestě se netušíc vydává k městu pod hradem. Tam se schovává několik dní a vždy si v noci najde nějakou oběť, kterou ovládne svým pohledem a získá z ní trochu její krve. Nezakousává se do nich. Nechce na sebe upozornit. Řízne je někde na těle a odtamtud krev pije. Pak je nechá zapomenout a pošle pryč. Přibližně po měsíci se začne pohybovat normálně po ulicích. Žebra a shání nějakou potravu. Když jeho zakletí pominulo, nevypadal tak hrozně, jako teď. Vousy dlouhé až na hruď, vlasy to samé, zacuchané a mastné. Špinavý obličej a hadry k tomu i potrhané. Prostě jasná lůza. Takhle ale nechce vypadat a ani žít. Manipulací vybere několik peněz, umyje se v noci v rybníce a ráno se vydá už čistý nechat upravit svůj vzhled a sehnat lepší oblečení. Nejedná se o žádný zázrak, ale vypadá už lépe. Jeho pozornost zaměstnala kovárna, která je podle něj moc tichá. Zajde tam tedy a zjistí, že kovář je už starý muž, neschopný práce kováře. Přeji hezký den. pozdraví ho při vstupu, ač se o hezký den nejedná. Zataženo a chvílemi i prší. Pro něj ideální denní počasí. Nepřijal byste mne do služby? Věřte mi, nebudete toho litovat. přihlásí se o práci. Kovář nemá ženu ani dítě, nějak se uživit musí. Pokud by mu Lucian k tomu pomohl, byl by na tom lépe. Samozřejmě si ho nechá otestovat a tak mu Lucian předvede, jak dokáže bez problémů udržet kovárnu v chodu na rychlo mu vytvoří několik lepší nožů. Svá tajemství o vylepšeném kalení si nechával vždy pro sebe. Netušil, jestli to doposud někoho už napadlo, jak se to dělá, ale tenhle muž to určitě neví. Lucian začal tedy pracovat v kovárně, i přes nepřízeň osudu, když starý kovář zemřel. Postaral se o jeho pohřeb, ale tělo před uložením zbavil krve. Přišla ale doba zla a na hrad se přihnala nepřátelská armáda. Vojsko se hnalo do ulic a koho mohli tak chytali, nebo rovnou zabíjeli. Než se dostali až k němu, vzal si dva lepší meče, které si přidělal k opasku, sadu deseti vrhacích nožů, připnuté na hrudi a malou jednoruční sekeru, kterou má na zádech a utekl do lesů. Chtěl nejdřív znát situaci, než se do něčeho pustí. Tak jako tak, je to jeho pravidelný postup.

Lucian opatrně prochází lesem. Díky svému zraku ve tmě nemá problém se pohybovat a vidět vše i v té temnotě lesa, i když je den. Kus napravo zaslechne šustění. Schová se za strom a čeká. Když se pohybuje zvuk dál, opatrně se za ním vydá. Po nějaké době se zvuk zastaví a zmizí. Opatrně našlapuje a rozhlíží se. V pravé ruce má svoji sekeru a v levé meč. Při jednom došlápnutí a šlápne na větvičku, která praskne. Do háje. řekne si a chvíli stojí na místě. Když se ozve vyděšený hlas ženy, trochu se uklidní a pokračuje v cestě. I tak pomalu našlapuje. Vykoukne z poza stromu a deset metrů před sebou zahlédne ženu. Není nepřítel a očividně je i těhotná. Lucian. Z kovárny, paní. poví a vystoupí ze stínu. Podle vzhledu zřejmě je to šlechtična. Ale nikdy neví. Kdyby jí pomohl, třeba by se mu povedlo získat trochu uznání. Jste sama? Nejste zraněná? zeptá se a dojde blíž. Jen pohledem ji prohlédne, jestli nemá vnější zranění.

Bůh za tohle nemůže. Ten by tohle nedopustil. poví a přejde blíž. S kovárnou si nejsem jistý. Vběhli do ulici a likvidovali, koho potkali. Vzal jsem svoje nejlepší zbraně a vypadl, než dorazili až ke kovárně. I kdyby hledali, jak dlouho chtěli, žádné zbraně v ní nenajdou. poví s úsměvem. Nikdy žádné svoje dílo, nenechává na očím. V kovárně to tak tedy vypadá, že tam dlouho nikdo nic nekoval a výheň je zapálená pro teplo. Nemyslím si, že by bylo vhodné se teď hrnout na hrad. Je prolezlí vojáky. Nevím, co tam uvnitř dělají s lidmi. řekne a dívá se na její pohled, ve kterém toho může být hodně, ale vidí v něm jen zklamání z toho, že nemůže pomoct. Jestli ale opravdu chcete, dostanu vás tam nepozorovaně. dodá nakonec.

Koukne se stejným směrem, jako ona. Myslím, že kdybych chtěl, tak se to dá zvládnout. Horší je to denní světlo no. řekne si a vrátí se pohledem k pozorování okolí. V tom lesním tichu je její šepot hlasitý, jako kdyby mluvila normálně. Najednou si přidřepne a podívá směrem, kterým přišel. Pak si levou rukou, ve které drží sekeru přiloží ukazováček na rty. Naznačí jí, ať je potichu. Někdo tam je a poslouchá. Zaslechl totiž napnutí tětivy luku. Přibližně dvacet metrů. Můžu jen čekat až vystřelí. Šíp bych mohl zvládnout pořešit. říká si. Opatrně položí meč z pravé ruky na zem tak, aby to z toho směru nebylo poznat. Nemusí dýchat, nepotřebuje to, ale přesto se párkrát nadechne. Slyší tlukot jejího srdce. To ho mate. Potřeboval by jí uklidnit. Pravou ruku položí na její ruku a jemně ji stiskne. Uvědomuje si, že by ji tím mohl srdce rozbušit ještě rychleji, ale doufá v opak. Lehký vánek se k němu přiblíží od muže, který na ně míří lukem. Cítí jeho pot. Teď ale také cítí dalšího muže, který je tam schovaný s ním. To mi taky mohlo dojít. Nikdo předsi nechodí nikdy sám. zanadavá si. Dozajista ale ví, že jsou to jediní dva nepřátelé v jejich blízkém okolí. Stáhne svou ruku zase z její a vyčkává. Nemůžou o nich vědět přesně kde jsou. Mohli je slyšet a tak nejspíš jen chce náhodně vystřelit a doufat. TEĎ. uvolnil šíp a ten tryskem letí jejich směrem. Ve správnou chvíli máchne Lucian rukou. Šíp ho sice škrábl na dlani, ale drží ho pevně. Ahh... Co.. to..? předstírá zásah a ukáže jí šíp. Potom silně dupne tak, že to vypadá, jako by padlé tělo k zemi. Šíp pustí a vezme do ruky sekeru. Od jejich pozice se ozve menší oslavné pozdvižení. To využije Lucian ke svému útoku. Plnou rychlostí vyrazí od místa, kde nechal Claire ležet. Za pět vteřin je zpět. Oběma oddělil hlavu od těla a nechal je ležet na místě. Omlouvám se, měl jsem si jich všimnout dříve. Jestli jste připravena, můžeme vyrazit. poví a podává jí ruku, aby ji pomohl na nohy. Je mu jasné, že odhalit jí, kdo doopravdy je, nemuselo být to správné, ale zase jí aspoň zachránil život. To se musí taky počítat. Aspoň v to doufá.

Jakmile je po všem vrátí zbraně na své místo. Ukořistil od nic i luk a toulec s patnácti šípy. Tam kam jdou,můžou se hodit. Takže to víte? Co s tím uděláte, pokud to oba přežijeme a vrátíte se ke svým? Žiju tu nějakou dobu a rád bych v tom pokračoval. Mohu vám odpřísáhnout, že jsem tu nikoho nezabil. poví,zatím co jdou lesem. Tuší přibližně, o čem mluví. Už je to ale spousta let a nevěří, že by to nemuselo být zasypané. Nic jí ale ohledně těch komnat neřekne a jde v předu. Vidí lépe tak je to pro ní bezpečnější. Sám by těch několik mil zdolal snadno, s ní jim to ale zabere nějakou dobu. Kolik vám zbývá do porodu? Asi byste nechtěla rodit někde po cestě, že? zeptá se jí. Ta představa, že tu cestu půjdou pak znova, ale zpět. Bude to dlouhé, ale mohli bychom dorazit zpátky už za tmy, což by mohlo pomoci. přemýšlí během cesty. Nakonec stanou před vstupem do tmy katakomb. Ač to tak nemusí vypadat, je to můj domov. Pomůžu vám, se tam dostat a budu vás ochraňovat až do konce. Poví a vyrazí za ní. Pak ale rozdělá oheň, což mu vadí na oči. Dobrá, půjdu ve předu, aby mě to světlo neoslepovalo. řekne a vyrazí v předu. Tenkrát to bylo ale menší. Jestli to sahá až k hradu, musel si na tom dát někdo slušnou práci. řekne si. Na jednom z rozcestí se zastaví. Počkejte. vyběhne jednou cestou. Po pár minutách se vrátí s těžkým, černým, koženým pláštěm. To by trvalo dlouho. Držel světlo za mnou. poví a pak se skloní, aby ji vzal do náruče. Hned na to vyběhne chodbou směrem k hradu. Neběží plnou rychlostí, ale zdolávají tak cestu rychleji, než by šli normálně. Pastem se vyhýbá svoji hbitostí a upířími smysly.