Okolí

   Lékařka nás po odmítnutí ošetření ze stran muže nechala o samotě a já seděla s ovázaným krkem a svírala si roztrženou halenu. "Jste vlkodlak... jak rychle se vám to hojí?" Zeptám se zvědavě což je mě vlastní a uculím se k němu lehce. "Nevím jak vám poděkovat, normálně se o sebe postarám ale tihle mě zastihli nepřipravenou..." Povím mu a natáhnu k němu ruku. "Jsem Padma...místní kejklířka...ale vás jsem tu neviděla..." Povím mu a upiju z vody, kteoru mi poskytla doktorka. "Nemám moc peněz...co budete chtít na oplátku?" Zeptám se přeci jen se znakem podezíravosti v hlase a dívám se na něj. Normálně by mi nevadilo užít si s někým jako je on, ale po těch dvou dnes mám pocit, že můj postoj k volnomyšlenkářství lehce přehodnotím, vůbec se mi nelíbila za jak lehkou a dostupnou mě mají. Mám svou cenu! ne že ne. Nikdy jsem nešla s někým jen tak, copak můžu za to, že mám slabost pro pěkné muže? No asi můžu..když se to tak vezme. Doktorka poděkuje muži a vrátí mu část obsahu měšce se slovy, že jí její odměna stačí a ať si zbytek nechá. Je hodná, divím se, že stále pracuje protože á viditelné těhotenské bříško které vypadá před rozsypáním. Rozloučím se a vstanu, zamží se mi před očima a lehce zavrávorám, znova si sednu a trochu těžce dýchám. Asi na mě dnešní událost zapůsobila víc než jsem zvyklá. Zarputile semknu rty a vstanu rozhodně. Nechci aby mě dostali takoví jako oni na lopatky!

Po prostorách vězení nikterak nesmutnila. Obloha nad hlavou, příjemný vítr v zádech, avšak neznámá země. Runarovi trvalo několik měsíců, než dokázal uposlechnout základní příkazy z úst své sestry, jenž ho cepovala jako nezvedeného mazlíka. Vlkodlak sice podrážděně oponoval, ale nikdy nevystartoval zpět, jaksi si vnitřně vědom své podřízenosti. Pakliže by se mezi nimi takto silné pouto neutužilo, těžko by Einar přistoupil k tomu, že oba sourozence vezme pod svá křídla. Přestože vůči tomu muži chovala vděk, neboť si jeho gesta nanejvýše považovala, stále cítila nepříjemné mrazení v zátylku pokaždé, jakmile navázala krátkodobý oční kontakt s místními. Služebnictvo si od obou seveřanů zachovávalo odstup, netřeba dodávat, že oprávněně, jelikož nepůsobili jakožto přítulní míliuskové. Ragna raději utvrzovala okolí v jeho ostražitosti, nežli by se pokoušela pochyby zbytečně vyvracet. Nemohla ručit za příčetnost bratra, přestože mu naprosto důvěřovala. Jeho chování stále, občasně, podléhalo pudovosti, kdy nekontrolovatelně propadal běsnění, naštěstí si ovšem tyto stavy vybíjel daleko od civilizace, což oceňovala. Ve zvířecích očích častěji spatřovala záblesky inteligence, dokonce snad i němou prosbu o pomoc, jenž nešlo ignorovat. Veškerou naději směřovala k tomu, že snad opět sevře ztracenou část rodiny v náručí, že oba muži, kteří ji ve vězení došli navštívit, říkali cosi pravdivého. Pochybovala, pokaždé jakmile zrak upřela k hojící se runě, jizva už nezmizí, Odin s ní zůstane napořád. Skutečně však činila správnou věc? Nesnášela přílišné přemýšlení, nerada uvažovala, vždy docházela k závěrům, z níž ji třeštila hlava, nelichotivým prognózám a zbožným přáním. 
Když se ráno probudila, přičemž usínala s vědomím, že má Runara na dohled schouleného u nohou, připadala si jakoby procitla ve špatném snu. Nejenže neviděla jediný pozůstatek bratra, jenž pravděpodobně zmizel v nestřežený okamžik, ještě si sama potřebovala uvědomit, jak v takové situaci přiměřeně reagovat. Předpokládala, že vyhledal trochu soukromí, tudíž zmizel do lesů, avšak červík pochybností vymýšlel škodolibě nejrůznější neplechy, až si přes hlavou chaoticky přetáhla košili a spěšně oblékla kalhoty, načež se málem přerazila o roh postele. Neupravená, rozčepýřená, nervózní, brala schody z patra po dvou, což skoro vedlo ke krkolomnému pádu, který by stejně úsilí vyběhnout na ulici nijak neochromil. Služebná po ní hodila tázavý pohled, jelikož doteď nespatřila čarodějku v takovém spěchu, až to jednomu nepřidávalo na jistotě, zdali se neudá něco špatného. Ragna vyděšenou ženu neobdařila ani pohledem, místo toho chaoticky pobíhala po místnosti, mumlající si sérii nesrozumitelných urážek, jelikož netušila, kam si předchozího večera odhodila škorně. Černovlásce ustrnul výraz v napjatém šklebu, kdyby podrážděně reagovala na jakoukoliv snahu vyrušit její úsilí, což naštěstí nenastalo. Po opětovném, vzteklém vyslovení bohatého seznamu nadávek konečně nalezla požadovanou obuv. V ten moment vyrazila zprudka hlavními dveřmi na rušnou ulici. Chvatně shlédla okolí pohledem, nejistá v tom, kam vlastně vyrazit první. Žádný řev či náznaky boje, prozatím dobré znamení, které nemusí trvat dlouho. Z krátkého zastavení přešla do bleskového běhu. Nevolala nahlas jméno ztracené části rodiny, jen se pokoušela co nejrychleji obhlédnout celé město kvůli ujištění, že nehrozí žádné nepříjemnosti či problémy. Nechtěla pošlapat Einarovu důvěru, aby je musel opět oba poslat zpátky do žaláře. Místní k hleděla relativně zaraženě, když hbitě kličkovala mezi jednotlivými přítomnými, aby si mezi nimi tvořila cestičku.

„Runar.“ Ragna vytrvale provolávala jména ztraceného sourozence, když vyběhla z bezpečí hradeb ujištěná, že v žádné postranní uličce nečeká krvežíznivá šelma připravená zardousit prvního náhodného chudáku. Starost v nitru neopodstatněně narůstala, skoro panicky toužila bratra nalézt, už jen z pouhého ujištění o jeho vlastní bezpečnosti. Obávala se, zdali vlkodlak slepě nevyhledá možnost uplatnit svoji dlouho tlumenou agresi v nerovném střetu vůči lesním predátorům. Trpěla nesnesitelnou vidinou zmrzačeného vlčího těla, cukajícího se v posledních záchvěvech bolesti, až zrychlila krok, jímž se vydávala po vyšlapané cestě směřující do středu lesa. „Runar.“ Zopakovala naléhavě zvolání, razící si cestu vysokým podrostem, přičemž se okraje košile zasekávaly o trnitá křoviska. Několikrát musila ustat v pochodu, jelikož ji tlak stáhl zpátky, kdy zůstala držena na místě nepříjemnou silou přírody. „Kurva“ pronesla netaktně, zcela zabraná do odstraňování dotěrných překážek, načež vyvázla s několika drobným škrábanci a nespočtem oděrek. Kde jsi? Jakoby každým okamžikem propadala čím dál větší nervozitě, už ho ztratit nechtěla, nesměla. Vytrpěli vzájemně dost, aby jich rozdělila chvilková nepozornost. Tohle nesmím dopustit. Odhodlaně vytrvávala v pátrání, jenž přineslo naprosto nečekané výsledky, nad nimiž zůstala strnule stát, neschopna slova, jak spatřila známého muže, ve zcela chatrném stavu. Runare to ne. Vyděšená sledovala výjev před očima, plna narůstajícího smutku i provinění. Neuhlídala ho a on zatím rozséval chaos mimo lidská obydlí. Spolkla obrovský knedlík utvořený z obav a ponížení. Zklamala. Ze strnulého stavu ji nakonec vytrhla myšlenka radící k činu, nežli jen připitomělému zírání, jímž případnou křivdu těžko odčiní. Bráško, to ne. Pronesla k sobě zoufale, načež se rázně rozeběhla ke krvácejícímu Ásbjörnovi.

„Promiň“ soukala ze sebe překotně, sledující závažná poranění na jeho těle. „Je mi to líto, nevíš, kudy běžel?“
otázka padla, zatímco ze sebe strhla košili, aby vyrobila alespoň pár improvizovaných obvazů, čímž by zastavila masivní zdroj krvácení, který si přidržoval rukou. Pohledem neuhýbala, už spatřila dost, aby jí z míry něco podobného nevyvedlo. V obličeji ustaraný výraz, nejistá, jaký spád situace nebere. Tak urputně hodlala věřit že nově utvořené pouto, mezi dlouho odloučenými sourozenci, zvládlo zajistit bezpečí široké veřejnosti, až ono současné zklamání nesnesitelně bodalo v srdci. Co s tebou teď bude? Co tomu řeknou místní? Proč se to muselo stát? Já jsem doufala... ano doufala. V tom vězela ona pomyslná chyba, neopodstatněné předání důvěry zakládající se hlavně na touze věřit. Mít zase rodinu. Ano, až příliš lehce podlehla líbivému vábení přívětivé budoucnosti, zatímco měla více věnovat pozornost varovným signálům a možným nebezpečím. „Musím ti to obvázat.“ dostala ze sebe překotně, když ho jemným náznakem prosila, ať na chvíli oddálí ruku, kterou bránil masivnímu krvácení ze zdevastované části těla. Jestliže by se rozhodla jakkoliv nezasáhnout, šance na to, že se dostane svépomocí do města, se rovnaly takřka zázraku, neboť už nyní stihl ztratit mnoho krve. „Je mi neuvěřitelně líto, co můj bratr provedl, ale věř mi, on nechtěl.“ Slova zaznívala s lítostí a prosbou odpuštění. Skutečnost, že se před nepatrnou chvíli zbavila svršku, jehož momentálně využívala jakožto provizorní gázy, ji nikterak do rozpaků nepřiváděla. Tělo poseté nejrůznějšími pozůstatky z lítých bojů, případně ozdobených skarifikací, také nepůsobilo zrovna jakožto potěcha pro oko. Soustředila se především na to, aby napravila provedené chyby, nějak smazala dluh. Styděla se, selhala. Runare, proč se tohle muselo stát? Pokud jí to dovolil seveřan, využila příležitosti k tomu, aby mu vypomohla.  

Zaraženě naslouchala slovům, jenž ze sebe obtížně dostával vinou chatrného zdravotního stavu. Provinile pohodila hlavou, když přisoudil svá masivní zranění souboji s medvědem, kdežto Runara v blízkém okolí nestřetl. Promiň bráško. Prve si spílala za nekončící naivitu, nyní obviňovala nedostatek vůle stát za sourozencem. Vlkodlak projevoval nesporné pokroky, přesto se neuvěřitelně rychle unáhlila k tomu, že ho neprávem obvinila z podlehnutí bestiální stránky. Ásbjörnova odpověď pro ni znamenala mnoho, především opětovné obnovení naděje, ale zároveň též možný příslib problému. Souhlasila s ním, krev vždy láká hladové predátory. Využila kusých lékařských znalostí, kdy mu ránu provizorně stáhla, víc v těchto polních podmínkách zvládnout nemohla. Zaraženě k němu pohlédla, když jí podával sekeru, pravděpodobně si slova vyhodnotil jinak, než byl jejich původní záměr. Nebylo to tak, jednoduché. „Ne on… já nevím. Někam zmizel, nemusel zrovna chtít někomu ublížit…“ soukala ze sebe trochu zaraženě, přičemž nabízenou zbraň ignorovala a místo toho se připravovala ho podepřít, aby společně zamířili k městu, kde mu někdo povolanější poskytne kvalitnější ošetření. Ovšem, už když se chystala seveřanovi učinit oporu, zprudka trhla hlavou po rozlíceném zvuku vycházejícím z lesa. Kurva. Normálně by necítila tak závratné obavy, avšak když hodlala pomoci raněnému, představovala tato hrozba nemalý problém. Počastovala ho skoro omluvným pohledem, jelikož nešlo blížící se střet obejít. Zvíře tvrdošíjně mířilo jejich směrem, odhodlané dostát kýžené kořisti. 
Jeden by řekl, že přítomnost Normanů vytlačovala zvěř z přirozených lovišť, jinak si momentální přítomnost naštvaného medvěda nedokázala vysvětlit. Možná když muž skolil prvního popudil tím druha? Nebo jen tvor prostě následoval stopu krve? Zbytečné uvažovat nad takovou prkotinou, když sledovala mohutnou siluetu vystupující z lesa. „Ódine.“ pronesla upírající zrak na rozložitého soupeře, který po obou lidech vrhal pohledy plné krvežíznivosti. „Nechť je tvá přízeň nakloněna schopnějšímu.“ Nikdy nežádala výhody, či vedení, vždy pouze projevovala respekt k rozhodnutí nejmocnějšího z Ásů, jehož pravomoc usmrtit ji v boji, bezvýhradně akceptovala. Pohodila si se sekerou v ruce, ale na to, aby ji mohla očarovat, ji svírala příliš krátkou dobu a další potřebný čas šelma odmítala poskytnout. Místo bezhlavé řežby připomínal střet opatrný tanec dvou soupeřících stran. Ragna nejistá si postavením i starostí o okolí, častěji uskakovala, nežli vyrážela kupředu. Přestože žena neúnavně vzdorovala protivníkovi, šance postupně klesaly, neboť beze zbroje i štítu k obraně, sváděla s divokou zvěří vskutku nevyrovnaný souboj. Sice nepociťovala bolest pramenící z utržených šrámů, ať už mělčích či hlubších zářezech drápů v odhalené kůži, avšak schopnosti těla slábly, jakmile ji poznamenalo další zranění. Hodlala vytrvat, snad se i s pomocí dobře provedených manévrů vymanit z nedobrovolné řeže, což ovšem působilo nepravděpodobně. Vyhnula se zbrklým překulením do strany, kdy skončila v nevýhodné pozici, neopatrně odkrývající svůj pravý bok, za což ji soupeř potrestal prudkým úderem. Ležící na zemi pozorovala ohromnou pracku odhodlanou zasadit další ze série prudkých rozmachů, přičemž z mordy plné ostrých zubů odkapávaly žádostivě sliny. Zpomalená nepředpokládala, že dokáže vykrýt nadcházející útok, leda by nedopatřením chlupáč minul, to ovšem působila z tak malé vzdálenosti naprosto nepravděpodobně. Promiň. To, co protnulo vzduch, bylo vzteklé vlkodlačí zavrčení, plné zadržovaného vzteku a dřímající agrese. V tu chvíli medvěd bolestivě zaúpěl, když se čelisti nového protivníka zaryly do měkké tkáně. Obrovská šelma sama převzala iniciativu v boji za zraněnou sestru, která zvedala svou poničenou maličkost na nohy, přičemž si pouze zběžně vyměnili děkovné pohledy, načež se ona rozběhla k Ásbjörnivi, zatímco střet probíhal zcela mimo její režii. „Pojď“ sama netrpěla újmou z rozsáhlého poranění, které však oproti jeho působilo komicky. „Musím tě dostat pryč.“ Vynaložila veškerou sílu, aby ho násilně vytáhla na nohy. Nemohli obětovat vzácný čas tím, že s ním bude jednat ohleduplně, či se dovolávat souhlasu. Sama si přehodila mužovu ruku přes rameno, aby ho mohla lépe podpírat. „Když zůstanu bojovat, tak ty umřeš. Zbytečná smrt pocty nepřináší.“ Snad se na bojišti povětšinou chovala jakožto smyslů zbavená, čelící nepříteli s nepřiměřenou odvahou a sebevědomím, avšak to jednala čistě sama za sebe, další životy tím nedávala v ohrožení. Tady brala ohledy především na raněného, kterého odmítala ponechat na pospas osudu, zvláště když už Runar zastal jejich bezpečný únik. Bráško. Najednou si uvědomila, jak bláhově a unáhleně se vzdala, když myslela, že ho bestie uvnitř ovládla, nikoliv, každým dnem ji stále více upozaďoval, až dokázal využít schopnosti, získané z kletby, ve svůj prospěch. „On bude v pořádku, ty už být nemusíš.“ Dodala, násilně ho táhnoucí dál, odhodlaná ho dostat do civilizace, než jí umře v náručí.

Jak hluboce litovala, že v záchvatu paniky opomněla vybavit se zbraní pro obdobné případy. Sama taktéž nejásala z nutnosti opustit překotně bojiště, vyhlásit zbrklý ústup pryč, zatímco za zády slyšela líté poměřování sil. Nehodlala svůj zrak otáček zpět, jinak by neudržela svou prudkou povahu, načež by odhodlaně běžela vypomoci sourozenci riskujícímu život. Důvěřovala instinktům šelmy, její nezkrotné vůli zvítězit nad protivníkem, avšak uvnitř stále pociťovala obavu z toho, že bratra podrážděný medvěd smrtelně zraní. Ví co dělá, on už ví, co dělá. Útěšná myšlenka. Zcela uvědoměle zasáhl do probíhajícího boje, využil příležitosti k odvrácení pozornosti. Uvažoval, chápal, skoro nemyslitelný pokrok, od jejich prvního setkání, kdy společně skončili zaklesnutí v sobě, oba na pokraji smrti. Jakoby si najednou Runar nacházel cestu zpět. Třebas budeme konečně rodina. Tempo nezpomalovala, přestože už i jí stíhala malátnost ze ztracené krve. Vytrvale razila cestu kupředu, plně soustředěná k dosažení cíle, až skoro přeslechla jím položenou otázku. Neposkytla odpověď hned, v podstatě jednala zkratkovitě, více instinktivně nežli s rozvahou, kdy přirozeně převažovalo přesvědčení ochrany raněného, nežli braní zřetele k vlastní nevýhodné pozici. Vždycky zarytě přijímala příchozí nebezpečí, aniž by jakkoliv uvažovala o dalších následcích. Nepatrně zpomalila. „Nebylo před čím utíkat.“ pronese nakonec mírně posmutněle, což nečinila příliš často. „Sám si to tehdy řekl, nejsem živá bytost. Nemám mít z čeho strach, necítím bolest.“ Tím odkazovala k předchozímu rozhovoru, jenž spolu vedli, převážně jeho reakci, když ho spravila o své indispozici vnímat určitý druh vjemů. Pamatovala těch slov, jenž jí uštědřil při návštěvě ve vězení. Skrývala ránu, kterou tím utržila, neboť přestože se vždy snažila zůstat v souladu s neměnnou pravdou, nedokázala sama onu necitelnost nikdy překousnout. Bez Runarova vlídného slova, kdy jakožto jediný projevoval špetku pochopení, zůstala naprosto bezbranná, až jakákoliv, byť sebenevinnější poznámka, zanechávala hlubokou brázdu v psychice. Uvažovala nad tím tehdy dalekosáhle, zklamaně hledící před sebe, jakoby prázdná a opuštěná. Bolelo být označena podobným pojmem. I nyní výrazem v obličeji odkazovala k tomu, jakoby zůstala ztracená ve snu, jen nepřítomně hledící několik stop dopředu, mechanicky následující směr. „Takže myslet si, že tě tam nechám kvůli tomu, že ze křoví vyběhl medvěd je...“ následovalo drobné odmlčení. „...bláhové.“ A tolik vypovídající o prokletí, jímž trpěla, neboť každý racionálně uvažující jedinec by vzal nohy na ramena, neobětoval zdraví za osobu, kterou stěží zná, s níž se viděl jedinkrát v životě. Zbytečně čelila hrozbám, kdy neúměrně pokoušela trpělivost nejvyššího božstva, jenž ovšem stále odmítalo její pozemskou pouť ukončit. „Ale proč někdo, kdo bolest cítí, bude riskovat za někoho, kdo je méně než on?“ Znělo to jaksi prázdně, když onu otázku pokládala. Viděla jeho snahu postavit rozlícené šelmě, kdy k ní volal jménem, aby se stáhla do bezpečí. Nenalézala spojitost mezi Ásbjörnovými předchozími výroky a momentální situací. Hlasité vlčí zakňučení, které se neslo až k nim donutilo Ragnu znovu k zrychlení. „Fenrire, chraň svoje dítě.“ pronesla nikoliv podobné prosbě, spíše nevrlému příkazu. Už rozhodnutí učinila, nežli nedopraví seveřana do bezpečí, nesmí se otočit. Prozatím ovšem nespatřovala hradby blízkého města, což ji nutilo k pesimistickým úvahám, mezitím pociťovala stále výrazněji nesenou váhu. Sil ubývalo, jak z neošetřených ran stékaly rudé krůpěje.