Okolí

Nad jeho konstatováním se mírně pousměje. Nebylo si co rozmýšlet, svědomí by mu nedovolilo usnout, dokud se neutvrdí v tom, že on docestoval v pořádku. „Musil jsem vyřešit ještě určité záležitosti a když mi náhoda dopomohla k tomu, abych sem bezpečně docestoval, rozhodl jsem se posečkat, jestli jsi nesešel z cesty.“ Ty záležitosti se ochomýtaly kolem holubice, poslem zpráv z rodného Japonska, která v pravidelných intervalech přilétala. Sice ho dokázala spolehlivě najít, takřka kdekoliv, ale nechtěl jí práci zbytečně komplikovat a tak několik dní počkal ve větším městě, kde narazil na šlechtice. Aspoň, že doma je vše v pořádku. Své další psaní určitě nezačne sdělením, že uvízl mezi dvěma soupeřícími stranami, pravděpodobně by se s ním všichni předčasně rozloučili. „Zřejmě se na to dá zvyknout.“ řekl zdvořile. Nemohl na něho přeci, zcela upřímně, vychrlit, že si připadá jak v pytli a naprosto nechápe jejich zálibu v takovém mučení. Určitě ovšem nebylo těžké postřehnout roztrpčené rozpoložení z toho, že se musel vzdát pohodlí na úkor praktičnosti. Neuvěřitelně se těšil, až tuhle maškarádu vysvlékne, složí do kouta a tam ji ponechá dalšímu osudu, než se opět rozhodne vyrazit mimo hradby, což s blížící se invazí působilo nepravděpodobně. Proč že jsem to vůbec ještě tady? Těžká otázka, ovšem odpověď stála hned před ním. Nedokázal přinutit Arga směřovat do přístavu, když neměl jistotu, že Bartolomeo docestoval v pořádku. Vlivem tohoto rozhodnutí, zde zůstal nyní v podstatě uvězněn, protože už z ostrova nevedla cesta na pevninu. Přestože se snažil vyzvědět víc informací a najít skulinku vedoucí mimo Království Ingwirth Hold, nikdo mu nedal ani nepatrný náznak naděje, že v brzké dostane možnost pokračovat v putování po neprobádaných končinách. Irštinu znal, velice dobře, směl-li tvrdit. Místní mravy si částečně osvojil již při první návštěvě, pravda, zatím nedostal možnost sledovat válku z takové blízkosti, ale tohoto privilegia by se milerád vzdal. Nepatřil k těm, jenž se v těchto situacích vyžívali, natož, aby bojoval, to bez zaváhání přenechával bratrům. Shiro patřil k těm, kterým by katanu do rukou vložil pouze opravdový blázen a příkladný zoufalec, postrádal cit, jakkoliv zacházet se zbraněmi, prostě ho při narození navštívila jiná múza. Shodou okolností, naštěstí, to nepředstavovalo větší problém, hlavně díky postavení pátého dítěte, tam už se příliš nehledělo k těmto věcem a dokud rodinu nehanobil, směl si zvolit, kterou cestou se ubírat. 
„Jaká byla cesta?“ optá se ze slušnosti, aby konverzace nestála, přičemž se zběžným pohledem ujisti, že nedošel k větší újmě a pokud utržil nějaká zranění, tak jsou pravděpodobně jen povrchová, neboť nezpozoroval prosakující krev ani případné známky bolesti. Neřešíš to nějak moc? Když nad tím zauvažoval, vlastně ano. Bál se a strachoval až přespříliš, zbytečně se zatěžoval obavami a trochu nepochopitelně tíhl k tomu muže před sebou opatrovat. Po dobu společného putování zajišťoval veškeré praktické věci, od vaření po vyjednávání s místními, zatímco následník trůnu zůstával ve svém vlastním světě vynalézání z něhož odcházel pouze sporadicky, když na něho doléhaly potřeby těla. Jak se ovšem ukázalo, evidentně tak přehnanou péči nepotřeboval, doputoval se sám, bez větších problémů. Musel si vynadat za své přílišné opečovávaní, pravděpodobně zbytečně přeháněl. „To má být další z tvých nápadů nebo jsi jen zachycoval zdejší kouzlo?“ Bylo by neslušné podívat se mu přes rameno, aby osobně zjistil, která z teorií více odpovídá skutečnosti. Vychování mu vždy radilo nechat lidem svůj prostor, nikam je netlačit a místo toho trpělivě čekat, než se sami otevřou, protože jejich sdílnost pak nebude vynucenou. Když se Bartolomeo náruživě rozhovořil o svých poznatcích a možnostech lidského poznání, vždy mu trpělivě naslouchal, přestože pobíral pramálo z těch roztodivných vizí. Avšak, vždy bylo fascinující pozorovat to neutuchající zapálení s kterým ve výkladu pokračoval a jak vždy dospěl k nějakému náhlému uvědomění, díky čemuž okamžitě začal zakreslovat na papír další postup. Mezitím se mezi korunami stromů mihla bílá šmouha, jenž později, s přirozenou elegancí, dosedla Shirovi na rameno, přičemž se ozvalo tolik typické vrků. Sněhobílá ptačí slečna se mu zlehka otřela o tvář, čímž si žádala svou dávku pozornosti. Začal ji mírně hladit po hebkých pírkách. „Tvůj plán zůstává neměnný?“ Tudíž zajít za královnou, požádat ji o azyl a pomoc pro svou zemi. Nežli dostal odpověď, tak se věnoval Akane, společnici, která mu projevený zájem vracela stejnou měrou.

Nepředpokládal, že ho ta poznámka tolik vykolejí. Přestože chápal, že Bartolomeo ho pouze škádlí a nic vážnějšího za tím není, stejně nedokázal zareagovat hned, přičemž k němu hleděl s mírným zaražením, jakoby hledal, jak správně postupovat v současné situaci. Jednou rukou stále čechral pírka holubice, tou druhou prohrábl černé vlasy, přičemž trochu narušil strukturu copu, jenž už nepůsobil tak uhlazeně. Na prázdno polkl. Ono dobírání mu způsobilo v hlavě zmatek a on, už tak nejistý ve svých postojích k muži před sebou, krátkodobě zamrzl, relativně neschopen mluvy. Přestaň to tak prožívat, akorát zbytečně řešíš situaci. Když nedokázal zareagovat přirozený smysl pro komunikaci, vmísilo se do celé záležitosti vychování, jenž ho přinutilo do mírně kyselého šklebu. Být ponechán vlastním myšlenkovým pochodům, pravděpodobně zaraženě civí doteď, takhle ovšem opětoval slova s hranou úklonou a vlastní dávkou nadhledu. „Budu to brát jako poklonu, ale tím pádem jsem raději ženou.“ Bez pochyby. Stejně si z něho mnoho evropských obyvatel utahovalo, takže žádná výraznější změna. Ctil délku svých vlasů, volnost nošení kimona a s mizernou výškou, skutečně nic nesvede. „Jeden se pro váš styl oblékání musí narodit.“ Mravy začínají od dětství a když už vám tehdy nedají možnost si zvolit a v tomhle hrubém plátnu strávíte celý den, tak vás hebkost hedvábí nikterak neokouzlí. Ba naopak to mohlo působit rozmazleně, chodit v drahých a zdobených látkách. Nechal to být, zbytečně rozebíral podružnosti. Za chvíli dostane možnost se opět slušně ustrojit bez toho, aniž by se vláčel v těchto hadrech. „Flóra je vskutku fascinující klisna.“ přitaká, sledující, jak se sněhobílí oř mazlí se svým pánem. Od Arga by se takovýchto něžností nedočkal, už bylo pravděpodobnější, že ho shodí ze sedla, nežli projeví trochu zájmu k jezdci, kterého měl rád svým osobitým způsobem, jako objekt pro hry a zábavu. Avšak, stejně by to paličaté zvíře neměnil, přinášelo do života zvláštní vzrušení, kapku svébytnosti. Jen aby jsi opět něco nezpůsobil, když nejsem poblíž. Už několikrát se mu podařilo skoro dostat ze stájí, vůbec se netajil tím, že nebaví postávat na místě, stejně jako nesnášel zůstávat o samotně, takové přerostlé dítě.
„Je škoda, že jsem netušil, že narazím na starého známého, který mě sem dopraví. Kdybych takové ponětí měl, nemuseli jsme se rozdělit.“ Nerad slyšel o nesnázích, které ho doprovázely. Učinil špatné rozhodnutí, když se vzájemně oddělili, aby každý sledoval vlastní zájmy. Tehdy to vypadalo zcela přijatelně, nyní Shiro litoval unáhlenosti s jakou svolil, aby putovali odděleně. „Mrzí mne to.“ dodá zcela upřímně zahanben hladkým průběhem svého cestování, které se sestávalo z dobré stravy, ochrany a občasně milé společnosti, když si šlechticovy dcery přály promluvit o svých problémech, rád naslouchal jejich trápení v němž se pokoušel jim ulehčit. Vesnické dívky trápilo, zdali se najde někdo, kdo jich pojme za manželky, ty urozené, jestli manžel bude mít tři brady nebo těsně nad hrobem. Vždycky se jen taktně pousmál, jakmile prohlásily, že by raději cestovaly s ním a případně ho pojaly za chotě. Vždy je s díky odmítl. „Jsem zvědav, až uvidím některých z tvých nápadů v praxi.“ Prozatím se ukrýval pře uzurpátory své země, takže najít čas k sestrojení všech těch roztodivných vynálezů rozhodně neměl. Možná se to nyní zlepší, jestliže ho zdejší panovnice přijme a uveden a svůj dvůr. „Smíšené“ pronese trochu posmutněle, nerad si uvědomoval, že svůj domov opustil těsně před začátkem mongolské invaze, to ho roztrpčovalo, přestože věděl, že by pramálo svedl. „Akane psala, že situace se začíná obracet. Mongolové utrpěli porážku u Akasaky, což pro nás hodně znamená. Vojsko teď dostane prostor k tomu vrátit úder. Ichiro a Takashi byli zranění a situace ohledně mého nejstaršího bratra není dobrá. Hiroshi zůstal s otcem v poli, aby pomohl zmobilizovat odpor.“ dořekl s krátkým povzdechem. Trápil se tím, že tam momentálně není a jediné zprávy jsou ty od sestry, které ještě docházejí se zpoždění, jelikož jejich posel neuměl cestovat tak rychle, aby vše zůstalo aktuální. Co když je Ichiro mrtvý? Co když celá domovina padla do rukou útočníků. Pohodil hlavou, nesměl se trápit takovými myšlenkami. „Dále jsem se dozvěděl, jak je dobře, že jsem nezůstal doma, jelikož by to nedopadlo dobře. Svoje další psaní nesmím začít tím, že sestře napíšu, kde momentálně jsem.“ Na tváři se objevil mírný úsměv, to při představě Akane, jak lamentuje nad tím, že nejmladší člen rodiny, zcela bojově neschopný, zůstal uvězněný mezi dvěma soupeřícímu armádami, tohoto sdělení ji ušetří. Jinak by se mnou všichni předčasně rozloučili. Pochopitelné vyústění. „Měl jsem obavy, zdali se sem dostaneš zdráv.“ pronese zcela upřímně. „Za dobu našeho společného soužití jsem si povšiml jistých náznaků, že právě cestovatelská vášeň nebude tvoje přednost. Zajímalo mne tudíž, zda ustojíš nástrahy spojené s tím, se o sebe postarat sám, výsosti.“ Nyní si ho nepokrytě dobíral on, když narážel na všechny ty starosti, jenž přebíral na cestách on. Jistě, Bartolomeo dokázal ulovit zvíře, ale jeho další příprava, zřejmě šlechtici nic neříkala. Stejně, jako ho vidět zpracovávat brambory, občas se bál, aby za chvíli nemusel přiběhnout s obvazy, protože se něco nepříjemného stalo. 

Přivřené oči a odkrývající se zoubky v potutelném smíchu, protože moc dobře vím, že tihle dva toho budou pekelně litovat, ještě nebyl nikdo komu by prošlo něco takovýho, ne u mě, ne u světských... jednoho dne jim naservíruju jejich koule k večeři, to přísahám. Vyruší nás ale příjíždějící jezdec, protočím oči, to snad ne další kumpán co se chce vystřídat? Zavrčím a cuknu s sebou silně. **"To nezvládnete jednu ženskou vy dva? Potřebujete posilu? vykleštěnci..."** posměvačně se tomu naproti mě dívým do očí, je ubohej s kalhotama na půl žerdi ajeho vybavení je k smíchu a to mu dám taky pěkně najevo. Muž na koni se ale ozve jinak než jsem čekala a já k němu upřu pohled, který zračí nejistotu a prosbu o pomoc. **"To nic pane, to tady ti dva si musí navzájem pomoct aby vůbec přefikli ženskou... asi se jim spíš líběj chlapi když se k tomu potřebujou navzájem."** řeknu naschvál posměvačně a od toho naproti schytám políček. **"Drž hubu ty děvko, já ti ukážu co je to mít pořádnýho chlapa! A ty se do toho nepleť panáčku, nebo skončíš špatně kapišto?"** Vycení na něj hnusné zuby a vytáhne dýku, která je podobná té, co mi udělala mělký zářez na mém krku a od kterého teď stékají kapky horké krve mě až na ňadra, odhalená v rozhalence bílé košile.

   Bylo to jediný a první co mě napadlo, aby ne, když si tu na mě dovolej dva, a najednou dorazí třetí jako na zavolanou. Jeho reakce jou ale jiný než těch dvou a tak nabydu dojmu, že přeci jen možná je onen princ na báílém koni, co se odhodlal zachraňovat kejklířku v nesnázích. Prosila jsme ho očima a snažila se ty dva co nejvíc rozptýlit, třeba je zvládne zneškodnit, nebo taky ne a ten hajzl za mnou mě podřízne ze vzteku jako prase, výborně Padmo, ne to nehodlám připustit ani za nic! Žiju dlouho a přežila jsem hodně věcí na to aby mě takhle potupně ukončil nějakej šmejd. Pokračoval v mojí strategii a já zavřela oči. Bylo mi to proti srsti, ale musela jsem použít svou magii. Pomyslela jsem na rukojeť té kudly a myslela jsem na to aby ji pustil. v tu chvíli zařval ten co mě držel a upustil kudlu, přitom mě trochu více říznul a tak jsem si chytnula krk, ze kterého stékala krev a vyklouzla mu. "Hodila by se pomoc pane!" Zavolám na toho na koni a uskočím před chňapavýma rukama toho naproti, který za mnou vyrazil krokem jako nějaký směšný pták, protože měl kalhot na půl žerdi. Kopla jsem do něj a on zavrávoral. Musela jsem se rozesmát, ale tímpádem jsem byla zády k tomu s popálenou rukou od rozžhavené dýky moou magií. Ten poticu vstal a chystal se mi skočit na záda.

Nemohl jsem se mu smát, nemohl. Bylo by to ode mne neslušné, a i když se to mohlo zdát doopravdy divné, já byl slušně vychovaný. "Ber to jak chceš, příteli." odpověděl jsem mu s nezadržitelným pobaveným pohledem a s menší úklonou. Divil jsem se, že mi Shiro ještě nenatáhl. Nejspíš to bude brzo, řekl jsem si. Ale i přes mé popichování, doopravdy jsem si myslel, že mu to sluší. Začal jsem uvažovat nad tím, jestli mu nesluší úplně všechno, jinak jsem si to ani nemohl vysvětlit. Když mu sluší "ženské" oblečení a potom si na sebe vezme mužskou róbu, která mu sedí, tak pardon, ale jiný důvod nemám. Zkrátka mu snad sluší všechno a basta. "Co můžu říct. Evropa není stejně vynalézavá, jako Asie." pokrčil jsem rameny. V Neapolském království jsem ženy v kimonu viděl jednou za měsíc. Byly to obvykle dcery nebo manželky kupců, kteří přijeli prodávat látky, keramiku a někdy jsem dokonce dovedl sáhnout i na nedodělané plány, které se u královských dvorů nedovedli uplatnit. Díky Japonsku jsem měl daleko více nápadů na vynálezy. Měl jsem už dva důvody Asii děkovat. Flóra mezitím hodila hlavu k Shirovi, aby ho mohla pozdravit. "Ani pořádně nevím, jestli si ji zasloužím." vydal ze sebe podivný zvuk, něco mezi smíchem a povzdechnutím. Tuhle klisnu mi poslalo samo nebe. Bylo to úžasné a hrozně milé zvíře, které si velice rádo hrálo, když nemuselo přenášet věci. Další důvod, abych mohl prosit královnu, aby jsme mohli zůstat v jejím království.
"To už je minulost. S tím už nic neuděláme." řekl jsem s pokrčenými rameny. Minulost se dá ovlivnit, když máte věcičku, která byla kolem mého krku. Ale kvůli něčemu takovému bych minulost neměnil. Mohlo to být sice nepříjemné, ale muselo se to stát. Jinak by se to přece nestalo. Proto jsem nikdy do minulosti nevstupoval. Cítil bych se poté velice špatně. Teleport je daleko lepší, alespoň pro z mé strany. "Hlavu vzhůru." snažil jsem se povzbudit Shira, protože aby se lámal hlavu nad něčím takovým, to bych se potom musel lámat hlavu nad mou samotnou existencí. Byla to hloupost, která už je navíc dávno za námi. "Ber to takto. Mohlo se stát něco daleko horšího." Normané byli sice otravní, ale kdo by nebyl v tomto období? Skládal jsem kus papíru do brašny, která mi ležela u nohou, když na mne Shiro promluvil. Pousmál jsem se "Doufám, že nezklamu a budeš stejně nadšený, jako lidé před tebou." Při mém prvním vynálezu všichni protáčeli panenky. Brali mne za blázna. Otec se začal ptát, proč se to muselo zrovna stát jemu a má matka mě akorát pobaveně sledovala. První vynález bylo "Varhanové dělo". Nechápal jsem, proč na mne lidi koukají tak hloupě. Ta věc dovedla daleko více, než normální dělo! Mělo to více hlavic a používali se menší dělové koule a díky tomu se mohl šetřit materiál. Už jsem měl v hlavě úplně nový nápad na další dělo! Také nový způsob- Už jsem se zase zamluvil. Abych to dal do jedné věty: Bylo toho hodně, co jsem chtěl vytvořit. "Hmm." zamyslel jsem se "Asi nevíš, jaké mají obě dvě strany spotřeby materiálu, co? Půjčil bych ti jeden vynález, který by se mohl hodit." Vím, že jeho lidé jsou velice pracovití, takže některé zbraně by už měli hotové za několik týdnů. Zde byla jen nejdůležitější otázka a ta, jestli mají dostatek materiálu udělat jich více. "No, budu se za tvou rodinu večer modlit, příteli." řekl jsem mu s poplácáním na ramenu. Modlil jsem se zvláštním způsobem, který jsem nikomu nemohl pořádně vysvětlit. Byl jsem zvláštní člověk s divnými vynálezy a tradicemi. Jak jsem se mohl stát králem? I pro mne to byla záhada. Protočil jsem panenky. Takže on si chce hrát taky? Tak ať si poslouží. "Jak vidíš, přežil jsem." řekl jsem "Cestování o samotě sice není má nejsilnější stránka, ale díky tvé maličkosti a jejím zvykům, dovedl jsem si několikrát uvařit polévku." Bylo to přijatelné na člověka, který nikdy předtím nevařil. Málem jsem se několikrát pořezal a spálil, ale co by nevyřešila moje mast z kopřiv. Vynález, který se hodil pro každého. "A tu výsost můžeš hodit za hlavu. Tady mi to nebude moc platné." povzdechl jsem si. Zde jsem byl jen Bartolomeo, žádná královská výsost. V Neapoli mi tak i nikdo neříkal, když jsem byl ještě princ, takže jsem si na to zvykal jen pár dnů. Na útěku mi tak akorát říkali obyvatelé vesnic, kteří mi pomáhali s útěkem. Pro ně jsem byla královská výsost, která se hodlá vrátit a pomoct jim od toho šmejda. "Ale počkat....Nezdá se mi náhodou, že jste přebral mé náznaky popichování? Copak se stalo, pane vychovaný?" můj typický úsměv se znovu vrátil. Nehodlal jsem se jen tak dobírat. Král nikdy nesmí ustoupit z boje. Ale i tak musím dát Shirovi jednu věc; zranil královo ego. Přiznám to někdy? Možná, ale teď mu to vítězství nedopřeji. Na to jsem byl až moc tvrdohlavý. 
"Už jsi tu dlouho?" zeptal jsem se Shira, když jsem začal znovu dávat ty obří brašny na chudinku Flóru. Už mě musela mít plné zuby, protože tahat to všechno jí muselo stát tolik dřiny. Následujících několik dní jsem jí hodlal dát odpočinek, který si zasloužila. Dlouhá pouť byla snad u konce. Ale kdo si mohl být v mé situaci jistý, že? "Seznámil jsi se se zdejší krásou?" Království to bylo doopravdy krásné. Mělo to jisté kouzlo. Uvidíme, co mi pobyt zde přinese. 

Syknu se sprostým zakelním , držíc si ránu. Můj zásah s prosbou o pomoc nezůstal nevyslyšený a muž se odhodlal k akci. Sledovala jsem jak se řítí s nádherným koněm a doufala, že je zadupe do země, šmejdy nechutný! Jsem plná vzteku což není dobře, protože moje magie se se vztekem probouzí, také to , že cítím krev je probuzující efekt. Dýchám zrychleně a cítím jak mě brní prsty. Dívám se na toho ubožáka se staženou žerdí a sleduji jak kůň kolem proběhl a za mnou se ozval výkřik, otočila jsem se a uvidla jak muž srazil k zemi útočníka za mnou. Ustoupila jsem stranou takže se muž ocitl mezi těmi dvěma. Sevřu prsty a cítím jak mi do žlábku mezi ňadry teče teplý potůček. Sevřené pěsti mne svrbí a jiskří. "Ne ne ne...přestaňte..." Šeptám k sobě, pokud se neudržím tak zabiju všechny tři, neumím svou moc směřovat. Uvidím jak se muž chystá zvednout svůj meč (kord se datuje až do 15. století), který mu při seskoku vyklouzl z pochvy a zatoužím mu pomoct, v tu chvíli se meč sám zvedne a vklouzne nápomocně muži do ruky. Vykřiknu vyděšeně. má moc je nevyzpytatelná a mne přemůže jak neplánované užití moci, tak oslabení z krvácení, svezu se k zemi v bezvědomí. Potom se za to budu nenávidět, nesnáším slabost, nebo když jsem někomu napospas.