|
Okolí
Aug 2, 2018 19:21:30 GMT
Post by Gallahard den Loch on Aug 2, 2018 19:21:30 GMT
"Je to sousedka půl hodiny cesty odsud. Dřív hodně vařila pro rodinu, ale dcery provdala a Rose...," s povzdechem se zahledí směrem ke kolébce, odkud se ozývá spokojené, ničím nerušené chrupkání s občasným zažvatláním ze sna. Copak se jeho malé princezně asi tak zdá? Doufal v krásný sen, malou soukromou pohádku. "... Rose jí dělá společnost, když nastane úplněk," zakončí po dlouhé odmlce, pozornost věnovanou jen a jen maličké. Jasmine věděla, že míval problém udržet svého vlka pod kontrolou a vždy opouštěl službu v tyto dny dříve, aby mohl odejít hluboko do lesa, kde došlo k přeměně. Držel se dál i od ostatních, nechtěl je napadnout nebo se pokusit vyvolat rvačku, která by skončila jeho smrtí. Dřív by s tím takový problém neměl, vlastně s rvačkami neustále začínal, snažil se druhé vyprovokovat, ale po setkání se Sussaney se zklidnil, držel vlka na uzdě v bezpečné vzdálenosti. "Je těžké nezamilovat si ji. To má po Sussaney," zodpoví nevyřčenou otázku. Jejich známá skutečně milovala drobounkou dušičku ukrytou v dětském tělíčku. Postarší žena tak bývala vytržena ze stereotypu a připomněla si doby, kdy chovala v náručí vlastní děti. "Taky jsem jí propadl hned na poprvé. Oběma...," vzhlédne k Jasmine s upřímností zračící se v hlubokých, bolestí zbarvených očích. Do Sussaney se zakoukal téměř okamžitě, ale strach z poznání, z odvržení ho nutila držet se dál. Jako zamilovaný kluk jí posílal květiny před pokoj, když se ještě jako mladičká čerstvě nacházela na královském dvoře. Rád se zdržoval poblíž, pokukoval po ní a aniž by si toho byl vědom, snažil se díky ní stát lepším člověkem. Prve se přihlásil k vojákům, později šplhal po příčkách výš a výš. Denně ji potkával na chodbách, otáčel se za ní podobně jako ona za ním. Jejich city byly vzájemné, ač to byla ona, kdo se prve osmělil. To Sussaney si nesla odvahu a povahu ukázkové hrdinky z romantických příběhů, nikoliv on. "Pamatuju si ten den, kdy jsem ji poprvé zahlédl. Nastoupila k tobě jako dvorní dáma. Už tehdy jsem věděl, že je jiná, odlišná od ostatních dívek. To, jak se nesla - hrdě a přesto bez pýchy, jak se usmívala a starala o ostatní. Jak si dokázala postavit hlavu, když jí někdo někam nechtěl pustit bez doprovodu a ona do jednoho všechny uargumentovala, že se nestačili divit." Zavrtí nad tou vzpomínkou hlavou. Sussaney nebyla jen krásné, okaté děvče s francouzským půvabem, ale taktéž velmi vzdělaná a všemi mastmi mazaná liška, co by dokázala napálit i samotného ďábla svým selským rozumem. Zavrtí hlavou nad její odpovědí. Věděl, že nemá smysl se dohadovat, tohle však popřít mohl. "Bylo to víc, než by učinil kdokoliv jiný, Jasmine. Dala jsi nám možnost začít znovu bez... bez těžkých připomínek ztráty. Udržela jsi mě tu, ty a Rose, jinak bych... Odešel, upil se, vyhledával příležitost stanout tváří v tvář smrti." Oba moc dobře věděli, že by toho byl schopen. Nemít Rose a jisté zázemí, nic by ho tu nedrželo. Bolest ze ztráty byla mnohem silnější, než si zprvu uvědomoval a nemít otcovské povinnosti a věrnost vázajícího ke královně, jistě by se pokusil vyvolat svůj vlastní zánik. "S hospodyní?" Té myšlence se musel uchechtnout. "Dokážeš si to představit? Celý den by se akorát durdila, naštvaně by spílala na mou adresu." Málem by nad tím protočil oči, ale v přítomnosti královny se toho zdržel. Představa, jak se dohaduje s hospodyní o tom, kde mají být uložené jeho věci? Nepředstavitelné. Na druhou stranu praní košil a vaření nikdy nebyly jeho nejsilnější stránkou, alespoň o to by se někdo postaral. Mohl by mít čistější košile, zameteno, dokonce by možná jeho příbytek začal připomínat něco lidštějšího. A Rose by mohla získat vlastní pokoj, aby měla později možnost soukromí jako správná mladá dívka. "Nechci ti říkat, že mi tenhle dům nevyhovuje. Vyhovuje, je to... stal se naším domovem," začne pozvolna sledujíc vyspravovanou místnost. Občas skrze střechu zatékalo, ale nikdy se nejednalo o nic tak hrozného, aby nadával. Tahle práce ho naopak zaměstnávala a držela dál od vzpomínek a starých ran. "Jen... chci své holčičce zajistit co nejlepší život. A pokud jí pomůže pobývat na hradě nebo v jeho blízkosti...," povzdechne si nakonec, než zavrtí hlavou, prsty si projížděje skrze polodlouhé vlasy. "Vím, že jsme první na ráně. Byl jsem voják, rozumím taktice a strategii při přebírání území." Celé to zakončí spuštěním rukou na stůl, prsty jemně poklepávají v pravidelném rytmu o dřevo. Mírně se nahrbil při představě kovářského řemesla. Ne, že by jím vyloženě pohrdal, to ani náhodou, ale s ohněm se neměl nikdy příliš v lásce. Jako většina šelem, i on se ho přirozeně obával a držel si od něj dostatečnou vzdálenost, pokud to nešlo jinak. Očima zavadil o Jasmine ztracenou v myšlenkách. Nemusel se ptát, poznal ten pohled. Sám ho u sebe často vídal, když chodil pro vodu k potoku, odraz mu potvrzoval pocity. U Jasmine to bylo stejné - oba utrpěli ztrátu milovaných, jen každý jiným způsobem. "Koně... mám rád... Pokud ti to nebude vadit," začal pozvolna, opatrně volil slova, aby jí o něco víc nepřitížil. S koňským plemenem se snadno sžil, pro vojáka se jednalo o jednu z mála přirozeností. Zamračí se, když se z Jasmine konečně vysype pravý důvod jejího příchodu, ač mu bylo z části jasné, že potřebovala utéct z chladných, bezútěšných zdí hradu, jemuž vládla. Nekomentoval tón, jakým vše pronášela, pouze si převzal dokument s rozlomenou pečetí. Očima přelétl obsah zprávy s tváří netečnou. Jen mračení potvrzovalo závažnost jednotlivých řádků. "Nemáme moc šťastné vyhlídky," zhodnotí obsah, načež svitek vrátí nazpět právoplatné majitelce. Moc dobře věděl, že v první a zároveń do této chvíle poslední bitvě ztratili nemalou řádku mužů, skutečných bojovníků vycvičených léty zkušeností. "Tvůj lid nemá kam prchnout. Ne na ostrově. Loděmi nedisponujeme, pokud si v potají nedržíš skrytý trumf," zvedne k ní oči s otázkou, zda skutečně ukrývá nějaké eso v rukávu.
|
|
|
Okolí
Aug 4, 2018 19:17:30 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 4, 2018 19:17:30 GMT
Naslouchám jeho vyprávění o životě co vede nyní s lehkým úsměvem a vidinou damoklova meče nad hlavou neboť mu budu muset sdělit onu špatnou zprávu. Zavrtím hlavou nad jeho díky, jsou přehnané, ale on více nedovolil a tohle byl jediný způsob jak alespoň vědět, že jsou v pořádku. Vyprsknu smíchy a napiji se vody, kteoru jsem nalila oběma na spláchnutí polévky. "Ale ano dovedu..měl bys tři hospodyně týdně a pak by spílaly i mě protože by k tobě nechtěly... ale ne..žertuji, myslím, že ženská ruka byť hospodyně by ti s malou dost pomohla, měl bys tak íce času vydělat a zároveń trávit s malou více otcovského času, spíše než nad praním plen." Popravdě stále si jej nedovedu představit, že něco takového dělá. Jsem ráda, že je mu jasné, že se nacházejí ve velmi nestrategické a odhalené pozici. "Vím, že chceš a to i já, ale nejen pro Rose, i když ti připadá, ež tvůj život je u konce, není tomu tak, jsi ještě mladý...a máš spoustu před sebou..chci budoucnost i pro tebe..." Když konečně přijme, usměji se smutně ale zároveň s radostí, že místo přijal, podvědomě jsem doufala, že se Malakai vrátí a vše bude jen nepříjemné nedorozumnění, ale to se nestane a tak musím tuhle cestu zavřít, stejně jako t jiné. "Naopak nedovedu si představit nikoho lepšího pro tu práci, vždycky jsi si s nimi rozumněl..." Tlesknu potěšeně i v tomto neútěšném čase a syknu protože tlesknutím jsem si hnula se svalem, který tkví pod mokvající ránou na rameni. Podívám se na něj se slzami v očích a zavrtím hlavou. Má odpověď je jasná, trumfy nejsou, jsme napospas mnohem silnější armádě bez pomoci. "Nevím co říct...zklamala jsem svůj lid, ale ...nevzdám to bez boje...to slibuji..." Podívám se mu do očí ale pak je sklopím prootže cítím jak se mi do plic dere vzlyk. po tváři mi steče velká slza, která padne na plátěnou zástěru, kterou mám na sobě, chvíli balancuje nad propastí, než vzdá svůj boj s povrchovým napětím a vsákne se do hrubé tkaniny.
|
|
|
Okolí
Aug 7, 2018 16:30:41 GMT
Post by Gallahard den Loch on Aug 7, 2018 16:30:41 GMT
Sledoval ji. Její tvář, její úsměv kdykoliv se rozvášnia nad představou jeho a tří hospodyň, až jí koutky rtů cukaly v pobavení nad vidinou možné budoucnosti. I slepec by byl bláhový, aby jí nepřiznal zásluhu na rozvoj království, které se nyní, pomalu ale jistě, řítilo do záhuby. Působila vzdělaně, snažila se pozvednout svůj lid na duchu, dbala o jejich životy. Pokývne hlavou, když upozorní, že ženská ruka by mu pomohla s domácností. "Za předpokladu, že mi tam nepošleš jednu ze svých služebných, aby se o nás starala, Jasmine. Víš, že..." Nedokončil, ani nemusel. Moc dobře věděla, že všechny dívky, které si na něj dělaly zálusk krátce po získání statusu vdovce, všechny do jedné odmítl. Dokonce hruběji, než by bylo slušné na muže jeho postavení. Ve svém zármutku připomínal zvíře utržené ze řetězu - vrčel na všechny, vztekle odmlouval a jednou se dokonce i porval s jiným vojákem. Tak špatně si vedl. Zamračeně pohlédne na její tvář, když se ozve syknutí, jaké by žádný vlkodlak nemohl přeslechnout. "Královno, nechci mít na starosti tvoje zdraví. Předpokládám, že tvá garda by si mě podala, kdyby zjistili, že jsi ode mě odcházela zraněná," zamručí v nesouhlasu nad tím, jak si ubližuje. O její ráně toho moc nevěděl, v boji ho téměř vyřadili, když na něj svrhli koně a samotný Gal se snažil dostat co nejrychleji za Rose. Opatrně natáhl ruku, aby tu její stiskl v konejšivém gestu. To jediné jí momentálně mohl nabídnout, nic víc neměl. "Vládce zklame svůj lid, pokud se k problémům otočí zády nebo před nimi uteče a nechá poddané napospas osudu. Tos ty nikdy neudělala. Nikoho jsi nezklamala, Jasmine. Války ke královstvím patří a vždy patřit budou, takový je úděl a s tím ty nic neuděláš. Děkuj sobě samé, že jsi nikdy nikomu nevyhlásila válku. To je mravnost, jakou se může pyšnit mizivé procento králů." Pokoušel se ji udržet na vlně pokoje, aby se mu nesesypala v náručí. Naštěstí je před dalšími vzlyky ochránila malá Rose, která se právě probudila s hlasem vyprošeným drobným štkaním. "Chceš ji nakrmit ty nebo to mám udělat já?" Pohlédl na ni s otázkou v očích, přecházeje k uzlíčku smotaném v kolébce, načež ji vyzvedl do náručí. "Jasmine... ať se stane cokoliv... My budeme vědět, že jsi kvůli nám bojovala..."
|
|
|
Okolí
Aug 8, 2018 18:29:18 GMT
Post by Korialstrasz on Aug 8, 2018 18:29:18 GMT
Choval se pošetile, když místo řádného optání, aby získal oře dohodou, takto dětinsky vyčkával, ukrytý v křoví. Cosi v tom skýtalo nepopsatelné kouzlo. Pozorovat ta majestátná stvoření, jak poklidně spásají trávu, oproštěná od tíhy jezdců, vyvázaná z žáru bitvy. Není krásnější podívaná, nežli na jejich ztepilé šíje a majestátný postoj. Překrásní tvorové. Změnil pozici svého pokleku, avšak opatrně, aby jediná větvička nepraskal pod jeho vahou. Je mi líto, že jsem tě nedokázal ochránit More. Zaujatě vzhlížel před sebe. Vzpomněl důvod svých momentálních činů, smrt hřebce, jenž bezmezně učaroval a dal mu možnost vytrvat v životě. Přítele, kterého nedokázal ušetřit chladné náruči smrti. Sledoval tuto skupinku zatoulaných zvířat několik dní, fascinovaný jejich nově nabytou svobodou a nezkrotností. Předtím poslušní služebníci svých pánů, nyní bez nutnosti klanět hřbety, jaksi už netoužili navrátit se k předchozí rutině. Většina si záhy vybudovala plachost, příliš nenechala lidi chodit blíže, aniž by okamžitě neprojevili nesouhlas, či rovnou neutekli. To, co se dělo mezi ním a Angelique ho zneklidňovalo, snad i proto raději trávil čas mimo sídlo, neuvažující nad nastalou situací, jenž v jeho očích skýtala pouze složitá řešení. Nejenže se stával bláhovým bláznem, ale příliš propadal sentimentu a hloupostem. Neměl být tak svolný k vyprovokování, jelikož po tom tak dlouho prahl, ovšem těžko si představit, že jinak by zachovala svůj zájem k němu. Bez věrného společníka si připadal ztracen, blízkost němé tváře, co dokáže rozbít nejistotu a dodat potřebný nadhled. Pečlivě vybíral, očima těkal mezi jedinci, aby si ujasnil, kdo představuje objekt zaujetí. Nerozhodovala stavba těla, ani, jak hrdě držel hlavu, hledal konkrétní povahu. Kapku šibalské inteligence smíšené s pokorou a ochotou stát se oporou. Žádnou nezkrotnou individualitu, jenž by k poslušnosti musel nutit zasahováním do jednotlivých vláken mysli, nesnášel takového činění zbytečně. Proto už ho předtím zaujala klisna, pohybující se uprostřed provizorního stáda. Určitě ne starší tří let, relativně vybouřená, poklidná, avšak nikoliv naivní. Již párkrát se střetli letmo pohledem a on cítil jakousi vzájemnou chemii. Samozřejmě, pro mnohé by takové představy hodné výsměchu, nectili nic jako pouto mezi jezdcem a tvorem. Je jedno, jak dlouho zabere tohle čekání, přesto jsem si jist, že pozvolna dochází konce. Dnešní den, jakoby skýtal příležitost k ukončení stopování, přímo vybízel k činu. Popošel, stále nezaregistrován, což ho mírně potěšilo, neboť to svědčilo o tom, že dosud nezapomněl většinu ze známých schopností. Několik opatrných kroků, kontrolování vzdálenosti, ale především vypočítávání možností, jak nejefektivněji zamezit nezdaru, neboť si selhání nechtěl připustit. Už viděl všechny členy pohromadě a svou „vyvolenou“ lehce mimo uskupení. Potlačil touhu vyrazit hned, kdy raději obětoval pár chvil, nežli nastaly příznivější okolnosti. Konečně zůstala v podstatě osamocena a jemu se podařilo dostat dostatečně blízko na to, aby k ní stačil doběhnout, případně nasednout, než se naplno splaší. Nastala akce, kdy spěšně přeběhl nutné metry, čímž samozřejmě způsobil paniku u všech přítomných zvířat. Stačil okamžik, aby se vyšvihl zprudka klisně na hřbet, načež ho nepřijala příliš radostně. Zatímco ostatní koně zběsile mizeli do přilehlého lesa, ona využíval většinu možnosti k tomu, setřást nového jezdce. Vyvolal rozruch, ovšem nedalo se očekávat, že někdo by v tyto hodiny procházel kolem, proto ho neutěšené ržání a hlasitý dusot kopyt, příliš netížil. Vytrvával v tom ji zkrotit, opět přivést pod něčí vedení. Miloval tyto chvíle, kdy nemusil myslet na svoji závratnou moc a jak ho rozežírá zevnitř.
|
|
|
Okolí
Aug 8, 2018 20:02:49 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 8, 2018 20:02:49 GMT
Jeho slova byla pro mne velmi potřebná. Gall je sice zraněný, smutný a zasmušilý nad svým osudem a stále není připraven na to ját dál. Nikdy ale neztratil svůj rozum a umění promluvit do duše. Musím říci, že mě jeho slova dojala. Velmi dojala, takže v mých očích může uzřít slzy dojetí. "Děkuji, za ta slova...děkuji za to, že ve mne věříš i v době, kdy já víru v sebe sama ztratila. Vím, že to tak je...ale...nemohu se zbavit pocitu, že jsem měla v nějaké fázi udělat jiný krok, jen netuším jaký." I to je tíha vlády, tíha zodpovědnosti, pochybování a snaha o dokonalost, která není reálná pro žádnou osobu, ani pro panovníka. "Vypadá to, že nakonec byla válka vyhlášena nám...je strašné...tak strašné jak někdo cizí uzurpuje místo, lidi, majetek, duše země, pro kterou neudělal zhola nic." Zašeptám a zvednu ke Gallovi hlavu s letmým pousmánim. Otočím hlavu instinktivně ke zdroji vzlykotu a zachvěji se, když promluví o tom, jestli ji chci nakrmit já, přitakám hlavou téměř okamžitě a přijmu kaši ze zeleniny a masa spolu s miniaturní soustruženou lžičkou. Vezmu malou opatrně do náručí a podívám se na galla, cítím jeho napjetí, ujistím jej pohledem, že na ni budu dávat pozor jako na vzácný smaragd. Malá se na mě usmívá a já se musím usmívat taky, i přes slzy, které mi tečou kvůli vzpomínce na dítě, které jsem nikdy neměla. Ani pro něj to nemůže být snadné. Tmavovlasá žena v přítmí pokoje může vytvářet s Rose v náručí iluzi jeho Susanney. Natáhnu k němu ruku a stisknu ji, zatímco druhou přidržuji maou Rose jemně. Spolu sdílíme moment nostalgie i bolesti, pár vteřin než malá, které nevěnujeme pozornost otevře pusinku a zavzlyká hlady. Tehdy pustím jeho ruku, tedy pokud mne nechal, a začnu malinkou pomalu krmit. Její lačnost byla kouzelná, tvářičky se nadouvaly a kdž jí troška jídla spadla koutkem, zahcytila jsem ji lžičkou a vrátila do pusky kam patří. PO nějaké době nadejde čas abych odešla. Rozloučím se s nimi a jak jsme se dohodli, Gall mne k lesu doprovodí s malou, která mu ve vozíčku usne. Rozloučíme se a já pokračuji lesem dále k hradbám.
Jsem zanořená do svých myšlenek, že ani nevnímám chvíli, kdy se dostanu na malou paseku, dojde mi to ale velmi záhy. Proč? Je to jednoduché přede mnou se vzpene na zadní divoký kůň, který jak po chvíli dle zvuků poznám, patří do menšího stádečka. vykřiknu překvapeně a uskočím jen tak tak než dopadnou kopyta na zem se zaduněním vedle mě. Až poté spatřím to, že na hřbetě koně sedí člověk. Natáhnu ruku ve zvyku abych vyslala kouzlo, jenže žádné nevyjde, stáhnu ruku rychle a povím silným hlasem, jak jen to jde. "Kdo jsi a co tu pohledáváš?" Nepoznala jsem korialstrasze, je tu přítmí, ale jistě se mi představí. Naposledy jsme si zrovna nerozumněli, ale je to především kvůli tomu, že on je velmi egoistická osobnost, díky zkušenostem, které má. A já velmi špatně snáším mužskou nadřazenost, obecně, nejen kvůli tomu, že jsem královnou.
|
|
|
Okolí
Aug 10, 2018 9:36:14 GMT
Post by Korialstrasz on Aug 10, 2018 9:36:14 GMT
Bez opory v sedle či uzdě, se celý proces stával mnohem záživnější a vléval mágovi do obličeje neskrývanou radost. Ztěžka zápolil s nepředvídatalnými zvířecími pohyby, aby vybalancoval své posazení na hřbetě. Střídavě chytal a pouštěl šedavou hřívu, dokud klisně, pozvolna, nezačala docházet motivaci, proč cizince uzemnit. Nepomáhala jí jak zběsilost, tak ani promyšlené akce, kdy naoko působila klidně, přičemž vzápětí zprudka vyhodila nohy. Zajímavá strategie má drahá. Nepochybovoval o vavřínech vítězství, jenž sklidí svým počínáním, neboť vyciťoval pomalé ochabovaní, předtím znatelného, odporu. Přetažení v prvních pár okamžicích šoku stálo koně značné vysílení, čímž už nezvládal dostatečně mobilizovat zbytek odhodlání k naplnění tužby oprostit se z nově nabytého sevření. Vše proběhlo bez nutnosti využití magie, jen přičiněním lidských sil, kdy akorát vzpomněl minulosti protkatné mnohem divočějšími zážitky, jejichž většina se točila kolem těchto vznešených tvorů, jímž dokázal občas věnovat více lásky, nežli další bytosti. Vždy bezmezně oceňoval onu věrnost, které byli schopni. Souboj zkončil, už neexistoval důvod uvažovat jinak. Ona sklonila hlavu, zoufalé pohyby ustaly, nohama zběsile nevykopávala do vzduchu, rezignovala. Chytré uvážení. Už tím ho příjemně překvapila, když dokázala vhodně vyhodnotit situaci a místo bezhlavých snah o zmaření nevyhnutelného, prostě přijala svůj osud, jakožto budoucího společníka. Uznala poplácal klisnu po ztepilé šiji, jemně přitom vjíždějíc do hřívy, naplno si užívající své výsadní postavení, jakožto i další momenty, kdy je nesen na hřbetu. Dlouho propadal zoufalství, když nedostával možnost vyrazit při brzkém ránu na divokou projížďku, či jen prostě vyklusávat uvnitř řídkých lesů. Nerad si to tehdy přiznával, ale smrt Mora vytvořila hlubokou, táhlou jizvu, vyrytou do duše. Několik dní odmítal komunikovat s okolím, zůstával apatický, protivný, úsečný. Jedině výrazná fyzická bolest mu umožňovala zapomenout psychických muk, kde se utápěl v marných depresích a jalových úvahách. Naštěstí, ona potemnělá část znovuzrozeného života, zůstala uzavřená za jeho zády. Zvláštní, jak silně mě to dokázalo zasáhnout, kolik pochyb utvořit. Jak fascinující dokážou být tato pouta, jak neuchopitelná... V tom mu tok myšlenek podlehne vyrušení, které způsobil příchozí ženský hlas, jenž se nesl po již vyklizené pasece. Dotyčná musila dorazit na popoud splašeného stáda, jelikž těžko jen zabloudila a nezpozorovala utíkající lichokopytníky. Hlas vnímal skoro vyčítavě, což ho nutilo do drobného, posměšého úsměvu. To je tak těžké uhodnout, co zde činím? Nahlas ovšem, zatím, nenechal osobnost zplna propuknout, přeci jen, prozatím zbytečný krok. Patami taktně pobídl zvíře k tomu, aby se natočilo po směru přicházejících zvuků, neboť ze současné pozice nedokázal spatřit původkyni těch slov. Morana. Najednou, nesouvisle, projel myslí návrh, či spíše konstatování jména, přesně takto, od nynějšího okamžiku, klisnu přezdívá. Úšklebek z tváře nezmizel, přestože již rozpoznal ženu, královnu, která ho tehdy obdařila Morem, jelikož vyhrál její klání v lukostřelbě. „Již jsmě měli tu čest se potkat.“ Odpoví, pohozením hlavy ledabyle upravující vlasy spadané do obličeje, aby případně dostala větší prostor k tomu, nalézt indicie. V oříškových očích tancovalo nadšení, způsobené předchozím aktem. Po zásahu lazebíka, načemž trvala Angelique, si šlo povšimnout uhlazené bradky, tradičně spletené do dvou oddělených částí, každou dozdobenou jednoduchým železným korálkem. Oblečení bez špetky nápadu, bílá košila, hnědé kalhoty, vysoké boty z černé kůže, alespoň už neprosvítaly rozšklebené rány, jenž občasně vytvářely viditelné krvavé skvrny, nyní už zahojené do podoby jizev. „Jmenuji se Korialstrasz, ale většinou preferuji označení Mágu. Na bojišti jsme se pravděpodobně museli minout, ovšem dozajistat si pamatujete turnaj, jenž jste vyhlásila k pobavení lidu.“ Pronese na upřesnění, kdyb jí snad paměť nesloužila. Zdejší panovnice běhá zbůhdarma po lesích? Jak jednoduché by bylo ji momentálně smrtelně ohrozit. Tuto svou úvahu, k její nezodpovědnosti, promítl i do pohledu, jímž ji častoval.
|
|
|
Okolí
Aug 15, 2018 11:00:33 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 15, 2018 11:00:33 GMT
Kdžy muž promluví, snažím se zaostřit v potemnělosti lesa, který muž tu loví divoké koně. Hlas je mi povědomý a když pohodí dlouhými světlými vlasy ojde mi, že tohoto vikingsky vyhlížejícího muže jsem potkala na turnai, což mi posléze také potvrdí. Usměji se a vydechnu z úleku nad hleděním na koňská kopyta z enfacu. Vypadal..udržovaně, mnohem více udržovaně než při předchozím setkání. Hladce upravená brada s oděvem hodným šlechtice působí i sám o sobě vznešeněji. Dokonce i chování je mnohem...vznosnější než jeho hrubě látaná slova při našem minulém setkání. "Již si vzpomínám, ale mnohem silněji ve mne zanechal dojem vašich činů na bojišti, vaše magie nám velkou měrou dopomohla ve vítězství v bitvě Na Hranicích. Díky tomu je vám elý Ingwirth holD včetně královny...zavázán..." Ujistím jej s úsměvem a promnu si ruku ,která bez kouzel nečinně zůstala ve vzduchu a já si přijdu jako bych o ni přišla. Je to nezvyk, nehledě na to, že mi cit v ní také solabuje tlející rána na rameni, která mi sebrala moc. Moje odhalenost a bezbrannost je nabíledni. Ale prozatím mne předchází pověst největší čarodějky v království a tak jsem chráněna alespoň iluzí své moci. "Nečekala bych tu někoho...slyšla jsem o vaší ztrátě na bojišti...ten kůň byl unikátní, velmi mne to mrzí... avšak pomohl zachránit mnoho životů a tak ten jeho nepozbyl marně..." Nevím jaký vztah k těm zvířatům má , mě když odešla klisna Julie, po které jsem si pak říkaal na svých tajných výletech inkognito mezi lid, bolelo srdce velmi dlouho, to zvíře se mnou vyrůstalo, spolu jsme přešly z dětí do slečen a pak do ženy a klisny, avšak ji stáří dohnalo dříve než mou osobu. A tak se naše osudy rozdělily tou největší propastí, tak jako u mnoha jiných zvířat i přátel. Je zvláštní kolik ztrát jeden zvládne přežít aniž by se zbláznil. Nebo na sobě možná, toto bláznovství nepozorujeme. "Našel jste si jinou společnici?" Usměji se hlavou pokynuvší ke klisně, která stále lehce orosenými nozdrami vyfukovala páru, očividně dostala zabrat.
|
|
|
Okolí
Aug 17, 2018 19:26:16 GMT
Post by Korialstrasz on Aug 17, 2018 19:26:16 GMT
Pouze se mírně pousměje, když zaslechne zdvořilé poděkování za služby, které vnímal jako samozřejmost. „Bohužel vás budu muset informovat, že magii již v nadcházejícím střetu využívat nehodlám. Moje tělo již není schopno snášet přílišné proudy příchozí moci. Samozřejmě, pokusím se být nápomocný jiným způsobem, což bohužel nebude tak efektivní, avšak též účinné.“ Nehodlal opětovně spatřit tenkou linii, jenž dělí život od překročení do neexistence. Slastný chlad, rozlévající se po těle, příslib rezignace, ho pronásledoval v myšlenkách a čeřil spaní svým bláhovým voláním. Odmítal podlehnout, především kvůli slibu, jenž daroval Angelique, přestože jejich vztah vězel na mrtvém bodě a on plně nechápal, kterým směrem momentálně směřuje. Racionální stránka osobnosti v ní viděla dokonalou nedobytnou pevnost, uhlazenou dámu s vytříbenými způsoby, ovšem té přirozené, zastupující obyčejného muže, se právě tato odtažitost naprosto příčila, pohrdala tou arogancí, způsoby, hledala prachsprosté zázemí a rodinu, nikoliv sličnou partnerku, která zvládá sáhodlouze promlouvat o složitých problémech. Kompromis v obou přístupech, jaksi nespatřoval. Proto, snad, trávil v blízkosti upírky stále méně času, již nestudoval jí nahromaděné texty, neuzavíral se v pokoji, ale častěji odcházel pryč, od časného rána do pozdního večera, aby minimalizoval případné střetávání a omezil vzájemnou společnost. Proto, taktéž, stopoval skupina zatoulaných koní, spřádal plán na získání zvířete, přestože nebylo nic jednoduššího, než vznést prostou prosbu k oné šlechtičně, avšak, viděl v tom určité ponížení, tudíž raději trávil hodiny stopováním a pozorováním. Při těchto činnostech si postupně vyčistil hlavu, pozvolna se přestával utápět ve vzpomínkách na ztraceného Mora, neboť čas rány pozvolna zaceloval. Pohledem směřoval zpět k panovnici, přičemž jemně čechral klisně hřívu, jakoby si užíval znovu nabyté spojení mezi mužem a ořem, které tolik, bytostně, postrádal. Ono nově nabyté štěstí, by nedokázalo pravděpodobně překazit nic, i když ho Angelique dnes vykáže z domu, či bude musit vyslechnout výtky k tomu, že chodí lovit koně do lesa, nic to nezmění. Ohlédnutí za událostmi v bitvě mírně zabolí, přičemž po tváři přeběhne postřehnutelný náznak smutku, avšak pouze krátce. Jizvy zůstanou napořád, ovšem už nepulzovaly ustavičným příslibem probdělých nocí. „Zvláštní“ konstatoval, když ona projevila svou znalost ohledně jeho ztráty. Považoval to za zarážející, avšak netušící, zdali v dobrém, či špatném slova smyslu. Následoval nejistý úsměv. „Netušil jsem, že jakožto panovnice, se zajímáte i o takovéto věci.“ Pronese, zkoumavě k ní hledíc s jistým překvapením v očích. Dosud se nesetkal s vladařem, či vladařkou, jenž by projevili znalost svých podřízených. Vždy, intuitivně, předpokládal, že vládce, jehož pozornost se neustále rozmělňuje mezi politiku a starosti ohledně lidu, si nenajde čas pro zachycení takových detailů. Upřímně, pochyboval, že kdokoliv další, dokázal tuhle skutečnost zaregistrovat. Je to dobré vědět, do budoucna. „Mor zaplatil za moji hloupost, kdy jsem se měl držet raději dále od ohniska střetu a místo hlavní linie se připojit k jednomu z křídel.“ Odpovědnost pokládal na svá bedra, kdyby lépe zhodnotil situaci, snad nemusilo k tragédii dojít. Minulost sice pozměnit nedokázal, ale vždy přišlo vhod, pozastavit se nad učiněnými rozhodnutími, aby v dalším střetu nevznikla podobná chyba. Poplácal přitom smířlivě klisnu, jakoby jí tím dával najevo, že již podobnou hloupost neučiní. Podobnou bolest, v tak krátkém intervalu po sobě, by již těžko rozdýchával. „Smím vám nabídnout doprovod?“ optá se jí, jelikož to považoval za slušné a vzhledem k situaci i nanejvýše vhodné. „Nabídl bych vám taktéž svezení, ale jak jste mohla vidět, naše seznámení proběhlo vcelku nedávno a já Moranu ještě neznám natolik, abych případně riskoval vaše bezpečí na jejím hřbetě.“ Sice se mohl domnívat, že společnice se neprojeví zákeřně, ba naopak nyní působila naprosto klidně a vyrovnaně, ale stále existovalo možné riziko. Nehledě na to, že na případné strážné, by pravdivá historka ohledně pádu, také příliš nezapůsobila, což by vyvolalo problémy, jímž Korialstrasz hodlal předejít. „Jinak, pokud se mohu vyjádřit. Obávám se, že nápor, jenž protivník vyvine, bude smrtelný, pokud se včasně nevyvinou protiopatření.“ Stále se sice učil vedení boje v této době, ale už v prožité bitvě poznal, jak ošemetně situace vypadá. „Ovšem, samozřejmě mi nepřísluší do toho nikterak zasahovat.“ Řekne uctivě. Jeho dnešní rozmar, je až nezvykle dobrý.
|
|
|
Okolí
Aug 19, 2018 12:46:02 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 19, 2018 12:46:02 GMT
Polknu ztěžka, tedy ani on již nemůže užít magii, v očích se mi zalesknou slzy, které dají jasně najevo , že jsme nahraní. Budu muset přesvědčit lid aby se vzdal... proti normanům nemáme sebemenší šanci...ale je opravdu lepší žít jako otrok nebo být mrtvý ale zemřít svobodný? Toto není na mě, musím uspořádat sněm, musím jim dát na výběr. Poté pozvednu obočí nad jeho podivem. "Myslíte, o své lidi a o zvířata? To mne ještě neznáte Korialstrazsi...jsem velikou milovnicí zvířat. Mor byl z našich koníren, ušlechtilé a skvělé zvíře... i mne zasáhla jeho ztráta, stejně jako dalších pěti koní, kteří při této bitvě ztratili život." Vyjmenuji jména koní a majitelů, z nichž dva následovali své zvířecí přátele na věčnost zbylí také přišli o své zvíře ale měli štěstí, že nikoliv o život.
přikývnu nad jeho nabídkou. "Mám štěstí , že je mi zde v ochranu někdo tak schopný jako vy pane...děkuji a přijímám váš milý doprovod." Naprosto chápu proč mne nevezme na hřbet klisny, která byla právě zkrocena, ani já bych nechtěla riskovat , že o ni přijde, nebo že se někomu z nás dvou ublíží. Se zachvěním zvednu prudce tvář k němu, když promluví o našich šancích v následující invazi. "Byla bych ráda, kdybyste toto nesděloval našemu lidu...uspořádám sněm, kde jim narovinu vypovím naše šance, které jak vypadá že víte, jsou nevelké..." Hlesnu s těžkým srdcem s pohledem pro tentokrít zabodnutým do země. Na špičky svých bot. Nyní si připadám jako to devatenáctileté děvče, které nemělo na výběr a vpadlo sem, doprostřed vlády...ale nejsem jí, mám své zkušenosti, mám své vědomisti a o to je to těžší. Jsem si naprosto vědoma, toho co nás čeká, jediné co vím, že svůj lid neopustím. I když to bude pravděpodobně znamenat mou smrt. "Jaké jsou vaše strategické zkušenosti Koriale?" Zeptám se jej, neznám jeho minulost a tak mne i překvapuje, že má tak hluboké podvěodmí o možnostech, které se tu skýtají, dojímá mne, zapadl již zdá se a Ingwirth se mu stal domovem.
|
|
|
Okolí
Aug 20, 2018 8:56:25 GMT
Post by Korialstrasz on Aug 20, 2018 8:56:25 GMT
Nespatřoval v tom konec světa, magické proudy, jejich složité uchopování ho vysilovalo, vždy věděl, že zaplatí daň a chtěl-li oddálit nevyhnutelné, nesmí rozmařile čerpat ze studnice moci. Výzkum pokračoval pomalu, sporadicky. Uvnitř ošoupaných svazků a filosofických děl těžko hledal onu podstatnou ingredienci pro zachování života. Častokrát bez zájmu odkládal svazky, znuděný prázdností, která je naplňovala. Záplava slov postrádala hodnotu, když za nimi neexistovalo poselství. Dokonce shledal i část děl, nashromážděných Agelique, jako příliš vágní a nezajímavá. Tisíckrát opakované fráze o lidské psychice nebo zápisy ohledně zkoumání lidského těla, ho naplňovaly akorát touhou přestat s úsilím. Jen několik málo myšlenek, nakonec, shledal jakožto hodnotné, pohrával si s nimi, avšak dále prozatím nešel. Ten vzdělanec, diplomat, mág, nemohl vládnout navždy. Donutil tu část povahy, oplývající úctyhodnou inteligencí se stáhnout, neboť se již cítil unaven. Proto, též, zareagoval sesednutím ze hřbetu právě zkroceného zvířete, přestože to představovalo risk, jakmile zahlédl její slzy. Normálně by situaci ignoroval, nechal vyplynout, nestrkal nos do složitých ženských pohnutek mysli, nyní mu to nedalo. „Jsem si skoro jistý, že vás nyní netrápí především mé sdělení, že nevyužiji schopnosti uvnitř bitevní vřavy, tak co?“ Pronesl relativně příjemným hlasem, přičemž ji se zaujetím sledoval. Jistěže, učinil vskutku troufalé gesto, když zasahoval do osobních záležitostí vladařky, avšak jedinou živoucí bytost, krom nich dvou, představovala Morana. Klisna rozhovor okatě ignorovala, bezelstně sklonila hlavou a pokračovala v pastvě, od níž ji předtím čaroděj vyrušil, neutíkala pryč. Nad tvrzením o Morovi si neodpustí pousmání. „Poznal jsem ho tedy trochu jinak. Jako tvrdohlavého a náladového hřebce, jenž trpěl nesnášenlivostí k upírům.“ Nerad prohlašoval o mrtvých pouze pozitivní věci. Vždy existoval jak rub, tak líc, na tom smrt nic nemění, tudíž je potřeba připomenout i nepříjemné stránky, ne pouze vyzdvihovat ctnosti či zkreslovat skutečnost. „Byl věrný, ovšem dost temperamentní.“ Dodal. Kolikrát jsem ti musel vyčinit, že se chováš jako nezbedné hříbě, jímž si uvnitř byl. Tolik nechtěných spojů, jenž jsem ti v hlavě jemně poopravoval. Chybíš mi. To mírně sklopí hlavu, načež si pouze posmutněle povzdechne. Krátké pohození hlavou, neboť pro lítost momentálně není prostor. Nechtěl, opět, spadnout do spirály trudnomyslného truchlení a opakované rekonstrukce tragického okamžiku. Jistě, šířit paniku uvnitř davu prostých obyvatel by vskutku nebyl nejlepší začátek válečného tažení. Proto ji to sdělil takto, až když si po několikáté ověřil, že zůstali osamoceni uvnitř zdejších lesů a ničí zvědavá osoby jich neodposlouchávala. „Samozřejmě.“ Odpoví poklidně, aby ji ujistil. Tento pohled považoval za osobní názor, který si uchovával pro vlastní potřeby, nikoliv, aby ho šířil bezmyšlenkovitě do éteru. Královně, Jasmine, ho vyzvěděl první, své "snoubence" se neobtěžoval ho sdělit. Připadalo mu, že po posledních událostech mezi ním a upírkou vyrostla zeď, vysoká, dávající jim poznat toho druhého z naprosto odlišného úhlu, nežli doposud. „Jde o to, koho se ptáte. Jestli toho, kdo do pozdního večera rozmlouval s Attilou, aby společně vymysleli, jak dostat jednotky do co nejvýhodnější pozice nebo toho, který hořel nedočkavostí až požene koně vstříc jatkům, která předtím pomáhal organizovat.“ Je to, nepochopitelně sentimentální, vzpomínat na minulost co se již nevrátí. Ztratil tehdy jediného opravdového přítele, zemřel na podlý útok otráveným šípem, nedostal tehdy ani možnost vrátit se a vidět dceru, jež omylem zplodil. „Kdysi bych své schopnosti nazval za excelentní, ale hunská armáda vypadala značně odlišně.„ Využívali agresivní strategie, desetitisíce mužů usazených na věrných ořích, jenž se jakožto přívalová vlna prohnali středem římské armády.“Nyní bych použil spíše slovo ucházející.“ Základy zůstávaly stejné, zásady o využívání terénu, dbaní rozdělení mužů, sestavování oddílů, ale dále se už nabalovali specifika každé armády, jenž měl znát především velitel, generál. „Válka se hodně změnila od doby, co jsem žil svým prvním životem. Je méně surová, více chladná.“ To viděl jakožto největší zápor, absenci citů, pouhý akt bez vazeb. Už v ní nejde především o čest, ale výhody, území, suroviny. „Vidím v ní lidi placené za poslání, jejichž nadšení je pouze slabým odrazem skutečného zapálení.“ Pronesl s určitou dávkou smutku v hlase, ta skutečnost se mu příčila, přinášela pachuť hořkosti. „Bude záležet na tom, jaké jsou podmínky, protože ty především určují vítězství. Pokud o to budete stát, mohu vám vypomoci, ovšem raději bych se posléze zapojil do boje.“ Učinit přípravy, poskytnout náhled na situaci, probrat okolnosti. „Už mě unavuje být uhlazeným vzdělancem, jen abych se zavděčil někomu, kdo o to nestojí.“ Tím jakoby dával najevo své roztrpčení z postoje Angelique. Jak nesmírně ho otravovalo neustále si hlídat každičký krok učiněný v její přítomnosti, chtěl konečně popustit otěže své přirozené stránce. Jistěže by na onu vzdělanou ženu dozajista učinil větší dojem, jako organizátor válečný sil, avšak už upřímně kašlal, co učiní dojem. Toužil vyrazit kupředu, takže tak učiní. „To poslední nepatřilo vám, nebojte se.“ Omluvně se pousměje, kdyby snad to tvrzení hodlala vztáhnout na sebe. Je tolik jednodušší být obyčejným člověkem. Uvědomoval si, když na ní hleděl, aniž by promýšlel veškeré poznatky, jenž by se o ní dozvěděl, či předvídal budoucí kroku. Existovalo jen tady a teď, budoucnost přijde, až nadejde její čas.
|
|
|
Okolí
Sept 9, 2018 7:12:34 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Sept 9, 2018 7:12:34 GMT
Je zvláštní jaký radar mají muži na ženské slzy. Snažila jsem se velmi rychle skrýt svůj zármutek ale nebylo to snadné. Zavrtím hlavou a usměji se. "Ne , máte pravdu a jako obyvatel Ingwirth Holdu se to dozvíte...brzy...uspořádám sněm, aby všecehn lid věděl co se děje a co nastane." Zašeptám zlomeným hlasem a potlačím vzlyk zoufalství, který mnoou otřásá posledních několik dní a se kterým jsem se běžela svěřit Galovi. Usměji se na něj a chytnu jej za paži děkovně. Nepamatuji si ho takto, naopak spíše vzpurného a rebelujícího. Nic nezahřeje u srdce více, než vědomí, že i ti nejzavilejší neváhají podat pomocnou ruku a držet při sobě, když jde do tuhého. Avšak říkám si, zda je to správná volba, zda by pro všechny nebylo lepší vzdát se, nechat mě na pospas uchvatitelům a využít relativně smířlivé cesty obležení našeho království. Nemuselo by se umírat v boji. Ale obávám se že kolaboranti mezi mými lidmi nejsou, nebo alespon velmi zřídkavě. Nejsem naivní je mi jasné že se lidé přidají na stranu normanů aby si ochránili kůži a popravdě? neměla bych jim to za zlé. Uvidím jaké bude veřejné mínění, než přednesu tento návrh lidu. Zasměji se a přitakám. "Ano, ale to z něj činilo neobyčejným nebo ne?" Stisknu ještě jeho paži v podporujícím gestu než stáhnu opět dlaň podél těla, dívajíc se před sebe. Ušklíbnu se lehce, když promluví o jeho temperamentu "To měl po pánovi nebo ne?" Živě si pamatuji zpupnost tohoto muže, který stál přede mnou na kolbišti a nebál se oponovat královně. Tehdy? Tehdy mě to v mé nové pýše nepobavilo, nyní je to pro mne úsměvná vzpomínka. Děkovný pohled beze slov dopovází jeho souhlas s tím, že nebude šířit poměrnou bezvýchodnost naší pozice a pokračujeme v cest , chvíli mlčky než opět promluví. Nadechnu se těžce a pak řrknu jedinou logickou věc. "Chci aby promluvil ten, který má , byť jen nepatrně možné, východisko z naší situace..." Pohlédnu na něj modrýma očima ale již v tu chvíli je mi jansé, že ani jeden z nich nemá způsob jak z následujícího střetu vyjít vítězně. "Nikdy jsem nepochopila smysl války... tisíce mužů zabíjejících se o kus zkrvavené půdy...Vždy jsem byla dimplomat, není mi to vlastní, ale nyní není na diplomacii místo...tedy...možná." Přitakám k němu. "A proto my, kteří bráníme jen své domovy, něco tak nicotného a nemáme žoldáckou sílu jsme nyní vydáni na pospas." Uvažovala jsem o žoldácké armádě? Ano...ale nechápala jsem nikdy zapálení voáků do bitvy, která pro ně nic neznamená, nic než peníze...boovat pro cizince, jak snadno si může protihráč koupit loaalitu... Lusknutím prstu.Ne o to jsem nestála a díky mé naivitě a hrdosti nyní možná přijdu o domov nejen já ale i můj lid. Nemohu se opět ubránit myšlenám na vlastní selhání, které mne doprovází jako černý pták roztažený nad mou hlavou, budící mne z lehkého spánku. Přitakám k němu a neřeknu více k situaci před námi. Dozví se to, brzy, již nyní vidím, že musím boji zabránit za každou cenu, zabijí ho, zabijí ostatní, a ty co přežijí budou mučit, ne to nemohu dopustit. "To po vás nikdo nechce..Koriale...buďte sám sebou, jen tak lidé kolem vás uzří toho kým jste a budou vás milovat a ctít za to kým jste ne za to, kým chtějí abyste byl." Ujistím jej. Zasměji se a přitakám. "Ne, ne já si to neberu osobně Korialstrazsi...něco vás trápí a mne to mrzí, to co jsme řekla je jediná rada...dokud jsme byla poslušnou ženuškou krále náš lid trpěl, až když jsem se stala tím kým opravdu jsem jsem byla schopna ochránit a vzchopit svůj lid, ale zdá se, že i tak jsou entity, které mi znemožňují tento můj blahý cíl dokonat, naše království je příliš malé a na to jak je malé má příliš mnoho cenin aby zůstalo napovšimnuto..." Zavrtím hlavou.
|
|
|
Okolí
Sept 12, 2018 14:48:13 GMT
Post by Korialstrasz on Sept 12, 2018 14:48:13 GMT
„Příliš mnoho hlasů špatně radí.“ Pronese, zatímco se taktně neupírá oči k pozvolna stékajícím slzám po ženské tváři, jenž se jednoduše dají vykládat za slabost, což nejednoho lehce uvede do rozpaků, místo toho sleduje krajinu před nimi. „Obyčejný člověk nevidí dál než za svoje pole, obchodník zase hledá pouze zisk, matky budou chtít ochránit děti, staří se mít kam ukrýt. Můžete je nechat mluvit, ale neposlouchejte je, jinak propadnete sobeckému, osobnímu zájmu. Vy vládnete, na to nesmíte zapomínat.“ Pohledem brouzdá po horizontu stále pokrytým úrodnou půdou, krajinou zatím neposkvrněnou kopyty válečných koní, nenasáklou krví mrtvých. Samozřejmě, snad vyzníval chladně, když upíral právo na názor prostým obyvatelům, avšak vždy pozoroval, že jejich pozastavování se nad věcmi dalece převyšující běžný život, jsou prostě mylná a zaslepená. Lidé s nadhledem nelpěli na maličkostech, chápali nutnost obětovat, či činit nepříjemná rozhodnutí, jenž se protiví běžnému úsudku, to ti ostatní postrádali. Dát všanc rodinu či zamezit válce, jednoduchý příklad, v němž běžný občan častokrát těžce selhával. Koriasltrasz kdysi obětoval celé své vědomí, pro to, aby postup hunských jednotek probíhal hladce, stal se bezduchou loutkou v cizích rukách kvůli obrovskému potenciálu moci, znal cenu, kterou někteří platí. Při další zmínce o Morovi se již jen pouze nepatrně pousměje. Hřebec zůstane vždy v jeho vzpomínkách, avšak bylo nutné hledět kupředu, snad ke klisně, které se pomalu vzdali a jenž, možná, se rozhodne mágovi nabídnout společnost v nadcházející bitvě, kdy ho případně poveze do střetu. Přestože prve zmítaná instinktivní reakcí, později ji přistihl, že k němu zvídavě upírá oči, něco mezi nimi velice prudce vyrostlo, pouto, předpokládal. Všechny ty problémy s Angelique ho čím dál tím více přibližovaly těmto němým tvářím. Alespoň k něčemu jsou ty rozepře dobré. „Odvážil bych se odporovat, kdybych doprovázel kohokoliv jiného.“ odvětí, avšak v spíše v přátelském duchu, než že by jí dával najevo nesouhlas s projeveným názorem. Poslední dobou mu připadalo, že ovšem jeho temperament mizí, že prvotní šok z nového života opadá a on se stává klidnějším, odměřenějším, ujasňujícím si hodnoty. „Válka nemá smysl, válka je.“ pronese, přičemž ožívají staré vzpomínky. Nájezdy, plenění, drancování, krveprolití, řinčení zbraní, výkřiky lidí. „Je v tom, v kom je a ten kdo ji postrádá, ji nechápe.“ Nemělo to žádné racionální opodstatnění, s touto touhou zakořeněnou uvnitř, buď jeden na svět přišel, či nikoliv. Někteří vždy kroutili hlavou a raději se věnovali svému, obhospodařování půdy, budování obchodních cest, výkonu spravedlnosti, srdce jiných netoužilo po ničem jiném, než prožít vzrušení z nemilosrdného střetu. „Neberte mě špatně, ale pokud je tomu, jak říkáte, vždy vám válka bude připadat jako jatka, než jakožto záležitost dokázání cti a odvahy.“ Samozřejmě, mnoho z těch kteří vedli střety v současné době, také nepopíralo pravdu podstatu věci, s níž si tolik zahrávali. Marnotrapně se domnívající, že dokáží zkrotit probuzenou bestii, když zavelí. Válka se stala pouhým prostředkem, ano, v rukou chudáků neznalých její pravé krásy. „Možná“ doprovodí slova mírným pokývnutím hlavy, nemůže před svými city utíkat neustále, halit je, ukrývat. „Přestaňte neustále propadat obavám, spekulacím a domněnkám, zbytečně oslabujete sama sebe.“ zaznělo až káravě. „Místo toho, abyste hledala nepřátele, hledejte spojence. Ti, kteří sem dopluli vám pomocnou ruku nepodají.“ Už si šlo povšimnout, že za několik málo chvil stanou před branami hlavního města, kvůli čemuž zastavil krok. Bylo by dozajista nevhodné, aby byla viděna v jeho společnosti, ještě když, pravděpodobně, vyklouzla z hradu, kam se dozajista dokáže i nenápadně vrátit. „Dojdu tedy za vám, jakmile nadejde čas.“ Rozloučil se s zdejší panovnicí, ovšem zdvořilostní úkolu vynechal. Zamířil opět do lesa, nalézt Moranu, vyjet vstříc sídle upírky a vyjasnit záležitosti, nežli vojska nepřátel doputují až sem. Chtěl si s ní promluvit již delší dobu, na rovinu, přestat činit tanečky a pro jednou ji říci, že pokud jejich vztah má vypadat jako hašteření dvou kohoutů na jednom smetišti, je naprosto bezcenný. Nepopíral city k ní, to deklarovala ona divoká část, ale zdravým rozumem dokázal usoudit, že prožít zbytek let v nešťastném soužití mu za to nestojí, což dodávala racionální část, učenec v něm.
|
|
|
Okolí
Sept 19, 2018 17:33:24 GMT
Post by Bartolomeo Quinn Ricci on Sept 19, 2018 17:33:24 GMT
Dlouhá cesta byla za námi, ale po dlouhé době jsme si mohli oddychnout. Normané nám nešlapali na paty a proto jsem s mou krásnou klisnou nemusel spěchat. Štvalo mě, že jsem nemohl použít teleport, ale problém byl, že jsem nikdy toto království neviděl a nemohl jsem si vybavit její krásu, která by mne přemístila pravě do Ingwirth Holdu. Aby Flóra ještě vůbec mohla cítit nohy, šel jsem posledních pár mil po svých. Muselo jí stačit, že musela nosit mé zápisy a malby, které jsem jim nemohl nechat v Neapoli. Nikdy bych si to neodpustil, ještě by to všechno spálili. Tolik hodin, dokonce dní, jsem si nad tím vším lámal hlavu a nakonec by to přišlo vniveč. V žádném případě. Jen přes mou mrtvolu. Mé trochu červené oči uviděli hradby města. Nohy se mi automaticky zastavili a sedl jsem si na zem. Sláva, mohl jsem se po dlouhé době zeptat na měkkou postel a čerstvé jídlo. Zajímalo mne, jak zde mohli vařit. I když jsem byl z hradu, chodil jsem dost často do podhradí, kde jsem jedl s poddanými. Nevadilo mi to, naopak mě to dosti fascinovalo, ale jen ze začátku. Poté jsem si na to dost zvykl a už jsem skoro vůbec žádný oběd netrávil na hradě. Dost jsem se na tento život těšil. Co tu na mne mohlo čekat? Třeba přítel, kterého jsem si stihl udělat po cestě a on se mi někam vytratil. Zatracení Normané. Doufal jsem, že se tu s ním shledám. Abych neseděl na cestě, jako hlupák, vstal jsem a pomohl jsem Flóře s těžkými věcmi. Hodlal jsem ji dopřát ještě trochu svobody, než dorazíme do města, kde bude věčně stát v ohradě nebo stáji. Ať se ještě volně napase. Jak jsem dával ty mé vynálezy na zem, děkoval jsem za ni Bohu. Byla to kupa krámů a ona to celé měsíce nesla, bez žádného odporu. Darovalo mi ji samo nebe. A abych jen na mou milovanou klisnu jen tak nekoukal, vzal jsem svůj obří deník, kde jsem skladoval všechny skici. Hodlal jsem udělat první skic tohoto království. V sousedním království jsem neměl tolik času a klidu, takže jsem několik týdnů trpěl. Nemohl jsem kreslit a hodlal jsem to napravit. Opřel jsem se o strom, který byl u cesty, a začal jsem kreslit vzdálené hradby města, cestu a menší lesík, který byl nedaleko. Flóra se mezitím poklidně a spokojeně pásla pár kroků ode mne. Ach, to byl život. Nikdy jsem nebyl pro život v přepychu. Malý dům se stájí a zahradou mi stačil. Tam mi nikdo nemohl říkat, že jsem blázen. Hodlal jsem se ptát, jestli by tu nebyl někde domek. Nechtěl jsem spát někde nad hostincem moc dlouho. Mohl jsem mít rád společnost, jak jsem chtěl, jenže vynálezy byly vynálezy a na ty jsem potřeboval svůj klid. Hodlal jsem ukázat, že létání je možné i pro nás lidi. Nehodlal jsem být hlupákem, bláznem. Bylo to možné, byl jsem o tom přesvědčen. Ale zde jsem to nechtěl roztrubovat, jako v Neapoli. Tady to bylo moje tajemství, které jsem si hodlal uchovat do poslední chvíle nebo dokud to bylo možné. Jak jsem přemýšlel o létáním, ruku jsem nechal kreslit, co oči viděli. Mé tělo si dělalo, co si zlíbilo a já ho nechal. Nečarovalo nebo nedělalo jiné šílenosti, takže jsem mohl být v klidu. A když jsem se po chvíli znovu vrátil, ruka kreslila zvesela dál. Dost jí to šlo.
|
|
|
Okolí
Sept 20, 2018 7:41:46 GMT
Post by Jasmine O'Ravenheart on Sept 20, 2018 7:41:46 GMT
Přitakám k němu a usměji se lehce, ale on nerozumí tom u co mám na mysli. Vládnu ano, ale pokud matky chtějí chránit své děti i za cenu područí normanů, pak jim vyhovím, pokud budou chtít bojovat, budeme ale musí to být jejich vůle, náš boj bude bezradný, máme jen pramalou šanci a myšlenka, že místo abych se vzdala nechám zemřít všechny muže v království v nesmyslném boji... v čem bych pak byla lepší než můj šílený nebožtík král? Setřu si rychle slzy za které se nenávidím neboť ukazují slabost. Usměji se k němu a sevřu mu přátelsky paži. "Kdybych vás neznala Kaorialstrazsi, řekla bych, že jste vyspěl..." Usěměji se a sklopím oči ve výdechu, který není provázen touhou vlyknout narozdíl od předešlých chvil. Nabírám dechu a uklidňuji se. "Děkuji za váš doprovod i rozmluvu s vámi, neboť mne umožnila se začít opět soustředit na důležité." Přitakám k němu na jeho větu ano, čest v zabíjení otců od rodin? Mrzačení zručných řemeslníků? Ne na tom není ani zbla cti ani odvahy. Odvaha je postavit se jim, nicméně je vážně odvaha zemřít jen tak proti tyranovi tváří v tvář a zanechat své ženy a děti napospas uchvatiteli jako děvky a otroky? Není lepší žít a být tu pro ně? Chránit je a vyčkat na příležitost která bude reálná? Ano diplomatka a taktička se ve mě nezapře nejsem bojový taktik, jsem životní taktitk, alespoň co se království týče o svém životě bych raději pomlčela. Na má slova odpoví krátkým možná a já jej opět chytnu za paži, což je podporující gesto, které chci aby přijmul. Podpora královny je povinnost. A také radoat, pokud jen trochu mohu poradit a povzbudit, těší men mé poslání. "Máte pravdu, propadla jsem na krátký čas trudnomyslnosti, to je, hádám, součástí toho že jsem žena a nevidím jen boj a čest ale i to vše kolem..." A především i to, že jsem bezmocná, má moc je ukradená a já musím lidu říci, že jejich všemocn čarodějka, jejich královna je bez moci. Bezbranná stejně jako každý z nich a to nejspíše otřese jejich sebevědomím v boji více než ta obrovská přesila. "Naši spojenci již padli a poslední neodpovídá..." POslední zbývá jižní království krále Aidana, nyní mlčí, stezky jsou oblehlé a on je poslední, silné ale malé království, až dobydou nás, potom je řada na nich a musí se především v první řadě postarat o své rálovství a až poté přemýšlet o pomoci ven, chápu to. Rozloučíme se a já počkám až odejde, očividně ponořen v myšlenkách, poté naleznu tajnou cestu do hradu a tou se přesunu zpět na místo svého domova, který se mi neustále vzdaluje...
|
|
|
Okolí
Sept 27, 2018 19:11:00 GMT
Post by Shiro Ashina on Sept 27, 2018 19:11:00 GMT
Dorazil asi před deseti dny. Šťastná náhoda mu poslala do cesty další z neočekávaných překvapení a tak, místo toho aby se musel dostávat složitě přes krajinu protkanou strachem z války, získal nabídku cestování v relativním pohodlí a svižném tempu. Nežli kdysi odjel, navázal několik kontaktů, většinou s lidmi na vyšších pozicích, šlechticů, jenž využívali překladatelských služeb, protože sami odmítali trávit čas nesmyslným drilováním cizího jazyka. Takoví, většinou, platili dvojnásobně za diskrétnost a oceňovali úslužné vychování, jenž jim Shiro mohl poskytnou. Dostatek taktu ho chránil od pokládání všetečných otázek a práci nikdy hluboce nerozebíral, jen splnil úlohu bez toho, aniž by více pátral po smyslu či účelu případných psaní. Tím, sám ze sebe, udělal ideálního kandidáta na to, aby ho vysoké kruhy přijímaly s náručí otevřenou, nejen, když cokoliv potřebovaly. Proto, také, dostal nabídku, jenž neodmítl, která ušetřila zbytečné lopocení a poskytla několik povrchních informací o stavu zdejšího království. Vskutku nepřijížděl v příznivý stav, sám, zaraženě, uvažoval, proč neopustí zdejší místo, když jeho dispozice spočívají jinde. Naslouchal lkaní, kterým jeho starý zaměstnavatel proklínal příchozí normanské jednotky a vyjadřoval obavy o stav zdejších zemí. Už tím, že tyto nářky poslouchal, dostával Shiro nepříjemnou potřebu, obrátit Arga zpátky k přístavu. Původně doprovázel Bartolomea, jenž sem, zřejmě z politických důvodů, směřoval. Nedokázal tomu muži odříci službu, přestože k sobě necítili zavázání. ona vzrůstající náklonnost však nešla ignorovat. V jeho přítomnosti, pociťoval zvláštní neklid, rozrušení, nechápal, proč reaguje tak nestandardně. Poprvé v životě, si připadal, že mu uniká smysl toho, kam ho srdce vede. Přemýšlel. Mezitím se pozvolna blížil k městu, pohroužený uvnitř otázek, skoro přehlédl koně, jehož jméno si okamžitě vybavil. Flóra. Zastavil krok, hledíc nechápavě před sebe, kde rozeznával obrysy známého muže. Jistě, logicky, směřoval sem, avšak načasování ho vyvedlo z míry. Chvíli nehnutě hleděl na výjev před sebou, nežli ho rozum konečně přesvědčil, aby z tohoto setkání nevyvozoval unáhlené závěry. Souhra okolností nic víc, žádný důvod k tomu, to zbytečně pitvat. Vyrazil kupředu, rázněji, než předpokládal. Výjimečně neoblečený v kimonu, připadal si nesvůj, ovšem vyrazit si dál od bezpečných hranic v oděvu, který poskytoval pouze málo prostoru pro případný útěk, bláznovství. Snad i díky tomu nemusel vzbudit okamžitou pozornost, i když se skoro co sekundu ošíval, protože na něho doléhalo nepohodlí. Nemůžu se dočkat, až to konečně ze sebe shodím. Košile kousala, kalhoty škrtily, naprostý nezvyk. „Vidím, že štěstěna stála při tobě a v pořádku jsi dorazil.“ pronesl, načež se mírně pousmál. Doufal, že mu tímto sdělením nepřivodil zástavu srdce, neboť působil, že se myšlenkami pohybuje naprosto někde jinde, naprosto vtažený do činnosti, kterou prováděl, což bylo zvěčnění atmosféry zdejšího místa. Věděl, že není příliš moudrým rozhodnutím rušit muže, když provádí své aktivity, ale nedokázal si odpustit ho alespoň oslovit. Uvnitř pociťoval upřímnou radost a byl si jist, že v pokud by nastalo opačné, neubránil by se smutku. Upíral k němu pohled společně s výrazem mírného pobavení, očekávají odpověď nebo příkré napomenutí anebo ho tímhle zásahem nedokázal probudit ze soustředění, kdo ví. Každopádně, postával poblíž něho, cop dlouhých černých vlasů přehozený přes pravé rameno, přešlapující z nohy na nohu, jakoby doufal v blahosklonné vykoupení z pekla. Jak takhle nepohodlné věci můžou nosit normálně? Vždyť v tom musí trpět. Holt, jiná kultura.
|
|