Okolí

Před několika měsíci, daleko dříve než byla vůbec nějaká zmínka o válce, obyvatelé tohoto království žili šťastně. Ulice města žili, byli plné barev, mohli jste slyšet smích, ruch. Toto místo žilo, ale teď? Nepříjemná, skoro dusící, atmosféra byla cítit málem na každém kroku. Už to nebylo to místo, kde jsem našel domov. Lidé se báli věřit. Co když to byl Norman, který jim bodne dýku do zad? Lidé byli podezíraví, ale v trochu extrémní formě. Nedivil jsem se a chápal jsem je, jenže někdy to bylo moc. Ohrnovat nos nad všemi Normany byla blbost a dalo mi to veliké úsilí to pochopit. Nemohl jsem je dávat do jednoho pytle, byl to nesmysl a nespravedlnost. Křivdil bych jim a to jsem nikdy nechtěl udělat, jak Normanům, tak obyvatelům Ingwirth Holdu. Všichni nebyli jako já, došlo mi to, už dávno. Jenže sledovat, jak obchodníci nechtějí prodat své zboží lidem, kteří osvobodili ostatní rytíři ze spárů normanského vojska. Dokonce jsem slyšel, že v jedné taverně vyhodili a zesměšnili dívčinu, která měla normanského otce. Dal jsem si tu práci a dozvěděl jsem se, že její otec odešel z jeho rodné země, aby mohl žít zde. A proč asi? Za prvé, kvůli tomu hulvátovi, který sedí na trůně normanským. A za druhé, protože zde nepanovala taková atmosféra, jako u nich doma. Vážil jsem se, že se rozhodl zrovna pro toto místo, jenže v tu dobu to neměl ani trochu lehké. Přikývl jsem si, oddychl jsem si utrápeně. Být rádcem královny bylo těžké břemeno a někdy to na mne doléhalo opravdu prudce, jenže královna to musela mít horší. Ta bojovala jak tento boj, tak svůj vlastní boj. Její zranění jí vůbec nepomáhalo. Kvůli tomu přišla o něco, o co se mohla opřít, byla to její berla. Její stádo jen přihlíželo, jak se její královna neví rady. Věděli, tušili a báli se, co bude další den. Čekali na popravu, že je vše ztraceno. Královnina moc je pryč. Slyšel jsem křik, abychom otevřeli brány pro normanská vojska, že jsme stejně všichni ztraceni. „Válka je neúprosná.“ poznamenal jsem „I když na bitevním poli stál někdo jiný, bojí se možná daleko více než nějaký rytíř.“ Bojí se z nevědomí. I když mě zvěd informoval o všem na bojišti a jeho poselství jsem nechal vytroubit do ulic města, byla to jen malá informace, která neukonejšila jejich strach. Báli se a mé malé já trpělo s nimi. Co se stalo s otcem? Jak umřel? Zemřel tak jak chtěl? Nikdo mi neodpověděl a já nechtěl, aby se situace opakovala, ale tentokrát já bych byl ten otec. Mé děti toto nemohli zažít, neodpustil bych si to. Tenkrát jsem měl štěstí, že děti jsem ještě neměl a pochyboval jsem, že nějaké budu mít.
Ona se mohla sice smát, ale já to bral zcela vážně. Písně, zpěv, hra na jakýkoliv nástroj, bylo to jedno. To vše dělalo lidi šťastnější už tisíce let. Ona a možná ostatní bardi to brali jako hloupost, jenže pro obyčejné a chudé lidi, to byl jediný zdroj radosti. Mohli se na chvíli zastavit a poslouchat píseň, která je nebude odsuzovat. Bude je laskat, hladit jejich uši, chtějíc je ukonejšit ke spánku. Udělá je to alespoň na pár minut šťastné. Byl to dar, který se neodmítá. Potřeba se něčeho držet, toho krátkodobého štěstí, které je na chvíli zastaví v pádu. „Ne, nepřisuzuji vám nic.“ řekl jsem, zcela vážně „Ono Vám to patří. Pro vás to může být hloupost, ale pro někoho je to maličká radost, která mu zpříjemní den.“
Gwynn. Jaké neobvyklé jméno, myslím tedy alespoň na severu. „Einar.“ představil jsem se „Einar Aaltonen.“ Byl bych překvapen, kdyby slyšela nebo znala mé jméno. Jako obvyklé jméno to byla zde rarita. V podhradí mi ještě stále říkali „Viking“ nebo „Barbar“. Barbar jsem byl jen pro ty, kteří se mi postavili do cesty nebo tušili, že to jsem byl já, kdo zabil tyrana. Šlechta mi často říkala „Královnin pes“ nebo „Královnin ocásek“. Mého vlka to dralo, chtěl je nejraději do posledního roztrhat na kusy. „Pokud nejsi žádnou paní, nejsem ani tvůj pán. Pro tebe jen Einar.“ Nemusela vědět mé postavení. Jendou se ho dozví, ale ta chvíle nebyla o vyměňování si postavení. Bylo to něco, co by člověk neměl dělat s každým. Pro mě to bylo něco posvátného. Nepočítal jsem aktivity s Alwou. Byla to hra a pro naše vlky uklidnění. Jejich touha byla uspokojena. I přes tyto akty, jsem to bral jako posvátnou věc. A pokud to Gwynn chtěla romantický a něžný okamžik, nebyl jsem proti. Proto jsem její polibky z radosti oplácel. Vlka se musel držet. Vyhrožoval jsem mu, jestli pípne, další přeměna bude za další století. Proto sklopil uši a zavřel oči, držíc jakékoliv zvuky v sobě.
Protože naše poloha se nelíbila mým zádům a krku, ale určitě nebyla dvakrát pohodlná pro ni, využil jsem svých svalů a vzal jsem Gwynn pod koleny, abych jí mohl omotat její stehna, kolem mého pasu. Odtáhl jsem se na vteřinku, abych se mohl zeptat „Je to trochu lepší?“ Stejně jsem neměl v plánu v této poloze zůstat tak dlouho. Má košile, ležící pár kroků od nás, byla dostatečně velká jako deka. A jak jsem si to dával dohromady, košile musela druhý den skončit v odpadu. Mé ruce, konkrétně palce, hladili část pod jejími ňadry. Jediná bariéra, která mezi námi stála, byla její spodnička. Máš čas, stejně se tam dostaneš, pokud to půjde takto, odfrkl si vlk. Proč nemohl alespoň na chvíli držet zobák? Bylo jediné štěstí, že jsem ho mohl slyšet jen já a to, že jsem ho začínal vnímat minimálně. A proto, abych se mohl soustředit je na Gwynn, pomalu jsem opustil její rty, abych je mohl přesouvat přes její líčko a ouško, k jejímu krku, kde jsem jen nechával polibky. Čekal jsem na reakci, která bude následovat. Potřeboval jsem povolení, rozkaz, abych se mohl pohnout nebo udělat víc.

Ona sama je zapřísáhlá čarodějka, víra v Boha její cizí, věří v trochu něco jiného, ale nikdy by nikoho nesoudila kvůli jeho víře, nikdy by nechtěla nikoho upálit, protože věří v něco jiného než ona sama. Je to tak povrchní tvrzení. Víra je důležitá. Víra je život, motivace, která žene lidi dál v životě, dává jim sílu překonávat strasti i slasti. Víra. A je jedno, jestli je to víra v Boha, sebe sama či ďábla. Každý je strůjcem svého osudu, to oni si vybírají svoji vlastní víru, s ní pak musí žít. Je fascinující, jak všichni křesťané mohou žít s čistým svědomím, i když odvedou na hranici nevinného člověka. Bůh je láska. Ne smrt. Je smutné, že si to ale ne všichni uvědomují. O to je osvěžující poznat někoho, kdo nesoudí, kdo naslouchá, nechce ji zneužít, i když je jasné, že je to taková trubka, že by se ani nebránila. Cítí z něj klid, není napjatý, usmívá se na ni, vypadá doopravdy mile, což ji jen uklidňuje, je to jako balzám na duši, že poznala někoho, s kým se může pokusit v klidu mluvit, možná mu dokonce i věřit. Jak se dostala téměř na tu horu ze dřeva? Z obyčejného podezření. Lidé v její domovině jsou velice věřící, magie zde není vítána, a když se zjistilo, že hlavou šlechtické rodu je čarodějka... vyděsilo je to, znechutilo, pochopitelně. Ale ona jim to nedává za zlé, už si na to zvykla, přenesla se přes to.
Je tak těžké si vzpomenout na všechna ta slova, na všechny věci, které se naučila. Všechno zapomněla, když jí šlo o život, když se musela naučit se o sebe pořádně postarat. Proto jí to trvá, bolí ji z toho přemýšlení hlava, ale nakonec se vždy dopracuje k nějakému tomu výsledku, díky čemuž si vyslouží i pochvalu, díky které jí zrůžoví tvářičky a ona se zatetelí blahem, jako obyčejné děťátko. Vždy byla taková - nevinná, roztomilá trochu dětská. Tyto vlastnosti však musela odsunout stranou, když se měla začít starat o svůj lid, spravovat pozemky, řešit spory. Teď už nic takového nemusí, proto se může chovat tak, jak chce.
"Dobře," pípne tiše, když jí nabídne, aby mu říkala trochu zkráceně, jelikož to D před jeho jménem je zde v Irském království víceméně k ničemu. Jinak je to francouzské jméno, v té zemi je toto jméno zcela běžné. "M-Mne ta-také," vykoktá ztěžka, že ho ráda poznává, přičemž mu nepřestává trochu třást rukou. Je ráda, že pro ni má takové pochopení, že se jí nesměje, když dělá ta gesta, která dělá. Zachichotá se nad představením hřebce, trochu mu zamává na pozdrav. Na moment se zamyslí s nakrčeným nosíkem. Očividně si ale vzpomene, jelikož hned na to řekne: "H-Hlad...-ový," zřejmě tím naráží na nenažranost Lorda. Na moment se prsy dotkne země, načež kolem Lorda tráva povyroste, objeví se i nějaké kytičky, asi aby měl větší výběr.
Pak ale ztuhne, když uslyší zvědavou otázku Arcyho. Pomalu se na něj zadívá, sevře ruce do malých pěstiček a začne si okusovat spodní ret. Všechno to vidí před očima - znechucený výraz otce, kterým se na ni dlouho díval, protože to ona zabila jejich maminku, mumlání svojí milované sestřičky, její útěk, otcův strach a jeho chladné tělo, všechny ty pochodně, křik a vidle.. jako by jim to mohlo pomoct. Aby zaměstnala ruce, začne si pročesávat vlasy a splétat je do dlouhého a hustého copu. Je to tak těžké. Nebojím se přímo lidí, věřím, že každý člověk je uvnitř čistý a nevinný, neschopný špatností. Bojím se však jejich reakcí, toho, že by mi mohli ublížit kvůli tomu, čím jsem, čím jsem se narodila, i když jsem to nemohla nijak ovlivňovat. Jak ráda by mu toto řekla, tak dlouhou odpověď, ale nemůže, její ústa to nejsou schopna říct, proto se jen nervózně zavrtí na jeho klíně. "T-Těžké," vykoktá jako odpověď. Myslí tím, že je to těžké pochopit.

V těch drobných buclatých tvářičkách vídával svou milovanou Sussaney, zesnulou manželku, pro kterou nadále den za dnem truchlil, hořce litujíc každé chvíle, kterou s ní nemohl strávit, neboť Smrt... Ta odporná zrůda se rozhodla ji stáhnout za sebou do propasti. K branám, k nimž se Gall mnohokrát toužil vydat, ale nakonec jej povinnosti otce vždy zavedly na správnou cestu - k maličké Rose, jedinému potomkovi. S láskou hýčkal každý její úsměv, každý úšklebek, jímž dávala najevo, co se jí líbí a co naopak přijde drobkovi protivné. Za večerů, když usínala v dřevěné kolébce, jí vyprávěl příběhy ze života po boku Sussaney, vykresloval dívčinu matku jako svou malou modlu, anděla, k němuž po celou dobu vzhlížel. Chvíle, které miloval a zároveň nenáviděl. Nesnášel pocit samoty, trhaně se nadechoval kdykoliv malá usnula a na Gallova ramena dopadla tíha osamělosti. Jistě, mohl ji zaměnit za nějakou pěknou dívku z podhradí nebo blízké farmy, pořídit si další ženu, ale žádná... Žádná se nevyrovnala jí - okouzlující tmavovlásce s modrýma očima jako samotné nebe. S úsměvem, co by vykrajoval do tváře roztomilé ďolíčky a smíchem tak líbezným, že mu při tom zvuku pokaždé srdce zaplesalo. Rose ji hodně připomínala, i teď, když byla tak drobounká. Její oči, ten úsměv i dětský smích - to vše mu vracelo mnohdy zamlžené vzpomínky na ženu, co se s ním rozhodla strávit svůj čas, dokud se miska vah nenaplnila a osud do jejich domova nevkročil se zvratem.
Zvuk sekery dopadající na polena doléhal do dálky. To se vlkodlak pokoušel předčasně naštípat dříví na zimu, aby předešel pocitu méněcennosti, když by se zima přihnala o něco dříve a rozhodla se svým sněhovým závojem přikrýt každé volné prostranství, každou střechu v Ingwirth-holdu. Po zádech stékal pot od namáhavé práce, které se věnoval posledních několik hodin, aby zabezpečil Rose spící v kolébce. Neměl rád tohle období, chladnou a nelítostnou paní zimu, která brala jídlo od úst. Bál se té chvíle, kdy nebude mít jídlo pro Rose, až bude brečet. Že se nepostará, že... nebude dobrým otcem. Možná to byl důvod, proč se pustil do těchto podzimních prací o několik měsíců dříve. Nebo zkrátka toužil uniknout tíživým myšlenkám na blížící se válku. Cítil onu tíseň, co každého v okolí nutila neustále se otáčet přes rameno a třást se strachy, zda z lesa nevyběhně Norman rozmachující se mečem, aby odťal hlavu od těla a poslal pocestného do hrobu. Sám se pokoušel co nejlépe zabezpečit malé stavení, ve kterém přežívali - zpevnil dveře, upravil okenice, zajistil střechu, aby skrze prkna nezatékalo. Přesto mu bylo jasné, že tyto malé farmy se stanou prvními oběťmi možné války v cestě za dobytím Ingwirthu.

Pot si otřel z čela, namáhavá práce si na něm vybírala svou daň. I jako obyčejný chlap, co už delší dobu nesáhl na zbraň, si udržoval fyzičku díky domácím pracem a opravám na domě, kde s malou Rose bydlel. Mávání mečem po nádvoří se tahání těžkých, vodou naplněných věder nevyrovnalo, ale co by pro svou holčičku neudělal? Vždyť byla to jediné, co mu zbylo a co jej drželo při životě. A alespoň z části při smyslech, pokud nedolehla při úplňku vlkodlačí kletba a Gall nebyl nucen jí podlehnout. Tehdy se raději držel opodál od svého potomka, nechtěl jí ublížit a již časně z odpoledne ji předával do rukou postarší sousedce, co nedávno provdala vlastní dceru a nyní jí v domě chyběl život, jaký s sebou děti přináší. Věděla moc dobře, čím se Gall stal, přesto neprotestovala. Možná za to mohla kukadla malé Rose, která si každého omotala kolem prstu úsměvem a sladkým zamrkáním.
Ohlédl se, když se za jeho zády ozval hlas. Vycítil její přítomnost, svaly se mu instinktivně napnuly v přípravě na útok, co by nepřišel - rozhodně ne od ní. Vlčím smyslům však těžko mohl poručit podobně jako instinktům vojáka. Prameny spadající do tváře lehce zalité potem prohrábl prostým gestem, načež pouze přikývl, než nalezl ta správná slova. "Má královno," přikývne v tiché, krapet zamručené reakci, jak jeho hlas nebyl dvojnásobně zvyklý na mluvu. Nikdy se nepyšnil zrovna mluvou na úrovni, při bojích dosti zhrubl a v jeho hlase se odrážela každá bitva i poslední rok nešťastného života. Nikdy jí nenazýval svou paní - toto označení patřilo jen jediné ženě, která ležela pochovaná v hrobce nahoře na hradě. Čas od času tam zavítal, vlastně každý měsíc. Patřilo k němu vzdát své lásce úctu a donést na hrob květiny. A taktéž zadržovat slzy, což se pokoušel i teď při pohledu na Jasmine. Velmi mu ji připomínala, ač Sussaney bývala drobnější. Jeho malá okatá Susanney. "Nikdy nejdeš nevhod, to přece víš," zamumlá tiše s letmým povzdechem na rtech. Nechtěl ji vyhánět, jak by také mohl, jen jí neměl co nabídnout. Jídlo tvořily skromné potraviny, masa nekupoval mnoho a na rozdíl od své lásky se nikdy nenaučil pořádně péct chleba, který kupoval od místního pekaře v podhradí za pár mincí.
Sekeru zatne do polena, na němž štípal dříví, vydávaje se k ní, aby jí jemně pokynul směrem ke dveřím, které jí otevře. "Tvá stráž nebude ráda, že ses vydala mimo bezpečné zdi hradu," podotkne podobně tiše jako předtím, nechtěl budit spící Rose chrupkající v kolébce vedle obyčejné postele, co působila krapet zváleně, stále se však daly nalézt základy chování vojáka, kdy se ji alespoň pokoušel ustlat, jak se sluší a patří. "Dáš si...," rozhlédl se bezradně kolem sebe, hledaje cokoliv, co by jí mohl nabídnout. "Kyselačku? Je od sousedky, co se mi stará o Rose, když je úplněk. Víno ani nadívanými křepelkami tě pohostit nemůžu, ale lepší něco než nic." Pravda, nevedl si zrovna dvakrát dobře - veškeré peníze raději věnoval na Rose a její zdraví než na sebe.

"Smysly šelmy jen těžko odstrčíš, královno," zamručí v odpovědi na její slova pronesená s lehounkým, příjemným úsměvem. Jako každý vlkodlak, i on bral svůj úděl v podobě prokletí, nikoliv daru. Bál se chvíle, kdy zešílí a neudrží dravého lovce na řetězu. O úplňcích mu dával volnost pod podmínkou, že se nebude pokoušet někoho zabít. Někdy býval tento dar skutečně na obtíž. Zvlášť tehdy, pokud zašel do hospody a vnímal každý opilecký výpad i hlasité hulákání, každý trhanější pohyb, když se štamgasté pokoušeli navrátit rovnováhu svému tělu a poněkud těžkopádným krokem si to křižovali přes celou místnost. Tehdy napínal svaly připravený kdykoliv uskočit, aby se nestal obětí rvačky. Sussaney neměla ráda, když pil a kvůli ní se pokoušel držet zkrátka. Dařilo se. Málem začal s chlastem po její smrti, jenže představa, že by tak přišel i o Rose? Ne, nemohl, nedokázal to. Schválně se držel od alkoholu, v jeho domě by nikdo nenašel ani kapku vína či pálenky prodávané v podhradí. Zastavil se v kroku, když jej nazvala gardistou. Už dlouho tuto funkci nebral do úst, ani v myšlenkách se k ní nepokoušel zatoulat. Garda pro něj bývala životním posláním - věrný královně jí stál po boku, držel nad ní stráž, vyřizoval záležitosti a předvolání podané jejími rty. Už viditelně napjatěji poslouchal i Temného rytíře - přeci jen přirozená nevraživost mezi jejich druhy se mu vplétala pod kůži a jen něžné konejšení milované ženy a královnino přání jej drželo od pokusu mu sem tam podrazit nohu. "Teď jen obyčejný občan, královno," ukončí debatu bez citového zabarvení. Snad jen mírné zamračení dávalo znát, že si pamatoval doby, kdy býval váženým členem královniny gardy, o něco temnější však vypovídalo, kolik bolesti se k tomuto povolání vlastně vázalo. Býval gardistou hlavně kvůli své ženě. Miloval její hrdý pohled, když mezi ostatními dámami o něm hovořila jakožto o svém manželovi. Všechno pominulo.
"Nebude se tvůj kuchař divit, že mu zmizelo jídlo?" Povytáhl obočí v poněkud hravém dotazu s poukázáním na přeplněný košík přetékající jídlem. Cítil vůni čerstvého masa i zeleninu, dal by krk za to, že se jednalo o část z její kuchyně, co vykrmovala celý hrad i se služebnictvem. "Víš, žes nemusela. Nemám jak ti to oplatit," zamručí už znatelně nesvůj s lehkým podrbáním ve vlasech. Skutečně neměl čím jí zaplatit, i když netřel vyloženě bídu s nouzí. Pokud však mohl, pak se snažil zajistit Rose budoucnost, nikoliv sobě. Zamračil se, když se ozvala s ujištěním, že nikdo neví o její absenci na hradě, což se mu ani trochu nelíbilo. "Pak tě doprovodím, až se budeš vracet. Víš, že by ses neměla samotná toulat, i když svůj kraj znáš. Nikdy nevíš, koho můžeš potkat venku." Jistě, znal její moc, ale i největší čarodějka byla žena, kterou je snadné zranit a zaskočit nepřipravenou. Jak by se pak cítil, kdyby zjistil, že při cestě od něj se jí něco stalo? Že ji někdo napadl? "Neboj se, vezmu Rose. Nadýchá se čerstvého vzduchu a... můžeme se alespoň podívat za její matkou," vydechne nakonec s bolestným výrazem ve tváři, načež se mu krátce zlomí hlas. O Sussaney nemluvil nahlas, rozhodně ne před ostatními. Nechtěl, aby někdo bral její jméno jen tak do úst, aniž by si vážil její maličkosti a znal oduševnělost modrookého děvčete.
Přikývl na její slova, malá mu skutečně rostla před očima. Ještě nedávno se podobala nejdrobnějšímu uzlíčku růžové kůže a velkých modravých kukadel, která jí zůstala. Teď už byly čím dál tím znatelnější jemné tmavé vlásky, ďolíčky ve tvářích při úsměvu a smíchu, i to, že její život čítal několik měsíců, za chvíli téměř rok. Pohlédl na Jasmine, když se ozvala, že jej obslouží, obočí lehce povytáhlé. "Víš, že neumíš lhát," povzdechne si tišeji, aby ji neuvedl do rozpaků. Jako vlkodlak přirozeně vycítil lež z rychlosti bušícího srdce. I intuice mu hlásila, že se pouze pokouší zamaskovat svou touhu po něčem... zjevně prostém. "Jen, když si dáš se mnou," navrhne plán, načež se usadí ke stolu. Už dlouho se nenechával obsloužit, tohle se zdálo jako jejich malá hra na relativně klidnou domácnost. Oba ztratili, oba o něco přišli a tohle byl dobrý způsob, jak se na chvíli se svou prohrou vyrovnat. "Od vína se držím dál, nechci... nechci nic riskovat. Kvůli Rose. Kvůli... nikomu," zavrtí krátce hlavou, lokty zapřené o dřevěnou desku stolu, usazený na lavici. Židle byly pro pány, kteří si mohli dovolit utrácet za honosně vyřezávaný nábytek, Gallovi stačila prostá lavice, na níž čas od času i usnul. Zahledí se na ni, když začne mluvit o nabídce vrátit se zpět na hrad jako člen gardy. Tenhle život mu z části chyběl, jen si odmítal cokoliv podobného připustit blíže k tělu. "Mám obavu, že bych Rose nevídal. Že by mi unikl každý moment jejího růstu, každý úsměv, každé... doprošování se mé blízkosti. Je to jediné, co mi zbylo, Jasmine. Zůstala mi jen ona a já-..." Hlas mu na okamžik vynechá, snaží se vydýchat touhu do něčeho praštit, jak má nervy napjaté k prasknutí. Věděl, moc dobře věděl, že jsou první na ráně, až se sem vojsko přižene se svými žoldáky, kteří budou ochotni je zmasakrovat pro vlastní potěšení. Rval by se jako lev kvůli Rose, kvůli památce na Sussaney, ale... Také věděl, že by se nikdo neštítil jeho malé holčičce ublížit. Zahleděl se do dálky, kamsi mimo, jak se pokoušel ujasnit si myšlenky. "Chybí mi, Jasmine. Mám strach... že její stín budu potkávat na chodbách a o to víc mě bude bolet uvědomění, že se stala pouhým snem..."

Všiml si toho, jak podivně stiskla tlumok, se kterým se vydala k němu na místo, které začínal nazývat domovem, ač se někdy jevil celý tento nápad jako holý nesmysl. Žil na hradě bok po boku se svou milovanou, ale poté... Nedokázal se procházet chodbami, ve kterých trávívali svůj čas, vidět ona známá místa, kde ji líbal a ujišťoval tu nejlíbeznější dívku o své doživotní věrnosti. Tomu dostál i teď po její smrti. S žádnou dívkou nežil, nenavštěvoval nevěstince, nesnažil se jakoukoliv svést. Žil si svůj osamělý život a jedinou dívkou v jeho blízkosti byla právě malá Rose. Oči, v šeru místnosti ztmavlé, ač na světle zářily jako samotné nebe, jen na krátko těkly k její ruce, než se opět začal věnovat polévce na talíři. Nekomentoval onen pohyb, ne teď. Nehodlal Jasmine připravit o chuť k jídlu, když viděl, s jakým nadšením se pustila do kyselačky plné zelí, což se zdaleka nedalo označit za pokrm hodný královny.
"Malé děti," zopakuje tiše, trochu rozčarován tímto faktem. O děti ostatních se pramálo zajímal, s Rose se drželi opodál. Trvalo několik desítek minut, než se mu do zorného pole dostalo stavení, kde nějaké menší děti pobývaly, na hradě jich občas bývalo daleko víc - potomci vojáků, služebných, kuchařů nebo samotných šlechtičen, které tvořily společnost své královně. Sám už stihl zapomenout, co obnáší lidský kontakt a až příliš snadno si navykl žít pouze s Rose a nemyslet na ostatní. Nevnímat je kolem sebe. Nepotřebovali je, alespoň to si celou dobu namlouval. Nyní vážil její nabídku s myšlenkami na budoucnost své jediné dcery, které hodlal dopřát to nejlepší. "Děti... umí být zlé," zamračí se nakonec s odpovědí, co nezní dvakrát kladně. Rozhodně se v ní nedá nalézt jediné pozitivum. Znal některé děti, zvláště dívky ze šlechtického stavu, které se povyšovaly nad potomky obyčejných prostých občanů, často zaměstnaných na hradě. Majetek tvořil propastné rozdíly mezi jednotlivými vrstvami, a pokud po něčem netoužil, pak po slzách svého drahého děťátka. Sledoval Jasmine a její vášnivý projev, kterým dokázala pozvednout na duchu své poddané. Moc dobře věděl, proč ji lid tolik miluje - v každém dokázala nalézt dobro, nezahořkla ani po tolika ztrátách v osobním životě. Nebyl hloupý, věděl o jejích milencích, šuškání se neslo celým hradem, když tam ještě pracoval. Sussaney její osobní život nikdy nepřetřásala jako jiné ženy, které se nazývaly dvorními dámami - jen málokterá uměla držet jazyk za zuby. Na královnin účet se tvořily klepy, jedny šílenější než druhé a býval to Gallův pohled, co obvykle držel ostatní na uzdě - jeho či dalších členů gardy, neboť mívali a mají jedno z nejvyšších postavení a taktéž pravomocí na hradě. "Vždycky jsem si myslel, že mé děti budou vyrůstat na hradě nebo poblíž. V nějakém... hezkém domě. S truhlíky květin, o které by se Sussaney starala, s dětským smíchem a vůní dobrého jídla," pozvechne si tiše s představou, co se neuskutečnila. Jak by také mohla? Jeho milovaná odešla ze světa dřív, než spolu stihli prožít větší kus života. "Teď máme jen tenhle dům a to jenom díky tvému štědrému daru, jinak..." Netušil, jak by pokračoval. Bez práce nemohl přežívat na hradě, jeho hrdost by nic podobného nesnesla. A aby Rose skončila v sirotčinci, i když dotovaném třeba samotnou královnou? Ne, netoužil jí dopřát podobné strasti. "Rose si zaslouží lepší život, než jaký jí můžu nabídnout," přikývne v odpovědi, přesto se nezdál být dvakrát nadšeným. Nedokázal si představit, co by měl vykonávat, jakou práci by zastával. "Kde mě potřebuješ?" Optá se namísto toho, aby si sám hlavu zahlcoval myšlenkami a představami, jak bídně by pochodil při jistých úkonech.
"Vlkodlaci žijí dlouho, Jasmine. Ta bolest... ta bolest ještě bude nějaký čas přetrvávat," odporuje s lehkým pousmáním, co působí kapku rezignovaně. Samotnému mu bylo již 74 let, což na vlkodlaka neznělo tak šíleně - pohybovali se zde mnohem starší jedinci. Přesto... jak by mohl zapomenout na bolest ze ztráty milovaného člověka? "Chtěl bych, aby si ji pamatovala. Ale to není možné. Byla malinká, než Sussaney... než odešla," polkne bolestně při vzpomínce na potem zborcenou tvář milované ženy, která se trápila horečkami, než jim nakonec podlehla. Smrt si ji vyžádala za svou družku, nemohl s tím nic dělat. Tehdy by dal cokoliv za to, aby mohla přežít, dnes by ji nechal jít, jen s daleko menšími bolestmi. Věděl, moc dobře věděl, že se smrtí si není radno zahrávat. "Co tam skrýváš? Nenesla bys to sem, kdyby se to netýkalo mne, tebe nebo království. Na to jsi opatrná," bradou naznačí kývnutí směrem k tlumoku, k němuž se rukou vracela. Jak by mohl její jednání přehlédnout? Pak by si nemohl říkat gardista.