Okolí

Tmavě hnědé oči se zaměří na mužskou postavu. Vysoký, statný se širokými rameny. V bříšku jí to vyvolá jakýsi podivný hřejivý pocit, který jí říká, aby slezla dolů, políbila ho. Avšak tento pocit nemůže přebít ten šok a strach z toho, že o ní někdo ví, že ji vidí a že mu téměř spadla do klína. Ze svého místa na stromě se ze začátku nehne, nadále kmen objímá a jen tak vykukuje zpoza něj. Vidí ho skrz větve, tudíž je jasné, že i on má možnost vidět ji, i když asi ne kdovíjak dobře, jelikož se skrývá ve stínu větví a sama je trochu špinavá a tmavá tím pádem.
Tváří se plaše, okusuje si navlhčený spodní ret a vypadá, že se nemůže rozhodnout, jestli promluvit, anebo mlčet. Na mužovo "halo" neodpovídá, jen ten strach z jejích očí trochu vyprchá, jak vidí, jak ohleduplně se chová. A uvědomuje si to i ta sama příroda, jinak by se neodvážila k tomu, k čemu se právě odhodlává.
Opatrně pustí kmen a pomalu se postaví, narovná, tudíž se jí konečky vlasů otírají o bosé nohy. Pomalu se vydá po jedné pevnější větvi. Ladná chůze, nožka za nožkou. Nakonec lehce zhoupnutí, aby se dostala o patro níž, na další nižší větev. Ta je tak ve výši hlavy toho koně. Což je zřejmé účel, jelikož následně se pomalu přesune co nejdál ke konci větve, aby se pod ní nezlomila a ona nespadla. Na další mužovu otázku, zdali je v pořádku, taktéž neodpovídá, jen trochu zčervená na tvářích, což moc přes vrstvu nepořádku nejde poznat, a mírně přikývne, jako že tedy v pořádku je.
Poté se ale zaměří na koně, na kterého se naprosto instinktivně připojí. Věnuje mu trochu uvolněný úsměv, prohlíží si ho a nakonec k němu s měkkým zamlaskáním natáhne ruku, aby ho mohla pohladit po nozdrách. "H-H-Ho-dný," vykoktá ze sebe těžkopádně a trochu chraplavě konečně nějaké to slovo, které je zřejmě věnované koni, kterému věnuje jedinou svoji pozornost. Pak se ale pomalu postaví na hubené nožky a začne šplhat nahoru jako opice.

Cítil jsem se poněkud trapně za své odpovědi a za svá slova, ale nic jiného mi na jazyk nepřišlo. Můj slovník byl prostě takový; obsáhlý, ale málo využitý. Příležitostí, které se přímo nabízeli, abych mohl svou zásobu použít, se vyskytlo vcelku hojně. Přesto jsem však cítil ten odpor, který vynaložilo moje tělo, převážně má ústa. Na jednu stranu mi to bylo vcelku líto, ale změnit jsem se už nemohl. Převychovat mou maličkost se mělo stát před velice dlouhou dobou, bylo už na to pozdě a zvykl jsem si na sebe vcelku dost. Také jsem byl kapánek líný cokoliv měnit. Říkal jsem si, že to není už potřeba. Nikdo si na mé chování nestěžoval a nebyl jsem vrah, který ze mě měl vyrůst. Vcelku jsem by na sebe pyšný, že jsem dopad tak jak jsem dopadl. Našli se horší případy, já byl ještě relativně v pořádku. "Jak jsem řekl, nic se nestalo." řekl jsem jí a zakroutil jsem hlavou, mé dlouhé vlasy padajíc do obličeje. Chuť si je nechat ostříhat narůstala, ale tušil jsem jak to dopadne za několik týdnů dopadne. "Stát se to může každému." namítl jsem. Doopravdy se to mohlo stát každému.
Ty slova, která vycházela z jejích úst, narůstala jeho ego a byl jsem překvapen, že ještě dovede narůstat. Už v tu dobu bylo vcelku velké. Někdy by potřeboval dostat za uši a rád bych se o to postaral já. Nechtěl jsem, abych to od něj chytil. Ten jeho hřebínek i na mě někdy doléhal. Měl jsem sto chutí mu ho sebrat a vyhodit ho z hlavy, kde nerad přebýval. "Plavat umí, jen trochu pomaleji." poznamenal jsem a kousal jsem se do rtu, abych se mu nevysmál. Plaval velice komicky a vždycky jsem to chtěl poznamenat, ale bál jsme se následků. Vždycky se mnou něco za lubem, mé konání by ho akorát poháněl kupředu. "Je to jejich instinkt, jejich potřeba lovit." dodal jsem. Mohli se najít výjimky. Vlci, obecně, nebyli tak zlí, jak si všichni mysleli. Byl to jen můj názor, který se stvořil putování severem. Do smrti si budu pamatovat vlčí matku, jak za ní vede vlčata. Možná vycítila mého vlka, ale dovolila mi si s nimi hrát. No, hrát. Poprvé a zatím naposledy jsem si mohl dovolit pochovat vlče. Zážitek a vzpomínka na celý život. Polkl jsem, když jsem jí musel lhát znovu. Zachránila se sama. Její hlas tu bestii uspalo já se mohl znovu přeměnit. Sice jsem špatně vyhodnotil situaci a měl jsem zabránit přeměně, tvářit se, že vlk usnul. Jenže to byla minulost, kterou jsem nemohl ovlivnit. "Bylo mi ctí." řekl jsem. Kdybych mohl, uklonil bych se. Bez šatů by to mělo trochu jiný účinek. Smála bych se, nejspíš, ale nejsem dvakrát typ člověka, který by dělal žertíky. Byl jsem v tomto ohledu nudný. Sledoval jsem její reakci. Potom, co jsem jí oznámil o naší realitě, její plachost se vrátila. Byla nervózní ze mě? Z mé nahosti? Byl jsem v tu dobu zvyklý myslet, že v jejím vlku by každá žena měla mít muže nebo mít alespoň milování za sebou. "Nemyslím si to. Spíš si připadám, že jsem blázen já." řekl jsem, poukazujíc na můj nahý stav. Menší lež o mé nahosti by se našla, jenže nechtěl jsem si to zhoršovat. Lhal jsem na sebe až příliš.
Zdálo se, že nejsem jediný, kdo má problém mluvit s opačným pohlavím. Nebyl jsem však na její úrovni. Nejspíš to byla reakce jen žen. Nikdy jsem neviděl muže reagovat stejně jako ona. Bylo mi jí doopravdy líto, že jsem nedovedl vést konverzaci jako muž, na kterého se může obrátit, jenže mluvení s opačným pohlavím mi dělalo problémy. Alwa, královna a Ragna byly výjimky. Alwa mi nedala čas, abych před ní byl nervózní, královnu jsem znal od děvčátka a Ragna...byla Ragna. Jinak jsem jí nedovedl popsat. Neznal jsem jí tak dobře, jako královnu nebo Alwu, ale její chování ve mě vyvolalo pocit, že bych mluvil s mužem. Bylo mi to trapné říci, ale z našich setkání jsem měl ten pocit. Viděl jsem náznaky ženskosti, které mi dali najevo, že je to stále žena, ale to měnilo jen část pohledu, který jsem k ní choval. Tato dívčina mi připomínala mou první ženu. Jejich vzhled byl podobný, chování bylo však odlišné. Mrzelo mě, že se Lilian nechovala stejně jako tato žena. Trochu mě ničilo, jak se ke mě chovala a ptal jsem se, proč jí mám vůbec rád. Stála mi to trápení? Nejspíš ne. Cestováním a usídlením v tomto království mě utvrdilo v to, že to zalíbení nebylo tak silné. Ulevilo se mi, mohl jsem se trápit s něčím jiným. Ale zpět k této dívčině. Mohla vidět, co dělala mému tělu a mému srdci, které bouchalo z nervozity. Poslouchal jsem jí, jak chudinka nevěděla co pořádně povídat. Jak ale zmínila mou bolest, kousl jsem se do jazyka. Já a někoho mít? Um, ne. Určitě ne. I když jsem měl pocit, že královna mi nařídí, abych se staral o Ragnu, to bylo vše. To byla jediná aktuální kapitola v knize "Já a ženy". Možná, že jsem byl ostuda mužů, ale měl jsem vcelku dost práce. "Nemám nikoho." řekl jsem jí, ale rychle jsem dodal "Váš manžel by s tím ale určitě nesouhlasil." Musel mít manžela nebo alespoň milence, nedávalo by mi to moc velký smysl.
Jak začala odcházet, dovedl jsem znovu stát na obou nohách. Přestali se mi klepat z pozice, v které jsem dívčinu věznil. Začal jsem se vydávat za ní, šťastný, že budu mít na znovu své oblečení. Jenže jak se zastavil, přimrzl jsem do lesní trávy. Obával jsem se její reakce. Netušil jsem, na co myslí. Co když zjistila, že jsem jí lhal a pochopila, že ten vlk jsem byl ve skutečnosti já? Nervy mnou drancovaly a já jen čekal na to, jestli začne mluvit nebo půjde dál. Pozoroval jsem, jak se ke mě obrací a chtěl jsem jí vzít za ramena a táhnout jí k zpět k jezeru. To si však myslela má klidná stránka. Ta druhá, do které bouchaly vlčí a mužské hormony, by jí nejraději popadla a dělal věci, které jsem byl i já sám nechopen říct. Přibližovala se ke mě, jako laňka. Nebo já jsem měl být ta laň? Jako by se bála, že uteču. Znělo to poněkud zvláštně, já a utíkat. Jenže její pohyby mi nedávali jinou možnost. Polkl jsem, neodpovídal jsem jí, nemohl jsem. Jako by mi pusu někdo projel voskem. Dokonce jsem se bál svá ústa otevřít. A nakonec utichla i ona, nemohla pokračovat. Stála tak blízko, že jsem se bál nadechnout. A zhoršoval se to, jak se ke mě nahýbala. Ten lehký dotek jejích rtů na mých...můj tep se zrychlil, kapičky potu stékaly po mých zádech. Polkl jsem nad její otázkou a roztřeseně jsem se vydechl. Mou situaci to možná ještě zhoršovalo, ale nechtěl jsem jí zklamat. Avšak jsem jí musel říct "T-Takhle to nef-funguje, m-má paní." Úplně jsem se bál se jí bál i dotknout, že bych jí nějak ublížil. "Ale...dá se s tím začít." řekl jsem a položil jsem své rty na ty její. Tentokrát na sobě zůstaly déle. Jemně jsem líbal její rty, pomalu, abych na ní nějak nespěchal. Ruku jsem jí položil na tvář, druhá byla po mém boku. Co kdyby si jí to nelíbilo? Nechtěl jsem do ničeho nutit. Takto se mohlo odtáhnout. Držel jsem se, ale pokud nechtěl jsem jí nějak poranit. To bych si neodpustil, ublížit ženě. Jaká ohavnost.

Trochu jsem se káral za to, že jsem málo zvážil situaci. Bardi se obvykle k nikomu nevázali, byli svobodní. Nikdo je nekontroloval, protože byli ti poslední, kdo by porušovali pravidla. Nikde se nezdržovali, byli to přeci potulní umělci. Za své životy museli procestovat mnoho království, o kterých jsme se my, stálí obyvatelé, nechat jen zdát. Za svůj život jsem potkal několik bardů. Byli všude na cestách, párkrát se přidali ke mně a Alwě, která z toho moc nadšená nebyla. Tušil jsem, proč nebyla nadšená, jako já. Byli to smrtelníci, byli obvykle staří a někdy to pro ni znamenalo, že na mě nemohla sáhnout klidně několik dní. Já jsem byl na druhou stranu hrozně rád; mohl jsem si odpočinout a z vyprávění bardů jsem se dozvěděl, co se dělo ve světě. Někdy jsem věděl, že si vymýšlí. Někdy jsem jejich povídky považoval za pohádky na dobrou noc. Byli to zkrátka nesmysly, které mě někdy k smrti udivovaly, a nemohl jsem se jich nabažit. Byl jsem zvědav, jestli mi tato dívka řekne nějakou historku. Ale tak trochu mi jí už povídala, o jejím synkovi. „Oni nemají nedostatky. Jsou to Božské dary, které my, obyčejní smrtelníci, kazíme.“ řekl jsem. Na severu bylo dítě Boží dar, který jsme museli ochraňovat. Jenže tradice, které se „museli“ dodržovat, naše dary kazili. Vždy mi předhazovali, že nás těmito rituály připravovali na vůli Bohů. Jenže Boží vůle byla poslední slovo. Nedalo se na to připravit. Byl to náš konec a oni to neviděli. Možná to byl jen můj stupidní názor, jenže naše děti se kazily úplně zbytečně. Ale byl to vikingský zvyk a ti byli neúprosní. „Dobrá nálada je v této době potřeba.“ řekl jsem. Byli jsme ve válce a poslední by bylo se uzavírat do depresivní nálady. Nebyl ještě konec. Ještě jsme mohli vyhrát. Jenže strach byl silnější. Všichni se báli, i já se bál. Každý z nás si ten strach nesl. I lidé, kteří nestáli na bitevním poli. Sice mi královna říkala, že se nemám obviňovat za to, že jsem zůstal, ale pořád mi to leželo v žaludku. Možná by to dopadlo jinak, kdybych tam byl. Neříkám, že bych byl nějaká záchrana našeho království, ale královna by nemusela být v situaci, v které se nacházela. „Vaše umění určitě pomůže obyvatelem našeho království. Navíc, vaši práci nemůže dělat každý. Je to stejně důležitá práce, jako kterákoliv jiná.“ ujistil jsem jí a stál jsem si zatím. Písně pomáhali lidem už od dávných let ke všemu možnému. Uklidňovala nás, rozveselovala nás, bavila nás. Měla nás bavit a pro tyto časy byla stvořena.
Ruce, ty drobounké jemné ruce. Skoro jsem myslel, že se o mou hrubou kůži odře. Chvíli jí také trvalo, než si zvykla na mou přímou pozornost. Avšak ze vzduchu jsem nevycítil jen nervozitu. Ale byla zde i touha, kterou jsem nemohl popsat zcela přesně. Potvrdila akorát mou hypotézu, když promluvila. Nebyla naivní, ne. Cítil jsem k ní jen pochopení. Lítost bych jí nikdy nedal. Nepomohlo by jí to, znal jsem to ze své vlastní zkušenosti. Ty lítostivé pohledy, které mi dávali, když mě ta nestvůra vláčela pryč. Nikdo nic neudělal, nechali mě. Nenáviděl jsem lítost, byla mi v životě k ničemu. „Ne, nebudete.“ odpověděl jsem jí „Trochu bych Vás i chápal.“ Kdybych nebyl vlk samotář, který si v životě vystačí sám, cítil bych s ní. Nezažít žádné romantické nebo láskyplné gesto je pro lidské stvoření utrpení. Možná to bylo kvůli mému vlku nebo vikingskou výchovou, ale nic takového jsem v životě nepotřeboval. Nechápejte mě, že bych to neuvítal. Rád bych to zažil, to bez pochyb. Jen jsem zkrátka dovedl bez toho žít. Její malá ručka „objala“ tu mou velikou a mířili jsme zpět k jezeru. Udělal bych to možná i já sám, ale dívčina byla rychlejší. A jak mě vedla k našemu oblečení, zjistil jsem, že netuším, jak se jmenuje. Znělo to nejspíš zvláštně, ale pokud bych měl s někým ulehnout na loži, chtěl jsem znát jejich jméno. Z hloubky duše se ozýval vlk. Toužil potom, aby při onu aktu z jejích úst vycházelo mé jméno. Byl to sadistický a nadržený hlupák a štvalo mě, že zrovna on byl má druhá polovina. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se, nejistě. Proč jsem byl tak nervózní, šlo mimo mě. Netušil jsem a doufal jsem, že se to dozvím.