Okolí

Ve vodě bývala živá a hravá jako rybka. Jako vydra splývající po vodě, než se potopí pod hladinu a zmizí tak, že zahlédnout je možno pouze tmavý stín. Jako jedna z mála uměla plavat, ač její začátky nepatřily k kdovíjak zázračným a několikrát se málem přiutopila polykáním andělíčků. Od té doby, kdy se na krátký okamžik zařekla, že se k vodě nepřiblíží, protože plavat nezvládne, si živel oblíbila natolik, aby jej označovala za přítele, věrného druha, kamaráda, prostřednictvím kterého je schopna zapomenout na veškeré starosti a strasti, alespoň na pár hloupých momentů, než ji realita tvrdě vrátí do středu dění. Ani teď tomu nebylo jinak - zvesela cákala vodu vysoko do vzduchu, kapkami dopadajícími na nahou kůži se nechávala krášli jako vodní víla, najáda, strážící jezero. Se smíchem se snažila v proudu tančit, což pokaždé skončilo fiaskem a pádem ke dnu. Kudrnaté vlasy už dávno ztratily neodmyslitelnou neukázněnost, pro Gwynn tak tradiční. Nepatřila do sorty žen, jejichž účes zůstával vyumělkovaný po celý den. Ryšavé vlasy odváděly podobnou práci jako plameny ohně - žily si vlastním životem. Akorát teď, když je voda napnula, tak se pouze jemňounce vlnily po zádech, lepící se na spodničku, jejíž látka už stačila zprůsvitnět natolik, že bylo možné zahlédnout něžně, téměř chlapecky tvarovanou postavu s každou pihou, která mohla prosvítat.
Drobnou vodní jezinku tak ani na okamžik nenapadlo, že by zde nemusela býti sama. Jezero patřilo k rozsáhlejším, druhého konce se očima ani dopátrat nemohla a navíc, komu by se chtělo šplhat po příjemném koupání do kopce? Možná tak někomu, kdo vlastní koně a ten by jej odtáhl na zádech, neboť povinnosti oře jsou zkrátka povinnostmi tahacími.
Skrytá za kamenem, momentálně zadržujíce dech pod hladinou, tak nemohla ani v duchu zahlédnout svalnatou, ramenatou postavu muže z hradu, který se rozhodl opláchnout se od krve a hlíny, díky níž působil jako pravé strašidlo, jimiž se po večerech straší zlobivé děti. Nikdo racionálně uvažující by něčím obdobným nechtěl být unešen do různých form pekla. Ani Gwynn, která patřila k většině ingwirtských věřících, a podobně jako oni, i ona věřila na keltská božstva. Nebylo to ani tak dlouho, kdy jí hlavu zdobil bohatě spletený věnec květin na počest bohů úrody. S nádechem, jak už celou minutu se pokoušela působit jako vodní rusalka, využila daru vzduchu, cítíce každý závan lehkého vánku na jazyku, než jej vtáhla do plic. Někdy se jí zdálo, že pod hladinou svět přestal existovat, nacházela zde klid, tak báječný klid. Paradoxně milovala ruch na náměstí, při trzích a slavnostech, kteří kočovníci čas od času pořádali k rozveselení místního lidu. Na srovnání si myšlenek fungovala nejlépe voda, tichý svět pod hladinou. Už už se toužila otočit a zkusit plavat na druhou stranu ke břehu, možná se na chvíli slunit, užít si ty okamžiky čistě jen pro sebe, ač se to od ní mohlo zdát sobecké, když tu si povšimla mužské postavy. Popravdě dost nedaleko, k překvapení, že ji ještě nezahlédl a ona jeho, ač jí hrálo do karet nejen potápění se pod hladinou, ale taktéž vysoký kámen, z jehož vrcholku blázni skákali, a za nímž se momentálně skrývala, tisknouce se na hrubý povrch celičkým tělem. Navíc stál otočený zády k ní. Dovolil tak Gwynn po něm pokukovat, sledovat ho a s růžovými tvářemi se kochat nad statnými proporcemi muže, co se jistě uměl ohánět s mečem. Už stihla zaznamenat, že podobně rostlí bývali převážně vojáci, členové stráže, sotva nějaký holobrádek ze statku. Zdálo se, že něco dělá, nejen, že se umývá - čím však zaměstnával ruce, to dívce unikalo. Ať se snažila sebevíc natáhnout, široké plece zabraňovaly rusovlásce cokoliv zahlédnout. Jak by takto mohla zaplašit zvědavost sílící s každým momentem, kdy nebyla schopna vidět... vlastně nic než-li vysokého, pěkně stavěného mužského? Co tam asi dělal?
Poslední počin se ukázal jako chyba. Gwynn se zvědavě natáhla vpřed, aniž by věnovala pozornost tomu, jak ostré hrany kamenný výčnělek, za nímž se z části skrývala, může mít. Mokrá látka na stehně snadno zavadila o výstupek, trhaje se pod vodou, což by ani tak nevadilo, kdyby s sebou nevzal i kus kůže. Pálivá bolest, objevivší se zničeho nic, přinutila zrzku syknout a znovu se skrýt, ruku tisknouce si na stehno, odkud vytékala krev mísící se s vodou.

Hloupá holko! Takhle se zranit. Jako bys měla zbytečné peníze na bylinky a obvazy. S tichoučkým povzdechem, napůl zastaveným na rtech, musela konstatovat, že její chytrá horákyně, tvořená z myšlenek, měla zase v něčem pravdu. Bylinky se řadily mezi drahou záležitost, ač rostly téměř všude, jen málokdo se vyznal v jejich účincích. Sotva by si chtěla zranění pomazat výtažkem z rulíku a jiných jedovatých rostlin, jichž v okolí lesa rostlo na tisíce. Část z nich se ještě k tomu sbírala v noci, to si už vůbec nemohla dovolit kvůli Andreasovi. Kdo by se o jejího maličkého postaral? Co kdyby se rozplakal nebo onemocněl? Modrozelené oči hluboké jako dvě tůňky klesly k ráně na stehnu. Stačilo ho jen trochu vyzdvihnout nahoru, aby lépe viděla odkaz své nešikovnosti. Sic voda v jezeře prakticky nabývala průhlednosti, Gwynn se rozhodla prohlédnout si zranění jak nejlépe to šlo. Sedřená kůže nepůsobila hezky, ač se jednalo o zranění sotva dlouhé tří palců, krvavá cestička a pálení však naznačovali, že svou zvědavost pocítí ještě nějaký čas. Kdybys nebyla tak zvědavá, Gwynn, nemuselo se ti to vůbec stát. Ale ne, ty jsi jako každá zvědavá ženská. I když se chlapů bojíš, okukovat je nepřestaneš. Tichým peskováním si taktéž nepomohla, akorát přidávala do kotlíku viny nach z typicky ženské slabosti. S muži si nic nezačínala, bála se jich. Většina působila drsně a rusovláska si z jedné zkušenosti umanula, že jim jde pouze o jedno. Hodila je do jednoho pytle bez zájmu, že někteří mohou smýšlet jinak. Samu sebe obhajovala touto prevencí, aby nebyla nucena čelit dalším následkům jakéhokoliv romantického vztahu, ač tentokrát klidně z vlastního rozhodnutí, nikoliv nátlaku a nedobrovolného se podřízení. Přesto, chtě nechtě, když si vybavila záda onoho muže, musela přiznat, že na něm bylo cosi přitažlivého. Možná záplava jizev lesknoucích se na slunci, jak se voda od potrhané kůže odrážela. Nebezpečí stimulovalo ženskou obcesi po dobrodružství, dodávalo jim pocit vzrušení, ač pomíjivého. A Gwynn? Ta se přistihla, že se uculuje představou podobného muže v jejím životě.
Úsměv na rtech vydržel sotva pár vteřin, pořád se jednalo o muže a s těmi si nic nezačínala pro dobro budoucnosti - jak její, tak Andreasovy. "Přesně tak, Gwynn. Nemysli na něj. Nevzpomínej na něj. A už vůbec si nepřipomínej jeho rozložitá záda a široká ramena, protože pak dopadneš přesně jako tehdy. Špatně. A opět tě bude muset nějaká banda kočovníků přivést k rozumu a na správnou cestu," vydechla se zarputilostí tolik typickou pro Velšanky, otáčeje se nazpět k místům, odkud před chvilkou pokukovala po neznámém muži. Její kukadla se však už nemohla střetnout s jeho širokou plecí ani vlasy smotanými do culíku, jakožto s tělem plavícího se zvířete. Vlka. Vlka mířícího jejím směrem, až se dívce na okamžik zastavilo srdce. "Mae Duwiau'n fy helpu!" Z hrdla jí unikne prosba k bohům a k jejich pomoci, načež se rychle otočí, aby mohla odplavat dál. Dlaní přitom nešťastně zavadí o kámen a podobně jako na vnější straně stehna, i zde si přivodí drobnou, přesto sakra pálivou odřeninu, jejíž štiplavost ji pronásledovala po celou dobu zrychlených temp, jak se pokoušela co nejrychleji odplavat do bezpečí. Jen bohové věděli, jakým zázrakem se jí povedlo vyškrábat se na souš, ač se jí nohy a zvláště mokrá, téměř průhledná látka motala do cesty, natisklá na každý kousek vlhké kůže. Sotva v tomto okamžiku dokázala uvažovat racionálně a ptát se, kde se tam onen vlk vzal a kam zmizel ten svlečený muž. Nyní? Nyní jí šlo o život.

Nohy, Lordovy nohy, mě táhly do lesa. Občas jsem si říkal, proč jsme si to nikdy nevyměnili; on jako jezdec a já jak kůň. Ten kůň měl svojí vlastní hlavu. Layla říkala, že se chová více jako člověk než já. Jaká drzost, říkat to o svém sluhovi takto. Byla drzá a občas si dovolovala a já jsem musel jen s úsměvem poslouchat. Proč? Protože jsem byl ten dobrý sluha, který musí poslouchat a dělat jak se mu přikáže. Ale můžu za to? Ano, neměl jsem chodit do učení a měl jsem zůstat doma. Tam se mi nelíbilo pracování na poli. Proč jsem byl se vším tak nespokojený? Tyto situace jsem obvykle řešil chozením do taverny. Byl jsem rád, že jsem s tím přestal. Laura mi spravila náladu a dala mě zpět na správnou cestu.
„Hej, Lorde!“ zabrzdil jsem ho a on jen nespokojeně prohodil hlavou. „Nevymýšlej si, že jsi tady pán. To bys musel umět sedět a až potom mi rozkazuj, pokud to dovedeš.“ Zasmál jsem se a cítil jsem, jak byl můj čtyřnohý přítel nespokojený. Usmál jsem se na něj a podrbal jsem ho za uchem, tak kde to měl nejvíce rád. „Vždyť víš, že to myslím v dobrém.“ Sesedl jsem z něj a dovedl ho na louku, která byla na okraji lesa a kde by se mohl po dlouhé cestě napást. „Tak utíkej.“ ani jsem to nedořekl a už uháněl. Já jsem jen kroutil hlavou. Byl jako malé dítě.
Sedl jsem si ke stromu, o který jsem se hned opřel. Vzhlédl jsem a uviděl jsem azurové nebe, sem tam mráček, ale i přesto bylo krásné. Ruka mi nahmatala květinku, kterou jsem si prohlédl. Sedmikráska. Taková maličká, nevinná a křehká. Kdyby i taková byla moje milá. Potřeboval jsem někoho takové. Někoho kdo mi připomínal tuto květinu. Musel jsem se plácnout přes čelo. Už jsem byl v tom zase; myslel jsem znovu na ženy. Přátelé mě uklidňovali, že je to pro muže mého věku normální, ale i tak mě občas děsilo, co jsem to zase vymyslel. Litoval jsem té, která mě bude muset trpět do konce mých dnů, jestli se vůbec nějaká objeví.

Dny byly monotónní. Každý den to samé, občas se objevil nějaký ten pytlák, který si myslel, že ji může ulovit, pokládajíc ji za nějakou divokou zvěř. Pak však přišla válka. A dny se změnily. Téměř cítila tu zemí nasáklou krev, viděla odcházet zástupy lidí, načež se jich vrátilo o hodně méně, spousta jich byla zraněných. Ona jim mohla pomoct, měla tu moc, aby jim pomohla, ulehčila práci, zachránila spousty životů. Jak by však někomu vysvětlila, že už pár let přebývá v jejich lese, chrání ho, ale na vše okolo lidského spořádaného života zapomněla? Nepochopili by to. O to více, když i jejich jazyk u ní pokulhává. Jak dlouho vlastně nepromluvila ani slova? Nemá nejmenší tušení.
Údajný konec války však nepřinesl úlevu, v jakou doufala. Pořád cítí bolest, tu krev a není jí z toho dobře. Cítí se tak slabá, křehká. Víc než normálně. Nelíbí se jí to, ale je ráda za teplé počasí, její přátele zvířata a ten klid, který v lese panuje a působí na její duši jako balzám. Nemusí se ničím řídit, nikoho poslouchat, nemusí se zaobírat těmi věcmi šlechticů. Může prostě jenom... spát. A jíst. Nic víc ji nezajímá. Člověk by řekl, že to musí být příšerný život, když přišla z takového luxusu, z jakého přišla, ale... pro ni je to osvobozující.
Proto právě teď leží na jedné širší větvi obklopena korunou stromu, listy a teplem. Slunce svítí a hřeje jí tvář, zacuchané lístky plné vlasy jí splývají dolů skrz větve. Na těle samotném toho moc nemá. Je pouze celá špinavá, od bahna, jehliček a nepořádku, okolo intimních partií a ňader má omotané větvičky porostlé lístky, aby ji chránily před pohledy zvědavých kolemjdoucí.
Uslyší dusot kopyt, unaveně zamžourá kolem sebe a převalí se na bok, aby zahlédla, kdo jí to ruší z poklidného spánku. Občas se jí to stane. Že zapomene, kde usnula, kde leží, díky čemuž se pak stávají nehody.
Najednou pod sebou nemá nic, jen prostor a následně spoustu větví. Ozve se jekot, když začne padat prostor. První větve jí nestihnou uhnout z cesty, ucítí pálivou bolest na tvářích z jemných ranek, které se jí objeví taktéž na pažích. Vytrhne si pár dlouhých vlasů, jenž za ní vlají jako závoj. Mává rukama, výská, když padá. Větve jí však silou její vůle uhýbají z cesty, tudíž k horším zraněním nedojde. V tu chvíli skrz zamlžený zrak spatří kohosi sedět pod stromem, jak se opírá o kmen. Je to muž, víc však nezjistí.
Kolem útlého kotníku se jí obmotá silná větev, ta ji zastaví v postupu. Trochu jí sedře kůži, ale zastaví ji několik desítek centimetrů nad zemí
Dívá se do očí muže, trochu zapláče od bolestí. Svoje oči má plné bolesti a velikých slz, ale přesto je v nich strach. Z něj, z toho muže. Vlasy jí dopadají až jemu do klína.
A najednou je pryč. Větev ji vytáhne do bezpečí koruny stromu, která se spraví, aby vypadala přirozeně. A ona jako dítě visící na matce omotá nohy a ruce kolem kmene. Už nepláče, jen trochu obočí svraští soustředěním. A ranky jsou postupně pryč, jak do sebe bere léčivou energii přírody okolo ní. Jakmile není ani stopy po zraněních, pomalu se zadívá dolů mezi větve na toho cizince.