Podhradí

"Přesně tak," přitakám. Ano, šlechtická pravidla jsou hloupá a on si uvědomuje. Díky Bohu za to, že si nespojil, že já už nejsem šlechtična, jsem obyčejná zpěvačka a tato přísná pravidla mají především šlechtičny. Díky bohu za to. Nedokážu si představit, co bych mu na to měla odpovědět, jak mu to vysvětlit, ještě je na to moc brzy, až moc. Nikdo to neví a sice je mi Archer velice sympatický, ale nejsem si jista, zdali mu můžu věřit až tak moc.
"To bys tedy měl, protože já a moje otázky... budu za chvíli vědět úplně všechno," zazubím se na něj a s pobaveným a ohníčky v očkách sleduji ten jeho najednou opravdový děs, který mu přeběhne po tváři. Tak takto to je. On se snad doopravdy bojí sedět na zadku celý den. Zvláštní to muž. Je pravda, že já jsem taky zvyklá létat všude možně, ale taky nejsem zraněná a probodnutá nožem! Což on je, takže by měl doopravdy odpočívat.
Šokovaně pootevřu rtíky, jako kdyby vypadal, že přemýšlí nad tím, jestli mu doopravdy stačím. "Ty..." vyjeknu nevěřícně, kroutíc nad ním nevěřícně hlavou. Tak teď už doopravdy pochybuji, že já jsem z nás dvou to dítě, protože on se tak též chová a to je o docela dost starší. "Jste doopravdy velice nezbedný kluk, pane de Crossi," oznámím mu se smíchem, přičemž sleduje, jak se jako malý kluk neposedně a nedočkavě vrtí na posteli.
Jakmile mě ale začne provokovat s tím, že ho tu mám udržet i přes červeň v tvářích a silné bušení srdíčka se k němu nakloním, přičemž málem cítím jeho rty na svých, tak blízko mu jsem. Co to dělám? To není možné. "Ráda. Nedělá mi to problém," šeptnu, snažíc se znít co nejvíce... smyslně? Pravděpodobně. Potom se ale zachichotám a radši se od něj opět odtáhnu.
Když ucítím, že pouští moji malou ručku, stáhnu ji k sobě a sleduji ten jeho docela nejistý výraz v obličeji. Chudáček, nechci ho přivádět do rozpaků, ale doopravdy o něm chci něco vědět. A je doopravdy lepší, když mluví on, já o sobě moc mluvit nechci. "Každý má něčím zajímavý život," namítnu tvrdohlavě, přičemž na něj vrhnu hromadu a hromadu otázek, na které čekám nějaké ty odpovědi.
"A nelžeš ty mi tak náhodou?" podezřívavě si ho prohlédnu, avšak když začne mluvit o rodičích a jeho rodném městečku, začnu pečlivě poslouchat, tváříc se nanejvýš zkroušeně. "To mne mrzí, muselo to být pro tebe těžké," zamumlám s povzdechem. Pokud se nepletu, moji rodiče by ještě měli žít. Aspoň v to doufám. Sice mi nejsou zrovna dvakrát po chuti, ale smrt jim rozhodně nepřeji. Poté se ale rozpovídá o té jisté Marien, tváříc se naprosto mimo sám sebe. Pousměji se. "Musela být doopravdy úžasná," zamumlám tiše.

"Aby tě ta pevná ruka náhodou nerozdrtila," zazubím se na něj. On doopravdy provokuje? On? Vždyť se chová jako malé dítě, přitom je o tolik let starší. Ale je to vtipné, je s ním legrace a aspoň nevázne řeč, když už nic. Sice v těchto vodách moc chodit neumím, přeci jen jsem většinou opatrná, ještě když jde o muže, ale s ním je to něco jiného. "Myslím, že nejsi ještě vyléčený, abychom dělali takové věci," opáčím jednoduše, odtahujíc se od něj s chichotem. Snad si nemyslí, že bych s ním něco prováděla? Tohle totiž neumím, nevím, jak se to dělá, bojím se, jsem stydlivá, avšak kdybych ho tím udržela hezky v klidu a v leže, tak bych se tomu nebránila. Navíc... někdo to prostě přijít muselo.
"Ale ano," stojím si stále tvrdohlavě za svým. On má zajímavý život, i já mám zajímavý život. Každý. A jestli ho to rozčiluje? Tak co. Bude to buď muset snášet, anebo prostě vybouchne, což by mohla být docela legrace. I když si nedovedu představit, co by dělal? Křičel by na mě? Naprosto bez efektu, to vím už teď.
Radši se rozhodnu mu neodpovídat a budu bláhově věřit, že mi nelže a říká mi pravdu, avšak prostě... nepřijde mi to tak, vím, že mi v některým věcem pravdu říká, ale v některých mi přijde, že ne. A nevím co je pravda, ale on mi to očividně říct nechce. Anebo jsem prostě jenom paranoidní, to je taky dost možné.
"A ona na nás teď kouká z nebe a směje se té tvojí stydlivosti," oznámím mu naprosto přesvědčeně, přičemž se pousměji, když mi věnuje smutný úsměv a opět sáhnu po jeho ruce. "Bude to dobrý, nakonec to zmizí, slibuji," dodám nakonec a tiše si povzdechnu. Jak ho mám asi rozveselit? Jak zajistit, aby se opět tak pokřiveně usmíval? Nebo udělat prostě něco, aby se netvářil tak smutně..?

"Nikdy nevíš, čeho je dívka jako já schopna," zazubím se na něj. Neměl by mě provokovat. Je pravda, že bych se asi neodvážila, už jenom kvůli tomu, že to není můj manžel, tudíž bych takové věci říkat, dělat, dokonce bych nad nimi ani přemýšlet neměla! Avšak z nějakého neznámého důvodu si nemůžu pomoct. Je to možná tou jeho povahou... nebo já prostě nevím, proč se v jeho přítomnosti chovám tak šíleně, dětinsky a proč mi pořád tluče srdce tak rychle. Nechápu to, nevyznám se v sobě samé.
Neříkám, že ty životy jsou nejhezčí a nejrůžovější, ale každému se prostě stalo něco, co je nějakým způsobem ovlivnilo, ať už kladně či záporně a to je svým způsobem zajímavé, takže by se mohl přestat vztekat. A ráda bych se zajímala o to, v čem mi lže, avšak jaksi k tomu nemám možnost.
"Nemáš za co, od čeho jsem tady?" podá mu řečnickou otázku, přičemž se spokojeně zaculím, když mi oplatí stisk ručky. Jeho další otázka mě ale vyžene do sedu. Nechci mu lhát, ani nevím, co bych mu o sobě měla říct a bojím se, že kdyby se mě vyptával, všechno bych mu to vyžvanila a to nechci.
"Ehm... Právě jsem si uvědomila, že musím jít pomoct s něčím Mary, potřebuje mě, moc mě to mrzí," začnu blekotat, přičemž pomalu pustím jeho ruku, abych mu mohla mírně prohrábnout vlasy. "Ještě odpočívej, ano? Zítra.. nebo tak nějak by měl být ten soud. Tak... na shledanou," brouknu rychle, udělám rychle pukrle a už se ženu hezky pryč, co nejdál od něj a jeho otázek.

Protáhla jsem se a pak se omyla, večer bylo vystoupení a já si oblékla upnutou sukni ve stylu mořských pan, na rozdíl od těch běžně rozevlátých co nosím, protože nechci aby mi chytla od ohně. Vlasy jsem si spletla do hustého velkého copu a svázala pentlí. Nožky byly bosé a oči byly orámované černou tlustou linkou jako u egyptských královen. Vyšla jsem ven a začala si vázat ruce do plátna abych si je nepořezala a nepopálila. Otočím se za hlasem, který uslyším za zády. "Ale Sire Ramiro, jakápak já jsem lady? Jsem jen kejklířka..."" Udělám neumělé pukrle a zasměji se zvonivě. "Jak se daří? Co vaše ruka? Když jsem vás viděla naposledy, tak vám nebyko zrovna nejlépe." promnu si paži, která už je zahojená a zakončená jen nějakou malou jizvičkou.

Nakloním hlavinku na stranu a uculím se. Vypadám jako nějaká arabská princezna nebo tak, díky tomu nezvyklému oblečení a líčení. "Tak to si nechám líbit Sire..." Mrknu na něj. Mávnu rukou. "Kdepak, nezachránila, to vy jste bojoval statečně, já nic neudělala." Od té doby dělám že se to nestalo, že jsem nekouzlila, že moje moc nevytryskla. zkrátka to neexistovalo a hotovo. Vyděsilo mě to tak, že jsem se bála vyjít na ulici ještě týden. "Nijak, dejte si korbel medového piva a podívejte se na naše vystoupení, a pak ho třeba oceňte bude-li se vám líbit...za chvíli to začne..." povím mu a pak poslouchám jak se ruka hojí. "Mohla bych vám uděla bylinkovou směs, která by vám pomohla s hojením co myslíte?" zeptám se ho a upiju z korbele který mám u sebe.