|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 16, 2017 18:01:55 GMT
Já a urazit se? Cha, to určitě ne. Jen jsem jí chtěl dokázat, že nehodlám jít nikam, kam mě chce dostat. To bylo přeci jasné! Probodl jsem ji ublíženým pohledem žlutých očí. Takže, ač jsem si způsobil nepříliš příjemnou bolest, sekl jsem sebou opodál na zem. Mé štíhlé, ale přesto silné vlčí tělo si teď hovělo na boku, přesně na té straně břicha, kde byla ta zatracená rána. Emmelinina reakce mě však vystrašila, mi vlci jsme plachá zvířata a já se,... nebál, jen jsem nebyl zvyklí lidskou blízkost, protože, když už jsem se k člověku ve vlčí kůži přiblížil... bylo to proto, abych jej zabil. Proto po jejím okomentování mého stavu instinktivně, aniž bych opravdu chtěl, chňapnu po její ruce, jíž mě pohladila po boku. Moje ostré zuby scvakly jen milimetr od její hebké kůže. Nevaroval jsem ji zavrčením, či jakýmkoli jiným zvukem... nebyl jsem pes. Vzápětí opět vyskočím na nohy a odběhnu dál z jejího dosahu.
Tentokrát na ni pohlédnu vyloženě zvířecím pohledem, jež ji měl varovat. Hodlal jsem ji přinutit k tomu, aby se vrátila dovnitř, kde je teplo a bezpečí.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 19, 2017 18:37:00 GMT
Nechápu, proč nechce jít, jakožto zvíře by se měl mezi lidmi cítit nepříjemně a vím, že to tak i je, cítím to, tak se ptám. Proč nechce odejít? Chápu, že má jakousi hloupou mužskou hrdost, které se nelíbí, že by měl přijmout pomoc od holky a ještě k tomu od člověka, ale proboha! Nemůže tady jen tak pobíhat, musí prostě hezky pryč, za brány, daleko od lidí, kterým by mohl ublížit.
Ach ta mužská ješitnost, taky se naštvou a urazí kvůli každé hlouposti. Je sice pravda, že i ženám se hromada věcí nelíbí, avšak my nemáme žádné proti své názory vyjadřovat, máme prý držet hubu a krok. Je ale i pravda, že ne všechny si to nechávají líbit, chtějí být slyšet, mít též nějaké právo a já bych se mezi ně mohla též považovat. Přeci jen utéct od manžela, rodiny, naprosto spontánně už snad něco znamená, ne?
Úlekem a zděšením ucuknu rukou, jakmile uslyším cvaknutí a uvidím ty veliké zuby, které by mi klidně mohly bez milosti prokousnout celý dlaň. Přitáhnu si ji raději na hruď, přičemž ucítím, jak se mi zrychluje puls a ztěžuje dýchání, není to moc příjemné, avšak i tak se dokážu uklidnit, přičemž k němu opět natáhnu tu samou ruku, ale radši se nehnu.
"Omlouvám se, jen-jen... musím najít svoji kočičku a to nemůžu, dokud si nebudu jistá, že nikomu neublížíš. Takže, prosím, chápu, ta vaše mužská ješitnost a to že jsi divoký vlk a tak... ale... stále nemůžeš tady mezi lidmi pobíhat," zamumlám tiše. Snažím se znít klidně, ale trochu se mi z toho šoku chvěje hlas. Pomalu se narovnám, přičemž si druhou rukou přitáhnu plášť blíže k tělu a opět zdolám pár kroků směrem k tomu vlku.
Já si prostě nedám říct, jsem holt tvrdohlavá žena, navíc musím najít Mellisku, nechci ji nechávat někde samotnou.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 23, 2017 18:53:10 GMT
Leknutím ode mě ucukla rukou, ale to já už byl na nohou, vzdalujíc se od ní. Do vzduchu se vznesl pach jejího strachu, tak sladký a opojný pro vlčí čich. Jenže, tohle nebyla má kořist, tohle byla dívka na, které mi i v této podobě záleželo. Aniž by se pohnula, znovu natáhla svou ruku před sebe mým směrem. Holka jedna paličatá! Prolétlo mi hlavou, když jsem jí pozoroval divokým pohledem. Hlas se jí mírně chvěl, když na mě opět promluvila a já jen natočil mírně hlavu ke straně. I tak jí bylo odpovědí téměř neslyšné zavrčení, nebylo však agresivní, ale nesouhlasné.
Udělal jsem krok vzad, když se narovnala a opět se pokusila přiblížit a mě došlo, že mi nezbývá nic jiného, nežli se jí ztratit z očí. Hodlal jsem tu zůstat do brzkého rána, tak abych se včas stihl vrátit na ošetřovnu, ale tentokrát budu jen stín, který ji bude provázet a hlídat, aniž by si ho všimla. Lišácky jsem na ni pohlédl a tu ránu vyrazil pryč. Ztratil jsem se ve tmě, udělal jsem to tak, aby to vypadalo, že jsem utekl směrem pryč z města. Ale chytře jsem to oběhl dalšími uličkami, které jsem jako voják už dobře znal a dostal se jí do zad, tichý a velice dobře schovaný.
|
|
|
|
Podhradí
Apr 23, 2017 20:00:04 GMT
via mobile
Post by Emmeline Dove on Apr 23, 2017 20:00:04 GMT
Je to překvapivé, hloupé, nechápu, jak takto můžu riskovat s divokým vlkem. Jsem asi prostě blázen, No, nedá se nic dělat.
Jenže najednou ten vlk uteče. Překvapeně zamrkám a zmateně se začnu rozhlížet kolem sebe. Pak si ale uvědomím, proč jsem to vlastně vyběhla ven z domku a okamžitě si přitáhnu plášť blíže k tělu. Rozběhnu se směrem do veřejných stájí, musím Mellisku najít, nějaký vlk se mi úplně vypaří z hlavy.
Chvíli to sice trvá, ale nakonec se vracím domů společně s Melliskou v náruči.
Vejdu dovnitř, kde už na mě čeká Mary, ptajíc se mne, proč a kde jsem se tak dlouho zdržela. Nepovím jí pravdu, radši zalžu, v tomto už jsem přeci jen přeborník.
Poté si tedy svléknu plášť a jdu si lehnout k sobě do postele, pořádně se zachumlávajíc do peřiny, protože je mi zima. Mellisku stále držím u sebe a trvá mi dlouho, než se propadnu do snů. Přemýšlím nad Archerem, nad tím vším, co se v posledních dnech událo a i přes to, jak jsme se nepohodli, usínám s úsměvem na rtech a myšlenkou na mého milého. Je to prostě šílené.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 23, 2017 21:27:47 GMT
Byl jsem jí stínem, když zašla do stáje pro svojí kočku a stejně tak, když se vrace zpět do domů. Pak jsem své vlčí oči upíral do okna, kde se již nesvítilo pár hodin. Popravdě, málem jsem usnul a zapomenul se vrátit. Únava a vyčerpání přišly i na mě. Moje hlídka byla pro dnešní noc u konce... Emmeline byla v bezpečí. Na východě už světlala obloha, byl čas se vrátit, aby nikdo nezjistil, že jsem vůbec odešel a také, aby mě nikdo nezahlédl ve vlčí kůži uprostřed města. Naposledy jsem se ohlédl k malému stavení a vypařil se do ubývající tmy, míříc k felčarovi na ošetřovnu.
Proměna zpět byla rychlá a ani tak bolestivá, jako když jsem se měnil do vlka. Jediné, co mě při tom vlastně bolelo byla ta hloupá rána ve břiše. Oblékl jsem se do kalhot a košile, načež jsem vklouzl pod přikrývku na svém lůžku. V hlavě mi hučely myšlenky na Emme a to, co se mezi námi stalo. Proklínal jsem se, že jsem ji urazil... ublížil jí, s dívkami jsem to prostě neuměl pokud šlo o něco více. Ale i tak jsem rychle usnul, byl jsem unavený z toho všeho, co se stalo. A tak jsem odplul do říše snů a nočních můr.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 24, 2017 5:15:36 GMT
Ráno mne probere zpěv ptáků a taky to že mi sluníčko málem svítí do tváře. Nespokojeně zafňukám, bylo jsou dlouho vzhůru, nemohla jsem usnout a teď za to platím krutou daň v podobě nevyspalosti. Tiše si povzdechnu, překulujíc se na druhý bok, na což nehezky reaguje nějaká malá věc pode mnou. Zamňouká, zasyčí a snaží se vydrat zpod mě. Teprve poté se prudce posadím, okamžitě berouc Melisku do náruče, přičemž ji začnu hladit po srsti a snažit se jí domluvit, aby se na mne nezlobila. Následně si též všimnu Mary, která už pilně pobíhá kolem a chystá nám snídani. Popřeji jí dobré ráno, přičemž se vyhrabu z postele a začnu se převlékat do nějakých alespoň trochu ucházejících šatů s volným korzetem, obyčejným zavazováním na zádech. Nemá vůbec rukáv, proto si přes sebe ještě přehodím nějaký šál, aby mi nezmrzla ramena a začnu si rozplétat ten cop. Když mi Mary nabídne snídani, s menším úsměvem odmítnu. Nemám hlad, navíc chci jít navštívit Archera a trochu to s ním dát do kupy, protože jinak nevím, co bych měla dělat. Jakmile mám vlásky rozpletené a už zase mi splývají až k pasu, omyji si obličej studenou vodou a rozloučím se s Marry a Melliskou.
Teprve teď se vydám ven z našeho malého domku směrem k lazebníkovi. Snad nebudou spát, je už celkem pozdě, slunce je obloze, kolem to už celkem žije. Lehce zaklepám na dveře a jakmile uvidím lazebníka, udělám takové rychlé pukrle, snažíc se mu následně nakouknout přes rameno. "Ještě spí?" zeptám se opatrně. Ten muž přede mnou zrovna nevypadá nadšen z mé návštěvy zde, ale co je mi po něm, mě jde hlavně o Archera. "Mohla bych, prosím, za ním?" otáži se opět, když mi stále stojí v cestě. Jakmile mě pustí dovnitř, poprosím ho, jestli by nemohl... pryč, trocha soukromí by neuškodila, i když ten poraněný muž na lůžku ještě spí.
Spokojeně se usměji, když lazebník odejde a jdu si kleknou před Archerovo lůžku, přičemž ho lehce pohladím konečky prstů po tváři. Snad má tvrdé spaní. Pomalu mu vyhrnu nahoru košili, kontrolujíc, zdali je ta jeho rána v pořádku. Když ji spatřím, okamžitě se mi vybaví ten vlk ze včerejška. Taky bych tady poraněný. Ale nespojím si to, jak bych mohla, nic o tom druhém světě nevím. Pomalu po té ráně přejedu prsty a tiše si povzdechnu.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 24, 2017 16:50:15 GMT
Usnul jsem vcelku tvrdě, vlastně jsem tak tvrdě už dlouho nespal... vždy mě vzbudilo totiž sebemenší šustnutí. No, tentokrát jsem byl fakt znavený, skoro tak, jako po nějaké bitvě, ač to bylo o mnoho horší. Navíc, byla to bezesná noc, po dlouhé době mě neprovázela žádná noční můra. Proto jsem na lůžku klidně oddechoval, zatímco se mé tělo regenerovalo. Ano, my vlci se regenerujeme mnohem lépe, nežli lidé, rychleji a netýkají se nás nemoci. Řekl bych, že snad jediná výhoda, co sebou proměna přinesla. Snad proto mě nevzbudily hlasy v místnosti, zvuk kroků, ani letmí dotek prstů na tváři. Nadále jsem nevnímal svět okolo sebe, netušíc, jak pozdě vlastně je.
To až dotek přímo na ráně, jemná bolest mě vytrhla z hloubky mého vědomí, tvrdého spánku. Začal jsem se pomalu budit, vnímat okolní zvuky a vůně, ale oči jsem měl stále zavřené. Byla tu. Opravdu přišla a já tomu nevěřil! Ne po tom, co jsem jí provedl. Bál jsem se, ano opravdu bál, že jsem ji urazil, naštval, a proto mě už nebude chtíti vidět. Spletl jsem se, tedy alespoň v tom, že nepřijde. Její jemná květinová vůně prostoupila místností, uklidňující a dokonalá. Každý její nádech a výdech, klidný tlukot srdce, všechno to, co mi dávalo informace, aniž bych otevřel oči. To až po chvíli je maličko nastevřu, tak aby si toho nevšimla, předstírajíc, že stále spím, tedy, alespoň prozatím... chtěl jsem prodloužit tu chvíli, kdy byla v mé přítomnosti naprosto uvolněná, s vědomím, že ji nevnímám, protože tvrdě spím. Tu chvíli, kdy se nebudeme muset ponořit do jakkoli nepříjemného hovoru o včerejším dni, o tom, co se mezi námi odehrálo a řešit to. Byla jako víla, nymfa... nezkutečně překrásná a tak jemná. Její nádherné kadeře zlívaly na podle její půvabné tváře a já toužil se jí dotknout. Jak jen mohlo být možné, že mě za pouhé dva dny takto očarovala?
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 24, 2017 17:14:28 GMT
Božínku, kdybych tak věděla, že nespí tak by to nedopadlo zrovna nejlépe. Asi bych utekla nebo tak něco. Odhrnu si vlásky za uši, protože mi neustále překážejí ve výhledu a nespokojeně nakrčím nos, když si všimnu, že ta rána je snad nějaká menší. "Pane Bože, ty jsi divný muž, Archere de Crossi," zašeptám si sama pro sebe pod nos. Není možné, aby se to hojilo tak rychle, jen se mi zdá, nic víc, mám přeludy, protože jsem nevyspaná a tohle všechno.
"Ale já jsem divnější, kdybys jen věděl," oznámím mu tiše a uchechtnu se, přičemž mu opět konečky prstů přejedu po té ráně. Poté mu ale košili opatrně sroluji zase dolů a pomalu ho přikryji dekou až po krk. Proč já se o něj vlastně pořád takto starám? Snad špatné svědomí nebo co? Určitě ano, nic jiného to být ani nemůže, prostě mám špatné svědomí, protože tohle se mu stalo kvůli mě, což mi tíží mysl. Když se ale na něj podívám, do toho jeho obličeje, vím, že to doopravdy špatné svědomí není. Chci se k němu přitisknout, políbit ho a netuším proč. Nikdy jsem nic takového necítila, navíc ho vůbec neznám, nic o něm nevím. A sice jsem romanticky založená osoba, ale na lásku na první pohled doopravdy nevěřím, to je jen výmysl, který se cpe do hlavy obyčejným dívkám. Kterou jsem já už vlastně taky. "Nedovolíš, aby mě našli a odvedli, že ne? Protože pokud mě najdou... nechci se vdát," zašeptám s povzdechem, kroutíc nad svými myšlenkami hlavou, přičemž se mi srdce rozbuší rychleji, když pomyslím na to, že bych se měla vdát, být s někým jiným, jiným mužem, pod dozorem, protože by mi nikdo nevěřil, všichni by si mysleli, že bych se opět pokusila utéct a vlastně by měli pravdu.
S dalším tichým povzdechem vstanu, přičemž mu lehce odhrnu vlasy z obličeje, pousměji se, a poté se otočím na odchod. Musím ho nechat spát, potřebuje odpočívat.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 24, 2017 20:19:19 GMT
Opatrně jsem ji okamžik pozoroval, když si zastrčila své kadeře za ouško a prohlížela si mé zranění. Buď se jí nelíbil stav té rány, nebo si všimla, že je již mírně zacelená, rozhodně více, nežli by u člověka měla být. Doufal jsem, že to byla spíše ta první možnost. Zavřít pootevřené oči mě donutil až její hlas. Co tím myslela? Musela si určitě všimnout rychlejšího hojení mého zranění, sakra! Kdybych jí tak mohl říci pravdu, vše by bylo... nevím, snad by to vyšlo nastejno. Více mě však zaujme další věta, která opustí její ústa. Co přede mnou skrývala ona? Chtěl jsem o ní vědět všechno! Ale samozřejmě ji nehodlám nijak nutit. Opět se svými prsty dotkla mé rány a já měl co dělat, abych sebou necukl. Nebylo to příliš příjemné, ač rozhodně lepší, nežli prsty lazebníka. Po té mi stáhla košili dolů a přikryla mě. Peřinu jsem měl pomalu až pod bradou a málem se z pod ní alespoň částečně vyhrabal. Bylo to od ní hezké a milé, ale já prostě jen málokdy snesl mít ruce pod peřinou. Asi bylo neslušné, dělat, že spím a vlastně ji takto sledovat, stejně, jako má noční návštěva ve vlčím těle. Kdyby se to dozvěděla, Bůh ví, co by si o mě pak myslela! Chovám se, jako hulvát, nevychovaný bídák!
Nakonec jsem se málem prozradil tím, že jsem se na poslední chvíli udržel a neotevřel oči, vytřeštíc je na ni v nechápavé otázce, o čem to vlastně mluví. Musel jsem stisknout dlaně pod peřinu v pěst, jak se mi tělem rozlil adrenalin, pohoršen tím, že by jí mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Tak moc jsem jí chtěl slíbit, že to nikdy nedopustím, nedovolím! Zaprodal bych za ní duši a zničil každého, kdo by se jí chtěl jen nehezky dotknout.
Ale kým byla, že měla takové obavy? Za koho se měla vdát? Nerozuměl jsem tomu a to mě rozčilovalo! A když se jí roztlouklo srdce rychleji, v myšlenkách jsem pronesl slib: Nikdy nedovolím, aby tě našli a odvedli, ať už mluvíš o komkoli a o čemkoli. To ti slibuji.
Ozvalo se další povzdechnutí, doprovázené vrzavými zvuky dřevěné podlahy, jak vstávala. Ucítil jsem lehoučký dotyk na svém čele, když mi odhrnula vlasy spadající do mého obličeje. Nechtěl jsem, aby se mě přestala dotýkat... Pak se otočila a ozvaly se její kroky. Lehce jsem pootočil hlavou, jako bych se právě probral a zamžoural jsem na ni modrozelenýma očima. Nemohl jsem ji přeci nechat odejít! "Ty už odcházíš?" Optal jsem se ospalým hlasem a lehkým úsměvem na rtech.
|
|
|
|
Podhradí
Apr 24, 2017 20:35:03 GMT
via mobile
Post by Emmeline Dove on Apr 24, 2017 20:35:03 GMT
Kdybych věděla, že je mu to nepříjemné, nechala bych toho, ale vzhledem k tomu že jsem to nevěděla... tak... mě to ani nenapadne vlastně, že je mu nepříjemné, ale i tak se té rány snažím dotýkat co nejjemněji, nechci mu ještě více ublížit. Chudáček můj malý. Tohle si nezaslouží. A i tomu ještě to řízení, je to neuvěřitelné. Proč musí každý kvůli mě mít takové problémy?
Po pár větách, které si spíše mumlám sama pro sebe, se tedy zvednu, abych se vydala za odchod, v čemž mi ale zabrání Archerův hlas.
Vykulím očka, zalapám po dechu a srdce mi začne tlouct rychleji. "Archere, nechtěla jsem... tě-tě probudit. Jen jsem tě potřebovala zkontrolovat, abych se ujistila, že jsi v pořádku," začnu mu roztřeseným hlasem vysvětlovat důvod svojí návštěvy, přičemž se k němu otočím čelem a vrátím se o těch pár kroků směrem k posteli, vedle které opět lapnu na zem.
"Jak ses vyspal? Co ta rána? Bolí to moc?" začnu ho bombardovat otázkami i přesto, že se očividně teprve probudil. Anebo už je vzhůru delší dobu? To snad ne.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 25, 2017 16:47:38 GMT
Asi jsem ji polekal, protože zalapala po dechu a srdíčko se jí splašeně roztlouklo. Ihned se mi začala omlouvat za to, že mě probudila a vrátila se zpět ke mě. "To nevadí, jsem rád, že jsi přišla." Pousmál jsem se, když jsem vytáhl ruce z pod peřiny a promnul si oko. Popravdě, nelíbilo se mi, že je na zemi... ještě se nastydne. Nežli však stihnu cokoli namítnout, zavalí mě otázkami. "Vcelku dobře, děkuju za optání a co ty? Jak jsi se vyspala ty Emm?" Pohlédl jsem na ni a pak pohlédl směrem k ráně na svém břiše, téměř na boku. "Už moc ne, je to mnohem lepší. Jen nemůžu vydržet tady, nejsem zvyklí nic nedělat." Tiše se zasměji, nad svou netrpělivostí a mírně se na posunu dozadu, tak abych napůl seděl.
"Neměla by jsi sedět na té zemi, Emmeline. Nastydneš se." Zamručím nespokojeně a přejedu po zároveň starostlivým a přísným pohledem. "A to bychom se potom nemohli vidět." Dodám opět se smíchem a hlavou pokynu, aby se sedla na postel vedle mě.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 25, 2017 17:26:32 GMT
Ano, polekal mě, nečekala jsem, že se vzbudí, že ho já vzbudím. Jak jsem ale mohla být tak bláhová? Vždyť je to voják, je pochopitelné, že nemá tvrdý spánek, naopak ho musí mít lehký, aby se mohl kdykoliv probrat, a kdyby něco tak bojovat. Nedokážu si ho představit v boji. Vždyť jen s té rvačce s tím... tím divným individuem vypadal tak zuřivě, bylo to šílené. Jak by v tom případě asi vypadal v opravdové válce?
Pousměji se, když mi oznámí, že je rád, že jsem tady. Kdyby řekla, že mi to nelichotí, lhala bych. Líbí se mi to, jak hezky se ke mě chová, i když mě to i trochu znervózňuje, protože jsem nepotkala moc mužů, kteří by se k nám ženám chovali s nějakou úctou, respektem. Možná proto jimi taky tak trochu opovrhuji.
Nenastydnu, jsem odolná, mám silnou imunitu. Nemusí se o mě bát, budu v pořádku a vlastně ani nestihne protestovat, to je dobře. "To jsem ráda. No.. Vcelku dobře," zopakuji jeho slova a zachichotám se. Možná se občas chovám dětinsky, ale snad ještě mohu, ne? Jsem v podstatě ještě dítě, sice už žena, ale stále jsem věkem dítě.
"Já ti klidně budu dělat společnost. Můžeme dělat spoustu věcí," to je snad poprvé, co mě při mých vlastních slovech napadají různé poměrně.. rozhodně ne nevinné věci, které bych s ním mohla dělat. Zčervenám nad svými myšlenkami jako rajčátko. Hloupá, hloupá, na takové věci mám ještě čas. Potřesu hlavou a zadívá se do jeho hezkého obličeje. "Myslím tím třeba hrát hry, nebo si jenom povídat, anebo se o tebe prostě budu starat," upřesním ty činnosti a zazubím se na něj.
"Nenastydnu, jsem odolná," namítnu s lehkým úsměvem nad jeho starostlivostí. Je rozkošný, když se o mě stará. Nevím, čím to je. Asi jsem se zbláznila, určitě jsem se musela zbláznit, protože své chování nedovedu nijak jinak vysvětlit.
"A to by byla škoda, že? Chyběla by mi tvoje velice půvabná tvář," zachichotám se, ale nakonec ho poslechnu a pomalu se zvednu, usedajíc hezky na kraj postele.
"Nechceš něco donést, něco na jídlo, na pití?" optám se ho starostlivě.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on May 1, 2017 15:52:06 GMT
Usmíval jsem se na ni, pro ni žádného úsměvu nebyla škoda. Byla opravdu stále téměř, jako malé dítě, ale já ve svém věku někdy také.. takže nemůžu nic namítat. Jen jsem se zasmál a zakroutil hlavou, když zopakovala má slova. "Dobře" Přitakal jsem a přestal se smát. Nad jejími dalšími slovy jsem jen těžko zadržoval smích, jež mě před chvíli přešel. Věděl jsem, že to nemyslí nijak dvojsmyslně a bylo to od ní milé, ale druhou věcí bylo, co jsem si pod tím představil já sám. No, myslím, že to nebudu raději rozebírat, každopádně i jí samotné došel po chvíli celkový význam toho, co tak nevinně řekla a na tváři se jí objevil dost výrazný ruměnec. Přiváděla mě k šílenství... "Vím, co jsi tím myslela." Ujistím ji, i když jsem nedokázal skrýt své pobavení. "Je to od tebe hezké Emm, děkuju, ale... Nechci tě zdržovat, nebo tak něco." Výmluvně jsem na ni pohlédl, myslel jsem to vážně, ačkoli mi stále škubaly koutky. Na druhou stranu mi bylo jasné, že pokud si něco usmyslí, nehne s ní nic, to už jsem si stačil všimnout včera v noci. Proto jsem nic víc nenamítl. "Hry? Jaké hry bys chtěla hrát tady? Moc jich neznám." Usmál jsem se a pohlédl na ni se zájmem.
Něžně jsem se na ni usmál. "Netvrdím, že nejsi, ale náhoda je náhoda." Nenechám se odbýt a nakonec se shledám s úspěchem, po dalších slovech, jimiž mi úsměv ještě rozšířila se zvedla a posadila vedle mě na lůžko. "Ano! Umřel bych tu nudou." Přitakám, ačkoli se pro změnu jemně začervenám tentokrát já, pod její lichotkou. Musel jsem se hloupě zasmát nad těmi přehnanými slovy. "Nemám půvabnou tvář..." Namítnu, ne že by mi to od ní nelichotilo, ale říct mi to někdo jiný... Nikdy jsem se nepovažoval za nějak krásného muže... chodil jsem lehce zarostlý, neoholený a s vlasy rozcuchanými do všech stran, jen málokdy jsem se upravil, aby nedělal královně ostudu. Navíc mé jizvy tomu moc nepřidávaly. Spokojenost v mých očích však byla zřejmá, když se posadila nahoru.
Znovu se zavrtím a s úsměvem jí pohlédnu do očí. "Nejsem dítě, ani nejsem nemohoucí Emm, když něco budu chtít, dojdu si pro to. Opravdu ti děkuju, ale nechci tě honit..." Konečky prsů se dotknu její dlaně. Vážil jsem si její starosti, ovšem nebylo její povinností okolo mě poletovat a starat se a já nehodlal jen ležet.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on May 1, 2017 18:49:18 GMT
Nejsem si popravdě moc jistá, jestli se směje mě anebo se mnu. Doufám ale v to první, protože kdyby se mi smál. No prostě to není zrovna příjemný pocit. Měla bych se ale přestat chovat jako malé dítě, jenže proč bych s tím měla přestat? Nevypadá to, že by byl nějak naštvaný nebo něco podobného, tudíž s tím nemusím snad přestávat. Občas si snad můžu dovolit chovat se jako dítě, no ne?
Ví, co jsem tím myslela? To je dobře, avšak ruměnec z mých tváří to nesmaže, protože to co mě napadá... nikdy v životě jsem nad tím nepřemýšlela, nebyl k tomu důvod, ani jsem nevěděla, koho si tam představovat, avšak teď už vím a to je možná snad ještě horší.
"Nezdržuješ mě, jsem tady ráda, navíc nemám zatím co na práci," pokrčím lehce rameny. Proč by mě měl zdržovat? Přišla jsem za ním sama, tudíž vlastně já zdržuji jeho, ale je pravda, že ani on toho nemá moc co na práci už jenom kvůli tomu, že má mít klidový režim a hezky odpočívat. "No... Já jich vlastně taky moc neznám. Tam kde jsem vyrůstala... dejme tomu, že jsem se spíše učila číst, psát, tančit a takové další věci. Tak si prostě můžeme jen povídat," zasměji se a radši uhnu pohledem někam bokem, když na mne pohlédne.
Ano, nakonec jsem tedy svolila a poslechla ho. Sice jsem odolná, avšak nechci riskovat nějaké šílené nemoci a aspoň už mne tak nebudou bolet nohy. "To věřím, musí to tu být strašné," přitakám s povzdechem. Nevydržela bych být na jednom místě celý boží den, asi bych se ukousala nudou. Pohlédnu na něj a potulně se zachichotám, když se všimnu červeně v jeho tvářích. "Ale pane de Crossi, snad se nám nečervenáte?" Slovně ho mírně popíchnu, přičemž se dále pobaveně křením. Poté ale trochu zvážním. "Máš. Možná má strniště a naprosto neupravené vlasy nebo jak vidím tak i pár jizviček, ale pro mne je to půvabná tvář, lidská, citlivá," zamumlám a s úsměvem si ho prohlédnu. Asi holt máme jiný vkus. Mne se líbí takový, jaký je teď.
"Já vím, jen... kvůli mě jsi tady, takže mě asi tak trochu trápí špatné svědomí," šeptnu, oplácejíc mu pohled z očí do očí, přičemž rychle těknu pohledem směrem ke konečkům jeho prstů, které se dotýkají mé dlaně. Poté ale očka opět zvednu a něžně chytím Archera za ruku, přičemž to už nevydržím a radši se podívám někam stranou.
"Co kdybys mi o sobě něco řekl? Vzal sis můj první polibek, kvůli mě jsi se popral a přitom o sobě vlastně nic nevíme," vyhrknu najednou. Jakmile se dostanu k té mluvě o polibku, srdce mi začne silněji bít a červeň se mi žene do tváří.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on May 1, 2017 22:09:44 GMT
Dobrá, nebudu si nic nalhávat, byl jsem rád, že nemá nic, od čeho bych ji zdržoval. Byl jsem rád v její přítomnosti, cítit její vůni, vidět její úsměv a slyšet její tep. "V tom případě,... více šťastný být ani nemohu." Věnoval jsem jí úsměv a musel se maličko zasmát, když ani ona neznala žádné hry, které bychom na ošetřovně mohly hrát. Venku bylo mnohem více možností, jako malý kluk jsem pořád někde běhal s kluky po lese. "To já svým způsobem také, plus šerm a tak, ale hrával jsem si s kluky z panství venku." Zamyslel jsem se s lehkým úsměvem. "Dobře, snad tě nebudu moc nudit... nejsem zrovna velký řečník." Zasmál jsem se s ní, ačkoli uhnula pohledem, když jsem k ní pohlédl.
"Víc nežli to! Brzy zešílím, jestli mě zítra nepustí do kasáren." Přeženu vyděšený výraz ve svých očích a pak se začnu smát, což mě rychle přejde, když začne mluvit o mém vzhledu. Tohle bylo něco, na co jsem nebyl zvyklí. Takové poznámky na měla jen Marien, říkat mi v provokaci hezounku a tak jí bylo podobné, nesnášel jsem to, vždycky jsem se rozčiloval a ona si ze mě tropila legraci. Nikdy jsem to nenechal jen tak a pak jí to oplatil, popichovali jsme se neustále. A teď Emmelinin potutelný úsměv, to dětské křenění... až příliš mi ji připomínala, ačkoli byla jedinečná, nebyla žádnou náhradou. "Tohle ti nedaruji, počkej až budu v pořádku! Uvidíme, kdo se bude červenat!" Začal jsem jí rozhořčeně, ale se smíchem vyhrožovat, absolutně neuvažujíc nad svými slovy. Ale i já zvážněl, uklidnil se, když pokračovala. Musel jsem sklopit zrak... důvěřovala mi, věřila, že jsem člověk... Přestože hleděla do tváře vlkodlaka, ďáblovy z legend a bájí, bestii z nočních můr. "To ty máš půvabnou tvář, plnou něhy. Lidskou..." Raději jsem se umlčel, jinak bych mohl prozradit příliš... vyděsit ji.
"Nejsem tady kvůli tobě. Jediný kvůli komu tady jsem, jsem já sám. Udělal jsem to z vlastní vůle, bylo to mé rozhodnutí a já jej nelituji, proto si za něj také ponesu i následky. Včetně toho zranění." Řekl jsem vážným a jistým hlasem bez náznaku zaváhání. Myslel jsem to tak, jak jsem to řekl a za tím jsem si stál. "Takže tebe trápit nic nemusí, rozumíš?" Pohlédl jsem jí opět do očí, starostlivě se usmívajíc, ale pohled to byl pevný. Ona mi pohled po celou dobu oplácela, ačkoli na okamžik pohled stočila směrem k našim dlaním. Netušil jsem, jak zareaguje, proto jsem se s lehkým překvapením usmál, když pohled zvedla zpět k mým očím a jemně mě chytila za ruku. Dlaň jsem schoval do té své, o tolik větší, ale ona už můj pohled nevydržela a stočila oči jiným směrem.
Zůstal jsem jí hledět do obličeje dokud znovu nepromluvila, tehdy jsem sklopil pohled já. Bylo sobecké vzít si její první polibek, když jsem nedokázal mluvit o své minulosti, původu... o tom čím jsem. O tom čím jsem, to byl ten největší problém, jež souvisel se vším. Jen kvůli tomu, že jsem vlkodlak žiji tak dlouho, že říct jí, že v minulosti jsem bojoval po boku Krále Richarda Lví srdce, když jsme vedli druhou Křížovou výpravu, neuvěří i, protože je to před více, jak šedesáti lety. V Anglii jsem byl pak psancem a podobně. Co jsem jí tedy měl o sobě říci, aniž bych jí nelhal? Cítil jsem se zahanbeně, byl jsem hroznou bytostí. "Netuším, co ti o sobě mám říci, moc toho není." Promluvím, aniž bych na ni pohlédl. "Narodil jsem se v Anglii a není to tak dlouho, co jsem se sem přistěhoval. Jsem křesťan, ačkoli neuznávám církev. Stal jsem se členem hradní stráže, ale její Veličenstvo mě povýšila mezi své gardisty a stal jsem se osobním strážcem lady Elizabeth." Pousmál jsem se na ni, ačkoli to nebyl příliš upřímný a přesvědčivý úsměv. Nezasloužil jsem ji.
|
|
