|
|
Post by Beatricé on Apr 4, 2017 9:25:06 GMT
Zasměju se a přitakám. "Oheň se dá milovat, uctívat nebo nenávidět, když jej naštvete a zničí vás, ale ne zkrotit..." Zamrkám laškovně. Ubráním se chuti pohladit jeho hladkou pevnou hruď, zatraceně proč já mám takovou slabost pro hezké muže, tenhle je očividně zasoustředěný na to, někoho ulovit a podmanit, a k tomu jsem já naprosto ale naprosto nevhodná, on to ví, a přesto jako stovka před ním si myslí, že on bude ten co mě dostane. Proč ta láska a touha vlastnit tolik lidi svírá? Proč mají potřebu dělat že jsou něco víc než zvířata? Poháněni pudy a touhou? Já jsem jako vítr, nestálá, někdy hladká někdy hladící, někdy prudká a drsná, ničící a plenící. A miluju to, jsem to já. Zanořená do vody uvidím jeho mužnost a vím, že neodolám pokušení, které mi tu tak očividně nabízí. Nakloním hlavu na stranu a usměji se když se ponoří ke mě s lichotkami, které jsou zkrátka jen konstatováním skutečnosti, nejsem skromná co se týče mého těla, možná nemám vzdělání, nejsem sofistikovaná ale moje tělo se bohům povedlo a nevidím důvod proč dělat že ne. Je jen pokrytectvím říkat ach ne pane tady a tady by to šlo lépe...kulové, nešlo tohle tělo je tělo bohyně. "Ani vám bůh nedal poskrovnu...jste jako snědý zázrak, vaše pleť oči jiskřící a mužnost býka jistě nenechá ženy kolem vás chladné.." Zašeptám k němu a plazivě se přetočím abych skončila na jeho klíně. Dívám se mu do očí, dávajíc si pozor abych nezavadila o jeho mužnost, ne ještě chvilku provokování.
|
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Apr 4, 2017 17:23:32 GMT
„Raději a pouze to druhé.. třetí určitě ne a u prvního oba víme, že by to nemělo dlouhého trvání.. možná…ale to je teď irelevantní.“ Přejedu si svůdně po těle, než ruku natáhnu k ní a dám ji pramínek vlasů za ucho. „Přesto… mé lóže nejsou pro každou.. mám na každou z nich upomínku…trojice žen… a teď.. možná budete ve čtvrtá… „ Šeptám a začnu i já provokuji, když se ke mně začne choulit a takřka se otře o mou chloubu. Jemně se nakloním. Přiložím své horké rty na její krk a jemně, ale dlouze ji políbím. „Sloužit ohni… zajímavé slovní spojení…opojné…plné nebezpečí, ale možná plně skryté rozkoše.“ Vydechnu a uvelebím se víc o stěnu, abych ji mohl sledovat ty přenádherné plamínky v jejích očích. „ vaši kráse bych hned podlehnul… kdekoliv a kdykoliv.“
|
|
|
|
Post by Beatricé on Apr 4, 2017 18:57:02 GMT
Nevím už ani co bylo první a druhé, zkrátka jistě pochopil moje myšlenky a pokud ne? Jsme vítr neřeším jak mě lidé přeberou já konám, a to jak to vezme on? To je přeci na něm, to neovlivním. Nechám jej mě pohladit a jemně s sebou zavrtím, konečně přitisknu své ručky na jeho hruď a zatetelím se. "Nikdy už na ty tři nevzpomenete až poznáte mě..." Usměji se k němu, když mu to zašeptám do ucha, které pak skousnu a políbím pod ním. Pak ucítím jak přesouvá své rty na můj krk, zakloním jej a nechám jej laskat mou labutí šíji, , cítím jak se mi po těle tvoří husí kůže. Odtáhne se a velebí, zaculím se k jeho slovům a přitisknu jej silně ke stěně dlaněmi o ramena. Zavrtím se na jeho klíně a tentokrát se o chloubu otřu a velmi velmi necudně. "Já přeci vím...neodoláte ohni, i kdbyy vás měl spálit..." Zašeptám a slíbávám si cestičku dolů po jeho krku až k hladině vody, jemně zaryju nehty rukou, které se svezly po jeho hrudi do břišních svalů.
|
|
|
|
Post by Ali al-Malik on Apr 5, 2017 19:21:03 GMT
Vydechnu, když její klín natiskne na mou chloubu a já se ochvěji. „Možná..možná zmizíš jako pára..“ Zašeptám. Skláním se k ní a jemně ji mezi rty uchopím ušní lalouček a žmoulám. „Tak nádherné tělo… spal mě…“ šeptám, když ucítím její zoubky a já vzdechnu. „pravda… zvláštní, že by nen oheň byl už nevinný..“ zašeptám natlačený ke zdi a trošku provokativne mrknu a vypláznu jazyk.Cítím její hebké prsty a smyslné nehty, které se zatnou do mé kůže a nechávají za sebou menší cestu. „oheň si už tvoří značky… tenhle oheň…sloužit mu jest málo…“ Natáhnu ruky a obejmu ji. Chytnu její zadek začnu jej lehce masírovat. „ jaké jsou vaše sny…a touhy… toužím je splnit všechny..“ vrhnu se na její krk, který postupně zdobím rudými fleky něžných, ale vášnivých polibků.
|
|
|
|
Post by Beatricé on Apr 6, 2017 14:39:04 GMT
Laská mě a já jeho, je to jako extáze, jeho snědé tělo mne dráždí, nehty zaryté do jeho hrudi. Vydechuji horký vzduch z plic a jsem velmi roztoužená. Jeho lichotky mě opájí, luxus kolem, ta vůně a vše mne omamuje. Je to lákavé, tak lákavé jako zakázané ovoce. Je to tak blízko, ale cítím také varovný hlas. Něco jako hrozbu, hrozbu mojí svobody, cítím z něj majetnickost. Neudržím se, chci jej a nemyslím na nic jiného, již chci využít jeho lačného těla, když uslyším cinkání, nejprve mi to nedochází, ale pak si uvědomím že odbilo pětkrát."Sakra!" Zakleju a vyskočím z vody div se nepřerazím, vezmu plátno a začnu se spěšně oblékat. "Zapomněla jsem, musím musím jít, pane..." Mrknu na něj a políbím jej na rozloučenou vášnivě. Oblečení se na mé zpolamokré tělo lepí a tak jsou vidět některé části, které by neměly. Zatočím se jako víla a zmizím, zapomněla jsem na vystoupení, měla bych veliký průšvih...
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 10, 2017 17:33:16 GMT
Přeci jen ke mě pohlédla, když jsem si začal sedat a svou dlaní mě opět zatlačila do lehu. I přes nahněvání se o mě bála, to bylo hezké, ale nezmírnilo to můj pocit vinny, že jsem ji ranil. Lehce přikývnu na její prosbu a více neodporuji, jako malý kluk před svou mámou, celkem ironie, vzhledem k našemu věkovému rozdílu.
Opět přikývnutí, abych ji ujistil, že budu odpočívat, když si to přeje, ale sám jsem moc dobře věděl, že to nedodržím... nedokázal jsem jen ležet. Nedokázal jsem být v klidu, navíc teď stažen ze služby... ukousal bych se nudou. "Neboj, budu." Další ze lží, jež jsem se musel odnaučit používat. Bylo zvláštní, když mě přikryla, vážně jak malé dítě, já přeci nebyl nemohoucí! Protestoval jsem v myšlenkách, ale na druhou stranu, bylo to milé, příjemné... nezvyklé. Svou malou, jemnou ručkou mě pohladila po strništěm pokryté tváři a já spokojeně přivřel oči. "Budu se těšit." Pousměji se na ni a sleduji její elegantní pukrle. "Na viditelnou." Odvětím, když se rozejde ke dveřím, ve kterých mi zmizí a já ucítím nepříjemný pocit prázdnoty. Byl jsem rozhodnutý, že dnešní noc rozhodně nestrávím v téhle holé místnosti, ani v lidské kůži, ale jako vlk někde venku.
Proměna nebyla příjemná, ale to nikdy. Už to nebolelo tak, jako první roky, ale stále to nebylo nic hezkého. Zranění mě při ní pálilo, jako čert a snad i kvůli němu trvala o něco déle, nežli normálně. Teď už to bylo ovšem za mnou a mé dlouhé silné nohy tiše došlapovaly na městské dláždění. Stříbrnou srst mi čechral stále chladný noční vánek, zatímco jsem následoval její vůni. Nebylo to dlouho, co opustila místnost, ve které jsem měl i teď trčet a tak bylo snadno chytit její stopu. Když jste dobrý lovec, je to naprosto snadné. Jenže, tady jsem nebyl v lese, ale ve městě, na místě, kde se v této podobě normálně nepohybuji... co by na to řekli obyvatelé, kdyby potkali v ulicích trochu většího vlka... jistě by měli radost! Ohromnou! Tudíž jsem musel být mnohem obezřetnější, vyhýbal jsem se každé živé duši, až jsem konečně došel pravděpodobně k cíli... Z okna se linulo slabé světlo svíce a všude jsem cítil její sladkou vůni. Rozhodl jsem se, že ji budu hlídat, co kdyby se tu objevil ten zatracený upír! Nemohl jsem to dovolit, musel jsem ji udržet v bezpečí. Bystrýma, kanárkově žlutýma očima, jež připomínaly tekuté zlato, jsem bystře prohlédl tmu okolo malého stavení a nasál okolní pachy, nikde nic podezřelého, ani žádný nepatřičný zvuk, nepatřící do ztichlých nočních ulic klidného města.
Došel jsem blíže k oknu a opatrně se předními tlapami opřel o parapet a nahlédl jsem dovnitř. Snažíc se zahlédnout cokoli, co by mě ujistilo, že je naprosto v pořádku.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 10, 2017 18:18:40 GMT
Po odchodu od Archera jsem se Zaběhla ještě podívat na Semmi do stájí, musela jsem ji aspoň dneska vidět, svěřit se jí s tím, co se mi dneska stalo šíleného. A pak i přes stále konající se oslavy jsem zamířila domů, Mary zde zatím nebyla, proto jsem si napustila koupel, do které jsem se položila a strávila v ní hodně, hodně času. Uvolnila jsem se, umyla se od té krve a během té mojí koupele přišla i Mary, která se mě okamžitě začala vyptávat. Na to, jak je už stará, je to poměrně drbna a chová se jako dívenka. Je to roztomilé, přijde mi občas jako sestra než... ochránkyně.
Před chvíli jsem vylezla z koupele, přičemž jsem si oblékla noční košili s tím, že už půjdu zalehnout. Řekla jsem Mary o všem, co se stalo, nemám důvod to před ní skrývat, je to moje přítelkyně. Její reakce mě ale dostala, vypadala, že se na místě zhroutí, pravděpodobně kvůli tomu, že on si jen tak vzal můj první polibek, a pak se choval jako kdyby o mě nestál. Muži jsou tak komplikovaní a přitom tak směšně jednodušší.
Právě teď klečím na zemi a nechávám si od Mary zaplétat své ještě mokré vlasy, přičemž si začnu uvědomovat, že zde něco chybí. Ta malá chlupatá kulička. Jakmile mám dopletené vlasy, prudce se postavím a natáhnu se po jednom plášti, který si přehodím přes ramena a zahalím se do něj, nechci nikomu na veřejnosti ukazovat svoje noční věci na spaní. Vklouznu do nějakých bot, které uvidím první a zadívám se na Mary.
"Dopovím ti to potom, ano? Asi jsem Mell zavřela u Semmi ve stáji, hned jsem zpátky," pronesu. Vím, že mě nechce pustit ven, když už je tma, ale chuděrka Melliska, nemůžu ji tam nechat. "Slibuji, že budu v pořádku, nic se mi nestane," dodám, přičemž ji lehce pohladím po rameni a vydám se ven ze dveří, které za sebou jemně zavřu, abych nebudila zbytečnou pozornost.
Pak si ale všimnu nějaké stínu, což mě donutí zaječet, ale stihnu si připlácnout dlaň na pusu, takže naštěstí ten křik nejde slyšet. Srdce mi od úleku divoce tluče, ale pak poznám ten obrys. Vlk? Překvapeně zamrkám a snažím se nepanikařit, nesmím panikařit. To že je tady vlk neznamená, že mě bude chtít zamordovat. Hlavně klid.
Chvíli mi to trvá, ale nakonec se zvládnu uklidnit. Tep se mi dostane do poměrně normálního rytmu, přičemž pomalu sundám dlaň ze svých úst a udělám pár váhavých kroků směrem k němu.
"Neztratil ses tak náhodou?" zeptám se ho tiše. Vlci jsou divocí, mohl by mi ublížit, ale já mám se zvířaty dobrý vztah.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 10, 2017 19:03:25 GMT
Byla, klečela na zemi a její adoptivní matka jí splétala vlasy. Zůstal jsem ji okamžik pozorovat, jak tiše promlouvá, ač v mé vlčí podobě její slova téměř nic neznamenala. Slyšel jsem každé slovo o nás dvou, ale neměla pro mě téměř žádnou hodnotu, smysl... nerozuměl jsem tak dobře jejich významu. Jako vlk jsem všechno vnímal jinak, příměji a jednodušeji, byly to jen doslovné významy, nedávající přílišný smysl. V mém vlčí já mi stačilo ji vidět, záleželo mi jen na emocích, nemusel jsem přemýšlet. Pocity a řeč těla, to bylo pro náš druh nejvýznamnější, ač jsme mezi sebou dokázali komunikovat prostřednictvím myšlenek. Jakmile však vyskočila na nohy, okamžitě jsem seskočil dolů na všechny čtyři, zůstávajíc skryt pod oknem, aby mě v něm nezahlédla. To, že si to zamíří ven mě opravdu nenapadlo.
Stačil jsem zaslechnout jen tiché klapnutí vchodových dveří a byla venku. Přikrčil jsem se u zdi, doufajíc že mě nezahlédne, ale sakra! Zase jsem to pokazil! Ten zatracený stín! Mohlo mi to dojít, i v této podobě. Hlupák! Hlupák! Hlupák! Polekala se, dusíc svůj výkřik vlastní rukou. Do vzduchu se vznesl pach strachu, tak vábivého strachu a místem se rozlehl i zběsilý tlukot jejího srdce. Přišlo mi však zvláštní, že se začala pomalu uklidňovat. A o to víc mě překvapilo, že ke mě udělala několik kroků a promluvila ke mě. Z hrdla mi vyšel zvuk varovného zavrčení, naklánějíc hlavu ke straně, když jsem uvažoval tou svou hlavinkou, jak vlastně reagovat. Očima jsem se zahleděl do jejího obličeje, svaly v těle napnuté.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 10, 2017 19:14:55 GMT
Jakmile k mým uším dolehne vrčení, zastavím se, avšak necukám sebou, nechci ho polekat či nějak ho povzbudit k útoku. Doopravdy bych byla nerada, kdyby mě třeba pokousal nebo tak, ale musím ho nějak dostat z města, protože to, že se ulicemi potlouká divoký vlk, není zrovna uklidňující, někdo by mu mohl ublížit a on je na to moc krásný. Má doopravdy překrásnou srst.
"Shhh... Neublížíš mi, že? Protože já ti ublížit nechci," zamumlám, přičemž směrem k jeho čumáku pomalu natáhnu ruku. Necukám sebou, snažím se dýchat pravidelně, protože kdyby cítil strach, bůh ví, co by mohl udělat. Nechci nic riskovat. Navíc musím mluvit tiše, protože kdyby mě slyšela Mary, šla by se podívat ven a to nechci. Doopravdy nevím, jak ten vlk může reagovat, navíc... je na vlka nějak moc vysoký a mohutný, je to tak zvláštní.
"Jak ses sem dostal? Pobíhat tady jen tak, někdo by ti mohl ublížit," dodám, přičemž si pomalu kleknu, abych byla v jeho úrovni, avšak radši se vyhýbám pohledu do jeho očí. Bude to znít šíleně, ale přijde mi, jako kdybych ty oči znala. Nevím odkud, zní to šíleně, ale nejsem schopna se toho pocitu zbavit.
Snažím se chovat pokorně, uvolněně, podřazeně, aby neměl pocit, že ho chci nějak ohrozit. Chci jen dostat z těchto ulic. Jednu ruku mám položenou na stehně, druhou nataženou k němu, přičemž mám lehce sklopenou hlavu. Začíná mi být mírná zima, protože ten plášť vlaje za mými zády, takže jsem jenom v té košilce.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 10, 2017 22:33:14 GMT
Lidé nechápali jasné signály, kterými je vlci jasně varovaly, nebo byly prostě jen tak přehnaně smělí, že se i přes to přiblížili. Emmeline se sice zastavila, ale i nadále pokračovala ve snaze se s mým vlčím já spřátelit, nebo co. Na její slova opět pootočím hlavu, tentokrát však na druhou stranu, pozorujíc ji jiskřivýma očima. Jistěže jsem jí nechtěl ublížit, ale zároveň jsem se nehodlal nějak sbližovat, na to jsem byl moc hrdým vlkem, i když... Pohled přesunu k její ruce, jakmile ji ke mě natáhne a já sebou mírně cuknu, opět tiše zavrčíc. Pach strachu pomalu mizel a dokonce se uklidnilo i její srdce.
Znovu svým zlatavým pohledem pohlédnu do její tváře, inteligentněji, nežli obyčejný vlk, naslouchajíc jejím slovům jež jsem v jisté omezené formě chápal. Ublížit? Kdybych byl v lidské podobě, asi bych se zasmál. Ve vlčí kůži jsem byl o mnoho silnější, ač oproti jiným vlkodlakům jsem vynikal především rychlostí a obratností, nežli sílou... ale myslel jsem celkově silnější, mnohem nebezpečnější. Nepatrně jsem ucouvl, když si přede mě klekla, uvědomujíc si její submisivní náznaky, netušila, že jí nic neudělám, i kdyby na mě vytáhla zbraň. Byl jsem tu přeci kvůli jejímu bezpečí, ne zardoušení.
Po chvíli upřeného pozorování se však osmělím a opatrně ji obejdu v kruhu, aniž bych z ní spustil zrak. Nakonec opět zastavím před ní a přičichnu k její natažené ruce.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 10, 2017 22:45:33 GMT
Chápu je, vím, že nechce, abych se k němu přibližovala, ale já si nemůžu pomoct, hlavní je ho dostat odsud, navíc.. co si pamatuji, nikdy jsem vlka neviděla z takové blízkosti, je to fascinující a možná i trochu děsivý pohled, ale líbí se mi to, i když musím vypadat jako blázen, povídám si tady s němou tváří.
Když na mě opět zavrčí, ani se nehnu a jen trpělivě čekám, až ho ty jeho móresy přejdou. Nechci mu ublížit, tak nemá důvod zbytečně hysterčit. Přijde mi ale na divokého vlka poměrně ochočený, navíc.. toto bylo tak známé, ty jeho oči, chování... a já netuším odkud, vždyť je šílené, aby mi to něco připomínalo, musela jsem se zbláznit.
Jakmile se mi ale ztratí z dohledu, trochu se napnu, není mi příjemné, když na něj nevidím, ale ten pocit zmizí a já se celá opět uvolním, když se tento vlk dostane do mého zorného pole. Překvapeně vzhlédnu k té jeho inteligentní němé tváři, když ucítím jeho dech na své dlani a pousměji se, přičemž se odvážím ho opatrně mezi očima a dolů po čumáku.
"Tak je hodný vlk.. aspoň ty mě posloucháš," zamumlám, přičemž si tak nějak vybavím Archera. Tak jestli on zůstal v posteli a odpočíval, tak já jsem Panna Marie. Je tak akční, do všeho se vrhá po hlavě, silně pochybuji, že vydrží celou dobu ležet v posteli a odpočívat. Musím se za ním zajít zítra podívat, navštívit ho.
"Vy to v těch vašich vlčích smečkách máte jak? Taky tam máte příšerné dohodnuté manželství? Jsem tak ráda, že jsem se tomu vyhnula, nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby tam zůstala," začnu naprosto bezmyšlenkovitě brebentit. "Co myslíš? Nechceš odvést zpátky do lesa? Lidi jsou příšerní, tady by se ti nelíbilo," dodám nakonec, přičemž si druhou rukou přitáhnu plášť blíže k tělu, aby mi nebyla taková zima.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Apr 11, 2017 10:27:50 GMT
Celý život spojená sbírka informací? Kdybych nevěděl kdo to je a kolik jí přibližně je, tak bych se nejspíš začal smát, že taková krásná hlavička nemá zapotřebí si dělat takovou sbírku, ale jelikož je pravda jaká je, tak jen pokynu hlavou. "Za tu dobu jste jistě nasbírala hodně zkušeností." Jistě jí to přijde zajímavé zkoumat psychiku každého člověka, ale lidé jsou občas jeden jak ten druhý s mírnými odchylkami a je snadné si je pak rozmístit do několika kategorii s mírnými odchylkami, třeba ona, takových stvoření jako je ona jsem už pár poznal, ale zatím co jí to přijde zajímavé, mě to přijde nudné, já zkoumám způsob boje, jestli ten muž bojuje četně nebo ne, jak by mě mohla žena uspokojit a jak bych se mohl dobře najíst (když jsem byl člověk.) Ted mám ještě jiné choutky a občas si rád s někým hraji, občas ne, ale zkoumání osob mi mi přijde jak jsem řekl nudné.
Ale jedno musím říct, jí rozhodně za slabou nepovažuji, spíš za nebezpečnou a možná dokonce i zajímavou, možná. A to mě právě láká.
V kočáru se nedívám na ní, ale z okna, vážně se cítím v té pohybující se budce nepříjemně a kdybych byl vlk jako můj bratr, možná začnu výt a vrčet, ale nedám na sobě nic znát a kochám se venkovní krajinou a tepnami na krku lidí kolem kterých projíždíme. V některých ohledech jsem jako divoké zvíře, které by nesneslo být někde zavřené a radši by si ukouslo končetinu aby s pasti uteklo.
"Nestaráte? Ale mě jste ted poznala." Podívám se konečně na ní a odhalím tesáky. "A já vás." Pachut její krve sice už odezněla, ale pamatovat si jí budu stále.
Když ale promluví o tom muži, tak můj výraz z kamenní. "Jistě host, takže nezabíjet." Někdo kdo říká že jejího štolbu shodí ze střechy, tak i když žertuje, tak to myslí i vážně. "Dobrá a co já? Budu bydlet s vašimi pokousanými služebnými, ve stáji na seně a připravovat koně vám a vašemu hostovy?" Né že bych žárlil to ne...... možná, .... ale prostě mě to zajímá.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 12, 2017 14:16:37 GMT
Cítil jsem její překvapení, když jsem přičichl k její natažené ruce, tuhnouc pod jejím dotekem. Pro vlka bylo ponižující, když jej někdo hladil... byla to pro nás největší potupa. Nesouhlasně jsem sklopil uši, ale nakonec to strpěl. Bylo to Emme a já ji nechtěl vyděsit, nebo hůře.. ublížit. Jakmile zmínila poslušnost, překvapeně jsem na ni pohlédl a odtáhl hlavu stranou. Jako vlk jsem rozhodně neposlouchal, neuznával jsem autority a pokud ano, dotyčný si to v mých očích musel zasloužit, musel toho být hoden. Dokázal jsem respektovat královnu a své nadřízené, ale jen proto, že jsem sám chtěl. Před jinými jsem však sklopit hlavu nedokázal. Což se netýkalo Emmeline, bral jsem ji jako sobě rovnou. Ale i tak.. říkal někdo něco o poslušnosti? Co to znamená?! To slovo neznám... Zamručím a v očích se mi divoce zableskne.
Nechápavě, ale zvědavě jsem na ni pohlédl, když ze sebe začala sypat slovo za slovem. Uši jsem zvědavě natočil jejím směrem, hlavu opět natáčejíc k jedné straně. Dohodnutá manželství? O čem to mluvila? Přemýšlel jsem, proč o tom mluvila. Na její poslední otázku jsem opět vzpurně cukl hlavou a podešel dva kroky stranou, kde jsem si na truc lehl. To si myslela, že do lesa netrefím sám? Že neznám cestu? Vlčí předností byla vynikající orientace, opravdu bych se jen tak neztratil. Navíc, já nehodlal jít nikam. A jak tak sebou seknu, místo opatrného lehnutí, jen aby z mého chování čišela vzpurnost, bolestivě mě bodne v ráně na straně břicha. Kniknu bolestí, jež jsem si způsobil vlastní neopatrností, ale zůstanu ležet, hledíc na krásnou dívku přede mnou. Musela jí být zima, proč vlastně šla ven?
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Apr 13, 2017 10:49:53 GMT
Ano, celý můj život pojí nenávist k lidem jejich pokrytectví a pátráním po tom, jak vzniklo a proč jej lidé mají, dle mě jsou to nízká stvoření, která jsou poháněná dvěma silami, chtíčem a touhou po bohatství, nic dalšího už není tak důležité. Já tomu nikdy nerozumněla ale nyní? Ano, vlastně rozkoše a luxus je jediné co mi zbylo a není to taková mizérie. "Jak jinak...zkušenosti jsou mojí vášní, psyché je tak barvitá a úžasná, pro mne je to takový smysl života jako pro vás muže například boj, každý máme své centrum zájmů nemyslíte?" nakloním hravě hlavu na stranu a usmjěji se na něj svým typicky podmanivým způsobem. Dívá se na mne tak, jak se mi líbí, neví co si přesně myslet ani jak reagovat na mé já, to je dobře jsem nerada čitelná, naopak ráda vyzařuji tajemnou auru a zdá se, že mi to jde, asi protože o sobě jako takové nemluvím tolik jako spíše o mých zájmech, které sděluji jen subjektům, ktteré nehodlám zkoumat. A nebo těm, které zkoumat hodlám právě na základě jejich vědění, paranoia je také velmi zábavná a jedna z nejbarvitějších. Přitkaám nad jeho strohým odtušením o nezabíjení Koriala. "Přesně tak..je pod mou ochrannou..." Ač momentálně bývá často mimo dům na nějakých svých cestách o kterých nemám ponětí, což mne velmi dopaluje. Zasměji se k němu stisknu jeho ruku v kočáře. "Jsme tu, uvidíme jaké bydlení se najde, v tom je také ta zvláštnost života hm?" Mrknu na něj se zářivým úsměvem a vejdeme do roušky noci, která nám ukáže můj skromný dům.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 14, 2017 14:37:52 GMT
Ach ta mužská ješitnost. Taky se jim pořád něco nelíbí. Nám ženám sice taky furt něco vadí, ale my si nesmíme stěžovat, musíme všechno přijímat tak, jak to je. No.. ale ne vždy to tak je, že?
Jakmile zmíním to osudové slovo, vlčí ego zřejmě dostane pěkně na frak, protože ten vlk přede mnou jen nespokojeně cukne hlavou z mého dosahu, což mě donutí ruku stáhnout zpátky k tělu a jen ho sledovat, přičemž naprosto nesmyslně brebentím.
"Fakt, buď rád, že jsi vlk a ne člověk a ještě k tomu žena. Oni si snad myslí, že jen tak nějaké malé holce dohodí manžela a že ona bude poslušně sedět na zadku a jen tak přikyvovat," začnu rozhořčeným hlasem a rozhodím rukama kolem sebe. Doopravdy mě to vytáčí, protože mě samotné se tohle stalo, ale to už je dávno. Teď je tady Archer a ten mi naprosto stačí. Akorát teď nevím, jak to mezi námi bude, když si pro sebe ukradl můj první polibek. Nad tou nedávnou vzpomínku se mi rozbuší srdíčko a tělo mi zalije hřejivý pocit. I přes nehezké rozloučení to bylo něco úžasného, nového a krásného.
"Ále... snad se nám chlapeček neurazil," zachichotám se, když uvidím, jak si na truc jde lehnout kousek ode mě. Jakmile ale uslyším bolestivé kníknutí, kašlu na nějakou opatrnost nebo snad strach z toho, že by mi mohl ublížit a lehce ho pohladím po boku.
"Jsi zraněný...?" částečně to zní jako otázka a přitom i oznámení. Chudáček malej, copak se mu asi stalo? Možná se popral s nějakým dalším vlkem, co já vím.
Ano, je mi zima, chvěji se, přitahuji si ten plášť blíže k tělu, ale nechci toho vlka tady pobíhat samotného, Melliska se určitě neztratí za tu chvíli, co pro ni nedojdu.
|
|
