Podhradí

Cítím jak se pod mou rukou napínají jeho svaly, zašeptá , že neutíká a já mlčím, jeho chování spíše napovídalo o opaku. Chci mu pomoct aby si rozvzpomněl kým je, jak mocný a silný muž a mág je, aby měl vůli žít, jeho zachmuřená poustevnická poza je nejspíše velmi jednoduchá , utápět se v sebelítosti je vždy snazší, ale postavit se i přes utrpení věcem čelem chce odvahu. On trpí cítím to z jeho ran, cítím to z jeho duše, z jeho výrazu, bolí mě to ač to nedávám najevo ale bolí mě jej tak vidět. Ví, že jsem si ho oblíbila, ví jak moc mě zajímá jeho mysl, jeho psyché i fyzično, zajímá mě on. I když jsem to nikdy takto otevřeně nepřiznala, vím, že cítí jak mě na něm záleží. Nevím s čím bojuje, když se otočí podívá se na mě a mě se málem podlomí kolena, ten pohled je tak intenzivní, jeho hnědé oči mi doslova probodávají můj pohled. Jakoby vyrostl o půl metru, když mě pohladí po tváři, pootevřu rty. Netušila jsem jak zapůsobí má slova, chtěla jsem jen aby se vzchopil a našle v sobě muže, momentálně se ale tváří, jakoby našel zcela jinou část muže v sobě a já se musím pousmát. Je to touha co mu čtu z tváře? Touha, kterou jsem snad ani nikdy nedoufala, že spatřím? Z jeho ledových netečných očí, které odmítaly tvrdošíjně fyzickou lásku?
Položí mi otázku, která naznačuje podřízenost, zavrtím hlavou a usměji se. Natáhnu ruku k jeho vlasům do kterých zabořím prsty. "Ne, nebudu takovou ženou... znáš mě moc dobře abys věděl jaká jsem. A právě proto po mě toužíš, víš, že nejsem puťka co ti povije kupu dětí a pak zemře na souchotě..." Zašeptám k němu a přiblížím se ještě blíže k jeho tváři. "Víš, že s ženou jako já každá vteřina života bude stát za to prožít, že ani jedinou sekundu věčnosti se se mnou nebudeš nudit...že s někým jako já můžeš poznávat tajemství věčnosti, lidské psychiky i historie..." Ne, kdyby chtěl obyčejnou vesničanku, nikdy by nezatoužil po mě, ale jemu se líbí jaká jsem, stejně jako mě se líbí jaký je on. Dýchám zrychleně když je tak blízko. Touha po něm jako by se se mnou sžila, že když je můj cíl nadosah, skoro jako by mi to bylo líto, nechci pokazit tuhle chvíli. Chci aby to bylo dokonalé. Musím se zasmát ochraptěle touhou ale vesele. "A kam , že se poděla tvá velkorysost, která mi slibovala volnost..." Zašeptám k němu smyslně. Líbí se mi tak, moc se mi líbí, je silný, drží mě jako bych byla jeho majetek, baví mne se vzpouzet a pak se nechat na malou chvíli zkrotit jako dravá šelma. Ach bohové kdyby tak věděl jak moc je nyní přitažlivý, tedy pokud pominu jeho zarostlou tvář a lehký zápach díky nedostatku hygieny. Přivřu oči když mi otře rty o své a já mu zatnu prsty do ramen, abych se udržela na nohou. Když ne políbí, vyjdu mu vstříc. Ach co mi to děláš...mágu...jak mám odolat, když se chováš takto. A mám vůbec odolávat? Je to nutné? Neměla bych prostě a jednoduše podlehnout tomu co chci již takovou dobu? Zasténám když mi zajede prsty do vlasů a prohnu se v pas jak mě natiskne na své tělo. Odtrhne rty a já otevřu oči. "Jsi nemocný...neublíží ..ti tohle?" Zašeptám k němu nechci aby zemřel jen protože podlehneme touze to by byla ta nejhloupější věc na světě. Syknu a skousnu si ret když mě stiskne pozadí, ruce si zasídlím na jeho hrudi. "A ty? Nechceš to odvolat? Když víš jaká jsem?" Zeptám se ho provokativně a pohlédnu mu do očí pevně, přitisknutá na jeho chátrajícím těle, které je ale den za dnem silnější, přesto to nestačí, je potřeba mu pomoci, dodat síly...

Vysela jsem mu na krku a plnými doušky vdechovala jeho vůni, ...vůni mého bratra. Byl to opravdu on. Cítila jsem jak mi pomalu a váhavě obmotává ruce okolo pasu, načež jsme jen tiše stáli v objetí. Třásl se, cítila jsem jak se celý chvěje a myslím, že já na tom nebyla o moc lépe. Byla to chvíle, o které jsem snila několik let a zároveň už nedoufala, že někdy přijde, protože jsem nevěřila, že mě může ještě potkat takové štěstí. Ale zřejmě jsem se mýlila. Pro Boha, byla jsem tak šťastná! Srdce mi tlouklo jako zvon a slzy se mi stále koulely po tvářích, nemohla jsem je zastavit. Věděla jsem, že i on pláče a cítila jak se po chvíli uvolnil a svěsil svá široká ramena. Pak začal opakovat mé jméno a já se neubránila šťastnému úsměvu, neboť jeho hlas mi dával najevo, že to není jen přelud. Pokývala jsem hlavou jako, že tam jsem. "D´Arcy..." Zašeptala jsem taktéž jeho jméno a pak jej k sobě ještě více přitiskla, když se mi začal horečně omlouvat. "Ššš ...ššš." chlácholila jsem ho a hladila jej při tom po zádech, jako když jsme byli ještě malý. "To je dobré, nemusíš se mi omlouvat, ...dávno jsem ti odpustila." Šeptala jsem k němu něžným chlácholivým hlasem. "Důležité teď je, že jsme se opět našli. Tolik ...tolik jsi mi chyběl. Jsem tak ráda, že tě vidím!" Začala jsem šťastně blekotat a usmívala se při tom jako už dlouho ne.

Určitě jsem cítila to samé jako on. Hřejivý pocit radosti a štěstí mě pohltil úplně celou. Jako by se mi do žil opět vlil život. Ani já jeho nehodlala už nikdy opustit, jedině že bych zemřela. I přes slzy, které mi stékaly po tvářích, jsem se zářivě usmívala, vždyť mě objímal můj malý (teď už velký, ale pro mě vždy malý) bratříček. Po chvíli se ode mě trochu odtáhl, aby mi pohlédl do tváře. Usmívala jsem se na něj jako sluníčko, při tom si prohlížela jeho tvář a snažila se zapamatovat každý rys. Zmužněl, už to nebyl ten klouček, kterého jsem si pamatovala a měl krásný úsměv.
Nemusel se bát, rodiče mě sice provdali proti mé vůli, ale můj manžel ke mě byl laskaví a časem jsme se do sebe zamilovali. Byla to přesně taková láska, o které dívky snívají. Ale jednoho dne jsem o ni přišla. Přišla jsem o toho nejlepšího muže, jakého jsem si mohla přát.
"Protože jsem si uvědomila, že sis zasloužil žít vlastní život, že bych jinak nepotkala svého manžela, a že tě mám až příliš ráda na to, abych se na tebe mohla zlobit." Odpověděla jsem laskavým veselým hláskem na jeho nevěřícnou otázku,nepřestávajíc se na něj zubit, po které mi věnoval polibek na čelo, při kterém jsem zavřela očka. Otřel si slzy do rukávu od košile, což mě rozesmálo a pak setřel i ty mé, které mi ještě před chvílí stékaly po tvářích. Vzápětí jsem začala blekotat, že mi moc chyběla jak moc ráda ho vidím a i on se začal opět usmívat, což mě neskutečně těšilo. Když mi pak řekl, že jsem mu také chyběla, musela jsem se rozesmát. "Myslím, že uvěřím." Ujistila jsem ho a vtiskla mu polibek na tvář, při čemž mi v očích po dlouhé době zajiskřilo.

   Zvednu k němu oči po první větě a semknu rty. "Věrnost je to jediné čeho si na ženě ceníš?" Zeptám se jej s pohledem do jeho ledových očí mou blankytnou modří orámovanou černými řasami. Můj nevinný vzhled mate, uvnitř je velmi silná a zkažená žena. On to ví, ví kdo jsem a přesto navzdory svým slovům o tom jak mi věnuje svobodu, mě nyní chce připoutat. Chtěla jsi muže... zní mi v hlavě, pak mi to dojde, uvolnila jsem muže, kterého jsem chtěla, ale ten , na rozdíl od chladného čistě na mysli závislého mága, chce ženu se vším všudy. Lhala bych, říci, že mne to nepřitahuje, naopak, jeho přístup je tak neodolatelný. Je to sebevědomý silný muž a sebevědomý je po právu. Dokázal mnohé, vedl do války, bitvu, kterou jsme vedli mi svedl bravurně a pomohl mnoha lidem. Má můj zájem od samého počátku, po bitvě má i můj obdiv a úctu. Myslím, že ví, jaká jsem, slovy chvály neplýtvám, ale svou úctu jsem vyjadřovala péčí o něj den za dnem. A nyní? Vždy jsem jej chtěla dostat, je to můj přístup k mužům, ale nyní k němu cítím neodolatelnou přitažlivost. Chci , toužím se mu poddat, přesto si držím svůj hrdý pohled a nedám se zadarmo. Musím se usmát, když mi dá na výběr, tím stylem, který mě háže do pasti. Takhle to nefunguje drahá. Ach jak silně nyní vypadá, i přes své rány, dostala jsem jej z ulity a poznávám pravého Korialstrazse...pravého Huna. Tiskne mě se žádostivým pohledem a já se musím ovládat, abych se nepodlomila v kolenou. umí to se mnou, tím mě tolik vytáčí a zároveň se mi tím líbí. Jednoho jsem dosáhla, nevypadá, že by plánoval nyní vzdát život. A o to mi konečně šlo ne? Ale chci mu slíbit to vše co ode mě žádá? Zapomněl snad že se mnou mít vlastní děti nebude? Čeho žádá věrnost? Mého těla? Mé mysli? V mé mysli ji již má, miluji ho způsobem, který pro většinu lidí neexistuje ale pro mě je ten nejcennější. Usměji se , když poví, že musí existovat důvod. Natáhnu k němu ruku a pohladím jej po tváři, jemně ale smyslně. "Cožpak ten důvod neznáš? Hlupáčku." Zašeptám k němu s uculením se. "Neublížíš mi....ne tím, že mě budeš milovat...a co víc, neublížíš tím už ani sobě..." Což je pro mě důležitější, srdcebol je pro mě passé, fyzické rány z 99% přežiji, ale on? On se vzdával. On se smiřoval se smrtí. A to nemohu dopustit, ne u muže jakým je on. "Nebylo tak těžké promluvit pravdu že?" Zareaguji na jeho zpověď. "Nejsi má hračka a nikdy jsi nebyl, netajila jsem se náklonností k tobě ani zvědavostí a touhou znát o tobě naprosté všechno. Tehdy..u jezera...nikdy na to nezapomenu, viděla jsem nitro tebe, nitro mága, o kterém chci vědět ještě více teď když vidím i muže jako takového." Ujistím jej a zasměji se zvonivě ale ochraptěle touhou kteoru ve mě jeho přístup vyvolává. "Nikam neutíkám." Zašeptám a přitisknu se k němu, svírajíc ruce o jeho hruď. "Každou jinou , která by se semn nyní chtěla vetřít bych zabila..." Zasyčím zlověstně a neuhýbám pohledem. Nakloním se k němu abych uzurpovala jeho rty pro svou maličkost a obejmu jej rukama kolem krku, takže cítím každý jeho sval, i vlhkost jeho rány, prosakující skrze plátno a mé šaty. "Zůstanu s tebou ale ty musíš zůstat se mnou." Upozorním jej na mou jedinou podmínku. Žádné vzdávání se, žádné umírání ba ne. Mé ruce sklouznou k provázku držícím jeho kalhoty a rozvážou jej jedním rychlým trhnutím. Je mi jedno zda prasknul nebo se mi podařilo jej rozvázat, důležité je jen to aby zbytečné oblečení z jeho těla zmizelo. I on může cítit mé tělo pod tenkou látkou košilkového negližé, ve kterém chodím po domě, zvláště kdžy jej jdu ošetřit. Záměr? Pohodlí? Od každého trochu zdá se.

Usměji se když se ke mě Lady rozejde. Očividně jsem tomu psovi nevadil a to bylo dobré znamení. To pro mne znamenalo, že dnes budu mít doprovod. A to v podobě psa jménem Lady a dívky jménem Diana. Byl jsem docela rád. Dneska docela ocením společnost. A to i případě této dívky. Sice mě vyvádí docela z míry a to je pro mne novinka, protože vždycky jsem s ženami dokázal komunikovat bez jediného problému. Problém mám až teď a dost mi to vadí. Vždycky jsem ten co vede konverzaci a nyní nic. A  to bych se toho měl ujmout když ona je na tom takto. Zhluboka jsem se nadechl a lehce zavrtěl hlavou. *Tak se vzpamatuj. Kdyby se ti líbila až by jsi z ní šel do kolen, tak bych to chápal, ale nic takového se ti neděje.* Poví mi mé vnitřní já. Stojí tam s pobaveným pohledem. *To spíš jdeš do kolem z kejklířky jménem Padma a i přes ten fakt s ní dokážeš komunikovat normálně.* Měl pravdu. Padma je velice krásná dívka a očividně tam mezi námi něco je, ale s ní to opravdu byla lehká konverzace. S ní jsem se cítil svůj. To se mi opravdu líbilo. "Jsem rád, že Lady se rozhodla udělat výlet do lesa." Povím a široce se usměji na Dianu. "Snad Vám to nevadí." Uchechtnu se a zas se rozejdu. Předpokládám, že dívka mě i svého pejska doběhne.

Jasmine rychle pochopila, že i přes práci, která se musí udělat, ztráty, které je třeba spočítat a zraněné, o které je nutno se postarat, mě na hradě dlouho neudrží – minimálně ne alespoň bez zběžné zastávky doma. Popravdě jsem totiž na půl počítal s tím, že se Alciellë bude pohybovat po hradě, jak mívala ze zvyku, i když jsem jí to poslední měsíce s vervou zakazoval a ona moje výtky i nadále hravě ignorovala, takže jsem myslel, že se setkáme hned po návratu – už jen proto, že táhnoucí armádu již viděli stráže z hradeb a přivítal nás tedy shluk nadějeplných lidí. Pro některé byla jejich radost z návratu zmařena, jiní znova našli své syny, manžely, otce a bůh ví, koho ještě. Alci mezi nimi však nebyla a já jsem nebyl natolik naivní, že bych předpokládal, že dala na mé rady, aby se nenamáhala – zbyl mi tedy tak akorát strach, co se stalo v mé nepřítomnosti s mou nejdražší, hledaje v hlavy ty nejhorší možné scénáře. Nebylo divu, že jsem byl roztěkaný a ač jsem cítil povinnosti, které mě vázaly ke království a ke královně, bylo snadné poznat, kde bych byl mnohem raději, neb ve všeobecném zmatku jsem se nezvládl ani nic dozvědět. Jasmine měla při pohledu na mě dostatek soucitu, aby mě propustila po zbytek dne. Domů, k našemu společnému domku, co jsem sehnal a hodlal si z něj vybudovat první pevné zázemí ve svém životě, jsem prakticky doběhl – i když to bylo dost nadsazený slovo, každý z nás byl utahanej z bitvy, prakticky probděné noci a dlouhém tažení zpět do srdce království, většina z nás si z bitvy odnesla nějaké to zranění – v mém případě se naštěstí většina z nich stihla již spolehlivě zacelit a nijak mě neomezovaly, ač má regenerace stála rovněž nemálo energie. Měl jsem však to štěstí, že mi stále nervy pracovaly a to mě hnalo vpřed.
Možná jsem to mohl tušit – nebo jsem se rozhodl počítat s tou nejhorší možností, přestože v tomhle směru by mi to absolutně nepomohlo a na ztrátu mé nejdražší ani našeho dítěte bych nikdy nebyl připravenej. Z části jsem se však uklidnil již tehdy, když jsem v domku našel její maminku. Vím, že to bylo nejspíš neuctivé, ale snad pro mě bude mít pochopení, když jsem prakticky ve dveřích vyhrkl, kde se nachází Alciellë – prvně odpověděla úsměvem a pak mě poslala do naší společné ložnice, kam jsem zamířil, aby mě přivítal pohled, který mě donutil notnou chvíli jen stát a zírat. Alciellë byla v posteli a důvod její indispozice byl víc než jasný v podobě novorozeněte v jejím náručí. Strach, co jsem ještě před chvílí cítil, se zmateně proměnil v radost a hlubokou, hlubokou lásku k Alciellë i k drobečkovi, kterého jsem ještě nedostal šance poznat. „Krásko…“ hlesnu, nepříliš mužně zaplaven emocemi, které se mi zračí v zelených očích. Až nyní se rozhoupu, abych k ní udělal těch pár kroků a uloupil si z jejích rtů jeden dlouhý, vytoužený polibek, což byla vize, která mě spolehlivě držela na živu – věděl jsem, že se nesmím nechat zabít. Ne pro mě – ne nyní, když jsem konečně měl pro koho žít, když jsem konečně nalezl smysl, co jsem hledal několik století. V jedné malé zrzečce, jejích modrých očích, měkkém dívčím těle a hlavně v její duši, kdy mě dokázala přijmout bez touhy mě měnit – to jsem kvůli ní zvládl sám, toulavé boty mě opustili a já již nikdy nechtěl nic jiného, než strávit zbytek života tady. Nemohl jsem s ní sice zestárnou a věděl jsem, že mi bude trhat srdce vidět první šedivý pramen v jejích vlasech i první vrásky, ale tohle všechno… tohle všechno za to stálo. Až nyní se podívám na malý růžový uzlíček v jejím náručí, aniž bych chápal, jak něco podobného mohlo vzniknout s mým přispěním. Děťátko vypadalo křehce a absolutně spokojeně, spící, jen občas kníklo ze spaní. „Kdy…?“