Podhradí

Ragnin stav provázely řádné výkyvy. Prsty levé ruky již dokázala zlehka hýbat, kdežto zlomená noha se vůbec nehojila, ba naopak, zbarvením přešla do fialovo-karmínových odstínů s tím, že nedokázala majitelku unést ani na krátkou dobu, jen přičiněním štěstí Runar zůstával momentálně klidný, tudíž nepotřeboval neodkladnou asistenci se zvládáním vzteku. Postupně dostala infekci do pravého oka, což poznala nesnesitelnou tendencí zrakového orgánu slzet a produkovat nevábně vyhlížející hnis, zatímco kdokoliv schopný pohledu na ni, by ji ještě informoval, že bělmo celé zarudlo. Prostory nenapomáhaly hojení, zatuchlý nevábný smrad všude kolem, mizerné hygienické podmínky, dokonalé kombinace. Jedinou výhodu představovala absence citu, tudíž si dostatečně neuvědomovala závažnost katastrofálního stavu těla, stále normálně fungovala, přestože s jistými omezeními. Zvědavě nakoukla po zvuku neočekávaného rachotu způsobeného otevíráním dveří. Více stáhla svou přítomnost do rohu, zvídavě pozorující dění, hlavou opřená o zeď, kde se asi metr nad její hlavu skvělo Odinovo znamení. Pomrkávala zdravým okem, kdežto to nemocné schovala přiloženou dlaní, nehodlala bratra ponechat samotného, jelikož takto viditelné zdravotní problémy by mohly vést k jejímu nedobrovolnému odtažení na ošetřovnu, stále vlastnila cenou komoditu, v podobě informací, jež tohle království zoufale potřebovalo. Nahnala trochu sebevědomí do poničené tváře, nějaká sebeobrana proti případným nepřátelům, nesměla slevovat z pozice. Překvapeně shledala, že opět došel Einar. Nevěděla, jak dlouhá doba utekla od jejich minulého setkání, dle rozvinutého zánětu a postupu poranění šlo tipovat týden, snad dva. Přitáhla nohy blíže k sobě, avšak šlo rozpoznat uvolnění v gestech, reagovala vůči němu smířlivěji, nežli většině zdejšího obyvatelstva, jenž jí zajišťovalo hlídače v podobě strážných. Proč jsi se vrátil, proběhlo už jednání? ptala se sama sebe, mírně v obavách, zdali již zazní právoplatný rozsudek. „Donesl jsi mi konečné zprávy?“ pronesla přímo, bez jakýkoliv tanečků, pakliže zaznělo rozuzlení, bylo lepší plně ho akceptovat, nežli chtít vytrvat v iluzi nevědomí. „Řekni mi, je venku den nebo noc? Svítí hvězdy na obloze? Připadám si zavřená roky.“ nepatrně sebou zamrvila, dbala však krytí, takže stále ponechávala pravou ruku položenou přes část tváře, aby nedokázal zahlédnout zarudlý korálek místo oka. Rychlým pohledem zkontrolovala celu vedle, vlk neklidně přecházel po prostoru, znejistěný, zlehka vrčící seveřanovým směrem. Vzájemně si mnoho sympatií nevyměnili, čehož si čarodějka povšimla, načež zazněl její hlas skoro omluvně.
„Když byl ještě člověk, byl neuvěřitelně hodný.“ zazní, jakoby se snažila mírnit následky, vznikající napětí. Zabrousí pozorností k přešlapujícímu zvířeti. Kéž by dokázala zvrátit účinky vlkodlačí kletby, zaručit mu, že opět nebude muset bojovat s tou bestií v sobě, ovšem proces byl nezvratný. Vydechne. „Nikdy jsem nepochopila, proč mu to udělali. Nechtěl to.“ pronese smutně. Bojovala, naprosto marně. Řvala, dštila kletby, zběsile prosazovala názor ohledně zbytečnosti učiněného rozhodnutí, bezvýsledně. Ten nejistý pohled jediného šedavého oka zamíří k Einarovi. „Ale to tě zřejmě nezajímá.“ ovládnutá sentimentem sklopí odevzdaně hlavu. Moje poslední jiskřička naděje, moje poslední část rodiny, můj poslední záchvěv víry. Nejistě se pokusí odhrnutou vlasy z čela, zběsile při tom manévruje, stále mu odmítá přiznat zranění omezující viditelnost. „Ty jsi to chtěl?“ zazní již pevněji, kdy zaplašila tu nestydatou dávku lítosti, bolestných vzpomínek. „Nebo tě donutili to přijmout?“ Stát naproti normální muž, zřejmě neotevře ústa pouze pod velice silným nátlakem. Takto s ním jaksi soucítila. Zkušenosti nabrané za poslední tři roky ji poučily, jak obtížné je vycházet s divokou stránkou svého já, jeho neustále soptící krvežíznivostí. „Nemusíš to zapírat, viděla jsem tvoje oči. Neodsuzuji tě.“ řekne naprosto upřímně. Někteří chovají hlubokou nenávist k takto prokletým, jí připadalo nespravedlivé jich tak urychleně soudit. Stále v nich přebývala osobnost, city, charakter. Neodvrhli lidskou stránku dobrovolně, ba naopak, urputně se jí drželi.

Další nejistota, jen se opět opřela tělem o zeď, rozmrzelá z toho, že domnělá panovnice této země tak vážně podceňuje vojenskou situaci, kdežto pravděpodobně, raději, řeší svou garderóbu či natřásá boky v zrcadle. Typické všem ženám neprošlým válečným běsněním, jejichž ruce netřímaly zbraň v nerovném souboji o holý život svíraný v schopnostech nepřátelských šiků. Jak může vůbec vést národ? Proč ji muž jako Einar poslouchá? Nechápala. Na chvíli skryla hlavu, už unavená neutuchajícími politickými tanečky, kdy jediné, po čem niterně prahla, představovala bratrova svoboda. Též ji netěšila nutnost přijímat ortely od postavy ženy, nikoliv opačného pohlaví. Ať to již mohlo být jakkoliv, přirozeně přikládala větší váhu mužům, seč sama dokázala udržet krok v jejich nelítostných hrách, zasluhovali většího respektu. Nezpochybnitelná, nadřazená autorita v očích čarodějky, zde, za oceánem, role pravděpodobně kdosi prohodil v krutém žertu. Šlo rozpoznat jistou nelibost s níž přijala informaci, jelikož nesrozumitelně zamumlala přisprostlou kletbu, ovšem dostatečně obezřetně, nežli by vyvolala zbytečný svár, když tělo vzdávalo službu. Vděčně uposlechla sdělení ohledně venkovního stavu, načež se ozval posmutnělý vzdech. Představa čerstvého vzduchu, stovek světel poblikávajících na nebi. Zakroutí podrážděně hlavou, místo obdivování krás večera, seděla zajatá zde, kde pořádně nedokázala dopočítat ani uplynulé dny. Nesdělí Einarovi tu urputnou touhu, aby dostala příležitost zahlédnou zdejší hvězdné nebe, jen zatrvzele přesvědčí sama sebe, že takový krok by byl strategicky nevýhodný, přestože příjemný duši. Laskavost za laskavost, tak to funguje. Snad i proto, dosti nedůvěřivě, pozoruje přinesený balíček. Se znatelným despektem, očekáváním zrady. Nedůvěřivě přeměřuje situaci pohledem, kdy prozatím neopouští pozici. 
Až následná výzva k rozšíření řečené poznámky ji donutí přemoci tu vrozenou opatrnost, přičemž je zaslechnutým roztrpčena. Jakoby snad o tomhle mluvit bylo tak jednoduchý. Prokleje v duchu nevymáchaná ústa, stejně jakožto krátkodobé zasnění, obě okolnosti vedoucí k nutnosti rozvíjet nepříjemná fakta. Tělo sebou cukne, ona neuměle přehodí slepené kadeře havraních vlasů tak, aby pravé oko zůstalo ušetřené zvědavosti okolí. Žádné dokonalé krytí, přesto postačující. „Co chceš obhajovat? Dědí se to.“ odsekla trochu podrážděně, přičemž provizorně klečela na všech čtyřech, hledající nejlepší způsob, jak zdolat vzdálenost délky cely, takže by dostala možnost být dotyčnému blíže. Když si starší řekl, že jsi dostatečně silný, aby jsi to přijmul“ procedí skrz zuby, nutíc svaly fungovat, tudíž postoupí o zanedbatelný kus dopředu. „A tvoje rodina dostatečně vážená, aby se jí ta čest mohla prokázat“ doplní, pokračující v neumělém plazení, když už by normálně pociťovala nesnesitelnou bolest z troufalé akce, avšak její obličej zůstává naprosto klidný, zcela soustředěný na pronášená slova. „Tak jsi neměl právo protestovat.“ dokončí, kdežto spočine na vytyčeném místě. Jediné, co je dělí, jsou mříže, na které zničená dívka položí hlavu. Trochu překvapeně upírá oči k jídlu, zatím ovšem jeho přítomnost plně neřeší. Kdyby snad Einar trpěl nějakým pochybnostmi ohledně toho, jaktože jedinkrát nevykřikla, zopakuje mu předchozí frázi, tentokrát mírně pozměněnou. „Říkala jsem ti, že necítím bolest, to nebyl vtip.“ ulpí pohledem zdravého oka na četných ranách, ale i zlomené noze či částečně invalidní horní končetině.
„To on mi říkal, kde je hranice.“ zazní opět skoro nevědomky, v krátkém rozpomenutí na všechny Runarovi příkazy ohledně nutnosti dbát fyzického zdraví. „Když ho zajali, těsně po jeho prvním úplňku, přičemž vypálili naši vesnici, už mi bylo jedno, jak moc se to na mě podepíše.“ Jako důkaz mohla lehce posloužit zdevastovaná schránka, už skoro neschopná pohybu. „Sebrali mému bratrovi lidskost, tím, jak s ním zacházeli. Jen pouhé zvíře. Nechceš vědět, jak to v leženích chodilo.“ Sklopí chvilkově víčka, pociťující vztek sama na sebe, že nedokázala zasáhnout dříve, učinit tomu utrpení přítrž.
Otevře oči, pohled směřovaný k němu. „Donutil ses ty sám.“ konstatuje, v hlasu zaznívající pochopení. Jasně jí docházelo, že zřejmě neměl žádnou jinou cestu, k níž upřít naději, takže vlkodlačí projetí přijal vcelku chladně, nutnost. „Zvládl jsi to naprosto sám nebo ti někdo pomáhal?“ Jistě, pokládal nevhodné, zvídavé otázky, ale dosud nezaslechla podrážděné okřiknutí přikazující jejich ustání, nespatřovala důvod k ustání. Upřímně podléhala zájmu, toužila znát víc ohledně osudu někoho, kdo si procházel podobným martyriem. Vidět záležitosti i jinak. Jak tak neomaleně formulovala dotazy hned nezaregistrovala slzy stékajíc po tváři. Přestože vlasy plnily funkci dobře, zánět vynucoval k zrodu stále novách kapiček, jenž sice rázně setřela, avšak pozdě, takže si jich on mohl všimnout. Pakliže využil příležitost, nadzvedl krytí černých kadeří, zpozoroval zarudlou kuličku místo oka, což by Ragnu donutilo mírně ucuknout, avšak nestáhnout se plně zpátky. 

Zahrabaný pod nánosem starobylých textů, prokousával se zdlouhavou historií lidského poznání, přičemž si připadal, jakožto malicherný brouk kráčící po rozvité stezce. Hledal informace skryté za rouškou zřejmého, důkladně procházel jednotlivé věty, urputně pátral, až občasně padal vyčerpáním. Čas sehrával hru v neprospěch mága, zarytě hledajícího klíč k budoucímu životu a zároveň odhalení tajemství původu prapředka dnešních magických sil. Jak proklínal vznešenost starých spisů, přestože jejich vyznění povrchně chápal, k porozumění potřeboval víc nezbytného zkoumání, načež častokrát ztratil více než den snažení. Klepající prst blízkého skonu oznamoval nedočkavou náruč nenasytné milenky, samotná smrt toužila snad uvítat tento neuvážený experiment pošetilé lidské snahy. Další z antických děl zůstalo odloženo stranou, už vyčerpáním nedokázal mistrně analyzovat každý oddíl sepsaný Platónem v tajemstvím zastřeném dialogu Faidon. Promnul čelo, zmožený tak dlouhotrvající, nepřestávající hrozbou. Zaklonil hlavu, našel tvrdého podkladu v opěře postele, přičemž sám seděl usazený pouze na kančí kožešině, jež ho dělila od chladné země. Naprosto propadal vábivé hudbě vědění, až pozapomínal uvažovat víc, snad nehostinný vnější svět, kvůli kterému tak vytrvával v pátrání. Korialstraszův pohled, plný němých proseb v nevyřčený zázrak, směřoval tupě před sebe, jak myšlenky roztodivně poletovaly většinou směrů, dětinské mušky nezkrotné v chaotickém počinu. Jak dlouho? Dotazoval se sám sebe, kdežto začínal pociťovat neignorovatelné známky únavy, jak víčka rezignovaně klesala. Nejenže nejedl, též čas představoval naprosto zbytečnou komoditu, slepou, zbytečnou. Hodiny, minuty, dny? Koho to zajímalo. Neustále plyneš, utíkáš dopředu, honíš se za smyslovým prázdnem. Vysmíváš se ve své neskonalé moci všem zmoženým hledačům. Nepřítel. Shlédl ke květu utvořenému ze spleti drobných jizev v mužské dlani. Jednotlivé provazce světlé barvy propletené v líbezný ornament snad až výsměšně symbolizující pučící krásu života, či snad hvězdu rozbouřenou stoletou snahou zůstat v neustálém pohybu. Pokýval hlavou, jak bláznivě ulpíval v tak zbytečném vrtochu, vždyť to byly jen nahodilé známky vlastní smrtelnosti, žádný symbol, skrytý význam pod nánosem bolesti. Budeš hloubat snad na vždy, až zapomeneš umřít? Jak důmyslně se mysl obracela proti vlastnímu stvořiteli, domnělému pánu, jehož tak usilovně popouzela na scestí absurdnosti. Zapomenout umřít, jak prazvláštně to znělo.
Vstal, zbitý údělem studia, jak neobratně připomínal novorozence poprvé shledajícího svou novou pozici po vytažení z dělohy. Zmateně přidržoval svou přítomnost v blízkosti stabilních těles, aby předešel bolestnému pádu, neboť ho sužovala dehydratace. Obrovský šrám přes hruď znatelně viditelný, jak špatně se hojil, když představoval protrhnutí křehké bariéry dvou světů. Bodnutí procházející skrz, cupující fyzično dle krutého uvážení, trpká zkušenost. Kdysi slýchával mnoho historek o pokroucených obrazech tehdejších mágů, jejich hořkých údělů, pakliže častokráte představovaly už jen stíny lidské bytosti, občasně připodobněni pouhému torzu schopnému poroučet magii. Nehodlal, netoužil následovat tohoto příkladu, snad kvůli cti vůči společnosti. Zdali počne pozbývat humanoidní rysy, pozvolna zahájí zaprodávání končetin, již neexistuje, přesvědčení schopné udržet ho zde, podstoupil by onu smluvně uzavřenou dohodu s Angelique. Věc snad horší jak smrt. Pronesl opět němě, konečně dostávající možnost upít trochu vody z poháru, jenž sem pravděpodobně přinesla služka, když on tvrdě vyspával. Byl to zvláštní pocit, ovšem kýžený výsledek nenastal hned a on přemáhal popudy rozumu, aby neustupovaly stupňující se bolesti hlavy, jež přicházela z nedostatků projevených v péči o vlastní osobu. Usedl, kdežto hlavou dopadl na desku stolu, lokny světlé barvy zahalily muže i jeho zoufalý výraz. Ani všechno úsilí dosud nestačilo k rozhřešení hádanky, ponižující zklamání. Neupravený zjev, jehož vlasy už dosahovaly závratné délky do půli stehen, neudržovaný vous, hruď zbrázděná nesčetnými doklady malichernosti, oblečený pouze do spodní části oděvu, totiž kalhot, se zdál ztracený. Jak dlouho? Jak dlouho to bude trvat? Kolik času, než zaprodám sám sebe?

Po návratu z bojů měl k dispozici celou knihovnu Ingwirth Holdu, měl k dipozici i knihy, které se zdály ztracené, protože jsem je díky svým ptáčkům našla. Večery trávené tichem, které by se dalo krájet, později provázené průpovídkami o nalezených vědomostech nebo o mém průběhu dne, zatímco jsem čistila hluboké rány na jeho těle. Nutno říci, že svůj slib plnil, hledal způsoby jak vše přežít aniž by si stěžoval nebo měl opět ty řeči o smrti a o tom jak je pomíjivý. To mě vždy rozčilovalo naprosto nejvíc, ty řeči jak zemře, skoro jako by ho těšilo jak mne to popuzuje. I přesto ale zapomínal na prosté věci, kterými je jídlo. Neměla jsem čas celý den do něj něco cpát a tak jsem pověřila jednu ze služebných aby mu nosila jídlo každé dvě hodiny a dbala na to aby jej snědl. K tomu dostával nejlepší červené víno aby mu proudila krev a obnovovala se. V ruce připravené vyvařené kusy obvazů, horkou vodu a alkohol. Vydám se směrem k pokoji, který se snaží moje služebné udržovat ve zdravém stavu. Ne vždy se to povede. Vejdu a udeří mne do citlivého nosíku pach hnisu, velmi velmi slabší než první dny, přesto mne fyzicky bolí vidět jej v tomto stavu. Odkašlu si, sedí tam jako hromádka neštěstí, je to strašné, chápu proč pomýšlí na smrt, ale je tvrdohlavý, kdyby dovolil abych jej dovedla ke královně jistě by magií nějak pomohla, ale je tvrdohlavý, chce přijít na podstatu, ale zatím přichází sám o sebe. Nakonec mu nezbyde než přijmout upírství a tak přijde on i já o cenný materiál. Zachová ale život...tedy pokud to jako život bere. "Vypadáš...úděsně...musím k tobě poslat lazebníka mágu." Aby jej oholil a upravil jeho vlasy. Zná onu proceduru, sednu si k němu a začnu pomalu odvazovat jeho bandáže, vypadjí lépe, musím se usmát, přesto je jasně znatelné že regenerace je značně omezená. "Něco nového dnes?" Zeptám se jej, když alkoholem čistím jeho rány a sleduji jeho výraz. Bolí mne ho tak vidět, řekla bych mu to, avšak náš nevyřčený vztah to téměř nedovoluje, nedáváme najevo jak se kolem toho druhého cítíme. Záměrně, nebo´t jsme oba příliš tupí a zabednění.

Znejistěl pod náhlým přívalem slov, když doteď prodléval v absolutním tichu, jenž rušil pouze vlastními pohyby. Trhl nesouvisle hlavou po směru nenadálého vyrušení, až jedno z oříškových očí pohlédlo přes hustou kštici. Pohledem tápal, načež počal urychleně stahovat veškeré pochybnosti směrem k rozbouřenému nitru, aby nebyl omylem prozradil své roztrpčení z nedostatku získaných informací, jenž ztěžka dokázaly uspokojit vnitřní honbu vstříc kýženému poznání. Prve narovnal tělo, kdežto i při takto triviálním aktu, sykl podrážděně bolestí, neboť vyprovokoval špatně se hojící zranění k reakci. K upírce upíral zrak zprvu nejistě, načež trvalo, nežli zaujal tolik známý výraz, přičemž kontroloval každý mimický sval obličeje, odhodlaný nedat krátkodobou slabost plně najevo. Občasně propadal depresím, chmurným myšlenkám podtrhávajícím bezútěšnost situace, avšak vytrvale jich odháněl, nejvíce v přítomnosti Angelique. Od okamžiku, kdy vyslovil ono skryté přání, pojmout ji za manželku, přestože provedl žádost více formálně nežli uvažoval, vítal, když netráví příliš času společně. Připadal si jakožto zaslepený hlupák, jenž se jí musel zprotivit, svou neomalenou přirozeností. Odhrnul záplavu kadeří, aby nebránila v budoucím počínání, stále nepromluvil, zatímco ona již dávno odhodlaně ponoukala k rozhovoru. Co si o mě musíš myslet, že jsem blázen? Proč mi stále věnuješ svou péči, pakliže na tebe venku čeká celý svět? Nechápal tu starost o tělo zbrázděné magickými vlivy, žasl nad vytrvalostí s jakou odcházela a vracela se zpět. Skládal poklonu projevené houževnatosti, avšak původ této motivace zůstával Korialstraszovi skryt. Snad ono prahnutí po moci, zachování tak delikátní entity ji mohlo být cílem. Zaujal známou pozici, aby jí poskytl dostatek prostoru k výkonu úkonů spojených s dalším ošetřením zranění. Značně nelibě očekával následující záškuby strastí, pramenících z těch nepříjemných, ovšem nutných, zásahů.  
„Ne“ pronesl hlasem zabarveným v neutrálním tónu z něhož nečišely žádné emoce, jelikož jim nepovoloval vytanout výše. „Nepotřebuji, aby se o mě někdo staral, stejně jako se mi nepodařilo zatím nalézt nic směrodatného.“ dodal následně, až když si uvědomil, jak matoucně mohlo jediné pronesené slovo působit. Zatnul zuby, přemáhajíce veškeré svalstvo v těle k spolupráci při odporu k nastupující bolesti, kdežto odmítal jakkoliv nadále projevovat roztrpčení. Nechtěl jejich vzájemnou společnost ponechávat v tichu, co se však slušelo říci? Udělal jsem chybu. Neměl jsem ti vyjevovat pocity, neboť jsem dozajista provedl neuvážený tah nad nímž můžeš mávnout rukou, jakožto nad hloupostí příliš zbrklého kluka. Zavřel oči, zkoušející poznatky urovnat, správně nasměrovat, marně. „Věřím tomu, že později budu mít větší štěstí.“ řekl, přestože vkládal mizivé naděje do budoucího výzkumu. Nejvíce v tomto ohledu dopomáhaly přivezené zápisy z pera nadšeného stvořitele, jenž mága vytrhl z náruče věčnosti. Jejich zmatenost jich však činila nepříliš líbivým čtením, vyžadujícím naprosté soustředění, jehož málokdy dosahoval kvůli starostem vnějšího světa, nutnosti udržovat nezbytné fyzické pochody. Tušil taktéž, že postrádal vcelku důležitý list obsahující většinu vysvětlujících poznámek, týkajících se užití zkratek ve svébytném díle, což mu postup komplikovalo. „Jsem ti vděčný za tvoji obětavost, ale nemusíš trávit své dny čištěním mých ran, klidně mě ponech na povel některé ze služebných, ať zbytečně nemarníš čas.“ Což o to, že by nadmíru stál o přitisknutí překrásné ženy do těsné blízkosti, jemně přejížděl ladné křivky chtivými dotyky, strhl ji do postele a spal po jejím boku, tvrdošíjně ho odmítal. Nehodlal vypustit tu pudovou stránku na povrch, obyčejného muže, jenž toužil po rodině a zázemí, válečníka oddaného bitvě, přímočarého a upřímného. Děsil se oné divokosti, toho, jak nepatřičně by působil, neboť vystupoval především jako diplomat, vzdělanec a mág, nikoliv odlišně. Nechtěl, aby ona těchto věcí poznala, propadl by dozajista v krutou nemilost. Hanba takovému.

Obdivuhodné. Tři roky soužití, tři roky smutku, tři roky bolesti a utrpení. Jaké to neštěstí. V těchto časech se mohlo stát doopravdy cokoliv. Měl jsem si zavést deník, pro všechny příhody, které prošly mým zdlouhavým životem. Byla na to ideální doba, má cesta byla teprve na začátku. Stejně jak mi vyprávěla o jejím bratrovi a jeho prvním úplňku, zde i já jsem měl začít s deník. Odsuď to vše začalo. Odsuď začala má zdlouhavá pouť, která jen tak neskončí. Na počátku mě provázel strach, který jsem nemohl ze sebe setřást. Avšak ten se vypařil právě po prvním úplňku. Bolest, křiky bolestí a slzy, které však neupustily oko. Tvrdohlavost je nechtěla pustit. Nepoznával jsem se. Zvíře, které ve mě do té chvíle dřímalo mě uvítalo. Nějak vstřícně to ale nebylo. Co jsem taky mohl čekat? Byli jsme jeden a já bych od sebe žádné vstřícné vítání nikdy nečekal. Touha po kontrole v něm chrlila, chtěl se ujmout vlády nad mým tělem. Měl jsem se stát tím, čím byl Runar. Co mě zachránilo před stejným osudem byl vlkodlak, který stál vedle mě, a to, že Fenrirova zlost ke mě nedosáhla. Nechystala jsem se prohrát, musel jsem porazit sám sebe. Neměl jsem nevybranou. A to stejné musel udělat můj druh, který stál ve vedlejší cele. Pokud ovšem nechtěl strávit svůj život, jako hračka pro Fenrira. Při pouti, která se odehrávala v mé hlavě, jsem se koukal přímo do očích ženy, které hnisalo oko. Dozvěděl jsem se, co skrývala. "Pokud se zahraje vše na správnou notu, tvůj bratr i ty budete na živu. Postarám se o něj, alespoň pokud se jedná o tu bestii, která ho nechce pustit. A ty si necháš ošetřit to oko. Jestli se z toho Runar vyhrabe, tak si nemyslím, že by byl zrovna dvakrát nadšen, pokud by jsi byla poloslepá." řeknu jí s menším úšklebkem. Instinkt mi našeptával do ucha, že se blíží soud. Za chvíli se rozhodně jestli budou žít oba, jen jeden nebo nikdo. Měl jsem připravenou mluvu? Já a mluvu? Uspořádal jsem si vůbec nějaký plán? Ten se formuloval a musel vyjít. Jinak bych si to do smrti vyčítal a to by byla pěkně dlouhá doba.
"Ona nikdy nebyla opora." namítl jsem ihned s tichým zasmáním. "Spíše mne využívala. I když mě dovedla vytáhnout z boje, který jsem vedl sám se sebou, byl jsem stejně jen její hračkou." Alespoň takto jsem to vnímal vždycky. Bral jsem jí jako přítele, jenže jsem cítil, jak mne využívá jen proto, aby nebyla sama. Jen pro její touhu a uspokojení. Našla si novou hračku? Má manžela? Že by se už konečně usadila? Nebo už je dávno mimo tento svět? Neodpověděl jsem si a ani jsem nechtěl. Bylo to dlouho a já to všechno hodil za hlavu. "Ještě mi zbývá pár stoletích ho napravit. Uvidíme, jak se bude Fenrir tvářit." poznamenal jsem hlubokým hlasem. Bestie ve mě vrčela nedočkavostí. "Jednoho dne ho přestane bavit být loutkou zvířete." řekl jsem hned poté, co jsem stál normálně na zemi. Na odpovědi jsem si musel ještě počkat. Povídala sice jako otevřená kniha, ale stále jsem nevěděl detaily. Snad mi je řekne někdy sama, pomyslel jsem si. Hlavou jsem pokynul na vak s jídlem. "Nasyťte se. Sílu budete potřebovat. A to oko chci vidět v lepším stavu." lehce jsem zahrozil, když jsem se jí díval do očí. "Byla by ho škoda." S touto větou jsem se otočil a šel si svou cestou. Strážní za mnou zamkli dveře a mé kroky směřovaly Odin ví kam. Ještě jsem musel přemýšlet. Nehodlal jsem ztratit dva životy jen kvůli tomu, že jsem si něco neujasnil. Až když jsem procházel ulicemi města jsem si všiml, jak mě ta žena dokázala rozpovídat. Málo kdy jsem takto mluvil, tak moc. Nezvyklé a podivné. To se nesmí opakovat. Měnit se kvůli někomu, ne ne ne. Už ne. Jedna žena mě porodila, druhá mě zničila, třetí si hrála s mojí skořápkou a to, co se znovu postavilo na své nohy, měla změnit čtvrtá? To snad ne. 

Odložím mísu s vodou a špinavými bandážemi, otočíc se na něj na posteli, kde sedíme, sedíme tak naproti sobě čelem, hledíc si z tváře do tváře. "Naše pohnutky nejsou černobílé mágu...mohu být sobecká a pečující zároveň..." Odvětím naoko nezaujatě, s největší snahou zachovat beztvarý výraz a tón. Natáhnu k němu ruku poku se nechá, abych přejela po jeho neuspořádaném strništi s nesouhlasným zavrtěním hlavy. "Měl bys na vzduch, jsi popuzený...věnuj si čas strávený něčím jiným, tříbí to mysl...jsi tak ponořený do čtiva, že ti uniká širší rámec...alespoň tolik mé bádání ukázalo. Pokud lidé soustředí vše na jednu věc, posléze soustředění ztratí aniž by si toho všimli a stává se z jejich činnosti jen bezduché jednotvárně se opakující jednání bez jakéhokoliv smysl a vnímání souvislostí. Nechceš snad přehlédnout něco na těch stranách jen protože jsi zatvrzelý že ne mágu?" Zeptám se jej a protože věřím v jeho inteligenci, vím, že na rozum by mohl slyšet. Prohrábnu si kadeře volně ložených plavých vlasů, protože mi vpadají do tváře. S oblečením si také hlavu nelámu, chodím sem tak jak zrovna jsem, tedy v košili a župánku, který se zavazuje pod ňadry krajkou. Nad jeho podrážděnou reakci vstanu a podívám se na něj seshora. "Ani já nechci abys byl jako kuře... ale nemusíš vypadat jako stoletý stařík, když se pod tím skrývá pohledný muž..." Podívám se na něj a čekám na odpověď...jeho vousy vždy byly krásně upravené, stejně jako vlasy, ale teď to vypadá jako by vylezl z jeskyně po sto letech...navíc začíná zapáchat...chápu jeho zaujetí a ponoření se, ale jednou se rozhodl, že che mou ruku a jako upírka mám citlivý čich...takže se s tím bude muset smířit, že bude čistý. Když promluví nakonec ani si nevšimnu kdy se tomu tak stalo ale dostane ode mě políček jen to pleskne. "Jsem svobodná žena...ne tvoje služka...mágu, dávej si pozor na jazyk, to , že pro tebe mám nevysvětlitelnou slabost neznamená, že se sebou nechám zacházet takto...nauč se konečně vážit si věcí..." Zasyčím se zoubky, které ve vzteku vyjedou. "Kdybych nechtěla nejsem tu..." Odvětím a olíznu si rty, cítím hlad, měla bych si zavolat služebnout a napojit se.