Podhradí

Potvrdil jsem si to, co jsem předpokládal, ale nevěděl jsem zdaleka všechno, tím jsem si byl jistý. Byl jsem vcelku popuzen, že mi nikdo nedal žádné bližší informace. Začal jsem se cítit jako stará babka, která nemá nic lepšího na práci než rozvádět drby po vsi, ale má lidská zvídavost se ještě prohlubovala a já začal mít ještě daleko více otázek. Za tuto vlastnost jsem neměl v lásce svou lidskou stránku, ale tato stránka ve mě vždy byla a nedovedl jsem ji nějak ovlivnit. Dalo by se říci, že to byla část mého povolání.
Fascinovali mne a to se nestávalo jen tak pro nic za nic. Po dlouhé době jsem musel zpovídat strážné, aby mi dali alespoň nějaké informace. Nechtěl jsem ještě více stresovat královnu, ta měla svých povinností dost. Od strážních jsem se dozvěděl jen věci, které se děli tam dole, nic jiného. Rozhodl jsem se to prozkoumat a dozvědět se pravdu sám. Nic jiného mi nezbývalo a nechtěl jsem to nechat jen tak plavat.
Snaží se ho chránit, velká pravděpodobnost. Žena kryjící muže. Jak originální. Byla to básnička, která se opakovala pořád do kola. Proto jsem přestal číst romány. Překvapilo by mne, kdyby se muž rozhodl krát ženu. To se tak často nestává. Navíc by jí byla škoda. Obou by byla škoda, pokud nic neudělali. Při pohledu na ně, jsem měl pocit nevinnosti z nějakého důvodu. Nevěděl jsem proč, ale ten pocit tam stále byl. Ale i kdybych byli nevinni, pustit jsem je nemohl. Od toho tu byla královna, mohl jsem ji akorát povědět, co mi řekli. Že to on neudělal. Měl jsem obavy, že mě neposlechne. Rádce ne rádce. Byla to královna, nemusela mne poslouchat. Někdy jsem se ptal, jestli má smysl tu být, ale pořád mne tu něco drželo. Zůstal jsem tu z čisté intuice a byl jsem zvědav, co se všechno na mne vybalí. Kdybych neměl zkamenělý obličej, usmál bych se. Ignorovala mou poznámku. Musela velice milovat Odina. Kdyby mi tohle řekla před sto šedesáti lety, řekl bych ji úplně něco jiného. Odin mi nikdy nepomohl. Několikrát jsem ho prosil o pomoc, nikdy mne neslyšel. Vzdal jsem to a od té doby jsem zpochybňoval božstvo. Jediný, kdo mi dával pocit odvahy a dával mi menší sílu, byl Týr. Nemodlil jsem se často, jen když se schylovalo k bitvě.
"A co by neměl udělat?" zeptal jsem se jí. Můj hlas se nikdy nezměnil; hluboký a přímočarý. Ptal jsem se z čisté zvědavosti. Jednal jsem ve jménu královny, abych našel informace, a zároveň ve jménu sebe. Zvědavost byla mocná čarodějka a já tomu nemohl odolat. "Oba dva jste museli něco udělat, když jste tu oba." poznamenal jsem ještě nakonec a posléze jsem čekal na její odpověď. Byl jsem zvědav, jestli něco řekne. Jestli vůbec něco řekne.

Šlo vidět, jak se seveřanka nenávistně prohnula v očích zasvítila čirý hněv, utlumený pouze vzteklým rozkousnutím spodního rtu, přičemž ji po obličeji začala stékat teplá krev. Nebýt uvězněná v cele, ke všemu zmrzačená, už na něm dávno visí a snaží se mu hlavu rozrazit o nejbližší hranu. Zatnula pěst pravé ruky, jen obtížně kontrolovala ústa, aby prostory neprolnul příval osobně motivovaných nadávek. Myslíš si snad, že máš moc, jen protože stojíš v bezpečí? To se ti tak libí naparovat se jako páv za skutky, které jsi neudělal? Silácké řeči a přišlo ti zbytečné ukázat se v poli. Přechytralý tupec stojící přede mnou co svojí titěrnou hlavičkou využívá situace. Pustila slinu, uplivla si dalece před sebe, k jeho nohám ovšem změť slin nedopadla, postrádala řádný cvik v tomto odvětví. „Táhni do prdele.“ neudržela upřímnost zavřenou, zasloužil si slyšet, jak nízce o něm smýšlí, jak jí štve ta hraná nadřazenost. Takhle mluvila, takhle jednala, celý život. Žádná uhlazená mluva, uvážlivé volení slov, rozmýšlení nad rozhovory, pokud cítila touhu, konala. „Nevíš, co který z nás udělal, proto jsi tady. Protože máš pochyby ohledně toho, co se stalo na místě, kde jsi nebyl. Utekl jsi jak zbabělá slepice místo toho, aby jsi stanul na straně království, kam jsi zdrhnul.“ Zaznělo útočně, skoro výsměšně. Jen slabý zdravý muž nenásleduje volání války. Jen zbabělec neslyší divoké bubny krvavého střetu, není lákán tou melodií. Nebyl jsi tam, cítím to. To už zmrzačené tělo propadlo pohybu. Ragna obtížně přenesla váhu na pravou stranu, skoro si lehla na zem, aby se dokázala řádně zapřít zdravou rukou, čímž pozvolna, značně trhaně, pokračovala ve zvedání. Levá ruka zůstala nevyužitá, směšně plandala, neschopná jakékoliv akce, neboť v ní měla přetržené šlachy, dárek z bratrových výlevů. Stejně tak pořádně nedokázala došlápnout na nohu též strany, jen druhá polovina těla plnila svoji funkci a to ještě mizerně. Připomínala oživlou mrtvolu, nejen stylem chůze, kdy nepokrytě pajdala, pohybující se značnými obtížemi naprosto směšnou rychlostí, ale i domláceným zjevem. Málokdy za život zřejmě viděl někoho takto sešitého, zničeného, obvázaného, posetého vážnými zraněními, přesto dýchajícího. Jakmile dostala příležitost, využila blízké mříže, jakožto opory, zápasila, avšak nemohla nechat toho troufalce odejít, aniž by ho donutila jí pohlédnou do očí a zopakovat ta příkrá slova.
Svýma mandlovýma očima ho doslovně probodla, když dostala příležitost zahledět se do jeho tváře. Bodavý pohled plný nevyřčených přání blízké smrti, ale i výsměchu. V obličeji jí hrál samolibý úsměv smíšený ze zběsilým pocukáváním koutků, když uvažovala, jak nejefektivněji by mu zakroutila krkem, dostat tu možnost. Olízla rty, načež až teď zaregistrovala tekoucí rudý pramínek, podle nasládlé chuti v ústech. „Jak chceš zvíře zbavené vůle moralisticky soudit.“ Vyprskla ta slova, zatímco zesílila sevření kolem kovové tyče, ventilovala tím agresi, když neměla příležitost uhodit původce tohoto rozmrzení, jestliže sklouzl pohledem k oné ruce, mohl si všimnout chybějících nehtů. „Někdo ti vezme svobodu, uvrhne tě k tomu být zvířetem, které v tobě přebývá, zbaví tě lidskosti, zatímco ostatní chodí kolem se zavřenýma očima. Jsi jen lhostejný kus masa sloužící jako živá zbraň, tvoje osobnost je jen směska zvířecích pudů, které nejsi schopný ovládnout. To je spravedlivé?“ Významně k němu hledí, chrlící slova ze sebe, naštvaná. Nechápající, jak dokáží být lidé slepí k utrpení ostatních, jak jim nezáleží na příběhu, pozadí, vidí jen následky, jen tohle podělané vězení, symbol provinění. „Spravedlnost podle někoho, kdo si tím nemusel projít. Potřebuješ obětního beránka? Vem si mě. Nenechám ho platit za něco, co nemůže. Už nedovolím nikomu, aby mu ublížil, přestože on už několik let neví, kdo jsem.“ S posledními slovy proletí i náznak bolesti tváří. Trpěla tím, že pravděpodobně již nikdy neuslyší své jméno z Runarových úst, nedostane objetí ani svižné pokárání. Bylo to nesnesitelné pomyšlení, jenž ji stravovalo zevnitř. 

Nečekala, že využije mizivou vzdálenost k osobnímu kontaktu. Doufala v dostatečně odpudivý vzhled, či respektování osobního prostoru z jeho strany, než aby probudil její největší strach. Podvědomá reakce těla, které ucuklo a když necítilo znatelnější odpor, svalilo se zemi uprostřed cely. Nešikovně. S jediným úmyslem, vzdálit se od muže. Ten okamžik vepsal zděšení do vzpupné tváře, naprosto přepsal výraz obličeje, vzhlédla k němu překvapené zvíře, jímž lomcoval nepopsatelný strach vepsaný v každém gestu i roztřeseném hlasu, kterým k němu dolehla příkrá slova. „Nedotýkej se mě.“ Jed obsažený uvnitř byl takřka hmatatelný, stejně jako vnitřní válka mluvčí, když si Ragna přitáhla ruce blíž k tělu a seděla jako hromádka neštěstí, hledící vstříc studené kamenné dlažbě. Chvilkové uzavření do sebe, kdy zdravou rukou objala třesoucí se tělo. Ztratila pozici, znemožnila se. Ale říkal, že Runara vezme sebou. Vezme ho sebou... Víčka chvilkově skryla slzící hnědá očka.Chabá útěcha, jíž tišila rostoucí neklid. „Ublížíš mi.“ Vypadlo zní vyděšeně víc, než si kdy hodlala připustit. Hranice slyšitelnosti, skoro nepostřehnutelné mumlání vycházející ze zmateného nitra, momentálně se obracejícího samo do sebe. Prazvláštní reakce, jenž musela dotyčného více než zarazit, jelikož naprosto nekorespondovala s předchozím jednáním a snad i narušovala utvořené povědomí o zajatkyni vystupující nadmíru drze a sebevědomě. Nemuset trhnout hlavou, řešit situaci, snad by zůstala zticha, už více nekomunikovala. Ovšem naštvané zvuky přicházející z vedlejší cely donutily dívku stočit pozornost z vlastních neveselých vzpomínek a zážitků k šelmě. 
Runar jednal podvědomě, jakoby vycítil záchvěv minulosti, vrhl se střemhlav proti mřížím v nepokrytém rozhořčením plném agrese. Narážel mohutným tělem do dělících kovových tyčí, tím vytvářel tupý zvuk, kdy se mu pomalu, pomocí vlastní váhy, dařilo některé komponenty prohnout. Vzpomínka na sestru v záchvatu slz, jak je donutili společně ulehnout, ten výraz, vyděšenost, slabost, stejně reagovala, když jí neznámý sevřel hrdlo. Zbytek lidskosti bil na poplach, zběsile, bezhlavě. Jednal v souladu s divokou přirozeností, výhružně vrčel, opakoval konání nehledě na utržené poškození, znovu a znovu se rozbíhal vstříc naději, že zábrany povolí a jemu se podaří vrátit opovážlivci jeho počínání. Divoké zvíře přijalo výzvu poměřit síly. Způsobený rámus musil přilákat opodál stojící stráže, neboť vlkodlak dával jasně najevo svoje vlastnímu druhovi, že hodlá poměřit převahu. Zaslepený zlostí vytrvával, i když po něm sestra zoufale křičela. Ignoroval ten hlas, touha po krvi vítězila.
„Runare! Runare!“ Avšak zvíře na zvolání nereagovalo. Stále vytrvávalo ve snaze prorazit si cestu k cizinci, rozdrásat troufalému příchozímu hrdlo. První záchvěv možného zůstatku lidské stránky. Ty, ty si to pamatuješ. Pamatuješ si, že jsi mě takhle už viděl. Tu noc, když nás to donutili udělat. Pamatuješ si to. Na jednu stranu neuvěřitelná úleva a radost způsobená nečekaným prozřením, na druhé straně starost ohledně zběsilé snahy osvobodit se ze zajetí. Vstávala, s námahou, nutící fungující části k zástupu těch zmrzačených. Po krátkodobém souboji opět vstala. Pádem přitížila levé noze, platila za mnohem chabější oporu, nežli předtím, snad předtím zůstával naražená a nyní se konečně zlomila. „Dej mi dýku, než si ublíží.“ štěkla rozohněně, původní kuráž se navrátila. Starost o bratra donutila démony minulosti vrátit se zpět do nejhlubších propastí paměti, propadnout chtěnému zapomnění. Tomu, v podstatě příkazu, přikládala nejvyšší možnou váhu. Nárazy pokračovaly. Příkře na muže pohlédla, přirozeně musel otálet a nechtít uposlechnout. „Nevíš jako ho zkrotit.“ Natáhla ruku, očekávající příslib zbraně, nervózně pokukujíc bratrovým směrem. Neodpustí si žádné vážné zranění, které utrží jen kvůli její slabosti neumět přijmout dění toho osudného večera.  

Očima ulpívala v marné snaze bratra dostat se z klece, stanout na přímo vůči sokovi. Marně k němu volala lidské jméno, snažíc se ho přimět vrátit podstatu k smyslům, nežli propadat krvežíznivému běsnění. Záblesk vzpomínek rychle vyprchal, jakoby představoval jen krátkodobé pomatení. Rytmus nárazů neustával, činnost získala odlišný význam, od bránění vyděšené sestry, přešel k myšlenkám nesených na křídlech příslibu nezvladatelného násilí. Roztrhat oběť, prokousnout krkavici, rozdrásat hrdlo, poddat se sladkému mámení. Oči vlkodlaka planuly nezkrotnou touhou, zřetelným násilím vedoucím do urputného střetu. Přestože nedokázal mříže již více prohnout, stále nutil tělo k zesilujícímu tlaku, ignoroval způsobenou bolest, jen slepě opakoval konání. Mechanické sebepoškozování pro ukojení násilné touhy. Ovládaný pudy nedokázal nakázat zastavení, promyslet akt, být rozumnou, uvažující bytostí. Ragna jen zoufale hleděla před sebe, moc nedokázala uplatnit, když nesvírala zraň, cokoliv. Nůž, šíp, snad i násada od kopí by stačila k podvolení. Jediné škrábnutí. „Runare“ opakovala marnou snahu. Uvnitř plná strachu, čekající na kritický moment, kdy mohutné zvíře dojde vážné újmě. Děsila se toho okamžiku, kdy on zůstane svalen v kaluži krve, neschopen sám sobě pomoci. Urputně svírala oddělující kovové tyče, doufající v dar čehokoliv uzpůsobeného k boji, což nakonec i nastalo. Skoro vděčně přijala ten polotupý krám vyznačující se opravdu laxní údržbou. Jaká to pohana pro jinak kvalitní dýku, když ji opatrovalo nemehlo neschopné bránit ji před vnějšími vlivy, provádět nutné broušení. Zabralo to chvíli, rytmický zvuk neustával. Neznala předmět, prve budovala pouto, až poté narušovala podstatu, složitější úkon. Cítila nepříjemný vzdor, vytrvale válčila, nežli vůle opadla. Teď jen zaujmout tvou pozornost. Pajdavě se dokulhala k dělící stěně. 
Nakopla mříž zmrzačenou nohou, ozvalo se praskání kostí, jak prudkým švihem přerazila tu lýtkovou. Nesykla bolestí, nereagovala, každý normální člověk by dávno klekl proklínající hloupost počínání, ona ještě využívala zmrzačené končetiny k stání, přičemž kůže pod  kalhotami okamžitě nabírala tmavých odstínů. Kýžený efek, upoutala Runarův zrak, načež si hlasitě přisadila. „Loki ty zrádná svině, pohlédni do očí toho, kdo bude tvou záhubou bídný šašku. Ty i tvé pokolení lehnete v prach, všivé zaprodané bestie.“ To už vlčí štěkot směřoval k seveřance svírající urputně dýku. Z prazvláštních důvodů vždy vyslyšel urážky mířené k uctívanému božstvu, jeho patroni pravděpodobně zanechali hlubokou stopu v podvědomí, zatímco každou nespravedlnost pronesenou jejich směrem, trestal agresí. Odine,stůj při mě. pronesla úslužně, sepnula ruce, vydechla. Další riskantní akce, ale tentokrát ve stížených podmínkách, věřila schopnostem, musela. Přišla blíž chňapající šelmě, která prostrkovala rozlícenou mordu až do sousední cely. Vše proběhlo rychle, prostrčila ruku opatřenou zbraní mezi dvěma tyčkami, zasáhla. Drobný škrábanec, skoro nepostřehnutelný v huňatém kožichu, kdežto on jí přeťal žílu pravé ruky hned na třech místech současně, jak se po ní ohnal drápy. Runar okamžitě lehl, skolený kouzelným spánkem, vyprodukovaným kontaktem s očarovanou ocelí, jenž způsobovala okamžitou paralýzu a ztrátu vědomí. Jen takhle se opět probudí, aniž vy zběsile pokračoval v předchozích činech.
Ragna klesla k zemi, ne kvůli bolesti, ta ji obcházela velkým obloukem ani ztrátě krve, tu si uvědomovala pomálu, ale protože zlomená noha nadobro vypověděla službu, už ji neunesla. Praštila se přitom hlavou o mříže. Zrychleně oddechovala, snažící se zastavit krvácení o zbytky šatů, avšak šlo to mizerně. Nakonec přehodila dýku do druhé ruky, opět zafungoval vrozený talent, ostří jemně žhnulo, produkovalo sálavé teplo. I když levá zůstávala nepohyblivá, posloužila dobře jako opora, kdy druhou opatrně manipulovala nad špičkou, čímž vypalovala rány, zastavovala krvácení, předcházející tím infekci. Opět, bez sebemenšího zasyknutí, záškubu v tváři, jakémukoliv náznaku slabosti. Jakmile činnost dokončila, vrátila předmět majiteli, již neschopný provádět divy, jaké svedla čarodějka. „Díky“ zamumlala směrem k muži. Nebyla tak hloupá, aby zaútočila, nesmyslně ukončila život. Pokývla hlavou, snad první smířlivé, částečně přátelské gesto z její strany. 

Svalená hromádka chvíli nehybně civěla před sebe, srovnávající si uplynulé zážitky do jedno srozumitelné linky. Pravou ruku prostrčila skrz mříže, zajíždějící vlkodlakovi do kožichu, něžně ho hladíc, jakoby se snad ani před pár vteřinami nepodařil ukončit i její život několika zběsilými výpady. Čechrala zašpiněný kožich, láskyplně ulpívala pohledem na bratra, odpouštěla mu každé učiněné zranění, neměla nikoho jiného. Jestli najít cestu zpět do Norska, tak jedině společně po boku, neupustí zvíře lapené v pavučině nezvladatelné bestiality, nevydá zbývajícího člena rodina napospas divokosti pudů. Zůstávala na blízku, projevovala starost, ochraňovala zdraví mohutného tvora nedbajíce případných následků, ochotná položit život. „Bude to dobré.“ zašeptala konejšivě. Tvář zbrázděnou úlevou a vepsanými starostmi. „Odpočiň si.“ pokračoval smířlivě, v tónu nezazníval jediný náznak viny, výčitek, jen mírné, upřímné pohlazení. Pohled naplněný obětavostí, ignorovala okolí, setrvávala pouze pro něj, mít možnost, ulehne ve dle něj, aby naslouchala zvířecímu oddychování. Tebe nenechám odejít. Tíhla k němu od doby, kdy zjistila, že zůstal živ, poslední památka, relikvie i proto nevzdávala úpornou snahu přimět ho opět nalézt lidskou stránku, apelovat, naléhat, vytrvat. Až potom směřovala pozornost k muži, který jí poskytl nástroj ke zkrocení. 
Upírala k němu šedavé oči, jejich fialový nádech zůstával skryt v přítmí nehostinnosti cel. Váhala, nechtěla příliš navazovat kontakty, spíš zůstat stranou, využít příležitost, zmize. Avšak cítila jisté zavázání, když vyhověl prosbě, snad proto také polkla, nešikovně poodhrnula chuchvalec černých vlasů spadající do čela. Medika? To slovo znělo směšně, tak nějak zbytečně. Dotyční k ní hleděli jako čemusi zvláštnímu, nechápali tu absenci citu, pokoušeli možné hranice. „To nic není. Necítím to.“ odpověděla pravdivě. Nebýt neschopná bolesti, dávno by ječela stočená v klubíčko, řvala o vysvobození z nesnesitelných muk, zběsile dovolávala kohokoliv schopného utlumit přívaly utrpení. Takhle? Jen seděla, smířená, neznepokojená. Zvláštně smířená s osudem, naprosto ignorující natékající nohu, zůstávající v lehce nepřirozeném úhlu. „Oni stejně většinou jen divně čumí. Není to příjemné, ke všemu, nemám ráda, když se mě někdo dotýká zbytečně.“ řekla, pohled stočení k němu. Mluvila pomalu, dodávala důraz slovům. Potřebovala odstup mezi sebou a kýmkoliv opačného pohlaví, aby nedopadla jako v předchozím případě, plačící troska zaplavená vzpomínkami, které toužebně vytěsňovala. Zapomnění nepřicházelo ani když uběhlo 18 let, ironické. „Přejde to.“ Pokusila se ho uklidnit a zároveň odradit od případných pokusí vzít ji do náruče, odnést na ošetřovnu. Momentálně neměla moc síly, zcela jednoduchý terč na zpacifikováni, jelikož polovina těla naprosto nesloužila. Prohlížela ho, přemýšlela, nakonec odpověděla. „Ragna“ pronesla, načež okamžitě opáčila „ty?“ Něco uvnitř toužilo po socializaci, přeci jen zůstávala tu potichu dlouho. Nerozuměla řeči, vlastně, i v něm spatřovala střípek domova. „Co tady vůbec děláš?“ Neostýchala se ptát, otevřeně, bez skrupulí. Výhoda výchovy bez jakéhokoliv ostychu.

„Nemyslím tady dole.“ Očividně se ve v pochopení vyznění otázky vzájemně minuli, takže se rozhodla mu dát další pokus odpovědět, z čiré zvědavosti. „Je mi jasné, že jsi se sem došel přiblble ptát. Vyrostla jsem na bojišti, vím jak se jedná se zajatci. Jde mi o to, proč jsi tak daleko mimo domov.“ Zkoumavě na něho pohlédla, nevěda, proč by někdo osobitý ráz skandinávské krajiny měnil za bezvýznamný ostrov uprostřed moře. Chlad přidrzlý tak, že své oběti zalezl až do morku kostí, mráz bezostyšně likvidující slabší jedince a když přišlo střídání ročních období, dostali na kratičký okamžik uzřít slunce. Tvrdě vykoupená zima je nutila si užívat každý teplejší paprsek, děkovat. Tedy nepocítila nemilosrdnou náruč chladu, i když hnila v zatuchlé kopce. Dokázala si živě představit vánici řádící v troskách vesnice, čirá síla přírody nedbající ohledů k nikomu. „Doma je líp.“ pronesla upřímným, tvrdým hlasem s nepatrným náznakem stesku po všech poznaných příkořích. Zdravou rukou stále čechrala vlkodlakovu srst, udržovala spojení, zároveň hlídala tep, aby měla přehled o stavu, zdali omylem neučinila kouzlo závažnějších rozměrů, ale vše působilo v pořádku. Očima ho vyhledávala, opřeného o stěnu. Nechápala absenci stesku po širých planinách, nehostinném způsobu života. I přesto co se tam stalo, vím, že tam patřím. Co se ti stalo? Jiné vysvětlení neviděla, nějaký hluboký šrám v duši. Něco ho zklamalo? Přišel o rodinu? Čisté spekulace a přitom, nakonec tu otázku spolkla. Sama by nechtěla být zpovídána náhodnou osobou z nejhlubších nočních můr. „Proč se rouháš?“ nadhodila nakonec při vzpomínce na jeho příchod do cely. „Věříš snad také v nepravé bohy? Rozhodl jsi se zahodit svou minulost pro mizerný úplatek?“ Už do malička byla vychovávána k víře, takže naprosto nechápala, jak někomu, ke všemu krajanovi, může připadat Odinova moc zanedbatelná, snad ji i záměrně zmenšovat. Znamení učiněná nešetrným vyrýváním a zaschlou krví se stále skvělo na stěně cely. Mazlavá, špinavá práce, ale plná odhodlání. Občas jediná přívětivá náruč. Neměla nikoho, komu by svěřovala trápení, žádného přítele nebo partnera, proto doufala, že alespoň bohové poslouchají občasné trápení a provádějí jí bezpečně po cestě osudu. Nespouštěla ze seveřana oči, hlavu nakloněnou na stranu, udržující si ho v zorném poli. 
Nakonec přeci jen přešla k jinému tématu, ať už byl ochoten se vyjádřit, třebas přiznat odlišné náboženské smýšlení, čímž by klesl do hlubin nenávisti, či jen nad vyptáváním mávl znuděně rukou. „Mám informace, které by se ti mohly hodit.“ hlesla jen tak mimoděk, prstem kreslící starověké runy do nánosu prachu, jež nestačila rozvířit vlastním zadkem. Zvídavě vyhlížela reakci, projevení zájmu nad řečeným. „Ale ty mi zaručíš, že najdeš někoho, kdo se o bratra postará.“ Nevěřila v přehnané samaritánství, tenhle chlap možná cítil shovívavost k Runarovi, jehož nazýval druhem, ale pro ni v tom výčtu nezbývalo místo. Přijímala tu skutečnost, nikterak pohoršena vyhlídkou blízkého konce, odhodlaná zemřít s vědomím, že vykonala vše dle nejlepšího uvážení. „Řeknu ti jak velké je ležení, kolik mužů čítají jednotlivé pluky, které rámcové strategie jsou nejpoužívanější.“ Neznala nic jiného jak boj, jeho surovost a způsoby vedení, nedokázala by si obstarat živobytí mezi obyčejnými lidmi, když srdce naplňovala nezkrotná vášeň živelně planoucí v každém střetu. Odin mi dal dar, dar vést válku, dar ovládat zbraně, dar moci nad polem. „Možná i jak moc jednotlivých jednotek mají, jezdců, obrněnců, lučištníků, válečných strojů.“ Říkala to pozvolna, tohle to drobné království potřebovalo, aby dokázalo vyvinout lepší obranný plán, než tu nesmyslnou řež, kdy se nechali zahnat do kouta. „A bezpodmínečně mu pomůže z toho prokletí.“ zakončila podmínky.

„Bohové nedbají smrtelníků, seč bychom si to přáli.“ očima ho zvídavě měřila, působilo to zvláštně, povídat si přes mříže s někým, koho stěží znala a ještě se k ní choval až s přehnanou otevřeností. Netlačila na pilu, promluvil dobrovolně. Posune zmožené tělo, jde to ztěžka, avšak ta zmínka o rodině ji jaksi donutí. Trpí vlastními zkušenostmi, nepříjemnými zážitky, nikdy však nepociťovala nutkání nadobro ji vymazat ze života, proto tvrdla tady, krotila lítou šelmu, bojovala z posledních sil do udržení. On to vzdal. Proč? Neuvěřitelně podněcoval její zvědavost, ale možná i srdce, jenž mírně soucítilo. Runar měl ji, měl ji přestože tropil nejrůznější alotria, útočil, zraňoval, nebyl při smyslech. „Někomu dozajista chybíš.“ pronesla konečně ženským hlasem, víc podbízivým než útočným. Ohledně těchto záležitostí chovala smířlivější stanovisko, odmítala skutečnost, že by někdo zůstal ponechán naprosto sám, neboť osobně to vnímala jako největší možný strach, jímž netoužila procházet. „Někdy to ani nemusíš vědět.“ podvědomě upřela zrak k podřimující šelmě ani jí nedocházelo, jak důležitá je pro jednu černovlasou čarodějku držící stráž v těsné blízkosti. Zůstanu tu pro tebe, jak budu moci. Přísahala, přestože konec se nacházel blízko. Ve tváři vytanul mírný úsměv, tolik nekorespondující se zatuchlým prostředím, jak nedokázala ignorovat absurditu jeho poznámky, poprvé dokonce zazněl tlumený smích. Opravdu nemáš víru. Založila ruce do klína, pohled ostrý, trochu rýpavý.
„Tvoje představy jsou v tomhle ohledu neuvěřitelně naivní.“ zazníval mírně dotčený, ale i kárající podtón. Pro ni, hrdou ochránkyni starobylých tradic, v očích křesťanů příkladného pohana, zůstávala představa milujících, ochraňujících božstev, jako cosi nadmíru smyšleného těmi venku, nevidícími vně komplikovanou strukturu. „Jsem to já, kdo ovlivňuje svůj život a jsou to oni, kteří mi dávají naději s ním chtít něco udělat. Nemůžeš čekat smilování shůry, můžeš doufat ve vlastní nadělený rozum. Matka či otec také nebudou tvými průvodci do konce dnů, ale nechají tě vyletět z hnízda, pozorující všechny vzestupy a pády. To, co je na víře důležité, je tvoje ochota jí darovat úsilí, rozvíjet ji. Je to tvůj prostředek vůči světu, když ztrácíš půdu pod nohama. To jejím přičiněním se dostaneš zpátky, aniž bys chcípnul jako zapomenutý kus masa.“ olízla vyschlé rty, nechávající ticho pomalu rozbít okamžik. Nechtěla propadnout přílišnému rozohnění, začít ho kárat či mu vyčítat, jak lehkovážně si počíná. Vlastně příliš otevírala vlastní pohnutky tomu druhému, samota zapůsobila jakožto nevyhledávaný spouštěč větší otevřenosti. Slyšet zvuky povědomých slov představovalo balzám na duši, po třech letech, někdo znající jejich drsný jazyk. Zakroutila hlavou, žvanila. „Řekni své královně to, co chceš, protože to bude ona co rozhodne a ty, kdo ovlivní její rozhodnutí.“ zvláštně rozumná slova na nevychovanou ženu původem ze zapadlé vísky. Už chápala, jak funguje aparát moci, kdo za co nese odpovědnost, která autorita platí a které náleží právo ji ovlivňovat. Mluvil o královně, on je muž. Žena vládnoucí mužům, spíš loutka v jejich spárech nebo oni v jejích? Kdo zůstával tím slepcem vedeným pomocí provazu kupředu? „Postarej se mi o bratra, mě by sis mohl leda tak vzít.“ spíš bodavá poznámka, aby zahnal ty plané sliby do kouta a neotravoval s jejich existencí. Naslouchat neuskutečnitelným možnostem ji vytáčelo. Prohrábla rukou neobratně kadeře. „Klidně můžeš jít.“ nabídla mu.