Podhradí

Dalo se nazývat to, že se starám o starší ženu, která mi zachránila život, šlechetné. Možná ano, pro některé. Já to ale na rozdíl od nich brala jako samozřejmost. Nechtěla jsem být nikomu nic dlužna a té ženě dlužím mým životem. Pokud jsem měla stát po jejím boku do té doby, než usne navždy, tak tomu je tak. Ovlivnit jsem to nemohla a ani jsem nechtěla. Ta žena představovala mou rodinu a to pro mne skončilo. Tečka.
"Trénink je důležitý." poznamenala jsem. Moje práce byl trénink, měla jsem nad Ramirem výhodu. Nedovedla jsem si ani představit, jaké by to bylo nešít, ani na jeden den. I na bitevní pole jsem si vzala kousek látky, který jsem před tím roztrhala. Avšak, na látku jsem si ani nevzpomněla, když nám přivezli raněné. Tam jsem také šila, jen na trochu jiném materiálu. Ale stále, ten trénink jsem měla. Na Ramira jsem hleděla s chápavým pohledem. Ochraňovat královnu. To musela být zodpovědnost, kterou jsem si nedovedla představit. Mě stačili šaty, které jsem měla šít pro šlechtu. Vždy jsem jen poslouchala, jak přijdu o hlavu, pokud se jim něco stane. Po dvou letech poslouchání toho samého jsem si zvykla a automaticky jsem to přestala vnímat. Jenomže nemůžu srovnávat šaty a královnu, to dá rozum. S ostychem jsem zvedla pomalu ruku, s kterou jsem mu pohladila jeho pravou paži, ale jen na sekundu. Moje stydlivá povaha zase musela ukázat to svoje a abych se ještě více neztrapnila, řekla jsem "Příště se to podaří. Věřím, že se Vám to povede." Povzbuzovat nebyla moje nejsilnější stránka, ale za snahu nikoho nepověsili....že?
Jak stačí málo k lidské radosti. V Ramirově případě to byla stužka. Kdybych se měla zamyslet nad svojí radostí, nejspíše bych se ztratila ve svých vlastních myšlenkách. Co by mi mohlo udělat radost? Já měla radost vždy z dobře odvedené práce, jenže to nebyla radost, po které bych měla toužit z celého srdce. Návrat domů to nebyl, návrat rodičů také ne. Možná že Ryu. Jenže ten na mě musel a zapomenout. Museli mu už někoho najít, určitě někoho hezčího, někoho vznešenějšího a ne švadlenu. Ale on byl jediný kdo mě napadl. On byl jediná cesta k mé radosti, jenže ta byla plná překážek. Možná neměla cíl, možná neměla ani konec. Na Ramira jsem se usmála a poznamenala jsem "Pokud by jste měl málo stužek a nějakou by jste ještě někdy potřeboval, zastavte se u nás v obchodě. Stužek máme tolik, že to nikdo nechce počítat."
Poslouchala jsem každého slovo, které šli z jeho úst. Vždy je co zlepšovat, byla jsem téhož názoru. Každý člověk se učí každý den něčemu novému. Já to mám též. Žádné životní lekce, jen nové stehy nebo způsoby jak zrychlit práci. Nic přebornické, ale bylo to lepší než nic.
Když jsme se bavili o mezích, vzpomněla jsem si na muže s maskou. Ten meze žádné neměl. Alespoň na to nevypadal, ale posuzovat jsem to nemohla, viděla jsem ho ani ne pět minut. Stejně na mě nechal nezapomenutelný dojem, bohužel ve špatném slova smyslu. Co se tomu člověku mohlo odehrávat v hlavě? Netušila jsem a ani jsem nechtěla tušit, ale zajímala by mne jedna věc. Proč mě v ten den nezabil? Proč mě nechal naživu? Že by ukazoval jeho mezi? Zakroutila jsme hlavou, ty otázky byly únavné, že jsem se přestala pořádně soustředit. Věnovala jsem Ramirovi maličkých úsměv "Správné to není a je dobře, že si to uvědomujete. Někteří toho nejsou totiž schopni."

"Souhlasím s Vámi." Přikývnu jejím slovům. Trénink je opravdu velmi důležité. Bez tréninku by to nikdo nikam nedotáhl. Aspoň takto to vidím já. Patřím k dobrým, možná ke skvělým, bojovníkům, ale bez tréninku bych k nim nikdy nepatřil. A i učitelé, kteří toto umění předávají dál prošly spousty tréninky. Položila mi ruku na mou pravou paži a pohladila mě. Krátce, ale udělala to. Nervozita, kterou oplývala byla jasná na první pohled. Její další slova mě trochu pobavila. "Děkuji Vám Lady." Podívám se na ní omluvně a svá slova opravím. "Chtěl jsem říct, děkuji Vám Diano." Usměji se na ní zářivě s domněním, že to má slova omluví. *Snad se moc nenaštve za mé oslovení.* Hold je to ve své podstatě můj zlozvyk takto oslovovat dámy. Vlastně takto oslovuji každou ženu, s kterou přijdu do styku. "Třeba se naskytne další šance a budu se moct stát členem královniny gardy. Byla by to pro mne pocta." Pověděl jsem popravdě. Vždyť já nic jiného neumím. Jen se ohánět sekerkami a brát životy. To je mé nadání, kterým se mohu chlubit. Nic jiného nemám. Je to smutné, ale je to pravda. Povytáhnu pravé obočí a opětně se usměji. "O stužky nouzi nemám, mám jich doma spousty. Vlastně ani nevím proč jsem odešel bez svázaných vlasů. To moc často nedělám." Pokrčím rameny a trochu se zašklebím. Tentokrát položím ruku na její pravé rameno já. "Ale kdyby se někdy nouze dostavila, velice rád se ve Vašem obchodě zastavím pro pár stužek." Zas svou ruku vrátím podél svého těla. Nechci aby se cítila nepříjemně. Z toho bych byl opravdu nešťastný. Nerad ženy přivádím do takových situacích. 
Hleděl jsem na ženu přede mnou a tak trochu jsem začal přemýšlet nad svým životem. Ani nevím proč jsem nad tím začal přemýšlet. Vždyť přede mnou stojí žena a já ji nevěnuji vůbec žádnou pozornost. Zhluboka se nadechnu a věnuji další ze svých úsměvů ženě přede mnou. Je to zvláštní, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Další její slova mě vytrhnou z mých myšlenek. Pohlédnu ji do očí. "Ano, je to dobře. Bohužel je totiž spousty lidí, kteří patří do druhé skupiny. Jsou to ti, kterým je jedno komu kdy a kde vezmou život." Povzdechnu si.

Hledím na malou ženu, kterou jsem potkal při cestě do lesa. Byla opravdu zvláštní, ale milým způsobem. Lidé zde mi přišli uzavření a občas mi přišlo, že se i báli seznamovat s novými obyvateli Ingwirth Holdu. Například jako jsem já a nejspíš i s touto kráskou. Z její komunikaci se mnou jsem pochopil, že moc často do styku s lidmi moc nepřijde. Teda do styku s lidmi mimo krámek, ve kterém šije, určitě moc pěkné, šaty. Já byl společenský, ale zde jsem byl v kontaktu jen s jednou dívkou od kejklířů a to bylo vše. *Máme s Padmou něco nedořešeného. Řekl bych, že je na čase, aby jsme se zas potkali a dořešili to.* Nad svými myšlenkami jsem se pousmál. Poslední setkání s Padmou bylo velmi příjemné. Jen škoda, že bylo tak krátké. A tato černovláska z Japonska byla druhý člověk, s kterým jsem přišel do styku. Teda pokud nepočítám hospodského. S tím musím prohodit pár slov a dávat mu peníze za pokoj, ve kterém bydlím. "Jste opravdu milá."
Její reakce po tom co jsem jí položil ruku na rameno mě lehce zaskočila. Něco takového jsem opravdu nečekal. Diana nejspíš není vůbec zvyklá na dotek od muže. Udělal jsem krok dozadu a povzdechl jsem si. Vůbec jsem netušil jak se v takové situaci zachovat. Nikdy před tím se mi nic takového nestalo. Většinou se ženám podlamovali kolena po mém doteku, a nebo mi jednu vrazily. Tohle jsem vážně ještě nikdy nezažil. Lehce jsem se zamračil, ale hned jsem ten výraz poslal pryč. Nechci ji ještě nějak víc zaskočit. "Dobře, tak já se stavím až mi budou chybět stužky." Pousměji se. Radši si držím od ní odstup, nechci jí přivést ještě víc do rozpaků. Ani nevím zda bych se neměl omluvit za to, že jsem jí položil ruku na rameno. Měl bych? *Tohle je opravdu pro mne novinka. Teď by se mi hodila rada jak se zachovat.* Vykouzlím na tváři úsměv a podívám se na fenku po dívčině boku. Je opravdu krásná. Opravdu bych takového psa také bral. Škoda, že to není nic pro mne.
Podívám se do dáli a pak zas na dívku. "Pokud nemáte na spěch, mohla by jste mě doprovodit do lesa." Usměji se. Snad to není nic nevhodného. Opravdu mě její reakce zaskočila. "Potřebuji trénovat a brzy bude větší zima než nyní a v zimě se hůře trénuje." Promnu si ruce. "Nejsem si jistý zda víte o čem mluvím, ale jistě mě chápete. A já pochopím Vás pokud mi nyní odpovíte ne." 

Nad lichotkou, že jsem také milý se musím pousmát a trochu pobaveně zavrtět hlavou. Dívka opravdu nebyla zvyklá na konverzaci s někým kdo není paní mistrová. Na jednu stranu je mi to líto, ale na druhou to i chápu. Také jsem měl období kdy jsem moc nekomunikoval. Teda ne proto, že bych byl stydlivý jako tato dáma, ale proto, že na to nebyla nálada. Bylo to po tom, co mě matka poslala pryč za uměním bojů. Cítil jsem se zrazen. Cítil jsem se zmaten. A hlavně jsem se cítil nechtěný. Trvalo přes rok a půl než jsem začal zas normálně komunikovat. Další období bylo po tom, co jsem zabil matku. Jediný s kým jsem dokázal komunikovat byl můj mladší bratr, můj král. Ostatním jsem se stranil. Neměl jsem potřebu s nimi mluvit. Neměl jsem potřebu mluvit s nikým. Cítil jsem, že jsem udělal dobrou věc pro portugalský lid. Avšak jsem cítil, že jsem udělal opravdu hroznou věc vůči svému svědomí. Trvalo dlouho než jsem si svůj čin dokázal odpustit. Trvalo dlouho než moje svědomí pochopilo, že tak to bylo správné. Po tomto činu jsem s nikým normálně nekomunikoval přes dva roky. Avšak mi přišlo velice líto, že tato dáma nekomunikuje. Zbytečně se stydí a to nemá důvod. Je krásná, jistě i velice chytrá a šikovná.
Dívka přede mnou se krásně červená a já si velice dobře uvědomuji, že je to kvůli mě. Na jednu stranu mi to lichotí, ale na druhou stranu opravdu netuším jak se v takové situaci chovat. Ještě nikdy jsem se nesetkal s dívkou jako je ona. Její náhlá úklona mě pobaví a bohužel to dám uchechtnutím více najevo než jsem zamýšlel. Hned jsem se zatvářil omluvně. "Nejste to vy kdo by se měl omlouval, jsem to já. To mé zasmátí nebylo vhodné." Protočím panenkami nad svou hloupostí. Tato dívka mě opravdu vyvádí z míry. Není to jako komunikace s Padmou. S ní to bylo jiné. Jednoduché. Přirozené. *Je normální abych na ní tak často myslel?* Zeptám se sám sebe. Je pravda, že jí mám docela často v hlavě. Je to dobře či špatně? Ať je to jakkoli, je tomu tak a nejspíš se to nezmění dokud jí zas neuvidím. *Snad to bude brzy.* Pronesl jsem si menší přání a zas svou veškerou pozornost věnuji Dianě. Černovlásce, která mi zkřížila cestu.
"Těžko říci, třeba máte s Lady oblíbenou trať a já Vám to teď narušuji." Pokrčím rameny. Nic vhodnějšího mě nenapadlo říci. Navázat s Dianou nějakou plynulejší konverzaci bude pro mne asi těžší než jsem předpokládal. Třeba to cesta do lesa změní. Možná najdeme společnou řeč až v lese. Můžu ji třeba naučit pár chvatů kdyby chtěla. Základy obrany by měl umět každý. I v případě křehké dívky jako je právě Diana. Jí by se to zrovna hodilo kdyby jí chtěl někdo ublížit. A co si budeme povídat každé království má dvě strany. Tu světlou, ale bohužel i tu temnou. Tou temnou stránkou myslím lapky a vrahy. Sice jsem se ještě s žádným v tomto království nesetkal, ale něco ve mě mi říká, že ani toto místo není výjimkou a že jich je tu víc než dost. *Zkus navázat nějaký rozhovor.* Radí mi můj vnitřní hlas. Lehce zapřemýšlím a rozejdu se směrem kudy chodím vždy do lesa. "Ale jestli tomu tak opravdu je, můžeme se vydat do lesa." Má slova mi přišla zvláštní po tom co jsem je vyslovil. Znělo to jako bych měl nějaké vedlejší úmysly. Snad si to tak nevyloží. *Tomu říkáš navázání konverzace? Co s tebou je? Nikdy ti nedělal problém mluvit s ženami.* Ozve se mé vnitřní já. Má naprostou pravdu, ale s touto ženou je to jiné. Taktně slova mého já nechám být. Udělám pár kroků a pak se zastavím a otočím k Dianě. Usměji se na ní a čekám zda se teda vydá se mnou. 

Opřená o nehostinné prostranství zdejší věznice, opěr rozdělovala jídlo, aby přilákala vlka odděleného od mladí dívky mřížemi. Očima šmátrala po tom stvořením ukrytém ve stínu, postávající, čekající, nedůvěřivě nahlížející na sestru, se kterou svedl již několik lítých soubojů, kdežto mu pomalu objasňovala svou dominanci. Zůstali ve společné cele pouhý týden, načež proběhlo pět závažných střetů, kdy k ní přicházel s úmyslem rozdrásat hrdlo a ona ho pokaždé zastavila, ovšem za cenu obrovské ztráty krve a utržení vážnější zranění, kdy jí nyní činilo problém vůbec se postavit na nohy. Šelma zavětřila, popošla, zvědavě nahlížela, natočila hlavu. Dívka přenesla opatrně váhu těla, v rukou jídlo, polovinu vlastního přídělu, připravená podělit se, zesílit vrtkavá pouto. Pohodila hlavou, neurvalý spletenec černých vlasů poskočil, plné prachu, zaschlé krve, nelichotivé k případné pohledné ženě, kterou se ve v lepších chvílích stávala. Snad by působila i neškodně, avšak při předvedeném výkonu, kdy dvakrát vsunula vlkodlakovi ruku do tlamy, aby ho dokázala odhodit, i těm otrlejším strážím začínalo docházet, že bojovnice nebude ukuta z běžného těsta, spíše z bezostyšné barbarské nezastavitelnosti, čemuž odpovídal i jazyk, kterým komunikovala. Pro místní nesrozumitelná hatmatilka, vyjeveně koukali, zaraženě, šlo vyčíst rozpaky z tváři, jelikož, přestože ji zajali společně s Normany, předpokládanou mluvu naprosto neovládala, zvláštní, speciální kus, mezi zajatými. Prostrčila drobnou ruku skrz mříže, dar. Činila tento rituál po celou dobu pobytu, alespoň chvílí dostávala prostor zabořit ruku do Runarovi drsné srsti, cítit bratrovu přítomnost, snad ho i nutit začít ji přijímat do smečky. Ucítila studený čenich zabořený v dlaní, natáhla druhou, hladíc ho s pohledem měkkým, přívětivým, nepodobným vražedným grimasám nebo odhodlanému výrazu. Sledoval zvíře přijímající potravu, jakoby pro ni znamenal víc, než dokážou ostatní pochopit. Přejížděla po krku, hlavě, šíji, neprotestoval. Po těch prohraných soubojích, vnímal jinak neodbytnou osobu, jenž ho jakožto jediná, dokázala krotit díky svému nedostatku pudu sebezáchovy. Okamžik netrval dlouhou, pouze krátkodobá možnost zůstat spolu, kdežto jemu význam nikterak nedocházel. Ještě notnou dobu sledovala odcházení mohutného kolosu, dvakrát většího, než průměrný vlkodlak. Vím jak moc ti ublížili, tihle už ti neublíží, nemusíš se bát. Hodlal převzít celou tíhu zločinů na svá bedra, být hromosvodem trestu, veškeré zabíjení masakrování, přihlásit se k němu. Nešlo soudit tvora zbaveného rozumu, hnaného přírodními instinkty. Avšak oni k tomu přihlížet nebudou. Poslední letmý pohled, než i ona zaujala obvyklé místo, čelem k dveřím žaláře, nevyhlížející spásu, spíše konečný rozsudek.

Nad svou hlavou, neuměle vyryté, znamení Odina. Výtvor opatřený krvavými skvrnami, když si v urputné snaze vyvést runu k jasným obrysům, strhla dva nehty, dorostou, věděla. Nedostatek citu, neschopnost cítit bolest, děsila je tím, viděla v to upřených očích strážných. Nesli ji už první den na ošetřovnu, pokousanou, silně krvácející, ona jim přidržovala rozdrásané kusy masa, aby mohli lépe šít a ještě si srovnala kost o otevřené zlomenině. Váhavě odvraceli zrak, nevěda jakého stanoviska zaujmout. Stejnou proceduru museli zopakovat několikrát, představovala divný úkaz, jenž probouzel strach. Vydechla, sklopila zrak. Budeš žít, budeš žít líp bráško, postarají se o tebe. Někdo se najde, kdo ti pomůže. Odpusť mi, odpusť mi, že to trvalo tak dlouho. Vydechla, hlavu položila do klína, načež se po ztišených prostorách roznesla upřímná slova. Odin ger mig styrka för att skydda vem jag älskar. (Odine, dej mi sílu, abych ochránila, ty na kterých mi záleží.) pronesla v prosbě k pilíři víry, důvodu setrvání. Vůle vládce bohů, jeho rozhodnutí učinit ji obdarovanou, věřila ve vyslyšení, smilování. Nikoliv nad osudem čarodějky, avšak uvězněného sourozence. Ragna ctila odpovědnost, nedokázal událostem zabránit, nezvrátila jich, proto obětuje to nejdůležitější, sebe.

Nehnula brvou, přestože cítila zaskočení nad slyšenými slovy, velké. Pozvolna zvedala zrak, přičemž se cítila dotčená, jak někdo tak lehkovážně může zpochybňovat moc nejvyššího, vysmívat se víře přesahující chápání obyčejných, přízemních červů. Očekávala, že spatří některého z křesťanských kněží, kdy zvedne potlučený zadek a úlevně mu plivne do tváře. Místo toho jen zírala na muže před sebou. Oči propadlé, tvář zbrocená zbytky zaschlé krve, ale i památkami po boji, nevábně vyhlížející zjev, jenž snad ani nemohl náležet k ženskému pohlaví. Protáhlá jizva přes polovinu obličeje svítila do dálky, utržená před čtyřmi dny, obrovský krvavý šrám, kterému zdejší podmínky nenapomáhali k hojení. Mlčela, pozorovala. Už nedoufala v zaslechnutí povědomých slov, předpokládala, že zemře dříve, nežli by se objevil kdokoliv jich znalí, avšak, jakmile tento moment nastal, začala přešlapovat v myšlenkách, nevěda, jaký postoj k dotyčnému zaujmout. Co tady někdo takový může chtít, došel se mi vysmívat? Jak se sem dostal? Proč tu je? Otázky, nesmyslně mnoho, vířilo hlavou, jak jen nesmyslně čuměla, snad připomínala individuum zbavené smyslů. Ovšem popřít, že pobyt v cele nezanechal žádné následky, by bylo zcestné. Již tři roky přetvářky v Noramnském ležení mladou ženu zmáhaly, úslužný přístup, snaha o začlenění, být tolerovaným, nepostradatelným členem válečné výpravy, nenáviděla přijímanou roli. Všichni ti zakrslí milovníci Boha, jejich alibistické kecy, kterým později rozuměla. Prahla po svobodě, stejně urputně, jako zvíře zavřené vedle ní, jako bratr stižený zlovůlí významných mocipánů. Ublížili mu, protože potřeboval vyhrát. Podíváš se na mě vůbec někdy lidskýma očima, vyslovíš moje jméno? Řádně to nezaregistrovala, ale místo na opovážlivce opět pohledem vyhledala Runara, sledovala šelmu  usídlenou v rohu místnosti, jak si olizovala kožich. Báli se ho, jako se báli jí. Znovu, krátké vzdechnutí, nezbývalo nic jiného, než nenechat nastalou šanci utéct. Pozornost věnovala opět dotyčnému, lehce neohrabaně a její pohled působil jako přemáhaná zloba, přestože se pokoušela zachovat neutrální postoj. Už nezvládala kontrolovat emoce tak bravurně, ztratila vůli k neustálému hraní role. 
„Když mi rozumíš, tak jim řekni, že on nic neudělal“ jediná věta v odpověď. Ignorovala onu nemístnou poznámku. Hlas udržovala tvrdý, nezabarvený. Nikdo nechodí do vězení, aby se zajatci vyjednával, na kus přátelské řeči, tedy i jí náleželo zachovat si pevnou pozici, nedat slabost najevo, přestože už moc sil v rozmordovaném těle nezbývalo. Nevykala, okamžitě tykala, neprojevení náležité úcty, nezdvořilé gesto. Vytanula ona pochybná výchova, kdy nedostávala žádný postih za nerespektování společenských pravidel, právo vyjadřovat se podle rozhodnutí vlastní mysli, zahazovat nadřazenost autorit, naprosto smazávat společenské rozdíly. Vyvolené dítě Odinovi vůle, bojovnice beze strachu, entita ctěna v horské vesnici na pokraji světa, jak žalostně jí nedocházelo, že nyní nezaujímá pozici mezi známými. Třebas ona drzost a špetka pohrdání zajistí pozornost, donutí cizince k tomu pokračovat dál v konverzaci, nikoliv vyjít dveřmi ven. Jak bláhově ovšem znělo tvrzení, že rozložitý tvor v bitvě nezdecimoval místní řady, že to nebyl právě on, kdo se ve většině prorážel obranu, nezaujímal pozici hrozby. Vlkodlak za sebou v boji zanechal tucty mrtvých, o to více raněných či doživotně zmrzačeným, oproti tomu, jeho sestra, pouze pár těm nešťastníkům přivodila sladký spánek a další hromadě utekla v mlžném oparu. Věděl vůbec neznámý před ní o tom, jak se bitvy vyvíjela? Co tu vůbec dělal? Každopádně se hodlala postarat, aby ochránila sourozence. Nehledě na to, jak moc tvrdě bude muset vystupovat a kolik dalších ran kvůli tomu schytá. Oni ti ublížili, já ti pomůžu.