Podhradí

Zasmál jsem se v reakci na to jak mě nazvala. "Jo to jsem... a při tom mi to připadá jako včera." Zakroutil jsem hlavou. Svým chichotáním mi dala najevo, že jsem možná její myšlenky odvedl svými slovy jinam. To mě těšilo. Alespoň nějak jsem jí dokázal pomoci a rozptýlit.
Ucítil jsem jak znovu přikývla, když jsem jí dovysvětlil důvod svého chování a naslouchal jsem její odpovědi, držíc jí neustále ve svém neohrabaném objetí. Byl jsem jí vděčný za její chápavost... za to, že mi byla ochotná poskytnout čas. Ale to čím svá slova zakončila mě zvláštně zasáhlo... jako bych si tu skutečnost uvědomil teprve teď. Cítil jsem jak se mi ten fakt zavrtává pod kůži a nepříjemně se prokousává hlouběji a hlouběji. "Děkuji, vážím si toho..." Usmál jsem se, nežli jsem dodal: "Já tady také nebudu napořád," zasmál jsem se, "nejsem upír, abych byl nesmrtelný... My vlkodlaci jsme jen dlouhověcí, ale stárneme a umíráme jako lidé... jen od odst pomaleji." Vysvětlil jsem jí, předpokládajíc, že to zřejmě ještě neříkal... tedy, alespoň jsem doufal, že se neopakuji. "Neboj... budu se snažit ti všechno říct co nejdříve." Ujistil jsem ji pak ještě, abych jí dal najevo, že jsem věnoval pozornost všemu, co řekla.
Ujistil jsem ji, že tu pro ni vždycky budu, při čemž jsem prsty své ruky zajel do jejích hustých plavých vlasů. Spokojeně zavrněla, čímž mě utvrdila v tom, abych se jí ve vlasech nepřestal hrabat, ale vzápětí vnesla námitku vůči mým slovům. Zdálo se, že chtěla, abych tu skutečnost vzal pořádně na vědomí... což se jí povedlo, ač jsem se tomu bránil. Nechtěl jsem na to myslet, chtěl jsem žít jen dneškem, každý den.... nemyslet na to, co jednou bude, protože teď to bylo jako ve snu. Nechtěl jsem se probudit. "Teď tu pro mě, ale jsi a to je jediné na čem záleží." Namítl jsem tiše já, přestože uvnitř jsem cítil, že mě to někde hluboko v duši děsí...
Zřejmě se jí nelíbilo, když jsem si utahoval ze svého duševního zdraví a tak mě v polospánku okřikla. Pobaveně jsem se nad tím usmál a nic už nenamítal, neboť se zdálo, že usíná a nechtěl jsem ji rušit. "A ty to nejdůležitější, co mám já." Zašeptal jsem tiše v odpověď, možná mě už ani neslyšela, neboť mi její pravidelný dech napověděl, že ji přemohla únava a tak usnula. Já jen doufal, že alespoň chvíli bude její spánek klidný. Tak či tak jsem byl rozhodnutý u ní zůstat do rána, hlídajíc každý její nádech. Připraven ji držet v náručí, když bude potřeba. Ještě několik minut jsem ji držel v náručí, vískal jí ve vlasech a pozoroval její půvabnou tvář, dokud i mne nepřemohla únava. Opatrně jsem ji položil do postele, přikryl ji a lehl si vedle ní a zavřel oči, ale neusnul jsem.

Po bitvě mě zůstalo pár nepěkných šrámů, které se ale hojily, ty na duši budou už horší, strašné výjevy a škvaření masa po náletu mojí nekontrolovatelné magie jsou velmi živé a děsí mě ve spánku podobně jako ta noc kdy jsem přišla o rodiče a sestru. Zajíždíme se ale do původního stavu, přišli jsme o jednoho muže, zemřel při bitvě takže držíme smutek a naše oblečení při vystoupení je nyní vždy černé a ještě měsíc bude. Vystoupení skončilo ajá neměla vůbec náladu jít pít, teda pít jo ale ne s klukama. šli za Hedvikou k Drakovi a já zamířila se svařeným vínem na zídku za tržnicí, která teď v noci zela už prázdnotou. Vyhoupla jsem se ladným skokem na ni a usadila se, dívajíc se do ztemnělé krajiny, která mi mizela úměrně ubývajícímu světlu. před očima, až zbyla jen škvírka odhalující bezprostřední okolí s čnícími vysemeněnými keříky vyrůstajícími ze zdiva, kterou osvětluje jen louče v lampách. Má veselost je něco co se snažím udržet před lidmi, ale sama jsem tichá, najednou prázdná a zamyšlená. Je moc brzy je to týden co jsme se vrátili a šrámy na těle ani duši se nezhojily. Nadechnu se horkého oparu z nápoje v korbýlku a usrknu horkou tekutinu pomálu abych si nespálila jazyk, se slastným zamručením a přivřením očí. Začala jsem si mnohem víc užívat i maličkosti. Jako je tahle chvilka kdy mě bodá mráz do tváří a tělo hřeje lahodný nápoj.

Seděla jsem tam notnou chvíli jen se svýma myšlenkama a pocitama, které jsem se snažila odehnat a pak pochopit a po pochopení zase odehnat. Na zkušenostech není někdy vůbec nic hezkýho jak tvrdí filosofové, někdy ty chytré hlavy vymyslí pěknou kravinu, některý zkušenosti bych ráda prostě vymazala. Začne mi být zima a navíc mám zvláštní pocit, jako by mě brnělo za krkem, ale to je asi moje paranoia jak se znám. Seskočím ze zídky a jelikož jsem velmi obratná zvládnu to naráz bez vylití vína. Teda skoro , to by za mnou nesměl docházet právě muž, do kterého při seskoku narazím a zbytek toho skvělýho nápoje skončí na jeho kytlici nebo pláštíku, možná na obojím. Vyjeknu v reakci na nenadálou osobu a pak se zaculím. "Přicházíte jako duch pane...co kdybych vás opařila..." Povím mu s veselým uculením té rozverné Padmy, kterou všichni znají. Truchlení a rozjímání jsem si odbyla na zídce. "To asi budu muset pánovi košili osušit a vyprat..." Povím mu s nakloněním hlavinky na stranu. Muž a z toho co vidím ve tmě i pěkný, možná nakonec tahle noc nebude tak marná. Ramira, toho vysokého prince jsem neviděla velmi dlouho, máme taky něco nedokončenýho a já na něj nemůžu přestat myslet, jeho tělo je jako socha a musí to stát za to. "Jsem Padma, kejklířka a hadí žena..a vy pane?"

Fenka, která stále seděla vedle mne, trochu připomínala sochu; nehýbala se a ani pomalu nemrkala. Obě dvě jsme na tom byly stejně. Neměly jsme rádi seznamování, ale když už jsme měly něco udělat, tak bez žádných řečech jsme to udělaly. Bohužel, většinu času zbývalo na mně. S menším úsměvem, ale vzato prudkým kroucením hlavou, jsem muži naproti mě řekla "Žádná Lady. Diana. Jen Diana...Prosím." Musela jsem se trochu odmlčet. Jeho oslovování mi až moc připomínalo domov, kde mi skoro každý říkal takto a já se do minulosti vracet nechtěla. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, co se stalo. Krev, otcovo bezvládné tělo, maska, černota. Otřásla jsem se a měla jsem štěstí, že byla zima, ještě by se zdvořilý muž vyptával. Nic jsem proti němu neměla, ale vyprávět svůj život jsem mu nechtěla. Nikdo se to nesměl dozvědět, nikdo. Možná by se ani nic nestalo, ale bylo tu ale a já toto slovo nikdy neměla ráda.
Věnovala jsem mu menší úsměv. Ano, Lady byla krásná. Bohužel to někteří neviděli. Její krása nespočívala jen na té elegantní a vysoké schránce. Lady byla překrásná uvnitř. Byla miloučká, dávala ti teplo, které věděla, že je potřeba, neštěkala a nekousala, pokud nehrozilo nebezpečí. Byl to zlatý pes a já jsem byla ráda, že byla tu byla se mnou. "Můžu s Vámi jen souhlasit." řekla jsem mu. Trochu jsem nechápavě na něj pohlédla, ale mlčela jsem. Proč by nemohl mít společníka? Pes na to byl ideální. Neříkalo se jim nejlepší přítel člověka. A Lady byla nejlepší společnice a přítelkyně v jednom těle.
Kolem nás zavál, sice slabý, ale studený, vítr a nemohla jsem jinak, než si dát ruce přes červený nos. Ozvalo se pšíknutí, které trochu připomínalo to kočičí. Paní mistrová vždy říkala, že zním jako kočka nebo křeček. Vždy jsem si trochu připomínala divně, ale co jsem mohla dělat. V tomhle případě, vůbec nic. "Omlouvám se." řekla jsem s menší úklonou "Doufám, že to nebylo moc nahlas." Nad jeho poznámkou jsem hned zavrtěla hlavou. "Vůbec jste nás nevyrušil. Paní mistrová nás vyhnala, takže se snažíme o to, aby jsme byly venku, co nejdéle." řekla jsem s tichým zasmáním na konci věty. Paní mistrová neměla ráda, když jsem se pletla do její práce. Proto jsem vždy raději utekla, abych nemusela poslouchat její nadávání, že jsem to zašila nebo zkrátila špatně. Bylo zajímavé, že vždy když jsem se vrátila, tak to bylo udělané přesně, jak jsem to udělala já. Jaká záhada...
Už před tím jsem si všimla, že mu jeho dlouhé vlasy vadí. Potichu jsem se zasmála do ovčího kožíšku na krku. Prohrábla jsem si vlasy, které jsem měla svázané do copu, který jsem měla omotaný kolem hlavy a rozpustila jsem je. Vyndala jsem tenkou černou stužku, která mi cop před tím držela a podala jsem jí Ramirovi. "Prosím. Vidím, že nemáte rád rozpuštěné vlasy. Mě to naopak nevadí, takže si poslužte." řekla jsem mu s mým malým úsměvem.
Jak jsem ho poslouchala, byli jsme na tom stejně. Také nebyl odtud, ale toto království nazýval domovem. Potkala jsem pár lidí, kteří byli jako my dva, ale moc jich nebylo. Avšak nikdo nebyl stejný jako já. Jak říkal jeden kněží "Jste akorát posel ďáblův! Nikdo nemůže vypadat takto!". Nejvíc mě ranilo to, že mě nazval smrtkou. Chtěla jsem popírat, že jsem nikdy nikoho nezbila, ale následně jsem si vzpomněla na domov a mlčela jsem. Kvůli němu jsem se začala stranit lidí. Také mi dávali pohledy. Stejné, jako ten kněží. Přála jsem si, abych mohla poznat někoho, který by byl alespoň trochu podobný. "To jsme na tom stejně." souhlasila jsem s ním, tiše.
"Ano, přítomna jsem byla." řekla jsem. Ramir trochu vypadal, že přemýšlí nad tím, jakou úlohu jsem měla. Bylo trochu legrační. Doufala jsem, že si nemyslel, že zrovna já, bych mohla držet luk a šíp nebo meč. Luk a šíp možná, ale že bych s tím někoho zabila...to je nesmysl. Nikdy bych neublížila mouše. Ulevilo se mi, když se mě zeptal na raněné. Proto jsem kývla. "Přesně tak. Nedovedla bych nikomu ublížit. Na to...nemám." poznamenala jsem. Do bitvy jsem šla za účelem pomáhat a ne bojovat. Trochu jsem se zapletla do cesty vlkodlakovi, ale všechno je jednou poprvé, že? Bála jsem se, ale litovat toho nikdy nebudu, nikdy. Pomohla jsem několika lidem a za to jsem byla upřímně ráda.

Dívka mě hned opravila. Ve své podstatě mě i prosila, abych už jí nenazýval Lady. Přišlo mi to zvláštní, protože dívkám se většinou líbí když je oslovuji Lady. Pousmál jsem se na ní a lehce přikývl. Nebudu jí oslovovat tím, co se jí nelíbí. "Dobře, tak tedy jen Diana." Povím a rozhlédnu se kolem sebe. Nakonec jsem jí zas věnoval pohled. Vypadala, že nad něčím přemýšlí. Nejspíš nad tím jak jsem jí před pár okamžiky oslovil. Docela by mne zajímalo proč jí mé oslovení, tak moc vyvedlo z míry, ale jakožto gentleman se jí vyptávat nebudu. Nevypadá na to, že by o tom chtěla mluvit. Nejspíš to nebyly moc dobré časy. Nerad vím, nebo tuším, že i stvoření jako jsou ženy mají nebo měli těžký život. Myslím si, že to není správné. Ženy by měli vést jen krásný a veselý život. Bohužel v této době to není možné. Vlastně bych řekl, že to nebude možné v žádné době. To je na tom to nejsmutnější.
Musel jsem se zasmát nad jejím kýchnutím. Zavrtěl jsem pobaveně hlavou. "Nemusíte se vůbec omlouvat. Chápu to." Ujistil jsem jí. "Měla by jste se, ale více oblékat. Mohla by jste nastydnout více a léčení není nic příjemného." Aspoň pro mne to není nic příjemného. Nastydnutí je pro mě leckdy horší jak smrt, nebo zranění, které jsem si odnesl z nedávného boje. Léčení znamenalo nějaký čas bez tréninku a uchopení mých sekerek do ruk. To bylo opravdu to nejhorší co se mohlo člověku jako jsem já přihodit. "Paní mistrová?" Optal jsem se s povytaženým obočím. Musela pracovat v nějakým krámku zde v království, jinak by nikoho neoslovovala paní mistrová. Aspoň tak jsem to viděl. Diana po chvilce rozpustila vlasy a natáhla ke mě svou drobnou ručku s černou stužkou v ní. Překvapeně jsem se na dívku zadíval. Byla opravdu hodná a její reakce mě mile potěšila. Vzal jsem si od ní černou stužku. "Děkuji Vám. Jste velmi laskavá." Kývl jsem hlavou. "Nic takového jsem nečekal. Opravdu to nebylo nutné, ale děkuji Vám." Svázal jsem si vlasy její černou stužkou. "Bude se mi to hodit při tréninku v lese." Usmál jsem se upřímně a dal jsem si pramínek vlasů z obličeje, který mi vypadl z ohonu. V hlavě jsem náhle měl představu svého tréninku v lese a jak to bude snazší když mám svázané vlasy. 
Měl jsem pravdu. Viděl jsem ji v boji, teda na ošetřovně. Pomáhala zkušeným s raněnými. To od ní bylo šlechetné. To já bych nedokázal. Jediné co umím, je ošetřit sám sebe a ještě to není nijak dobře odvedená práce. Mě totiž stačí, aby mi rány nekrváceli a v tom nejlepším případě, aby se do nich nic nedostalo. Už se párkrát stalo, že rány se zanítili a já musel vyhledat odbornější pomoc než tu svou. Ta má nestačila. A co si budeme povídat, není to nic příjemného když se rána zanítí. "Myslel jsem si, že jsem Vás viděl právě tam." Kývl jsem hlavou a lehce se oklepal. Zavál až moc studený vítr a i já, otužilý člověk, jsem tu zimu pocítil. "Tak v tomto směru jsme odlišní. Já nemám problém někomu vzít život. To je má výhoda v boji. Na druhou stranu kvůli tomu obdivuji lidi jako jste vy." Na chvilku se odmlčím a zhluboka se nadechnu. Vzít někomu život pro mne bylo víc než jednoduché. Nebylo to nic čím bych se chlubil, ale není to nic o čem bych nedokázal mluvit. "Ti kteří nedokážou nikomu ublížit." Usměji se a věnuji jí obdivný pohled. 

Trochu víc jsem pozvedl koutky úst, ale zase je nechal poklesnout po jejích slovech že už mě tu možná viděla. "To si mě asi s někým pletete" Řekl jsem hned a pokrčil rameny, pak jsem zase obrátil pohled na ni se svým vřelým výrazem. "Moc rád bych viděl nějaké vaše vystoupení, pokud jste jeho součástí tak to musí být pěkná podívaná.." Řekl jsem takovým lichotivým tónem a nadzvedl obočí v klidném úsměvu. Nechal jsem trošku troufalý pohled na ní, ale z toho mě vytrhlo to že mě vzala za ruku a hned mě zavedla do svého útulného brlohu. Nenechal jsem na sebe čekat a vylezl jsem hned za ní. Jako bych nějak úplně zapomněl že tam je vedle mě, jsem se rozhlédl po vnitřku, a z té barevné atmosféry jsem se pro sebe musel trochu pousmát. Takhle by se mi také líbilo bydlet.. "...máte to tu opravdu krásné, a..." odmlčel jsem se na chvíli a koukl se na ubikaci s dvěma krásnými hady. Nadechl jsem se zhluboka a pokusil se skrýt nadšení, přišel jsem o něco blíže a koukl se na ně s obdivem. Normálně bych se opět asi snažil věnovat jí, protože ne vždy se mi stane že mě pěkná dáma pozve k sobě domů, ale teď jako bych na ni na chvíli zapomněl. "Ti jsou k sežrání.." Od vlkodlaka to může vyznít trochu divně, ale já to tak nemyslel. Navíc, ona přece ani neví že jsem vlkodlak, ne?

Pokud odsud nebudu muset zmizet tak se určitě stavím na nějaké její vystoupení, mohlo by mi to trochu pozvednout náladu po dlouhé době, odpočinul bych si. Po všem tom běhání a hledání a nonstop ostražitosti bych ocenil nějaký odreagování, ve společnosti lidí. Ale musím s ní zůstat za dobře, což se mi u většiny žen co potkám, většinou nedaří. Myslím že u této to ale nebude problém.
"Heh, jsou krásní." Zdržel jsem se poznámky jak moc bych si přál také mazlíka, protože by to ode mě vyznělo jak od měkoty, a to já přeci nejsem, né? Na její žádost jsem se tedy zas otočil od tvorečků směrem k ní a sundal si oblek jež už byl pěkně mrazivý na tělo a donutil mě se jemně zachvět. Měl jsem pod tím ještě slaboučičkou vrstvu oblečení, takový lehký ohoz, ovšem byl také trochu promočený jelikož svařák prosákl skrze plášť, a vzhledem k jeho slabosti mi to poměrně výrazně prosvítalo na tělo nejen v místě kde to bylo mokré. Nějak jsem se zbavil své opatrnosti a už se vrátil zas do té své troufalejší nálady, a protože jsem tam opravdu nechtěl stát v mokrém oblečení tak jsem si sundal i to. Navíc pokud jde o mé tělo, tak se podle mě snad ani nemám za co stydět, a předvádění se, to mi nedělá žádnej problém. Ve vteřině jsem tedy stál v její maringotce bez svrchního oblečení. I kdyby to oblečení nechtěla umýt vše tak si to alespoň podržím. Ucítil jsem že se mi poměrně ulevilo, tady uvnitř zima není a bez toho mokrého oblečení jsem se cítil mnohem příjemněji. "Ah, mnohem lepší.."