|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 11, 2018 15:16:09 GMT
"A proto mě taky miluješ." Mrkl jsem na ní a domýšlivě se zazubil, při čemž mi zajiskřilo v očích. Bylo těžké jí odolat a rozhodně jsem tu nechtěl sedět jen v zasmušené náladě,... přišel jsem ji přeci uklidnit a rozveselit. Což se mi naštěstí povedlo a já byl konečně klidnější.
Její úsměv mě naplňoval, cítil jsem se celý... prázdné místo v mém srdci se zaplnilo a jizvy se hojily... pomalu, ale hojily se... Byl jsem jí za to vděčný a byl jsem Bohu vděčný za ni...
Během dalšího rozhovoru o návštěvě jejích rodičů, odložila Emme polívku stranou. Ruku, kterou jsem jí chytil mi nazpět stiskla a poděkovala za souhlas... "Není za co děkovat, to je samozřejmost." Usmál jsem se. To by se mě však nesměla zmocnit nejistota. Započal jsem výpočet všech svých obav ohledně toho, že se jejím rodičům nebudu zamlouvat. Emme se ke mě přisunula blíže a a chytila mě i za druhou ruku, kterou si přiložila na rty... Nevím proč, ale měl jsem v tu chvíli pocit, že se všechny ty obavy najednou rozplynuly. Začala mě ujišťovat, že s tím žádný velký problém nebude a oba její rodiče to nakonec přijmou, ... věřil jsem, že má pravdu. Pousmál jsem se, v očích zamilovaný pohled, který jsem jí upíral do očí. "Když to říkáš... děkuju za ujištění." Řekl jsem a neodvrátil od ní pohled ani potom, když mi věnuje jemný polibek na rty... nechtěl jsem,aby skončil, ale ihned se zase odtáhla. "Nemusíš mě nutit, také chci s tebou jet a poznat tvé rodiče, miluji tě a nenechal bych tě jet samotnou." Odvětil jsem, hladíc hřbet její ruky svým palcem. Přesto vše mě však naplňoval zvláštní vnitřní strach, hluboko zakořeněný v mé duši... ten, který jsem doposud nevnímal. A menší obava, aby mě královna pustila na pár týdnů ze služby.
Nechápal jsem jak mohla uhodnout, že mě tíží ještě něco, ale zkrátka nějak to dokázala. Sklopil jsem pohled, načež jsem jej zase vrátil k její tváři. "Nejsem si jistý, zdali mě královna pustí na tak dlouho ze služby... tak brzy po válce." Odpověděl jsem upřímně s neveselým podtónem, ale o svém strachu jí nic neřekl. Nechtěl jsem jí zatěžovat něčím tak nepodstatným, když měla teď problémy se svou vlastní psychikou... Se svými můrami a strachy. Já už se s tím nějak poperu, zkrátka už je také čas, abych tomu čelil... je to přeci tak dávno.
|
|
|
|
Podhradí
Feb 11, 2018 15:51:44 GMT
via mobile
Post by Emmeline Dove on Feb 11, 2018 15:51:44 GMT
"Jsi si tím jistý?" opáčím rádoby vážně, ale v očích mi hrají pobavené jiskřičky, které naznačují, že to nemyslím vážně. Samozřejmě, že ho miluji. A on to ví. Oba to víme. Jsem tak ráda, že ho mám, že mám jistotu, že tu pro mne bude. Pochopitelně není jistota, že nám to vydrží. Můžeme se ošklivě pohádat nebo jeden z nás může onemocnět a zemřít, i když to bych pravděpodobně byla spíše já. Také nás může nakonec rozdělit naše rozdílnost. Přeci jen já budu jenom stárnout. Budu mít vrásky, nebudu se moct hýbat a on stále bude vypadat tak krásně jako teď. Ale hlavní je, že tu je teď, v tuto chvíli a nutí mě se hloupě zamilovaně usmívat.
Nemohla jsem se přestat usmívat. Viděla jsem na něm, co to s ním dělá. Můj úsměv. A já chtěla, aby on byl šťastný, proto jsem se usmívala jako o život.
"Nemáš za co. Bude to dobré," zopakuji ještě jednou pro ujištění. Vím, že s tím rodiče ze začátku budou mít problém. Nejen s naším věkovým rozdílem ale i jeho společenským postavením. Otec to ale přijme, vím to. S ním jsem si vždycky byla mnohem bližší než s matkou. Nevím, čím to, ale bylo to tak. Jak zareaguje matka... tím si nejsem jistá. Ta s tím bude mít větší problém, protože má jisté názory na to, jak by měly dívky s mým bývalým postavením vypadat. Nebude to snášet dobře, ale otec jí domluví. Doufám. Navíc mi na její názoru nesejde. Miluji ho a to mi stačí.
Ráda mu pak věnuji polibek další, delší, poctivější, ale první bych toto ráda vyřešila. "To jsem ráda," trochu si oddechnu, když mne ujistí, že chce být se mnou a chce poznat mé rodiče. Pousměji se a na moment přivřu oči, když ucítím, jak mne lehce hladí po hřbetu ruky. Je to jemný, téměř neznatelný dotek, ale přesto v mém bříšku vyvolá lechtivé motýlky.
Překvapeně povytáhnu obočí, když uslyším jeho další obavy a tiše si povzdechnu. "Určitě jí nějak přesvědčíme, nemusíš se bát. Když tak se ta cesta odloží, s tím není problém," odpovím něžně, ale stále si ho zkoumavě prohlížím, jako bych se mu dívala až do duše, o což se také pokouším. Upřeně se na něj dívám a tak nějak očekávám, že bude pokračovat, což se ale nestane. "Archie.." pronesu trochu varovně a pozvednu obočí, dávajíc mu tím najevo, že čekám, co z něj ještě vypadne. "Víš, že mi můžeš povědět, že ano? Od toho tu jsem," dodám nakonec a věnuji mu povzbudivý úsměv. Pořád je pro mne jednodušší řešit cizí problémy než ty mé.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 11, 2018 20:09:01 GMT
"Naprosto.." Zazubil jsem se na ni aniž bych bral ohled na její předstíraný vážný ton.
Opravdu jsem doufal, že ta návštěva proběhne, alespoň v rámci možností, v klidu. Jistě jsem nebyl tak naivní, abych si po Emmelininých slovech představoval otevřenou náruč a oslavu na přivítanou, ale třeba se s tím nakonec srovnají. Pokud ne, tak... ač by mi rozum velel respektovat jejich nesouhlas,... tak bych si ji stejně odvedl zpět, neboť jsem byl natolik velký sobec, abych si ji nikým nenechal vzít. "Doufám." Zašeptal jsem a věnoval jí pousmání.
Znovu jsem se usmál, potom co jsem ji ujistil, že s ní chci jet a stejně tak rád poznám její rodiče. Palcem jsem hladil její ruku a spokojeně sledoval její výraz, který se tolik změnil od mého příchodu před nějakou tou hodinou. Byl jsem šťastný, že jsem ji dokázal udělat šťastnou... Musel jsem se také lehce usmívat, ale pak jsem se jí svěřil se svou další obavou a to, zdali mě královna vůbec pustí ze služby. Emmelinin optimismus mě nikdy nepřestával udivovat a zrovna tak ne, když mě ujistila, že ji určitě nějak přesvědčíme. "Dobře." Lehce jsem se na ni usmál. Nějak ve mě od konce bitvy rostlo nepříjemné tušení, zvláštní podezření, že s vítězstvím není něco v pořádku... Královnin výraz, její chování... nedalo mi to spát. Povzdechl jsem si a opět se Emme zadíval do očí, když mě oslovila. Byl jsem zvláštně unavený a nechtěl rozebírat své problémy, které ani nebyly nijak důležité... nehrály žádný význam. Nehledě na to, že na jejich řešení bude čas později. Se svým strachem z návratu do rodné země se budu rvát až bude aktuální, ve chvíli, kdy tam zamíříme, teď ne... Teď byly na prvním místě Emmelininy strasti. "Ne nejsi. To já jsem tu od toho, abych ti byl oporou... mé problémy nejsou důležité, jsem v pohodě." Odsekl jsem nevrle, ale pak zakroutil hlavou. "Promiň,... vím, že ti můžu říci cokoli, ale opravdu mě nic netíží." Omluvil jsem se, prohrabujíc si své dlouho nestříhané vlasy, což bylo také vidět... Ani oholený jsem už pár týdnů nebyl. Zřejmě jsem vypadal děsně, divím se, že mě Mary nevyhnala koštětem bez ohledu na mé protesty... či ty Emminy.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Feb 11, 2018 20:55:11 GMT
Zřejmě mne nikdy nepřestane udivovat to jeho sebevědomí. Neříkám, že je to špatné. Je hezké, že ví, co chce a jde si za tím. Občas je to pochopitelně spíše k smíchu. Ale ne vždy je to vhodné, i když takovou situaci jsem u Archieho snad nikdy nezažila. Vždycky to byl vtipálek a očividně jím zůstane až nadosmrti. Ať se mu v osobním životě stane jakákoliv tragédie.
A já si nenechám vzít jeho. Šla bych za ním až na konec světa, pokud by to bylo nutné, vedená pouze zaslepenou láskou. Je to hloupé? Možná, ale líbí se mi to. Ten pocit, i když vím, že mi nakonec nějak ublíží. Nemusí to být přímo celkové odcizení, ale pro mé křehké srdíčko jsou teď špatné i hádky, zvýšený hlas, cokoliv. Jako bych se rozpadala. Nelíbí se mi to, vždycky jsem byla silná, za jakékoliv situace. A teď? Mám strach. Ze všeho kolem.
Vždy jsem byla dost optimistická a zůstalo mi to doteď. Možná by bylo jednodušší automaticky předpokládat to špatné, a poté být příjemně překvapen, ale já to neuměla. Já se raději budu týrat tím, že budu zklamaná, když to nedopadne podle mých představ.
Stále se z něj snažím vydolovat, co mu ještě tíží mysl. Miluji ho a chci, aby se cítil dobře, byl šťastný, ale on mi to zrovna moc neusnadňuje. I tak mne ale překvapí ta příkrost v jeho hlase, kterou mi odsekne. Polekaně sebou škubnu a instinktivně vyškubnu své ruce z těch jeho a stáhne je k sobě, do bezpečí. Tohle se mi nelíbí. Proč to říká? Pořád dělám něco špatně. Tak jako bylo špatné zabití těch mužů. Aniž bych si to uvědomila, opět se mi začnou chvět ruce. Rychle je ale stisknu v pěst a schovám do deky, aby to neviděl. Nechci, aby viděl tu mou slabost, i když se bojím, že mu to s těmi jeho smysly neuteklo. Srdce cítím až v krku, jak se mi najednou plakat. Je to se mnou jako na vlnách. Jednou nahoře, po druhé zase dole, zaplavená vlnami. "Dobře," zašeptám bázlivě nakonec, protože k tomu ani nic jiného dodat nedokážu. Nechci na něj naléhat, i když vím, že ho stále něco trápí. Prostě to instinktivně poznám. Proč mi to ale nechce říct? Vždyť to nemůže být tak hrozné. Co má za problém?
Trochu se odtáhnu stranou a na moment k němu těknu pohledem, když koutkem oka zaregistruji jeho pohyb. "Měl by ses trochu zkulturnit," zašeptám jen tak mimochodem. Nevypadá tak příšerně, jak si myslí. Jen trochu staře, čemuž hlavně přidává ten téměř plnovous který si nechal narůst. Ale ty delší vlasy se mi docela líbí. Raději sáhnu po zbytku polévky a pomalu se do ní pustím, hledíc kamsi do nepřítomna. Už zase. Do teď to bylo v pořádku, ale doopravdy stačí menší výkyv a já do toho opět spadnu. Je to šílené.
|
|
|
|
Post by Laura de Kingsley on Feb 12, 2018 16:18:45 GMT
Nechala jsem odvést k nim do tábora, kde se na mě upíraly nejdříve zvědavé a pak nepřátelské pohledy, když se provalilo, že jsem Francouzka. Nebylo lehké je snášet, neboť jsem nikomu z nich neublížila a... nemohla jsem ani za činy svých krajanů. Přesto... přesto jsem je chápala, byla jsem zkrátka cizinkou,... vetřelcem z nepřátelské strany. Čekala jsem na svého zachránce usazená na kládě, která sloužila jako provizorní lavička, před stanem samotné královny. Musela jsem ji němě obdivovat... byla ženou a přesto vedla celou zemi... To u nás nepřipadalo v úvahu. Proto mě to přivádělo k úžasu i nevíře.
Z nitra stanu se ozývaly vzrušené hlasy... rozhovor se rozhodně nedal nazvat klidným, ale nerozuměla jsem... Přestože jsem anglicky trošku uměla, tohle byl příliš rychlý rozhovor. Sem tam význam nějakého slova jsem pochopila, ale to bylo vše... nic víc. V táboře vládla veselá nálada, bez ohledu na vetřelce jako jsem byla já, neboť jsem byla jen obyčejnou ženou. Všichni byli šťastní z vítězství, přestože i truchlili nad ztrátami.
Tolik jsem si oddychla, když můj zachránce konečně vyšel ven a upřela na něj plachý pohled s nevyřčenou otázkou. Pošlou mě zpět do mé země nebo smím zůstat? Málem jsme mu skočila do náruče, když mi řekl, že mohu jet s nimi... ale že na mě on musí dávat pozor.... Mohla bych být špeh. Byla jsem šťastná, že snad už nikdy nepotkám toho tyrana, jež mě sem přivláčel a nebudu muset žít v zemi, která mi každou minutu připomínala mého zesnulého manžela... Bože, co by jen na tohle řekl... Na takový bezhlavý čin. Jen jsem doufala, že kvůli mě nemá můj zachránce velké problémy... Nemusel to přeci dělat.
Druhý den, brzy z rána, kdy se všichni začali vracet, mě vysadil za sebe do sedla svého nádherného koně a vyrazili jsme na cestu také. Cesta nebyla zrovna krátká ani pohodlná, ale nestěžovala jsem si. Celou dobu jsme jeli tiše a moc toho nenamluvili, zřejmě jsme oba potřebovali vstřebat vše co se za posledních několik hodin... možná pár dnů, stalo. V hlavním městě nás pak čekalo přivítání všech, co netáhli do války... ženy, děti a starci. Rozhlížela jsem se okolo sebe, po tom malebném kraji a usměvavých tvářích. Jistě, někdo taky plakal, když přišel o blízké, ale zdálo se, že tohle království je jiné... sálalo odevšad zvláštní teplo a světlo.
Můj zachránce mě odvezl na nějaké panství, netuším zdali jeho vlastní, ale zřejmě tam bydlel... Svého koně, Lorda pokud se nepletu, zavedl do stájí a nechal sluhu, aby se o něj postaral. Pak mě odvedl dovnitř, kde bylo příjemné teplo. "Vůbec ne... jsem Vám nesmírně vděčná... ba naopak, nechci Vás otravovat svou přítomností." Odvětila jsem rychle francouzsky, ale pak se zarazila... byla jsem přeci v Irsku... měla bych mluvit jejich řečí. "Jistě, to je pochopitelné v tyto časy." Přikývla jsem, mluvíc stále francouzsky. Zdálo se mi, že je nervozní a popravdě, nebyla jsem na tom o moc lépe. Stále mi přišel... povědomí!
"Ach... mohu Vás poprosit o něco k pití? Voda bude stačit..." Plaše jsem se pousmála a přešlápla na místě.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 12, 2018 17:56:56 GMT
Myslel jsem si, že se časem třeba změním, ale očividně ne... Stále jsem byl stejně vznětlivý a stále mluvil dříve, nežli jsem si svá slova pořádně promyslel. Zkrátka horká hlava. A myslím, že teď jsem svých slov celkem litoval... ještě dříve, nežli jsem si všiml změny jejího chování, která mi málem unikla. Prudce jsem zvedl hlavu, když sebou cukla a vytrhla své ruce z mého sevření... Už jen to mi napovědělo, že se stahuje zpět do své ulity a já netušil jak tomu zabránit. Moje činy vždy vedli k tomu, že jsem někomu ublížil... přestože jsem to nechtěl a ať jsem dělal co jsem dělal, nikdy jsem tomu nedokázal zabránit. Přátelé, rodiče, Marien... kdy zničím i Emme? Nedokázal jsem zabránit ničemu z toho... a vše se stalo z mé nerozvážnosti. Před válkou jsem Emme nedokázal zabránit, aby odjela také a teď se topí ve stejných vodách jako já... Přináším sebou jen neštěstí, které postihne každého koho miluji.
Polkl jsem na sucho, vnímajíc splašený tlukot jejího srdce... Věděl jsem, že jsem to pokazil... ale. Vždy bylo nějaké, ale... Nechtěl jsem jí zatěžovat svým hloupým strachem, který teď stejně nebyl aktuální, nechtěl jsem ji zatěžovat mými obavami, zdali jsme opravdu vyhráli... Možná kdybych tak neodsekl... Omluvil jsem se rychle, klidným hlasem, ujišťujíc jí, že mě nic netíží, ale nezdálo se, že by ji to přesvědčilo. V hlase jí zněl strach... Nechtěl jsem jí ublížit,... Jsem hrozný hlupák! V další chvíli se ještě více odtáhla,... skousl jsem pevněji čelisti a prohrábl si přerostlé vlasy, čímž jsem si vysloužil připomínku ke svému neupravenému zevnějšku. Ušklíbl jsem se v reakci na to, těžko se vytrhávajíc ze svých myšlenek a zahleděl se opět na ni ve chvíli, kdy si vzala talíř s nedojedenou polívkou. Začala pomalu jíst a hleděla při tom někam skrze mě... Bylo mi jasné do jakého kouta své mysli zabloudila... "Až se vrátím do kasáren, oholím se a ostříhám vlasy." Ujistil jsem ji, snažíc se vymyslet čím jí přivést zase zpět. Nebo bych měl raději odejít? "Pomůže, když ti řeknu co mě tíží?" Optal jsem se nakonec, snažíc se napravit svá slova a způsob, kterým jsem je řekl.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Feb 12, 2018 18:25:24 GMT
Tak to jsme dva. Dle mojí matky jsem vždy byla trochu držka a myslím, že se to do dnešních dnů nezměnilo, i když se snažím krotit, abych svými slovy lidem neubližovala. To však neznamená, že se vždy udržím, občas prostě ujedu. Stejně jako on. Nedávám mu to za vinu, to vůbec mne. Jen mne to mrzí, že se takto chová, avšak neobviňuji ho. Nemusí si to dávat za vinu, občas jsem prostě trochu více zranitelná. Tak jako například teď. Navíc by mi moji účast v bojích stejně nevymluvil. Dokážu si postavit hlavy, když se mi zachce a rozhodně bych ho nenechala na tak nebezpečné místo jet samotného.
Znám ho. Možná si to on neuvědomuje, ale já do něj vidím. Jen tak snadno prohlédnutelný, že mu prostě takovou lež nemohu uvěřit. I když bych ráda, možná bych se pak uklidnila. Nedokážu však zabránit blížící se panice, která se jako nemoc vkrádá do mého srdce a nutí ho splašeně bušit, až mám pocit, že mi vyskočí z hrudi.
Myšlenky mi bloudí vším možným, ale nakonec se vždy dostanu do vzpomínek na celý ten pochod. V jednu se šťastná tisknu k jeho hrudi ve stanu a v tu druhou nořím těžký meč živým masem. Je to hrůzný výjev, který se mi neustále přehrává před očima. Jako bych se tím sama chtěla mučit. Zas a znova. "Tak dobře," hlesnu nepřítomně a po chvíli dojím ten zbyteček polévky. Odložím misku se lžící bokem, avšak to se mé ruce stanou opět rozklepanou hromádkou masa a kostí. Hypnotizovaně je pozoruji, neustále se tisknu v pěst, abych tomu třasu zabránila, ale blížícímu se pláči a hysterii nemohu zabránit. Zhoršuje se mi dýchání a do očí mi opět vstoupí slzy, i když jsem si myslela, že už ani žádné mít nemohu.
Vjedu si prsty do vlasů, čímž zabránit jejich chvění a pevně mezi prsty sevřu plavé krátké vlasy. Až hrozí, že si ji vytrhám. "O to... nejde," vypravím ze sebe těžce a upřu na něj uplakaný pohled. Snažím se být silná, doopravdy ano, ale ne vždy to jde. Pořád jsem jenom člověk a dívka. Nemohu ustát cokoliv. Nelíbí se mi můj pláč, ale nejde tomu zabránit. "Jde o to, že... jsem si myslela, že jsme si blízcí! A blízcí lidé se.. svěřují, když je něco trápí a mně to pomáhá.. nemyslet na... to. A.. nesnáším, když mi lidé lžou, i.. když znám pravdu. A.. vím, že to zbytečně.. rozebírám, ale nemůžu, nemůžu," pokroutím trochu hlavou, mezitím co polykám vzlyky, i když mi pár slz steče po tvářích. Zlostně si zatahám za vlasy, zaklánějíc hlavu, jako bych jim tak zabránila utírat po mých bledých tvářích. "Jsem... jen přecitlivělá, omlouvám se," vydám ze sebe nakonec tiše. Vím však, že mne slyší.
|
|
D'Arcy
Člověk 
podkoní, chodící flirt
Posts: 32 
|
Post by D'Arcy on Feb 12, 2018 20:48:58 GMT
Nervozita nebyl problém jen na mé straně, ale trochu se dalo poznat, že i u dámy také. Koutky jsem dával mírně nahoru, abych alespoň trochu zlepšil náladu. Budeme chvilku žít pod jednou střechou, museli jsme se na sebe zvyknout. Vždyť to nebude tak hrozné, pomyslel jsem si. Vždy jsem si zvykal na nové lidi rychle, ale v jejím případě to bylo trochu jinak. Dalo by se říci, že jsem si už na ní zvykl, jako bych jí už někdy znal, viděl. Ale kde?! Pořád se mi ta otázka opakovala v hlavě a musel jsem vypadat komicky, když jsem nad tím přemýšlel. "Mě nikdy otravovat nebudete, mademoiselle." vyhrkl jsem ze sebe, trošku. Na její přání, o trochy vody, jsem přikývl a došel jsem do kuchyně, kde akorát dělali koláče. Miloval jsem je, zvlášť tady. Vždy, když jsem je do sebe hltal, vzpomínal jsem na ty Laurininy. Vždy je pekla, když jsme přišli z pole, kde jsme pracovali celý den. Jak jsem se snažil ukradnout menší kousek, kuchařka mě plácla přes ruce s argumentem, že zrovna tyhle pro mě nejsou. Zasmál jsem se trochu, když mě plácla ještě jednou přes hlavu, ale tentokrát s menším úsměvem. Možná byla ráda, že jsem se vrátil, to jsem se ale nedozvěděl. Pobral jsem dva hrníčky vody a hned co jsem přišel ke krbu, podal jsem jeden šlechtičně jeden.
Chvíli bylo v místnosti ticho a mě to dalo čas na přemýšlení. Zeptat se, nezeptat...V hlavě jsem měl konflikt a začala mě z toho bolet hlava. Únava mi taky dobře hrála do karet, hlava mě bolela ještě více. Pohlédl jsem na šlechtičnu a trochu opatrně jsem se zeptal a rovnou jsem navázal na nedořešenou debatu "Že jsem tak smělý, rodinu máte ve Francii, že? Vy už je vidět nechcete?" Možná jí hledali. S tím rytířem rozhodně dobrovolně nebyla, to jsem si dokázal dát jedna a jedna dohromady. Také jsem trochu doufal, že jí ještě něčím nenaštvu. "Pokud by jste zde chtěla zůstat, mohl bych Vás naučit anglicky. Tak složité to není." nabídl jsem jí. Věděl jsem, že tady nějakou dobu bude a mě to dávalo špetku naděje, že se tu nebudu cítit tolik sám, jako před tím. Tahle žena mi dávala pocit domova a trochu sebestředně bych i řekl, že jsem jí pustit nechtěl. Někoho mi připomínala a možná jsem byl na dobré stopě zjistit koho. Mohl jsem doufat ve zázrak.
Najednou jsem se chvilku zastavil. V hlavě jsem se začal nadávat. Vychovali z tebe gentlemana a ty se neumíš ani představit. To tě v té škole moc nenaučili! Chtěl jsem se plácnout přes čelo. Byl jsem doopravdy tak hloupý? "U-Um, měl jsem se představit dříve, ale lepší teď, než nikdy, že?" rozpačitě jsem se zasmál "D'Arcy jméno mé, ale můžete mi říkat Arcy." A jak mě to naučili ve škole; rovná záda, menší úsměv a hluboká poklona. Kdybych měl klobouk, ještě bych si měl sundat klobouk, ale ten jsem v tu chvíli neměl, naštěstí. Ještě bych s ním něco provedl.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 13, 2018 10:31:47 GMT
Pozoroval jsem ji, zatímco nepřítomně dojedla polévku a odložila misku na stolek. Ruce se jí při tom znovu rozklepaly a Emme se hledíc na ně opět rozplakala... Viděl jsem její snahu, kdy je sevřela v pěstičky, snažíc se třesu zabránit, ale nebylo jí to nic platné... A já na ni hleděl v zoufalství, neboť jsem si nebyl jistý jak reagovat, abych jí ještě více neublížil... Možná by bylo lepší, kdybychom se tehdy nesetkali... Našla by si někoho jiného, někoho lepšího a já ji tak nemohl táhnout sebou ke dnu. Na druhou stranu, mé sobectví bylo zřejmě silnější... ona byla pro mě záchranou rukou v temnotě mé mysli. Světlo, jež prozařovalo můj stín a já jí to dlužil nazpět... Musím ji podržet nad hladinou té temnoty, všemi svými silami.
Vyděšeně jsem ji pozoroval, když si rukama vjela do vlasů a upřela na mě uplakaný pohled... Naslouchal jsem jí, nechávajíc jí, aby se z toho vymluvila... Poté jsem se po ní opět natáhl a dnes podruhé si ji přitáhl do náručí, ve kterém jsem ji schoval. "To je v pořádku,..." Mluvil jsem na ni tiše. "To já se omlouvám, ale je pro mě těžké naučit se někomu svěřovat... přes sedmdesát let jsem vše dusil v sobě a nikomu nikdy nic o sobě neřekl... Se vším se vyrovnával sám... a pak jsem potkal tebe... Převrátila jsi mi život naruby a ukázala mi světlo, které jsem dávno ztratil, najednou jsem měl komu se svěřit... někoho komu můžu věřit a říci mu o svých můrách a děsech.. o svém životě. Jenže se stále jen učím,... stále nedokážu mluvit o všem, protože mě ty vzpomínky otevírají staré rány a já nechci znovu cítit tu bolest... Jsou chvíle, kdy cítím, že se mi uleví, když ti o něčem z toho řeknu, ale stále... stále nejsem připravený mluvit o všem. Moc mě to mrzí, nechtěl jsem ti lhát... Nechtěl jsem tě ranit." Hladil jsem ji po vlasech a zádech, nepřestávajíc mluvit. "Vím, že je to těžké... to co teď prožíváš... A nechci ti ještě přitěžovat..." Cítil jsem jak vlk ve mě sálá teplem, kterým se snažil zahrát její bolavou duši. "Ale jsi silnější, nežli si myslíš..." Dodal jsem ještě.
|
|
|
|
Podhradí
Feb 13, 2018 15:24:27 GMT
via mobile
Post by Emmeline Dove on Feb 13, 2018 15:24:27 GMT
Pokud na mne nemá v úmyslu křičet, může se chovat, jak je mu po chuti. Víc už mně snad nic rozrušit nemůže. Jen další křik a škaredé chování, to je pravda. Ale vím, že ho to mrzí a neví, co má dělat. Vidím to na něm. Prostě to poznám. Je v tomto tak nezkušený, jako by nikdy s žádnou dívkou nepřišel do styku, o čemž silně pochybuji. Spíše ji jen nikdy neutěšoval. Ani u mne to není nic pravidelného, jen to teď nemám nejsnazší.
Pravda, kdybychom se nepotkali, možná by to bylo pro nás oba snazší. Avšak to neznamená, že je to on, kdo mne táhne ke dnu, do té děsivé temnoty. Jsem to já sama. Nemusí se kvůli tomu obviňovat, když za nic nemůže. To já jsem se rozhodla to s ním zkusit, to já jsem za ním šla do války a to já se s těmi následky budu muset vypořádat. Jsem ale ráda, že mu mohu s těmi jeho problémy pomoci.
Ani mne nepřekvapí, že mne obejme. Ochotně se u něj schoulím, jako by mne mohl ochránit před celým světem a omotám si hubené paže kolem jeho pasu, abych mu byla co nejblíže. Pravidelný, klidný tep jeho srdce mne trochu ukonejší. Přestanu plakat, trochu popotáhnu a začnu ho pozorně poslouchat, nechávajíc se konejšit jeho milými doteky a slovy.
Sedmdesát let? "Kolik že ti to vlastně je?" zeptám se tiše. Není slušné se na něco takového ptát, avšak u něj je to přeci jen trochu výjimka. Je můj milý a vlkodlak, který mate vzhledem. Ráda bych věděla, kolik mu tedy je doopravdy, i když si nejsem jista, zdali už jsem se ho na to náhodou neptala. Každopádně si to nepamatuji. Nechávám ho však dále mluvit a trpělivě poslouchám.
Lehce ho na oplátku začnu hladit dlaněmi po zádech a mírně se zavřenýma očkama přikývnu. "To je v pořádku, jen mi prostě řekni, když... ti to bude nepříjemné. Jsem prostě zvědavá a bojím se o tebe," vysvětlím tiše a doufám, že naše malá pře je opět zažehnána. Myslím, že bychom se na sebe ani nemohli zlobit. Vím, že jednou nějaká ta hádka přijde a nebude to hezké, ale stejně se nakonec usmíříme. Jako bychom k sobě prostě patřili.
"Teď to se mnou... nějakou dobu nebude lehké. Je to jako na vlnách. Musím se jen nějak zaměstnat," dodám a trochu se nad jeho slovy pousměji. Líbí se mi, co si o mně líbí. Že má na mne takový názor, i když já sama ho nesdílím.
"Snažím se, ale z nás dvou budeš vždy silnější ty. Jak duchem, tak tělem," zašeptám trochu unaveněji, než bych očekávala. Že bych konečně usnula? Pohroužila se do bezesného spánku? Mám z toho strach, protože vím, co mne čeká. Utrpení, pláč a křik. Nechci to znovu absolvovat. Mé tělo však spánek potřebuje, aspoň chvilinku. A Archie mne přeci jen ochrání, není se čeho bát.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Feb 13, 2018 19:04:27 GMT
Cítil jsem zvláštní hřejivý pocit uvnitř hrudi, když se ke mě přimkla a obmotala své paže okolo mého pasu. Cítil jsem se opravdu dobře,... všechny výčitky na okamžik zmizely a já cítil, že takhle to má být. Začal jsem jí tiše vysvětlovat své důvod svého nepříliš milého zachování, hladíc jí při tom po hedvábných vlasech a až nepřirozeně pohublých zádech. Nebylo lehké jí vysvětlit svůj problém se svěřováním tak, aby to dávalo vůbec smysl, neboť jsem to ještě nikdy nikomu nemusel vysvětlovat.
Nezabránil jsem pobavenému úsměvu, když se mě zeptala kolik mi je vlastně let. Byl jsem si jistý, že jsem jí to už říkal, ale neměl problém s tím to zopakovat... "Už jsem to vlastně zapomněl počítat, ale asi... hmm myslím, že mi bude devadesát." Zašklebil jsem se... Byl jsem vlastně stařík, příšerné! Ani bych se nedivil, kdyby teď poplašeně utekla a nechtěla se mnou už mít nic společného. "Teď si přijdu jako nějaký... pedofil." Uchechtl jsem se a navázal na svůj předchozí monolog. Po chvilce jsem ucítil dotyk jejích rukou na svých zádech, přivřel jsem spokojeně oči a opřel si lehce bradu o temeno její hlavy. Sotva znatelně přikývla, ne tedy, že by nějak více mohla, vzhledem k tomu, že jsem ji k sobě dost tiskl. Musel jsem se něžně usmát nad jejími slovy, které mě vlastně svým způsobem těšila. "Dobře... chápu to a slibuji, že jednoho dne budeš znát vše... Jen potřebuju čas." Odpověděl jsem a byl rád, že jsme si to dokázali vysvětlit... Nerad jsem se s ní přel, ačkoli to bývalo dosti často... přeci jen jsme oba stejně tvrdohlavý a to nedělá vždy dobrotu. Naštěstí jsme si věci dokázali vyříkat a usmířit se tak, jako bychom si rozuměly i naše duše... Nedokázali jsme se jeden na druhého dlouho zlobit.
Musel jsem jí říci, co si o ní myslím,... nebo lépe - vím. Byl jsem si jistý, že je statečná. "Tomu rozumím a chci, aby jsi věděla, že tu pro tebe kdykoli budu... Ať už se bude dít cokoli." Zajel jsem opatrně prsty do jejích vlasů a proplétal se jimi. "Tím si nejsem tak jistý,... tedy alespoň ohledně toho ducha." Zasmál jsem se. "Psychicky labilní člověk asi moc silného ducha nemá." Dodám stále pobaveným hlasem, ale všiml jsem si únavy, která zaznívala z jejího hlasu. A tak jsem zmlkl, vískajíc ji ve vlasech... spánek potřebovala jako sůl.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Feb 13, 2018 19:37:35 GMT
Já to chápu. Vždycky ho pochopím. A nijak mi to nevadí. Jen je doopravdy důležité, abychom spolu mluvili, protože když si to nevysvětlíme, pak na sebe budeme zbytečně naštvaní, i když k tomu vlastně není žádný důvod. Avšak ten hřejivý pocit, který on pocítil, ani mne neopouští a naopak se stupňuje, až mám pocit, že vybouchnu a všechny ty zamilované emoce mne stráví zaživa.
Na moment se zarazím, když uslyším ten jeho věk a snažím se rychle spočítat, kdy se tak mohl narodit. Už je to celkem dávno. Téměř před celým stoletím. To je docela dost dávno. To ale neznamená, že mi to vadí. I přes náš.... dost veliký věkový rozdíl ho miluji a milovat ho nepřestanu. "Ty jsi ale starouš!" vyjeknu a trochu se bezstarostně zachichotám. Přesně o tomto mluvím. Potřebuji se nějak zaměstnat, abych nemyslela na ty hrůzy, kterými jsem si prošla.
Opět trochu chápavě přikývnu, že ho beru na vědomí. "A já ti ho poskytnu. Ale ne zrovna moc, nebudu tady napořád jako ty," pronesu tiše a najednou mne napadne.... pokud by nám to doopravdy vydrželo i přes naše beraní tvrdohlavé hlavy.. jak bychom mohli překonat ten věkový rozdíl? Vždyť já již za pár let budu mít první vrásky a on bude pořád takový. Já zemřu a on tady pořád bude. Opět bude muset té bolesti čelit sám. Nikdo tu pro něj nebude. Urychleně ty myšlenky zaplaším. Jde mi to lépe než u těch předchozích.
"Jenže já tu pro tebe nebudu napořád," namítnu tiše a čekám, zdali mu nakonec dojde, nad čím přemýšlím. Trocho zavrním, když prsty vklouzne do mých krátkých vlasů, které však vytrvale rostou a nebude to trvati dlouho a opět nebudu vědět co s nimi. "Nejsi psychicky labilní, Archie," odseknu tiše a už v podstatě v polospánku. Vnímám jen tak napůl, nechávám se zaplavovat tím teplem, které kolem mě šíří a těmi příjemnými doteky v mých vlasech. Takto bych si ráda představovala každý večer předtím, než se odebere do říše snů. "Jsi to nejdůležitější, co mám," vysvětlím tiše, ale poté zmlknu a nakonec začnu pravidelně oddechovat, i když jsem si jistá, že to nebude dlouho trvat a já opět budu plakat a křičet.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Feb 13, 2018 19:59:59 GMT
Domov, sladký domov. Výhra ve válce znamenalo jediné, vrátit se domů, alespoň pro ty, kteří přežili. Tyto dobré zprávy jsem se dozvěděla hned, jak jsem se probudila. Usmívala jsem se, jak už dlouho ne. Mohla jsem se konečně vrátit domů, za Lady, za mou nedodělanou prací. Moje přítelkyně mě vítala ještě před tím, než jsem vstoupila do domu. Její kňučení bylo slyšet i přes tu tlustou stěnu. Nenadála jsem se a i paní mistrová za mnou přišla, podívat se, jestli jsem doopravdy vcelku. I zákazníci, kteří slyšeli o mém návratu, za mnou přišli. Ale stejně jsem si myslela, že se přišli zeptat, jestli už konečně dostanou jejich ošacení nazpět. Proto jsem posledních pár dnů nevyšla z krámu. Dopomáhala mi i paní mistrová s Lady, za což jsem jim byla jedině ráda.
Po několika dnech strávených u jehly a nitě se na mě paní mistrová nemohla koukat. Když se věci trochu uklidnili a nechodilo tolik zákazníků, řekla mi "Jdi na čerství vzduch a rovnou sebou vezmi Lady. Já s ní ven jít nemůžu. Vždyť to znáš, já už na ty záda nemůžu." Jak to dořekla, byla jsem s Lady pryč.
Byl menší mrazík a proto jsem byla ráda, že jsem si vzala šaty s dlouhými rukávy a menším kožíškem kolem krku. Ušila jsem je, když jsem tu byla jen pár dní. Paní mistrová mě zaučovala a chtěla vědět, jak jsem na tom. Byla překvapená, že jsem dokázala tohle vymyslet, ale v naší rodině byly tyto nápady běžné (to jsem jí avšak říci nemohla). Trochu jsem doufala, že nikdo o mé rodině tady nebude vědět a zatím jsem nepoznal nikoho, kdo by ji znal, za což jsem byla ráda. Vrátit jsem se chtěla, jen jsem měla divný pocit, že se něco špatného stalo. Nikoho jsem tam ale už neměla. Jen Ryua, ale nevím, jestli bych jemu a královské rodině nějak posloužila. Možná právě naopak.
Procházela jsem se s Lady, která chodila stále u mého pasu. Trošku více vyrostla, zdálo se mi, i když paní mistrová to popírala. Pousmála jsem a pohladila jsem Lady za ušima. Musel to být zajímavý pohled; malá holčička jde vedle velkého stvoření, které ,když se postaví na zadní, je větší než dospělí muž. Měla jsem štěstí, že tahle část města mě znala a lidé na mě a Lady byli zvyklí. No, kdyby to viděl někdo jiný, to by byl šrumec. Kdo ví...
|
|
|
|
Post by Ramiro de Menezes on Feb 13, 2018 20:54:47 GMT
Od souboje mezi lidem z Ingwirth Holdu a Normany uběhlo už dobrých pár dní. Ty jsem strávil léčením svých ran z boje. Způsobil jsem spousty ranění a spousty normanů jsem také zabil, ale bohužel se to vše neobešlo bez mého ranění. Veškeré šrámy se hojily opravdu rychle a dobře, teda až na ránu na obličeji. I když už nekrvácela a nevypadala tak jako když jsem dorazil na ošetřovnu. Tam se o mne postarali a dali mne dohromady, pokud to tak mohu nazvat. Na obličeji mi zůstane památka na tento zážitek a už nikdy nebudu tak pohledný jako předtím, avšak se nebojím o své místo ve společnosti. Jsem vlastně rád, že to takto dopadlo. Nedokázal bych si představit, že bych přišel o oko. A hlavně jsem rád, že to byl další boj, který jsem vyhrál. Stále se můžu nazývat neporazitelným.
Podíval jsem se na sebe do zrcadla a neslyšně si oddychl. *Až se to úplně zahojí, třeba to tak zlé nebude.* Utěšoval jsem sám sebe. Avšak jsem v hlavě měl nadále, že to zas taková pravda nebude. *Budu si na svůj nový vzhled co nejrychleji zvyknout a přijmout, že už ke mě bude neodmyslitelně patřit.* Rozhlédl jsem se kolem sebe, pohled mi uvízl na mých sekerkách a na tváři se mi vykouzlil lehký úsměv. Zvedl jsem je ze stolu a zasunul je přesně tam kam patří a to za obojek v pase. Potom jsem se vydal do ulic království, za které jsem nedávno bojoval. Potřebuji trochu čerstvého vzduchu.
Ulice Ingwirth Holdu vypadaly pořád stejně a přesto tu panovala úplně jiná atmosféra. Vše způsobil nedávný boj. Takovou atmosféru moc dobře znám. Všichni jsou vděčni, že přežili. Jsou rádi, že se mohli vrátit zpět domů. Jsou rádi za to, že ubránili svůj domov. A všichni truchlí pro ty, co v boji ztratili. I přes úsměvy některých lidí, bylo vidět jak moc je trápí, že někteří z rodiny už nemohou být mezi nimi. I když jsem tuhle atmosféru znal opravdu dobře, mě nikdy nic neříkala. Nikdy jsem neměl pro koho truchlit, ani být vděčný, že blízcí přežili. Snad jen jednou, a to když jsem bojoval za svou zem. Za své království, které jsem roky neviděl. Vždy jsem byl vděčný jen za to, že žiji. Toť vše. Nic více, nic méně. Procházel jsem jednotlivými ulicemi až do chvíle kdy jsem spatřil drobnou dívku se psem větším pomalu jak ona. To mi vykouzlilo úsměv na obličeji. Působilo to opravdu roztomile. Dívka byla jiná než ostatní zde, ale mne to nepřekvapovalo. Za svůj život jsem potkal spousty typů lidí. A takové jako je ona jsem potkával dosti často. Došel jsem k ní a usmál se na ní. "Máte opravdu krásného psa." Pověděl jsem. "Jmenuji se Ramiro de Menezes." Prozradil jsem na sebe. Byl jsem totiž zvyklý ze dvora, od nás z Portugalska, že není slušné s někým vést rozhovor, pokud dotyčný nezná mé jméno. Lehce jsem sklonil na vteřinku hlavu, na známku pozdravu a slušného vychování. "Snad nebude vadit když si ji pohladím." Optám se a čekám na dívky svolení.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Feb 13, 2018 21:51:05 GMT
Lehký studený vítr zavál uličkou a mě nezbývalo nic jiného než zabořit nos do ovčího kožíšku, který mi hřál krk. Krčila jsem přitom rameny a vypadala jsem o něco menší. Prakticky jsem se "schovávala" ve stínu fenky, která se tulila k mému boku. Neklepala a její srst nebyla studená, ale vypadala, že by byla z mrazíku dvakrát nadšená. "Taky ti je zima?" zamumlala jsem potichu japonsky. Dlouho jsem jí nepoužívala, alespoň ne ve společnosti. Když jsem seděla doma, u horkého čaje, procvičovala jsem Japonštinu. Nezapomněla jsem jí, pamatovala jsem si všechno, díky Bohům. Avšak mě trochu zamrzelo, že jsem nemohla s nikým mluvit. Nikdo neuměl mojí řečí a nikdo se netvářil, že by chtěl. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.
Po pár krocích jsem zjistila, že Lady zpomaluje. Teplo na mém pravém boku se začalo vypařovat a zvedla jsem oči ze země. Pořád šla se mnou, jen trochu pomaleji. A vsadila bych se, že jsem jí slyšela potichu zavrčet. Koukla jsem se zmateně kolem, co by jí mohlo tak rozrušit. Jediné, co jsem spatřila byla vysoká postava a úsměv, který pravděpodobně patřil na naší stranu. Nikdy jsem nevěděla, jak reagovat na úsměvy cizinců, ale vždy jsem se snažila dávat najevo, že se jejich úsměvů vážím. A teď to nebylo výjimkou. Když se muž přiblížil, pohladila jsem Lady po čumáku a jako poslušný pes si sedla, čekajíc co bude dál. "Ari-Děkuji...!" poděkovala jsem. Málem jsem poděkovala mým rodným jazykem. Chtíč ho používat byla stále na místě a trochu vyplavala na povrch. Cítila jsem krev a teplo na obličeji. Muž musel být ze dvora nebo něco kolem toho. Byl slušně vychovaný a abych nebyla pozadu, poklonila jsem se lehce a řekla jsem svým, trochu koktavým, hlasem "M-Moc mě těší. D-Diana, Diana Hawkins."
Po vyslovení jeho přání jsem se koukla na Lady, která celou tu dobu pozorovala a byla ticho. "Necháš se p-pohladit, Lady?" zeptala jsem se jí, znovu Japonsky. Byla zvyklá na moje výměny řeči, proto mi odpověděla kouknutím na jinou stranu. Bylo jí to jedno, dokud jí něco neudělá. Musela jsem trochu zaklonit hlavu, abych Ramirovi mohla vidět do obličeje. "Můžete. Jen jí nechte, pokud začne hrabat packou." Hrabání packou bylo znamení pro Už mě nech na pokoji/Nemám na tebe náladu. Občas se mi podařilo jí uhnat do fáze, že mi začala hrabat do podlahy.
Trochu jsem si prohlídla Ramirovu tvář. Měl jizvu na obličeji. Vzpomněla jsem si na muže, který přišel na ošetřovnu a s ránami a jizvou na obličeji. Ošetřovala ho jiná sestra, která se koukala na ostatní sestry s pohrdavým úsměvem. Jiné sestry se tlačily, někdy i dokonce praly, aby na toho muže mohly vidět. Já jsem jen zmateně zírala na to, co se přede mnou děje. Sestry musela uklidnit Claire, která dovázala rytířovu ruku. Nevzpomněla jsem si, že by jsem slyšela jeho jméno nebo titul, ale jen to, že je velice pohledný. A na to, že všichni kolem mě říkají, že jizvy ubírají krásu, mě to nepřišlo. Trochu jsem pochopila ty sestry, které se na něj tak zasněně koukaly a ta jizva mu něco přidala. Nevěděla jsem, jak to pořádně nazvat. Byl zkrátka pohledný. A abych ze sebe neudělala blázna, opatrně jsem se zeptala "Bojoval jste též, hádám." Nevěděla jsem, jak bude reagovat. Každý má reakci jinou a proto jsem se snažila dávat najevo, že mojí otázku nemyslím nějak špatně. Chtěla jsem se jen ujistit, že je to ten muž a ne nějaký cizinec.
|
|
