Podhradí

Bylo mi jasné, že pokud mi někdo otevře, bude to Mary... Věděl jsem, že je to dobrá žena a Emmeline má ráda jako vlastní dceru, ale nyní jsem se toho setkání obával. Netušil jsem jaká bude její reakce, až mě uvidí, ačkoli mi bylo jasné, že nadšená nebude. Vinila mě. Vinila mě z toho co se stalo Emme a já jí to neměl za zlé, neboť jsem měl stejný názor. To mi ovšem nemohlo zabránit v tom, abych se tvrdohlavě za ní přišel podívat. Musel jsem vědět jak se jí daří, neboť by mi to jinak nedalo spát. Spánek jsem měl lehký... a noční můry mě v něm stále pronásledovaly, tak jak tomu bylo již po několik desetiletí, ale co jsem Emme neměl na blízku to bylo jen horší... Nevědomost totiž byla pro mě něčím hrozným i přes to, že jsem Mary důvěřoval. Mé noční můry, ale nebyly nic v porovnání s tím, jaké provázely Emme po bitvě, měla je stále? I já jsem trpěl podobnými jako mladý kluk, když jsem odjel do války... jenže jsem byl stále kluk, ne dívka, která má ještě křehčí duši. Neměl jsem ustoupit, ale stát si za svým a donutit jí zůstat, i kdyby to znamenalo ji přivázat k posteli. Byl jsem hlupák... i po těch několika desítkách let, co jsem vlkodlak, jsem stále stejný hlupák jako tenkrát v Anglii.
Ozvaly se kroky a za okamžik se dveře otevřely, mezi nimi se objevila Mary s přísným pohledem, kterým by mě nejraději proklála, troufám si tvrdit. Zdvořile jsem se jí uklonil, čelíc jejímu pohledu. "Přeji dobrý den, Mary." Pozdravil jsem ji a nechal ji mluvit. Její slova mě však neuklidnila, spíše naopak. Celé tělo se mi ještě více napjalo a já se nadechl. "Přišel jsem ji navštívit, ale to Vám jistě došlo... a chápu, že o ni máte starost, ale to já taky... Stejně tak jsem si vědom své viny, o to nemějte obavy." Řekl jsem pevným hlasem, aniž bych uhnul před jejím teď už zřejmě naštvaným pohledem. "Obzvláště tehdy, pokud na tom není dobře." Vykročil jsem vpřed a šetrně Mary odstrčil stranou, nedávajíc ji šanci mě zastavit. Musel jsem ji vidět, přesvědčit se na vlastní oči jak na tom je a co potřebuje. Slyšet její hlas a cítit její vůni... Zajistit jí vše co potřebuje a Mary jí to nemůže dát.
Prošel jsem domem, kam jsem ji před několika dny přinesl až k posteli, do které jsem ji uložil. Mé oči se zastavily na drobném tělíčku zakrytém přikrývkou a nespokojeně jsem svraštil čelo... Přišlo mi jako by se ztrácela před očima. Sevřel jsem ruku v pěst a pohlédl na stůl, kde stála prázdná váza, hrnek a džbán s vodou. Pak jsem tiše nalil vodu ze džbánu do vázy a do té postavil malou kytičku vřesu, kterou jsem jí přinesl. Posadil jsem se k ní na okraj postele a lehce položil dlaň na její rameno zakryté dekou. "Emmeline..." Zašeptal jsem k ní, upírajíc na ni starostlivý pohled, ale na rtech jsem měl jemný úsměv. Pokud za mnou Mary s protesty běžela až sem, jsem stejně ignoroval... neboť pro mě v tuto chvíli důležitá byla jen Emme.

"To už jsem udělal a zatím to ničemu nepomohlo." Odsekl jsem tiše, vcházejíc do jejího pokoje. Kytku, kterou jsem Emme přinesl jsem vložil do vázy a pak se posadil vedle ní na postel. Opatrně jsem jí položil ruku na rameno, ale její reakce mě překvapila více, nežli její zubožený stav... Tváře měla propadlé, kůži sinalou a oteklé oči, pod kterými byly tmavé kruhy. Ale jak jsem řekl, to nebylo to, co mě tak moc znepokojilo. Na můj dotyk zareagovala vyděšeně... posadila se a odtáhla o ode mě tak, aby se dostala z dosahu mých rukou. Zmateně jsem na ni upřel oči, neboť takto nereagovala, když jsem ji přivezl... ano, měla noční můry, ale tohle bylo úplně něco jiného. "To jsem já Emme, neboj..." Vzpamatoval jsem se ovšem rychle a okamžitě se k ní znovu natáhl, abych stiskl její ruku. Sotva jsem se jí, ale dotkl začala drmolit odmítavá a sebeobviňující slova... Píchlo mě u srdce, bolelo mě ji takhle vidět, neboť to byla má vinna,... měla tak nevinnou duši. Poklesla mi ramena, jen na okamžik, nežli jsem zahnal svou vlastní vinu a svědomí a místo toho opět našel sílu, abych tu pro ni mohl být, pomohl jí od její bolesti a vzal alespoň část její tíhy na svá ramena. Už jsem byl otlučený, věděl jsem, že to snesu, pokud nebude trpět ona. Věděl jsem co prožívá, znal jsem ten pocit... Přesto jsem od ní své ruce odtáhl, když mi zděšeným hlasem řekla ať se jí nedotýkám. Tohle nebyla ta Emme, kterou jsem znal a přesto jsem věděl, že tam někde hluboko je... musel jsem něco udělat. Nemohl jsem tu jen sedět... A tak jsem se ohlédl po Mary, abych vzápětí udělal něco proti Emmelininé vůli... Natáhl jsem se po ní a nekompromisně si ji přitáhl do náručí, ve kterém jsem ji pevně sevřel, když začala lapat po dechu. "Ššš, to je v pořádku, už je to dobré... jsem tady, Emme." Šeptal jsem jí do vlasů... "Uklidni se a v klidu se nadechni, nic ti v dýchání nebrání." Pokračoval jsem, neznalý těchto vod. "Nejsi žádná zrůda, to bychom jimi museli být všichni... Oni sem přišli, aby tu plenili a zabíjeli... braly životy ženám a dětem, kdyby... kdybychom jsme se jim nepostavili, přišli by až sem a nebrali by ohledy na nikoho. Bránila jsi životy těch, kteří by to nedokázali... a navíc si to vyčítáš, ...to je svědomí a kdyby jsi byla zrůda, žádné by jsi neměla." Na chvíli jsem se odmlčel... netušíc, zdali jí vůbec alespoň trochu utiším. "Kvůli tomu, že oni přitáhli do naší země, aby si tu brali vše... jen kvůli tomu, umírali nejen jejich vojáci, ale i naši lidé.. bez ohledu na to, zdali byli vojáky či ne... Plenili vesnice na hranicích... To oni jsou zrůdy, ne ty! Nemůžeš za to, Emmeline!" Držel jsem ji dál, pevně, ale opatrně... a pokud se bránila, ani tehdy jsem ji nepustil. A pokud to bylo proti srsti Mary, nevšímal jsem si jí, ne snad proto, že bych chtěl být nezdvořilý, ale nemohl jsem to takhle dál nechat... vždyť na tom byla hůře, nežli před několika dny... tedy alespoň psychicky... tu ránu jsem neměl možnost ještě vidět... ani mi nikdo neřekl zdali se hojí.

"To je možné, ale zkusit to musím." Namítl jsem, nežli jsem se usadil k Emme na postel a začal se jí věnovat.
Jakmile jsem Emme sevřel ve své náruči zděšeně vykřikla a s ní i Mary, která se lekla, že jí chci ublížit. Pohlédl jsem ke starší ženě s pohledem, kterým jsem jí dal jasně najevo, že to doopravdy nechci. Více pozornosti jsem jí, ale nevěnoval, neboť Emme se mi snažila vykroutit... ne neměla šanci, ale kdyby bojovala déle... a doopravdy by nechtěla, abych se jí dotýkal... nejspíš bych ji pustil. Ale ona ten marný boj nakonec vzdala a zhroutila se mi na hruď, do které okamžik bušila pěstmi. Nechal jsem ji, aby si do mě bouchla, protože jsem věděl, že to ze sebe potřebuje dostat... všechen ten žal a bolest, které v sobě hluboko jistě ukrývali i vztek. Pak mi v náručí ochabla, nepřestávajíc plakat... Když začala lapat po dechu, tišil jsem ji svými slovy, doufajíc, že se dokáže alespoň trochu uklidnit a při tom ji hladil po vlasech. Nakonec se mi to přece jen podařilo a Emme začala opět pravidelně a klidně dýchat, ale pláč stále ne. Cítil jsem jak v dlaních drží mou košili a prostě jen seděl, držel ji v náruči a hladil po zkrácených zlatavých vlasech. Náhle k nám přistoupila Mary, vzhlédl jsem k ní, když se dotkla Emme a čekal co bude dál. První, kdo však zareagoval byla Emme, která před jejím dotekem ucuknula stranou, jako před chvílí před tím mým a ještě více se mi schoulila v náručí. Poté starší ženu poprosila, aby nás nechala o samotě. Ta bez dalších slov odešla a zavřela za sebou dveře... Bylo mi jí líto, neboť jsem si připadal jako sobec, který si Emme uzurpátoruje pro sebe... Dlouho jsem se tím však nezaobíral, neboť jsem svou pozornost stočil zpět k Emmeline. Celou dobu jsem se jí pak snažil vysvětit, že za nic z toho, z čeho se obviňuje nemůže... snažil jsem se ji uklidnit a zbavit té tíhy, která dusila její duši. Když jsem jí řekl vše, co mě napadlo... a nyní jsem už nenacházel další argumenty a vhodná slova, které jsme však myslel vážně a nic z toho si jen tak nevymýšlel, konečně promluvila... Vlastně, ...vlastně se mi vysmála, abych pravdu řekl. "Jo,... vím. Myslím, že v tom nemám dostatečnou praxi..." Také jsem se tiše zasmál, jen krátce... neboť se Emme vzápětí znovu rozplakala. Pomalu jsem se nadechl, snažíc se přijít na cokoli, co by jí uklidnilo... Alespoň na několik minut. Jenže její otázka mě naprosto vykolejí... Otevřel jsem pusu, abych jí odpověděl, ale nic se neozvalo... úplně jsem ztratil řeč. Zamračil jsem se, ujišťujíc se, že jsem dobře slyšel... "A jak se ty, můžeš vůbec podívat na mne, Emme?" Zeptal jsem se jí místo odpovědi na to samé. "Zabíjel jsem tam úplně stejně jako ty, zabíjel jsem už i dříve a někdy dokonce bez výčitek... z potěšení." Šeptal jsem... "Zabil jsem tolik lidí, že by jsi to na prstech nespočítala a moc dobře to víš, přesto jsi mi dokázala pohlédnout do tváře... Tak mi řekni jaký je rozdíl mezi mnou a tebou?" Ne, nejspíše jsem byl opravdu špatný v utěšování druhých, lépe mi šlo vše polopaticky vysvětlovat... mohl bych psát naučné knihy.
Nakonec mi položila ještě jednu otázku, která ač nebyla zcela jasně položená, moc dobře jsem věděl co má na mysli. Povzdechl jsem si, neboť jsem neměl v úmyslu jí lhát. "Ne,... nikdy to nezmizí úplně." Řekl jsem jí krutou pravdu, která mě pronásledovala už od křížové výpravy. "Časem to bude lepší, každý den bude znát a přesto jsou ty pokroky celkem malé... Nejdřív odezní bolest a vinna, kterou vnímáš i v bdělém stavu... Přestaneš na to myslet a jen málokdy se k těm vzpomínkám sama vrátíš, protože mysl ráda vytěsňuje špatné vzpomínky..." Začal jsem tiše vysvětlovat, dle vlastních zkušeností, měkkým hlubokým hlasem, který jsem používal, když jsem něco vyprávěl. "Ale ty se pak vybavují ve spánku,... je to jako špatný vtip." Mračil jsem se, když jsem jí tohle říkal, ničilo mě, že to musí zažívat také. "Časem nebudou tak časté a vyspíš se lépe... nebudeš se bát usínat." Ujistil jsem jí, doufajíc, že alespoň to je trochu uklidňující. Pak jsem ji políbil do vlasů a chvíli tiše jen kolíbal v náručí.
"Měla by jsi se najíst." Řekl jsem po chvíli... "Alespoň trochu, takhle to dál nejde..." Dodal jsem starostlivě a přísně zároveň.

Jeho doteky jsou uklidňující. Obecně jeho osoba. Už jenom to, že tu je, drží mne a je tu pro mne, je uklidňující a dovoluje mi to myslet alespoň minimálně. A za to jsem ráda. Nechávám ho, aby mne držel a hladil po vlasech. Ty mé dlouhé mi chybí, ale vím, že za pár úplňků budu mít opět dlouhé. Rostou mi rychle. Nikdy nevím, co přesně to ovlivňuje, ale je to tak. Taky si všímáte, jak se snažím nemyslet na to, co se děje? Že od sebe všechny odháním? První jsem ublížila Archiemu a teď Mary. Musím se jí poté omluvit. Takové chování si nezaslouží. Vím, že se snaží, ale je to už dlouho, co s někým byla, od té doby co její manžel zesnul. A neví už, jaké to je. Že ho tady potřebuji, abych se úplně nezbláznila, protože on mi rozumí. Sám si tím prošel a prochází stále.
"To... To se naučíš," vydechnu tiše, i když je to trochu vtipnější situace, avšak já nemám čas na smích. Jsem ráda, že to vůbec udýchávám. Ten pláč a to všechno. Zajímalo by mne, zdali takto někdy utěšoval tu jeho Marien. Žárlím snad? Možná trochu ano, ale to už je minulost, chuděru ji potkal nehezký osud a já jsem ta, co mu to pomáhá zvládnout. A tak to je.
Samotnou mne ta otázka trochu překvapila. Ani jsem se nestačila zarazit. Prostě mne to napadlo, jak to vůbec snesl, když jsem se stala tím, čím jsem vždy opovrhovala. Vrazi. Odporná spodina společnosti. Neříkám ale, že si zaslouží smrt, jen... mi nejsou zrovna moc příjemní. A teď jsem se tím stala také. A on mne i tak drží, hladí mne. Jak je to možné? "To-To je ale něco jiného. Ty jsi... tím, čím jsi. To tě omlouvá, jelikož... se ne vždy ovládáš," snažím se mu to vysvětlit tak, jak to vidím já. Tak se do toho ponořím, že téměř přestanu plakát. Jen mi sem tam sklouzne nějaká osamocená slzička a stále se mi špatně dýchá, avšak pomalu se uklidňuji. A to jen díky němu.
Jenže poté mne napadne další otázka, která mi vrtá hlavou už od té doby, co jsem raněna skončila v jeho náručí. Zdali to vůbec někdy zmizí, zdali někdy budu mít klid a nebudu k sobě samé cítit ten odpor. Poslouchám jeho odpověď a unaveně zavřu víčka. Na jednu stranu neumí uklidňovat, zřejmě s tím nemá tolik zkušeností, avšak na druhou stranu jsem ráda, že mi nemaže med kolem pusy. Jsem ráda, že je ke mě upřímný, nelže mi a raději mne připraví na krutou realitu, kterou také vnímal. Vím, že tu pro mne bude, a proto, i když mne to děsí, není ten strach tak veliký. Nebo v to alespoň doufám.
"Budeš tu pro mne? Když... to bude moc špatné? Neopustíš mne, že ne?" Vyděšeně sebou cuknu, když mne napadne, že by mohl odejít. A nechat mne napospas svému osudu. To bych nezvládla. Bez něj to nezvládnu. Je můj zachránce a ochránce. Stará se o mne, když to já sama nezvládám. Jakmile od něj dostanu odpověď, doufejme že kladnou, tak se uvolním a nechávám se jím kolébat. Už ale nepláču, naopak na mne padne únava. Avšak já se jí zoufale bráním, nechci spát, nechci opět vidět jejich tváře. Nesmím na to myslet. Musím myslet jenom na to, že jsem konečně s Archiem, a že mne drží a mohu si s ním konečně popovídat beze strachu z přicházející války.
"Měla by zde být někde polévka. Sice studená, ale myslím, že nic jiného do sebe nenacpu. Mohla bych to pak vyvrátit," zašeptám a trochu se mi na sekundu zvednou koutky rtů, když uslyším ten jeho přísný hlas.

Však já ho to nakonec naučím. Bude to potřebovat, jelikož jsem si jistá, že toto není moje poslední zhroucení. První možná ano, ale poslední zajisté ne. Bojím se, že už se nikdy nebudu moct smát tak jako předtím. Že to už nikdy nebude ono. Že mě ta válka tak moc změnila. Už teď mi chybí ta má bezstarostnost a nevinnost, nedotknutelnost světem. Všechno to zmizelo, jakmile jsem se rozhodla, že do války odejdu s ním. Abych ho měla na očích, abych se ujistila, že se mi vrátí.
Jakmile opět začne mluvit, dojde mi, že půjde o něco, co se mi nejen nebude líbit, ale také půjde o něco z té jeho tajuplné minulosti, o které v podstatě nic nevím. Jen kdo byl, že jeho rodiče byli úžasní, miloval dívku jménem Marien a odnesl si odněkud spoustu jizev. Každou z nich provázel nějaký příběh a já bych je chtěla všechny znát, i když se mi to nebude líbit. Jenže to k tomu patří. Musím to vědět, abych ho mohla milovat i s těmi chybami, které udělal. "Pokud o tom nechceš-" zaseknu se v půlce věty a ztichnu. Chtěla jsem mu povědět, že by o tom mluvit nemusel, pokud by doopravdy nechtěl. Jenže on se nezastaví a dále povídá. Já mám tvář schovanou v jeho trupu, oči zavřené, ale bedlivě poslouchám. Je to uchvacující. Strašidelné a krvavé, ale uchvacující. Vždy jsem se o něm a o minulosti obecně chtěla něco dovědět a konečně se k tomu dostáváme. S každým zdolaným slovem pevněji tisknu mezi prsty jeho košili, až mám strach, abych ji nenatrhla. Dělá se mi špatně. Ale ne z něj nebo jeho vzpomínek, ale toho všeho obecně. Že někdo něčeho takového byl schopen. Ve jménu víry. Jsem tak napůl křesťanka, to sice ano, ale nikdy bych nic takového za církev nedělala. Každý má právo si vyznávat, co chce. "To mě tak mrzí, Archie," zašeptám zděšeně a chvíli mi trvá, než to strávím, což se ale nakonec povede. "Jednou mi moje chůva řekla, že se nemám obávat budoucnosti, ať už bude sebestrašnější, ať už to bude bolest sebevíc, protože to jsou jenom zkoušky, které mají zjistit, jak velká poté bude moje odměna. A mojí odměnou jsi ty, Archie, stejně jako jsem já tou tvojí. Za ty noční můry to stojí," dodám tiše, ale nadále poslouchám, jak mi vysvětluje pointu celého toho příběhu. "Nebyl jsi hlupák. Byl jsi jen mladý, věrný a muž. Všichni jste takoví," namítnu tvrdohlavě. Možná se choval trochu hloupě, ale myslel si, že to bylo správné, že mu sláva přinese to, po čem tak touží. Ale teď už ví, že to tak není. Že sláva není vše.
Překvapeně otevřu očka, když uslyším jeho slova, odpověď na moji další hloupoučkou otázku a modř zaplaví slaná voda. "Už ti konečně můžu říct, že tě miluji?" zeptám se ho zvědavě. Předtím na tom bojišti mi to dovolil. Prý jsem měla počkat, až se úplně vrátíme domů. A my konečně doma jsme. Trochu se pousměji, když dostanu ten polibek do vlasů, ale poté už po mě chce, abych se najedla, a proto si mě i sesadí z klína.
Já se opět přesunu ke stěně, o kterou se opřu a zakryji si dekou, kterou si vytáhnu až ke krku. Pozorně ho sleduji, jak mi chystá jídlo, i když by to mělo být naopak. To já bych se měla starat o něj. Ne on o mne. "Děkuji," zašeptám, když si převezmu polévku a lžíci. Okamžitě se mi roztřesou ruce. Pevně nehty zaryji do dřeva a snažím se uklidnit, abych s mohla trochu najíst. "Dobrý, je to dobrý," hluboký nádech a hluboký výdech, až třes trochu povolí a já si mohu do pusy strčit první sousto, po kterém prudce zezelenám, jak ho žaludek nechce přijmout. Chvíli jen strnule sedím, ale nakonec moje tváře naberou trošinku zdravější barvu a já do sebe pomalu cpu další a další lžíce.
"Přemýšlela jsem... že bych odjela za rodiči," hlesnu opatrně jen tak mimo téma a po očku Archeho sleduji.

Nezatěžuje mne tím, rozhodně ne. Jsem ráda, že mám možnost konečně vyslechnout nějakou část jeho života, i když ne takovou, která by se mi zrovna líbila. Mám ráda šťastné příběhy se šťastným koncem. Pohádky a podobné příběhy. Vím, že se to v reálném životě takto nikdy nestane, avšak mohu mít nějaký sen, ne? Nenazývala bych to ani tak litováním. Jen se mi nelíbí, co mu provedli. Ano, udělal hrozné činy, ale mučení si nezaslouží nikdo. A proto je mi to líto, mrzí mne, že si tímto musel projít, i když vím, že je to jedna z věcí, která ho pomohla vyformovat do takové podoby, v jaké je teď. Do takového, do které jsem se bezhlavě zamilovala. "Ale-" začnu opět odporovat, ale poté si jen rezignovaně povzdechnu a trošku přikývnu. "Rozumím," vydechnu nakonec. Neříkám, že to přijímám. Pořád si myslím, že jsem vrah, sužují mne špatné myšlenky, které mi stejně nebudou dopřávat spánek. Avšak vím, že s ním je to lepší. Dokáže mne povzbudit, zařídit, abych na to špatné nemyslela. Miluje mne, stará se o mne, konejší mne, když to potřebuji. A vím, že když mi bude nejhůře, když se budu propadat do té propasti, bude tady pro mne, aby mne zachytil a vytáhl opět nahoru, do slunečního svitu. A to mi dává sílu se s tím prát.
Tisknu se k němu, když jeho sevření je takové, že se mi téměř nedostává dechu do plic. Nestěžuji si však, jelikož mne to uklidňuje. Cítím, že je tady se mnou a to je to nejdůležitější.
Nikdy jsem nechápala, co mi tím má chůva chtěla sdělit. Dodnes jsem to nechápala, ale teď... teď už to chápu. Pousměji se, když s mými slovy souhlasí a moje srdce zaplesalo štěstím, když jsem viděla jeho úsměv, který se mi stal celým světem. Nikdy jsem nic tak silného a krásného necítila. Až s ním. Možná mne to trochu děsí. Děsím se toho, že mne opustí a já už se z temnoty nedostanu. Dokud je však zde, bude to dobré.
Jakmile uslyším jeho další slova, šokovaně vykulím modrá očka a pootevřu rty, načež.. se začnu smát. Téměř stejným bezstarostným smíchem, načež ho menší pěstí udeřím do ramene, i když je to jako bouchat do skály. Ani to s ním nehne. "Archie!" vyjeknu pobouřeně, ale očka mi hrají smíchem a stejně tak i rty. "Proboha živého, musíš si stěžovat na všechno, co řeknu?!" zeptám se ho nevěřícně, kroutíc nad ním nechápavě hlavou. Můj smích také pomalu opadá, ale stejně mám mírně pozvednuté koutky. Jak jsem se zmiňovala před chvíli, když jsem s ním, moje duše se léčí.
"Miluji tě," zašeptám, když mi dá svolení a na moment přivřu očka, když dostanu další polibek, ale stále jen na čelo. A co moje rty? Ty také touží po polibku! Nevychovanec!
Poté se mi však do rukou dostane polévka, na moment se mi zachvějí ruce, a proto mi chvíli trvá, než si dám první sousto. "V pořádku... zvládnu to," odmítnu jemně jeho nabídku pomoci a nadále se snažím vypořádat s tím chvěním. To se mi nakonec povede. Sice mne bolí ruce, jak se je snažím udržeti v klidu, avšak už se tolik nechvějí a to je to důležité.
Jakmile zahlédnu ten jeho z míry vyvedený pohled, zastavím se v jídle a trochu se narovnám, oplácejíc mu pohled s nejistě nakrčeným obočím a nosem. "No... že bych ráda jela za rodiči," zopakuji trpělivě, i když nechápu jeho reakce. Trochu se toho bojím. Snad mi to nebude rozmlouvat. "Samozřejmě... nemyslím hned, první se mu musí naprosto zahojit rána, jelikož to není nejkratší cesta, ale... Když jsem se teď postavila smrti a vyhrála, uvědomila jsem si, že mé chování k rodičům nebylo vhodné. Chtěli pro mne hezkou a zajištěnou budoucnost, i když to uchopili ze špatné strany. Zajisté si musí myslet, že jsem již mrtva, což mi nepřijde fér. Ráda bych to s nimi napravila, především s otcem. Chci jim vysvětlit, jak jsem to viděla, proč jsem utekla a... ráda bych jim představila muže, kterému jsem odevzdala své srdce, protože vím, že se o něj dobře postará," začnu potichu a pomalu vysvětlovat a bedlivě sleduji jeho další reakce. Zdali s tím bude souhlasit. Moc ráda bych to s rodiči dala do pořádku. A byla bych ráda, kdyby jen se mnou. Pochopitelně tam s nimi nezůstanu, vrátím se zpět sem, kam patřím.