|
|
Post by James Murray on Oct 31, 2017 19:47:19 GMT
Povytáhne obočí, když najednou znejistí ohledně faktu, že byla první žena, se kterou měl pletky tohoto typu. Popravdě by ho nikdy nenapadlo ji z toho nijak vinit – sic jej otec ždy učil, že by si měl vážit ženy, do které se jednou zamiluje a vezme si ji za ženu, faktem zůstávalo, že on si Claire vybral a měl k tomu velmi pádný důvod. Něčím mu vskutku imponovala, něčím, čemu opravdu nedokázal odolat. „Myslím, že je to obvykle volba dvou… Nebo aspoň v našem případě byla…“ Rozhodně a opravdu ho nijak neznásilnila, nevyužila, ba naopak. Jamie byl více než svolný, ba co více – lačnil po ni způsobem, jakým ještě nikdy nezažil. Chtěl ji. A to byl pro něj zcela neznámý pocit, který jej překvapil a který nehodlal strčit do podvědomí. Celá ta záležitost s ‚šetřením‘ byla pochybným podnikem, protože… proč čekat na nějakou jinou, když měl před sebou tu, která s ním dělala divy a která jej fascinovala? Nebylo to jen kvůli jejímu vzhledu, ač se mu vskutku líbila. Bylo to i kvůli tomu, co o ní stihl pochopit – už jen to, že byla žena bylinkářka a léčitelka, to samo hovořilo o zcela jedinečné osobnosti. Zavrtí hlavou. „Myslím, že to můžu rozhodnout já…“ podotkne měkce, když praví, že to měla být nějaká jiná. V jeho očích? Sotva.
Pousměje se, když na něj upře šedé oči, trochu vykulené a vyjukané z jeho slov, aby se mu vzápětí pokusila odporovat. Nebo něco na ten způsob. „Myslím, že to bych si taky mohl rozhodnout já… A krom toho, působím já jako extra dobrá partie?“ zeptá se lehce pobaveně. Sám nebyl nic moc, tak trochu tulák, bez jisé práce a bez domova, že by mu mnohá zevřela dveře před nosem spíše že by ho pustila dovnitř. „Popravdě, nevím, proč přesně, to… bude asi i hodně na tobě…“ Jestli bude chtít, jestli i ona má podobné myšlenky. „Úplně popravdě… jsem…“ Uculí se. Nemělo cenu zapírat. Hlad měl, však byl také na cestě několik dnů a ne každý z nich byl schopen se dobře najíst… pokud vůbec. Opět povytáhne obočí v tiché pobídce, když začne trochu koktat, co asi je. Tuší, ale na jednu stranu by se to rád dozvěděl jako ujištění. Místo toho přijde jiné – dotek rtů. A těm neodolá, ba naopak. Možná to bylo poněkud prudké, možná poněkud nemístné, ale stejně promění ten lehký dotek v polibek, po kterém tolik toužil… nu, minimálně od chvíle, kdy ji znova spatřil. Chápal, proč se vrátil… Nyní to chápal velmi dobře.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Nov 1, 2017 20:39:27 GMT
Usměji se a přitakám. "Ano to tedy byla..." Skousnu si ret a moje tváře by asi mohly sloužit jako žhavé uhlíky. POhladím jej po tváři a zahledím se mu do očí, je tak jiný než všechny co jsem potkala tak sladký tak nevinný s tím šibalským tikem v oku když nadzvedne jedno obočí a koutek. Jeho přízvuk, jak mi říká ne khlaer, jako většina angličanů ale khleir. S důrazem na ch, které v tom jméně ani nemá být a přesto je tam zřetelné stejně jako výrazné chrčivé er. "Jsem ráda, že mě neviníš, nebo že jsi nebyl..zklamaný.." povím mu. Sklopím oči a opřu si nakrátko čelo o jeho hruď . Zasměji se na něj a zavrtím hlavou. "Málokdo mě dokáže odzbrojit Jamie..." Nu nicméně pořád neví to nejhorší nebo..nejlepší, zkrátka a dobře uteče nejspíš až se to dozví, nebo ne...a to je ještě horší nechci aby se mnou byl protože jsme si upletli dítě. "Tvoje vůle je samozřejmě taky důležitá..." Povím mu, nějaké argumenty proti tomu abych ho přitahovala se míjely účinkem. Asi i protože místo abych se mu vzdalovala jsem se přibližovala. Usmála jsem se, když pověděl, že má hlad. "Pak je rozhodnuto půjdeme do krčmy." Řeknu s konstatováním protože kuchařka jsem, ale ne nijak vyjímečná,sama se stravuji spíše střídmě a hádám, že to hladový krk velkého Skota jen tak nezasytí. Moje poslední slova byla už ovíněná jeho vůní a jeho zjevem. Nevěděla jsem co říct, ale věděla jsem zcela jistě co udělat. Ach ty jeho rty, to jeho mladické nedočkavé ipětování, vydechla jsem mu do úst a políbila jej nazpět, kdyby nás někdo viděl tak budeme terčem pomluv, svobodná šlechtična se tu nazdařbůh líbá s cizincem a ne zrovna střídmě, spíše troufale na odiv a s velmi erotickým podtonem. Otřela jsem svoje rty o jeho a znovu se přitiskla na jeho rty. Pohladila jeho skráně a laskala se s hebkostí jeho úst stejně jako on s mými. Odtáhla jsem se na krátký okamžik. "Měli bychom do té krčmy, protože...protože máš hlad." špitnu a zvednu oči k němu. |
|
|
|
Post by James Murray on Nov 2, 2017 0:23:57 GMT
„Zklamaný? Probůh, Claire…“ Nervozně se zasměje, než to celé přejde v pobavené uculení s tím klukovským nádechem, které tak akorát podtrhovalo jako šarm. Možná ne zrovna ten suchý anglický, upravený, ale jistý druh gentlemanství se mu upřít nedalo – věděl, jak se chovat k ženám, že k nim mít dostatečnou úctu a zejména k té jedné… K té jedné, kterou začal spatřovat v Claire. Upřímně jej zajímalo, co by na tuhle situaci řekl otec, ale již dávno stihl pochopit, že nikdo není světec a jeho rodiče nebyli výjimkou. A byl si navíc tak trochu jistý, že jeho otec mnohokrát mluvil o tom, co on cítil nyní vůči Claire. Imponovala mu způsobem, jaký nikdy předtím nevnímal. Imponovala mu způsobem, že jí nebyl schopen odolat či odejít jako kdykoliv předtím od kohokoliv jiného – a nebylo to jen tím, že se s ní vyspal. Popravdě si myslel, že to byl tak akorát chabý začátek, bez kterého by se bez problému oba dva obešli a on… on by se stejně vrátil. Jen by mu to možná trvalo o něco déle. „Byl jsem hodně věcí, ale zklamání mezi nimi nebylo…“ odpoví nakonec. „Moje vůle je důležitá i pro mě, toho se neboj…“ Nikdy by neudělal něco, co sám nechtěl – na to byl až příliš tvrdohlavý a hrdý. Tak trochu příliš Skot.
Chtěl jít do krčmy, opravdu měl hlad, ale v tuhle chvíli na něj zapomněl. Stačil k tomu jeden polibek a přesně tak poznal, že neudělal chybu, když se vrátil. Možná, že to nebylo správné, ale cokoliv další tuhle nesmyslnost vynahrazovalo. Bylo to jednoduše cítit správností. Chutnala přímo božsky. Její rty byl měkké, horké. A polibek jako takový zcela jiný, než jaké dostával od pár nezkušených děvčat, s nimiž se doposud setkal – nejen proto, že Claire už zkušenosti měla, ale také proto, že něco bylo jednoduše přesně tak, jak mělo být. Obejme ji kolem pasu, ruce zlehka položí na bedra a na boky a nestahuje je ani tehdy, když se jejich rty rozdělí. Zrovna tak jí nepřestane hledět do očí, jako by mu vzala všechen dech – a v mnohém směru to byla pravda. „Měli bychom… Půjdeme…“ Ale ani jednomu se nejspíše nechtělo vzdalovat se z této pozice. Tak si Jamie dovolí ještě jeden polibek, sic kratší, než se rozejde směrem dolů z hradeb, ruku však stále drže na jejích bedrech. V první chvíli je vedl, když však sešli z hradeb, uvědomil si, že to asi nebude úplně dobrý nápad. „Ehh… Claire… Já vlastně netuším kam. Myslíš… že bys mohla…?“ Převzít velení, ukázat směr. Sic naposled v hostinci přespával, neměl ani tušení, kde se zhruba nachází nebo kde by ho měl hledat, Ingwirth vskutku nestihl poznat. To se raději seznamoval s jednou tmavovlasou tmavovláskou, což považoval za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Spolu s tou tvrdohlavou neochotou přijmout její pomoc, což jej do jejích paží přivedlo především, že by snad měl ještě poděkovat tomu muži, co jej tehdy tak zřídil.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Nov 14, 2017 14:17:47 GMT
Pokrčím rameny a zasměji se. "Většinou jsou muži, ti co využívají nevinnosti žen...přijdu si velmi dekadentně.." usměji se abych odlehčila situaci, ne nevyčítala jsem si to, ne doslova, spíše...jsem na to myslela zda to bylo správné. Ale dnes vidím, že na tom nesejde, protože Jamie je tady a stojí naproti mě, kvůli mě...Dívá se na mě tak rásně, jak na božský obrázek a já se musím usmívat, nejde to jinak jeho rošťácký kukuč je pro mě jako magnet. "Dobře...budu si to pamatovat, i u mě zklamání nemělo místo, co se týče nás dvou..." Avšak jsem si vědoma toho, že možná z jeho strany zklamání přijde, nebo spíše..šok, rozčarování, kdoví. Chci mu to vůbec říci? Nu, nějak tuším, že by na to přišel časem stejně sám. Ale jak, kdy? Ach vybalit na něj něco takového není jen tak.
V tuto chvíli jsme ale podlehla jeho kouzlu. pOlíbila jsem jej a on mi to opětoval, vydechla jsem a dech se mi jen zrychlil, srdce mi bušilo jako na poplach. Hladím a laskám jeho tváře a krk, zatímco cítím jak mne k sobě přitisknul. Bylo to tak přirozené, nechápu jak jsem ho mohla nechat jít, proč? Protože ti nepatřil. Claire! Zvedla jsem zrak a dívala se na něj. Vykročili jsme aniž by ruku z mých beder sundal, chvíli mlčky, než promluvil a já se rozesmála. Byla jsem červená jako jablíčko a přitakala jsem. "Tam..tudy.." Ukázala jsem do uličky bokem a vedla nás k hostinci u Draka, de se mohl tenhle skot najíst a posilnit. byl neuvěřitelný, tak neuvěřitelný. Připadla jsem si jako za mlada, tehdy s Frankem. Stisknu Jamiemu ruku bezděčně, ne, už si nepřipadám, že Franka podvádím, spíše je to hezká vzpomínka s lítostivým zakončením. "Jamie, kde jsi všude cestoval?" Nadhodím téma abychom nešli tak v rozpacích a mlčky. "Já jsem stále felčar hradu a města...ale tak neposlušeného pacienta jako jsi byl ty jsem již neměla." Usměji se k němu, podívám se mu do očí a pak je sklopím. "Je u tebe něco..nového?" Zeptám se opatrně.
|
|
|
|
Post by James Murray on Nov 14, 2017 22:58:05 GMT
„To bys teda měla…“ odpoví podobně hravě jako ona. Možná, že to tak obyčejně bývalo, Jamie měl v tomhle ale svědomí čisté – až do teď, ač zde byl velký rozdíl v tom, že Claire byla žena osamělá a ovdovělá, takže o věneček jí opravdu připravit nemohl a tím pádem jí ani zamezit v tom, aby se jednou, teoreticky vdala. Dítě jej nějak nenapadlo. A původně ani to, že se vrátí, aby to zhatil, protože on opravdu nebyl dobrá partie. Jenže představa, že ji dostane do rukou nějaký jiný? Netušil proč, netušil, jak se to stalo, ale tuhle myšlenku svým způsobem jednoduše vůbec nedokázal unést. Celé to bylo tak nějak špatně, ale tuhle myšlenku jednoduše nedokázal připustit. „To jsem rád,“ přitaká s malým úsměvem, kde ji jemně vezme za packu a políbí ji na její hřbet. Tyhle něžnosti ho bavily, líbila se mu vůně její kůže, ta čistota, co z ní vyzařovala, ač měla dlaně o něco hrubší než jiná žena jejího postavení. Na druhou stranu, o to více se mu zdála přitažlivou.
Zamíří spolu s ní k hostinci, s o to větší touhou se jí stále dotýkat, protože si dovedl představit, co s přiopilými muži udělá příchod krásné ženy do místnosti. Takže mu vstkutku nedělalo problém dát najevo, že jakákoliv narážka bude trestána. Bylo to trochu trapné ticho, vyplněné očekávání a nejistotou, která se však s trochou štěstí brzy překlene a zbyde jen to ticho příjemné, normální, nutné a vůbec ne zdrcující. „Tak jako vždy, nikdy nijak zvlášť daleko, pořád… mě to tak nějak táhlo sem, že jsem nedokázal na další dobu odejít do velké dálky.“ Pohlédne na ni. Mluvil upřímně, jakkolv přehnaně to znělo. Opravdu tolikrát váhal, zdali odejít nadobro a raději se nevracet, že to nikdy neuskutečnil a naopak se vrátil. Uculí se její poznámce, volnou rukou se nesměle podrbe ve vlasech. „Netuším, jestli mě to těší…“ Nejspíš ano. Aspoň si ho měla pro co pamatovat, ač tušil, že toho bylo daleko víc. „U mě? Ne… Snad… Mylsím, že ani není co.“ Pak se zarazí. To ta její nervozita, které si nešlo nevšimnout, opatrný hlas, tázavý, ale v současnosti žadonící o otázku, z níž má Jamie popravdě trochu obavy. „A… tady? Nestalo se tu nic?“
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Nov 24, 2017 14:00:05 GMT
Vypláznu na něj jazyk hravě a zavrtím hlavou jeho bezprostřednost je tak osvěžující skoro mi dává zapomínat na to, že jsem stará, ač se tak necítím z pohledu dnešní doby mi to neustále předsouvají, neprovdaná a až se dozví že jsem neprovdaná a těhotná dost možná mě upálí za čarodějnictví. Usměji se na něj, galantnější než někteří ze šlechticů se kterými jsem měla "tu čest". Políbil mi ručku a já stiskla tu jeho, pohled do jeho očí byl tak milý, tak k úsměvu vybízející. Stiskla jsem mu ruku když jsme vyrazili a připadala jsem si neřestně ctnostná, zvláštní kombinace ale přesto možná. Vstoupíme do podniku a já si začnu odmotávat pletený šál a rukavičky bez prstů ze stejné vlny jako je upletené šálko.
Sedneme s a on odpoví kde všude se toulal zavrtím hlavou a sklopím oči. "Mohu mít upřímnou otázku Jamie?" Oči pomalu zvednu a nakloním hlavu na stranu. "Víš, co sis od návratu sliboval? Že ti skočím do náručí a budeme spolu žít šťastně až do smrti? Protože i kdybychom chtěli většinou tak život nechodí..." Povím mu s posmutnělým výrazem. Vlastně tomu nic nebrání až na tu drobnost, která roste v mém lůně. Usměji se kdy neví zda ho má moje zhodnocení jeho pacientské morálky těšit a pokrčím rameny. "Bylo to bezpochyby zábavné nemyslíš?" Mávnu na hedviku aby donesla pro mě teplou medovinu a pčkám co bude chtít jamie. Zarazí mě jeho otázka a nevím jak to na něj vybalit a zda chci...pokud se zamilujeme a budeme spolu chtít být tak to bude v pořádku ale pokud by se mnou měl být jen protože jsem s ním těhotná nesnesla bych pomyšlení že se mnou někdo je z povinnosti. Zkusím tedy jinou taktiku. "Já , u mě skoro není nového nic...tedy, na jednu velkou maličkost..." Vydechnu. "Jsem sama, tedy skoro...nemám muže v tom b neměl být problém jen...jeden muž mi tu něco zanechal než odešel..." Nadhodím k němu a Stáhnu si ruku na bříško.
|
|
|
|
Post by James Murray on Nov 24, 2017 14:50:50 GMT
Sedne si na lavici naproti ni, stále ji pozorně sleduje modrýma očima, jako by ji snad už nikdy nechtěl spustit z očí, aby mu náhodou hned v další chvíli nepláchla a on neztratil to, co ještě nenalezl, ale na co – a to tak nějak cítil – v duchu již velmi dlouho čekal. Když však váhavě začne se svou otázkou, Jamie zpozorní a následně přikývne, ač jde vidět, že se mu příliš nechce – nejspíše protože tuší, že pro její dotaz jednoduše nebude mít žádnou uspokojivou odpověď. „Jistě…“ přidá svůj souhlas ještě slovy, napjatě očekávaje, co z ní vyleze. Je to… nu, nejspíše lepší, než čekal, ale to nic nemění na tom, že odpověď pro ni vskutku nemá. „Popravdě? Nevím… Možná. Ale nejsem hlupák, Claire, došlo mi, že… takhle to nefunguje. Myslím… Myslím, že jsem to chtěl prostě zkusit. Vrátit se a zkusit žít tady. S tebou, samozřejmě, pokud bys svolila a pokud ne… Asi se snažit tak dlouho, abych mohl když tak s klidným svědomím odejít a vědět, že jsem udělal všechno, co jen šlo…“ odpoví nakonec, nakonec se krátce pousměje. Nenechal by se jen tak odehnat, kdyby mu řekla ne, nevzdal by to jen tak, bez boje. Na to byl nakonec až příliš tvdohlavý. „Zábavné? No… Každý to asi nazývá jinak.“ Uculí se na ni. Ač pravda – i pro něj to bylo zábavné. Potkal ji. A celá jeho tvrdohlavost byla v oné situaci opravdu poněkud komická a nedomyšlená. Ani on nepohrdne medovinou, ač mu bylo upřímně poněkud jedno, co si dá – a krom toho si řekne ještě o něco k jídlu, masovou směs s chlebem, protože nelhal, opravdu měl hlad jak vlk a ono se nejspíše ani nebylo čemu divit. Pak se znova obrátí na ni, očekávaje odpověď na svou otázku ohledně toho, co je u ní nového a co se změnilo. Tázavým pohledem ji pobídne, když mu očividně chce něco sdělit, pouze se k tomu odhodlává, opět s malou obavou, že se bude jednat o něco, co mu vše překazí. Nejednalo – zjevně, když přiznala, že je sama. Jde spíše o to, jak pokračuje. Chvíli mu trvá, než mu dojde, co se mu snaží sdělit. Ne, že by byl zrovna natvrdlý, jen je pravdou, že tohle ho jednoduše nenapadlo, ač… nu, nejspíše mělo. Mohlo. „Claire…“ začne pomalu, když se mu do očí promítne pochopení na místě lehkého zmatení. „Myslíš… Jsi si jistá?“ vyleze z něj, ač nejspíše ne příliš vhodně, než si uvědomí svou hloupost a rychle zavrtí hlavou. „Teda… omlouvám se, já jen… Nevěděl jsem…“ A ani nemohl. Logicky. Když se tak zbaběle sbalil a odešel.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Nov 26, 2017 8:05:26 GMT
Prohrábnu si vlasy po tom co to udělá on, protože jsem také nesvá a čekám na jeho odpověď která je nejistá a musím se zasmát. "Ono to tak může fungovat Jamie, v pohádkách co vyprávějí maminky dětem před spaním aby se nebály vyrůst, pak bum a je to všechno jinak, věř mi, znám to." Mrknu na něj a nejspíše je to tím, že já si podobnou pohádku žila a jak skončila? Mrtvá v mém náručí, ne pohádky nejsou. "Dobře tedy, dovolím ti dělat to co půjde, chceš-li to tak pojmenovat, ale musíš počítat s tím, že se dostaneš do řečí, nejsem mladičká krásná dívenka v rozpuku, mám hodně za sebou a díky pověrčivosti lidí mám pověst čarodějnice, tedy, je to vtipné vzhledem k tomu kolik jich tu žije, ale i přesto, lidé se diví proč jsem se k tomu nepřiznala...jednoduše protože jsem obyčejný člověk se schopností léčit..." Vysvětlím mu situaci, není to standarntí a vůbec to není standartní v době, kdy ve mě roste miminko, které ne dnes ani zítra ale za pár měsíců už bude dost vidět a řeči budou ještě větší. "Věř mi , byl jsi zábavný, to co jsme provedli bych s nudnou osobou jistě nezažila." Začervenám se a zasměji se, utopím ty rozpaky s úsměvem v pohárku medoviny, než dojde na téma, které je ošemetné, doufala jsem, že se dovtípí, ež to dítě je někoho jiného, ale Jamie mi udělal čáru přes rozpočet, pobaveně nakloním hlavu a olíznu si rty od sladkého moku. "A jak víš, že to dítě je tvoje...Jamie... co dyž tohle dělám s každým pacientem. " Zvednu obočí tázavě a dívám se na něj, vlastně ani nevím proč ho tak zkouším, je hodný milý a má o mě zájem, snad po těch letech odmítání a opovržení jsem si zvykla na to že pravý cit k mé osobě není až tak možný. "Neomlouvej se prosímtě, je mi skoro třicet vím jak se tvoří potomci a tak jsem znala svá ..rizika, i kdžy tak bych to úplně nenazvala, už jsem si na tu myšlenku docela zvykla..." Přiznám a uculím se jemně kdžy si přejedu rukou po bříšku, kde roste malé. |
|
|
|
Post by James Murray on Nov 26, 2017 19:46:31 GMT
„Myslím, že jsem přežil už horší věci než pár pomluv…“ odpoví trochu pobaveně. Byl dostatečně sebevědomý, aby si mohl myslet, že ho jen tak něco nerozhodí a že řeči jednoduše přejde s tím, že si bude myslet své – a tušil, že to spíše on bude mít pravdu než nějací pomlouvači. Krom toho, o Claire si již stihl udělat obrázek i bez toho, aby mu do toho někdo kafral a Jamie měnil názor jen velmi těžce vzhledem ke své tvrdé hlavě i k tomu, že by se hovořilo… nu, o Claire. Jen na moment se zarazí, když se zmíní o čarodějnicích. NA rtech ho lechtá otázka, kterou se ale zavázal nepoložit. Alespoň na chvíli – protože mu to stejně nedá. „Kolik jich tady žije?“ Pochopil, že Ingwirth nebude zcela klasické místo, na druhou stranu jej snad zatím ani neměl možnost vnímat jako doupě všemožných existencí.
Podobně jako ona se i on zasměje. „To… asi rád slyším…“ odvětí s očima upřenýma na ni, jak se červená a snaží se skrýt své rozpaky v pohárku medoviny, která brzo přistane na stole i před ním zrovna tak s jídlem. Jenže hlad ho přešel – alespoň prozatím, než se trochu vzpamatuje z překvapení. Zarazí se, když se zmíní, že vlastně nemůže vědět, jestli je to dítě jeho, protože takhle nad tím neuvažoval, což byla asi chyba. Nikdy by jej nenapadlo ji soudit, každý se může cítit osamělý a každý má jiný způsob, jak se oné samoty zbavit. „Vlastně… Nevím, jen… myslel jsem… Nepřišlas mi jako někdo, kdo… dělá…“ Asi ji vzal vážněji, než měl. Každopádně, i kdyby třebas nemělo být jeho, nejspíš by to ve výsledku nic neměnilo – jen by to přidalo pár pochybností do procesu rozhodování, ale sama řekla, že… nu, asi nebyl ledajaký a že pro ni nějaký význam mít musel. V hlavě mu to začne šrotovat, všechno, přemýšleje, co vůbec říci, než se rozhodne. Pro co? Pro správnou věc, buď jak buď. „Já vím, že je to asi rychlé… Ale měli bychom se vzít. To dítě potřebuje otce a ty potřebuješ manžela. Já jsem tady, Claire…“ Bylo to bláznovství, to věděl. Stejně jako celý tenhle podnik. Ale copak mohl odolat?
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Nov 28, 2017 9:40:52 GMT
<abbr> </abbr>Pokrčím rameny a přitakám, já si z pomluv nic nedělám jen nechápu proč někdo jako já by mu za to stál. Dívám se na něj, oheň od ohniště se mu opírá do rudých vlasů a neskutečně mu to sluší. Bude mít moje...naše dítě také takové vlasy? To by bylo báječné. Usmívám se, vypadá tak sveřepě a odhodlaně. Vždy když jsem s ním si přijdu v bezpečí, to je zvláštní, vím, že i když de facto nemá ke mě žádné závazky, kdyby se na mě někdo jen křivě podíval, má v zubech zaraženou jeho pěst a to je moc krásný pocit. Zvednu obočí když ukousnu z bochníčku co donesla Hedvika na stůl a dožvýkám. "Dost...nepočítám to, ale smaa královna je čarodějka, to se všeobecně ví, myslela jsem, že i ty to víš." Přiznám k němu a dokoušu slastně žitné sousto. Koušu si ret zevnitř abych nevypadala jako rajče ale asi mi to moc nepomůže protože kontrast zimy venku s horkem tady a teplou medovinou dělá svoje a barví mi líce do červena, o to víc, čím více a důvěrněji se na mě dívá. Ten jeho výraz, když mu povím o dítěti. Nebohý Jamie, teď si říkáš proč ses vracel...Sleduješ už východy? Jak jen tě přesvědčit, že nemusíš cítit vinu ani povinnost. Rozesměji se, ne výsměšně ale upřímně, natáhnu k němu ruku a pohladím ji palcem. Uvolnila jsem se, možná je v tom i ta medovina kdoví. "Máš pravdu...nejsem...jen jsem doufala, že tě vyzkouším..." Trochu mi to překazil. Dost mi to překazil protože když si neopatrně kousnu bochníčku a zapíjím ho medovinou vytasí se s něčím s čím jsem ani za mák nepočítala, takže skončí poprskaný s drobky těch krásných vlasech, když vyprsknu obsah všeho v ústech přímo na něj. Vyskočím a vezmu látkový ubrousek ze stolu abych ho začala očišťovat. "Promiň já...ach bohové máš to všude." Začnu se smát když mu vybírám z vlasů kousky bochánku. Olíznu si rty a zavrtím hlavou. "To je nesmysl, skoro mě neznáš, jsi tak čestný ach Jamesi, ale já netoužím po vdavkávh a už vůbec ne po tom ničit život někomu tak báječnému jako jsi ty...jsi skvělý a byla bych s tebou asi moc šťastná nicméně ty ne, nesmíš si někoho vzít jen z povinnosti, ze cti, bez lásky to není ono pro mě je pozdě ale ty máš ještě naději..." povím mu a Pohladím ho po tváři. Dívám se mu do očí a zvážním, přitahuje mě víc než by bylo zdrávo. Vydechnu přerývaně a sklopím oči. "Měl jsi hlad..." Zašeptám ale ruku jsem z jeho tváře nesundala. Projede mnou zimnice a zvednu oči aby se setkaly s jeho. Bohové proč takové oči dáváte muži, je to velmi nefér vůči nám... Pomyslím si a srdce mi tluče jako o závod.
|
|
|
|
Post by James Murray on Nov 30, 2017 20:14:17 GMT
Zavrtí hlavou. „Nevěděl jsem. Vážně jsem tu nebyl tak dlouho a tys… no, tys byla vlastně jediná, koho jsem stihl pořádně poznat.“ Víc, než čekal, ale upřímně mu to nevadilo a jak se zdálo, Claire byla ta jediná, u koho opravdu stál, aby jej poznal. Nemohl pomoci, měla něco v sobě – odhodlanost, sílu ducha, sebevědomí, ale i dobré srdce, laskavost, co se skrývala za tvrdohlavostí, co mu ukázala v podobě sekýrování. Její povaha se k ní perfektně hodila, k výmluvným šedým očím, co dokázaly být tvrdé a nekompromisní, ale nyní na něj zároveň hleděly s takovým pohledem, že by pro ni šel až na konec světa. Byl blázen. Věděl to. Celé tohle… Byla z jeho strany tak trochu hloupost, neznali se prakticky vůbec, ale Jamie už nyní cítil, že pokud tohle není ta, s níž by chtěl strávit život, pak už to nejspíše nebude vůbec žádná. Z velké míry se mu uleví, když mu potvrdí i jeho domněnku. „Claire…“ dokázal její jméno pronést dostatečně vyčítav i úlevně na to, aby nemusel již nic dodávat a snad jí vše bylo jedno.
Sám by se napil, už už si příkládal pohárek ke rtům. Jenže to by nesměl skončit poprskaný, že jednoduše na moment ztuhne. Před tím, než se rozesměje, než si prsty projede kštici ve snaze vytřepat s ní drobky, na tváři úcul. „Myslím, že jsem si to zasloužil…“ Nechá ji, aby jej dala trochu do kupy a on nevypadal… No, jako poprskaný tulák, snad jen tulák. Až když znova promluví, tehdy zvážní. „Claire… Nemyslím, že mě chápeš,“ začne pomalu, sám si není jist, co jí vlastně chce říci. „Jde o to, že mám pocit… že ty budeš moje naděje. Já vím, že to zní jako hloupost, ale pokud něco chci. Pokud jsem někdy něco chtěl kromě toho vrátit se domů, tak to budeš… nejspíš ty.“ Návrat domů přestal být realistický již před dlouhou dobou. Ale tohle? Štěstí, co by spolu třebas mohli najít – a Jamie si přál, hluboce si přál, aby to tak skutečně bylo a on ji nezklamal. „Chápu, pokud chceš počkat, že… mi možná nevěříš. Asi bych si taky nevěřil.“ Pousměje se. Bylo to zcela pochopitelné – nemohla vědět, do jaké míry to myslí vážně, měli mezi sebou jen jednu noc, nic víc. „Měl jsem… Jen bych předtímměl alespoň nějakou odpověď – i neurčitou.“ Nechtěl ji nutit mu to říct nyní, snad jen, aby mu řekla… že mu nyní odpověď nedá.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Dec 1, 2017 8:53:41 GMT
Přitakám na jeho odpověď a usměji se. "No tak to tě Ingwirth ještě poněkud překvapí myslím...Jamie..." Skousnu si ret, jak může myslet, že tu našel tu pravou když ani neví v jakém městě se nachází, tím myslím s kým tu má tu čest,že tu žije mnoho bytostí, o kterých možná nemá ani tušení. Naše konverzace se nakonec přenese tam, kde oba skončíme na stejné straně stolu a on se upřímně rozesměje, lhala bych říct, že tenhle úsměv a smích bych nemohla pozorovat zbytek života. Mohla a s radostí. Moje srdce v jeho blízkosti pookřává. Uculím se k němu a pohladím ho po tváři, pokud mi to dovolí, posadím se mu na klín a musím uznat, že se mě dotkl, v tom hezkém romantickém slova smyslu. "nevím jak ale se ženami to umíš Jamie, tohle je to nejhezčí co mi kdo řekl za posledních pár dlouhých let." Přiznám a opřu si hlavu o jeho čelo, přemýšlím chvíli, není to snadné a přitom by mohlo být, ale kdeže je ta spontánní Claire z dob minulých, dostala pěkně přes prsty a papulu, takže se teď drží zatraceně zpátky. "Odpověď, nu to je...složité..." Zasměji se a odkašlu si. "Já se rozhodla si to dítě nechat, takže, myslím, že pokud se poznáme dost na to abychom věděli, že chceme být..spolu tak myslím, že ...by teoreticky nemělo nic bránit...tomu abychom se vzali, každopádně pokud chceš tak či tak ponese tvé jméno a budeš se s ním vídat i kdybys...nechtěl mě jako ženu, protože to je podle mě správné." Odpovím nakone dost neobvykle na naši dobu ale je to tak jak to cítím. Jistěže bych nechtěla bránit jeho štěstí kdyby se zamiloval. Ale ani štěstí dítěte, kdyby se o něj chtěl starat, dítě potřebuje otce a pokud to bude syn tak o to víc.
|
|
|
|
Post by James Murray on Dec 3, 2017 18:18:07 GMT
Jistěže jí dovolí, aby obešla stůl a sedla si mu klín, snad ho tím jen trochu překvapí. V každém případě ale obtočí ruce kolem jejích boků, skládaje je na její bedra, aby ji trochu zajistil a měl jistotu, že nespadne, ač to bylo zcela nepravděpodobné. Byla to jen ta touha ji ušetřit všemožného nebezpečí či riskování, jak jen mohl. Do dlaně, co mu položí na tvář, jí vtiskne drobný polibek. V nose ho pošimrá jemná vůně bylinek, která z nich jde – možná nejsou tak hebké jako packy jiných žen jejího postavení kvůli neustálému umývaní ve vodě či práci, ale copak na tom někomu sešlo? Pořád to byly ty nejjemnější ruce, co se jej kdy dotkly. A faktem je, že ona je ta nejkrásnější bytost, co vůbec kdy spatřil – snadno by si po paměti vybavil její tělo, hebkost její pokožky, sic všechno bylo zastřené mlhou ze zapomínání. Nevnímal to jako idealizování, nehrozilo, že by byl zklamaný, pokud se ukázalo, že je vše jinak a některé pihy si pamatuje jinak, ba naopak by o to více ocenil pravdu, reálnou Claire, kterou měl nyní jen takový kousek od sebe. „Je to jen pravda, Claire…“ odpoví s odevzdanou upřímností. Jinak by s ní nejednal, byl na to příliš čestný a pochopil, že pokud chce, aby jim to spolu nějak vyšlu, jinak než s upřímností to nepůjde. Poslouchá ji pozorně, s očima upřenýma do její tvář, aniž by jej její slova znejisťovaly. Byl si jednoduše jist – že ona je ta správná a každá další chvíle mu to jen dokonale dokazovala. Nejednalo se jen o jejich dítě, ale i o fakt, že ona… ona byla jednoduše ta, která jej měla nosit pod srdcem, nedokázal si nyní představit, že by to byl kdokoliv jiný. „Dobře… Dobře. S tím dokážu žít.“ Pousměje se. Nebyl to ani žádný druh podmínky, jen logická úvaha, že by se měli prve lépe znát, než se rozhodnout vzít a svázat své životy navždy. Jamie si byl jist, ale Claire? Jak by mohla. Nemohla tušit, jestli není násilník. Jestli na noc nepije a není po té agresivní. Jestli není záletník (což by bylo trochu paradoxní, ale může dívkám oblbovat hlavu od oné chvíle s ní). Chtěl si ji vzít dříve, než těhotenství bude patrné, ale copak na tom sešlo? Hlavně, že jí bude schopen zajistit. „Budu si muset najít práci…“ podotkne jen tak mimochodem. Právě proto, aby ji byl schopen zajistit spolu s jejich dítětem – na to budou námezdní práce trochu málo, nehledě na to, že ty jsou dobré tak akorát pro tuláky bez domova, jakým byl doposud.
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Jan 7, 2018 20:38:19 GMT
Nemusel ale dovolil a mě to těšilo, líbilo se mi s ním laškovat, líbily se mi jeho reakce. I na to, co jsem mu řekla protože to nebyla snadná věc, nebylo to vůbec jednoduché, říct muži, který byl jen jednonočním milencem, že čekám jeho dítě, zvlášť,když jsem nepočítala ani s tím dítětem, ani že toho muže někdy ještě uvidím. Jistě, lidé se dívali ale mne to už bylo jedno, budou se koukat na moej rostoucí břicho nebo na to, že sedám mladíkovi na klín? Není to fuk, má pověst mne netrápí a pokud to netrápí Jamieho tak není co řešit, potěšit máme hlavně sami sebe, ostatní ať se o své štěstí postarají takto jinak a pokud jim pomůže pomlouvání, tak jim to dopřeju. Usměji se k němu když mi vtiskne polibek na dlaň a zašimrá to, tím důvěrně známým příjemně intimním způsobem, který si pamatuji matně z dob dávno minulých. Přitakám k němu, co k tomu říct víc, všechno jsme řekli, on je ten správný a já? Já ani nevím jaká jsem, vždy mi přišlo, že patřím také k těm správným ale teď už nevím nic nikdy víc, protože jeho chování, jeho konání pravého muže mě nechává na pochybách zda jsem přeci jen nezapomněla co to je být správnou ženou. Vydechnu si, když souhlasí s tím že mě ihned neodvleče za vlasy do kostela abych byla počestná žena a i kdybychom se nesnášeli budeme prostě svoji, souhlasí protože je rozumný muž a musíme vědět, zda na něj nečeká nějaká jiná správná, na mě, pochybuji, protože já se na to už nesoustředím. Zkrátka nechci aby zahodil žvt s někým koho si bere jen pro čest, ač jeho oči mluví jinak, dívá se na mě tak obdivně tak mile, tak láskyplně... neuvěřitelně, když pomyslím jakou osobou jsem na poměry dnešní doby. Neříkám, že mě nepotěšil fakt, že od doby co jsem byli spolu neměl jinou, dávalo mi to možná falešný, ale pocit, že jsem pro něj jediná a jedinečná a to se ženě v mém věku stává opravdu málo. Přitakám k němu a políbím ho jemně na tvář. "To nelze popřít, práce je tu ale dost, věřím, že tě někdo zaměstná, mohla bych se poptat na hradě..." Ale nechci aby si připadal jako dítě, protože není, je to schopný a krásný muž. Zaslechla jsem, že podkoní odjel, možná by bylo místo u koní, s těmi bych si jej dokázala představit. "Měli bychom jíst, jídla stejně více vyprskáme než sníme...já ...nevím kde tě ubytovat, ač mě je to jedno, nevěřím, že by mi dovolili na pokoji na radě pánské návštěvy..." Povím mu, takže asi nejlepší bude, když se ubytuje v ošetřovatelně nebo v hostinci. A já...mě se vůbec nechce teď v noci do hradu, ale...neměla bych.. Zjistím, že chvilku jsem jen tak zapomněla dýchat a tak překotně lapnu po dechu a odvrátím zrak abych se nečervenala.
|
|
|
|
Post by James Murray on Jan 8, 2018 20:13:12 GMT
Na moment se odmlčí, zvažuje její nabídku. Ne, že by mu bylo proti srsti přijímat její pomoc, ale přesto je to zvláštní – už jen proto, že byl zvyklý si doposud absolutně vše zařizovat sám a nechce působit přítěží, zvlášť když toho má sama bezesporu dost na svých bedrech. Nakonec se krátce pousměje a zavrtí hlavou. „Zkusím něco najít, fajn? A když to nikde nevyjde, pak není co řešit…“ Sic si byl téměř jistý, že jejich vztah k svatbě dospěje, byl to… nu, pohled z jeho strany, který se z té její může dosti markantně lišit a on pak, nakonec, kdyby náhodou nic z toho nevyšlo, nechtěl pociťovat víc závazků, než musel. Už i tak jich bylo víc než dost. Krátce těkne pohledem k jídlu, co před nimi leží nikoliv netknuté, ač by tomu stav žaludku odpovídal. Zvedne krajíc chleba, aby jí dal kousknout s hravým úsměvem, než si rovněž dá jedno sousto a nakonec k němu přidá i lžíci dušeného masa, co příjemně plnilo hlady rozbolavělý žaludek. „Něco si najdu, pokud to bude problém. Claire… vážně, nedělej si starosti. Můžu přespat skoro všude.“ A asi to tak dopadne, protože hostinec by si v aktuální chvíli sotva mohl dovolit zaplatit, většina peněz padla cestou. Základní problém námezdních pracovníků je ten, že peníze se snadno rozkutálí v období během cestování za další prací. Na druhou stranu to Jamieho naučilo značně se uskromnit. „Takhle si ale společný soužití moc nenatrénujem, je ti to jasný?“ podotkne spíš pobaveně z vtipu než jako výtku, že se ho ani nepokusí protáhnout na ubytovnu. Chápal proč, nebyl pitomec – to by si spíš nadával, kdyby jí k něčemu takovému nutil, protože pokud o něco nestál, pak o to, aby ji vyhodili.
|
|
