Podhradí

   Nu normálně bych nebyla tak vyděšená ale v této situaci jsme pochopitelně poměrně..vykolejená, překvapená a těžce přemýšlím jak se toto stalo. Vždyť se tu už neměl ukázat, vše mohlo být tolik jednoduché, nezdá se mi to? Nebo se mi vše prostě musí zamíchat v mém životě. Nikdy by mne nenapadlo, že by mě zneužil, vždyť byl panic, jediný kdo si připadá jako zneužívatel..jeslti je to vůbec slovo, tak jsem to já. Zatnu prsty do podezdívky abych si nepoložila dlaň na břicho. Usměji se aby si nemyslel, že jej snad nevidím ráda, to není pravda, jen...: "Nemyslela jsem, že ještě někdy zamíříš do Ingwirth Holdu Jamie..." Přiznám a seskočím ze zídky upravujíc si sklady na sukni. Nervozní gesto. Probohy mluv Jamesi nebo se zde propadnu. Pomyslím si. Pootevřu oči a rozšíří se mi zornice. Sklopím oči a usměji se, nakloním hlavu na stranu a přejdu k němu, lehce se dotknu jeho ruky. "Vidím tě ráda, ani já na tebe nezapomněla...to snad ani nejde.." Uculím se lehce a promnu si rty nervozně. Konečně on byl tak sladký tak nevinný tak žádostivý, ještě nyní cítím jeho ruce na mém těle. Pátravé a zkoumavé, přesto něžné a podporující. Zavrtím hlavou nevěřícně. "Proč , tedy myslím, co jsi udělal zlého?" Popravdě nenapalo mne, že by se on stavěl do tvůrce té naší situace, já jej svedla, konečně vím to já i on. Nějak se to ..stalo. "Já tě vidím ráda, jen..jsem trochu překvapená...to je všechno..." Přitakám a nevím co dělat, popravdě nevím proč tu je. "Proč ...myslím, za jakým účelem jsi přišel...jsem důvod, myslím..e důvod...já?" Nechci znít egoisticky jistě tu našel práci nebo snad jinou ženu, ale nemohu se ubránit pocitu že mě to k němu stále táhne..nás k sobě...Jsme blízko u sebe, stále svírám jeho ruku a tak zvednu zrak do jeho modrých očí, v tu chvíli se musím usmát, je tak kouzelný, vážně tak..mladý nevinný. Chlapecký.
(jen ilustrační nevím jeslti to jamie udělá )

Dupot koňských kopyt doprovázel svým ostrým klapotem přítomnost mladě vyhlížející ženy - dívky, chcete-li. Vysoké, mnohem vyšší než jaké se dají potkat na jihu Evropy, seversky vyhlížející převážně díky bledé pleti poseté sprškou pih, převážně roztroušených po nose a lících. Rusé vlasy, tolik typické pro její skotské předky, zlehka povlávají v odpoledním vánku, mírně zacuchané od bezhlavé jízdy po místní krajině. Cop, prve pevně svázaný, se už dávno stihl povolit a několik uvolněných pramínků lechtalo šíji, tvoříce nesourodé vrabčí hnízdo na hlavě ulítaného člověka. Modrozelené oči přejížděly po okolí, sledujíce jednotlivé cestičky skrze podhradí, kam se svým ořem, ač vypůjčeným z královských stájí, zamířila. Jaké štěstí, že etiketa dvora netrvala na neustálé přítomnosti dvorní dámy v královnině blízkosti, a dovolovala čas od času vést uvolněný režim. Pro Sìlis? Jakési vysvobození z neustálého vysedávání, marných pokusech vyšívat na suknu ornamenty, nebo naslouchat špitání služebných o místních mužích. Ani jeden jí nedokázal zaujmout natolik, aby po něm hodila něco více než jen káravý pohled, jako by hodnotila špatně umytého psa. Vlastně spíše zabláceného od hlavy až k patě. Královnin dvůr dával prostor leda tak pro představivost, nikoliv skutečným mužům hlásajícím sílu v každém pohybu. Změkčilí Angličani a Francouzi rusovlasou čarodějku svým zdvořilým, leč pro ni vcelku zženštilým chováním, nudili. Tak moc, že využívala jakékoliv šance opustit jejich přítomnost a vydat se z hradu do podhradí, či dokonce ještě dál - na louky, k lesům, k jezeru... Kamkoliv, kde nehrozil střet s obdobnou chodící pohromou. Nedejbohům, pokud ještě navrch chřestila jako mince v měšci.
I dnes využila svého drobného útěku, drmolíce cosi o vyspravení šatů poničených nešťastným setkání se s větví, do níž se zamotala. Jemná látka nápor přírody nevydržela a natrhla celý rukáv až k rameni. Dárek na přivítanou od královny a jak skončil? Sìlis mohla vést nemalé množství pochybností o této ženě sedící na trůnu bez manžela, na druhou stranu dokázala i přes paličatost, tolik typickou pro její předky a kraj, ocenit dar, jeho citovou hodnotu. Se šaty, ukrytými v kožené brašně, vypůjčené od jednoho ze stájníků, uchýlila se k poslední možnosti, než by měla čelit kritickému pohledu ze strany své pání. Sotva si toužila rozzlobit toho, kdo poskytl cizince azyl na dobu neurčitou, dokud se situace na severu nespraví a jednotlivé tahanice o korunu skotského krále neustanou.
Sklouzávajíce z koňského hřbetu, si upraví šaty při hodnotivých, a mnohdy tázavých pohledech zdejších poddaných, chvátajících za svými povinnostmi - ať již v domácnosti či stále ještě pro svého pána či paní. Dlouhá sukně z tartanu, jíž dominovaly barvy Sìlisina rodu, je poupravena, zakrývaje každou partii dívčího těla, která by mohla okolí pohoršovat, druhá packa tiskne uzlíček bílé látky ke košili v pase stažené šněrovačkou. Pro mnohé obyčejná žena, možná z trochu lepších poměrů, ale způsob, jakým se nese, jednoznačně poukazuje na nestandartní vzdělání i přístup. Nebyla dámou, nedala se označit za lady. Byla... zkrátka pravá Skotka - trochu drzá, trochu hrubá, umanutá jako každý z jejich rodu, ale hlavně přímočará. Není divu, že první slova, jimiž se prakticky 'představí', patří přímo dívce oproti ní. "Tys švadlena? Umíš šít?"

Urozená slova pro urozenou paní - co na tom, že byla jiná? Všichni ji, sic s předsudky, házeli do stejného sudu společně se všemi těmi napudrovanými slečinkami, které neznaly nic jiného, než celý den sedět před zrcadlem a činit svou pleť ještě bělejší, než jaká byla doposud. Módní zvyklosti, zvláště v zemích, kde vlivy Anglie začínaly zapouštět kořeny, nutily zrzku krčit nos a breptat jakási nelichotivá slůvka, poměrně ostře kárající dnešní společnost. Ani pro tento okamžik tomu není jinak - drobný, pihami posetý nosánek se nakrčí, viditelně nespokojený se způsobem oslovení. Či vlastně s čímkoliv jiným, vždy se něco našlo, hlavně v očích šlechty. "Neklaň se." Štíhlá ženská ručka se natáhne švadleniným směrem, dávaje najevo nesouhlas s chováním této drobné cizinky postrádající evropské rysy. Nikoho obdobného neměla tu čest spatřit, do Skotska se málokdy zatoulá někdo jiný než Angličani, Francouzi, Irové nebo někdo ze skandidávské oblasti. Hrdost, doposud se odrážející v očích, mírně zakolísala pod tlakem neznámého gesta. Na hradě se takto zdravili a i Sìlis nutili krčit se v kolenou a dát tak najevo úctu muži nebo stejně postavené ženě ze šlechtického stavu. I u královny si tím byla nucena projít, což se setkalo s odezvou plnou nechápavých pohledů, krčení čela, až se vytvořila nad nosem drobná rýha zamyšlení a velmi krkolomného pokusu o úklonu. "Tohle není hrad a já-..." Povzdech splývá ze rtů, podpořený zadrmolením v rodné skotské gaelštině, kdy se bouří nad tímto druhem etikety. Samotná byla zvykla projevovat úctu pouze bojovníkům, hrdým a čestným mužům, stejně jako otci. Vůdci klanů, ti si zasloužili ten pokorný pohled mířený k zemi, ale klanět se? Kdo to kdy slyšel. "A neříkej mi tak. Jsem Sìlis. A tys?" Způsob, jakým hovořila, se rozhodně nedal srovnávat s místními paničkami. Nevykala, podobnou zvyklost nikdy neučinila, neboť s ní nebyla obeznámena. A na učení se už byla trošku delší dobu ze cviku. S každým mluvila přímo, bez vytáček, bez chození kolem horké kaše.
"Potřebuju spravit šaty. Roztrhly se..." A stejně jako přímo hovoří, tak i podá švadlence bílý kus látky neuměle složený, jak se prala se všemi záhyby. Či spíše jí ho přímo vrazí pod nos. "Nechtít... Nechci pomoc služebných, mít... Ma-..." Drobné zamračení si vyslouží ono marné hledání toho jednoho slůvka, jímž se pokouší vysvětlit neznámé své potíže. "Máte moc práce. Své práce. Ony. Ony mít... Ma-... mají moc své práce." V irské gaelštině, ač podobné její rodné skotské verzi, se zkrátka zadrhávala, ne a ne si pomoci. "A ty si vyděláš. Chceš vydělat, ne?" S pažemi nataženými před sebou, se pokouší dovysvětlit drobné asiatce svůj postoj vůči služebným, respektive jejich pracovním povinnostem na hradě a tomu, že by jí ještě měly zašívat šaty. "Hrad moc mluví. Nechci mluvit." Jaké to neobratné pokusy o pochopení, že mezi zdmi hradu nezůstane na nikom nit suchá. Ani na této přidrzlé rusovlásce. "Pomůžeš? Zaplatím. Zaplatím dost."

Netrpělivost, vrozená chyba u těch tvrdohlavých mezků, též známých jako Skoti. Sìlis nešla proti proudu, ba naopak - dělala čest každému z klanu, každému z předků, jejich domovu i divoké horské krajině. Horkokrevná, ale hlavně, jak již bylo řečeno, netrpělivá, což dokazoval i pohled modrozelených očí, těkajících po švadlenčině prazvláštních rysech, o nichž nepronesla jediného slova. Proč by také? Každý byl nějaký. Po Highlands se pohybovali lidé všech možných vzhledů, ačkoliv jejich rusé či tmavé vlasy prozrazovaly původ, zatímco u této dívenky zůstával doposud utajen. Snad jen mírný náznak zvědavosti v podobě naklonění hlavy na stranu, až se několik pramínků rezavých kučer svezlo do tváře, dává znát, že člověka podobného zjevu ještě neměla tu čest potkat. Panenkovský vzhled, porcelánově bílá pleť, růžové rtíky a výrazné oči plaché laně - křehká už na první pohled, což umocňovala i ona drobná postava a rychlé, překvapivě energické pohyby. Letmé přikývnutí, to jediné je odpovědí na vyslovení jména, ačkoliv ani to se neobejde bez drobného zamračení. Za co jiného než za onen drobný přeřek, zaškobrtnutí na samotném počátku věty. "Není třebas se omlouvat, neublížilas mi. Pouze se mi nelíbí ono... uhm..." Opravdu bylo těžké se správně vyjádřit a jak pochopila, pak angličtina byla nutná pro komunikaci s tímto děvčátkem. "Nemám to ráda." To celé zakončí jasným prohlášením, že s tituly, úklonami a jinými projevy úcty si u ní respekt nevydobije. Naopak to bude pouze na obtíž a Sìlis takovými záležitostmi z celého srdce pohrdá.
"Sìlis. Diana." Dvě prostá jména, dvě označení prstem, ač je to ve společnosti jasné tabu. Jako by na tom rusovlásce jakkoliv sešlo. Z místních pravidel si sotva dělala hlavu, přecházela je s umanutostí a přezíravostí, čímž mnohé šlechtičny, včetně jejich mužských protějšků, nemálo šokovala. Dobře jim tak, zaslouží si trochu nestandartního přístupu. Balíček v podobě bílých, vcelku jednoduchých šatů se zeleným ornamentem hlásajícím příslušnost ke skotským předkům, je předán do rukou černovlasé dívky, nechávaje ji řídit celý proces, jak nejlépe uzná za vhodné. Šití nikdy nepatřilo mezi um, jímž se mohla pyšnit a neuměle sešitý rukáv na šatech to dokazoval více než dokonale. Někteří z bojovníků, toužících po viditelné jizvě, si proto chodívali za svou princeznou, aby jim vytvořila dokonalou, a též notně rozšklebenou vzpomínku na jejich divoké rvačky. Zvědavé oči tentokrát těknou k psovi, jehož přímo olbřímí přítomnost přešla bez povšimnutí. Prve, nikoliv teď, když se tmavovlasá švadlenka otočila na svou pomocnici a rozkazem jí patrně koordinuje k budoucí spolupráci. "Já tam dojdu." Vyhrknutí z úst zrzavé dvorní dámy na sebe dlouho nenechává čekat. "Znám práci. Nebojím se jí." Hrdost, s níž pozvedne bradičku, připomíná dětský pokus dokázat dospělým, že je dostatečně velká na to, aby mohla zůstat o něco déle vzhůru. Nedává jí to a sama vykročí vpřed, jenže než stačí obejít drobného tvorečka v podobě Diany, pes si razí cestu tam, kam mnozí zákazníci nemají ani možnost nahlédnout. Vlezlá myšlenka, že tu asi nebude co dělat, jí začíná už teď otravovat a netrpělivost se počíná vracet do jednotlivých pohybů, včetně kroku, nyní mnohem energičtějšího než před malou chvílí, kdy se téměř ostýchala. Pohled zalétne k dřevěným židlím, ale to jí pouze o to víc připomene touhu sedět na hřbetu koně namísto krčení se na tomto rádoby dřevěném křesle. Vůbec nepřipomíná tvrdé lavice v hodovní síni. Vzpomínka na nepohodlí, tak známé a milované, přinutí čarodějku si frustrovaně povzdechnout, dávaje tak najevo viditelnou nespokojenost se současným stavem jejího života. "Nemám ráda... sedět. Na hradě pořád sedím. Všechny boireannaich... Ženy... Sedí. Sedět je nudné." Jaký to skvělý proslov, ale snad dostatečně vyjadřující zrzčino rozpoložení nad milou nabídkou odpočinout si. I na druhou zavrtí hlavou nesmlouvavě - žádný čaj, žádná voda.
To až další otázka si vyslouží jakési zmatení v modrozelených očích, které mnozí označovali za fascinující svou nestandartní září. Čelo se opět krčí, jak zrzečka přemýšlí o jejích slovech, než vyhrkne to první, co jí napadne. "Roztrhlé. Rukáv." Sama prsty zatahá za rukáv košile na pravé paži, dávaje tak najevo, který konkrétně myslí. Nechápala, co se po ní chce. "Zašila... Ale špatně. Nejsem dobrá na šití."

Sledovala ta zmatečná gesta, jemné i výraznější náznaky rozpaků z chutě být nápomocná, což pro tuto drobnou dívenku se zdálo býti novinkou. Šlechtičny na hradě se od skotských žen, které byly zvyklé pracovat od svítání do západu slunce po boku těch 'méně urozených', v mnohém lišily - hlavně, co se pracovního nasazení týkalo. Zvyklé na komfort dokázaly brát do prstů jen jehlu s předem navlečenou nití a vyšívat drobné, rozkošné tvary do sukna, případně vyměnily tyto šicí nástroje za loutnu, na níž drnkaly s popěvkem na rtech. Ale... nic víc. Za každých okolností pefektní, čisté od hlavy až k patě, důstojné a vlastně dokonalým protikladem vůči Sìlis, rusovlásce zvyklé se ohodit blátem při jízdě na koni, nebo bosé, s vyhrnutými rukávy košile, se pokoušet vyprat oděv v ledové vodě. Nedokázala proto pochopit rozdíl kast a tím i rozdělení práce. Co na tom, že po ní všechny ty paničky vrhaly opovrženíhodné pohledy, jako by jim pod nos přitáhla špinavé sele, pokoušeje se jim namluvit, jak vhodný mazlíček do hradu to je? Sìlis na tom nezáleželo. Měla svou hlavu, svá pravidla - pouze respektovala ta vydaná královnou a její osobní gardou, ale jinak? Její svět se lišil oproti tomu ingwirthskému.
Přesto však přikývne na srozuměnou, ač se jí drobnější zamračení promítne v pohledných rysech tváře. Dobrá, ale nutit jí k sezení vážně nemůže. Už teď jí dělalo problém postávat na jednom místě, natož aby si na něj měla kecnout a vysedět si tam ďůlek. "Co ty jsi zač?" Pokud se měly tedy bavit, bylo třeba nějak začít. Dianin původ vyzníval jako dobrý začátek pro konverzaci, ač možná trochu nelichotivý, když se tak otevřeně začala zajímat o tuhle holku. Nikterak se netají svým očividným zájmem, neuměla hrát vysoké hry šlechticů, intrikovat a předstírat. Nebyla v tom dobrá, ani před svým příchodem, natož po něm. Skoti byli známí svou otevřeností a Sìlis jim toužila stát po boku i v tomto případě.
Snad i proto se zamračí, když se Diana pokouší naznačit svůj dotaz. A rusovláska ho, bohužel, špatně pochopí. "Tlustá? Já nejsem tlustá!" Ta jedna věta z jejích rtů vyjde se zuřivým podtónem, hrozícím prokletím až do desátého kolena, pokud si asiatka nedá pozor na ústa. I krok, který učiní vstříc maličké švadlence, je svým způsobem hmotnou výhružkou, zvláště, když ještě založí ruce v bok. Hotová zrzavá pohroma. "Jsem dobře živená, rozdíl!" Mohla za to jejich odlišná národnost a tím i zevnějšek. Zatímco Diana se honosila drobnou postavou, štíhlou jako proutek, Sìlis proti ní připomínala zakrslou obryni s křivkami typickými pro ženy, které musí něco ustát. Sice si i u ní dala matka příroda práci se štíhlostí, ale švadlenka tak působila jako podvyživená chudinka.

„Jo… Hádám, že já taky ne…“ odpoví se slabým úsměvem. To svědomí ho přivedlo zpět. Svědomí a myšlenky na ni, protože ji až podezřele dlouho nemohl dostat z hlavy, ač byl její obraz v jeho mysli čím dál tím více rozmazaný a neurčitý. Věděl, že jej k ní něco táhne a v jednu chvíli už se prostě nebyl schopen bránit té touze, kterou v něm vyvolala. Upřímně to nechápal – samozřejmě, že se rád podíval na hezkou dívku, ale nikdy ho to k žádné netáhlo do takové míry jako ke Claire.
Dokud k němu nepřešla, nebyl si jistý, jestli jej opravdu vidí ráda nebo jestli je ta nervozita, co z ní čišela, výsledkem určité nevole, že jej zde vidí. Doufal… samozřejmě, že doufal, že to nebude způsobeno tímhle. A její gesto mu z části dalo naději. Očima sklouzne na jejich ruce, než její packu vezme regulérně do své. „Máš je jako led…“ A aniž by čekal na výzvu, vezme obě její packy do těch svých a stiskne je, aby se trochu prohřála. už nebylo zrovna teplo, ba naopak foukal vítr a Jamie… nu, Jamie jednoduše nechtěl, aby se nachladila. „Máš pravdu…“ odpoví, ne tom egocentrickém smyslu – opravdu nešlo zapomenout. Na jejich společnou noc a hlavně na ni. „Odešel jsem, Claire. A pak se snažil tvářit, že se vůbec nic nestalo… Byla to hloupost.“ A nepravda. Stalo se toho mnoho a ještě víc, aby dostal důvod, aby zůstal. A on ho neposlechl, snažil se navázat na to, co bylo před ní, aniž by si dokázal přiznat, že to nejde – a co víc, že už asi ani nechce. Na její otázku odpoví prostě. Vždyť nic víc stejně nemusí říkat. „Ano…“ odvětí tedy, oplatí jí pohled do kukadel, než zvedne její packy, aby ji políbil na hřbet, drže si ji co nejblíže k sobě. „Zní to bláhově, Claire? Pravdou je… že jsem na tebe nemohl přestat myslet. A že jsem se chtěl vrátit už opravdu dlouhou dobu, jen jsem tomu tak dlouho hloupě odolával, až… jsem tady.“