Podhradí

Usměji se k němu když odpoví a udělám malé pukrle s očima nespouštějící ty jeho. Ušklíbnu se na jeho poznámku, která je trefná a nakloním se k němu abych si prohlédla jeho oči. "Máte pravdu...obsidián...mě se růženíny hodí k šatům." Usměji se a pohladím si sklady na bocích sukně, které je jemně starorůžová s jemnou vyšívanou brokátovou krajkou. Moje koutky cukají do úsměvu, muž očividně začal žertovně a mě se takové chování líbí. Aby ne znuděná prastará upírka uvítá cokoliv co vybočuje z řady. Sklopím oči a olíznu si sodní ret. "Nevím co říct sire...je to velmi pozorné gesto...vážím si jej, já popravdě... " Ne nebudu říkat, že jsme přemýšlela jak by slušely dceři, kterou nikdy míti nemohu. "Děkuji, opravdu děkuji, ale musí se vám nějak odvděčit, nejsem nemajetná..." Povím mu rozhodně a natáhnu k němu ruku, zda mi nabídne rámě. "Kam jste měl zamířeno sire..." Odmlčím se abych mu dala šanci se představit. "Mé jméno je Angelique de PLessis de Belliére...jsem místní, ale vás jsem tu ještě nezahlédla..." Pokud se nemýlím ale povětšinou si udržuji dobré povědomí o obyvatelích již kvůli svému výzkumu

děla jsem, jak je z mých slov celý rozhozený ...snad i nahněvaný. Byla jsem si téměř jistá, že ne na mě, ale i tak jsem nechtěla, aby se kvůli mě rozčiloval. Zmínka o rodičích mu roztřásla pěst a přiměla jej zaklít. Výraz i pěst mu však zjihli, když jsem se sladce pousmála, sic jen na okamžik, nežli se mi v očích zaleskly slzy, které vyvolaly vzpomínky na ztracenou, či spíše krutě vyrvanou lásku. Chtěla jsem mu říct všechno, ale ...nedokázala jsem to, ještě ne. Proto jsem mu byla nesmírně vděčná, že na mě nenaléhal a naopak se mě snažil utěšit a ujistil mě, že mu to zatím říkat nemusím, ....že mu to povím až prostě přijde čas. Pousmála jsem se na něho, po tom, co mě políbil na čelo. "Děkuju," zašeptal jsem k němu.
V následující chvíli jsem jej ale zasypala otázkami a bylo jich tolik že, mi raději navrhl, abychom sd nejdříve posadili. S úsměvem jsem přikývla a usadila se naproti němu ke stolu. Jakmile jsme dosedli, dal se do vyprávění a já mu s nefalšovaným zaujetím naslouchala. A přestože jsem pocítila osten hněvu nad tím, že dal přednost nějaké ženě přede mnou, radost byla silnější a já se na něj hřejivě usmívala. A nakonec se při jeho poslední větě až rozesmála. "Takže jsi vlastě taková... zvířecí chůva," v očích mi hravě zajiskřilo, neboť mi chybělo vzájemné popichování. Pak jsem se ale zamyslela. "Chtěla bych ji poznat, ...tu lady Laylu," řekla jsem nakonec a vzápětí si dlouze zývla s ručkou slušně před svými ústy.

Celou dobu jsem hltala jeho slova, když mi vyprávěl o svém životě. Znělo to dobrodružně a hezky, i já měla ráda zvířata jako bratr, ale koní jsem se odjakživa trochu bála. A při tom jsem úplně zapomněla na špatné a smutné vzpomínky. Díky dobré náladě jsem si do něho musela prostě trochu rýpnout, ale vzal to kupodivu smířlivě, místo ohrazení na které jsem u něj byla dříve zvyklá. Alespoň že se ale zasmál. "To si piš, že tomu tak budu říkat, chůvičko," zaculila jsem se na svého mladšího bratra. Byla jsem ráda, že dělá to, co ho baví. Arcy měl vždycky rád zvířata, už u nás na farmě se okolo nich motal.
‌"To asi ano, ale nebude jí to vadit, že budu bydlet pod její střechou...? Nechci být na obtíž," prohlédla jsem na něj stydlivě a poté tak dlouze zívla. Když na mě pohlédl, bylo mu hned jasné, že jsem úplně "mrtvá". Tiše jsem se zasmála místo odpovědí jeho naprosto přesnému zhodnocení situace. Po té jsem na něj vděčně usmála, když rozhodl, že mi ukáže pokoj. "Děkuju," věnovala jsem mu další úsměv. Pak, jakmile se zvedl, následovala jsem jeho příkladu a postavila se také, načež jsem se jím nechala vést skrze honosné sídlo až k pokoji, který mi přidělil.

Uculila jsem se na něj, když poznamenal, že to ani jinak nechtěl. Musela jsem připomínat anděla, ale dávno jsem jím už nebyla. Byla jsem spíše jako padlý anděl, kterému ustřihli křídla a zbavili jej nevinnosti.
Jakmile jsem vyjádřila své obavy, přimhouřil trochu oči a trochu se zasmál. Jeho slova mi na tváři vyvolala plachý úsměv. "Tak dobře," odvětila jsem tiše,ale při tom se zasmál, když mi na oplátku za mé rýpání, rozcuchal vlasy. Bylo hezké vědět, že o mně mluví, ale pochybovala jsem o tom, že mě chtějí všichni poznat. A kdo všichni vůbec? Měla jsem tolik otázek, ale zároveň byla natolik unavená, že jsem neměla sílu se vyptávat.
Poté jsme se zvedli a já Arcyho následovala k pokoji, který mi vybral. Tam jsme se zastavili. Bylo milé jak se o mně staral, téměř jako by on byl ten starší z nás dvou, musela jsem se prostě šťastně usmívat, jinak to ani nešlo. "Děkuju,jsi moc milý, ale to je dobré, umyju se ráno, teď už to nezvládnu," zasmála jsem se a pak prohlédla na dveře přes chodbu, na které ukazoval, a které byly od jeho vlastního pokoje. "Neboj se, určitě přijdu, když budu potřebovat," ujistila jsem jej s co možná nejzářivějším úsměvem jakého jsem byla momentálně schopná.
Po tom, co mi vše vysvětlil, se na mě podíval s úsměvem na jeho hezké mužné tváři. Dívky se o ně musejí jistě rvát. Pak mě objal a já se mu schovala do teplé a bezpečné náruče, tisknouc se k němu. Slova co mi zašeptal do ucha mi vehnaly slzy do očí. "To já taky," odvětila jsem dojatě a ještě více se k němu přitulila. Polibek na tvář jsem mu oplatila a při tom se pozastavila nad tím, jak jiné to je, teď když má tvář pokrytou vousy. Už to nebyl hoch, kterého jsem vychovávala. Ještě jsme chvíli stáli v příjemném objetí, dokud se ode mne neodtáhl jako by si na něco vzpomněl. Nechtěla jsem, aby to udělal, ale asi bych mu jinak v náručí usnula, takže to bylo vlastně i lepší. Pak mi věnoval poslední úsměv, vydal se ke dveřím naproti a nežli za nimi zmizel, popřál mi dobrou noc. "Dobrou noc, bratříčku," odvětila jsem ještě těsně před tím, než je za sebou dovřel. Pak jsem se se odebrala do hezkého, leč cizího pokoje, který se právě stal mým prozatímním domovem. Vysvlékla jsem se že složitých šatů jen do spodničky a padla na postel, na které jsem za pár minut usnula tvrdým spánkem, pod dlouhé době s pocitem bezpečí.

   To bych s ním naprosto souhlasila, malej dokonalej uzlíček štěstí, kterej stál za všechnu tu námahu předtím. a popravdě? Jsem docela ráda, že tu Richie nebyl, protože to vůbec nebylo hezký a tak nějak si myslím že jeho místo bylo tam kde byl. A já se postarala aby Sean přišel na svět zdravej, no a maminka, ta mi hodně pomohla. Samozřejmě bez ní bych to nezvládla ani omylem. Nenechá mě čekat když k němu vztáhnu ruku a přivřu oči, když mě políbí na čelo. "Neboj se...jen mu podepři hlavičku takhle..." Ujistím ho když mu Seana předávám a narovnám se v posedu abych lépe pomohla miminko předat. "No...vidíš....jsi rozený tatínek." Uculím se k němu a skousnu si rtík. Když mi zalichotí odfrknu si. "Ale no tak, jsem celá...pomačkaná..." prohrábnu si vlasy a začervenám se a políbím Seana co se zavrtěl v náručí u Richieho na čelíčko. "A my tebe...páni jsem tak strašně unavená a bolí mě...no..." Ukážu na ňadra, která jsou ještě plnější než dřív, aby ne, krmí tady Seana, který není zrovna skromný jedlík. Políbím ho a sevřu jeho tvář rukou, když se ke mě skloní, pevně a přesto jemně protože chráníme děťátko, který máme mezi sebou. "Tak co? jak dopadla bitva? Myslím...hodně ..víš...hodně se jich nevrátilo domů?" Zeptám se ho s obavou v hlase a stisknu jemně jeho ruku kterou podpírá dronounké tělíčko našeho Seana, ten mezitím otevřel zvědavě očka a malinkatou ručkou chytil Richieho za neoholené vousy, delší než obvykle, když dlouho nebyl doma.