Hlavní linie + čistka

"Oh," pronesu s uvědoměním, když mi objasní jeho vlastní slova na moji osobu a pomalu přikývnu, přičemž mám na rtech lehký úsměv. "Omlouvám se, nechtěla jsem, sama jsem zde nějakou chvíli pobíhala," vysvětlím s tichým chichotem nad jeho slovy, že bych se snad za ním mohla plížit. Jako by mne snad neslyšel s tím jeho úžasným sluchem, kterým slyší nad všechno. "Chováš se jako malý," obviním ho, ale jde vidět, že to už nijak zvlášť neberu, když mi to objasnil, proto se na něj jen pobaveně šklebím.
Dokud se však naše téma nepřesune k mým vlasům. Kdybych to sama nechtěla, nenechala bych se ostříhat, protože své vlasy zbožňuji, avšak v boji jsou prostě značně nepraktické. Navíc je pravda, že já je mám velice zdravé a silné, takže za pár týdnů se budu muset stříhat znovu. Pokud tedy bude ještě válka. Jako že zajisté ano. Kdyby by nebyla, nechala bych si je v klidu opět narůst, avšak v této situaci to není možné. Je to škoda, mám své vlasy ráda. Přijdu si více dívčí než s těmito krátkými, ale nedá se nic dělat. Vidím ale na něm, jak ho to rozohní, ta představa, že by mne někdo chytl za vlasy a proti mé vůli mi je zkrátil, proto se mu to tedy pokusím vysvětlit, avšak pak znejistím, jelikož si nejsem jistá, zdali se mu mé vlasy líbí. Když mne ujistí, že to tak doopravdy je, ulehčením si oddechnu a váhavě se pousměji, přičemž si pěstičkami protřu uslzené očka. "To je v pořádku, to já se omlouvám, jsem hrozně unavená, tak to se mnou trochu cloumá," rozpačitě se pousměji nad tou scénkou, kterou se před chvíli sehrála a raději se vydám po jeho boku směrem k našemu stanu, kde už se mu pase jeho krásný hřebec.
Cosi souhlasně zahuhlám s plnou pusou, což se sice na dívku nesluší, ale jak mohu ovlivnit to, že mám prostě hlad. Když uvidím, že očividně nejsem jediná, jelikož se Archer cpe, jako by snad týden nejedl, zaculím se na tím a lehce mávnu ručkou, když se na mne zahledí. Nemusí nic říkat, ale já vím, nad čím přemýšlí. "To je v pořádku, také jím jako.. prasátko," zjemním ten docela hanlivý výraz a se spokojením ve tváři dojím své jídlo. Odloží misku se lžící bokem a dlaní si pohladím konečně plné bříško. Počkám, dokud se Archer nenají, a jakmile má volné ruce, jednoduše mu skočím kolem krku, až ho povalí na zem na záda, ale to je mi jedno. Protože má volné ruce, takže proč se omezovat? "Chyběl jsi mi," zašeptám po chvíli. A to jsem ho neviděla jenom jeden den. Je ale pravda, že na tuto chvíli, kdy ho budu objímat jsem myslela už celý ten pochod a především když jsem ho viděla před pár desítkami minut s těmi polévkami.