Hlavní linie + čistka

   Začne se chovat hrubě a já zasyčím, chuděrka malý jeho síla je pro mne nic, jsem minimálně pětkrát starší než on, tedy ruku jsem schopná vykroutit a přitlačit jej ke stromu, usměji se na něj. "Proč se muž jako vy chová k dámě tak hrubě? Hm? Mého pána? Nemám pána jsem svobodná žena..." Strčím do něj vztekle a odtáhnu se abych si promnula ruku, kterou mi pohmoždil, což díky mé regeneraci bude trvat jen zlomek minuty. Otočím se na vlky a zavrtím hlavou. Zasyčím a mocným skokem vyskočím na větev. "Klid...není úplněk, neměli by nám ublížit, vlkodlaci v této končině nebývají divocí, pravděpodobně jen vojáci z naší skupiny vyšli na lov aby nabrali sil jako my..no tak, nebuď hlupák...neprovokuj je Williame...jsou to bytosti jako my...nezabíjej slepě...ne, když to není třeba, skoč sem..." doporučím mu, nechci vidět, co by se stalo, kdyby zranil, nebo snad dokonce zabil někoho z královniny gardy nebo z občanů Ingwirth Holdu, dostal by jistě přísný trest, já se v tom podílet nechci. "Williame! Nech je být!"

Zachechtal jsem se, když na mě Emm vyplázla jazyk. Nemusel jsem to více komentovat, nebylo třeba... rozuměli jsme si i beze slov. Nebo alespoň mi to tak přišlo.
Během jídla jsem ji nenápadně pozoroval, bylo rozkošné jak se ládovala... musel jsem se zasmát, čímž jsem si vysloužil její, téměř pohoršenou, otázku. "Vůbec ničemu." Andělsky jsem se pousmál, načež jsem zabodl oči do misky s polévkou. Ovšem dlouho jsem to nevydržel a pohlédl na ni s výmluvným výrazem ve tváři za to jak se cpu. Emm to naštěstí nijak nepohoršovalo a sama se nazvala prasátkem, což mi k ní opravdu nesedělo. A tak jsem ji přirovnal k divoké kočce, což bylo mnohem přesnější. Její potěšené culení mě zahřálo u srdce a já se na ni při tom nemohl vynadívat. Jakmile mým směrem zamňoukala a začala se chichotat, rozesmál jsem se. "No... být tebou moc nemňoukám, vlci rádi divoké kočky loví." Zaculil jsem se rošťácky a v očích mi zaplál jantar. Pak jsme se, ale oba vrátili k jídlu a v klidu dojedli večeři.
Překvapený smích, když mě povalila na záda byl upřímný. Tohle jsem od ní opravdu nečekal. A mé vyheknutí nebylo vůbec bolestivé, spíše z leknutí. "To je dobré, nebolelo to." Pokračoval jsem ve smíchu, zatímco jsem jí hleděl do těch hlubokých kukadel a vnímal její rychle bušící srdce, zrychlený dech a krev proudící v žilách pod alabastrovou pokožkou. Její vůně mi zastírala mysl a já se nechával spalovat touhou po ní. Usmál jsem se nad jejími tichými slovy a už více se s ní nedohadoval... rozhodl jsem se jí to místo toho ukázat,... to jak moc mi chyběla. Převalil jsem ji z části pod sebe, ale oba jsme vlastně leželi napůl na boku. Cítil jsem vlka uvnitř sebe jak se tetelí nad kořistí, kterou pro něj Emmeline byla... pro vlka byla i družka kořistí... tím nejcenějším úlovkem. Cítil jsem ho těsně pod kůží a řetěz, na kterém jsem ho držel se napínal a skřípěl pod jeho silou. Bylo sobecké, že jsem na něj nedbal a přesto Emm políbil... jemně, ale skrývala se za tím lačnost a dravost. Cítil jsem její prsty, které zapletla do mých vlasů, aby mě k sobě mohla více přitáhnout... svou vlastní divokostí probouzela tu mou. V očích se mi usadil jantar a já ze sebe mezi polibky vydal nelidské zamručení. Rukama jsem sklouzl z jejích boků, jednou víše na záda a tou druhou níže... na její pozadí. Mé polibky byly hlubší, vášnivější a stále více dravější... Trhal jsem se ze řetězu a sám nevěděl, jestli je to dobře... zdali se dokážu ovládat a neublížit jí i bez okovů, které mou divokost zpravidla drží hluboko pod povrchem... Teď už ale hluboko nebyla... teď byla těsně pod povrchem, kde přímo vřela.

"Si myslím," přitakám pevně, když se na mě andílkovsky zadívá, jako by se snad vůbec nesmál mně, ale i mě se na rtech vykouzlí úsměv. Vím, že ty jeho vtípky a legrácky nemusím brát vážně, nikdy by mi neublížil, ať už fyzicky či slovně. Vždyť mne miluje. Po jeho prohlášení o vlcích a divokých kočkám mi tvářičky naberou lehce růžovou barvu. "Mňau," opáčím na jeho slova tiše, což je jasná výzva. Jen ať si mě uloví, nemám s tím žádný problém. Měla bych utéct nebo se leknout, když se v jeho očích na moment objeví jantarová barva, která mi prozrazuje jeho pravou podstatu, ale já se jen pousměji a raději se opět skloním k jídlu.

Trochu si oddechnu, když mne ujistí, že to povalení jeho maličkosti na zem ho nebolelo. Pak si však beze slov, jen s krásným úsměvem na rtech ukradne moje rty pro ty své a tím mi rozhodně výborně dokazuje. Nepřestávám si hrát s jeho jemnými vlasy, tisknouc se k němu. Rty mám od toho jeho docela hrubého, avšak vášnivého zacházení opuchlé a rudé jako ta nejčervenější jahoda. Cítím, jak jeho ruce putují po mém těle, což mne nutí se chvět a červenat se v tváři, protože takové doteky jsem ještě u něj nezažila, ani to dravé chování. Vím, kdo za to může, ten jeho vnitřní vlk a to nelidské zavrčení, které rozechvěje každou buňku v mém těle, mi to jenom potvrdí. Rozhodně bych už měla utéct, mohl by mi ublížit, ale já nechci, líbí se mi v jeho náruči.
Avšak nakonec se lehce odtáhnu, abych viděla do jeho jasných jantarových očí. Pomalu ho pohladím po tváři a lehce se pousměje. Ty oči se mi líbí, jsou krásné a jak září, i když vyjadřují něco zlého. "Miluji tvé oči," zašeptám po chvíli chraplavým hláskem. Neodtahuji se však úplně, jen lehce rty, ani bych se dál nedostala, svírá mne pevně. Ve tváři se mi usadí starostlivý výraz. "Jsi v pořádku? Můžeme přestat, pokud... pokud chceš," navrhnu po chvíli koktavým hlasem. Já to ale nechci ukončit, líbí se mi to, objevovat ty taje, které mi byly doteď schované. A ještě k tomu s ním. Věřím, že mi neublíží, důvěřuji mu, v tomto všem. I přes má slova, mé tělo dává jasně najevo, že nechce přestat, chvěji se v jeho náruči a toužím po něm, co si budeme povídat.

Pousměji si, když si všimnu, jak na můj dotek zareaguje přivřením těch jeho krásných vlčích očích. Je mi jedno, zdali jsou zlaté či modré, v obou případech jsou nádherné a já je miluji, a tak se mu s tím i svěří, což ho ale donutí oči zavřít a sklopit zrak. Jako bych snad něco řekla. Možná jsem svá slova mohla formulovat jinak, říct, že je mi jedno, jakou mají barvu, líbí se mi obě, avšak teď už to změnit nemohu, a tak jen čekám, zdali mi nějak slovně odpoví či nějak jinak zareaguje. Pousměji se, když se nesnaží toho vlka potláčet, a když se na mne podívá, stále má tu zlatavou barvu. "To jsem ráda," zašeptám nazpátek a poslouchám, jak se mi svěřuje s tím, že se bojí, že by mi mohl ublížit. Hlupáček. "Neublížíš mi, vím to," zavrtím hlavou v hlase neochvějnou důvěru. Věřím mu, tak moc, až by mne to mohlo zabít, avšak člověk z lásky dělá hloupé věci. "Neboj se, dala bych to najevo. Avšak zatím jsem spokojená," zašeptám a zavrním, když se naše rty opět setkají, avšak tentokrát s něhou, dává si pozor a to je od něj sladké. Nevadilo by mi, kdybychom zašli ještě dál, jenže se to ozve ten řev a následné vytí.
Archie se celý napne, mě se rozbuší úlekem srdce a na moment zadržím dech, než pomalu vydechnu, ztuhlá v jeho náruči. "Slyšela," odšeptám nazpátek a nahlas polknu, oči rozšířené a vykulené vyděšením. "Co-Co to bylo? Proč to znělo jako... vlci?" zeptám se opatrně, hlas mi klopýtá. Nebo snad vlkodlaci? To už by byl docela problém. Přeci by ale nenapadli tábor. I když by je mohlo lákat to maso a všechny ty vůně, které se nesou prostorem. Pomalu se z jeho náruče vykroutím a posadím se, odhrnujíc si vlasy z obličeje.
"Půjdu se podívat, hned jsem zpátky," zamumlám pomalu a vylezu ze stanu. Všude kolem mne je tma, vždyť je také hluboká noc, avšak sem tam svítí nějaká louče, která mi pomáhá vidět alespoň něco. Chci pouze vědět, co to bylo. Nic víc. Avšak cítila bych se lépe, kdyby šel se mnou. Jsem strašpytel, bojím se tmy normálně a vědomí o tom, že existují upíři a vlkodlaci mi ke klidnému spaní zrovna nepřidávají. Sáhnu po pochvě s mečem, kterou si zapnu kolem pasu a tiše si povzdechnu, když mi po těle naskočí husí kůže. Blíží se zima a v noci už je chladno.

Vyprostím se z náručí cizí upírky. Podívam se jí do očí a vcelku cítím zvláštní něhu. Nesnažila se mi ublížit, ale spíš mě a uklidnit a pomoct mi. Zarazím se a po chvíli se i usměju. Uklidním se a postavím, přičemž upírku políbím náhle a rozběhnu se sekerou mezi vlky, které začnu zabíjet. Ti dva další upíři pro mě byli vzduch. Snažil jsem se pouze bránit upírku, která mi projevila jakousi zvláštní lásku. Se svou největší rychlostí skáču mezi vlkodlaky a vždy je někde říznu do slabých míst ať už zadní straně kolena, ohryzku, místem mezi stehnem a rozkrokem. Vždycky každému z nich seknu na citlivé místo, čímž je zpomalím.

Doprovozen koňským klusem, projížděl krajinou tiše sténající, snad si i tiše uvědomující, přítomnost války. Každý mírný závan představoval drobný sten.Mor, znavený dlouhým klusem, ale i rozptylován nerozhodností svého pána, se pozvolna zastavoval. Korialstrasz smířlivě poplácal společníka po šíji, 8 měsíců, postupně si zvykli, naučili se jeden druhému důvěřovat, i bez magie co by musel ovládat tvorovu mysl. Nikdy nelitoval dne, kdy se rozhodl předvést umění střelby před královnou zdejších zemí, přestože se k těm okamžikům přidružovaly i nepříjemné vzpomínky. Měl být potěšen tím, v jakou ctnost tento svět přichází, válečný ryk a odhodlanost mužů, ale čím okatěji a nepokrytěji sledoval dění, když pozvolna chápal, jakou proměnou válka prošla, cítil pouhé znechucení. Žádní muži oddaní přesvědčení, jen ti svázaní závazkem. Pochodující masa nevědoucnosti, jenž tak slepě důvěřuje příkazům. Osobnost vůdce jako pouhá autorita vedoucí nadcházející jatka. Sklonil pohled, už se opět příliš ztrácel v myšlenkách. Ta drobná pauza nepředstavovala nic dobré, propadal nemilosrdné náruči odcizení od tohoto světa. Mít možnost, odejít, však brzy nadejde. Do klínu magie stále urputněji bušilo kladivo přírodní přirozenosti, pozvolna pociťoval přerušující se spojení, už několikrát bojoval o vlastní život s přimknutým darem. Vyrazili společně vstříc, alespoň krokem, aby utišil dotírající démony. Pravidelný pohyb koňských hýždí ho uklidňoval, odváděl pozornost, snad jediná láska a zbytek minulosti.
Znejistěl. Instinktivně zašmátral na zádech, kde jemně sevřel tělo luku. Odjel, vzal si zbraně, vzal si koně a beze slova ponechal Angelique samotnou. Ta žena nebyla pro něj, přesto občasně vzpomínal. Osobnost, charakter, ale i odvrácená strana. Zakládal šíp, něco snad proběhlo okolím. Toužil po klidu, to vyrušení ho rozezlilo. Nasměroval Mora dotyčnou stranou, jeho tempo nezrychlovalo, neexistoval proto důvod. Liška nebo srna, spíš se chceš vybít svou frustraci, vždyť to víš... Nesnášel momenty, kdy podvědomí určovala správný směr. Samota, jakkoliv tišící účinky měla, občas sváděla ke spekulacím a narůstající nejistotě.
Tentokrát záchvěv paniky postihl Mora. Majestátní zvíře se vzepjalo na zadní, dávalo najevo nesouhlas, až skoro zamyšleného mága, vyhodilo ze sedla. Pevně sevřel otěže, pronesl několik přisprostlých kleteb v rodném jazyce a jakmile se tvor uklidni, seskočil. Jen jedna věc předpokládala takovou reakci, a to přítomnost upíra či upírů v blízkost. Mor je nesnášel, nesnášel Angelique, stavěl se na zadní v marné snaze odehnat ji pryč. Pracoval v těchto ohledech spolehlivě, bohužel. Vyzval ho ke klidu, jemně podebral mysl drobným zásahem. Zvíře poddajně sklonilo hlavu, nechalo se poplácat a poté spokojeně odběhlo, nechtěl riskovat jeho ohrožení.
Vlci, dost na vytvoření souvislého kruhu, zaujali jeho pohled. Seskupená smečka nahlížející na svou kořist. Upír? Kde je ten upír? Koho jsi to cítil More, že jsi tak zprudka vyváděl? Pak překvapeně zpozoroval ženu, nepopiratelně tu, kterou znal. Dávno založil luk, upravil toulec, stál proti srocení a vlci okázale ignorovali jeho přítomnost. Zvláštní? Není těžké uchopit mysl něčeho, co je ovládané zlostí a touhou, co propadlo pudům. Není dokonce těžké uchopit drobná vlákna pavučiny všech a jejich bytí přesvědčit o své neexistenci. Jeden.. jediný drobný zásah. Věděl, že sílí, že více laškuje se všemi možnostmi. "Angelique" ozvalo se dostatečně hlasitě, aby zvuk zasáhl ženin sluch. Postava se spleteným copem blonďatých vlasů, v košili nasáklé krví a naprosto neozbrojená, vzhlížela před sebe a čekala na odpověď. Čekala na odpověď, čekala na vysvětlení situace. A možná, případně, jí učinila konec.