Hlavní linie + čistka

Uslyšel odpověď, zahlédl pohled plný rozporu. Neočekával fanfáry a horlivé uvítání, znal tu ženu, by by zklamán, kdyby narazil na osobu překypující ochotou a radostí. Na tváři se objevilo mírné pousmání, jak pohledem vzhlížel k scenérii a užíval si chvilkové překvapení, jenž ji tak zvláštně rozhodilo. Nijak ho nezajímali druzí, ti muži, co v tak neumělém tanci bojovali o svůj život, jak patetický a primitivní výjev. Kdysi jsem taky tak naivně kroužil okolo predátora, okolo případné smrti. Boj, představuje předzvěst vzdoru, vzdoru pro co? Neznal situaci, jen sledoval. Napadení, možná provokace, kdo ví. Vyčkával v utvoření kroků, není vhodné míchat se bez pozvání do cizích záležitostí. Hlavně když je vaše přítomnost pouhou souhrou náhod ve světě protkaném nepochopeným vazbami. Hodlal vykročit vpřed, vše utišit. Upadla, zvíře ji zalehlo. Nežli dokázal prozkoumat strukturu myšlení tvora, setřást ho nenásilnou cestou, bodla. Skučení.
Už kráčel vpřed, rozhodnutý odstranit protivníka z cesty, když jeden z těch holomků necivilizovaně zakročil. Táhl to stvoření, ten nesmírně sebevědomý charakter pryč, aniž by jim ponechal možnost zavadit o sebe vzájemně intimněji. Víc, než pouhým pozdravem střetávajících se očí. Tvoje slabost, možná jednou tvoje záhuba Angelique. Konstatování s příměsí kletby, přestože žil srozuměn s jejím nepopiratelným šarmem a schopností umně tvarovat psychiku subjektů, nikdy plně nepřivykl. Toho jednoho nechali osamoceného, přestože boj ještě neskončil. Perou se o tebe snad dva? Chvíli zaraženě prozkoumával místo postávání tří zúčastněných této potyčky. Angelique se nenechala stáhnout příliš daleko.
Váhání přešlo v odhodlání a ti vlci stále schopní stání, se pozvolna otáčeli na své bratří. Struktura pavučiny vnímání mu dávala tušit, že nejsou pouhými zvířaty, ale ke své škodě, nyní naplno propadli onomu pudovému volání. Zběsilé chňapání plné bolestných výkřiků, divadlo druhového boje se rozprostřelo před posledním stojícím obráncem. Mág jen mlčky přihlížel, jak dílo zkázy pomalu dopadá do poslední zatuchlé mysli. Stačilo změnit polohu spoje, posílit touhu po krvi a přesměrovat ji společně se zuřivostí, stejně jako odmazat bariéru loajality k vlastním. Zrada.

Zabíjel jsem jednoho za druhým miluji to, krev a zvučení oceli, bohužel tohle jsou vlkodlaci a já jsem upír a tak jsem se musel sakra snažit aby mě nekously, ale měl jsem ostrou a těžkou Bradatici. (Sekeru), takže jsem jim snadno stínal hlavy. Ostatních jsem si nevšímal, což bylo dobře, protože kdybych viděl jak se k někomu jako Anqelika chovali ti dva jakio ke křehké dívce, asi bych chytl záchvat smíchu, což u mně by nebyl zas takový rozdíl od mé typické kamenné tváře.
Ale boj skončil a já přišel cely od krve a s tvrdým výrazem k Lady Angelique a kývnu na ty ostatní a co si ve svém rodném jakyku zabručím na pozdrav.

Když hledím kolik se nás tu sešlo je mi vcelku úzko. Nedokázal jsem stíhat vnímat všechny co tu byli. Ale jedno mi bylo divné... Odkud vzali tolik vlkodlaků. Sehnul jsem se a podíval se na Fenrira "Odkud vás vzali tolik? A jaktože si byl s nima? Odkud tě vzali?" Měl jsem na něj tolik otázek, ale bylo mi jasné, že mi nejspíš neodpoví vzhledem k jeho důvěře v nás jsem se ani neodvážil jít dostatečně blízko. Pak jsem se, ale postavil a podíval na Brandona "Proč u všech svatých někomu uprostřed bitvy chytneš meč?" Zeptám se ho s kamennou tváří a mírně ironickým stylem hlasu. Byl cizí a vůbec se mi nelíbil jak se představil.

  Brandon se vrátil a já na něj pokývnula. Stará se o koně i zde. Ač jeho důvod bojovat pro Ingwirth mi uniká, vždy mi přišel, že neumí zasídilt na jednom místě, těžko říci. Fenrir byl trochu nesvůj a tak jsem mu sáhla na ruk, ve které třímal dýku a usmála se. "nikdo ti tu neublíží, to ti slibuji..." Podívám se na něj aby přestal těkat po ostatních, rozcupovali by jej jako bídného psa. William si všímá Brandona a tak se otočím zpět na Koriala, který se přiblížil. Tvář nějak nedovedu ochladit a tak se mi na ní objeví malý potěšený úsměv. Dokonce v hlavě proběhla myšlenka mladé Salome, kterak mu skáče kolem krku, díky tomu, že si to odbyla v mé mysli, nic tak hloupoučkého nemám nutkání udělat v realitě. Zatnu ovšem rty a zvednu hlavu pyšně, když promluví o své smrti, Salome se zcvrkla a zbyla jen neprostupná Angelique. Kývnu k táboru. "Nikoliv válka ještě nezačala, ale výboje na naše hranice ano, a tak táhneme všichni vybojovat je zpět, patetické pro huny možná Koriale, ale pro ně..." ukáži směrem k táboru. "Pro ně je to boj o domov..." Chápu to, nikomu se nechce přenechat vše co budovali deset let jen tak nájezdům normanů. Nic méně mě, přijít o svůj klid a teplé místečko v Ingwirthu pod klidným vedením...normani jsou ve srovnání s nynějším stavem barbaři, a především? Křestané. Brr, odporná myšlenka.
   Při představování všech jsem ukázala i to, že jsem na Koriala nečekaal jako nějaká slepička z vyšších vrstev než se její milovaný vrátí od děvek a markytánek ve válce. Nemám otevřenou náruč pro ty, kteří mě opouští. Ušklíbnul se a já musela též, náš styl dorozumívání pro ostatnéí může vypadat jako nenávist, leč není tomu tak, chováme k sobě vzájemný obdiv. Ač je na ostří nože. "Ano, tolik upírů pohormadě jsem neviděla ani já velice dlouho, a ro jsme se tu všichni sešli zcela náhodou...a ještě že tomu bylo tak, samostatně by nás mohli dostat.." Kopnu lehce špičkou boty do mrtvoly ležící u mých nohou a ušklíbnu se. "Ten kdo jim to udělal to dělal za záměrem, byli pološílení, hladoví, připravená zabíjet, neměli co ztratit..." Když váš život pozbyde smyslu, již opravdu není co ztratit.
   Udělám pukrle když poví, že mne rád vidí. "Já jsem velmi překvapená, že jsi tu Koriale...a snad to prováuzí i náznak kladné emoce zdá se." Natáhnu k němu ruku, kterou mi na znamení pozdravu může náznakem políbit, ale jak jej znám.. Usměji se úslužně. "Měl jsi na spěch , přeci bych tě nemohla nutit omývat vlastní umyvadlo a stlát postel, od toho mám služebné." povím naprosto přirozeně, ne nechci aby si myslel, že jsem na něj čekala. Další věcí je, že to není pravda, ale to se nejspíše nedozví. Jeho pokoj je netknutý, Brandon obývá jiný pokooj, blíže ke stájím. "Předpokládala jsem, že je vrátíte...vím, že vás zajímala má práce...pomohly vám svitky přijít na to proč jste mě tolik zajímal právě vy?" Usměji se na něj typickým pohledem a dívám se mu hluboce od očí. Vím, které odvezl, a vím, že jeden z nich byl mou prací studia psychiky zničené mysli. "Až skončí bitva, kterou hodláme vyhrát a navrátíme se do svých domovů...pak bych si ráda popovídal u šálku medoviny o tom co jste se ze svitků dověděl drahý pane." Povím kulantně abych zabalila hodnotu času, kterou hodlám přinutit tohoto muže zůstat mi poblíž.
Otočím se k ostatním a pokusím se chytit Fenrira za ruku. "Půjdeme...není tu bezpečno..." Seáhnu po dýce a přikývnu. "Dej mi ji, pokud půjdeš do tábora s tímhle výrazem a s ní v ruce...zabijí tě...a věř že ano..." podívám s emu do očí a jemně zatáhnu za ostří dýky směrem k sobě, ve znamení, že mne bolest neděsí, doufám, že mi ji podá. "pokud se chceet osvěžit a ošetřit, měli bychom do tábora...Fenrira odvedu do svého stanu, a co vy Koriale? Přijmete opět místo v mém příbytku? Nebo jedete jinam, mimo tuto malichernou nadcházející bitvu?" Zeptám se jej se sladkým a tak nevinným úsměvem, že by v něm jen těžko někdo hledal cokoliv falešného.

Pozoruji toho zablešeného upíra a zamračím se když vidím jak svírá dýku za zády, jasně mu naznačím ať to nedělá, a také se podívám na lady Angelique, protože cítím že jak William, tak ten zablešený upír jsou její mazlíčci, a také proč ne? Je to žena, bezpochyby krásná žena, má své kouzlo, ale u někoho jako já tohle nemá žádný muž.
Když na mě začne William proč jsem mu chytl meč dívám se stále na toho zablešence a Williama ignorují, nejsem nejupovídanejsi a upřímně řečeno mě nějaký hraničář v plenkách nebude týkat.
Zato ten blonďatý Korilastrasz? Byl zajímavejsi. "Jmenuji se Brandon a myslim si ze mne mají zvířata rády vyrůstal jsem s nimi, myslíte že i Mor by mne chtěl udupat? Moje Kráska je také dost paličaté svořeni." nooo to je dost dlouhý monolog na mě. Ale Korilastrasz je velmi zajímavý muž a cítím k němu přirozenou úctu. Pak se podívam na Lady Angelique a přikrývku. "Pokud to zvíře půjde do vašich komnat, tak by jste jej měla odblešit." jak vidno Angelika na něj působí.

Jistěže, zoufalství a strach protnuté v lidském nitru vytváří nejprimitivnější hnací pud k válce. Ochrana domova a zachování toho mála, ke kterému se pneme, než nadejde čas. Pochopitelné, avšak příliš základní. Přesto určitým způsobem lákavé. Ušel cestu, jenž chtěl, po odloučení ze společnosti Angelique, nyní mohl stát na mizejícím konci."Pomyslné hodnoty pomíjivého světa. Materiální věc zastupující odhodlání. Je to přirozené, ale smutné. Pohledem zavadil o naznačené místo, tábor, kde dle všeho prodlévali vojáci ochotni nesmyslně se obětovat. Naivita rašící z víry. Jsem já též naivní, když tu nyní s tebou stojí a vykládám, místo toho, abych přivolal Mora a je dožít svůj život v ústraní?
Upíři? Všichni? byl překvapen náznakem té skutečnosti a ještě více zděšen, jak by, pokud by svolil či dostal svolení, se připojil na okamžik po bok Angelique, když by Mora svíral neustálý strach. Nechtěl mysl věrného zvířete držet sevřenou jako skořápku vlašského ořechu, mohla také puknout. Jednotlivé struny se příliš napnou a on stěží dokáže navázat úspěšně nové, aby měli stejnou váhu. "Odhodlání je občas šílenství. odpověděl. Více se přikláněl k myšlence zoufalého útoku, nežli organizovaného zmanipulování jednotky, jenž následně kdosi vyšle vstříc smrti. Neviděl smysl ani nemohl.Na tomto světě je stěží v silách někoho, aby dokázal ovládnout tak velkou skupinu jedinců. Je to umění, zapomenuté umění. Potřásl nesouhlasně hlavou, zavrhl tu myšlenku.
Přijme nabízené gesto, jeho rty se potkají se sametovou kůží. Přestože zápasí s pocity uvnitř, nedává to znát. Cítí potěšení ze setkání, ale i jistou sklíčenost, jejíž přítomnosti se nejde zbavit. "Popravdě, to co zde naznačujete nebylo tak konkrétně účelem mé cesty. Ovšem, pokud o to budete stát, a vy jste již mírně naznačila, že ano, mohu vím přiblížit, nač tak prudké a nevysvětlitelné zmizení." Tancovala kolem pravdy, avšak pravý význam tam chyběl. Poskytla mu výhodu, možnost směnit, ale také ji nesměl odrazovat úplně. Kolem se motalo dosti stvoření, aby usoudila, že ji dokáží zabavit na podstatnou dobu a poté by nikterak neváhala ho nechat odjet."Rád přijmu vaše pozvání. Ovšem bude si obnášet prosbu z mé strany a to, zdali byste nezajistila felčara." Znal neuspokojivý stav svých ran. Kdokoliv sváděl boj sám se sebou, někde prohrál. Větší či menší otevřená poranění představoval neuspořádanou mapu neúspěchu a rány ošetřené špatným šitím se míchaly s těmi nevhodně umístěnými, chytajícími infekci.
Věnoval pozornost muži, jenž se představil na oplátku, drobný úsměv ze rtů mu stále nezmizel. "Těší mne." odvětil a nabídl dotyčnému ruku, jakožto pozdrav předpokládající stisk. Naslouchal pochybnostem ohledně Morova chování a stavu."Nejde o to, jak dlouho dobu jste případně s koňmi strávil, ale kdo jste. Pokud jsem to vhodně pochopil, také v sobě nosíte upíří prokletí, opravte mne, pokud se mýlím" ponechal prostor, pokud by špatně odvodil situaci, spoléhal se pouze na Angeliquiino naznačení, ohledně sešlosti upírů."Ovšem pokud tomu tak je, mohu skoro zaručit, že by se o to pokusil. Tento druh ho totiž děsí." Mor si tuto informaci nesl sebou, už od doby, co ho přivedl k upírce do stájí, tak pokaždé reagoval podrážděně a agresivně na její přítomnost. Na cestách se podezření pouze prohloubilo. Nelnul láskou k upírům.
"Jestli vás mám doprovázet, najdu Mora a odnesu si své věci vaším směrem. Nechci ho děsit. pronesl. Nad situací mezi Brandonem a druhým se vcelku příjemně bavil. Neslyšel podobné půtky od doby, co jakožto hun umřel, vždycky patřili k táborovému životu. Vrátila se kapka nostaligie.

Došlo mi, že kdybych začal utíkat nemělo by to smysl. V mém království teď ví co jsem udělal a být vyhnancem je podepsaný ortel smrti. Sice byli mnozí z nich neohrabaní, ale nemusím kvůli tomu se i tak chovat veřejně. Podíval jsem se na Anqeliku ''Dobrá tedy. Nemám na výběr vzhledem k mému činu před chvílí a budu muset jít s vámi do tábora.'' dořeknu hlubokým hlasem a pak se podívám k nebi. Zjišťuji, že už uběhlo dost dní od toho jsme vyběhli z království k válce.  Poté se zarazím a znova pohlédnu, ale tentokrát s výrazem vraha na upírku Anqeliku ''Kdo mě tam vezme do tábora? Místní hrdina nebo upírské nedochůdče?'' řeknu sarkasticky a očekávám dobrou odpověď, protože přítomnost dalšího rádoby hrdiny nestrpím už ani chvíli.