Hlavní linie + čistka

<abbr>  </abbr>Na jeho odpověď přikývnu, vím jak miluje svého koně, skoro tak vášnivě, možná vášnivěji než ženu. Měl nějakou když byl pryč? Dal nějaké přednost? Tato otázka mne, neřekla bych trápila, ale jistě šramotila mé ego. Celou dobu se nemohu zbavit pocitu, že po mě touží, vím to, jeho pohled jeho chůze i způsob jakým se mnou mluví, přesto...je možné že jej nepřitahuji? Že o mne nemá v sebemenším zájem? Bylo by to poprvé jistě...ale bylo by to chování se kterým jsem se nesetkala. Avšak nevěřím tomu, žiji tak dlouho a jeho řeč těla nenapovídá tomu, že bych se mu jako žena nelíbila, ba naopak. Ach jak slastné je probírat se možnostmi, které máme a jak útrpné vědět, že možná rozuzlení nedojjdou, pokud bude váhat natolik dlouho, že dříve zemře. "Ani já nečekala tolik z našince...nicméně je to logický krok, v Ingwirthu žije spousta tvorů a naše síla může pomoci ochránit slabší a vyhrát bitvu...nebo válku.." Povím mu pragmatickya a protáhnu si ladné ruce až moje ňadra, svůdně sešněrovaná ve šněrovačce poskočí. Musím se usmít když mi hledí do očí vypadá tak uvolněně. Skousnu si ret a natáhnu k němu ruku, pokud mi ji podá, vstanu s jeho pomocí a pohladím hřbet jeho ruky palcem, pokud ne, vstanu i tak a zavrtím hlavou. "Viděla jsem tolik, že pochybuji, že by mne něco znechutilo...Avšak, zajímalo by mne co se vám stalo." povím mu a přejdu k němu a vydechnu, ne nejsem znechucená ale zaskočená, já takové rány mít nemohu. Pach smrti a hnisu mne nijak nepřekvapil, jako upírka bych měla být zvyklá, ale to jak slabá jeho kůže je. Natáhnu ručku k jeho zádům a jemně se dotknu jedné z ran. "Vy jste se sešíval sám...mágu.." řeknu skoro vyčítavě. Proč odcházel?! Proč jen aby skončil ve stavu v jakém je nyní? Je to příšerné. odívám se na ubohou sklenku kořeněného vína co jsem dala před něj a otočím se na bříšcích bosých nohou abych sáhla do příručního zavazadla pro líh a pálenku, tu postavím před něj. "Myslím, že tohle budete potřebovat...bude to bolet..musím vyndat ty stehy, a očistit rány...většinu z nich zašívat nebudu, nemělo by to smysl, ale některé bude třeba znovu podepřít..." Mylsím, že ví co budu dělat, ale nějak mi přišlo správné mu to říci. Jednou, jednou jsem ošetřovala rány svému milovanému králi, hodně dlouho zpět. Do té doby jsem to pro nikoho neudělala, avšak to Korial neví a tak nebude mít snad přehnaně zvednuté sebevědomí z této nenadálé situace. Zadívám se na rány a zjišťuji, že jsem po dobu přemýšlení instinktivně přejížděla po těch ranách a přiblížila se k němu. Polknu lehce a prsty pohladím jeho krk a rameno. Nakloním se k jeho uchu a zašeptám. "Jsi připravený?" šepot skryje můj šok i nečekanou nervozitu jak doufám.

Využívala jsem ty chvíle před jeho bolestí ke sblížení? Zcela bez pochyby, užívala jsem si jeho dráždění a pravda, provázené i bolestí. nebylo to romantické, ba ani erotické, však po jeho zádech se rozlézala infekce na tom není nic přitažlivého. Až na to jak odvážný byl. To mi imponovalo a toužila jsem po tom, vědět a zkoumat ho více a více. Byl tak fascinující, tak nedosažitelný, a řeknete li, že to co nemůžeme mít chceme nejvíce, je to zcela jistě pravda, však psychologii bytostí a lidí studuji již dlouho, popírat to sama sobě by byl prohřešek proti mému studiu, avšak přiznat to jemu? To bych nahlas nikdy nevyslovila. Cítím jak se odtáhne a pousměji se, není to výraz mého neúspěchu, naopak, je to důkaz mého úspěchu, všiml si a brání se, byla bych snad zklamaná kdyby to přijal a strhl mne teatrálně do náruče. S ním to nikdy takové nebylo a přesto mne to baví jako máloco. Ve světě kde jste neodolatelnou kořistí pro každého muže, ba i ženu, se velmi ráda setkáte s výzvou. Jediné co mi radost z jeho výzvy kalí je jeho nekonečná paličatost, která jej dovede do hrobu, místo aby si nechal pomoci, smiřuje se s nějakým patetickým mučednickým osudem, který jej obrozuje jako fénixe z popela. Nesmysl, ničí smysl netkví v tom se mihnout a zmizet beze stopy. Nevěřím tomu, ale musí být on ten, jenž bude přesvědčen, že tento koloběh chce zarazit. Ač mohla bych využít jisté síly, jenže nevěřím tomu, že u něj by to byla odpovídající taktika, z prostého důvodu, je divoký hun, v jeho srdci koluje stále nekonečná mužná a ferální krev, která nedovoluje aby si jej někdo násilím podmanil jako zvíře, ze stejného důvodu hádám, zatím nepojal mne, protože jsem příliš silná, příliš svéhlavá, on potřebuje abych se mu poddala, aby byl on muž a já slabá žena. Obávám se, že to bude veliké úskalí našeho "vztahu" ať jej pojmenujeme jakkoliv.
Přitakám k němu když poví, že je defacto připraven tak jak jen to jde a ukáži mu aby si lehl na postel břichem dolů. Mám tam připravené plátno a vodu, podívám se na své prsty, které za chvíli budou od toho nechutného hnisu a zatnu zuby, je možné že se chystám toto udělat? vypadá to že ano, asi jsem se zbláznila. Vezmu první steh a začnu jej protahovat zpět, ne nijak pomalu, bolest to nezmírní, nechci aby musel cítit každý jednotlivý steh jak projíždí, takto se to spojí v jednu palčivou avšak neurčitou bolest a rychleji to odezní. Musím se držet neboť když se odhalují rány a jejich podhnisané podloží zvedne se mi chtít nechtít žaludek. Špinavé hrubé nitě házím do nočníku a musím velmi povrchně dýchat. Počkám jak bude reagovat abych mohla přizpůsobit tempo vyndavání stehů, než začnu rány omývat vlahou vodou. Líh ponechám až na konec na to nejnutnější, neboť pak jistě pozná co je palčivá bolest, a to ještě nevím zda některé rány nebude nutné vypálit.

Jasmine vypadala ustaraně. Což bylo dobře – kdyby nepůsobila takhle, začal bych si dělat vážné starosti, ačkoliv pravdou zůstává, že já nikdy o její oddanosti všem těm lidem okolo, co neměli na výběr a museli táhnout s námi, nezpochybňoval a zpochybňovat jsem nemohl. „Neměl jsem v plánu oponovat ti, neboj se…“ Nehodlal jsem se opít, nejsem hlupák, vím, že zítra ráno budu muset znova do sedla a že si musím držet čistou hlavu, ale jeden pohárek na kuráž, na chuť a na malé odreagování se mnou absolutně nezamává – spíš by bylo zvláštní, kdybych na sobě cítil něco jako opileckou roztržitost. „Jo… poslal jsem hlídky dopředu a… ne všechny se vrátily.“ A já se za to nesnáším, protože jsem si dost dobře pamatoval stres, který přesně tihle muži zažívají – daleko od tábora a od možnosti se ukrýt, vydáni napospas své vlastní šikovnosti. „Myslím, že odpověď na tohle už oba známe, Jasmine…“ Bylo to zvláštní. To my jsme stáli na okraji jejich světa, to my jsme byli pohané, to my jsme byli ti špatní, ti zlí… A nyní jsme tady. Bojíme se nejen o sebe, ale zejména o nejbližší, které jsme nechali za sebou v domově, o který možná přijdeme kvůli expanzi těch civilizovaných, těch „správných“, těch křesťanů, co skrývali za otázku víry touhu po moci a po větším území, jakkoliv to nedává smysl. Když mě pobídne, přestanu postávat těsně u vchodové plenty a raději zamířím do prostoru, k ní a zejména ke stolu s mapou. „Ne dobré, řek bych…“ Abych začal pozitivně. „Podle toho, co vím – a to nutně nemusí být pravda – jich není zase o tolik víc jak nás, ale jsou to všechno vojáci, Jasmine.“ Je velmi velký rozdíl mezi vycvičenými muži a lidmi, kterým byla zbraň dána z povinnosti – jistěže se umí bránit, ale zkušenosti dělají mnohé. „Tábor mají zde…“ ukážu na mapě linii nedaleko hranic. „Ale každý den se posouvají. Naštěstí pro nás jim to nejde zrovna rychle vzhledem ke vší logistice, zítra budou maximálně o deset, patnáct mil dál ve vnitrozemí, pokud se nic nezmění. Každopádně… to důležitý je, že by bylo dobré, abychom si my mohli vybrat bitevní pole. Tuhle zemi známe, víme, kde je nejlepší místo na obranu a odkud nejlépe vést útok, kde nám terén dovolí je třebas i obejít do týla… Ovšem tím my myslím samozřejmě tebe – nejsem zdejší. Takže… Nějaký nápad?“

Pomalu opadaly vytyčené hranice. Jakoby opět ležel ve vlastním táboře, naslouchal handlování mužů a koňskému ržání. Jakoby se zranil před osmi stoletími a ne teď. Místo Angelique, symbolu nezměrné hrdost, odhodlání a cílevědomost, viděl jen milou ženu starající se o zranění pošramocenému vojákovi. Úsměv neopadal, kdeže, ještě se prohloubil, když pocítil mírné přejetí po tváři. Nepřístupný hun roztával, přesto však ještě ne zcela podléhal. Vzhlížel s vděkem vzhůru, ovšem potlačoval touhu k ní projevit jakýkoliv hlubší cit. Obával se, niterně, urputně. Nechtěl poznat odmítnutí, raději hodlal dožít celý zbytek života v tichém trápení, nežli by slyšel její výsměch. Hodlal zůstat oponentem, vůči němuž mohla stát, který pro ni znamenal více, než nějaký poblouzněný muž propadlý vlastní slabosti. Jak litoval, hlavně nyní, když si tu uvědomoval stále více. Zatvrzelý, odhodlaný odejít ze světa. Dostal další šanci, nenáviděnou šanci, aby ji promarnil. Nežli dokázala ruku odtáhnout, pokusil se ji zachytit. Dotknout. Znamenalo to dost pro někoho ztraceného ve světě, někoho zbytečně tvrdohlavého. Tahle chvíle, tento stav, jediná pořádná příležitost, přeprat sám sebe. Jsi pitomec a hlupák plný strachu co se musí opít, aby dokázal nechat vyjít druhou část na povrch. Voják a diplomat. Ta prostota ti chybí, přestaň.. odtrhl pohled. Snad neslušně zíral, možná, určitě zpozorovala jak ji sleduje očima zatímco usměrňoval hýřící myšlenky, přemýšlejíc, kam zamíří dále.
"Můžeš si lehnout vedle mne. zazní to upřímně, bez postranních úmyslů. Jen si přilehnout, aby ji přes noc objal a přivinul k sobě, žádné intimnější hry. Nedokázal si uvědomit, zdali to působí příliš troufale, či nepřestřelil nebo snad nepošramotil její čest nehlídaným gestem. Pronesl slova dříve, nežli cokoliv rozmýšlel. Působila, že by ocenila společnost, třebas raději laškovala, ale momentálně vytahovala stehy z rozkládajícího se těla. Pokud za tím nevězelo něco více, pochyboval by o svém podnapilém rozumu. "Jednu noc, víš, že zítra tě už nebudu pořádně znát." Jak prostá upřímnost, to reflektování stavu. Ta přihlouplá šachová partie plná výpadů a taktizování, dneska, dneska v sobě měl více obyčejného muže, než připitomnělého stratéga, tlumočníka a mága. Jako v ty momenty, kdy odcházel z Rugilovi blízkosti a trávil čas s Attilou, jehož rozčilovala jakákoliv přetvářka. Omámený kořalkou jednal neuváženě, ovšem přirozeně. Vzpomněl na dceru, na tu holčičku co viděl koutkem oka, ale byla jeho, na to jak rád by měl vlastní rodinu. Magie, jedním dechem zhouba, ale i příslib. To proto ho ten neřád přivedl zpátky, kvůli moci, kvůli možnostem, které třímaly ve svázaných Korialstraszových rukách. Rosto to a sílilo, neúměrně době, neúměrně skutečnostem, neúměrně tomu co by si přál. Umřu. Bolestné přiznání, kruté, nelítostné. Poprvé, co provedl rozhodnutí, zůstával zděšen jeho vahou, krutou nicotou. "Pak už nic nebude..." šeptal, tiše, velice, možná slyšel, možná ne. Nedokázal to konstatování udržet uvnitř, byl jím v ten moment zcela ovládnut. 
"Můžu tě poprosit?" natáhl ruku, jestli mu podá poslední zbytky pálenky. Najednou si přál zapomenout, ne na bolest, jenž působila jako podružný subjekt celé této výpravy, ale na svoje vlastní myšlení. Děsilo ho, nahánělo a trýznilo fakty. Představoval kyselý škleb budoucnosti, zkázu. Dnes večer mu hodlal zavřít ústa, alespoň na chvíli.

Sklopím oči a zatnu prsty na rukou. Zavrtím hlavou, takže jsme ani nedorazili a už někdo přišel o otce bratra syna. Zvednu tedy číši a potlačím slzy v očích. "Na oc nejméně ztrát a více zisků Richarde.." Usměji se k němu a snažím se nepotřebovat objetí, připadám si osamělá více než obvykle. Musím být ta inspirující ta silná a přitom jsem sama. Malakaiův útěk mne poznamenal více než jsem si chtěla připouštět a Richard nesmí být pro mě utěšitelem, i on musí vědět že ve mě má věřit. "Proč...pořád si kladu proč...nemají dost území? Nebo jsme jim tak dlouho leželi v žaludku? Ale proč tedy sousední království...ti jsou křesťané...a i u nás je silná křesťanská komunita...chtějí mě zabít je to tak? A konvertovat všechny...co s nimi bude Richarde? Musíme je zastavit, pokud ne..." Zavrtím hlavou a zvednu se s ranou pěsti do stolu. Napiji se vína a podívám se na mapu kterou rozprostřel, připadám se jako by se kolem mne vše točilo a přitom jámám být ta pvně stojící, zamrkám očima a donutím se soustředit. Musím. Přikývnu aby pokračoval. "Takže jsou v přesile...to nerada slyším..." Doufala jsem, že jde o předvoj, místo toho vypadá, že na hranicích máme celou expanzní armádu. Skousnu si ret. "Nějaké zdroje o nadpřirozených jednotkách?" (informace od Angelique a dalších co se utkali s tou smečkou vlkodlaků a zajetí Fenrira, kterého ted drží Archer). Poslouchám jej a přitakám, přemýšlím kde by bylo nejlepší se s nimi potkat, nikde jistě ale hádám, že ta možnost by hrozila pouze pokud bychom utekli z vlastní země a není kam. Aidan zatím neodpověděl, nebo odpověděl a zpráva se ke mě nedonesla. "Je tu jedno údolí...na konci jsou mokřady...kdybychom je nalákali tam..pak...zemře hodně koní." Vydechnu a promnu si oči. "Nějaká šance že je donutíme jít pěší?" Usměji se k němu smutně. "Každopádně jsou těžkoodění a díky tobě my ne, máme výhodu, jsme chránění ale ne nemotorní...můžeme to obejít, dvě jednotky z každé strany a jedna k nalákání přímo za mokřady...tady a tady...vidíš? Když je vlákáme sem, sevřeme je a oni se budou brodit zatímco my..." Nedořeknu to ale on ví, pobijeme je, nebo jejich část. "V ideální případě..." Podívám se k němu a položím mu ruku na ruku kterou mu sevřu. "Ale já nejsm vojevůdce co mi radíš?" Dle mého pohledu, potkat se s nimi na volném poli, tak nás rozpráší, mají silnější jízdu a jsou odolnější, tedy naše převaha lučištníků by v tomto případě nemusela nic moc znamenat, ale nejsem válečný stratég, věřím plně Richardovi a Cleganovi.

Ozve se smích, když zaslechne náznak toho, že by měl být vítanou společností v ženských kruzích. "Ne." Zvuk ještě několik chvil zůstane ve stanu, než se ztratí do prázdna. Všimla si toho neomaleného pohledu a jeho mírně polil stud, jako hloupé neschopné dítě. Pokývá nechápavě hlavou nad svou rozmařilostí, až mu několik blonďatých pramenů spadne do obličeje. Převezme pálenku, něco uvnitř tiše špitá o tom, že je zbytečné více se nalévat, ale ten hlas momentálně zní nepodstatně. Jednou mně nech být obyčejným vojákem! utiší tu mumlající zrůdu.
Dotek, rád by změnil pozici, ležel na boku, aby jí viděl do tváře. Snad z touhy vidět rozpaky, poznat Angelique jinak, ten hlas, připadala mu tak neznámá, ale i on ukazoval dosud nepoznané stránky osobnosti. Odložil prázdnou láhev, nešikovně, naštěstí nezpůsobil žádnou výraznější katastrofu. Bolest, rány, nic z toho nevnímal. Pokud nedávno sykal z nepříjemných zásahů do těla, nyní nechápavě kroutil hlavou. "Přišel?" zazní mírně nechápavě, ovšem je to dáno podnapilým stavem, kdy už hůře kontroluje uvažování. "Přišly samy." Další skoro až nevhodný záchvat, při kterém působí dosti pobaveně. Jak to říkal, špalek, klín a kladivo. "Jak moje moc nekontrolovatelně roste tak trhá tělo, ničí ho. Důvod proč umřu není ten, že bych si to přál..." částečně zavádějící tvrzení, ovšem momentálně cítil jisté souznění s touhou přežít. Jak předtím urputně bojoval za zachování přírodních pořádků, nyní ho poprvé tato myšlenka absurdně děsila. "... ale, že se blíží nevyhnutelné. Moc narůstá do závratných výšin, tento konflikt by pro mne už nemusel být žádnou velkou záležitostí. Stačilo by mi obrátit vojáky proti sobě, jako ty vlky v lese, a vyhrát vám bitvu. Podebrat tisíce drobných vláken, změnit jejich povahu, donutit je hrát moji písničku. Je to nebezpečné." Čím více mluví, tím unavenější si připadá, pomalu cítí doléhající únavu, nekonečné cestování v Morově sedle. "Víc se o tom můžeš dočíst v těch spisech." pohodí hlavou k vaku, jehož obsah dosud nepostavil před Agelique. "O původní magii, prokletí moci."
Natáhne ruku, oči celou dobu upíral k ní, usmívají se. Jak ležela, chytil ji kolem pasu, přisunul opatrně blíž k sobě. Jemně ji svíral a přitom hladil po zádech. "Promiň, myslím, že jsi mě v tom lese neměla potkat. To, že jsem se znovu narodil, mělo být mé prokletí, nemělo se dotýkat i ostatních." Mohl pouze hádat, jak citelně jí zasáhl do života, kolik toho změní, jakmile odejde. Svíralo ho provinění, tiše vyjadřoval svoji omluvu, jak ji kolébal jemným přejížděním ruky, až pozvolna usínal sám.

Postavím se a nakloním se k němu ''Protože nikdo nebude za někoho bojovat a ona z vysoka sere na tebe i všechny ostatní!'' řeknu z plna hrdla s kamenným výrazem, když v tom kolem projde hlídka koukajíc po mě a mě dojde, že jestli nebudu v klidu, tak tady hodně rychle zemřu. Prokřupnu si krk a ruce, přičemž se podívám na jeho zbraň ''Jak si mám být jistý, že tady nezemřu a jdu ke královně jak mi říkáte?'' pohlédnu na něho, přičemž jakobych mu chtěl plivnout do tváře, znechucen toho jak si tohle království podmanila královna, která se jen dobře přetvařuje. ''Každý šlechtic, král či panovník je stejný snob a hajzl jako každý jiný... Nezáleží jim na vás o nic víc než na kousku shnilého chleba'' vytáhnu dýku z kmenu a pokusím se odejít pryč, protože mi je jasné, že královna nebude to co uvidím. Byl jenom jeden král, který kdysi dokázal vládnout jako jiní ne... Spravedlivý, šlechetný a vzdělaný. To co vidím dnes je odporná spodina lidské společnosti, kterou nelze nic než vymýtit.