Hlavní linie + čistka

Jeho náhlá reakce mě donutila škubnout hlavou směrem k němu, když naše obličeje dělil jen malý kousek, protože se ke mě nahnul a vyprskl na nenávistná slova. Slova, jež urážela královnu a tím i mne. Oči mi zaplály, jak se ve mě vzedmul vztek. Minula nás hlídka, sledujíc Fenrira a jeho chování. Nežli mi položil další otázku prokřupal si klouby, netušil jsem s jakým cílem, ale bylo mi to popravdě jedno... mě to rozhodně nepříjemné nebylo. "Protože, kdyby jsme tě chtěli zabít, udělali bychom to rovnou a já tady s tebou neztrácel čas." Zavrčím na něj, všímajíc si jeho pohledu na mé zbrani. V další chvíli už jsem byl také na nohou. Ruce jsem měl zatnuté v pěst, upírajíc je cizinci do očí... Jen stěží jsem se držel, abych mu nezavřel pusu ranou pěstí. "Neznáš ji!" Namítl jsem, když vytáhl dýku z kmenu a otočil se k odchodu. Samozřejmě, že jsem za ním okamžitě vyrazil s rukou na jílci meče. "Jestli se nezastavíš a nedáš mi zpět svou dýku, už ti nebudu moci zaručit, že se ti nic nestane." Procedil jsem za ním skrze zatnuté oči.

„Proč jsme bojovali ve Svaté zemi? Proč seveřani vedli expanze?“ Pokrčím rameny. „Řek bych, že jakmile dostaneš do rukou dost moci, vždycky jí budeš chtít víc.“ Jasmine v tomhle byla jiná. Nejspíš. Těžko říci, ale nejspíš ano. Já? Ne. I já jsem se dokázal opájet mocí, když jsem zrovna náhodou vystoupal dostatečně vysoko v žebříčku hodností. Líbilo se mi mít převahu nad ostatními, mít v rukou jejich životy, líbilo se mi vést rozhodnutí, která se mě de facto netýkala, protože já jsem stál mimo bojiště, kde padli ti, které jsme tam poslal. Líbilo se mi, že se situace obrátila a pro změnu jsem to já, kdo jakž takž řídí svůj osud. V minulosti. Nyní? Nyní celý tenhle spor nebyl neosobní. V Ingwirthu jsem našel svůj domov. Našel jsem zde ženu, kterou miluji a která čeká první dítě, které si hodlám skutečně přiznat a brát se jako jeho otec, dohlížet na něj a prožít jeho první krůčky i slova. Našel jsem zde přátele. A nehodlám se toho vzdát. Dokud budu dýchat, nikdy. „Jsi královna. Chtějí tě zabít…“ přitakám na její slova pochmurně. „Na druhou stranu, my jim to nemusíme dovolit…“ Natáhne se k ní, abych ji jemně políbil do vlasů. Byla to prekérní situace, protože jsme oba též věděli, co ji čeká, pokud prohrajeme. Uvězní ji, ideálně popraví a dají na odiv, aby každý věděl, že nyní v Ingwirth Holdu vládne nový řád. „Zatím vím jen o vlcích… Alespoň v tomhle jim budeme konkurovat…“ Bylo to lepší než nic a faktem bylo, že i já v nouzi nasadím svou druhou podobu. Pokud vše půjde dobře, pokusím se tomu vyhnout, abych byl schopen sledovat stále situaci, na druhou stranu se znám – jako vlk bojuji lépe. „Co se týče posil, hádám, že s těmi zatím nemůžeme počítat…“ zkonstatuji. Nelíbilo se mi to, jistěže ne, ale nebudu kvůli tomu zrovna fňukat a je vždy lepší počítat s reálnou silou. „Zemře hodně koní, ale i lidí, což je pro nás docela výhoda…“ Podívám se zamyšleně na mapu. „Mokřady by byly skvělý. Máš pravdu v tom, že maj těžkododěnce, takže v otevřeném poli bychom byli prakticky mrtví ve chvíli, kdyby se proti nám rozběhli. Mokřady nám dávaj aspoň nějakou šanci. Nebylo by na škodu použít kopí nebo seřezat kůly do ostnů. Tím setřem tu jedinou hlavní výhodu, co mají… A pokud budem mít možnost vybrat si terén…“ Tak jsme opravdu měli naději. Jinak? Nu… Nemyslím. Podívám se na její packu, která sevře tu moji, než se obrátím zpět na ni. „Neriskovat. Rozdělit je klasicky na tři pluky, dopředu dát lučištníky, terén jim poskytne dost času, aby v jejich řadách napáchli škody. Nejhorší bude první střet s jízdou. Nechat je přijít, nespěchat… A nechat si někoho v záloze, navrhuju právě vlky, ti se umí pohybovat rychle a hbitě. Zítra bychom měli vytáhnout na místo a donutit je, aby se s námi střetli. Nemyslím, že budou chtít, takže je musíme vylákat. Bude to znít trochu drze, ale na tebe by mohli slyšet – když budou vědět, že jsi tady, a my jim dáme najevo, jak moc jsme vůči nim slabí. Nemyslím, že odolají…“

Děkovala jsem Bohům, že jsem kost špeha nemusela narovnávat já. Možná bych na to neměla ani sílu. Obdivovala jsem Claire a doufala jsem, až tohle všechno skončí, nebudu se bát ošetřovat rány sama. Byla jsem nervózní dělat cokoliv sama, protože jsem měla pocit, že dělám něco špatně. Potřebovala jsem příkazy a to byla jedna z věcí, kterou jsem na sebe neměla ráda. Z hloubky duše jsem si přála, abych mohla být jako Diana, která šije. Ta byla svým pánem, to bylo její bojiště, ale teď jako by tu ani nebyla.
Pohladila jsem špeha po tváři a zároveň jsem utřela slzu, která mu tekla po líčku. Už to měl chudák za sebou. Záviděla jsem mu. Ráda bych, aby my všichni jsme to měli za sebou. Jednou rukou jsem mu vzala roubík z úst a druhou jsem uchopila měch s pálenkou, který jsem mu přiložila k ústům. "Už je dobře. Je po všem, sire."
Poté co muž vypil pálenku, položila jsem měch vedle sebe, zatímco jsem poslouchala Claire. Vzala jsem látku a obmotala ji kolem zlomené části. Pohledem jsem chvilku hledala dlahy. Byla jsem nervózní, protože jsem mu nechtěla ještě více ublížit. Dlahy jsem opatrně dala na místa, která mi Claire řekla. Nakonec jsem vzala plátěné obvazy a uvázala je. Když jsem se koukla na svoje "mistrovské dílo", vypadalo to lépe než jsem čekala. Říkala jsem si, že příště to zkusím i bez Claire. Zraněných tu bylo dost a já jsem jí nechtěla nějak rušit od práce. Alespoň jsem věděla, že se bych se dovedla postarat o zlomeninu.

Pousměju se a sevřu petardu, kterou hodím mezi strážné. Ta vybuchne a ochromí je, přičemž já proklouznu okamžitě mezi nima a rozbíhám se směrem k lesu ''A ty si myslíš, že já se nechám chytit jenom tak?! Nikdo mě tady z vás nezadrží a nezabije!'' zařvu za sebe rozčílen z toho, jak jsem jen mohl být tak hloupý, že jsem skočil někomu na to, že existuje hodné království. Sevřel jsem dýky, vytáhl je a z ničeho nic se na patě otočil a rozběhl směrem k Williemovi ''Nenechám se zabít!'' zařvu na něj

Zastavím se pár metrů před ním a začnu se smát ''Nikdo? Nikdo?!'' zhluboka se směju skoro až z plných plic jeho naivitě, ale v tom vrhnu jednu dýku před jeho nohu, přičemž se rozběhnu a vrhnutá dýka nejspíš zaujala jeho pozornost a já tak měl šanci pod ním sklouznout a pokusil se ho říznout do vrchní části lýtky zezadu. Jakmile to udělám, vyskočím a odrazím se od něj dál ''Nechci tě zabít, tak mě nepronásleduj!'' rozeběhnu se jinudy do lesa.

Nechal jsem si nasadit pouta a pak se lehce pousmál ''Do toho... Zkuste to'' a vzhledem k tomu, že jsem byl upír, mi samozřejmě nedělalo problém oba dva strážné co mě drželi odhodit od sebe a jednoho odkoupnout tak až spadl přímo před královnin stan do vchodu. Samozřejmě se na mě ihned vrhli a spoutali mi i nohy. Byl jsem naprosto nehybný a svalil se na zem jako hruška ''Nikdy se nepokloním žádné královně! Ruch jako prase a ona si povídá ve stanu... Pche! A té, že na vás záleží? Hovno leda!'' při těch slovech, ale došla jednomu strážnému trpělivost a tupou stranou meče mě trefil do hlavy načež jsem omdlel.

Probudil jsem se po hodině sevřený v poutech Archer vedle mě. Nemohl jsem se hnout a i když bych měl šanci rozlomit pouta na nohou díky síle upíra, akorát by to uškodilo a znova by mě chytili. Nohy mě celkem dost i tak boleli z toho jak utěsněné byli až jsem to měl okolo nateklé, protože neproudila dostatečně krev, tak jsem nakonec nedokázal poura rozlomit a pokusit se utéct. Byl jsem tak dlouho mimo, že mi nohy úplně odumřeli a já se nedokázal ani postavit. Zvládl jsem jen zvednotu hlavu na Williema se slovy ''To vás vážně muselo být tolik na jednoho?'' řeknu sarkasticky a s kamennou tváří se podívám do ohně ''Královna už vyšla?..'' a pak ztichnu čekajíc co odpoví.