Soud s Archerem

Přišli si pro mě brzy z rána. Nespal jsem, neboť jsem se před pár hodinami vrátil z hlídky u Emmeline. Pak už jsem neusnul, hlavu plnou myšlenek nad nadcházející událostí, jež měla rozhodnout o mém osudu. Nebál jsem se, byl jsem připraven se zodpovídat za své činy, přijmout jakýkoli trest. Byl jsem si vědom svého provinění, ale litoval jsem pouze toho, že jsem ztratil královninu důvěru, pokazil jí, jinak tak krásnou, oslavu Ostary a ohrozil přítomné lidi. Ničeho jiného jsem nelitoval, na místě bych svůj čin zopakoval, pokud by to Emmeline ochránilo.
Dopnul jsem si poslední knoflík u uniformy, neozbrojen, neboť mi byly všechny zbraně odebrány, dokud nebude rozhodnuto o mých činech. Dva muži, jež nepatřili mezi ty, jež mi královna před časem přidělila, se postavili každý po jednom mém boku, jako bych snad chtěl utéct. Jistě, bylo to svým způsobem pokořující, ale i přesto jsem držel hlavu hrdě vztyčenou, když jsme přecházeli z ošetřovny na hrad a do soudní síně.
Soudní síň byla plná zvědavých očí, jež chtěli znát verdikt nad mou osobou. Za dveřmi jsem se já i vojáci, kteří mě přivedli, zastavili, abychom se poklonili královně, jež seděla na svém stolci. Pak mě usadili na lavici, kde jsme pár minut čekali, nežli dorazili svědci, mezi něž patřila především Emmeline. Nelíbilo se mi to, že sem přišla... tohle nebylo místo pro ni. Královna povstala a s ní všichni, včetně mě. Poté se místností rozlehl hlas Jejího Veličenstva, když mě oslovila. Nesklonil jsem hlavu, bradu jsem měl stále vystrčenou vzhůru, ale oči, ty jsem před královnou sklopil na důkaz své poslušnosti, pokory a respektu, jež jsem k ní choval. Ta hrdě vztyčená brada nebyla projevem vzpurnosti vůči ní, ale důkazem toho, že se před všemi těmi lidmi nenechám pokořit a už vůbec ne, před tím upírem, co seděl o pár metrů dál.
Naslouchal jsem královniným slovům, načež mi pokynula, abych předstoupil a řekl jim co se stalo. Vojáci, jež mě po celou dobu hlídali mě postrčili ke stupínku pro obžalované, na který jsem se postavil a pohlédl na královnu. "Vaše Veličenstvo, ač jsem si vědom svého provinění za čin, jež jsem tak bezhlavě spáchal a jsem připraven přijmout jakýkoli trest, který mi po právu uložíte, nelituji toho, co jsem učinil a učinil bych tak znovu, pokud bych tak ochránil ty, na kterých mi záleží. Jediné čeho opravdu lituji, je ztráta Vaší důvěry a to, že jsem ohrozil ostatní návštěvníky oslavy." Nechvěl se mi hlas, naopak byl silný a zvučný. Odhodlanost a smíření v něm mohl, kde kdo zaznamenat. "Abych byl tedy konkrétnější, Vaše Výsosti... Dohlížel jsem na klid a bezpečí při oslavě spolu s muži, jež mi byli pro ten den přiděleni... Předchozího dne jsem na oslavu pozval, již zde zmíněnou slečnu Emmeline, která mé pozvání přijala a k mé radosti opravdu dorazila." Po rtech mi přejel lehký úsměv, když jsem mimoděk na okamžik sklouzl pohledem k plavovlasé dívce. "Dělal jsem jí společnost, nepřestávajíc dávat pozor na průběh oslavy, kde vše probíhala poklidně, dokud... Dokud jsem Emmeline na krátký okamžik neopustil, abych nám došel pro něco k pití a jídlu." Ty vzpomínky mi opět vehnaly do žil adrenalin, cítil jsem svůj vztek, jež krmil vlka uvnitř mě a ten, ač jsem jej opět po dlouhé době přivázal na pevný a krátký řetěz, napínal své okovy, snažíc se dostat ven a pohltit mě. Stiskl jsem dřevěné zábradlí, které lemovalo stupínek pro obžalované, až pod mou silou zasténalo. Do tyrkysových očí se propíjela jantarová žluť. Chuť stáhnout toho upíra z kůže byla stále stejně silná, ačkoli jsem se tentokrát dokázal ovládnout. "Když jsem se vracel, dotíral na ni muž,... šlechtic, kterého jsem napadl. Slečna Emmeline, jej několikrát poprosila, aby ji nechal být a odešel on, ale nereagoval. Zakročil bych klidněji, nebýt jeho neslušných návrhů, jež ohrožovali čest i bezpečí slečny Emmeline, vzhledem ke šlechticovu... druhu." Div jsem nevrčel, jak vztek čišel z mých slov, když jsem nepřímo poukázal na to, že je upírem. Na upíra jsem se jedinkrát nepodíval, po dobu svých slov, hledíc pouze na Její Veličenstvo královnu. Teprve teď jsem jej probodl pohledem, jako bych jej varoval, aby to už nikdy v životě nezkoušel. Poté jsem opět pohlédl ke královně. "Učinil jsem tak, abych Emmeline ochránil, ačkoli to bylo nepřiměřené, jelikož jsem se nechal ovládnout... vztekem." Neřekl jsem svou vlčí podstatou, vztek v tom hrál také svou roli. Opět jsem před královnou sklopil zrak. "To je vše, Vaše Veličenstvo." Uzavřu tak svou výpověď, čekajíc na královniny další rozkazy.

Sledovala jsem co se děje, co se říká ale především to , co se neříká a co se tají. Jemná růž na tváři Emmeline, syknutí a vrčení v očích upířího šlechtice, který navrhoval neslušnosti dívce vedle. Rychlík jeden. A také jantar v očích Archera, který jen při vzpomínce na oplzlosti, které nepochybuji, že onen šlechtic, který je tím proslulý, jistě vyřkl. Vstanu aby to vypadalo jako záměr a přejdu k Archerovi, který se rozohnil až tak, že zaskřípal stolec vyslýchaného. Položím mu ruku na jeho, která je opřená a vyšlu k němu uklidnující kouzlo, aby ovládl svého vlka, který mu velí zakousnout upíra, upír je sice oplzlý, ale je to šlechtic a velmi dobře se ovládá, takže sílu myslí a vůle by vyhrál, kdyby proti němu vyjel Archer zde v síni, pak by nebylo návratu a mířil by rovnou na šibenici nebo do vyhnanství, takže jsme mu svým malým kouzlem o kterém vím pouze já, on ucítil pouze hřejivost mého doteku, zachránila život.
"Tedy ..jsi si vědom toho, že tvé chování nebylo hodné gardisty hradu? Archere?"
podívám se na něj s úsměvem ale s přísností která musí znít z mého hlasu, neboť jsem hodná, ano, ale musím budit respekt, bez něj? Bez něj by byl Ingwirth jeden velký chaos. "Nebylo by poprvé, co jste se nechal unést svým vztekem je tomu tak? Archere?" Položím další otázku a výslech vypadá, že nesměřuje příliš dobře pro obžalovaného. podívám se mezi svědky na něžnou blondýnu a potutelného upíra. Sir Gotham je vážně nepříjemný, ale je to člen jednoho z nejstarších rodů zde, poslední z něj, již dvě stě let, nemá potomstvo a ani zájmy na vedení, žije pro sebe a své choutky, není vrah, to se u upírů cení, za to velmi miluje společnost mladých dam a ..chlapců. Zásadně své oběti nezabíjí ale spíše se snaží aby na něm byli závislí, jako jeho dům plný mladíků, kteří ne dobrá nechci vědět co tam dělají. "Slečno Emmeline, podle všeho tato potyčka vznikla kvůli vám, mohla byste prosím předstoupit a popsat vaši situaci? Sir Archer vás bezpochyby ochraňoval, což byla jeho povinnost. Také bych byla ráda, kdybyste ukázala na šlechtice, který vás obtěžoval, nebojte se Emmeline, jedná se o slyšení a tam je třeba faktů, nic z toho vás nezkompromituje." Ujistím mladou dámu a jdu si sednout zpět abych vyčkala  na odpovědi na mé otázky.

A najednou královna vstala, položila svoji ruku na tu jeho a... on se uklidnil. Jako kouzlem. Je to úžasné, jaký na něj má vliv, i když to bych nikdy neřekla. Já po Archerově trestu ale rozhodně netoužím, vždyť v podstatě on za nic nemůže, jen mě bránil.. sice možná trochu drsnějším způsobem, ale copak si někdo myslí, že by mohl tomu muži normálně slušně domluvit? Tak to asi těžko.
Jakmile se ale pozornost obrátí na mě, trochu se mi zvýší tep, avšak zachovám si jakýsi naprosto klidný pohled. Aspoň nějaká ta povrchní šlechtická výchova se hodí, právě teď, protože doopravdy nechci ukazovat, že mě všichni ti lidé děsí. Trochu mě děsí i samotná královna, jen Archer.. ten ne. I přes to co jsem viděla, mě neděsí. A nemám tušení proč.
Pomalu se zvednu, abych mohla předstoupit a začít tedy vypovídat s hrdě zvednutou bradou, narovnanými zády a lehce vypjatou hrudí. No prostě naprosto šlechtický a povýšený postoj. I když už se mezi šlechtu neřadím.
"Vlastně ani nevím, co bych k výpovědi sira Archera měla dodat, jelikož on již vše důležité sdělil. Mimochodem.. omlouvám se, úplně jsem pozapomněla. Tam ten vysmátý muž to byl," naprosto nestoudně ukáži na toho šlechtice, který je z téhle celé situace nanejvýš nadšený. I přes to co udělal. To doopravdy nechápu.
"Ale zpátky k mé výpovědi. Den před oslavou mne sir Archer pozval, abych s ním šla na tu slavnost, což jsem pochopitelně nemohla odmítnout. A v den oslavy jsem tam došla společně s mojí... nevlastní matkou, zdali to tak mohu nazývat, Mary a šla vyhledat sira Archera. Bavili jsme se, ukázal mi posvátný strom a následně jsme tančili, avšak poté mne sir Archer odvedl kousek bokem od toho obrovského davu a nechal mne tam s tím, že se hned za chvíli vrátí s nějakým jídlem a pitím. Následně ke mě ale přistoupil tam ten muž, oslovil mne jako holubičku a dělal mi... neslušné návrhy, pokud jsem to pochopila správně. Mluvil něco o tom jestli nechci společnost a jestli ho nechci... potěšit?" na chvíli se zarazím, zdali si jeho slova vybavuji správně, ale vypadá to tak. Celou dobu koukám tak nějak před sebe, snažím se tvářit naprosto klidně, avšak když si to vybavím, je mi lehce mdlo.
"No ale dál.. Oznámila jsem mu, že už společnost mám a aby mne nechal být, že nemám tušení o jakém potěšení to mluví. Následně označil moji společnost tudíž sira Archera za hlupáka a stále se držel.. až moc blízko, dotýkal se mne a očividně s tím nechtěl přestat, i když jsem mu dokola opakovala, že mu doopravdy společnost dělat nechci a že ho doopravdy nechci nijak potěšit. Následně nás spatřil sir Archer, přičemž se rozhodl zakročit. No a pak se začali prát a po nějaké době tamten muž vytáhl dýku a bodl sira Archera do břicha.. nebo boku? A tak nějak to celé bylo," lehce pohodím rameny, přičemž teprve následně sklouznu pohledem na Archera a poté nahoru k její Výsosti královně.

Pokynul jsem královně hlavou, když mi poděkovala za upřímnost. Nebylo za co mi děkovat, byla má královna a říkat pravdu bylo pro mě, jako pro vojáka samozřejmostí. Vadí mi, že Emme lžu ohledně toho, čím jsem a o své minulosti, ale chtěl jsem jí to přeci říci... jen jsem potřeboval čas. Před královnou to bylo něco jiného, lhát by znamenalo ztrátu důvěry a trest, navíc o mě věděla téměř vše... nevím úplně, jak, ale ví to. Jakmile mi ukázala, abych si šel sednou, sestoupil jsem ze stupínku a usedl mezi dva vojáky, pověřené dozorem nade mnou.
Místo mě se na stupínek postavila Emmeline a já v ní poprvé spatřil šlechtičnu. Tím, jaké měla držení těla, jak vzpupně vystrčila bradičku, a jak klidný výraz má. Její pach však říkal něco jiného, cítil jsem její skrytý strach, tolik jsem si přál ji od tohoto ochránit. Překvapilo mě, jak beze studu ukázala na muže, jež pro ni mohl být hrozbou,... možná byla křehká a nevinná, ale odvahu nepostrádala. Musel jsem se lehce usmát, byla úžasná... Pohlédl jsem na upíra, abych viděl jeho reakci a byl překvapen, vyveden z míry, což jsem úplně tak nečekal. Královnina reakce byla zvláštní, nebyl jsem si úplně jistý, jak svá slova myslela, nedokázal jsem ji odhadnout.
Když Emme začala líčením celé situace, při čemž nezapomněla snad na nic, pozorně jsem ji poslouchal, pozorujíc výraz královny a upíra. Jakmile dopoví poslední větu, pohlédla ke mě a já jí rychle věnoval lehký úsměv, ještě nežli pohled zvrátila ke královně. Ta jí poděkovala za výpověď a předvolala další svědkyni, jež měla podle jejích slov stát při incidentu poblíž. Ta mluvila dosti zmateně, nehledě na to, že upířímu šlechtici se přestávalo líbit, co říká. Jakoby snad ztrácel tu jistotu, kterou zpočátku tolik oplýval. Ovšem svědkyně, lady Dorothea, nakonec potvrdila mou a Emmelininu verzi a troufám si i říci, že pravdivou. V ten okamžik se všichni začali překřikovat, můj jemný sluch při tom trpěl. Její Veličenstvo královna ovšem rázně umlčela celou místnost svým hlasem i zvednutou paží. Respekt z ní jen čišel.
Svědkyně si šla sednout a před královnu předstoupil, na její vyzvání, upír. Můj pohled opět mírně zdivočel, jakmile začal o Emme hovořit stejně oplzle, jako v ten den. Sice se opravil, ale i tak mě to naštvalo. Ovšem vynaložil jsem veškeré úsilí, abych se uklidnil a to se povedlo. Můj pohled zchladnul, vlka jsem zavřel do pomyslné klece, jež ho pevně držela. Nestál mi za zničený život, ne teď, když jsem měl... bylo těžké si to přiznat, ale když jsem měl opět pro koho žít. A jak bych ji mohl chránit, když bych skončil za mřížemi nebo na šibenici? Raději dál naslouchám jeho slovům a hluboko, hluboko uvnitř jsem dusil svůj vztek,... takové lži!
Když mě veřejně nazval vlkodlakem a zahřměl, že bych měl vyset, cukl jsem sebou. Bylo jisté, že to Emme slyšela! Ale neměla to slyšet, ne takhle! Probodl jsem upíra prázdným pohledem, emoce uzavřené spolu s vlkem v té kleci, doléhaly ke mě jen velmi vzdáleně. Hlupák! Nechtěl jsem vědět, co to s ní udělá... co bude teď... Proč teď? A proč tady? Těžko jsem hledal odvahu se na ni podívat, lehce jsem sklopil studem hlavu. Nakonec jsem ji však přeci jen našel a omluvně jsem se na ní podíval. Tolik mě to mrzelo, že se to musela dozvědět takhle. Jenže to byl náš problém, můj problém, nikoli veřejný... nikdo nemohl tušit, že to Emme neví. Mohl jsem si za to sám. Královnin hlas mě donutí opět pohlédnout před sebe, odtrhnout zrak od Emme a pohlédnout na ni. Balancoval jsem nad propastí, vlastně, jako celý svůj život.
Pohlédl jsem královně do očí a povstal, abych mohl promluvit. "Že je to lež, Vaše Veličenstvo." Ohradil jsem se aniž bych muži věnoval nějaký další pohled. "Tento muž slečnu Emmeline nežádal o tanec, ani se jí nedotýkal pro to, že by zakopla. Nemyslím si totiž, že by člověk obyčejně někoho hladil po tváři, aby jej zachytil, pokud by zakopl a padal." Dodal jsem a teprve poté pohlédl na upíra. Poté si sednu zpět na lavici, abych dal prostor ostatním.

Musím se usmívat, upíří šlechtic velmi naběhl a já mám konečně důkazy, které jej usvědčí. Nasloiuchám jednotlivým výpovědím, mezi které se přidávají další a další obvinění, avšak ty musím brát s rezervou nebo´t jsme dnes sice chtěla vyvolat dominový efekt, avšak často přeroste v ovčí efekt a tím i prázdná a planá slova. Která se musí oddělit, aby vyšla pravda najevo. Odkašlu si a zvednu ruku na znamení toho, že jsem došla k rozsudku. posadím se a nakloním hlavu na stranu. Ani nevím proč jsme dnes tak zlomyslná že nechávám Archera čekat možná si si myslet že z toho vyjde zle. "Pro obžalovaného to nevypadá dobře...Nové skutečnosti ukázali nová obvinění." tentokrát s epodívám a upíra, může se zdát, že tím myslím obvinění od něj, ale opak je pravdou. Poukáži na stráže. "Odvedte milého Sira do vazby, tam bude do té doby než shromáždíme informace, které vyloučí či potvrdí další obvinění svědky vznesená. " Otočím se na Archera a pozvednu ruku. "Předstup Archere de Cross, pro svou chrabrost buď odměněn měšcem zlaťáků, čest dam a dívek musí být chráněna silnějšími. Za svou zbrklost a ne zrovna nejlepší zhodnocení situace a její řešení budeš potrestán dvěma týdny mimo službu, kde budeš doléčovat své zranění, a zpytovat kde jsi mohl udělat chybu. Pak se vrátíš do služby městské gardy. Budeš-li ale na své zpupnosti pracovati, věřím, že tě nemine ani hradní služba. Emmeline...za vaše příkoří budiž vám vyplaceno z pokladny našeho šlechtice zlato vaší váhy. Ode mne dostanete glejt, abyste kdykoloiv beze strachu mohla přijít a požádati o pomoc. Ostatní se mohou rozejít, Slečnu Emmeline ještě poprosím.." Pak si ale všimnu toho jak je bledá a omdlí. "Ach...všichni pryč, ať má místo na dýchání..." překonám pár krůčky, držíc si sukni, místo mezi trůnem a lavicemi, abych podepřela dívčin krček a nakapal trchu bylinné směsi mezi její rty. "Probuďte se ...copak je vám slečno?" Zeptám se jí starostlivě. Asi vím co ještě bude třeba. Je neznalá všeho zde a ač je statečná je křehká a potřebuje se chránit.

Všechna slova královny, jakékoliv pohledy či odvedení toho... upíra, proboha, on je to vážně upír?!... jdou naprosto mimo mě. Jak se říká, jedním uchem dovnitř a druhým, no, pochopitelně ven. Nevnímám nic, jen hučení v mých uších, zrychlený tep a pomalu se zamlžující zrak slzami. Nevím, jak to dopadne s Archerem, protože to neslyším, přijdu si jako v nějaké zvukotěsné bublině. Avšak po chvíli do mě kdosi drcá, abych vstala, aniž bych měla tušení, co se po mě chce. A po chvíli... padám k zemi a praštím se do hlavy, ne že bych to v té situaci dokázala vnímat. Částečně slyším hluk kolem mě, ale je to naprosto nepodstatné, jsem v blaženém bezvědomí, díky kterému nemusím nad ničím přemýšlet, můžu prostě vypnout, nejraději bych takto zůstala po celou dobu, avšak to mi není dovoleno.
Následně totiž ucítím něco v ústech, takže automaticky polknu a to mě poprvé vytrhne z toho podivného bezesného spánku. Pomalu otevřu oči.

Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, chvíli naprosto nechápavá, protože... co se stalo? Je to ale jen zlomek sekundy, než si vzpomenu, co zde na tomto místě dělám a také proč se odehrává tato aférka v podobě mých mdlob. Archer. Stačí jeden pohled na něj, abych sebou polekaně škubla a srdce mi začalo divoce tlouct, jen si nejsem jistá, zdali kvůli strachu, který jsem až téměř panicky cítila, anebo... kvůli něčemu jinému. Polknu a raději natočím zrak na královnu, přičemž se pomalu posadím. "Moc mne to mrzí. Jen se mi na moment zatočila hlava, je zde zřejmě vydýchaný vzduch, navíc jsem toho moc neprospala. Ale jsem v pořádku, děkuji Vám," dodám po chvíli roztřeseným hlasem, přičemž si zastrčím vlasy za uši. "Mohu už, prosím, odejít? Mary bude potřebovat pomoct a ráda bych... už toto všechno, co se za posledních pár dní stalo, hodila za hlavu," poprosím opatrně, snažíc se postavit, avšak i nadále se trochu motám a podlamují se mi kolena. Není to moc příjemný pocit, ale tohle zjištění.. jak jsem mohla být tak slepá? Všechny ty sny, zvláštní lidé..

Tolik se mi ulevilo, když se Emme zachvěla víčka, po tom co spolkla královnin bylinný odvar. Pak otevřela své nádherné oči dokořán a zmateně se rozhlédla okolo sebe. Byl to však pouhý okamžik, jelikož v další chvíli utkvěla pohledem na mé tváři. Bolelo to,... to jak sebou, při pohledu na mě, vystrašeně škubla. Bolelo to více, nežli ta rána v mém břiše. Její srdce se rozbušilo příliš rychle, úplně jiným způsobem, nežli dosud a pak... pak ten pach strachu, obrovského strachu. Mírně jsem se stáhl dál od ní, nechtěl jsem jí zbytečně děsit. Na druhou stranu to nebylo nic, oproti úlevě, že se jí nic nestalo. Byla svým způsobem v pořádku, a to bylo nejdůležitější.
Nakonec se raději odvrátila a pohlédla na královnu, zvedajíc se do sedu. Popravdě, já a věřím, že ani královna jsme její výmluvě, proč omdlela, neuvěřili. Vyděsila ji realita, existence bestií, jako jsem já. Když se s otázkou, zdali již může odejít, začala zvedat na nohy, udělal jsem krok blíže, abych ji mohl zachytit, kdyby znovu padala. Byl to však váhavý, téměř nejistý pohyb, kdy jsem netušil, jak zareaguje. Nelíbilo se mi, že se jí podlamují kolena, měl bych ji odnést, ale... nevěřil jsem tomu, že by mě nechala na sebe vůbec sáhnout.. po tomhle. Byl jsem takový hlupák!
Královna s jejím odchodem souhlasila, ale pod podmínkou... pod podmínkou, jež byla pro mě rozkazem a zároveň pro obě strany nelehkým úkolem. Och ano, opravdu jsme si měli o čem povídat... asi tak, že mě už nikdy v životě nebude chtít ani vidět. Příjemné popovídání, když jsem jí dosud nic neřekl... ale známe se tak krátce!
Poté královna pohlédla na mě. Jemně jsem sklopil pohled a pokusil se o lehký úsměv, byla to opravdu dobrá královna, obdivoval jsem ji. její slova byla velice milá a já pokorně sklonil i hlavu. "To je příliš chvály, Vaše Veličenstvo..." Pousmál jsem se na ni, nezvyklí na taková slova. "Rozkaz, má paní, doprovodím slečnu Emmeline domů a dohlédnu, aby byla v pořádku." Řeknu tiše, ale odhodlaně. "Zajisté." Dodám ještě k tomu, že mě bude za dva týdny očekávat ve službě a pak už královna jen oficiálně ukončí sezení, načež s gardisty opustí soudní síň. Osaměli jsme.
Pozitivní bylo, že upíra nemine trest a nebude Emme již moci ohrožovat. Ovšem, zbytek byl horší.
Pohlédl jsem k dívce, jež mi nebyla lhostejná... Mé tyrkysové oči po ní klouzaly, odrážejíc se v nich bolest a.. a strach. Strach, jež v nich téměř nikdy nebyl. Strach z toho, že o ni přijde. "Omlouvám se,.." Zašeptal jsem konečně, po chvíli ticha. "Emmeline, já..." Nedopověděl jsem, vlastně jsem ani netušil co jí chci říct, co bych jí měl říct... Tak jsem raději mlčel.