|
|
Post by William Archer de Cross on May 22, 2017 18:04:47 GMT
Protočila oči v sloup, když namítla, že se nemám za co omlouvat, ale... Já se měl svým způsobem za co omlouvat, nebo ne? Už jsme sám nevěděl, tyhle situace jsem neuměl řešit. Pohled jsem zapřel do země, užíralo mě to. "Lhal jsem ti,.. nebo alespoň neřekl vše..." Zamručel jsem naopak já, nežli stihla znovu promluvit, pak jsem k ní zvedl své oči.
Byla... byla zmatená, ztracená v nové realitě. Rozhodila rukama, hlavou nevěřícně kroutila a já tam stál, jako naprostý hňup. Poslouchal jsem její slova, slova jež byla silnější, nežli jsem čekal. Netušil jsem, zda to myslí vážně, nebo se mě tím snaží jen slušně zbavit. Bála se mě a já jí byl ochotný dát tolik času, kolik jen bude potřebovat, na druhou stranu... Jak může přijmout něco, o čem nic neví? I já sám to přijímal těžko a to jsem tím sám byl.
Ten jediný, maličký krůček, jež učinila blíže ke mě, mě donutil vdechnout její vůni a na okamžik zavřít oči, nežli jsem je znovu otevřel. V tu chvíli mírně zaklonila hlavičku a naše pohledy se setkaly, jen na okamžik, pak svou hlavu opět sklopila. Trhavě jsem se nadechl, ruce zatínajíc v pěst... jen pro to, abych na tváři dokázal vyčarovat úsměv. "Mám rozkaz tě doprovodit." Namítl jsem nekompromisně, neoblomně... nehodlal jsem královnu neuposlechnout. Byl jsem jí ochotný poskytnout čas, ale až potom, co ji doprovodím.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on May 22, 2017 18:26:38 GMT
"A myslíš, že já ti všechno říkám? Protože ne, neříkám, ještě ne, nechci, aby mě odvedli, na to se mi mezi normálními lidmi až moc líbí," tiše si povzdechnu. Je tak tvrdohlavý. Je to jako bych se měla dohadovat sama se sebou, ale naštěstí už na toto zatím nemám co říct, protože mu to začnu vysvětlovat.
Ano, jsem zmatená a vyděšená. Vždy jsem si myslela, že mne tím matka s otcem straší, že nemyslí vážně tyto pohádky o tvorem noci, kteří mi můžou ublížit, zabít mne, ale očividně si legraci nedělali. Přijmu to, nakonec to přijmu, anebo budu dělat, že to prostě neexistuje. Jenže nic o tom nevím. Upíři mě děsí popravdě více, než samotný Archer, který mi málem tu noc ukousl ruku. Přeci jen... není moc příjemné, když vás pokouše upír, ale vy si to ani nepamatuje a jen se vám o tom zdá. Ale očividně se to doopravdy stalo. Archer se naopak chová... normálně. Nevrčí, ani nic podobného, stará se o mne, ale je to těžké. Vždyť je to vlk, proboha!
"Bez urážky Archere, mám tě ráda... nebo jsem pří nejmenším měla, teď mě tak nějak zaměstnává ten fakt, že jsi vlk, ale... chci být sama a královna je mi právě teď tak nějak ukradená, chci být sama a ty víš, že já odsud neodejdu, pokud první neodejdeš ty," bude mě muset odnést, jinak se odsud ani nehnu, dokud neodejde, chci být prostě sama, v klidu si to promyslet. Vzdorovitě zvednu bradu, přičemž se pomalu opět zadívám do těch jeho krásných očí, snažíc se vydržet ten pohled. To zvládnu, hroutit se nebudu, můžu se hroutit až doma.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on May 23, 2017 17:07:31 GMT
Svým způsobem jsem věděl, že mi neříká vše... jen.. jen jsem ji nenutil, aby mi to řekla. Prostě jsem asi doufal, že jednoho dne o tom bude chtít mluvit sama, pokud bychom se vídali, ovšem. Jen jsem zavrtěl hlavou v odpověď. Více jsem jí na to neřekl, nenacházel jsem správná slova... Neuměl jsem v tomhle chodit, byl jsem v takových okamžicích, jako slon v porcelánu. Proto jsem raději mlčel.
Byl jsem odhodlaný královnin příkaz splnit, proto jsem se také ohradil, že mám rozkaz ji doprovodit. Podle všeho jí to nezajímalo, nehodlala brát ohledy na královnina slova. Pro Boha, byla tak tvrdohlavá! Dokázala mě vytočit raz dva! Zvedla svou malou bradičku a z toho gesta čišel vzdor, stejně, jako z pohledu jejích pomněnkových očí, který mi začala vytrvale oplácet. "A ty víš, že já se odsud nehnu bez tebe." Odvětil jsem stejně vzpurně a tvrdohlavě, jako ona. Přistoupil jsem k ní. "Takže půjdeme?" Povytáhl jsem tázavě obočí, aniž bych přerušil náš oční kontakt... jakýsi neverbální souboj.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on May 23, 2017 17:20:52 GMT
Nevím, co mě vytáčí víc, to že nemluví, anebo to že mluví? Když nemluví, přijdu si jako malé vzteklé dítě, které nedostalo přesně tu hračku z trhu, kterou si přálo. A když mluví, tak si přijdu tak nějak podobně, protože on je prostě tak... vždyť je o tolik starší a to co říká, dává logiku, aspoň myslím. Mě to tedy přijde logické, ale zároveň se chová jako já, jako malé vzpurné děcko a... ugh.. sama se do toho zamotávám, proto raději ztichnu, avšak dlouho mi to nevydrží, jelikož se začnu ohrazovat, že s ním prostě nepůjdu. Chci si to promyslet, nechat si to projít hlavou, strávit to všechno, jenže on mi to nedovoluje, když je tady. Na jednu stranu mě děsí představa, že by mi mohl ublížit, protože ten svět, který jsem objevila, je prostě děsivý. Ale na druhou stranu se k němu chci schovat, obejmout ho a ztratit se v jeho svalnatých pažích, jelikož vím, že by mě nedal. A moc mi v tom rozhodování nepomáhá, vlastně vůbec.
Vytočit ho? To asi není nejlepší nápad, ne když vím, že by mě mohl zlomit vejpůl ještě snadněji, než kdyby byl obyčejný člověk, jenže já prostě chci být sama, ale to ho očividně nezajímá! Bože, je tak tvrdohlavý! Není s ním žádná domluva, prostě vidí jenom královnu a její svatá slova.
"Ano, jsem si toho vědoma," přitakám a polknu, jakmile se dostane ještě blíž ke mě. Srdce mi začne tlouct ještě rychleji, ale pro tentokrát v tom není strach. Božínku, zatracené hormony! Jen sevřu ty svoje pěstičky a snažím se odolat pokušení odstoupit. Tentokrát ne, možná je to muž, ale já si od něj nenechám říkat, co mám dělat! Proto nepřestávám hledět do těch jeho tyrkysových kukadel se stejně zvednutou bradou a naprosto hrdým pohledem. "Nikam nejdu," zopakuji tvrdohlavě tichým hlasem.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on May 23, 2017 17:59:06 GMT
Slyšel jsem, jak se jí zrychlil tep, když jsem se přiblížil, ale pach strachu jsem necítil. Jemně jsem naklonil hlavu ke straně, skoro, jako by se mi líbilo ji dostávat do takové situace. Jako by se mi líbilo, jak na mě reaguje. Takže si toho vědomá byla, skvělé! V tom případě jí muselo být jasné, že nejsem zvyklý prohrávat a ustupovat.
Pohled jsem jí ještě chvíli oplácel, dokud znovu tvrdohlavě nezopakovala, že nikam nejde. Já si stál za svým, ona si stála za svým... Paráda! Na jednu stranu se mi líbilo, jak vzdorovitá je. Líbilo se mi, jak hrdě zdviženou bradičku má, jak rozkošně špulí rty, nenechávajíc za sebe rozhodovat druhé. Na tu druhou mě to vážně rozčilovalo! "Jak si přeješ..." Vztekle jsem si vzdychl a pokrčil rameny. Pak se stačilo přikrčit, jelikož jsem stál dostatečně blízko, paží ji obejmout okolo pasu a hodit si ji na rameno. "Nehodlám tu trávit celý den." Zamručím a s ní na rameni zamířil k východu.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on May 23, 2017 18:12:40 GMT
A líbí se mu to? Protože mě ne. Nelíbí se mi, že jsem tak nerozhodná, co se týče jeho. Že hlava by chtěla utéct, už s nikdy nepromluvit, ale tělo? To se jen hloupě červená, chvěje se, když ho vidí. Je to tak neskutečně otravné a šílené, protože toto jsem doopravdy nikdy necítila. Zatracený Archer, nemohl přijít až za pár let? Nebo třeba nikdy? I když... to by mi asi chyběl. Ale jak by mi mohl chybět, když bych ho vlastně ani neznala?
Tak to nejsme bohužel ani jeden. Já nerada prohrávám, nechci si od nikoho nechat nic diktovat a bohužel je on stejný. Jestli mi spolu vydržíme, pokud strávím tu nadpřirozenou věc, tak dostanu svatozář, protože vydržet s ním je... nadlidský výkon. A já nejsem upír ani vlkodlak ani nic podobného, tudíž to budu mít hodně, hodně těžké. Ale pokud budeme chtít, nakonec si na sebe snad v tomto ohledu zvykneme. Jsem ale ráda, že to není ten typ muže, který nemá rád vzdorovité ženy. Protože od někoho jiného by mi s klidem mohla přiletět facka a nikdo by to neřešil.
Když však opět promluví, trochu se zazubím, spokojeně povolujíc pěstičky. Chyba, snad jsem si nemyslela, že by mě mohl nechat jít?
"Archer!" zavřeštím naštvaně, jakmile ztratím půdu pod nohama a jsem hozena přes jeho rameno, přičemž mám pozadí u jeho obličeje a visím hlavou dolů, což není moc příjemné. "Sundej mě dolů! Okamžitě mě sundej!" vřísknu nespokojeně, přičemž ho několikrát praštím pěstičkou do zad, i když silně pochybuji, že to má nějaký efekt. A pochopitelně sebou nepřestávám mrskat, aspoň tak co zmůžu.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on May 23, 2017 19:53:08 GMT
Nebyla těžká, na rameni jsem ji téměř necítil. Teď ji držel za nohy, těsně pod zadečkem... a opravdu pevně. Její zavřeštění mě přivedlo jen k pobavenému úsměvu, uvědomoval jsem si, že nejsem zrovna jemný, ale ona mi nedávala na výběr. Neměl jsem na výběr. Rozkaz byl rozkaz.
A pak, když se začala mrskat, vřeštět a bušit mi pěstičkami do zad jsem stisk ještě zesílil, pokračujíc v chůzi. "Sundám, když mě necháš tě doprovodit." Zamručel jsem znovu, neoblomně. Nehodlal jsem se s ní dál dohadovat, kdyby spolupracovala, budeme mít oba to, co chceme. Ona rychleji vytouženou samotu a klid a já splním rozkaz. Jak prosté! Takhle to jen protahujeme.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Jun 4, 2017 15:07:32 GMT
Možná nejsem těžká, ale rozhodně sebou pořádně škubu, abych mu to co nejvíce znepříjemnila. Copak si myslí, že mě může jen tak popadnout, přehodit přes rameno a táhnout mě proti své vůli? I když jsem před chvíli omdlela? A kam si myslí, že sahá? Přijdu si strašně divně... Na jednu stranu je tato situace vtipná, na druhou mě ten chlap pro změnu příšerně vytáčí.. ale zároveň se ho pořád svým způsobem bojím. Jako by se měl najednou proměnit ve vlka a sežrat mě. Navíc.. ty jeho doteky nejsou moc milé, drží mě pevně, abych mu neutekla. Možná to i trochu bolí, ale to je teď můj nejmenší problém.
"Ne! Nejsem nějaká chudačka, která se vzdá jenom proto, že jí to přikazuje nějaký pohledný muž! Jsem šlechtična, chápeš?!" zavřeštím opět, přičemž stále mlátím těmi malými pěstičkami do jeho zad. Snažím se při tom ještě narovnat, ale moc mi to nejde, pořád mě to táhne dolů. Bože, jak mě ten Archer štve, to ani není možné. Ani si neuvědomuji, co mu to vlastně prozrazuji. Stejně by mi nevěřil.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jun 5, 2017 7:22:15 GMT
Už mě nepřekvapovalo, že si nedá říci, neustále sebou šila a bušila do mě, jako do hluchého. Musím připustit, že to byla celkem tvrdá zkouška pro nervy. Kdyby tohle někdo viděl... no minimálně by mělo město o čem mluvit, že? Problém byl v tom, že jsem měl rozkaz od královny, odmítal jsem ho neuposlechnout. V jiné situaci bych si ji v životě přes rameno nehodil, leda z legrace, abych ji poškádlil, ale pokud nést, tak jemně a ohleduplně v náruči... Z té by se mi ovšem nyní bezpochyby vyvlékla.
Její slova mě, ale zarazila v chůzi, těsně přede dveřmi vedoucími ven ze síně. Na čele se mi udělala vráska, když jsem se zachmuřil, přemítajíc nad tím, co právě vypustila ze svých úst. Vřeštěla opravdu, jako malá, ale to nebyl ten důvod, proč jsem se zastavil, nýbrž obsah jejích slov. "Co jsi to řekla? Co, že jsi?" Bez varování jsem jí postavil zpět na zem a pohlédl jí do očí, ve svých známky zvířecí divokosti. Stál jsem těsně u ní a hledal něco, vlastně ani nevím co... Ta slova mě nenaštvala proto, že bych jí zazlíval, že mi třeba něco tajila, ale právě kvůli tomu, jak vyzněla její slova... povýšeně, šlechticky... Jako by to, že je šlechtičnou, měnilo celou situaci. Nemohl jsem nějak uvěřit, kde se to v ní vzalo, že je takového jednání schopná.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Jun 5, 2017 11:07:47 GMT
Nějak neberu v potaz, že mě nese nějaký vlkodlak, který by mě mohl zlomit vejpůl, kdyby mohl, prostě do něj dál buším a vřískám to první, co mi přijde na jazyk. A možná to je ta chybička. I když to si hned nemyslím, když se se mnou zastaví, spokojeně se zaculím, že třeba dostane rozum a položí mě na zem, což se stane, ale první je to doprovázeno nějakými slovy, kvůli kterým si uvědomím, co jsem to vůbec pověděla za hloupost.
Vypísknu, když mě najednou prudce postaví na zem a vyděšeně na něj vytřeštím oči. Hloupá, hloupá, tak moc hloupá. Je pochopitelné, že by to mohlo něco změnit, občas zapomínám, že jsem se svého titulu a rodiny vzdala a chovám se... no prostě jako povýšená holka z dobré rodiny, která má cokoliv, na co si ukáže.
Když v jeho očích uvidím toho vlka uvnitř něj, okamžitě sklopím pohled dole, snažíc se zastavit rychle bušící srdce. Dlouhé vlásky mi zakryjí obličej, ruce sepnu a tiše si povzdechnu. Chovám se jako husa, to není možné.
Nakonec se odvážím hlavu zase zvednout, přičemž se tvářím lítostivě. "Pro-Promiň, to byla jen legrace, nezlob se na mne, prosím," pípnu s povzdechem a zastrčím si vlasy za uši, abych na něj viděla pořádně. Dlouho to ale nevydržím a radši se zadívám před sebe, což znamená do jeho hrudi. Musím si dávat pozor na jazyk.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jun 5, 2017 18:04:50 GMT
Úlekem vypískla, když jsem ji prudce postavil na pevnou zem a upřela na mě své vytřeštěné oči. Tolik... tolik jsem chtěl, abychom nic z toho nemuseli řešit, aby jsme měli oba obyčejné životy... Upíral jsem na ni své oči i po té, co můj upřený pohled nevydržela a zahleděla se do země. Vlasy jí tak zakryly z části obličej, jak nádherná byla.
Když pohled opět zvedla a ve tváři měla lítost, naklopil jsem hlavu ke straně, jako bych jí chtěl dát najevo, že jsem zvědavý na její odpověď. A ano, byl jsem zvědavý, velice. Obočí mi při její odpovědi povyskočilo výše, opravdu si myslela, že jsem tak hloupý? Ještě před chvílí mi řekla, že ani ona mi neříká vše, po té, jako by se snad prořekla a musím říci, že její chování odpovídalo tomu, co řekla. Chovala se jako šlechtična, pravá dáma a teď mi bude tvrdit, že to byla jen legrace.... To je, to je, jako bych jí já tvrdil, že to co řekla královna, byl jen hloupý vtip a já jsem obyčejný člověk... I když, mohl jsem se mýlit, třeba jsem jen paranoidní... "Nezlobím se." Zamručel jsem a přešlápl, toužíc jí ukrást další polibek, ale ne... nemůžu! "Doprovodím tě, pak už mě neuvidíš, pokud sama nebudeš chtít." Dodal jsem, naposledy se zahleděl do jejích očí, načež jsem je sklopil a poodstoupil od ní, abych jí uvolnil cestu ze síně.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Jun 5, 2017 18:33:05 GMT
A kdo by nechtěl mít obyčejný život? Co já bych za něj dala. Já ho tedy aspoň trochu obyčejný mám, když opomeneme strach z manželství a mé rodiny a to že mám slabost pro vlkodlaka, že mne pokousal upír a moje.. nevlastní maminka je třeba možná i čarodějnice! Bože, jak já bych chtěla normální život nevinné dívky, která nic neví. Bohužel mi nic takového není dopřáno.
Nemyslím si, že je hloupý, jen.. mohl by to vzít jako odpověď. Jen ať si hezky myslí, že je paranoidní, nechci, aby to řešil, chci ho nechat v nevědomosti. Jen by mi to zbytečně komplikovalo život. Navíc.. nemám sílu mu to vysvětlit, tu komplikovanou situaci, chci si to všechno jenom promyslet.
Když mi oznámí, že se nezlobí, trochu se uvolním a jemně se pousměji. Jsem ráda, že se nezlobí, občas mi to prostě uklouzne, nedá se to jen tak zapomenout. Prožila jsem tam většinu svého života. Hýčkaná, možná i trochu milovaná, i když o tom silně pochybuji.
"Do-Dobře. Ale ještě jednou si mě hodíš přes rameno a ublížím ti, ano?" sladce se na něj zaculím, přičemž se lehce zachichotám a opět k němu přistoupím, propalujíc ho pohledem. Chvíli mi trvá, než se odhodlám k nějakému činu, ale nakonec pomalu natáhnu ruku k té jeho, propletu své prsty s jeho, až mi z tohoto činu zčervenají líčka.
Poté na něj chvíli hledím, očekávajíc jeho reakci. A následně se pomalu opět rozejdu.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jun 6, 2017 17:59:45 GMT
Fascinoval mě její jemný úsměv, fascinovala mě celá... Jenže, o tom bych tady mohl polemizovat ještě další.. no hodně dlouho. Ovšem musím podotknout, že jsem se nenechal zmást, stále mi v hlavě vysela otázka, co přede mnou skrývá... protože někde uvnitř jsem věděl, že to není jen paranoia.
Prostor, který jsem jí po svých slovech přenechal se stal jakousi vítanou hranicí, jež zajistila, že jsem neměl tak silné nutkání ochutnat její sladké rty. Promluvila, což mě přimělo zvednout oči k její tváři. Pobavenost jsem bohužel nedokázal skrýt, možná jsem ani nechtěl. V očích mi zajiskřilo a já se zasmál na hlas. "Ublížíš?" Optal jsem se nevinně, při pohledu na její sladký úsměv. "Jak to myslíš?" Dodal jsem s uličnickým výrazem. Vážně mě zajímalo, jak by to chtěla udělat.
Přistoupila ke mě, vstoupila do mé těsné blízkosti a překonala tak tu bezpečnou vzdálenost. Nadechl jsem se, opatrně, téměř přerývavě pod tíhou jejího pohledu, jež mě propaloval. Srdce mi udělalo několik splašených kotrmelců a pak se téměř zastavilo. Přišlo mi to, jako věčnost, kdy mezi námi nechala tu zoufalou nejistotu... tu chvíli, kdy jsem netušil co udělá. Přišlo mi, jako by mi srdce opět ožilo až ve chvíli, kdy se dotkla mé ruky, chytila mě za ni a propletla si se mnou prsty. Pohledem jsem sklouzl k našim rukám, jež byly nyní spojené, načež jsem jí překvapeně pohlédl do očí. Na tváři mi ovšem hrál můj typický, pokřivený a spokojený úsměv. Měla ruměnec na tvářích a hleděla na mě. Chvíli jsem jí pohled oplácel, ale dlouho jsem to nevydržel. Bloumal jsem trochu nad tím, co ta náhlá změna, ale nechtěl jsem něco tak příjemného kazit svými otázkami. Úsměv se mi roztáhl ještě víc, musel jsem vypadat, jako sluníčko na hnoji a jemně jsem se zasmál, při čemž jsem zakroutil hlavou a sklonil. Zíral jsem na špičky svých bot, jako nějaký malý hoch a musel se smát sám sobě, že se cítím v takové situaci nesvůj. Popravdě, bylo to sakra dlouho, co jsem se vodil s dívkou za ruce, ještě před svatou válkou, byl jsem tehdy hoch. Přišel jsem si zvláštně, neměl jsem rád, když se na mě někdo díval a po cestě bude spousta zvědavých očí.
Nakonec jsem se, ale přeci jen odhodlal a pomalu se rozešel po Emmelininym boku. Vyšli jsme ze síně a městem zamířili k jejímu domu.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Jun 6, 2017 18:24:20 GMT
Klidně ať nad tím přemýšlí. Hlavní ale je, aby už nevyzvídal a třeba... to po nějaké době nechá plavat. Nebo na to aspoň zapomene. Jak dobrou mají vůbec vlkodlaci paměť? Co všechno si pamatuje? Co třeba zrození Ježíše? Jak asi může být starý? Dobře, s tímto přemýšlením bych měla skončit, nesvědčí mi to.
"Ano, ublížím. Postarám se, aby na svět nepřišli žádní další malí Archerové vlkodlakové," oznámím mu s naprosto nevinným výrazem, jako bych mu vůbec právě teď nevyhrožovala kastrací. I když je pravda, že kdyby mě hezky chytil, byla bych tak naměkko, že by mne ani nic podobného nenapadlo. Šve mne, že mám pro něj takovou slabost. Bohužel to ale neovlivním. Ano, sice je vlkodlak. A ano, kvůli němu jsme skončili tady v této síni. A ano, mohl by mi ublížit, hodně, ale nemůžu ani ignorovat to, jak moc se mi líbí, jak mne přitahuje. Ugh.. to mě tak štve, on mě tak štve!
Celou cestu jsem ani jedenkrát nepromluvila. Jen jsem se vyděšeně rozhlížela kolem, držela se u něj blízko a mačkala mu ruku. To se kolem mě jako právě teď potuluje hromada upírů a vlkodlaků?! A co když.. co když je Mary čarodějnice?! To i takoví lidé existují?! Celou cestu mi rychle buší srdce, jako by mi snad mělo za chvíli vyskočit z hrudi. Vidím, jak se na nás dívají, ruměnec nemizí a jsou mi ty jejich pohledy doopravdy nepříjemné. Bohužel s tím nic neudělám, ať se dívají. Co je tak zvláštního na tom držet nějakého vojáka za ruku?
Nakonec jsme se ale zastavili před mým obydlím. Teprve zde pustím jeho ruku, přičemž si prohrábnu dlouhé vlasy. "Já... děkuji za doprovod. Nechám... Nechám si to projít hlavou, potřebuji si hlavně odpočinout, pořád je mi trochu mdlo. A taky budu potřebovat hodně věcí vysvětlit.. a.. tak, no. Já si tě najdu, až budu.. připravená," dodám s povzdechem, přičemž mu věnuji jen mírný úsměv. "Na viděnou, sire Archere," špitnu a zapadnu dovnitř.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Jun 7, 2017 17:53:06 GMT
Upřímně jsem se rozesmál, prohlížejíc si její tvář. "To by jsi musela být dostatečně rychlá." Byl jsem s ní rád, jakoby mi někdo nahoře nabízel nový život. Novou šanci. A toho jsem se celý život bál... nechtěl jsem znovu zažít, to co mě před lety poznamenalo. Přesto jsem si nemohl pomoci, nemohl jsem se jí vzdát, i když jsem věděl, že by to pro ni a vlastně i pro mě, bylo lepší. Sobec a hlupák.
Celou cestu mi pohled neustále bloudil k našim spojeným dlaním a nejen mě, mé obavy se bohužel vyplnily. Spousta zvědavých pohledů měšťanů a jiných lidí nás provázely celou tu dobu. Stačilo jim pohlédnout do tváře, do očí, pokývnout jim s úsměvem na pozdrav a ustrašeně pohlédli stranou, až na pár odvážnějších. I mě tvář zdobila jemná červeň. Bylo to nepříjemné, ale teplo, jež vycházelo z Emminy dlaně všechno ostatní vynahrazovaly.
Cesta však netrvala věčně a my brzy stanuli před Emmelininým domem. Pohlédl jsem k němu a s povzdechem pak na droboučkou dívku vedle sebe, nechtělo se mi odejít. Pustila mou ruku a já cítil, jak mě opouští to hřejivé teplo. Naslouchajíc jejím slovům jsem ji pozoroval tyrkysovýma očima. "Není zač..." Odvětil jsem tiše a ukročil zpět, načež jsem pokýval hlavou. "Dobře,... na viděnou, slečno Emmeline." Oplatil jsem jí pousmání, na okamžik ještě zůstanu stát, ale byl to jen zlomek vteřiny, načež jsem udělal druhý krok vzad, otočil se a pomalým krokem zamířil zpět na hrad. Do kasáren, kde jsem se hodlal vyspat a co nejdříve zajít za svým koněm. Beztak jsem neměl příštích čtrnáct dní co dělat.
|
|
