Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Dec 20, 2016 10:13:24 GMT
Do ulic vběhlo několik vojáků vypadajících, že nesou minimálně královské poklady. Nebylo tomu tak, spíše naopak, hledají jej. Někdo zcizil královnin amulet po matce. malou kamej s rodovým znakem vyrytým ve slonovině. Rozrážejí davy, prohledávají chudinu a někteří velmi nevybíravě...Pár mužů se s nimni dá do potyčky s křikem, že to by královna nedovolila. oni se naopak odvolávají na rozkazy. Jak to je, ví jen sama královna, která není přítomna. Náměstí ožilo halasem, málokdo ví co se stalo. Šuškají se různé zvěsti. (Máte na odpis 24 hodin, za den musí napsat odpověď všichni zůčastnění, první kolo pište jak chcete pak dodržte pořadí, prosímvás, pokud nestíháte napsat, nechte tu poznámku jinak ostatní spokluhráči nevědí zda mohou napsat díky, nebojte se zapojit fantazii a tvořit příběh se mnou).
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 2, 2017 23:58:07 GMT
Už od rána provozoval pochůzky, především sháněl materiál na opravu lodě poničené bouřkou, aby mohli příští měsíc bezpečně opustit přístav. Obchodním aktivitám se dařilo, poptávka v oblasti nenápadně rostla, takže prozatím se jejich setrvání i povážlivě vyplácelo. Svae pendloval mezi jednotlivými obchodníky, skoro dnem i nocí, tudíž své kumpány povážlivě zanedbával v prostých hospodských radostech, jenž začínal postrádat. Neustále zařizoval nové dodávky, obnovoval staré smlouvy nebo působil jako tlumočník mezi oběma stranami, když se pokoušeli vzájemně domluvit. I když znalost zdejšího jazyka u něj stále pokulhávala, nabízel dosud to nejlepší, co dokázalo onu pomyslnou bariéru prolomit. Neustálý zájem mu nevadil, avšak již si připadal vyčerpaný, když nedostával možnost poupustit svoji spontální povaze uzdu. Pohodil kadeřemi černých vlasů, právě vycházejíc z doků, kde kontroloval stav zásob, jelikož ho tímhle nevděčným úkolem pověřili. Přemáhal krátkodobě touhu, alespoň na chvíli se pozastavit s ostatními na příjemnou rozmluvu o nepodstatných věcech, bohužel odolal. Udržoval svižné tempo, opakujíc si zjištěné informace, jelikož nedisponoval znalostí psaní, tudíž vše musil pozdržet v paměti. Zahnul několika postraními uličkami o kterých věděl, že ho dovedou rychleji na náměstí. Než však dosáhl svého cíle, zpozoroval taškařici do níž se zapojit musel, neboť v ní figurovali jeho krajané a zrovna i přátelé. Jörgen, Sven a Malfred stáli proti skupince nepříliš dobře naladěných strážných, kterým nedocházelo, že seveřani jim nedokáží porozumět jediného slova a k tomu začínají být bezvýchodnou situací rozlíceni. On už z dálky rozpoznával nevrlé příkazy mužů sloužících království, točících se kolem nutnosti prohledat každého občana, či návštěvníka, zdejšího města. Dostal se mezi obě strany střetu přesně včas, než muži stihli odhodit dřevěná prkna z ramen a pustit se do univerzálního konverzačního jazyka každého správně rozlíceného berserkra. Jörgenova naskakující žilka mohla symbolizovat brzké násilí zaštítěné obrovou zuřivostí, jenž se projevovala silnými ránami do oblasti břišní, obličeje případně i zad. Svae natáhl obě ruce, odstrčil od sebe vzájemně svářené protistrany. "Lugna ner, jag kommer att prata med honom." (Uklidni se, promluvím s ním.) Spustil okamžitě ke svému příteli, zatímco k nim strážní rozčarovaně vzhlíželi, jakoby snad předpokládali tajné pikle. "Behöver inte tala, skall jag slå huvudet riktigt snabbt." (Nemusíš mluvit, rozbiju mu hlavu hodně rychle.) Dotyční přihlížející, neschopni rozumět konverzaci, se nebezpečně přiblížili, Svae pohotově zareagoval. S úsměvem naprostého idiota se otočil k nim, nedbaje předchozích slov svého druha, rozhodl se podat celou věc více diplomaticky, bez tolika vyražených zubů, pokud možno. "ˇŘíká, že se omlouvá" pronesl s mírným úšklebkem nad tím, jak překroutil původní sdělení. Pokusil se zatvářit mile, uklidnit nastalou situaci, aby se nemuseli vracet k předchozímu sporu a zbytečně hrotit maličkost. "Ale oni vám nerozumí, musíte mě říct co chcete a já jim to povím." Působil zvláštně povzneseně nad celou nepříjemnou událostí s očima rozverně těkajícíma po okolí.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 4, 2017 17:43:45 GMT
Toulal se venku a už z dálky slyšel směsici hlasů, jeho upíři sluch rozeznal řeč jeho rodné země a málem radostí zavyl, i když co jemu je do toho, je to dávno a ted už umí tolik jazyků, že může být doma kdekoliv, ale jednou seveřan, stále seveřan, typická zbraň, typické oblečení, i znak na krku, toho všeho se nikdy tak docela nevzdal, i bohy uznává ty staré, i když v 9. a 10. století hodně lidí přešlo na křesťanství. Jak je to zvláštní tento jazyk po letech slyšet, i když ještě neviděl z kterých úst plyne a tak se šel podívat blíž a když na něj začal sahat jeden strážný, tak mu tu ruku chytil, div mu nerozdrtil kosti a podíval se mu do očí. "Ještě jednou na mne sáhneš synu a o tu ruku přijdeš." Říká se že upíři zhypnotizování si udělá z lidí otroka, ale toto jsem nikdy nepoužíval, tedy alespoň né záměrně.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Jan 8, 2017 11:37:57 GMT
Strážní se vrhli na skupinku nepříliš vzhledně vypadajících divochů, dle nich samozřejmě. Špinaví severští námořníci byli jako prvníterčem předsudků, které si lidé , ač v tak osvíceném království, vytvořili. A navíc mají úkol nejvyšší důležitosti, tudíž jejich rozumný úsudek je zmítán mezi povinností, touhou splnit úkol a trochu opomínají že tu především jsou pro lid jako takový. "Mluvte! Kdo jste a co tu pohledáváte?! Máte glejty?!" rozkřikne se jeden z vojáků na Svaeho, který se snaží situaci urovnat, jeho žíla by se dala srovnat směle s Jorgenovou. Je ve službě krátce a vzal si toto poslání jako primární úkol, což mu zatemňuje mysl a zkresluje úsudek velmi jednostranně. "Hledáme zde něco velmi důležitého a vaši krajané odmítají prohlídku! Je to z rozkazu královny!" řekne významně a čeká co na to ten drzý seveřan. Ach chudák maldý Rickon, je velmi horlivý. K Rickonově nelibosti přijde ještě další sveeřan, který ve světle loučí vypadá vysoký snad dva metry, zamíří k němu aby ho prohledal ale málem polkne jazyk, když mu sevře ruku a vyhrozí, myším hláskem vypískne. "Z rozkazu královny musím prohledat všechny!" Což by byla i pravda, neicméně zapomínat na protokol a etiketu se nevyplácí, neboť od hradu už sem míří těžkooděné nohy vedoucího stráží, který se doslechl o zmatku, který jeho chlapci vyvolali.
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 8, 2017 13:05:33 GMT
Očekával trošku vřelejší přístup, když se odmítal distancovat od toho šílenství vedeného za pomyslným účelem rozčeření vod. Sám pouze povzdechl nad přístupem ze strany stráží, jenž se dal charakterizovat jako příliš arogantní a skoro nesnášenlivý. Ono pomyslné vyštěknutí příkazů ponechalo jen hlavu chladnou, kdežto u ostatních krajanů to mělo přesně opačný účinek. Jörgen zrudl při zaslechnutí nadřazeného tónu a okamžitě, vztekle, odhodil z ramen nesené dřevěné desky, nehodlal do toho zatahovat zbraně, jen pěsti. Manfred a Sven sjeli každý k jílci vlastního meče umístěného v pochvě po boku. Schylovalo se k střetu, jemuž zřejmě ani Svae nedokázal předejít. Schválně zastoupil naštvanému seveřanovi cestu, jenže ten ho vcelku jednoduše odstrčil. Bohužel zrovna on nebyl z těch nejsilnějších ani největších, aby dokázal zamezit přístup k bitce takovému hovadu, jenž se vztekle rozcházelo dopředu a svým škodolibým úsměvem dávalo najevo, jak vroucně si tuhle chvíli vychutná. Pokusil se ho uklidnit, když k němu promluvil, jeho tón zůstával poklidný, nijak nenalomený vztekem a přesto burácel horlivou prosbou, aby upustil ze svých záměrů. "Gör inte detta! Det kommer inte att hjälpa oss! Bara ignorera honom. Jörgen, lyssnar du på mig?" (Nedělej to. To nám nepomůže, Ignoruje ho. Jörgene, posloucháš mě?) Bezradně se otočil ke strážným, situace se příliš zvrhávala. Zakroutil hlavou, svěsil ramena, pak nasadil bezstarostný úsměv, jelikož se nehodlal touhle situací zničit. Kdyby si ti holomci dokázali dávat pozor na pusu a nejednali tak zbrkle s někým, kdo se zrodil na nehostinném severu, zvyklý se prát pro menší urážky, učinili by dobře. Hodlali se bránit, avšak nepovažoval jejich šance bez posil za valné. "Tak nějak..." zadrhl se ve sdělení, které k nim měl, potřeboval si ta slova promyslet, ale moc času už do střetu nezbývalo. ".. urazili jste ho, ehm vvlastně všecky." Dalo se říct cosi přesnějšího k vystihnutí? Těžko. "Když to... skloníte... schováte zpátky.. ty zbraně." Bylo toho moc co promýšlet, pořád ten jazyk neovládal, připadal si bezradný, ale iniciativa musela přijít od nich. Jeho druzi mu už nenaslouchali, snad tihle poberou víc rozumu než když se poprvé střetli. Jelikož hrozba se rychle blížila. "Nic se nestane. Není u nás zvyke... jam.. jkasi... jaksi.. útočit na neozbrojeného."Jenže ty dubové palice to zřejmě odmítali pochopit. Chtěl zařvat, ať to do prdele skloní, jenže to by nic nezlepšilo. Ovšem vzájemný střet by znamenal více nepříjemností. Uvažoval, potřebovali tu zůstat, odplout se všemi chlapy zpátky, dořešit obchody. Poslední o co stáli bylo nechat se zavřít a pošramotiti kladnou pověst. Ke všemu, oni hledali něco z rozkazu královny, oficiální příkaz, vzpouzení se proti tomu, určitě to neskončí případně dobře. Proces, trest, vězení, začínalo se toho nabalovat čím dál víc. Když Jörgen skončil na zemi, nebylo to díky překvapeným ozbrojencům ani jeho nešikovnosti. Svae ho stáhl k zemi, když se rozběhl a prudce do něj vrazil, s mnohem větší silou než obvykle. Pustili se do sebe jak dvě vzteklé kočky, přičemž ta menší se snažila udržet nahoře a neschytat příliš mnoho ran, kdežto té druhé už bylo jedno, komu ublíží. "Du kommer att tacka mig senare." (Poděkuješ mi později.) Procedil skrz zuby, když se dvojčlenný chumel zmítal v horlivosti boje.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 8, 2017 13:41:36 GMT
Právě že to království je tak moc osvícené, až si někteří jedinci myslí, že jsou lepší jak ti ostatní a musí jim to dokazovat. "A co přesně důležitého hledáte? Kdyby to bylo tak důležité, nemyslíte si, že bychom nešli po této cestě a nevybrali by jsme si nějakou méně.... nápadnou?" Když ten malý zbrojnoš, kterému jsem mu svíral ruce zapištěl, tak jsem se jen škodolibě usmál. "Om jag hade sökt en vacker kvinna, skulle det vara annorlunda. (Kdyby mě prohledávala krásná žena, bylo by to jiné.) Nemáte někde nějakou ženu, která by mě prohledala? Ne? Tak takhle na mě nikdo sahat nesmí." Zažertuji, ale pak mě ztvrdne výraz. Ti dva se začnou prát a já z dálky slyším, jak se sem blíží stráže a tak se dostanu rychle mezi ně a ty dva od sebe nadlidskou silou odtáhnu. "Vakter kommer idiot.(Přicházejí stráže, tupci.)" Zavrčím na ty dva, protože vím že by je všechny nepřeprali. Vůbec se divím co se do nich vůbec starám, můžu projít kdykoliv budu chtít, můžu použít nadlidskou sílu, či je zhypnotizovat a ne tady od sebe odtahovat dvě severské děcka co ani moc neumí jejich jazyk. Jedno to děcko je dokonce vlkodlak, aspoň myslím, nic proti vlkům nemám, jeden mě vychovával a jeden je mi bratrem, ale jejich kousnutí celkem bolí. "Copak pánové hledáte nějaké zloděje?"
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Jan 8, 2017 13:54:00 GMT
Mladému Rickonovi až příliš pozdě došlo co dělá za chybu, ve chvíli kdy si to uvědomil se k němu blížili seveřeni, jeden s pěstmi připravenými udeřit a dva s rukama na jílci meče...ten čtvrtý, který mluví gaelsky srazil toho prvního a Rickon nadskočil. Nejen díky podivnému vlastnímu střetu seveřanů ale i díky otázce, kterou mu dal poslední z mužů, který mu drtil ruku. "Ne nepřeceňoval bych potencionální chytrost lupičů Sire! Neuvažují logicky, prostě kradou, navíc je to rozkaz!" trval mladý Rickon na svém, netušil, že přichází něco děsivějšího než samotní seveřani, byl to vedoucí vojáků Clegane. Ucítil to až příliš pozdě, až když hřmotná, těžkooděná ruka přistála na jeho rameni. "Tady tihle se odmítají nechat prohledat! Pane!" Clegan se rozhlédne a obhlíží situaci. "Omlouvám se za mé horlivé vojáky pánové! Královna je rozrušena ztrátou něčeho cenného...jistě budete tak laskaví a necháte nás konat svou práci, rychlá prohlídka a Sire.." Mrkne na posledního upířího seveřana. "A já vám poradím apne, kde najdete skbělou dámskou společnost...co myslíte?" Podívá se s úsměvem na vyděšeného Rickona. "Střídám vás, máte službu ve strážnici...pak si promluvíme, jste zatím propuštěni." Ukáže jim aby odešli na strážnici a tam jim vysvětlí že horká hlava je dobrá ale někdy nezaškodí trocha taktu, na pěsti konečně může dojít jindy. Vezme papír, kde je nakreslený amulet. "Ttoto hledáme...nezahlédli jste podobný artefakt u někoho? nesnažil se jej někdo prodat?" Zeptá se seveřanů a nabdne Jorgenovi ruku aby mu pomohl vstát s křivým ale přívětivým výrazem. Přeci jen je jeho tvář zkřivená díky zranění od ohně. Je přívětivý, ale jeho hřmotnost a mohutnost nenechává na pochybách snad nikoho v tom, že by ale neměl problém někomu dát pěkně za vyučenou.
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 8, 2017 14:39:36 GMT
Jörgen využil nabídku na pomoc při vstávání a Svae se jen bolestně překulil, než si dokázal urovnat, která místa jeho těla zůstala bez známek pošramocení. Schytal jich pár do hlavy, žeber, měl roztržené obočí a sotva srostlá jizva od vlčího kousnutí se otevřela. Když pustil slinu, převaloval předtím v ústech krev, naštěstí zuby zůstaly všechny. Někdo je odtrhl, nebylo to samovolné přerušení ze strany protivníka, kdosi se vmísil do jejich střetu a úspěšně ho anuloval. Zamžoural očima na někoho, kdo mluvil stejně, ale podvědomě ucukl pohledem, cosi se vzpouzelo a přinášelo sebou novou přirozenost, když si ho prohlížel více než obezřetně. Normálně jednal spontánně, poděkoval by, zasmál se, ne udržoval oční kontakt, jehož cílem bylo přečtení dalších kroků cizince. Podařilo se mu dostat na všechny čtyři a pak už ho Sven vytáhl na nohy, viděl omluvu v jeho tváři, jen se pousmál, nikdy nikomu nezazlíval jeho přirozenost. "Jag är ledsen Jörgen." (Je mi líto Jörgene.) Pokývne směrem dřívějšího soupeře v nerovném souboji a ten mu oplatí pořádnou ránou do zad za doprovodu zběsilého smíchu, jde vidět, že si potyčku užil, i když se odchýlil od původního plánu ublížit strážným. Boj jako boj. "Du kämpade bättre än förra gången Sköll." (Bojoval si lépe než dříve Skölle.) Pronesl s jistou pochvalou, neboť nepředpokládal, že to nedochůdče z vlastních řad, vydrží tak dlouho, upřímně tipoval pouze pár ran. "Svae" dostalo se mu rázné odpovědi, oslovení Sköll nebo plné jméno Svärtsköll z duše nesnášel. Přešel k příchozímu, jeho výraz mluvil za vše, nepitvořil se obdobně jako ti mladí hoši plní elánu z přiřčených povinností. Vyhlížel důstojně, snad i díky viditelným zraněním. "Omlouvám se, u nás to chodí jinak." pronesl, přičemž mu přátelsky podal ruku, aby ho ujistil o tom, že střet nebyl žádným záměrem. Svae se opět zlehka usmíval, konečně došel někdo, kdo dokázal pochopit odlišnosti mezi kulturami a jazyky. Vyslechl co říkal a otočil se ke kumpánům, nyní mimoděk i jednal za ně. Har du sett detta? optal se, přičemž si vypůjčil obraz onoho hledaného artefaktu. Dostalo se mu tří nesouhlasných pokývnutí hlavou, univerzální a srozumitelná odpověď. Vrátil pergamen jeho vlastníkovi. "Myslím, že by bylo slušné... abych vám pomohl ho najít, když se tu chlapi zapletli. Ke všemu, mám pocit, že jsem tu věc někde viděl... těžko už ale říct kde." Převaloval neobratně vzpomínky, ale cosi vyhlíželo familiérně, nějaké tušení v něm kypělo, avšak prošel tolik obchodů, zapadlých uliček a stánků trhovců, že si okamžitě nedokázal rozpomenout ani netušil, zdali to dokáže. Ovšem, dlužil to tomu muži, jenž ty hlupáky odvolal, cenil si toho. Rukou pokynul zbytku, že se i s prkny můžou bezpečně vrátit na loď, nemuseli tu zbytečně okounět, když zbývalo tolik nedokončených prací nutných k odplutí. Naprosto zapomněl na předtím přidělený úkol, kdy se měl dostavit na místo. Teď zůstávala jeho jedinou povinností, v rámci udržení dobrý vzájemných vztahů, aby se pokusil onen předmět najít, když již nakousl jeho možnou polohu. Zbylého seveřana prozatímně příliš neřešil. Nejenže ono odtržení se dalo též brát jako urážka a nepovolené vměšování, tudíž újma na cti. Víc ho znervózňoval nepříjemný pocit z něho plynoucí, tichá hrozba nepřátelství. Prozatím se rozhodl ošetřit vzniklou ránu, než se dostanou k dalšímu bodu hledání.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 8, 2017 15:01:49 GMT
Pozoroval jsem je pohledem velice, velice zvláštním pohledem, ani jeden mi moc nevěnoval pozornost. Nechtěl jsem je urazit, jen jsem nechtěl aby se mezi sebou prali jako nějaké děcka před strážnými, mohli by je za to zavřít, kdyby si to rozmysleli a místo sebe zaútočili na ty stráže lhali by kdyby řekli, že apson jeden z nich to neměl v úmyslu, když na ně ty ozbrojené písklata začali vyskakovat.
Ted to bylo ovšem jiné, ted tam byl mnohem rozumnější strážný se kterým byla řeč a který možná i doufal, že mu pomůžeme. "Taková cetka, taková cetka může zajímat jen ženské, myslím, že by jste mohli začít hledat u zlatníkům, kterým se jí bude snažit zloděj prodat, pokud to je ovšem obyčejný šperk, pokud ne, kdo ví kde ho naleznete, někde kde by našel svůj účel?" Povím strážníkovy a stále pozoruji ty seveřany, at si mě to štěně klidně vyzve na souboj, ale ted na to není čas. Nemám rád když se mi odporuje, ale přísahám, že jsem spíš potěšen, že potkávám někoho z mé země a ot jestli má pod tím vším kůži chlupatou či ně, mě nezajímá. Vlčice mě vychovala, vlky obdivuji a vlk, můj bratr ted loví v lese. Div jsem se na ty čtyři neusmál svým zubatým úsměvem, ale místo toho jsem je jen tiše nic říkají pozoroval. "Ledsen för skal det, då vi kunde gå för en öl. (Omlouvám se, za to odtrhnutí, pak bychom mohli zajít na pivo.)"
Pak se podívám na strážníka. "Chcete li klidně se svléknu, ale nikdo na mě sahat nebude!" Povím klidným hlasem. "Jinak krásnou ženu si mohu najít i sám a zadarmo, ale děkuji za nabídku."
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Jan 12, 2017 9:47:47 GMT
Clegan sleduje jak Rickon odchází jako schlíplé štěn+ a musí se usmát, ne zlomyslně, spíše jako pyšný otec co pokáral horlivého syna. Rickon je dobrý, možná více než to, ale musí se zkrotit, jako Loki, královnin hřebec od krále Aidana. Otočí se zpět na muže a usměje se na toho, kterému pomohl vstát, vypadá to, že si z bitek nic nedělají, seveřani, tvrdý a urputný národ, bijí se pro zábavu, nedivím se, však ta zima u nich, alespoň si pořádne rozproudí krev v žilách. Podá ruku prvním seveřanovi a usměje se. "Znám vaše zvyky pane...jen Rickon je mladý a já doufám, že jeho mladickou horlivost a touhu dobře sloužit naší královně, je ve výcviku." Což jeje neomlouvá ale Cleganova přirozená autorita a jasně viditelný charakter, většinou obměkčí každého. "Uvítal bych vaši pomoc pánové a to velmi rád, amulet je dědictvím po mate naší paní, je to veliká cennost...královna se snaží zachránit majitele, ten amulet je opatřen kouzlem, kdo jej zcizí, povolá na něj mor a choleru!" řekne hřmotným hlasem. Zasměje se ještě hřmotněji nad poznámkou druhého seveřana. "Tomu věřím příteli, že ženu nemáte problém si najít, to víte my staří bai, jsme rádi, že nám nějaká lehká ženština pomasíruje po šichtě ztuhlý krk! Nicméně zkontrolovat vás i tak musím, jak jen chcete pane, můžeme do kasáren a můžete se vysvléct sám přejete li si to." V tu chvíli přiběhne ke Cleganovi nějaký pěšák a začně mu šeptat do ucha. Clegan přimhouří oči a obočí s emu zkrabatí přemýšlením. Otočí se na dva seveřany a změří je pohledem. "Malá změna plánu...co byste řekli na menší projížďku lesem, řekněme...s jistým cílem...kterým je banda loupeživých krys?" Podívá se na ně s výzvou, tuší, že tihle dva budou mít dobrodružého ducha, konečně ten první se již nabídl a druhý? Jestli má všech pět pohromadě, ví, že se tím vyhne svlékání před veřejností v kasárnách.
|
|
|
Post by Escott Forrester on Jan 12, 2017 14:02:08 GMT
Téměř celý hrad byl už od rána na nohou. Už když jsem se probudil, všichni pobíhali kolem a zjevně něco bylo v nepořádku. Mé první myšlenky byly velmi černé, bál jsem se přitáhnutí nepřátelských vojsk nebo nějaké vraždy na hradě; nedej Bože, kdyby to byla královna a já jí jako jeden z jejích gardistů neochránil.
Maličko se mi ulevilo, když mi bylo řečeno, že jde jen o nějaký amulet, avšak poté si má roztěkaná a malátná hlava vzpomněla. To není jen tak ledajaký amulet, to je TEN amulet, jež je královně velmi drahý, jelikož jej zdědila po matce a také na něm je mocné očarování. Neotálel jsem tedy a spěšně vyrazil za naší samotnou vladařkou, abych věděl, jak mohu být nápomocen. Předně bylo mým přáním zůstat jí nablízku, protože pokud se někomu podařilo ukrást její velmi cenný majetek, klidně by jí mohl vzít i život.
Než mě mé kroky zavedly do komnat jejího veličenstva, zastavil mě jeden z gardistů. "Escotte, zjistili jsme, že amulet zřejmě ukradla nějaká banda lapků a spolu s ním utekli do lesů. Musíš jít najít Sira Clegana a říct mu to!" Neváhal jsem ani vteřinu, dokonce si ani neoblékl zbroj, pouze si rychle připnul na opasek svůj meč, poptal se několika strážných, kde by Clegan mohl být a okamžitě se tím směrem rozeběhl. Z hradu to do ulic nebylo příliš daleko, proto jsem uháněl jako vítr, a konečně spatřil skupinu vojáků, mezi nimiž byl i Clegan. Celý udýchaný a s několika krůpějemi potu na čele k němu přistoupím a pošeptám mu do ucha: "Pane, máme nějaké podezřelé z krádeže amuletu, zřejmě se skrývají někde v lesích; nemůžou být daleko."
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 13, 2017 20:17:44 GMT
Poklepe si hlavou nad svou naivností s jakou se prozatím neotočil, neboť si uvědomí, jak nezdvořile to vyznívalo. Přestože uvnitř může částečně pochybovat, z neznámých důvodů, způsoby ani přátelský duch se zabít nedají, zvláště když on zve ke korbeli dobrého piva, jímž by pohrdal jen naprostý hlupák. Otočí se proto k dotyčnému, jakmile si vyslechne od strážného několik slov ohledně dědictví a případné pomoci s nalezení, zkazky ohledně kletby ho mírně zneklidní. V paměti mu tento kousek řemeslné práce utkvěl, jelikož se tedy pohyboval po městě, tipoval, že ho zahlédl u některého z obchodníků či již na krku urozené dámy, snad vystavený, opravdu tápal a doufal, že tápe správně, aby opravdu nedošlo k neštěstí. Svae oproti druhému dotyčnému působil jako pískle, neměla tak rozložitá ramena a i výškou zaostával, přesto jednal velice sebejistě, když k němu natáhl ruku s pošetile nevinným úsměvem, který dokázal vykouzlit díky vlastní bezstarostnosti. Už z předchozí zkušenosti mohl onen muž vypozorovat, že jeho krajan je spíše lehkovážně a až opozdilé povahy, když tak okamžitě vyhledal střet, poté co neuspělo ono vyjednávání při rozčilení. Jistě krok sražení a bitky nepůsobil z nejšťastnějších, ale přesto však zafungoval a Jörgen se mohl v poklidu vrátit na loď. Považoval věc za zdárně vyřešenou. "Svae" pronesl rodným jazykem v němž se tak ostudně nezasekával, jak tomu bylo, když mluvil zdejší mluvou. Napřáhl k němu ruku, aby ji mohl stisknout na gesto pozdravu, jak se činilo pokud se setkali dva bratři z divočiny. Pozoroval jeho zjev, jenž odrážel divokost a nespoutanost domovské krajiny i jeho příklon k tradiční mytologii, jenž ho potěšil, neboť sám vyhledával útěchu spíše v ní, nežli potupném a lživém křesťanství k němuž cítil silnou zatrpklost po skonu matky. "Hell slyší nářek svých poutníků v krajině smrti." Čímž se i on přihlásil ke starším zvykům, jenž sice až tak zarputile neuznával, přesto jejich přítomnost v životě vítal. Hell pro něj znamenala průvodkyni, strážkyni a i konečnou průvodkyni, nedoufal ve smrt, kdy přijde do Valhally, neměl k tomu uzpůsobenou povahu, věděl to. Kdežto proti stojící si dozajista již prošel mnohými střety a tak určitě hledal svůj posmrtný domov jinde, ctilo jej to. "Omlouvám se, ale cosi mi škubalo na zátylku, že mi chceš v nestřeženou chvíli zlomit vaz. Dost pitomé podvědomé tušení, tak, klidně mi vraž, měl jsem se tomu postavit dřív." mluvil s lehkostí a lehce citelnou upřímností, jeho oči nekmitali, spíše přívětivě zdravili. "Rád si skočím na jedno nebo na dvě nebo klidně celý škopek, podle toho co vydržíš" zasmál se a zároveň ho i popíchl. Jemu myslí hýřili různé vzpomínky na dlouhé propité noci, kdy končil nejen pod stolem či jako vrhací koule do výčepu, ale i ztracen ve škarpách či zahrabán v sněžných kopcích. Všiml si muže co přiběhl a následně zazněla slova o pronásledování banditů, jenž ho nikterak nepotěšila. Svae bojoval minimálně, byli lepší s vlohami pro tuto činnost. Jediný bod, kdy dokázal obstojně šermovat, představovalo vzteklé běsnění při chycení záchvatu zuřivosti z utržených ran, jinak si počínal jako nejistý novic s železným krámem. Rozpačitě se pousmál. K tomuto bodu programu měl jisté výhrady. Nezdálo se, že půjde do případného střetu s nadšením. "Nemám příliš, vlohy ke... kvalitnímu boji. Spíš.. tanec... špatný." pohodil trochu bezelstně hlavou, jistě, tohle se neříká příjemně, ale lepší ze sebe udělat šaška hned, než v průběhu. "Takže, lepší.. nedělat ze sebe příliš hlupáka" Uměl mluvit, rozveselit společnost a rychle navázat kontakty, ve všem se nedá vynikat a bude záležet převážně na veliteli stráží, zdali se rozhodne jeho pomoc brát vážně a závazně anebo ho ponechá ve městě s tím, že se sám porozhlédne po trzích a uličkách, kterými stihl dnes projít.
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 14, 2017 22:35:51 GMT
Ano byl jsem vysoký skoro sedm stop a byl jsem i mohutný, můj divoký vzhled a trochu potrhané oblečení válečníka nevypadalo moc přívětivě a můj výraz kolikrát vypadal chladně, nebo vážně i ted, když jsem byl šťastný, že po tak dlouhé době vidím mé bratry. "Svae....."(rodným jazykem) Zopakuji po něm a pousměji se. "Mě říkej Brandon, i když moje pravé jméno je Ciaran." Ciaran je severské jméno, znamená to muž stínů, narodil jsem se ve stínu tmy a ted ve stínu musím žít, Brandon je jméno které jsem si vymyslel pro tuto oblast, má své kořeny na severu, ale je trochu poangličtěné. "Každému ale neříkám své rodné jméno bratře." usměji se a plácnu ho přes záda. Jinak mám i druhé jméno, které znamená vlk, ale to je zbytečné to říkat, vlk jsem proto, že mě jeden vychoval a jeden se stal mim bratrem, nechal jsem ho lovit, ale brzy se ke mě připojí. Stisknu ho pevně za ruku a přirazím si ho na rameno a pak se hlasitě zasměji. "Vítej bratře, at nás provází Ódinova moudrost a dohlížejí na nás jeho dva havrani." At jde k čertu křesťanství, naši bohové jsou ti pravý. Je zajímavé v téhle době někoho kdo ještě nekonvertoval. Křesťanství se začalo rozléhat kolem 10. století a dnes už konvertoval skoro každý. "kdybych ti chtěl zlomit vaz, ani si toho nevšimneš a byl by jsi mrtví." upíři rychlost by mi v tom pomohla, ale kdo ví jestli by ho to opravdu zabilo. nikdy jsem žádného vlka nezabil a nehodlám s tím začínat. "Chacha, aby jsi se nedivil, já jsem pil medovinu a pivo v dobách když jsi nebyl na světě." Jako seveřan nevím kolik mi je let ani kdy jsem se narodil, ale první roh piva jsem měl v šesti a v osmi prvního zabitého muže a ve dvanácti první ženu a o dva roky později první dítě, byl jsem tehdy už dospělí muž. Pak se věnuji zase strážnému na kterého se jen uchechtnu."Jestli přináší mor a choleru, tak jistě zloděj už zlodějem dlouho nebude." Povím pobaveně a pak se jemně a trochu zasněně usměji jak už dlouho ne. "Nejlepší masáž je od milující ženy, která se s vaší kůží laská jako kdyby to mělo být naposled." A že to naposled tehdy bylo. jinak ne že by jsem něco proti nevěstkám měl, ale nemám rád to co může mít každý. Když pak přiběhne ten muž a oznámí, ře možná našli přívěšek, tak neodolám a musím si rýpnout. "Podezřelé? Nejspíš? Bud to to vím, nebo to nevím mladíku." Řeknu muži co právě přiběhl, ale pak se otočím na staršího rytíře. "Dobrá pomohu, co může být jednoduší?" už jsme se na střet těšil, ale Svae nevypadal moc nadšeně. "Umíš střílet?"
|
|
|
Post by Escott Forrester on Jan 18, 2017 13:26:32 GMT
Clegan se na chvíli odmlčel, rychle v hlavě vymýšlel plán a následně pokýval hlavou. "Nuže dobrá, tady Escott sice tvrdí, že utekli do lesa, jenomže to nemůžeme vědět jistě. Proto já a tady Svae prohledáme město..." promluvil k seveřanovi a ještě kývnul hlavou k jeho druhům. "Je možnost, že by nám vaši chlapi pomohli? Pokud tedy nechcete jet stopovat lupiče do lesů..." Nehledě na odpověď, jakmile domluvil, položil Escottovi ruku na rameno. "Ty Escotte si vem tady toho druhého chlapíka, ty nejrychlejší koně a uhánějte do lesů. Jen co budu moct, pošlu vám nějaké posily, zatím si vy dva ale určitě poradíte. Amulet získejte za každou cenu." Přikývnu na souhlas. "Dobrá, pane, nezklamu vás." odvětím Cleganovi a svůj pohled přesunu na seveřana, jenž mě před chvílí nazval mladíkem. "Jsem Escott." představím se v rychlosti a potřesu si s mužem rukou. "Pojďme do stájí," řeknu, a ať už mě následuje nebo ne, rozeběhnu se tím směrem. Příliš si nevybírám, podkonímu nakážu aby mi osedlal statného bělouše a jen co se tak stane, vyhoupnu se do sedla. Následně ženu koně tryskem přes celé město, dokud neprojedeme branou a nedostaneme se na venkov, odkud už je cesta do lesa krátká a snadná. Přesto svého koně zastavím, což snad donutí zastavit i seveřana. "Možná není nejlepší nápad tam hned vjet a provést frontální útok..." přemýšlím nahlas a ustaraně nakrčím obočí. "Je dost možné, že mají hlídky, díky kterým o nás budou hned vědět. Nebo lučištníky, kteří tuhle výpravu skončí dřív než začala. Musíme to promyslet... co myslíte vy?"
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 20, 2017 22:38:18 GMT
Bezděčně se podívá Brandonovým směrem a mírně zahanbeně potřese hlavou, dále už záležitost příliš řešit nechce, neboť se v tomto ohledu cítí nesvůj. Je zvláštní přiznávat, jak málo toho umíte, i když se předpokládá naprostý opak, sever nemá vychovávat muže neznalé boje a Svae si to uvědomoval, avšak těžko s tím dokázal okamžitě něco svést. Jen stál, se sklopeným pohledem a beze slova pozoroval situaci ke které nemohl pronést mnoho slov. Cítil však úlevu, když se ho velitel rozhodl nutně nepovolávat do boje a místo toho celou situaci přejít taktně s tím, že společně prohledají město. To ovšem neodlehčilo pocitu neodbytné hanby, jenž ho škemrala na zátylku, když tu stál společně s dalšími muži. Sice se dnes dokázal ubránit Jörgenovu vzteku a zajistit, aby neskončil s několik zlomenými či jinak pochroumanými žebry, přesto mohl děkovat spíše štěstěně, která zařídila, aby se většina ran mihla cílem. Pokýval vděčně ke Cleganovi, přičemž se už opět mírně usmíval, většina věcí ho po krátkém čase přestávala trápit, neexistoval důvod, proč se rmoutit dlouho. Předtím však, než jeho krajan stihl zmizet, obrátil se k němu se vzpomínkou na jejich předchozí slova. "Dnes večer v krčmě. Přijď, jsi vítán." pronesl jeho směrem, nežli se společně se strážným, jenž je zpravil o výskytu banditů, rozešel pryč. Byl si jist, že jich jejich krajan dozajista najde, i kdyby putyka praskala ve švech, skupinka dvaceti mužů obdobného divokého vzhledu, neschopných promluvit až na jediného místní řečí, to dokáže jednoduše přitáhnout pozornost. Byl na dotyčného zvědav a sám se těšil, jak si konečně užije oddechu od všech záležitostí všedních dní a neustálého tlumočení, kterým se věnoval. Pohodil hlavou jejich směrem a než stihli naprosto zmizet, dokud existovala jistota, že ho uslyší, zvolal jejich směrem. "Mnoho štěstí!" Na závěr ještě pokynul rukou. Následně osaměli. Otočil se na muže, jenž se rozhodl s ním vytrvat. Svae působil vděčným dojmem, ale též ho motivovala snaha nalézt onen odcizený amulet. Postupně se mu odhalovali střípky z paměti, které se postupně skládali dohromady. Ruch z ulic postupně utichal a lidé, jenž je předtím sledovali, si opět začínali hledět svého. "Upřímně bych se prve nejdříve podíval po tržišti, obešel kupce, dokud stále vystavují. Někdo váš šperk mohl nevědomě odkoupit a nyní se na něm snaží profitovat." První myšlenky se upírali právě tímto směrem a jak se ujistil pohledem, ani jeho nový druh se vůči tomuto nápadu nijak výrazně nevyhraňoval, takže se mezitím rozešli. Kráčeli bok po boku, ovšem seveřanovi bylo proti srsti udržovat dlouho dobu mlčení a tak nakonec opět promluvil. Mlčel opravdu výjimečně, jako když se svedla řeč na boj. "Jak je možné, že šperk zmizí z královského sídla a objeví se u banditů, když nikdo na hrad nezaútočil? " dedukoval mírně logicky, snad úvaha sama pro sebe nebo nenápadné popíchnutí ke konverzaci. "Nemohla ho spíš odnést služebná či ho paní vytratit, prohledal někdo hrad?" Nebyl v tom zlý úmysl nebo snaha provokovat, přemýšlel nahlas a jeho tón zazníval stále přívětivě a upřímně. Očima neustále pozoroval okolí a každý moment ho fascinoval, měl lásku k životu, kterou mohl kde kdo závidět.
|
|