|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 24, 2017 9:44:33 GMT
Jo je to zvláštní když seveřan neumí moc s mečem, ale nedal jsem to na sobě znát jak moc mne to překvapilo. Otázka je...., když neumí bojovat co umí? Jo v téhle době je to možná barbarské brát ostří své bradatice jako svojí milenku a udržovat její ostrou čepel vždy ostrou, ale sekera není vše to ne no.... pak tu máme meč, luk, dýky, atd.. Je samozřejmé že ted na sobě nemám všechno své vybavení, ale ke každému chladnému kovu chovám určitou lásku, když už nemám svojí divokou ženu, tak aspoň k něčemu.
"Beru tě za slovo bratře." Povím s úsměvem a poplácám ho po zádech, jistě že je najdu smím sluchem se někdo jako oni neztratí a navíc moc hospod v okolí tu opravdu není.
Pak už odešel, jistě že jsem ho slyšel, jenom jsem zvedl ruku a mávl mu. Za posledních pár staletí už nejsme to co jsem býval, nikdy jsem nebyl zas tak hlučný, říkali mi tichý stín... kdysi dávno, ale byli i doby když jsem byl hodně hlučný a pral se pro každou hloupost.
Pak jsem se obrátil na mladíka kterého můžu a nemusím doprovázet a když se představí, tak se jen chladně pousměji skloním se k němu, protože hodně lidí je menších jak já a shlížet na někoho dolů je už automatické. "Já jsem temná noční můra každého mladíka v plechovém brnění, který mi bude rozkazovat." Chladně a tvrdě jsem ho upozornil, ale pak se pobaveně pousměji. "Uvidíme jestli ti své jméno zdělím." No nebudu lhát, děsit lidi je občas zábava, ale tak jako tak ho následuji, až na to, že písknu a můj kůn ze stáje přiběhne sám, když jsem ho ustajoval, tak jsem jasně štolbovy říkal, at ho nepřivazuje. "Tak půjdeme Krásko, projedeme se." Klisna na mě jen zařechtala a já na ní v rychlosti připevnil primitivní sedlo, jinak toho na sobě moc neměla.
Mohl bych za ním rychle běžet i bez koně, ale tohle je lepší. Moje klisna se navíc stejně ve stáji nudila jak jí znám jen pobaveně dráždila ustájené hřebce. "Ty jsi stejně moje malá mrška že Krásko?" Zasměji se šťastně a ještě než vyjedeme tak jí políbím na bílou lysinu na čele. Tohle jsou chvíle kdy ten kus ledu co se ze mě stal trochu roztaje.
Pak už jen následuji Escotta a venku v divočině zastavím společně s ním. Tiše sesednu a pozoruji okolí. "Otázka je, jestli vůbec poznáš jestli jsou to ti zloději mladíku." Povím zcela vážně, to že je někdo v lese neznamená že to je lupič. "Znám způsob jak to zjistit." Svůj měšec dám na viditelné místo, sundám si sekeru a nechám si jen pár skrytých dýk a jdu jakoby na procházku směrem k lupičům. Jestli mě budou chtít okrást jsou to lupiči, jestli ne, tak ne. A jestli po mě někdo střelí z luku, uhnu, nejsem už dávno člověk, zabít mě je těžké a navíc je šero a já se mohu pohybovat libovolně jak chci.
|
|
|
|
Post by Escott Forrester on Jan 30, 2017 17:07:42 GMT
"Obejít kupce nemusí být špatný nápad." pokýve Clegan uznale hlavou a v doprovodu seveřana si to namíří směrem k tržišti. Je tu stále docela rušno, a to kapitánovi stráží nedělá dobře. Být po jeho, nechal by sem nastoupit celou gardu, udělal šťáru a prošacoval všechny obchodníky, jenže kvůli jednomu amuletu to dělat nebude, navíc... diskrétnost je na místě. Po úmorné chvíli, kdy se Clegan snaží tvářit profesionálně, a že má vše pod kontrolou, odevzdaně svěsí ramena a povzdechne si. Otočí se na seveřana s prosbou: "Upřímně se ve sféře obchodníků nevyznám, co kdybyste se po amuletu poptal vy?"
Po další otázce zavrtí hlavou. "Není možné, aby amulet byl stále na hradě, prohledali jsme ho odshora dolu, všichni, od sloužících po dvorní dámy a gardisty byli prohledáni... bez úspěchu. Ačkoli možnost, že ho někdo vynesl ven... ta je dost pravděpodobná."
Jen co se mi ten vysoký seveřan tak pompézně a trapně nepředstaví, jen stěží zadržuji smích. Temná noční můra. To tu ještě nebylo. "Dobře, temná noční můro. O rozkazování nepadlo slovo, ale jestli mě budeš dlouho štvát, dám tě zatknout a zbičovat." odpovím mu s úsměvem od ucha k uchu, protože už jsem se tak trochu neudržel a musel se poznámce o můře zasmát.
Následně konečně dojedeme k lesu, a něco na jeho argumentech přeci jenom je. Nechám tedy seveřana provést jeho plán, jen ať se nechá zabít. Přesto mi to ale nedá, a ucítím potřebu ho následovat, ačkoli kradmě, aby mě nezahlédl nikdo z lupičů, a já mohl seveřana případně jistit ze zálohy.
Prozatím kráčí Ciaran bez povšimnutí, avšak velmi brzy svým nadpřirozeným sluchem zaslechne šepot nějakých osob, skrytých v porostu. Zbystří, jen co uslyší jak se k němu blíží asi půl tuctu párů nohou. Zničehonic už před ním stojí skupina mužů, dobře vyzbrojených lapků. Jejich vůdce, vysoký a mohutný muž s vyholenou hlavou a plnovousem vystoupí z řady ostatních lapků a udiveně se zadívá na Ciarana. "Ty nejsi Nostro..." řekne s nakrčeným obočím. "Ale očividně nejsi o nic míň bohatý, než on." poznamená a jeho lačný pohled sklouzne k měšci na opasku. "Už jsi nás ale viděl, budeme tě teda muset zabít tak jako tak... takže dáš nám ty peníze po dobrém, nebo po zlém?" zeptá se s ďábelským úšklebkem a vytasí meč, načež jej všichni ostatní lapkové napodobí.
|
|
|
|
Post by Svärtsköll (Svae) on Jan 30, 2017 18:25:24 GMT
Nikdo se nedokázal tak dlouho přiblbě šklebit jako seveřan, který byl schopen svou dobrosrdečnou povahou schopen udivovat většinu lidí. Pokýval ke svému společníkovi a vcelku bezděčně přijal úkol o kterém ho nenápadně zpravil. Stačila pouhá chvíle než se ztratil v davu obklopujícím tržiště, proplétající se mezi jednotlivými návštěvníky. Moc dobře věděla za kterými muži zaskočit a které kontaktovat, aby mu podali alespoň trochu relevantní informace, předtím si od velitele ovšem vypůjčil vyobrazení onoho amuletu. Předpokládal, že sám Clegan se bude držet dál, když ho takto poprosil, aby si promluvil a upřímně se neohlížel, aby se přesvědčil o pravdivosti svého tvrzení. Několikrát musel rychle odskočit stranou, jelikož tenhle čas se vyznačoval opravdu šílenou poptávkou po zboží a chutí lidí nakupovat o překot. Nakonec se konečně dostal k tomu, že zakotvil u jednoho ze dřevěných stánků a přes jednotlivé trámy se naklonil, aby provokativně dloubl do žeber mladou dívčinu starající se o prodej výrobků z kůže. Ta se mu naproti prudce ohnala. On ovšem se smíchem uhnul a sledoval jak se nešikovně udeřila o stranu.
"K čertu s tebou" zaklelo děvče, které si okamžitě přitáhlo blíže zraněný prst. Vzhlížela ke Svaemu s jiskřičkami v očích, nebylo to zrovna přátelské přivítání. "Nezlob se Ame, kde máš tátu?" okamžitě přešel k jádru věci, pak si ovšem uvědomil, že jeho přičiněním se zranění. Odhodlaně se naklonil blíž, aby prozkoumal vzniklé škody, ona ovšem pohotově uhnula, zkusila to podruhé. Sám musel překvapeně potřást hlavou, když zjistil, že svírá její zápěstí a ruka se zastavila pouhých několik centimetrů od jeho tváře. Zareagoval překvapivě rychle, instinktivně. "To bolí." vydala ze sebe plačtivě. Okamžitě pustil, neuvědomoval si jak moc velkou silou ji držel, vlastně, nikdy se mu nepovedlo mít tak rychlou reakci na příchozí věc, většinou těžil z toho, že ho věci uhodí a on až teprve pak jedná. "Promiň" odtáhla se s čitelným překvapením v očích. Jak její agrese chladla tak si urovnávala sukni a hlavně prameny neposlušných vlasů, jenž jí přepadaly přes obličej. "Dostal nějakou naléhavou práci, dneska jsem tu sama, máš snad nějakou neodbytnou nabídku?" tón hlasu zazníval podrážděně, přestože pomalu chladl, jak si bezprostředně hleděli do očí. "Ne, jen se snažím něco najít." Lidi chodili kolem, pozastavovali se, dívali, prozatím nepotřebovali víc než to, proto dvojice celkem poklidně rozmlouvala pod náporem jednotlivých emocí. "Rozum?" pronesla už spíš posměšně. Každý kdo ho pořádně znal věděl, že je spíš přerostlé dítě, než chlap. "Ne, to jsem vzdal." ušklíbl se. "Královnin amulet." Tentokrát koutky stouply jí, zasmála se, upřímně. "A myslíš si, že ho máme my, počkej, jen se sehnu a hned ti ho podám." zazníval v tom sarkasmus, rýpavost. Občas nechápal, proč se vůči němu ženy takto vymezují. "Ame... " rukou ji začal cuchat ve vlasech. Ano, měl tu něco hledat, jenže když tu její táta nebyl, dalo se těžko něco zjistil. Dívky vztekla zaprotestovala. Strhla se drobná potyčka doprovázená dětinským veselím ze strany seveřana a záchvatem vzteku z Ameliiny strany.
Pokračovali by takhle zřejmě dlouho, kdyby neucítil, jak ho něco nebo spíš někdo tahá za nohavici. Když shlédnul dolů, viděl tam stát malou dívenku, snad sedm let, která držela v rukou nákres amuletu, jenž mu při "souboji" musel vypadnout. Hleděla k němu spíše bázlivě, ale přesto ji cosi nutilo se ozvat. Nechal potyčku potyčkou a přiklekl si k ní. Působila opuštěně, špinavé šaty, neupravené, jeden by řekl, že jí toho moc dobrého nepotkalo. Hlavně ten pohled. Znal Miařin pohled, když se snažila zapomenou svou minulost, tenhle byl identický. "Máš tu někde poblíž mámu?" pronesl jemně. Pokývala nesouhlasně hlavou. "A chceš zavést domů?" než ale stačil doříct svou otázku, tak mu skočila do poloviny. "Vy hledáte tohle?" Nešlo se ještě víc neusmát, působila kouzelně, i když ušmudlaná. Natáhl ruku, aby si od ní vzal pergamen s kresbou, kterou mu předávala. "Hledám." potvrdil její domněnku. "Víš o něm něco?" Dostalo se mu uculení a tajemného pokývnutí, dívka se evidentně těšila ze svých znalostí. "Tak uděláme výměnný obchod." zakřenil se úplně stejně a než stihla něco namítnout, už mu seděla na ramenou a překvapeně se rozhlížela po přelidněném náměstí. "Ty mi řekneš co víš a za odměnu tě budu celý den nosit a splním jakékoliv přání, ano?" Schválně s ní pohodil, ale ona se nedala. Amelie jim nevěnovala pozornost, jelikož došli platící zákazníci, takže jedno přerostlé děcko s opravdovým dítětem si museli vystačit sami. "Ale ty jsi malý kůň." pronesla s nevinností typickou pro tento věku. "Tobě se taky pořád něco nelíbí, viď?" zasmál se a vykročil zpátky do chumlu nákupu chtivých lidí.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Jan 30, 2017 21:43:11 GMT
Když se začne smát, tak po něm střelím tvrdým pohledem, ne že by se mě jeho slova dotkla, ale nemám rád když se mi směje nějaký zelenáč co si o sobě hodně myslí. A ani nejsem tak unáhlený, spíš rád dokazuji lidem svojí autoritu a proto se nakonec usměji a nepatrným mžikem jsem za ním a tisknu mu chladnou čepel ke krku. "Tohle byl rozkaz i výhrůžka v jedné větě synu." Zašeptám mu chladně do ucha a tesáky se otřu o jeho krk. "Važ slova Escotte, nerad si nechávám vyhrožovat od hromady plechu." Zasunu dýku zase zpátky a strčím do něj aby jen spadl a ted se zasměji zase já. "Měl bych takovou menší otázku synu, dokázal by jsi mne zatknout sám?" I kdybych byl člověk, tak jsem se od malička učil ze zbraněmi, vyhrál několik bitev a byl vůdce kmene, i kdybych byl člověk tak mne nějaký zelenáč neporazí.
Ale jak říkám, nejsem naštvaný jen nejsem typ člověka který si nechá jen tak vyhrožovat, doufejme že mu ta to lekce stačila, protože bych mu nerad dával další, myslím si že ten chlapec má potenciál, ale jak se u mladých lidí očekává jsou nadutý a moc si o sobě myslí.
Jinak pokud si myslí, že ho neslyším, tak je blázen.
Půl tuctu? to není moc, nikdy pro mne nebyl přesila problém ani jako člověku, jako člověk jsem zvládl klidně tři muže najednou, samozřejmě že se i našel jeden jediný, který mi dělal problém, ale ve válce člověk prostě bojuje proti všemu. Ale na lapky jsou nějak dobře vybavení, to se mi moc nezdálo. Zvednu ruce nad hlavu a usměji se. "Ale pánové, jsem jen nájemný žoldák a chtěl bych se k vám přidat." povím s jemným úsměvem. Lovná zvěř si myslí že je lovec jak zábavné. "Oh ano vyděl jsme vás a musím se přiznat tak škaredé tváře jsem už dlouho neviděl, ale přesto si chci k vám přidat pánové." Stejně je všechny zabiju, je jen otázka času kdy.
|
|
