Ostara + čistka

Na oslavu jara jsem zavítal mezi prvními, nejen, že to byla moje povinnost, jelikož jsem byl královnou a velitelem královské gardy pověřen, abych se postaral o bezpečnost a pořádek celé oslavy. Samozřejmě měl jsem k tomu také po ruce svých deset mužů a ještě dalších deset, jež mi pro tuto událost svěřili pod velení. Tři ze svých, kterým jsem naprosto důvěřoval, jsem ovšem ponechal po boku Elizabet, královniny dvorní dámy a šlechtičny, jejíž strážcem jsem se stal. Měl jsem však i jiné povinnosti, jakožto královnin gardista a proto jsem dostal pod své velení za své zásluhy deset mužů, s jejichž pomocí jsem plnil své úkoly. Pospíšil jsem si také kvůli dívce, jež jsem poznal včera v noci. Tolik jsem se těšil až spatřím její krásné oči a úsměv, přímo jsem se nemohl dočkat.
Právě teď jsem stál na okraji louky, pozorujíc bavící se dav lidí. Oběť, jež jsem donesl bohům, ač jsem byl křesťanem, jsem již dávno položil pod posvátný dub. Byl to pěkný urostlý jelen, jehož jsem ulovil minulý týden pro tento den. Na tváři se mi kroutil veselý úsměv, oblečen ve slavnostní uniformě s vyšitým erbem království na levé straně hrudi v místě, kde bylo mé srdce. K tomu kožené kalhoty a boty. Na obou předloktí jsem měl kožené nátepníky a u levého boku mi vysela zahnutá šavle. Jinak žádné brnění, či drátěná košile. Tohle byla oslava nového života a ne vojenská přehlídka, proto jsem také nemusel po celou dobu stát na jednom místě a držet stráž. Měl jsem jen dohlížet na pořádek a bezpečí, mohl jsem se bavit a tančit, stejně jako ostatní moji muži. Ovšem alkoholu by jsem se vyhnout měl, alespoň tedy tak, aby si udržel čistou mysl a zdravý rozum. Vyhlížel jsem ji s jakousi netrpělivostí, jako malé dítě a pak jsem ji zahlédl. Jen na okamžik, po boku nějaké ženy, nežli se mi ztratí v davu. Přišla. To byl naprosto nepopsatelný pocit štěstí, jaký jsem už dlouhá léta nezažil, neměl jsem však čas zaobírat se svými pocity, musel jsem s ní mluvit, slyšet její smích a hlavně dát jasně najevo, že není k mání, ačkoli to bych nikdy nepřiznal. Opustil jsem okraj louky, odkud jsem měl přehled o dění a pátral mezi lidmi po té jediné. Nesmlouvavě jsem se prodíral davem, neuhýbaje... vlastně nikomu. Znovu jsem ji zahlédl uprostřed toho největšího shluku lidí, jak se zoufale rozhlíží okolo sebe, naprosto ztracená.
Proderu si k ní davem cestu, ruku na jílci šavle. Do nikoho však úmyslně nevrážím, buď mi sami uvolní cestu, nebo se jim elegantně vyhnu, pohybujíc se jako zvíře... tiše a přesně. Konečně se dostanu až k ní, stanouc za jejími zády, na tváři široký úsměv. "Hledáte někoho, slečno?" Pronesu pobaveně v očekávání její reakce.

Lidé se scházejí, ráno bylo slunečné avšak doprovázené jarním deštíkem, příroda se tedy třpytí orosenou nádherou, které nyní už slunce bez mráčku nechává třpytit se jako perly. Vzduch je vlhký a svěží, vypadá to na nádherný den. Scházejí se zde obyvatelé různých ras, kromě upírů, ti samozřejmě přijdou až po setmění, a tehdy se bude konat i vlastní rituál, do té doby se všichni mohou veselit, jíst a pít jak z královské kuchyně, tak od ostatních obyvatel, kteří s sebou něco přinesli ze svých skromných kuchyní. Královna sedí vlevo od velikého dubu, vpravo se nacházejí stoly, které se prohýbají dobrotami. Královna je ve velmi dobrém rozmaru, usmívá se a velmi ochotně hovoří s lidmi, kteří před ni přijdou s prosbami, nebo i jen vyjádřit obdiv či si postěžovat. Gardisté v čele s Archerem se starají o bezpečí lidí, sami rozptýleniv dvu a někteří držíc hlídky, u královnina sezení se nacházejí její dvorní dámy, Richard, nově jmenovaný velitel gardy, jehož slavnostní převzetí statusu ještě neproběhlo a další, kteří jsou královně blízcí. Královna na sobě má svěží bílé šaty, hlavu ozdobenou květy a vlasy volně rozčesané a puštěné podél ramen, spadají jí až po opěrky na křesle.

Sama netuší, proč zde přesně je. Na oslavě pohanského svátku. Jak že ho nazvala královna? Ano, Ostara. Ale jako dvorní dáma se nakonec rozhodla dostavit. Ačkoliv určitě na rituál zůstávat nebude a už teď se cítí trochu nepatřičně a neuctivě, když stojí kousek od posvátného dubu s křížkem na krku. Očima zabloudí k lesu, který začíná nedaleko místa, kde stojí. Stojí tam uvázaná Muireann i s ostatními koňmi, v dosahu vody i trávy. Wulfiho nechala, aby se ztratil do lesa a prozkoumával ho dle své libosti.
Oči znovu odtrne od lesa, lehce si opráší modro-bílé šaty, které si nechala ušít pro podobné příležitosti. Rozpuštěné vlasy se jí vlní po zádech až k pasu, jen dva přední prameny má spletené dozadu, aby si je nemusela neustále odhazovat. Pozoruje v tichosti ze svého místa hemžení lidí, některé tváře jí po roce života zde známé jsou, jiné pouze povědomé a plno dalších jí připadalo zcela neznámých. Nijak se nezapojuje výrazně do rozhovorů ve svém okolí, pouze tiše naslouchá a sem tam se pousměje, když se k ní donese nějaká zajímavá poznámka, která vytržená z kontextu konverzace vyznívá legračně.

Hlasivky se mi rozezněly smíchem, když Emmeline leknutím až vypískla, po tom, co jsem se ozval za jejími zády. V důsledku prudkého otočení se jí okolo hlavy rozletěly dlouhé, krásné vlasy a vzduchem se rozvířila její úchvatná vůně. Byla překrásná, můj pohled patřil jen jí. A nebudu předstírat, že jsem neslyšel, jak prudce se jí rozbušilo srdce, což mi popravdě lehce polechtalo ego, ale klidně to mohlo být z toho vylekání, že? Neměl bych si tak věřit.
"Tak to mu vzkažte, že je obrovský hlupák, pokud nechá tak krásnou slečnu čekat a nezaslouží si vaši rozkošnou společnost!" Odvětím pohoršeným hlasem, pokračujíc v našem malém představení, ale stejně jako ona se na ni šťastně usmívám. Jak nádherně vypadala! Oblečena v jednoduchých, ale skvěle padnoucích šatech, jež jen zdůraznily její svěží, přírodní krásu, namísto toho, aby se v nich ztratila. "A já vás Emmeline." I já se ukloním ve zdvořilém přivítání, po tom, co mě oslovila jménem a udělala až nezvykle ladné pukrle na obyčejnou dívku. Nijak se tím však nezaobírám, naslouchajíc jejím dalším slůvkům.
Pobaveně se ušklíbnu, když o mě opět promluví, jako o hulvátovi... rozhodně s ní nebyla nuda. "Rád bych toho vašeho hulváta poznal, zdá se, že je to zvláštní muž." Zasměji se a letmo přejedu pohledem po okolním davu, kontrolujíc, zda je vše v pořádku. Zdálo se, že přivlastňování nebylo jen mým problémem. "Utíkání svým přítelkyním není moc správné... nemyslíte?" Trochu jsem si jí začal dobírat, ale jen maličko a nevinně. "Ale jistě, dary se dávají pod posvátný dub, rád vás tam zavedu." Nabídnu jí s milým úsměvem rámě. Opět jsem jí hleděl do očí, ačkoli okolo nás tančily davy lidí... někteří lidé zpívali s muzikanty a hudba vesele hrála. Všichni se bavili, všichni byli šťastní a já mohl po dlouhé době tvrdit, že jsem byl také.

"Lhář?" Vykulil jsem překvapeně oči. "Nikoli, to vy jste pěkná lhářka, když tvrdíte takové věci." Zasmál jsem se uličnicky. "Jste více, nežli krásná.... jste půvabná." Dodal jsem vesele, ano, byla půvabná... protože jen opravdu půvabná dívka, vnitřně i zevnějškem, o sobě může tvrdit skromně opak, místo neoprávněné namyšlenosti, jež byla vlastností spousty žen. To se mi na Emmelina líbilo, byla tak nevinná, opak mé hříšnosti, světlo, které mě mohlo spasit.
Zdálo se mi to?, nebo se doopravdy rozzářila ještě více, když jsem jí upřímnými slovy a úklonou přivítal? Bylo možné, že jí to udělalo radost? Doufal jsem, že ano, záleželo mi na tom, ačkoli... přiznat to? To zatím ne, byl jsem příliš zmaten svým chováním a pocity, jež mé tělo a mysl zaplavovaly před mnoha lety. Staré, vybledlé vzpomínky, jen těžko podklad k posouzení, ze kterého bych mohl usoudit závěr. A ona, byla jako lilie, kterou jsem každým svým dotekem mohl pošpinit, či snad dokonce zlomit. Její křehkost, oproti mé hrubé síle. Její nevinnost, oproti mým hříchům. Moje skeptičnost a cynismus, oproti její naivitě. Dlouhý život, oproti jejímu. Naprosto rozdílní, den a noc, světlo a temnota. Její světlo mě mohlo zachránit stejně dobře, jako jí má temnota zničit. Tohle bych měl zastavit, ochránit jí před sebou samým, nebýt sobeckým.
Z myšlenek mě vytrhla až její hravá slova, pod kterými jsem tentokrát zrudl já. Bylo to nepříjemné, rdít se před dívkou, jako malý kluk. Tohle byla slabost, kterou jsem si nedovolil desítky let. Hlupák, obyčejný hlupák.... To by o mě řekla Marien. Říkala to, často. Jenže,... doopravdy si o mě myslela to, co říkala její slova, nebo si ze mě utahovala? Cítil jsem se, jako nezkušený chlapec, srdce mi začínalo být, jako na poplach, cítil jsem svůj tep až v uších. Rozpačitě jsem sklopil pohled od jejích očí k zemi. Neznala mě, proto tak mluvila, netušila jakých činů jsem schopen, kým jsem. Okamžitě by svůj názor změnila. Rozpačitě jsem se zasmál. "Tak takového vojáka opravdu neznám...." Namítnu s rozhodným zakroucením hlavy. "Znám jen hloupého hulváta, kterého neznáte Emmeline, protože kdyby tomu tak bylo... váš názor na něj by byl zcela odlišný." Zasměji se, ale svá slova myslím vážně, zda to poznala? Neměl jsem tušení. "Ačkoli jsou vaše slova velmi milá, děkuji vám." Dodám však, jelikož jsem ji nechtěl urazit a opravdu to milé bylo. Jen jsem prostě nemohl souhlasit. Můj pátravý pohled žádnou hrozbu nezaznamenal, zatím byl všude klid a doufal jsem, že tomu tak i zůstane.
Opět se zasměji, její reakce jsou rozkošné! "Ach tak,..Omlouvám se, nebylo to myšleno vážně... je od vás obou moc hezké, že si navzájem pomáháte." Mile a zaujatě se na ni usměji. Rodičovský dohled jsem už dávno neznal, kolik mi jen bylo, když jsem rodiče viděl naposledy? Osmnáct? Devatenáct? Pak jsem odjel do Svaté země, a když jsem se vrátil, byli už mrtví... zavraždili je. Naštěstí se zdálo, že nakonec tenhle můj žert pochopila, vzhledem ke kroucení hlavou doplněné o smích, jako by se bavila mými dětinskými nápady.
"Není za co, vlastně se vám nedivím Emmeline, někdy je to opravdu nepříjemné, ale už jsem si zvykl." Válka, armáda a vlkodlačí smečky, věci, jež vás zaručeně zbaví nepříjemných pocitů z davů. Především pak krvavé bitvy, kdy bojujete o holý život mezi hordou živých i mrtvých těl. "Já Ostaru vlastně slavím také poprvé, ale podobných akcí jsem se již účastnil, jsem... nevyznávám náboženství tohoto království." Vysvětlím jí, při čemž se má ruka dotkne stříbrného křížku, který se mi vpaloval do vlkodlačí kůže. To už se do mě lehounce zavěsila a já ji vedl k posvátnému dubu napravo od místa, kde seděla královna se svou družinou. "Právě teď se mi daří naprosto výborně." Pousmál jsem se ni. "Mám totiž tu nejlepší společnost, jakou jsem si mohl přát." Dodal jsem s malým úculem, ale hned zase pokračoval: "Ovšem nestihl jsem toho příliš,... byl jsem akorát pověřen úkolem od královny a ten se snažím od začátku oslavy plnit s pomocí mužů, jež mi byli přiděleni." Odpověděl jsem plavovlasé dívce po mém boku, kráčejíc k tomu velkému stromu, pod kterým se kupily hordy jídla a pití.
"Tak tady to je." Pronesu, když jsme dorazili na okraj louky a zastavím se.

Své tvrzení o tom, že jsem lhář opět potvrdila, Zakroutil jsem pobaveně hlavou, nic už neříkajíc. Vzápětí však vybuchnu v smích, byla ještě rozkošnější, když se zlobila... oči mi jiskřily životem. "Možná nestydaté, ale pravdivé!" Zachechtal jsem se hlasitě a nemohl přestat, vzhledem k tomu, že vzápětí vyjekne v neuvěření, které doplnila o jemné kroucení hlavou. "Měla by jste vědět, že jsem upřímný člověk, v tomto bych vám nelhal." Usmál jsem se, když se trošku uklidním. Jistě, v takové věci bych jí opravdu nelhal, až na to, že jinak můj život provázaly lži neustále. To, kým jsem... neustálé přetvařování, citlivá minulost - život, jež jsem nechal za sebou. A i tak, snažíc se sebevíc, si mě minulost vždycky našla.
To Marien byla jediná, kdo mě do takové situace dokázala dostat, kdo mě donutil cítit se jako malý kluk. Rdít se, pln rozpaků v rázném a škodolibém oplacení mého věčného vtipkování a dobírání. A teď tu stála tahle dívenka, krásná a nevinná a přesto se jí povedlo přesně to samé. Jako by mě znala, věděla kam vést proti úder, abych také zakusil chuť studu a ten pocit, když vás někdo zažene tímhle zvláštním způsobem do kouta. "Dítě." Řekl tentýž mág, co mi radil nedržet v sobě to divoké stvoření, když touží po svobodě. Ve všem měl pravdu, což bylo těžké si přiznat, velmi těžké... tedy pro mě. A já stále nenašel odvahu k tomu jeho rad uposlechnout. Mírně ublíženě jsem na ni pohlédl, když mi položila tu nevinně škodolibou otázku. "Stydět se?! Jak vás to mohlo vůbec napadnout?! Pouze nesouhlasím." Odvětil jsem, ve snaze znít naprosto nad věcí, jako bych vůbec netušil o čem to mluví, ale bylo to tak falešné! Tudíž jsem svou roli nestihl ani dohrát a už jsem se křenil na celé kolo. To ovšem utne její tichá, mumlavá odpověď, jíž zakončila povzdechem. "To jistě jste Emmeline, ale musím nesouhlasit." Odvětil jsem stejně tichým hlasem, a jako by z něj náhle vyprchali všechny emoce, mrazivě chladný. Nemohl jsem tušit, jestli by byla schopná něco takového přijmout, většina lidí mě v mém životě odsoudila a já uvěřil, že mi opravdu není pomoci, nedokázal jsem jen tak změnit své přesvědčení. Mou nenadálou chmurnou náladu však velice rychle zahnal její úsměv, jež dokázal mé srdce rozehřát. Náš rozhovor se opět vyvíjel příjemným směrem, ačkoli jsem se ztrácel v jejích rodinných vztazích. Nejdříve mluvila o té ženě, která přišla s ní... Mary myslím a teď se pro změnu zmínila o rodičích, chtěl jsem se vyptávat, ale nechtěl jsem ji třeba rozrušit. Takže jsem své otázky rázně spolkl a více nad nimi nepřemýšlel, tedy prozatím. "Ano, i mě se zde líbí a k Jejímu Veličenstvu chovám nesmírný respekt, nehledě na to, že jsem jejím dlužníkem. Je obrovská pocta jí sloužit, protože je opravdu dobrou vládkyní." Přitakal jsem, bylo opravdu štěstí, že mě osud zavedl sem, do Ingwirht Holdu... královna mi zde dala druhou šanci, nový život a práci, byl jsem jejím dlužníkem.
Nestačil jsem se divit nad její všímavostí, když se mě zeptala na to, čeho jsem se prsy dotkl ve chvíli, kdy jsme se začali prodírat davem k posvátnému dubu. Zaskočeným pohledem jsem na ni koukl, ale pak se vzpamatoval. "Jen obyčejný šperk." Odpověděl jsem nakonec a s radostí se chytil jejích dalších otázek, na které jsem jí rád odpověděl. Po cestě jsem kývnutím hlavy pozdravil královnu a velitele, byla to slušnost. "A co vy Emme?" Zeptal jsem se obratem já. Opět jí po mých slovech zrudly tváře, bylo to rozkošné. Navíc byla opravdu zvědavá, to bylo pro změnu opravdu zábavné. Zastavili jsme pod majestátním stromem a já se rozhodl počkat s odpovědí, až se vrátí zpět ke mě. S radostí, jež se mi zračila v očích, jsem sledoval, jak dávala svůj dar mezi ostatní. Byl jsem šťastný, když jsem viděl její radostný úsměv. Bylo to více, nežli jakékoli bohatství. To jediné, co se mi nelíbilo, byl fakt, že se mě na ten okamžik pustila. Jakmile se vrátila zpět, věnoval jsem jí úsměv, jež patřil jen jí, muselo to být sakra vidět, že mám oči jen pro ni, ale já ne a ne si to přiznat.
"Královna mě pověřila, abych tady dohlédl na bezpečnost a pořádek." Dal jsem jí odpověď na její předcházející otázku. Pak se otočím k tančícím lidem a zpět na ni. "Věnovala by jste mi tanec, Emmeline?" Uličnicky jsem se na ni zakřenil.