|
Post by Emmeline Dove on Apr 2, 2017 21:14:58 GMT
"Musela být úžasná," bez nějakých větších otázek se přizpůsobím minulému času, ve kterém o té jistě Marien mluvíme. Zesnula snad? Či ho opustila? Kdo by ho ale dobrovolně opouštěl, vždyť je to úžasný muž. Srdce mi divoce tluče, když vidím, jak ti dva na sebe štěkají a bijí se. Nejsem schopna se jakkoliv pohnout. Vyděšeně sebou cuknu, když uslyším Archerův řev, možná bych řekla i nelidsky řev. Vím, že mi něco uniká, cosi je moc špatně, moc divné, ale teď mě zajímal jen ten rozruch, který můj doprovod působí. Chová se jako zvíře. Je to hrozné. Chápu, že mě chce bránit, ale to neznamená, že se bude chovat jako urvaný že řetězu. Zakryji si dlaní pootevřená ústa, když sleduji, jak na tom slizkém muži Archer sedí a dělá u jeho obličeje fašírku. "Prosím! Přestaň, dost," zaskučím zoufale, i když silně pochybuji, že by mě snad mohl slyšet.
Ano, ví, že zasáhl do slabého místečka. Ta holka ho dělá slabou. Snad si nemyslí, že by se o ni mohl postarat, že by o něj po tomto jeho vzteklém výlevu emocí stála. Naivka. Jeho mohutné tělo bylo na chvíli zvednuto ze země a poté hozena na zem. Obličej měl posetý množstvím modřin, které se ale hned hojily a ano, slyšel jeho slova, která ho donutila se smát. A on si snad myslí, že to někdy zjistí? Či že ho doopravdy zabije? Asi těžko. Chvíli mu sice trvalo, než se probral a mohl jednou rukou zastavit jeho pěst. Poté druhou rukou sáhne pod sebe, do pouzdra a tu rychlostí, jež mu byla nadělena s proměnou ho bodne postříbřenou dýkou do břicha a modlí se, aby zasáhl aspoň nějaký důležitý orgán. A poté ho ze sebe shodí.
Neuvědomuji si, že křičím, jen sleduji Archera a tu dýku. Proboha. Nezabývám se nějakou slavností, královnou či lidmi kolem nás a prostě se k němu rozběhnu. Proboha, vždyť může umřít! Nesmí umřít!
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 2, 2017 22:19:12 GMT
"To byla..." Ujistím ji s úsměvem. Teď už však nebyla, odešla určitě do nebe, tedy v to jsem věřil já. Byla tak dobrá, v daném smyslu slova. Pomáhala slabším a vedla mě každou temnotou. Jeho smích mě iritoval, protože jsem věděl, jak se věci mají, ...že se mi směje oprávněně. Tvrdohlavost je však špatná vlastnost, v situacích, jako je tato. Každou ránu jsem si vychutnával, každý úder byl sladkým opojením, jež mi byl zadostiučiněním. Chtěl jsem, aby poznal, jak chutná můj hněv. Ohrožovat ty, kteří pro mě něco znamenají, znamená bezhlavý protiúder. Byl jsem ochotný položit život,.. aby ona byla v bezpečí. A byl to její hlas, co mě trochu probral z transu... její zoufalí hlas, její prosba. Možná mě to rozptýlilo natolik, aby jsem upírovi poskytl příležitost zastavit mou pěst. Ačkoli, co si budu nalhávat, dokázal by mé údery vykrýt, tak či tak, jen by to možná trvalo o chvíli déle. Měl opravdu ohromnou sílu, možná jsem jej trochu podcenil, ale i tak jsem se chystal rozmáchnout volnou rukou a pak... Bolest,... příšerná bolest. Překvapeně pohlédnu k dýce v mém břiše a pak na upíra. Ani jsem nezaregistroval, odkud ji vytáhl... byl příliš rychlí. Se zaskučením se předkloním, prsty jedné ruky semknu okolo jílce dýky, jež čněla z mého těla a z úst mi vyteče malý pramínek krve, co to sakra bylo?! Pálilo to jako čert! Žádná obyčejná čepel mě dnes nedokázala jen tak zastavit. Upír mě ze sebe shodil, dopadl jsem na zem, do měkké trávy. Cítil jsem, jak mi stříbro zaplavuje krev a leptá tkáně. Parchant! Sípavě jsem se nadechl, čelisti zatnuté bolestí a pohledem jsem zmateně pátral okolo sebe. Kde byla? Všechno znělo tak vzdáleně i její křik...Proč křičela? Šel teď po ní?... A pak jsem ji uviděl, objevila se vedle mě. Byla v pořádku. To bylo hlavní. Pozvedl jsem k ní svou zakrvácenou dlaň. "Omlouvám se..." Zašeptal jsem ochraptěle a opět ji spustil. Začínalo mi pomalu docházet, co se stalo, kde jsem. Prsty ruky, kterou jsem svíral dýku jsem stiskl pevněji a s dalším zaskučením přes zatnuté zuby a zavřenýma očima jsem si dýku vytáhl. "Není - není ti nic?" Vyrazím ze sebe ještě.
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 3, 2017 5:24:23 GMT
Doopravdy musela být úžasná, vidím v jeho očích to nadšení, když o té ženě - Marien - mluvíme. Musel ji mít rád, ale netuším v jakém slova smyslu. Byla to jeho přítelkyně? Třeba dokonce i manželka, ale nad těmito věcmi teď doopravdy není čas přemýšlet, protože ti dva se očividně hodlají zmasakrovat navzájem. Kvůli mě. Kvůli tomu, že se bojím takových děsivých mužů, jako je tam ten na té zemi. Ach Archere, co to děláš? Vždyť je to jedno. To má v sobě nějaký hloupý kodex nebo co? Nemusel mě bránit, ale jeho rozzuřilo, když se mě ten muž dotýkal. Jenže to mu nedává žádné právo ho takto napadnout, chápu, že mě chtěl bránit, ale vždyť mu ten muž může ublížit. Copak nemyslí aspoň trochu na sebe? Chci ho nějak zastavit, ale silně pochybuji, že mu jen tak můžu skočit na záda, i když bych to klidně udělala, ale... jsem žena, jsme na obrovské oslavě a už tak bych řekla, že je zkažená dost. Chudák královna, takovou ostudu jí tady ten její vojáček dělá. Všechny tyto pohoršené myšlenky se ale vytratí v té situaci, kdy má Archer zabodnutý ten nůž v oblasti břicha a já ječím a dav jde naprosto mimo mě. Doběhnu k němu a poklesnu na kolena, přičemž vyděšeně sleduji tu krev všude kolem sebe. Ještě tak před půl rokem bych tu na místě omdlela, nesnáším pohled na krev, ale naštěstí k Mary sem tam někoho přinesli obaleného v krvi, musela jsem jí pomáhat a tak nějak jsem si trochu zvykla, ale i tak to nezabrání tomu, aby se mi teď obrátil žaludek, ale udržím se, přičemž mu lehce setřu ten pramínek krve na bradě a bez okolků si ho otřu do šatů, s tímto doopravdy nemám sebemenší problém. "A za co?" uchechtnu se, ale i tak musím vypadat, že za omdlím a taky se tak cítím. Jestli umře... ne... on neumře, musel být už bůh ví kde, když je voják, gardista. "Jsem v pořádku a ty budeš taky, takže sklapni a nech mě se podívat," pronesu, snažím se ho pevný hlas, ale stejně se mi chvěje spodní ret, přičemž etiketa či nějaké vychování, jemuž mě učila matka v sídle, jde naprosto mimo. Proč se snažit chovat slušně, když on může zatraceně umřít. Chvějícíma se rukama mu nadzvednu tu jeho uniformu a snažím se nemyslet na ten stud, když uvidím jeho kůži a tu poměrně malou ránu. Rozhodně není hluboká a ani nevypadá veliká, ale... něco mi na ní přijde divné, jako kdyby uvnitř bylo cosi lesklého, je to vůbec možné? A nehezky do krvácí. Nahlas polknu a snažím se utišit moje divoce tlukoucí srdce. Vidím i pár jizev bokem, netuším, odkud jsou, ale teď není nejlepší čas to řešit. "Bude.... bude to dobrý, jen to potřebuje vymýt a myslím, že i zašít," zamumlám a odhrnu si dlouhé vlasy z obličeje. Bože, že já si nechtěla nějak zaplést, strašně se mi pletou pod ruce, je to otravné. Otřu si své trochu zakrvácené ruce do šatů a tiše si povzdechnu, když k nám přiběhne Mary s vodou a nějakou tou její soupravičkou, kterou nosí neustále při sobě. Jistota je jistota, že? Moje nevlastní matka, moje chůva mě pošle kousek bokem, aby se na to mohla podívat, na tu ránu.Já se tudíž přesunu k Archerově hlavě, kterou si položím do klína a roztřeseně se pousměji.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 3, 2017 18:46:59 GMT
Válka a život vlkodlaka mě naučili snášet bolest, dokázal jsem ji nevnímat... teď to bylo jiné. Po vyndání té zatracené dýky se mi z rány začala valit krev. Chtělo se mi spát, oči se mi klížili a já cítil, jak mě to spaluje zevnitř. Navíc, navíc jsem ztrácel příliš krve. Pohled jsem zakotvil na Emmině tváři, snažíc se zapamatovat každý její rys. Svými něžnými prsty mi otřela pramínek krve, jež mi stékal z úst po bradě, byla tady! Bála se o mě, viděl jsem jí to v obličeji, v očích... hřálo mě to u srdce. Na druhou stranu,... nechtěl jsem jí způsobovat takový děs. Nechtěl jsem jí nijak ubližovat, copak se nikdy nepoučím? Pokaždé všem do života přinesu jen trable. Se mnou byla v nebezpečí! Byla to má vinna! Byl a jsem sobec, protože ji nedokážu od sebe odehnat. Byla tak bledá, tak moc bledá! Měla by odejít, měl by ji odsud někdo odvést... nic z toho neměla vidět, byla tak nevinná... Její lehké uchechtnutí, až nepřirozeně ledabylé... pohlédl jsem jí do očí. "Za - za... to, že... jsi toho musela být svědkem. Za tu - za tu... ostudu." Ochraptěle jsem šeptal tichá slůvka, jež patřila právě jí. Překvapeně zamrkám, nad způsobem její odpovědi na mou otázku. Rozesmálo mě to, ale jen na okamžik, protože jsem se vzápětí rozkašlal. Z úst mi opět vytekla krev. Zrychleně jsem dýchal, snažíc se potlačit tu neutuchající bolest. Chvěl se jí spodní ret, bylo to tak zlé? Proč jsem se nehojil? Ta dýka musela být stříbrná! Byl to konec? Sledoval jsem nadále její tvář, když opatrně a váhavě nadzvedla kabátec mé uniformy. Tlouklo jí srdce a ani hlasité polknutí nebylo nic, co by mi přineslo naději... tu už jsem ztratil, když zemřela má Marien. Tehdy se vše rozpadlo. Ale já najednou cítil zvláštní klid, snad smíření... byl jsem připraven zemřít. Nebo ne? Jako by mě tu náhle něco drželo, plně si neuvědomujíc, že na to hledím. Na ni. Emmeline. V hlavě mi znělo její jméno a já našel touhu bojovat. Přikývl jsem na její informativní a zároveň uklidňující slova. "Dobře,.. děkuju." Zamumlal jsem tiše a na tváři jsem vykouzlil úsměv, ač trošku bolestný. To už ke mě ovšem přispěchala nějaká žena, myslím, že jsem ji viděl přijít s Emmeline. Musela to být ona Mary, Emmina nevlastní maminka. Emme jí uvolnila místo, aby mohla pracovat, byla léčitelka? Nejspíše. Emmeline se mezitím přemístila k mé hlavě, kterou mi jemně nadzvedla a položila do svého klína. Na rtech se jí roztáhl nejistý úsměv. "Bu - budu v pořádku." Ujistil jsem ji tiše, sám netušíc, kde se to ve mě vzalo. Hnedna to jsem pohlédl na starší ženu, která prohlížela mé zranění a začínala ho vymývat. Se syknutím jsem opět stiskl čelisti a ruce stiskl v pěst.
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 3, 2017 19:15:40 GMT
Vypadá příšerně, krvácí jak z úst, tak z té rány. Normálně by takto nekrvácel, neměl by, nevypadá to, že by se ten muž trefil do nějakého orgánu, tak proč to vypadá, že mi umírá před očima? Nesnáším smrt, nesnáším krev a jestli on umře, dokopu ho zpátky, to mi nebude dělat žádný problém. Ano, možná by mne měl někdo odvést, ale já bych se stejně nenechala, chci být u něj, protože tato celá situace zvykla kvůli mě a té mojí zatracené neohrabanost, kvůli tomu, že se bojím takových děsivých mužů. "A svědkem čeho? Toho, že jsi mě bránil? Ostudu? Jakou ostudu, pane de Crossi máte na mysli? Zažila jsem jí už hodně a mě se to už nijak dotknout nemůže, už nejsem šlechtična," Zašeptám s očima upřenýma do těch jeho. Kdyby si toto pamatoval, budu dělat, že jsem si jen vymýšlela, abych ho uklidnila, abych odvedla jeho pozornost od toho, že by mohl zemřít. Což ale nedovolím, neumře, nesmí. Nejen kvůli mě, ale i kvůli královně, Marien a té dívce, Elizabeth myslím, kterou má chránit. Navíc mě se tato ostuda doopravdy nijak nepostihne, jsem jenom obyčejná zpěvačka, to on z toho chudáček můj bude mít problémy. Ale nic nemůže být horší než téměř jistá smrt. Já ale věřím, že on se vyléčí, věřím v to, že bude v pořádku. Je to silný muž, musí to zvládnout. "Prosím, prosím, buď v klidu," pronesu s mírně zvýšenou panikou, když se chce zasmát, ale pak prostě jen začne kašlat. Bože, nesmí se zbytečně vysilovat. Pane Bože, jestli ho vyléčíš a pomůžeš mu, slibuji, že se vrátím domů... dobře, domů se nevrátím, ale slibuji, že si najdu manžela, aniž bych ho třeba milovala, navštívím rodiče a budu více pomáhat Mary, budu ta nejlepší dcera jakou svět viděl, jen prosím nedovolil, aby zatraceně umřel! Nemusí mi děkovat, nemá za co, Mary stejně vykoná většinu své práce. Nakonec se tedy přesunu k jeho hlavě, přičemž si ji položím do klína a váhavě mu úsměv oplatím, což doplním o rozhodné kývnutí hlavou. Sundám si z ramen ten šál, kterým lehce otřu krev z jeho brady, a pak ho podám Mary, kdyby náhodou, přičemž lehce syknu společně s Archerem a obalím jeho pěsti svými malými dlaněmi, přičemž mu je lehce stisknu, pak ale jednu pustím a prohrábnu mu vlasy. "Bude to dobrý, Mary to zašije, zahojí se to," zamumlám tichým, uklidňujícím hlasem, přičemž se zadívám na Mary, která má v ruce jednu a nit. "Dobře, teď to trochu víc štípne, ano? Tam dolů bych se moc nedívala, pojď si povídat, co ty na to?" dodám po chvíli a dál se mu pohrabuji ve zpocených vlasech. Přitom se snažím mluvit tiše, klidně a uklidnit i své srdce.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Apr 4, 2017 9:59:27 GMT
Nemohlo lidem uniknout v tom všem veselí, že se strhla rvačka , na první pohled zkrátka další bitka vlkodlaka s upírem, i přes mírumilovnost království se občas tato přirozená rasová nenávist projevila a oni si šli po krku. Nezaujatý pohled nemohl vědět o co se jednalo, však všichni se veselili a to , že přijde muž k ženě požádat o taec je tu normální a to i k té, kterou nezná, je Ostara, oslava jara vše kvete a raduje se. Proto byl pro ostatní šok co se odehrálo, jedna dáma omdlela když uviděla krev a ostatní stáli v šoku, místo aby se je snažili odtrhnout, báli se, tak silní tvorové v bitce to zavání nepěknými věcmi. A také se stalo, upír zmizel a vlkodlak padl k zemi s dýkou zabodnutou v boku. Královna vstala zděšena když uviděla, že tam leží vedoucí dnešní hlídky. "Běžte, no tak, pomozte mu!" Zavolám na stráže, kteří dojdou. "Odneste jej k lazebníkovi!" poručím jim a rozdám příkazy aby o něj bylo dobře postaráno, uvidím jednu dívku , která u něj klečí. "Zavolejte mi ji..." čekám tedy až odnesou Archera se starostlivým pohledem, slyším jak si lidé šuškají, blázen, agresor, napadl ho jen tak, co se pomátl, a to je voják?! Nemohu nechat tohle hlaholení bez povšimnutí a tak si budu muset s Archerem promluvit u malého soudního sezení aby mi své chování vysvětlil, mám o něj ale strach, rána vypadala hluboká, tedy přikáži aby mi dali vědět až lazebník vykoná ošetření, zdali bude potřeba mých kouzel či nikoliv. Když přede mne přistoupí dívenka, mladá, krásná jako poupě ale vyděšená otáčejíc se za nosítky s mým velitelem stráže pro dnešní noc, usměji se na ni vlídně. "Děvče, přistup blíže...ty znáš Sira Archera?" zeptám se opatrně neboť děvče je očividně v šoku.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 4, 2017 13:29:35 GMT
Bůh mi byl svědkem, že to byla silná žena a já obyčejný hlupák. Jistě, na nepatrný okamžik, zlomek sekundy jsem se zarazil nad posledním slůvkem, jež opustilo její ústa... šlechtična. Bylo to však v tuhle chvíli tak nedůležité... Místo toho jsem se na ni usmál, ale bylo to spíše ironické ušklíbnutí. "Ne,... svědkem - svědkem toho, že se nedo - nedokážu ovládat. Budeš.. mít ostudu, že jsi - že jsi sem šla se mnou." Odpovím, snažíc se mluvit plynně, ač mi to příliš nevycházelo. Stejně, jako můj pokus o smích, jež přešel v kašel, což Emme ještě více rozrušilo. Raději tedy zůstanu jen v klidu ležet, hned jak mě přejde ten nepříjemný kašel. Tohle bylo hloupé, snažím se ji ochránit a pak je to ona, kdo zachraňuje mě... ta ironie Osudu. Kdyby mi ta bolest nesžírala celé tělo... cítil jsem, jak se mi šíří žilami. Mary mě začala ošetřovat a Emmeline se přesunula k mé hlavě, sundavajíc si šál, kterým mi opět utře pramínek krve na bradě, jako by to mělo nějaký význam. Pak jej předala postarší ženě. Ta mi ránu začínala vymývat a já, jak malý kluk zasykl bolestí, svírajíc ruce v pěst. Emme sykla se mnou a stiskla mé pěsti do svých malých ruček. Jednu však vzápětí pustila a vjela jí do mých potem mokrých vlasů. Zaposlouchal jsem se do jejího hlasu a dovolil si zavřít oči. "Nemám strach." Musel jsem namítnout, nepříjemněji, nežli jsem zamýšlel. Pak jsem oči opět otevřel a pohlédl vzhůru k její tváři. "Jsi statečná Emmeline..." Zašeptám a rukou, jež mi nesvírala jsem natáhl k její tváři a pohladil ji po ní. Zůstala jí tam krvavá šmouha, když jsem ruku opět spustila opět se rozkašlal ve snaze se zasmát. "Povídat si? A... a o čem? Mys - myslíš, že je to prvé, co - co mě zašívají?" Odvětil jsem v prodlevách kašle. "Normálně... normálně se šiju sám." Nebo se mi to zahojí, aniž bych se musel nějak snažit, ale to jí říkat zatím nebudu. Pohled jsem od jejích očí odtrhla pohlédl k Maryiným rukám a mé ráně. To, jak se mi přehrabovala ve vlasech bylo uklidňující, dech i srdce se mi zklidnili. Pak se ozvaly hlasy. Slyšel jsem královnin pevný hlas, rozdávající příkazy ostatním strážím a pak hlasy mužů... mých a královniných mužů. Mary ode mě odsunuli stranou, jako první, přinášejíc nosítka a já opět ucítil adrenalin ve svých žilách. Srdce i dech se mi opět zrychlili. Pak odtáhli i Emme, oči se mi rozšířily a já se začal vzpírat mužům (neuhodil jsem je), jež mě dávali na nosítka. Nechtěl jsem ji ztratit z očí! Co se to sakra dělo?! "Nesahejte na mě! Emme....." To byla poslední slova, nežli jsem vysílením a především vlivem stříbra ztratil vědomí.
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 4, 2017 14:14:38 GMT
Jsem ráda, že to neřeší, myslím ani, že na to nemá sílu, vypadá tak... no prostě naprosto příšerně, jako by z něj odcházel život, což ale určitě není pravda, bude v pořádku, vím to. Asi se opakuji, ale to nic neznamená, čím víc tomu budu věřit, tím větší je šance, že se doopravdy uzdraví. Trochu se pousměji nad jeho hloupými slovy. "Na mne hned každý zapomene, to ty budeš mít ostudu," proč mu mazat med kolem pusy? Bude mít ostudu, bude se to řešit a jen kvůli... čemu vlastně? Proč to vůbec udělal? Mohl mu to slušně sdělit, že nemám zájem, protože mne ten muž očividně neposlouchal, ale neudělal to. Přeplo mu, vypadal jako bestie, vražedná bestie, ale teď je to zase jen muž, tak zranitelný muž, že to ani není možné. A že se neumí ovládat? O tom silně pochybuji, každý má někdy slabou chvilku, každý se někdy neovládne, prostě to tak je. Navíc už se to nedá změnit, co se stalo, stalo se. Nemá strach? Jak nemůže mít strach, protože já jsem přímo hysterická strachem, ale nedávám to najevo, ale je to pravda, bojím se o něj, bojím se, že odejde, že mi ho vezmou. Vypadal tak klidně, když měl zavřené oči, tak mírumilovně, ale sama jsem viděla, že takový není. Ten vztek v jeho očích, když toho muže napadl byl naprosto zřejmý. Přestanu ale zkoumat jeho obličej, když své oči opět otevře. "Nejsem statečná," zavrtím odmítavě hlavou a trochu se nevesele uchechtnu. Kdyby byla statečná, přijala bych to, že jsem si měla vzít toho cizího muže, ale já jsem prostě utekla. Ale je to tak lepší, jsem se životem v podhradí spokojená. Pousměji se, přičemž mírně přivřu oči, když se jeho zakrvácená ruka dotkne mé tváře a zanechá mi tam šrám. Když ale začne opět dusit, pevně mu stisknu ruku a úzkostlivě ho pozoruji. "Nemyslím, ale je to lepší, když na to člověk nemyslí," odpovím jednoduše a tiše si oddechnu, když ucítím, jak se uklidňuje, což ale tento stav netrvá dlouho. Uslyším královnin hlas. Proč ho ode mne berou? Nechte ho být! Cuknu sebou, když mě od něj odtáhnout a vyděšeně sleduji ne zrovna spokojeného Archera. "Archere!" vyjeknu a opět sebou trhnu, když mě nějací muži postaví na nohy. Pomůžu na nohy i Mary, ale to už mě ta stráž dotáhne před královu, kterou ale naprosto ignoruji, ignoruji i fakt, že bych se měla nějako poklonit nebo něco podobného. Jediné, co vnímám, je Archer v bezvědomí, jak ho odnášejí kamsi pryč. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že na mne královna mluví. Vyděšeně se na ni podívám. Vím, že je Archer v dobrých rukou, postarají se o něj, ale to mi nestačí, chci ho vidět! "Co?" pronesu poprvé trochu zmateně, odhodím si vlasy na záda a objemu si trup pažemi, přičemž naprosto ignoruji fakt, že jsem v naprosto zuboženém stavu, zakrvácené šaty i tvář. "A-Ano, trochu," přikývnu po chvíli a zase se zahledím směrem, kterým odnesli Archera. "Budu-Budu se za ním moc zajít podívat?"
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Apr 4, 2017 15:10:07 GMT
Oba dva jsou jako mimo sebe, nedivím se, však právě utržil bodnou ránu a je znát, že dívce po jeho boku není lhostejný. "Nemějte obavy, postarají se o něj, nenechám svého vojáka zemřít..." Ujistím ji s co nejpřesvědčivějším úsměvem. Oba dva naprosto kašlou na slušné chování a já se nadechnu a vydechnu, mylsíc na to jak i já konala naprosté nesmysly když sjem byla jak pitomá koza zamilovaná. Otevřu oči a přitakám. "Jistěže, až bude v plné síle, zatím mi ale pověz co se stalo, voják napadl jednoho z místních, nevypadá to dobře, potřebujivědět co se odehrálo...můžeš mu pomoci, pokud by se neprokázal účel mohl by být suspendován nebo dokonce vyřazen z vojenské služby..." povím již trochu netrpělivě a kývnu na stráže zatímco vstanu a přejdu k dávce, kterou chytnu kolem paží. "Pojďme odsud, nemusíš se bát, víš že netrestám bez důvodu, ale musíš mi povědět vše co se stalo..."
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 4, 2017 15:23:58 GMT
To mi teda na tu otázku neodpověděla, řekla bych. Takže za ním budu moct zajít nebo co? Vím, že se o něj postarají, musí, bude v pořádku, musel zažít jakožto voják už i horší zranění, ale to neznamená, že se o něj nebojím a že ho nechci navštívit. Chci, ale ona mi na to neodpověděla. Ráda bych se zeptala znovu, ale jaksi si začnu uvědomovat, s kým to vlastně mluvím. Stočím pozornost směrem ke královně a sklopím hlavu, přičemž ji pozorně poslouchám. Nevychovaná, jak můžu být tak nevychovaná? Matka by mne zadupala do země, kdyby viděla, jak jednám s královnou a to mě to tak učila, no hrozné, jenže já jsem schopna myslet jenom na pobodaného Archera a už zase to nedělám. Trochu potřesu hlavou a vzhlédnu směrem do královnina obličeje, v tu chvíli si uvědomím, že mi vlastně právě teď odpověděla. Až bude v plné síle? Dělá si legraci? To může být ale bůh ví kdy. Suspendován? Vyřazen z vojenské služby? Vytřeštím na ni oči a cuknu sebou, když mne chytne kolem paží, přičemž pomalu přikývnu a opatrně se rozejdu trochu bokem, přičemž začnu vyprávět, aspoň jak to vidím já. "Archer odešel, aby nám donesl něco k pití a na jídlo, jenže ten... ten muž... přišel, dotýkal se mne a dával mi neslušné návrhy, byl otravný a děsivý. Byla jsem až moc vyděšená, tito muži mě... děsí, čehož si všiml Archer a pomohl mi a skončil kvůli mě s dýkou v břiše," zamumlám. Aspoň myslím, že mi ten muž dával neslušné návrhy, ale tak nějak jsem to z toho pochopila. Potěšené, holubička a tyto slova... ano, rozhodně to bylo tak, jak jsem řekla, i když jenom tak nějak zobecněle. "Prosím, on za nic nemůže, jen.. jen mě bránil," dodám nakonec s povzdechem.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Apr 4, 2017 17:13:39 GMT
Nechám ji lehce uklidnit a uvědomit si souvislosti, nekoordinovaným ječením jeho jména nic nezmůže musíme se umět chovat tak abychom dosáhli svých cílů. A to agresí nezvládneme. Ani panikou, čistá mysl je důležitá. Naslouchám jí po cestě do zámku a přemýšlím. "Hm hm.." Přitakám k ní a chvíli nic neříkám stále jí držíc za ruku a nenápadně vysílajíc uklidnující kouzlo do jejího těla aby jí přešla ta hrozná panika. "Dobře...udělal veliké pozdvižení, napadl jej ten upír?" Zeptám se jí. "Kvůli tomu povyku bude muset být předveden k soudnímu sezení, jste ochotná vypovídat slečno?" Neznám její jméno a ani nevím co by riskovala veřejným vystoupením, neznám její osud, ale byla to logická otázka. Pokud by se prokázalo že se bránil nutně a chránil její čest, jistě by byl sproštěn, pokud ale zareagoval nepřiměřeně, je třeba aby prošel dalším výcvikem, prchlivost u stráží nesmí být. Ohrozila by jak jeho tak království.
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 4, 2017 17:23:53 GMT
Je to zvláštní, ale najednou si přijdu klidná, možná až moc vzhledem k té situaci, která se tam odehrála, ale to už je za mnou. Stalo se to, Archer bude v pořádku, hlavní je, aby z toho neměl moc velký problém. Božínku, přijdu si až moc klidná, jako kdybych byla trošku opilá, což není možné. Neuvědomuji si, že to královna toto provádí, o těchto lidech, čarodějích, upírech a podobných bytostech nemám tušení, nevím o nich a možná je to i dobře. "No... No... To sice ne, ale bránil mě, moji čest a... asi si troufám i tvrdit.... nevinnost," poslední slovo pronesu tiše s mírně červenými tvářičkami, ale snažím se rozpaky rozehnat, teď na ně není čas. "Navíc si myslím, že ta dýka mu dala dostatečnou lekci," dodám a zarazím se při její další otázce. Vypovídat? Na veřejnosti? Před hromadou lidí, šlechticů, co když mě někdo pozná? Kdybych se necítila tak klidně, začala bych asi panikařit. Ale kdo by mne asi tak mohl poznat? Jistě jsem prohlášena za zesnulou, nemusím se ničeho bát. Zhluboka se nadechnu a pomalu přikývnu. "Asi... Asi ano," vysoukám ze sebe po chvíli. Kam vůbec jdeme? Nějak jdu poslušně vedle ní, jako beránek, neřeším, kam jdeme, ale asi bych měla. I když je pravda, že teď neřeším vůbec nic.
|
|
Admin
Čaroděj(ka)
Posts: 39
|
Post by Admin on Apr 4, 2017 17:46:26 GMT
Usměj se k ní a zavrtím hlavou pobaveně. "byla doba kdy dívky byly na svou nevinnost pyšné a ne se za ni styděli drahá..." povzbudivě jí stisknu ruku. Pokrčím rameny, není to poprvé co Archer měl podobnou eskapádu. Ale jinak slouží dobře co vím. Zastat se slabších je ušlechtilé, i když pomineme , že jistě má v této dívce romantický interest, skoro jim to závidím, přistihnu se. Já sama se snažím své pocity již nevydávat na povrch ač s Malakaiem mi to tak dobře nejde. Avšak stále mám na mysli jeho milou. Zavrtím hlavou lehce abych setásla myšlenky na malakaie a soustředím se opět na křehkou blondýnku, která má starost o Archera. přitakám když odpoví, že ano. "Skvěle, dobře tedy..." Usměji se a vejdeme do místnosti lazebníka. Na lůžku leží Archer, a lazebník se usmívá. Rána je pod kontrolou. Usměji se a vydechnu. "Odpočívejte Archere, přivedla jsem vám návštěvu...až se uzdravíte uvidíme se...u přelíčení, do té doby jste zproštěn služby na zotavenou." Podívám se na ně a postrčím slečnu k němu, pak se dám do řeči s lazebníkem a potí je oustím neboť mám své povinnosti na slavnostech.
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 4, 2017 18:20:13 GMT
"Já se za ni nestydím, to vůbec ne, spíše... je mi nepříjemné o tom takto s někým mluvit," odpovím s lehkým pokrčením ramen. Matka se o tom vždy chtěla se mnou bavit, o ztrátě nevinnosti s tím mým málem manželem, ale zatvrzele jsem to odmítala a stále je mi nepříjemné o tom mluvit, přijde mi to trapné. Víc než to. Překvapeně zamrkám, když najednou uvidím na lůžku ležet Archera a nějakého toho lazebníka. Vidím ten úsměv, který značí, že Archer bude v pořádku. Ach můj bože. I přes můj malátný stav během cesty sem cítím, jak mě opět pohlcuje starost, avšak panika už ne, protože vím, že je v pořádku. Překvapeně zamrkám, když jsem najednou popostrčena k jeho lůžku a zadívám se na královnu, na kterou se zeširoka usměji, konečně udělám elegantní pukrle, ale pak věnuji pozornost jen Archerovi. Zastrčím si vlasy za uši a dřepnu si, abych nebyla tak vysoko a mohla ho vidět zblízka. "Archere... Jak se vám daří? Je to lepší, že ano?" pronesu starostlivě a prohlédnu si jeho tvář, do které se konečně vrací trocha té barvy. Těknu pohledem k lazebníkovi, který se vytratí do jiné místnosti, chce nám nechat prostor, hodný to muž. Archer musí mít hlavně klid na lůžku, ale jsem ráda, že ho mohu vidět. Očividně jsem ale našla nějaké to ztracené vychování, aspoň že tak.
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 4, 2017 20:37:05 GMT
Nevím co se se mnou dělo, když jsem byl mimo sebe. Podle všeho mě odnesli do hradu k lazabníkovi, který mi ošetřil bodnou ránu a vlastně i zachránil život. Zastavit stříbro šířící se mi žilami muselo být náročné. Probudil jsem se v prosté místnosti, rozhlížejíc se okolo sebe a hodnotíc všechny informace, co jsem z místa vstřebal. A.. hledal jsem i ji, náhle, jako by se mi opět změnily priority a hodnoty. Náhle jsem si začal uvědomovat věci, kterých jsem se děsil a snažil si je dosud nepřipouštět. Rána stále bolela, ale už ne tolik... na sobě jsem měl jen kalhoty, jelikož mi kabátec uniformy i košili museli sundat. Rána byla zašitá a omytá. Navázal jsem oční kontakt s lazebníkem a jemným kývnutím hlavy mu projevil svůj dík. Jenže, kde byla?! Proč tu nebyla se mnou? Co když se jí něco stalo? Ach bože, byl jsem opravdu, jako malé dítě! Měl bych se uklidnit, zklidnit svůj dech, který se opět zrychlil, nežli k mým uším dolehly ženské hlasy. Do místnosti, jež byla ošetřovnou vešla královna a v závěsu za ní i Emmeline. Tak moc se mi ulevilo, byla zdravá, ač trochu bledá a strhaná... to vše jen kvůli mě, šílenému hlupákovi! Nadzvedl jsem se na loktech, přišla přeci královna, nemohl jsem jen tak ležet, ač vstát jsem se neodvážil a sklonil před ní pokorně hlavu. "Vaše Veličenstvo..." Pronesl jsem pevným hlasem a vyslechl si její slova. "Jistě Vaše Veličenstvo, děkuji a omlouvám se Vám." Opět jsem k ní kývl hlavou, byl jsem si vědom svého provinění a toho, co pro mě všichni udělali... Udělal jsem hroznou hloupost, měl jsem se ovládnout, ale na druhou stranu mi to stálo za to... ochránil jsem ji, tedy, jak se to vezme. Když ke mě postrčí Emme, všechno ostatní přestalo existovat, vlastně si ani neuvědomuji, kdy královna a lazebník odešli. Dřepla si vedle lůžka, na kterém jsem byla a já se opět položil. Pohlédl jsem na ni se starostlivým úsměvem. Byl jsem opravdu rád, že je u mě. "Ano Emmeline už je to dobré, jsem v pořádku...děkuji za optání." Odpověděl jsem jí, prohlížejíc si její krásný obličej. "Možná, možná bychom si mohli začít tykat." Nabídl jsem jí s úsměvem, ale ten se opět změnil v mírně starostlivý, když se má ruka zase natáhla k její tváři. "Měla by jste si jít odpočinout, musíte být unavená a všude máte mou krev. Neměla by jste se kvůli mě takto rozrušovat." Pohladím jí palcem po lícní kosti. "Jsem, ale rád, že jste tu. Děkuji." Dodám, tentokrát ruku neodtahujíc.
|
|