|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 4, 2017 21:39:24 GMT
"To jsem ráda, nevypadal jste tam moc hezky," zašeptám a teprve teď si tak nějak uvědomím, že on je do půl těla nahý. Osvalený, pokrytý jizvami.. a muž, přímo přede mnou. Krásný muž, co si budeme povídat, musel být jako lapač žen. Ale ty jizvy ve mě vyvolávají nehezký pocit, protože... bůh ví, co si prožil, jak k těm jizvám přišel. Zajímá mě to, velice mě to zajímá, že si ani neuvědomím, že vlastně upřeně pozoruji jeho břicho a rdím se jako malá holka. Proč mne stále nutí, abych se červenala?
Teprve jeho další slova mě vytrhnou ze zamyšlení, zvednu pohled do jeho už trochu méně bledého obličeje a zachichotám se, přičemž pomalu přikývnu. "To by bylo hezké, to vykání je hrozně otravné, i když je to samozřejmě slušné a bla bla bla, toto mě učili doma, díky bohu, že už se tím nemusím řídit," zakoulím očima a lehce povytáhnu obočí, když si všimnu starosti v jeho očích. Bojí se o mě? Proč? Já nejsem ta, kterou pobodali.
"Jsem v pořádku, nic to není, to se jen omyje a hotovo," zamumlám tichým hlasem, přičemž na sekundu sklopím pohled k jeho ruce, ale pak zvednu oči do jeho obličeje, přičemž se lehce pousměji nad jeho dotekem, který věnuje mé tváři, mým lícním kostem. Ale je pravda, že jsem unavená, celá tato šílená situace mě vyčerpala, jenže musím zůstat vzhůru. Jinak bych si tady položila hlavu na kus volného lůžka a prostě tvrdě usnula, ale to není vhodné, nehodí se to, aby se o mne staral, když je v tomto zbídačeném stavu.
"Nemáš za co děkovat, jsem ráda, že jsem tady," dodám nakonec a váhavě jednu ruku natáhnu k té jeho, kterou má na mé tváři a jemně ji stisknu a konečky druhé ruky přejedu po jedné z jizev na jeho těle. "Kde jsi v tomu všemu přišel? Vždyť... to muselo být hodně válek," zašeptám nejistě hledíc na jeho břicho, přičemž pak se ale opět zadívám do jeho hezkého obličeje. Jsem ráda, že jsem tady, s ním, sice mě bolí nohy, jak takto pořád dřepím, ale to nevadí, hlavní je, že jsem tady s ním a vidím, že je v pořádku.
"A...A mrzí mne to, co kvůli mně musíš podstupovat," omluvím se po chvíli a tiše si povzdechnu.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 5, 2017 18:40:12 GMT
Zvláštní pocit bezpečí a klidu, jsem cítil, když mi byla na blízku. Kéž by nemusela odejít. Avšak její upřený pohled na mé zjizvené tělo mi nebyl až tak příjemný, nerad jsem ukazoval své jizvy, protože pak přicházely otázky. Otázky, na které jsem nerad odpovídal, ale Emmeline byla přeci jen... něco jiného. Proto jsem nedal nijak najevo, že jsem si jejího pohledu všiml a raději jí nabídl to tykání. Zvedla své krásné, pomněnkové oči k mé tváři a se zachichotáním přikývla na souhlas. Svůj souhlas potvrdila ještě zběsilými slovy a to jak zakoulela očima mě přinutilo k malému zasmání. Byla tak rozkošná, v její přítomnosti jsem úplně zapomněl na nějakou bolest. Byla jako lék... a moje touha, moje touha byla čím dál tím větší. "Výborně." Usměji se s jiskřičkami v očích.
"Dobře,.." Zašeptám na její tichou odpověď, sledujíc její pohled, který putoval na okamžik k mé ruce a pak zpět k mému obličeji, kde se naše pohledy setkají. Její lehký úsměv mě přiváděl k šílenství, dotýkajíc se její tváře, ale toužíc po polibku. Vychování a jisté zásady mi to však nedovolovaly. "Ale mám... vždycky budu mít za co děkovat, dokud budeš u mě." Zamumlám tentokrát já, tak trochu litujíc, že jsem raději nedržel pusu, ale některé věci holt vzít zpět nešly. Jedna její ruka váhavě stiskla mou troufalou ruka, jež se jí dotýkala na tváři, zatímco se druhou odvážila dotknout jedné z mých jizev. Zachvěl jsem se a zalapal po dechu pod jejím něžným dotekem a zavřel oči, když mi po zádech přejel mráz. Proč tohle dělala? Proč mě tak pokoušela? Byly to tak důvěrné dotyky, ale z její strany tolik nevinné, ač já to mohl vnímat jinak a to mě dovádělo k šílenství! A pak.. neměla to vidět, nechtěl jsem, aby se zajímala o mé jizvy.
Raději jsem od ní odvrátil tvář, když mi položila tu nepříjemnou otázku. "Byla jen jedna." Odvětil jsem nepřítomně, opět odplouvajíc z přítomnosti do svých vzpomínek. "To to vězení, především..." Dodal jsem a nemohl uvěřit, že jsem jí o tom opravdu řekl. Proto jsem už raději mlčel.
Pohled jsem na ní znovu upřel, až když opět promluvila. Na tváři se mi objeví něžný úsměv, jež jsem nevěnoval každému. "To je v pořádku. Udělal bych to znovu." Pořádně jsem chytil její dlaň, kterou mi stiskla, čímž jsem se přestal dotýkat její tváře a trochu se k ní přiblížil, hledíc jí do očí.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 5, 2017 19:35:01 GMT
Jsem ráda, že se takto v mé přítomnosti cítí, doopravdy mi to lichotí, tedy... lichotilo by mi to, kdybych to doopravdy věděla, kdyby mi to řekl. Ty jizvy byly docela zavádějící, doslova vybízí k otázkám, ale těch zatím nejsem schopna, prostě ho jen s červenými tvářemi pozoruji, ptát se budu až za chvíli, teď ne, až potom. Silně pochybuji, že mu ty otázky budou příjemné, ale já jsem zvědavá a prostě... potřebuji to vědět. Kdybych tak věděla, nad tím on přemýšlí. Ohledně touhy, mojí přítomnosti a rozkošnosti, kterou očividně oplývám. Ano, asi jsem rozkošná, ale hlavní je, že je v mé přítomnosti Archer v pořádku, že nemá bolesti. O to hlavně jde.
Překvapeně zamrkám, když uslyším jeho další slova a ucítím, jak mi prudce stoupne tep při tom, co mi poví. Děkuje za to, že jsem u něj? Proč? Nemá k tomu žádný důvod, stejně bych ani neodešla, kdyby se mě pokusil odehnat, i tak bych neodešla. Chci být s ním, jenom s ním, možná je to bláhové, naivní a šílené, neznám ho, nic o něm nevím a přitom mi vždy v jeho přítomnosti začne bušit srdce silněji, jeho úsměv a hezká slova mě nutí se rdít.
"O-Omlouvám se," vyjeknu trochu překvapeně, když ucítím, jak se pod mým dotekem napne, zalapá po dechu a radši i začne oči, ale ruku neodtahuji a dále konečky prstů jemně přejíždím po těch jeho jizvách, nevynechám ani jednu, kterou vidím, nevím proč, ale chci ho těch jizev zbavit, jakkoliv, jsou jeho součástí, vypráví, co všechno prožil, ale není to radostné, nechci, aby kvůli těm jizvám trpěl.
"Archere.." pronesu tiše, když mi nakonec na moji zvědavou otázku odpoví a pomalu dlaní vyjedu skrz jeho prsní svaly, ramena, až na jeho tvář. "To mne mrzí," dodám. Nikdo si nic takového nezaslouží. Dobře, někteří ano, ale ne všichni a rozhodně ne Archer, ten si nic takového nezasloužil, je na to moc hodný.
Když na mne opět promluví a otočí i hlavu, nechám ruku opět spadnout na jeho břicho, přičemž ucítím, jak se opět začínám rdít. Na chvíli sklopím stydlivě zrak, ale stisk jeho ruky mne donutí pohled zvednout do jeho pohledného obličeje. Cítím, jak mi krví putuje adrenalin, břicho se mi svírá, srdce mi buší a já netuším proč. Jsem zmatená, děsí mne to, ale zároveň se mi ty pocity líbí a nikdy bych je nevyměnila, snadno se na ně zvyká.
Nevím proč, ale najednou mne napadnout myšlenky, že třeba nikdy nebudu mít úplně vysněný první polibek někde na louce plné kvítí za svitu slunce. Ani by se možná nic takového nestalo, nebylo by s kým. Ale tady a teď. Sice mě bolí nohy, proto se pomalu nadzvednu, abych mohla pozadí usadit na kraj postele, ale tvář stále neoddaluji od té jeho, přičemž mu tisknu ruku a udržuji oční kontakt, který ve mě vyvolává jakési chvění.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 6, 2017 18:06:21 GMT
Na její překvapenou omluvu, jsem jen mírně kývl hlavou. Nebyl mi ten dotek nepříjemný, šlo spíše o to, co jsem měl zakodovaného v hlavě,... že jsou něčím, co je až příliš osobní. O to více mě překvapilo, když ruku neodtáhla a místo toho pokračovala v obkreslování i dalších jizev na mém těle. Jako by se z nich snažila vyčíst mou minulost a zároveň je svým dotekem nechat zmizet, zahojit. A mě se do žil vylil adrenalin, bože po kolikáté dnešní den? Musel jsem hlasitě polknout, abych trochu zchladil touhu, jež ve mě žhnula nesnesitelným žárem. Musel jsem myslet na to, že ji znám teprve druhý den, a že je naprosto nevinná, neposkvrněná mužem a jeho ješitností. Měl jsem vůbec právo něco takového změnit? Zničit? Zkazit ji, jen kvůli vlastnímu sobectví? Válčil jsem zase sám se sebou, nelítostný boj mezi rozumem a tím divokým zvířetem ve mě.
Přesto jsem ji nechal zkoumat mé tělo, první z mých jizev utržených na bitevních polích ve Svaté zemi, pak ty z tamního vězení, kde jsem snášel dva roky mučení, na které jsem největší památky nesl na zádech v podobě dlouhých jizev od bičování. Jednou z novějších byla jizva po vlkodlačím kousnutí, které mě přeměnilo v tuto bestii a nakonec ta, jež vlastně byla spíše malou spáleninou v oblasti mého stříbrného řetízku s keltským křížem, jež se mi vpaloval den, co den do kůže, jako připomínka na dne, kdy mi Marien zemřela. Byl od ní. Dnešní zranění samozřejmě už raději nepočítám, to ovšem bude další jizvy do nemalé sbírky. Nádhera. Některým dívkám se to hnusilo, přišlo jim to strašidelné a zrůdné. Člověk se s tím ovšem naučí žít.
Odpovědět na její otázku nebylo lehké, ale nakonec jsem to dokázal. Sic ke svému neuvěření, ale ano. Nedíval jsem se stále na ní, když vyslovila mé jméno a její dlaň po mé hrudi vzhůru a zastavila se mi na tváři, kterou pokrývalo lehké strniště. Srdce mi v tu chvíli v hrudi dělalo snad přemety... musím být blázen. Nezasloužil jsem si její dobrotu, tu něhu s jakou se mnou jednala, aniž by pořádně tušila, co jsem zač. Bože, nemohl jsem se na ni kvůli tomu ani podívat, klamat ji bolelo. "Je to dávno..." Ujistil jsem ji, ale snad i sebe, že už není co by by ji mělo mrzet, že čas všechno spravil... ta ironie. Až teď jsem znovu našel odvahu jí pohlédnout do tváře, do očí, v nichž jsem se ztrácel a topil. Má slova, která jsem jí věnoval, zatím co jsem jí stiskl dlaň u její tváře, byla upřímná. Opravdu bych bez váhání zopakoval to, co jsem provedl před všemi lidmi na oslavě Ostary. Jistě, bylo to naivní a hloupé, ale pro mě to v tu chvíli bylo správné, ač to byla chyba za níž si ponesu následky.
Jemné natočení na jeden bok, abych se k ní o pár centimetrů přiblížil, bylo tak moc troufalé! Možná není tak špatný nápad nechat svou vlčí podstatu volnou. Vnímal jsem její vůni, vnímal každičké zakřivení její tváře, odlesk v jejích očí, slyšel jsem tlukot jejího neposedného srdce, hučení krve v jejích žilách... Svou ruku od mé tváře odtáhla a položila zpět na mé břicho, na tváři měla opět ruměnec. Navíc, až stisk mé ruky ji donutil zvednout zrak k mé tváři, který před okamžikem stydlivě sklopila. Spalovalo mě to, ten hlad, touha po jejích rtech, jež budou patřit jen mě. Ona bude patřit mě, tedy... pokud bude chtít, samozřejmě. Pokud si to já sám dokážu přiznat a přijmout. To jsem teď, ale řešit nechtěl... Byla tak nádherná, její vlasy, oči, rty... Zaznamenal jsem opatrný pohyb, který učinila, aby se moha posadit na okraj lůžka, na kterém jsem ležel.Svou krásnou tvář neoddalujíc ovšem od té mé. Rozdmýchala ve mě oheň, chuť žít naplno! Přerývavý nádech dozněl jakýmsi tichým hrdelním zamručením, plným touhy, jež však znělo spíše jako nelidské zavrčení, ale já si prostě nemohl pomoci!
Pustil jsem její ruku, abych se o tu svou mohl opřít a druhou ji chytil za bradu, abych palcem jemně přejel po jejím plném spodním rtu... Obličej jsem přiblížil k tomu jejímu, tak že se naše rty téměř dotýkali, na okamžik k nim sklopil svůj pohled, dávajíc palec na stranu, ale stále jemně držíc její bradičku. Pak už jsem, ale nečekal na její, či kohokoli jiného svolení, prostě jsem si vzal, co jsem chtěl! Tak nehezky sobecké. Pohled jsem bez varování znovu upřel do jejích očí, v těch svých dravost a majetnicky, přesto jemně přitiskl své rty k těm jejím, sladším, nežli to nejlepší ovoce. Bylo to, jako ohňostroj pocitů... Jako, když se protrhne přehrada a všechna voda se vyplaví ven... nedalo se to lépe popsat. A já se snažil vychutnat každý z nich.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 6, 2017 18:48:30 GMT
Netuším, co přesně si mám o těch jizvách myslet. Na jednu stranu jsou ohavné, děsí mě a hyzdí jeho jinak krásné tělo, avšak na stranu druhou jsou tyto jizvy jeho součástí, něčím, co už nezmizí, musel si toho prožít hodně a dělají z něj člověka, nádherného, milého člověka, který se minimálně ke mě chová velice hezky. A to je špatně, protože on je takový, jaký je, má jakési postavení, které jsem já už ztratila. A právě teď mě to třeba mrzí, avšak je pravda, že kdybych se nevzala pojmenování Lady, pravděpodobně bych tady nebyla, nepotkala bych ho a nezačala ho mít svým šíleným způsobem ráda. Nechápu, jak ho můžu mít ráda, když ho vůbec neznám. Jsme známí teprve dva dny a přesto mi v jeho přítomnosti tluče srdce, nejsem schopna popadnout dech či nějak jasně uvažovat. Dokážu vnímat jenom ho, jeho slova, vůni... Chudák, ten jeho vnitřní boj musí být hrozný. Já sama se s něčím takovým nepotýkám, možná trochu, ale rozhodně to není tak těžké jako u Archera, zřejmě se dokážu lépe ovládat, navíc jsem moc stydlivá, moc neznalá, abych se o něco vůbec pokusila.
Bylo to šílené. Tolik jizev, každá jiná, každá vedena jiným směrem, jinak hluboká, jinak klikatá. Jedna dokonce vypadá jako od zubů, nad čímž se na chvíli pozastavím, ale radši to nechám být. Teď není nejlepší doba zvědavě se vyptávat, navíc to třeba nemusí nic znamenat. Mohl ho prostě někdy v lese pokousat vlk nebo nějaké jiné divoké zvíře. Poté mi zrak zabrousí do míst, kde má ten přívěšek. Zkoumavě si ho prohlédnu a překvapeně zamrkám, když si uvědomím, co vidím. Malou spáleninu. Od toho přívěšku? "Ten... Ten přívěšek.." vysoukám ze sebe tiše, ale to mne v otázkách zarazí jeho další slova. Opět. Opět to slovo dávno. Jak dávno to asi mohlo být? Vždyť je tak mladý, tohle nemohl zažít dávno. Je to zvláštní, hodně věcí kolem něj je zvláštních, on sám je zvláštní, možná to na něm tak obdivuji. Že je zvláštní, jiný.
Cítím u něj jakousi změnu, přijde mi napjatější, jen bůh ví, nad čím vlastně přemýšlí, ale mě už bolí nožky, proto se tedy trochu nadzvednu, abych se mohla posadit na okraj tak, abych ho nijak neomezovala v pohybu, přeci jen on je z nás dvou ten zraněný. Při tom hrdelním, nelidském zamručení, které znělo jako od zvířete trochu nadskočím a už se chci vyptávat, co to pro boha živého vydal za zvuk, ale jeho další dotek mne naprosto uzemní. Volnou ruku spustím do svého klína a překvapeně pootevřu rtíky, když ucítím, jak prsty stiskne moji bradu a něžně palcem přejede po mém spodním rtu, což mě donutí mírně zalapat po dechu, kterého se mi najednou nedostává.
"A-Archere?" zašeptám roztřeseně. Netuším, co mám od něj očekávat, považuji ho za gentlemana, ale toto... toto je tak zvláštní, divné a neznámé. Děsí mne to, myšlenky mi zběsile naráží jedna do druhého, nedokážu uchopit ani jednu jedinou. V jeho očích vidím touhu, dravost, kterou jsem u něj nikdy neviděla a děsí mě to, celá tato situace mě děsí a taky to, že se nedokážu na nic soustředit.
Tma... Z rozbouřených myšlenek je jen hluboké, tmavé moře plné ničeho. Něco jako přemýšlení? Prosím vás, nebuďte naivní. S jeho konečným pohybem, kdy se jeho rty potkaly s mými se mi rozbijí všechny představy o dokonalém prvním polibku, avšak aspoň jedno mé přání zůstane zachováno a to to, že to bude polibek s dokonalým mužem, což se mi právě teď plní. Srdce mi tluče nepravidelně, nedostává se mi dechu a chvěji se, tak moc se chvěji nad tím něžným, přesto majetnickým dotekem. Kdybych byla na nohou, pravděpodobně by mne neudržely. Nevím, co mám dělat, jak reagovat, jsem nezkušená, naivní, neuvědomuji si, že bych ho mohla třeba pobídnout k něčemu jinému, nevím, co mám dělat. Ale mé tělo reaguje samo, jako kdyby ono vědělo, co dělat, protože já sama to nevím. Cítím, jak přivírám oči, jednou maličkou dlaní stisknu jeho biceps, druhou lehce tlačím proti jeho břichu a rty vyjdu vstříc těm jeho. Potřebuji to, je to něco úžasného, tak moc úžasného, že mám pocit, jako kdybych měla za chvíli omdlít, právě teď bych mohla umřít a byla bych šťastná. Břicho mám plné motýlků a jsem schopna vnímat jenom Archera. Jeho rty, tělo, kterého se dotýkám a kterému se nabízím, aniž bych si uvědomovala...
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 9, 2017 20:05:58 GMT
Zmínku o mém přívěsku jsem vlastně nehezky přešel, nezareagoval na ni... Nechtěl jsem jí to vysvětlovat.
Nadskočila, když jsem vydal ten zvířecí zvuk... to když se jí dožadoval vlk uvnitř mě. Zdálo se, že ji to trochu vyděsilo, ale to přešlo, když jsem jí chytil bradičku. To se naopak v jejích očích objevilo překvapení. Jemně jsem jí přejel po spodním rtu a lehce se usmál, když své sladké rty pootevřela a roztřeseně vyslovila mé jméno. Zvedl jsem pohled od jejích úst k očím, hledajíc v nich důvod proč mě oslovila. "Ano?" Zašeptal jsem tázavě, vnímajíc jen její přítomnost. Neschopen učinit to, co je správné a nesobecké. Místo toho jsem si přivlastnil její rty, stále přidržujíc její bradu svými prsty. Cunami pocitů zachvátila mé tělo, nestíhal jsem zachytit žádný z nich. Zpočátku to byl zkoumavý polibek, opatrný, v očekávání její reakce. Chvěla se, srdce jí bušilo stejně poplašeně, jako to mé. Zdálo se mi, že překvapením celá ztuhla, netušil jsem, že i polibek je pro ni zcela neznámou věcí. Avšak, po pár okamžicích její napětí povolilo, jedna její ruka stiskla mou paži v oblasti bicepsu a druhou zatlačila proti mému břichu, až jsem sebou maličko, nepatrně cukl v důsledku maličké bolesti, za níž mohla ta zatracená rána. No a pak mi polibek oplatila, vyšla vstříc mým rtům... popravdě, něco takového jsem nečekal, očekával jsem spíše pohoršenou facku, ale tohle ne...
Teď jsem se odvážil náš polibek prohloubit, pootevřel jsem rty a tentokrát to byl mnohem hladovější polibek, dožadujíc o to, aby pootevřela své rty a já mohl proniknout svým jazykem do jejích úst. Prsty pustím její bradičku a přesunu svou ruku na její zátylek, vplétajíc své prsty do jejích dlouhých a nádherných vlasů. O druhou ruku, jež mi svírala, jsem se stále opíral, ale její jemný tlak na mé břicho mě nutil ruku povolit a opět se položit na lůžko. Mé vzrušení vzrůstalo, věděl jsem, že ona je ta, kterou chci... jediná. Zamručel jsem do jejích rtů, cítil jsem v břiše ten zvláštní příjemný pocit... touhu, jež spalovala mé vnitřnosti a dívky to rády nazývaly motýlky.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 9, 2017 20:44:18 GMT
Nereaguje na má slova? Proč na ně nereaguje? Jednou mi to bude muset říct, nebude to moct tajit pořád. Vim, že něco tají, štve mě to, ale asi to bude něco velikého a možná je i lepší, když to nevím, ale ráda bych se s ním dále vídala, takže jednou... jednou poznám pravdu, jednou mi věřit tak moc, že se mi svěří, ať už jde o cokoliv... a já jemu... já mu tu pravdu budu též muset někdy říct, vlastně už jsem mu ji řekla, ale bylo to něco, co on si snad ani nepamatuje, protože to bylo chvíli předtím, než ztratil vědomí.
Jenže pak uvěznil mezi prsty moji bradu, pozoruje můj obličej a já netuším proč, proč to dělá, a proto vyslov jeho jméno, na což mi odpoví tichou otázkou, zvedajíc zrak a hledíc do mých očí. Tak ráda... Tak ráda bych se ho zeptala, co se děje, proč toto dělá, ale nedá mi žádnou šanci, protože hned na to si přivlastní mé rty, takový sobec, vzal si můj první polibek, nevím, co mám dělat, jak se tvářit, srdce mi divoce buší, v uších mi hučí. Není to fér, on má jistě mnoho situací, ale já? Já ne. Pro mne je tato situace tak nová, zvláštní a svým způsobem i ohromující. Ale i trapná. Nechci působit jako neznalá v tomto směru, je to trapné, jsem už dospělá, měla bych něco z tohohle umět, jak potěšit muže, jenže já nevím, nevím nic a štve mě to, ale ty pocity, které se ve mě víří jako ten největší vír mě naplňují, moje srdce plesá a tělo převezme vládu nad myslí, dělá si, co chce, a proto pokračuji, aniž bych věděla jak.
Děsí mě. Děsí mě tím, jak je hladový, děsí mě ty pocity, které zažívám při svém prvním polibku. Netuším, co po mě chce, po čem tak lační, avšak mé tělo to očividně ví, protože najednou ucítím, jak i já sama lehce pootevřu rty nepřestávajíc je tisknout k tomu muži naproti mě, k tomu úžasnému vojákovi, k mému Archerovi.
Najednou ale ucítím, jak si opět lehce, následuji jeho rty dolů, takže jsem nucena se zapřít o vlastní ručku vedle jeho hlavy, abych na něj nespadla, přičemž druhou mám stále položenou na jeho břicho, avšak ani tato ručka není v klidu, neustále se na Archerově břiše hýbe. Vlasy mi padají do jeho obličeje, nedostává se ni dechu a zajímalo by mě, jak dlouho v této pozici vydržím. Navíc... Nemělo by to být naopak? Já ležet a on nade mnou. Ale stěžovat si nemůžu, to bych se musela odtáhnout, což bych nesnesla, mohla bych být takto pořád. Nechci být ta, co to skončí, kdyby požádal, beztak bych mu dovolila všechno, což mě děsí, protože i Archer je muž, avšak... teď nemám čas se nad tímto nějak zabývat.
Uslyším jeho mručení, které doprovodím svým zasténáním do jeho rtů. Odkud se tento zvuk? To nevím, ale je to divné.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 9, 2017 22:02:54 GMT
Vůbec mi nevadilo, že je nezkušená, naprosto nevinná. Byla by pro mě čest jí všemu naučit, ukázat jí sladkou chuť neřestí, jenže mám na to vůbec právo? Tak moc, tak moc rád bych ji ochutnal celou, přisvojit si ji... jak se říkalo mezi námi vlkodlaky - označit si ji. Mohl bych, kdyby mi to dovolila, mohl bych, kdybych nebyl tím, kým jsem.
Nechala mě zajít ještě dál, když pootevřela své rty a já mohl svým jazykem začít troufale zkoumat její ústa. Byl to vášnivý polibek a skrýval se v něm můj hlad. Kdy naposledy jsme něco takového cítil? Tak strašně dávno! A teď tu byla... Emmeline, dívka jež ve mě probudila něco, co jsem pohřbil hluboko ve svém nitru. Dokázala to tak snadno! Tak snadno jsem propadl jejímu kouzlu, její osobnosti, i když jsem se celý život snažil, aby se mi nic podobného nepřihodilo. Ne po tom, co se stalo s Marien. A já teď cítil ten hryzavý strach. Strach, že se může minulost opakovat. Důvod, proč jsem si nedovolil něco cítit k ženám. Emmelina, nesnažila se a stejně mě získala, stala se mou slabinou a nemusela dělat vlastně vůbec nic. Byl jsem hlupák! Sobecký hlupák! Nechtěl jsem aby to skončilo, všechno ve mě křičelo, abych ji nikdy nepustil, abych nikdy nepřestal v tomto úžasném polibku.... Proto jsem nepřestal a položil se na záda, ač vím, mělo by to být naopak, rád bych ji dostal pod sebe, jenže to zranění mě stále omezovalo... Rukou mi pátravě přejížděla po holé kůži na břiše a vlasy, jež jí spadaly okolo hlavy mě šimrali v obličeji. Zamručel jsem a v odpověď se mi dostalo její zasténání, tak plné ukryté touhy, jež se skrývala pod její nevinností. Usmál jsem se do jejích rtů, sjíždějíc svou rukou, jež byla vpletená do jejích kadeří, po jejích zádech níže a níže a zastavím se až těsně nad zadečkem. Ale jak jsem říkal, až takový sobec být nedokážu.. nemůžu dál pokračovat, ač je to to jediné, po čem toužím.
Bez varování jsem ztuhl tentokrát já, ukončujíc náš polibek něžným odtáhnutím svých rtů od těch jejích, neskutečně... hříšně sladkých. "Emmeline..." Zašeptám, hledíc jí do očí, ale pak pohled odvrátím. "Omlouvám se, tohle..." Odmlčím se. "Tohle jsem neměl dělat. Není to správné,.... já nemůžu... nechci ti ublížit." Dopovím tiše, vracíc ruku zpět nahoru k její hlavě, abych ji mohl jemně pohladit po vlasech a zastrčit jí pramen za ucho.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 10, 2017 5:29:15 GMT
Být jeho by mi vůbec nevadilo. Nevím proč, nevím jak a nevím kdy, ale nepřisvojil si jenom mé rty, ale i mé srdce a to je špatně. Moc moc špatně, už jenom kvůli tomu, že je to voják, má přízeň královny, je postavený výš, než-li já, navíc... mu způsobuji tolik problémů. To řízení, které ho může suspendovat, ta rána, po které zůstane na jeho krásném těle jizva. Samé problémy, jsem ta nejhorší šlechtična na světě, úplně v hlavě slyším ten matčin hlas, který mi nadává, jaká jsem to husa, že jsem se zakoukala do vojáka, že jsem mu věnovala svůj první polibek a že jsem vůbec utekla, jenže já jsem utéct musela. To ona al nikdy nepochopí. Můžete mi někdo vysvětlit, jak se vždycky v přemýšlení dostanu až ke své protivné matce? Protože já to nevím a štve mě to.
Jakmile ucítím jeho jazyk ve svých ústech, rozšíří se mi zorničky, což naštěstí nejde vidět díky mým zavřeným očím, ale tep mi klopýtne, ale pak buší dál, stále v tom nepravidelném, splašeném rytmu. Netuším, co se mu honí hlavou, nad čím přemýšlí, bojím se toho. Co když si myslí, že.. že.. co já vím, že jsem nějak podivně nezralá? Přeci jen... jsem už dospělá, měla bych mít manžela, jenže já stále naivně čekám na prince na bílém koni. Nedá se nic dělat. Nedokážu omezit svoji naivitu, chci někoho, koho budu milovat a ne někoho, koho ani neznám. Ucítím jeho velikou ruku, jak cestuje pomalu po mých zádech, zastavujíc se na bedrech, ale dál nejde a já jsem za to ráda, protože si začnu konečně uvědomovat, co to dělám, co jsem to udělala. Jak jsem mohla? Vždyť.. .sám se přiznal, že je to sukničkář nebo při nejmenším byl, jak můžu být taková hloupá husa?
Už-už se chci odtáhnout, ale on to stihne dříve, najednou můžu svobodně dýchat, můžu se hýbat, protože už mě v moci nemají jeho úžasné rty. Otevřu oči, hledíc na něj na jednu stranu toužebným, avšak na druhou stranu vyděšeným pohledem, pokud vůbec takový existuje. Oči mi jasně září, mají rozšířené zorničky, rty mám pootevřené, napuchlé od těch jeho polibků a celá se chvěji, nejen kvůli tomu, že už nemám moc síly, abych se na ruce udržela, ale i kvůli němu, kvůli jeho blízkosti. V břiše mám svíravý, příjemný pocit, nedostává se mi dechu a srdce mi dále splašené tluče.
Nevím, jak mám na jeho omluvu zareagovat, co mám říkat. Vím, že má pravdu, není to správné, ale já vím, že to chci, chci jeho celého, ne možná teď, ale někdy v budoucnu a právě proto bychom se měli přestat vídat, abych omezila ty své city k němu někam hodně hluboko, nechci být poté raněná. "Já-Já se též omlouvám, neměla jsem... můj první polibek si vzal muž, který o mě ani nestojí," zašeptám udiveně, přičemž se trochu pousměji, když opět ucítím jeho ruku ve svých vlasech. Jak naivní můžu ještě být? Jde vůbec, abych byla ještě více naivní? Tiše si povzdechnu a pomalu se odstrčím, přičemž si opět narovnaná sednu. "Nemáš mi jak ublížit, ale máš pravdu, není to správné, nemělo se to stát, omlouvám se," šeptám dál, hlasitěji mluvit nemůžu a ani se na něj nemůžu podívat, proto odvrátím hlavou bokem. Je mi tak trapně, nepříjemně, ale mluvím chladně, jako kdyby se mě tato situace vůbec nedotýkala, neukážu se, jak mne to ranilo. Chápu, že pro něj to nic neznamená, ale pro mne to byl první polibek, snad si nemyslí, že se pak může takto omlouvat.
"Měla bych asi jít a nechat tě odpočívat," dodám, tváříc se nanejvýš smutně, nechci odejít, ale.. asi to tak bude nejlepší.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 10, 2017 16:24:21 GMT
Oba jsme měli zrychlený tep adrenalinem, celou touto situací. Někde hluboko uvnitř jsem si byl jistý, že je to jediné co chci. Že ona je ta pravá, jedinou o kterou stojím. Hladově jsem si bral její rty, nenechavě a troufale. Doufajíc, že na tenhle polibek nikdy nezapomene, tedy to alespoň chtělo mé divoké já, majetnický vlk, jež je součástí mého já. Pak se vlády nad mým tělem bohužel ujmul rozum a celá ta překrásná chvíle skončila. Já ji ukončil v dobré víře, nad počestností dívky, na které mi tolik záleželo. Odtáhl jsem se od jejích sladkých rtů, otvírajíc své oči... doufajíc, že nemají zlatavou vlčí barvu. Emmeline také otevřela svá očka s vyděšeným pohledem, jež v sobě skrýval ještě něco, snad touhu? Zářily jí stejně jako mě, oba jsme se chvěli a zrychleně dýchali, snažíc se uklidnit každý své srdce. Hned na to jsem ze sebe vysypal tu překotnou omluvu, myslíc vše dobře... rozumně, opravdu jsem se jí nechtěl dotknout. Jenže se mi to podle všeho příliš nepovedlo. Slova nebyla má silná stránka, vždy jsem to popletl a někoho spíše ranil, než abych mu pomohl...
Sama se začala tiše omlouvat, ale její slova... její slova zněla chladně, snad raněně, alespoň ta první? Jak jsem tomu měl rozumět, v ženách jsem se i za ta léta stále špatně vyznal. Odtáhla se ode mě, najednou se zdála tak hořce realistická... byla to má chyba! Když jsem konečně sebral trochu té odvahy a pohlédl na ni, zjistil jsem, že ona se odmítá podívat na mě. Jestli to bolelo? Ach ano, bolelo mě, že jsem ji ranil... ač se to snažila skrýt, já jí opravdu nechtěl ublížit! Ten chlad v jejím hlase... Zoufale jsem k ní pohlédl, zvedajíc se do sedu. "Ale...ale... to není pravda Emmeline!" Vyhrknu, kmitajíc očima po její osobě s nechápavostí v očích, stál jsem o ni, tak moc jsem o ni stál! "Ty se nemáš za co omlouvat." Dodám opět potichu, klopíc oči k zemi, ale ten opět překvapeně zvednu, krčíc nesouhlasně čelo. Nemohl jsem ji však držet.
Kdybych věděl jak vytančit z této nepříjemné situace, asi bych udělal vše pro to, aby neodešla. Jenže já to nevěděl, tohle nebyla moje přednost, ač nebyla první dívkou v mém životě. "Asi ano." Přitakal jsem tiše, ač mě představa toho, že tu nebude ničila. Měl bych jí ovšem nejspíše poskytnout prostor, aby si vše promyslela a sobě asi také.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 10, 2017 16:44:30 GMT
Jakmile se začne zvedat do sedu, prudce k němu trhnu hlavou, přičemž ten můj chladný, odtažitý výraz naruší mihnutí starostlivosti. Nechci, aby si ublížil, proto mu položím dlaň doprostřed obnažené hrudi a měkce ho zatlačím zpátky do záda. "Lež, musíš odpočívat," je jedno, jaká je to situace, vždy se budu starat o to, aby si neublížil.
"Prosím, nebudeme to teď řešit, měl bys odpočívat a já ti přidávám jen na stresu," dodám a ruku stáhnu zpátky ke svému tělu. Sama nevím, co cítím. Hněv? Raněnost? Chlad? Ano, je mi to líto, že si jen tak vzal můj první polibek, bez nějaké romantiky kolem, ale už se to stalo a ranila mě jeho slova, to je pravda, ale stále ho mám ráda, kdesi tam uvnitř sebe a sama nevím, proč se chovám tak hloupě. On se naopak zachoval rozumně, bůh ví, co by se stalo, kdyby nezakročil. Bože, ani si to nedovedu představit.
"Dobře, přijdu se za tebou zase zítra podívat, ale teď už doopravdy odpočívej, prosím," pronesu tiše, přičemž ho přikryji, aby byl v teple a lehce ho pohladím po tváři. "Na viděnou," rozloučím se s ním, svá slova doprovodím lehkým pukrletem a rozejdu se pryč, co nejdál od něj.
|
|
