Deleted
Deleted Member
Posts: 0
|
Post by Deleted on Mar 25, 2017 18:15:44 GMT
I když mám čas, nezúčastním se oslav Ostary, nemám k tomu důvod, poslední dobou jsem měla špatné období, moc jsem s nikým nekomunikovala, když opomeneme toho upíra, které jsem potkala v lese. Navíc... chci mít nějaký ten čas pro sebe, kdy uctím přírodu vlastním způsobem, nemám potřebu se zrovna mísit mezi lidi, i když by to mohla být zábava, jenže... ne v tuto dobu. Ano, sice přichází jaro, ale já jsem pořád taková melancholická z té zimy a tohle všechno, že se necítím na to, abych šla na tu oslavu.
Proto hned ráno vyrazím ven jen v obyčejných šatech a nějakou dekou, kterou bych si když tak mohla přehodit přes ramena, abych úplně nezmrzla. Poté se vydám do lesa, za Citarem, se kterým strávím většinu dne, navštívím i vodopád někdy kolem poledne, ale nakonec se stejně uchýlím za svým hřebcem, kterého krmím zbylými jablíčky ze zimy, čistím ho slámou a prostě se mu věnuji. Svojí návštěvou nás poctí i Argon, jsem ráda, že ho vidím živého a zdravého. Snad mi doopravdy nedonese za nějakou dobu vlčata v košíku, to doopravdy nevím, co bych dělala.
No.. a takto nějak strávím svátek Ostary, s Citarem a Argonem hezky v teple.
|
|
|
|
Post by Beatricé on Mar 26, 2017 12:01:26 GMT
Je nádherný den, a mě se v Ingwirthu více než líbí, je to překrásné, okouzlující sejít se na louce, u vysokého bílého stromu, kde královna vypadá jakoby padla z nebe. Ostatní přicházejí s úsměvem, vyparádění s květy ve vlasech. Stejně jak i já. Bosé nohy cupitají mezi lidmi a rozdávám štěstíčka s pozvánkami na naše vystoupení, které se bude zétra konat na tržnici jako vždy. Lidé chodí rádi, předvedu trochu svého umění když předvedu hvězdici a přemet při kterém dopadnu na kolena a rozpažím se smíchem.
|
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Mar 27, 2017 11:04:52 GMT
Sleduji hodokvas uspořádaný na počest svátku, který nectí moji víru ale nejsem tu od toho abych ostatním kazila jejich radost. Naopak se mi líbí jak je tato země vzdálená od anglie i když sídlí vedle sebe a jejich zvyky by měly být stejné. Ruce držím spojené před sebou, oblečená jsem v modrých šatech se stříbrnou výšivkou na které si má služebná dala záležet a pokojně se bavím i když nevstupuji do víru tance a veselí, držím se u královny. Usmívám se, radostnou náladu mně nemůže jen tak někdo vzít a já můžu oči nechat na všech přítomných, kteří přišli oslavovat svátek Ostary. Zahlédnu i sira de Cross, který se ujal strážení mé osoby, hovoří s nějakou dívkou, nejspíš tou o které hovořil posledně. Šťastný to mladý muž, myslím si a pokynu mu hlavou v náznaku pozdravu než se má pozornost přesune k ostatním.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 27, 2017 22:21:02 GMT
Její tichý smích byl jako jaro v mé duši, chvěla se, už jen při pohledu na ni. To, že uznala, že mám pravdu už bylo vedlejší, ač dostačující. Už dost tomu hloupému dohadování, měl jsem prostě pravdu, ač byl její skromný názor jakýkoli. Copak mohla jakkoli posoudit, zda je v mých očích půvabná, nebo ne? Nemohla! A já si svůj umanutý a sobecký názor nehodlal vzít, na druhou stranu... stačil by jediný chtivý, či křivý pohled na ni, a dotyčný by zaplatil krutou daň.
Ta další slova nebyla příliš příjemná,ačkoli pocházela z jejích úst. Jistě v první otázce jsem cítil tu škádlivost, ač marně jsem hledal tu správnou odpověď, kterou bych jí neublížil. Nakonec jsem to ani nestihl, vzhledem k tmu, že náhle zvážněla a prozradila mi o sobě, že nemá ráda lži. To byl tenký led, netušil jsem, kudy se z něj dostat, aniž by pod mými kroky nepraskl. "Ani já je nemám v lásce, Emmeline. Ovšem jsou věci, ve kterých neříkáme celou pravdu, protože si to naše situace žádá." Nechal jsem svá slova plynout, když jsem konečně našel ta pravá. Byla to pravda, vlastně jsem jí zatím úplně nelhal, jen jsem neříkal úplnou pravdu, nebo jisté věci vynechal... byla to tudíž spíše tajemství nežli lži? Možná, netušil jsem.
Naštěstí jí tenhle vážný rozhovor dlouho nepohltil a tak se opět smála mé snaze o zapření vlastního studu. Marně jsem se snažil, marně. Před ní jsem byl špatným hercem. "Roztomilé!" Zalamentoval jsem, kroutíc nad tím nevěřícně hlavou. "Takhle mi kazit pověst!" Vyčetl jsem jí, ale už se smíchem, přidávajíc se k tomu jejímu.
Po cestě jsme oba letmo pozdravili královnu a já si dokázal představit její zvídavé otázky, až s ní budu hovořit. Nad tím jsem se musel pousmát, ale tušil jsem, že příjemné mi to nebude. Pak jsem se pohledem střetl s lady Elizabeth, jejímž strážcem jsem se stal, a která mě dříve také očarovala, ale to bylo bláhové, vzhledem k jejímu postavení. Jen platonické city. I já jí pokývl na pozdrav a věnoval jí malý úsměv. Byla pro mě, jako sestra, stala se mou rodinou... dlužil jsem to jejímu otci. "To mě opravdu těší, nerad bych, aby jste se tu nudila." Pousmál jsem se, když mi odpověděla na otázku, jíž jsem jí oplatil. Teď už odložila své dary pod posvátný dub a tak bylo načase to místo pomalu opustit. Moje odpověď ohledně úkolu, kterým mě královna pověřila, jí však přivedl k úsměvnému závěru. Pobaveně jsem se uchechtl a zadíval se jí do tváře. "Možná to tak nevypadá, ale moc dobře si uvědomuji, co se děje okolo nás. Nehledě na to, že na to nejsem sám, pomáhají mi moji muži." Usmíval jsem se a v očích mi jiskřilo. Bylo to tak, můj vynikající sluch a čich vnímaly dění, slyšel jsem tep každého, kdo byl v mém dosahu, cítil jejich pachy a všiml si jakékoli změny v jejich těle. Pokud by jim začalo srdce tlouct rychleji, nebo bych ucítil něčí strach, či nadměrný adrenalin, který při tanci mít určitě nebudete. Prostě hlídací pes.
"Nebojte se, povedu vás." Mrkl jsem na ni v ujištění, že to zvládne. "Děkuji." Zašeptám k ní s malou polonou, když do své ruky uchopím tu její a zavedu ji do prostoru louky, kde se tančilo. Tam jsme se vmísili mezi ostatní a lehounce jsem ji navedl v otočku a začal tančit, jako lidé okolo nás. Zkušeně a něžně jsem ji vedl živelným tancem a vnímal to teplo a mravenčení kdekoli jsme se navzájem dotkli. V očích mi plála nově probuzená vášeň, podnícená divokostí. A pohled, ten jsem od ní odtrhl jen v nutnosti, abychom do nikoho nenarazili, nepřestávajíc se usmívat a smát.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Mar 28, 2017 14:37:28 GMT
Kdyby jsem věděla, co se mu tak honí hlavou. Bylo by to fajn, i když na jednu stranu si nejsem úplně jistá, jestli bych to chtěla vědět, přeci jen... jen bůh ví, co se mu honí a v hlavě a vzhledem k tomu.. co to je za majetnické myšlenky je asi dobře, že o nich nevím, asi bych utekla, nesnáším, když si mě lidé přivlastňují a říkají mi, co mám dělat, nejsem ničí majetek.
Taky nemá rád lži? Tak to je poměrně na nic, protože já mu též lžu... vlastně... nelžu, jen mu neříkám celou pravdu, protože se mě na to ani neptá, navíc je na to brzy. Co kdyby byl až tak moc čestný a odtáhl mne zpět domů? To bych nezvládla, nechci se tam vrátit. Ano, rodiče mi občas chybí stejně jako celé naše sídlo, ale stále se mi líbí i v prostém životě. Navíc.. když jsem bydlela v sídle a hrála si na šlechtičnu, měla jsem hrozně nosánek nahoru, což se pomalu ztrácí, je to tak lepší, líbí se mi tento prostý život, je to tak jednoduché, člověk nemusí nic říkat.
"Je ale jednodušší říkat celou pravdu, člověk tak pak přejde různým nedorozuměním," poučím ho, ale stejně mi ten vážný výraz moc dlouho nevydrží, protože prostě... jsem spíše smíšek, no, ráda se usmívám a vtipkuji a mám dobrou náladu, nechápu takové ty pesimistické lidi, kteří jsou strašní cynici a neumí se usmívat a užívat si života. Takoví lidé... jsou prostě hrozně divní.
"A jakou tu máte pověst, pane de Crossi?" zeptám se možná až laškovným hlasem a věnuji mu široký úsměv. Já a kazit někomu pověst? Asi prdlajs, já nikomu pověst nekazím, navíc... má on vůbec nějakou, protože já jsem o něm neslyšela, ale to mu samozřejmě říkat nebudu, nechci to jeho křehké mužské ego ranit ještě více.
Sleduji jeho pohled, který směřuje ještě na nějakou ženu, která je pravděpodobně nějakou přítelkyní královny a kdybych si to dokázala připustit, asi jsem i pocítila nějaký ten osten závisti, žárlivosti, což ale samozřejmě není pravda. I tak mi moje zvědavost nedá, abych se nezeptala. "Kdo je ta žena? Je doopravdy půvabná," pronesu zvědavě, ale pak se tedy dostavíme až k tomu dubu, kam odložím svůj dar bohyni, ve kterou však nevěřím a vrátím se zpátky za Archerem, přičemž jsem vystavena pohledu jeho krásných očí. Polknu, ale moje rty stále neopouští ten všudypřítomný široký úsměv. Jak může vědět o všem, co se tady děje? Ne, že bych ho chtěla nějak odhánět, to vůbec ne, ale asi by měl tento dav více hlídat, ale tak... jsem ráda, že je se mnou a rozhodně si nehodlám nahlas stěžovat.
"Za nic," dodám nakonec, když mi naprosto nesmyslně poděkuje a udělám jen rychlé pukrle, přičemž pak ucítím, jak mne uchopí za ruku. Netuším, za co mi děkuje, ráda přijmu takové pozvání, ještě když je to od něj, avšak.. rozhodně to bude legrace.
Jeho ruku stisknu pevněji, když se ocitneme uprostřed davu, přičemž pak se vrhneme po hlavě do víru tance. Je to šílené, živelné, neustále mu šlapu na nohy, což mě donutí se tiše omlouvat, i když ani sama nevím, jestli mne slyší. Stále se do na některých místech dotýká, kvůli čemuž mi tělem pobíhají mravenci, téměř nic přes vlasy nevidím, ale bavím se, ten tanec se mi líbí, směji se a díky Archerovi jsme aspoň nesejmuli nikoho cizího, což mě samotné by se určitě povedlo.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 28, 2017 17:22:42 GMT
"To je pravda, ale život nikdy není jednoduchý." Zamručím v jisté námitce, nikdy to nebylo tak lehké, aby se pravda dala říkat vždy a všude. Nechtěl jsem se tím ale už zabývat. Tyhle nepříjemné myšlenky se sem nehodily.
Úsměv si opět přisvojil mé rty, když pokračovala v téměř laškovným dobírání si mě. Jakou jsem tu měl pověst? No určitě svobodného bručouna, jež je příliš čestným členem královské gardy. Muže, okolo kterého se točí spousta žen, ale on žádnou z nich nevidí a dozvídá se to od jiných. Nebo naopak hříšníka, který ulehá s ženami a navštěvuje nevěstince. Ale to se tradovalo na hradě, mezi ostatními vojáky, služebnictvem a dvorními dámami. V zemi a ve městě jsem však byl nikdo, jen další muž v uniformě a to mi vyhovovalo. Jediné místo, kde jsem se trochu ukázal byl královský turnaj, kde jsem vyhrál souboj s dřevci - tjost, jehož cenou byla večeře s královnou. "No, rozhodně ne roztomilého gardisty." Odpověděl jsem jí se smíchem.
Překvapeně jsem na ni pohlédl, byla neuvěřitelně všímavým stvořením. "To je lady Elizabeth, královnina nejváženější dvorní dáma a host. Jsem jejím osobním strážcem a ano, je velice půvabná." Ukojím Emmelininu zvědavost a sám k mladé ženě ještě jednou zabloudím pohledem, zdali je po jejím boku jeden z mých mužů. Byl.
Odevzdání darů bylo jen malým okamžikem, kdy jsme si vyměnili další pro mě vzácná slova a pak přijala mou žádost o tanec. Vtáhl jsem ji do tančícího davu na univerzálním parketu, jež tvořila louka. Tančili jsme ten nespoutaný tanec a já si vychutnával každičký okamžik, kdy nás nedělil téměř žádný přebytečný prostor. A ačkoli jsem se ji snažil vést co nejlépe jsem dovedl, její drobná chodidla někdy šlápla na ty mé, i přesto vypadala úchvatně a učila se rychle. a její tiché omluvy? Samozřejmě, že jsem je slyšel, ale nijak jsem to nedal najevo, snad až na malé pokrčení rameny - nevadilo mi to. Její překrásný úsměv a smích byly na tom nejkrásnější. Hudba však po nějaké chvíli umlkla, aby mohli hudebníci zahrát a zazpívat něco dalšího a tak i mi ustali v tanci stejně, jako ostatní, kteří byli ještě střízlivý. Ti zbylí, co toho už teď vypili až příliš si vystačili s vlastním zpěvem, pokud se tomu tak dalo říkat, a tančili dál. Mírně udýchaně jsem vydechl a široce se na ni usmál. "Děkuji za tanec, slečno Emmeline." Jeden koutek úst se mi vytáhl výše, nežli ten druhý a já si její ruku, jíž jsem stále svíral, přitáhl k ústům, abych ji mohl políbit.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Mar 28, 2017 17:41:35 GMT
Ano, má pravdu, život doopravdy nikdy není jednoduchý, ale... já ho měla jednodušší než on, tím jsem si jistá. Ano, sice mě chtěli provdat za nějaké... bůh ví koho, ale já jsem nechtěla a vzala život do vlastních rukou a teď se mám dobře. A co si prožil on? To doopravdy nevím, přeci jen ho téměř vůbec neznám, moc jsme si toho o sobě nepověděli, ale i přes tento fakt se s ním cítím více než příjemně. Je mi s ním dobře, srdce mi divoce tluče, když jsem s ním a já? Netuším proč, netuším, proč se tak cítím, ale je mi hezky a proč se o tento pocit obírat, že?
"Ne? Protože mě přesně takový připadáte, prozraďte mi prosím, co se o vás traduje, jinak budu muset jít a vyptávat se na vás, což by mě něco stálo a rozhodně by to vypadalo více než zvláštně," pronesu s tichým chichotem. Pravděpodobně bych musela jít do hostince či někam tam a to by mi nebylo zrovna příjemné. Už tak se návštěvám těchto míst plných mužů vyhýbám obloukem, avšak občas jsem nucena tam zabrousit... ti muži jsou doopravdy děsiví, ještě k tomu, když jsou opilí.
"Ach tak, chápu," přikývnu pomalu a i když ten divný pocit v žaludku si zachovávám stále ten stejný široký úsměv, protože... on ani tato slavnost si nezaslouží moje mračení z důvodu, který ani sama neznám.
No... A poté už jen tančíme a já mu sem tam nožkou dupnu na tu jeho obrovskou hnátu. A přitom se mu samozřejmě omlouvám, ale zároveň se směji, protože toto je tak odlišné oproti těm tancům, které jsem se učila, když jsem ještě oficiálně patřila mezi šlechtu. Ty byly pomalé a nudné? Ale toto? Toto je naprosto úchvatné, živé, rychlé, že to ani nestíhám pořádně sledovat.
Jakmile se zastavíme v tanci, zrychleně oddechuji, přes hlavy pořádně nevidím a tváře i rty mám rudé od toho zadýchání. Srdce mi divoce buší, ale jsem šťastná. Bylo to úžasné. Jednou volnou rukou si odhrnu vlasy z obličeje, abych na něj viděla a jsem ráda, že jsem tak červená a srdíčko mi tluče tak rychle, aspoň nejde poznat, jaké rozpaky se na mne ženou, když mne políbí na hřbet ruky. Pousměji se a udělám za dnešek už několikáté mírné pukrle. "Já vám též děkuji, Archere. A omlouvám se za pošlapané boty, moc.. se v těchto tancích neorientuji, v této společnosti se nepohybuji moc dlouho," pronesu tiše.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 28, 2017 21:40:16 GMT
Vždycky jsem si o sobě myslel všechno, jen ne, že jsem roztomilý. Trošku to změnilo můj vlastní pohled na sebe samého. Vcelku smutné zjištění, ale nějak se s tím srovnám. "Tak, právě jste ranila mou mužskou ješitnost Emmeline a zkazila všechny ideály o mé osobě." Nafoukl jsem se, jako malý kluk, ale pak vyprskl smíchy. "Traduje? O mě?" Odfrkl jsem si. "Jen to, že jsem záletník, opilec a rváč." Nasadím vážnou tvář, vlastně jsem sám nevěděl zda to myslím vážně, nebo ne. "A také, že jsem vyhrál na královském turnaji tjost. Což je popravdě ironické, vzhledem k tomu, že jsem tu dřevěnou tyč držel snad podruhé, možná potřetí v ruce. Na rozdíl od šermu, či lukostřelby, kde jsem prohrál." Smál jsem se sám sobě, měl raději mlčet.
Bylo mi líto, že hudba přestala hrát a my tančit, znamenalo to opět tu vzdálenost mezi námi. Přesto jsem šťastný a se zvláště pokřiveným úsměvem jí lehce políbím na hřbet ruky, abych jí vyjádřil svoje díky. V reakci na to mi věnovala též úsměv, učinila malé, elegantní pukrle a poděkovala mi s omluvou za pošlapané boty. Zakroutil jsem nad tím očima a usmál se. "Není zač a o mé boty se nestarejte, myslím, že mi na ně více šlapali ostatní." Krčil jsem pobaveně rameny. "Naopak, šlo vám to skvěle, jestliže jste to tančila poprvé.... rychle se učíte." Stiskl jsem ještě její ruku, jen jemně, nežli jsem ji pustil. Ta poslední část její omluvy mě však mírně zarazila. "Nepohybujete se dlouho v této společnosti? Jak to myslíte?" Optám se aniž bych se snažil zastřít svou zvědavost a jen co mi odpoví, ukročím o krok vzad, abych ji odvedl na okraj louky z davu. "Omluvte mě prosím, zajdu nám pro něco k pití a snědku." Pohlédnu na ni, jako bych se bál ji tu zanechat samotnou, ale nakonec se přeci jen pohnu a ztratím se v davu, míříc ke stolům s občerstvením, kde nám něco vyberu. Jakmile jsem měl vše, vydal jsem se přes louku zpět na místo, kde jsem Emmeline zanechal. Avšak s plnýma rukama cesta davem nebyla nic snadného a příjemného, jelikož jsem mezi lidmi musel opatrně protančit, aby mi nikdo nevyrazil z rukou to, co jsem nesl.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Mar 29, 2017 15:33:03 GMT
"Ale! Mělo by vám lichotit, že vás vidím jako roztomilého, jen bůh ví, jaký jste doopravdy. Třeba jste.... nějaká bestie," pronesu. Ach, kdybych jen tak věděla, že mám pravdu. Není úplně bestie, je vlkodlak, ale choval se jako bestie, neměl to v životě lehké, oproti němu jsem já měla život jako procházku růžovým sadem. Překvapeně zamrkám, když pronese s vážnou tváří, co se o něj traduje. "A co z toho všeho je pravda?" zeptám se ho opatrně. Tak nějak doufám, že jen to poslední, protože záletník... vím, že takoví muži jsou, ale prostě Archer snad ne, je na to až moc roztomilý a milý, aby byl sukničkář. A opilec? Nepřijde mi jako opilec, nic takového z něj netáhne, ani nijak neprahne po alkoholu zde, a jako že je ho tady požehnaně, takže bych řekla, že opilec nebude. No... ale rváč? Nevím, je to voják, takže rváč být musí, ale nepřijde mi lehké ho nějak nazlobit tak moc, aby použil pěsti. Nevím, nevím, uvidíme.
"Doopravdy? Otec mne s něčím podobným učil, když jsem byla mladší. Vždycky ta tyč byla větší já, takže jsme od toho nakonec opustili a já moc mluvím," uvědomím si, takže to své vykládání o svém životě radši skončím, přičemž pak už se jen pohybuji v rytmu hudby. Musím si dávat pozor na to, co říkám, abych toho neřekla moc, ještě je na to brzy, téměř Archera neznám, nesmím mu vyžvanit úplně všechno. Ne tak brzy, možná někdy jindy, pokud se tedy ještě vůbec uvidíme.
Zachichotám se, když moji omluvu jen tak odmávne, a i když už jsem se začala pomalu uklidňovat, opět zčervenám jako rajčátko. "Děkuji, lichotíte mi, až moc," pronesu, ale okamžitě ztichnu, když se chytí těch slov, které jsem v rozmaru pronesla a už se chci nějak vymlouvat, ale to mne odvede bokem, na kraj louky, kde mne zanechá samotnou, což se mi ale rozhodně nelíbí.
Avšak pouze kývnu, přičemž obejmu svůj trup mými pažemi a začnu nejistě přešlapovat z nohy na nohu, přičemž si upravím i ten šál, který mám přehozený přes ramena. Kousek ode mne zahlédnu i Mary, která ale nevypadá, že by mne nějak postrádala, tudíž opět začnu očima vyhledávat Archera a trpělivě na něj čekám.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Mar 29, 2017 15:40:52 GMT
Oslava jara, tohle se snad slaví ve všech národnostech, každý člověk je rád, když přijde jaro a začnou rozkvétat první rostliny, zvířata se začnou rozmnožovat a první paprsky probudí vše k životu, až na mě, mě neprobudí k životu už nic, ale tak jako tak mám jaro rád, připomíná mi to staré chvíle a tak přijdu na tu jejich oslavu.
Samozřejmě je večer a já z rohu vše sleduji,myslím že jsme zahlédl i královnu a tajuplně se usměji, né že bych ji chtěl napadnout, ale vždy uvažuji kdo a jak moc je chráněný a jaké má slabiny, tohle jsem se naučil již dávno, sice je boj muže na muže nejlepší, ale i někdy se člověk musí plížit ve stínu a napadnou ze zadu útočníky a rychle je zabít aby se nevzbudila nevítaná společnos, ale jak říkám neměl jsem v plánu nikoho napadnou, né dnes, alespon prozatím.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Mar 29, 2017 18:57:39 GMT
Málem jsem si překousl jazyk, když se na mě ohradila s tím, že by mi to mělo lichotit, protože bych klidně mohl být nějaká bestie. Napadlo mě,že by to možná bylo i lepší, alespoň bych už nemusel nic říkat. Byl jsem bestie, bytost z dětských nočních můr. Přesto jsem se přemohl na, tak trochu, hysterický smích. "Bestie?! Ale prosím vás,... Přece by jste nevěřila na pohádky." Pohlédl jsem stranou a dělal, že kontroluji dav lidí.
Neunikl mi její opatrný ton, ale říkala, že nemá ráda lži ne? "Všechno, v jistých etapách mého života." Odvětil jsem odměřeně a tiše, nebylo příjemné o sobě mluvit. Jenže, mohl jsem jí snad zalhat? Mohl, ale neudělal jsem to. Stejně tak jsem jí tady nehodlal vykládat, že to je všechno minulost, stále jsem míval tato období. Ačkoli,... když jsem miloval... jedna z těch věcí šla absolutně stranou.
V hlavě mi začínalo šrotovat, ty věci které o sobě říkala, přišlo mi, že to nějak nesedí... Neříkala mi vše, tím jsem si začínal být jistý, ale tak... nebyla to její povinnost, navíc... znali jsme se jen krátce a já jí neměl co vyčítat. "Doopravdy... To se nedivím, mě s tím nikdo v dětství neučil, ale jistě by tenkrát byla také větší, jak já. Otec mě učil hlavně střelbu z luku a šerm." Usmíval jsem se na ni.
"Nemyslím si..." Mrkl jsem na ni, když jí zrůžověla líčka. "Opravdu není za co." Dodal jsem ještě, nežli jsem odvedl Emme k okraji louky, kde jsem ji s omluvou zanechal a vydal se pro nějaké občerstvení. Když jsem měl vše, co jsem chtěl, vydal jsem se zpět. Bylo celkem umění se tím davem prokousat, aniž bych něco snad vylil, ovšem... to co jsem uviděl v další okamžik mě zcela vyvedlo z míry.
Muž středního věku si povšiml, jak ten vojáček opustil mladinkou dívku. Zahlédl ji když tančila, taková pěkňoučká, plná života... věřil, že bude povolná. S jakýmsi slizkým výrazem k ní přistoupil a usmál se, jako úhoř. "Co tak sama holubičko?" Řekl ten slizký velký hrubián, který rozhodně nebyl obyčejným člověkem. Už před nějakou dobou se setmělo a tak měl i zbytek obyvatel pré. "Nechtěla by tak krásná žena trochu vína a společnost? Co?" Chraplavě se zachechtá, téměř jako by někdo něčím skřípal po železe. "Nebo, co takhle mě potěšit? Hmm?!" Už se k dívce téměř tiskl, slintajíc jí ohavná slova do obličeje.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Mar 29, 2017 19:23:23 GMT
Zní to poměrně hystericky, ten jeho smích, ale nějak to neřeším, třeba se snaží přemoct nějaké uražení, které jsem v něm možná vyvolala tou mojí nevhodnou otázkou. "Já nevěřím na pohádky. Na čarodějnice a podobné hlouposti, už jsem z toho vyrostla, ale bestie nemusí být zrovna pohádková bytost," pronesu tiše, ale radši tuto debatu odpustím, je to tak lepší, jde vidět, že mu to není moc příjemné, a proto se o tom už nehodlám bavit, radši.
"Ach... doopravdy?" překvapeně zamrkám, když odsouhlasí, že je vlastně úplně všechno... nebo vlastně byl, ale to přeci nic neznamená, muži takoví prostě jsou, ale stále mi tam nesedí, jak mohl mít nějaké životní etapy, když mu není ani třicet, toto je věc, která mi na tom stále nesedí, ale on se nerad baví o minulosti, to jsem pochopila z našeho prvního setkání, a proto se ho opět nevyptávám, i když mi otázky čekají na jazyku, ale zatnu zuby a ani neceknu.
"Otec se ze mne snažil udělat muže,.. moc mu to nevyšlo a po tom zas... jistých špatných zkušenostech od toho radši opustil, vzdálili jsme se od sebe," dodám nakonec a pousměji se. Ano, měla jsem být jeho synem, ale jakmile mi oznámil, že jsem zasnoubená, přestala jsem s ním komunikovala, vlastně úplně se všemi a před ani ne půl rokem... jsem prostě utekla. Ono se to nezdá, ale doopravdy ten čas mimo sídlo utekl hrozně rychle.
No... A pak mne tedy nechá samotnou mimo ten obrovský dav lidí a očividně nejsem tak nenápadná, jak jsem si doteď myslela, protože najednou uslyším něčí zlý hlas, který zřejmě mluví na mne. Holubičko? Kdo je tady pro něj jako že holubička? Já nejsem žádná holubička!
Vyděšeně vzhlédnu tomu muži do tváře, přičemž si šál přitáhnu blíže k tělu a vyděšeně na něj třeštím oči, přičemž o krůček ustoupím. "Já... Já nejsem sama, můj doprovod pouze odešel pro něco k pití," pípnu elegantně s menším zadrhnutím na začátku a nahlas polknu, když mne nazve krásnou. Tak pro něho rozhodně krásná nebudu, na to ať zapomene. Nejsem žádná hej ani počkej.
Když začne mluvit o nějakém potěšením, nechápavě nakrčím čelo a o další krůček ustoupím, přičemž cítím rychle bíjící srdce až v krku. Potí se mi dlaně, je mi špatně, táhne to z něj, vypadá děsivě a nelíbí se mi. Takové muže jsem občas potkala v hospodě, stačilo jim přitlačit špičku dýky na krk a bylo to, jenže... tady jsem nic takového neměla a navíc... tento byl divný, divnější než tam ti v hostinci. "Po-Potěšení?" mírně mi přeskočí hlásek, netuším, o jakém potěšení to mluví.
"Prosím... nechte mne být, nejsem moc-moc dobrá společnost," dodám tichým, rozklepaným hlasem.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 2, 2017 19:17:02 GMT
Její odpověď mi dávala smysl, to ano. Sakra, proč musela být tak chytrá? Mírně jsem skousl čelisti a pohlédl na ni. Právě teď se na tebe jedna bestie dívá, Emm. Pomyslel jsem si s jistou dávkou zoufalství. "To máte pravdu, nemusí to být pohádková bytost." Zamručel jsem tichou odpověď. Více jsme se o tom však nebavili.
Všimnout si jejího překvapení, po mém souhlasu, nebylo zas až tak těžká, ba naopak. "Ano, doopravdy." Přikývl jsem, v očích stud. Nebyl jsem nadšen z toho, jaký jsem. Nesnášel jsem se, svým způsobem. Snad jsem sám sebe rád trápil, vyžíval se v té bolesti... jen abych se potrestal. Za co? Za všechno, co jsem kdy zvoral, za Mariinu smrt, za ty hrozné věci, co jsme páchali ve Svaté zemi. Dávat si vše za vinnu, to byla od Mariiny smrti jediná věc, kterou jsem dělal opravdu skvěle.
"Udělat z vás muže? Připomínáte mi jednu dívku." Usmál jsem se na ni a při tak nevinné vzpomínce na ni se mi do očí vlilo hřejivé světlo, po dlouhé době ne temnota. To ona mě od ní chránila? Přiváděla na lepší myšlenky? Určitě to tak muselo být.
Vracel jsem se s pohoštěním, když jsem nad sebou ztratil kontrolu.
Upír, cítil z dívky strach, i kdyby ne... v jejích očích byl vepsán tak tučně, že by si ho všiml i slepý. Taková nevinná, tak čistá... hlupák ten, kdo jí tu nechal. Nějaký krůček v zad pro toho škaredého muže nic nebylo, učil naopak krok vpřed, znovu blíže k ní. "To musel být hlupák..." Usmál se muž. Byla tak moc sladká! Znovu ukročí vzad a on opět vpřed, nedopřávajíc jí prostor. Byla pro něj jen kořist, rozptýlení, či zábava. Opět se ozve jeho chraplavý smích, když se ho tak hloupě zeptá, ona snad opravdu nevěděla! "Nedělej že netušíš o čem mluvím, holubičko!" Hrubě jí pohladí po tváři. "Ale no tak, každá žena je dobrá společnost! A ty jsi navíc....." Nedomluvil, protože ho něčí paže chytla pod krkem.
Její strach jsem cítil tak silně, že mi obestřel smysly, navíc pohled na muže, který se po ní sápe a tak sprostě s ní jedná! Stále jsem byl, jako časovaná bomba... stačilo malé popíchnutí, jenže tohle rozhodně malé nebylo. Mávat býkovi rudým hadrem před očima oproti tomuhle nebylo nic. Veškeré věci, které jsem držel dopadli do trávy. Nedovolil bych, aby jí někdo cokoli udělal... tohle bylo špatné rozhodnutí, měl si uvědomit dřív co dělá, rozmyslet si to. Protože, když jsem si já něco přisvojil, ač bych si to při smyslech nikdy nepřiznal, každý se, kdo si něco zkusil... nedopadl dobře. A ona je moje! Na to, abych si uvědomil, že mi zežloutly duhovky a zostřili se mi špičáky, nebyla příležitost. Ne, když mě pohltila temnota. Musel jsem ji ochránit!
V další chvíli už jsem stál vedle nich, nečekajíc na to, až si mě všimne jsem ho chytil pod krkem a narazil ho nejbližší kmen stromu. V očích zuřivost, nepříčetný výraz naštvaného zvířete... bestie! Vrčel jsem do tváře, svou stále lidskou. A jen co se jeho tělo zastavilo o kmen, vrazil jsem mu vší silou pěstí do obličeje. "Ještě jednou se jí dotkneš!!!" Zavrčel jsem na něj vztekle, jako smyslů zbavený.
|
|
|
|
Post by Emmeline Dove on Apr 2, 2017 19:56:09 GMT
Ano, nemusí to být pohádková postava, i obyčejný vrah je pro mne bestie, která si nezaslouží žít. Chápu vojáky, ty respektuji, protože vykonávají těžkou práci, ale různí ti nájemní vrazi a podobná chátra,... těmito lidmi opovrhuji,dle mého si ani nezaslouží žít a to jsem poměrně nekonfliktní člověk.
Styděl se za sebe? Za to jaký je? Proč? On si vybral, že takový bude, musel počítat s jistými následky, ale já jsem mu to neměla za zlé. Neznám ho, nic o něm nevím, neměla jsem sebemenší právo ho nějak soudit bez nějakých větších podkladů.
"Doopravdy? A jakou dívku?" Jeho slova jsem okamžitě musela nějak okomentovat a jak jinak nežli otázkou, zvědavou otázkou. Připomínám mu nějakou dívku? Jakou? Jak se jmenuje? V čem jsme si asi tak podobné?
Jenže pak už je u mne ten muž, který očividně nezná slova jako osobní prostor. Děsil mě, tím jak se choval, jak mluvil, byl děsivý celý a Archer byl daleko a já byla sama naprosto vyděšená. Hlupák? Proč by měl být hlupák? Archer není hlupák! Je to na rozdíl od něho milý muž! Třese se ní spodní ret, ucuknu hlavou, když se dotkne jeho hrubá ruka mé tváře. "Ne-Nechte mne být, netuším, o čem to mluvíte!" Vyjeknu hystericky, ale to koutkem oka uvidím Archera, který vypadá... rozzlobeně, víc než to, doslova vztekle. Pohybuje se rychle, až moc rychle na člověka a přísahám, že má špičáky! Na tom ale teď nezáleží, protože on mne jako prince na bílém koni zachrání od toho nechutného muže. A očividně není svůj vztek schopný kontrolovat. Vykulím oči a sleduji ty dva. "Archere! Prosím, nechte ho, nic se nestalo, je to v pořádku!" Jaká to marná snaha zabránit něčemu příšernému.
Takže ten vlček se vrátil, docela rychle si jich všiml, to je víc než pravda. Ani si s tou nevinnou holubičkou nestihl dopovídat. A v tu chvíli se ocitl natlačený na kmeni stromu, snad si ten vlček nemyslí, že by ho mohl nějak přemoct! Naivní, stejně jako ta holka. Hlava se mu otočí ve směru rány, přičemž prstě vyplivne krev a hned na to už má tvář zahojenou. Natočí ji čelem k němu a úlisně se zašklebí. "A co? Budeš na mě vrčet? Nebuď sobec a poděl se o to mladé tělíčko... Jaká asi musí být v posteli, co?" Ano, provokoval ho, ale nenechá si líbit jeho rány. Sám přejde do útoku a vrazí mu pěstí do břicha.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Apr 2, 2017 20:50:36 GMT
Pousmál jsem se, opět. "Ano, jmenovala se Marien. Její otec jí bral také, jako svého syna. Zbraněmi vládla skvěle a měla stejně krásné oči, jako vy." Vzpomínal jsem na její tvář a přívětivá slova, na tváři stále úsměv. Pane Bože, jak já ji miloval! Jenže, ona už nebyla... dávno a já se s tím musel konečně smířit. Nehledě na to, že si to už říkám hodně dlouho.
Slyšel jsem Emmelinin křik, jako by to bylo z ohromné dálky. Všechny smysly zaměřené jen na toho upíra. Moc dobře jsem věděl, proč jim odjakživa nevěřím, ačkoli tady naše rasy žijí v míru. Naléhala na mě, abych jej pustil, ale to jsem nedokázal. Na to jsem se příliš málo ovládal. Netušila co je zač, že jí mohl nejen zneuctít, ale také zabít! A já teď toužil po jeho smrti, tolik jsem chtěl jeho krev! Všechny ty potlačované emoce, můj vlk... byly teď svobodní. Nezáleželo mi na ničem jiném, nežli na Emminým bezpečím. Nedocházelo mi však, že na slavnosti, kde jsem měl zajistit bezpečí a pořádek sám vyvolávám bitku a ohrožuji lidi. Upír se však dotkl mého citlivého místa, jako když zaryl drápy do živého masa.
Moje rána mu zvrátila hlavu na druhou stranu a z úst vyplivl krev, jenže ani já nebyl tak naivní, abych si myslel, že mu to nějak ublížilo. Obyčejného muže by něco takového poslalo k zemi, ale tohle nebyl obyčejný muž. Bylo to stvoření silnější nežli já, silnější nežli a v lidské podobě. stále jsem měl ovšem nad sebou tolik kontroly, abych se v davu neproměnil. Natočil hlavu zpět na mě s nechutným šklebem na rtech. Měl jsem zrychlený dech, srdce mi stejně tak bušilo, jak se mi adrenalin podpořený vztekem vléval do žil. Upír věděl, jak přilít olej do ohně... jeho jedovatá slova byla lepší, jak olej. V mých očích se zračil, ač mi bylo jasné, že šanci nemám šanci, příslib smrti. Zabiják. Stačil jsem v odpověď na jeho provokace jen vztekle zařvat, bylo to něco mezi zavrčením a lidským řevem. Umlčel mě jeho výpad, kdy jsem schytal ránu do břicha. Moje tvář se zkřivila bolestí a já se instinktivně předklonil. Nikdy jsem nebyl příliš silný, ale rychlí a hbitý ano. Opět jsem nečekal, nedal mu příležitost a vyrazil proti němu. Vší silou jsem do něj narazil ramenem a objal ho okolo pasu. Setrvačnost zafungovala a oba nás poslala k zemi, kde jsem skončil na jeho ohavném těle a bez slitování a ohledů na své okolí mu sázel do obličeje jednu ránu za druhou. "To ty nikdy nezjistíš! Zabiju tě!!!" Vrčel jsem na něj, aniž by to bylo pro okolí pořádně srozumitelné. Byla to moje rychlost, jež mu nedala hned příležitost se vzpamatovat. Okolo bylo tolik lidí a já je nevnímal, přestali pro mě existovat a to bylo špatně, protože mezi nimi byla i královna a Elizabeth.
|
|
