Hlavní linie + čistka

Stejně tak jako všichni ostatní, i já se připojil k válečné výpravě, abych mohl své schopnosti a znalosti využít v praxi, tam kde jich bude zapotřebí. Ne že by to byla morálka co mě k tomu přimělo. Nedělám to proto že je to správné, nepovažuji se za hrdinu, nikdy jsem se za něj nepovažoval protože tím já nejsem. Jsem jen někdo, kdo má znalosti a může je využít. Nehledejme v tom nic bohulibého.
Asi nemusím podotýkat že nikterak nestojím o bezprostřední účast v bitevní vřavě. - Ne, nemám strach, jde jednoduše o to že bych tam moc platný nebyl, alespoň tedy co se týče boje jako takového. Má maličkost neprodělala žádný pořádný výcvik který by mě na podobné věci připravil. Mé schopnosti leží pouze v oblasti magie léčení a toho se také držím. Motám se pouze tam kde mohu být něco platný. Ne že bych nebyl schopný se chopit zraněného i na bitevním poli - jak jsem již řekl, strach není emoce kterou bych oplýval. Vlastně ani nevím, kdy nebo zda jsem měl někdy v životě doopravdy z něčeho strach, že bych se bál o svůj život... No, to je teď víceméně jedno.
Po několika dlouhých hodinách jsme se konečně utábořili. Po pravdě už jsem začínal být značně unavený a nebyl jsem ostatně sám. Až teď si začínám pořádně uvědomovat, že by se mi docela hodil nějaký dopravní prostředek. Mohl bych si "pro příště" opatřit nějakého koně. Doteď jsem neměl mnoho důvodů abych si jej pořizoval, technicky vzato by mi k ničemu nebyl, ale vzhledem k okolnostem by nebylo od věci to přeci jen ještě jednou zvážit. Nenechte se zmýlit, jízdu na koni zvládám více než jen bravurně jen se raději spoléhám na své vlastní nohy. Nevláčel jsem s sebou nic zbytečného, většinu věcí zvládám tak říkajíce bez "nářadí" které jsem si s sebou však přeci jen vzal, kdyby náhodou. Je to takový ten základ v mém oboru.

Momentálně se procházím po tábořišti. Jsem oblečený ve své obvyklé, bílé tunice, černé vestě a kalhotách téže barvy, přes to přehozený plášť pro zahřátí... Nemám teď nic jiného na práci. Pro své studie zde nemám prostředky, sociální interakci se z převážné většiny vyhýbám (už z principu) a na zadku ve stanu jsem seděl doteď a nerad jen tak nečinně sedím na místě.
Pokračuji pomalým krokem mezi stany a přelétávám očima okolí až si povšimnu nějakého muže vedoucího koně. Nevypadá jako součást téhle výpravy což se mi také posléze potvrdí když promluví dosti zřetelně na to aby se mu dostalo nějaké odezvy. Já ovšem jen zastavím opodál a nezdá se že bych se chystal chopit slova, jen stojím a mlčky, nezaujatě přihlížím. Nemyslím si totiž, že jsem osoba kompetentní pro tuto situaci (a taky nejsem zrovna dvakrát ochotný, ale to je teď vedlejší).

Den byl nepříjemný, bylo chladno a vlhko, rány se mohly špehům zanítit a my mohly jen čekat, potírat je směsí česneku a jitrocele a doufat v rychlý průběh bitvy ať již skončí jakkoliv. Královna vyšla a sdělila všem zprávu, na kterou čekali, nebude již dalšího hledání, nepřítel je blízko. Objala jsem se rukama kolem ramen a udělalo se mi lehce mdlo. Co na to říci, zítra někteří z nich zde již nespatří světlo dne. Bude to někdo ze šlechty? Třeba pyšná Lusmilia DePeyrac? Nebo někdo obyčejný? Kovář? Královna? My? I nečestné bitvy bývají kde se útočí na hospic. Nicméně jako hlavní lékařka musím zachovat chladnou hlavu alespoň navenek, mám zkušenosti, zažila jsem ve Francii řežby, které končili amputacemi, zmrzačením nebo ošklivou pomalou smrtí vojáků. Včetně mého Franka. Pokud děťátko bude chlapec, chci aby to byl Frank. Měli jsme spousty práce. Museli jsme zabalit stan, přenést věci do vozu, uspořádat je tak jak budou nejčastěji třeba aby bylo vše po ruce a pak následovalo pár neklidných hodin odpoledního spánku. Když začalo slunce zapadat. Byli jsme nastoupeni, majestátní vojáci v předu. Lučiětníci, jízda, Pak prostý lid, odhodlaný sveřepý a vyděšený k smrti a vzadu? My, naše polní nemocnice, kuchyně a mágové, kteří mají připravené lektvary, svá kouzla či očarované předměty, ti kteří mají očarované zbraně se přidali k ostatním do bojové vřavy. Vítr byl Irský jako konečně vždy, svěží, nesl pach krve, ale čí...z lesa bylo slyšet děsivé zvuky ale díky tmě nebylo nic vidět, bitva začala an boční linii, a před námi se začal otevírat obzor, kde bylo vidět jezdce, vpředu s jedním temným držícím louči a korouhev.

Zdá se, že čas nadešel. Královna, již ve své bojové zbroji ujala se slova po jejichž vyřčení se všichni chopili svých povinností a já bych měl ostatně také. Nepociťuji strach, či snad obavy z nadcházejícího, ba právě naopak. Pociťuji nadšení za které bych dle veřejného mínění, zasluhoval pár facek aby mě navrátili do reality, ale přesně tohle je má realita. Neshledávám v tom nic neslušného či pobuřujícího, třebaže si v tuto chvíli dovedu docela dobře odvodit, že bych měl zůstat mlčet. Ano, i někdo s natolik nízkým EQ jako já je schopen si tuto drobnost uvědomit, protože... Zkušenosti. Není to nadšení z krveprolití jako takového - zcela pochopitelně, nevyžívám se v sadismu jako někteří, já jen nacházím naplnění v dávání dohromady toho, co jiní rozbijí. Jsem všechno možné, ale vrah ne.
Inu, nezdá se že by si muže přede mnou v tuto chvíli někdo všímal. Jak již bylo řečeno, všichni se chopili svých povinností, tudíž hádám že bych se toho měl jakožto uvědomělá součást tohoto celku, ujmout já. Třebaže nadšený z toho zrovna dvakrát nejsem, co já vím jestli to třeba není nějaký špeh, ačkoliv na to nevypadá, nevím. Pozoruji ho sotva pár minut a ještě z patřičné vzdálenosti, ale zkrátka mi tak nepůsobí. Prozatím.
Rozejdu se tedy směrem k němu neboť v táboře zavládl tak trochu chaos spolu s přípravami na nadcházející bitvu a pochybuji že si ho v tom zmatku a všudypřítomné nervozitě vůbec někdo všimne, natožpak aby nějakým způsobem řešil jeho situaci která je prozatím skryta i mě.
"Méně vhodnou chvíli sis pro svůj příchod vybrat nemohl." Prohodím k němu jen tak mimoděk, čistě řečnicky, a myslím že si je toho vědom i on sám. Ostatně, i on musel zaslechnout něco málo z královnina proslovu nebo si alespoň vydedukovat k čemu se to tady schyluje což si myslím že je zcela zjevné a do očí bijící když si povšimneme toho chaosu který zavládl.. Ale nerad bych jej zbytečně přeceňoval. Už jsem si zvykl nemít na své okolí přehnané nároky. Raději počítám s tím podprůměrným, ušetřím se tak zbytečnému zklamání.
"Co tě sem přivádí." Přejdu ihned vzápětí k tomu podstatnému abych předešel zbytečnému tlachání kolem, nespouštějíce z něj pohled který, vzhledem k našemu výškovému rozdílu který je opravdu značný, upírám směrem dolů. Netvářím se nikterak podezíravě, vlastně se netvářím jinak než kdykoliv jindy. Jsem ten typ člověka u kterého je patrné zaujetí opravdu jen velmi zřídka a to pouze tehdy kdy se věnuji své práci či jakékoliv jiné činnosti která si je z mého pohledu zasluhuje.

Vyslechnu si frázi, která by možná ani nebyla v tuto chvíli zapotřebí neb je docela zjevné že to tušit nemohl. Jeho stav více než čemukoliv jinému nasvědčuje, že je značně ztrhaný z dlouhé cesty a špionáž je to poslední o co by se tenhle muž - Harvey jak se mi posléze představí, měl snažit. Navíc, nejsou to oči někoho kdo lže. Lež je něco co lze docela snadno rozpoznat prostřednictvím zorniček, ať už podle toho zda se zúží nebo rozšíří, či dle toho kam se natáčejí... Jistě, najde se mnoho takových u kterých to poznat jednoduše nelze, ale i kdyby jedním z nich byl, jeho vzezření v tuto chvíli vypovídá za vše. Poutník a špatné načasování, nic více, nic méně.
"Pochopitelně." Neodpustil jsem si definitivně ukončit prvotní, dle mého zcela zbytečné téma na což jsem si nemohl odpustit abych nepoukázal. Dále jej již však nevyrušuji, pouze mlčky poslouchám a utvářím si o něm svůj vlastní, pomyslný náčrt. Na můj vkus je možná až moc přeslušnělí, dal bych přednost věcné, rychlé komunikaci ale což, taková je teď doba. Občas zapomínám na to, že to já jsem tady tou odchylkou.
"Ne. To ne..." Přisvědčím bez otálení, div mu neskočím do řeči když se zmíní ohledně své šermířské zdatnosti, a to aniž bych si připadal jakkoliv sprostě. No co? Vypadá všelijak, jen ne jako šermíř. Nevím proč bych se měl cítit neslušně při potvrzení zcela očividného faktu který navíc on sám decentně naznačil. Co se týče zdlouhavé a bezesporu vyčerpávající žádosti kterou mi zde předložil, myslím že není moc o čem diskutovat. Nepochybuji totiž o tom, že královna uvítá každého kdo je ochotný nějakým způsobem přiložit ruku k dílu a pomoci v této nelehké situaci. Co já vím co je zač, pomocná ruka se bude hodit. Věřte nebo ne, ale při takové amputaci se pár rukou navíc hodí.
"...Budeš pomáhat s ošetřováním zraněných. Nic náročného, jen sem tam někde něco přidržíš a případně budeš podávat obklady..." Osvětlím mu s pokrčením ramen a aniž bych cokoliv řekl, zamířím směrem k příslušnému stanu. Samozřejmě bych mu nesvěřil nic složitějšího. Nezasvěcený by mohl nadělat více škody než užitku.
Víceméně očekávám že mě bude následovat, v opačném případě mu věnuji tázavý pohled, jestli tam třeba náhodou nehodlá zapustit kořeny. "...Naskytla se ti už někdy podobná příležitost?" Zeptám se zatímco pokračujeme ke stanu. Mám tím na mysli cokoliv co by se týkalo ošetřování nebo třeba jen krátké exkurze nemocnice, či něčemu tomu vzdáleně podobnému.




Společně s Harveym jsme dorazili do příslušného stanu kde jsem Claire a ostatním věcně představil svého "nového asistenta" s tím, že na něj dohlédnu takže jsem se za něj nepřímo zaručil, ale pravdou jest že v tomto případě nemám důvod svému úsudku nevěřit.

Pochopitelně jsme oba pomohli se složením stanu a vším ostatním co bylo zapotřebí.

Když se slunce uchylovalo k západu, byly jsme připravení stejně tak jako všichni ostatní v čele s Claire. Nervozita by se dala ve vzduchu krájet, alespoň tedy co se mého okolí týkalo. Já setrvával v klidu připravený konat to, co umím nejlépe. A Harvey? Nevypadá jako někdo kdo by se měl sesypat. Nemám důvod si nemyslet že neudělá všechno co bude v jeho silách. Co si budeme povídat, sem tam přidržet nějakou tu končetinu nebo pomoci se zraněným na stůl nebude nic náročného. Na to není potřeba žádné zaškolení.

Nenadálý řinkot přerušil bohulibý spánek opilého muže, který toužil po jediném, mít klid alespoň plných deset minut. K vlastní nelibosti otevřel slepené oči, pomalu. Výraz tváře se měnil v naštvaný škleb s tím, jak rachot neutichal. Překulil se na bok, zlostně si mumlajíc, cedíc přes zuby několik starých nadávek, hunských nadávek. Byla to směsice zaniklého jazyka a mužské rozmrzelosti. Další letmý pohyb, přiblížil se do blízkosti plachty stanu, až pohledem koukal skrz plátno, naštvaný, podrážděný. Mluvila, ta ženská mluvila, žvanila, ten hlas mu připadal povědomý, ale na tom nezáleželo, neboť se pokusil neurvalým gestem zacpat slyšící ucho, kdežto druhé držel natlačené na polštáři. Hlava třeštěla, zpropadený střep. Povolil sevření, nyní hleděl do neúhledného stropu a veškerou snahu věnoval touze nezačít řvát po všech těch hlučných idiotech venku. Jednou... jednou se napiju a co z toho mám? Divadlo, řev, kecy... Myšlenky proudili zmučenou hlavou, narážely jedna do druhé, třely se, bolest. Už to neudržel, posadil se a chytil tu věc do dlaní. Skloněný jak prosící pocestný, žádal o smilování, o brzký konec toho nesnesitelného hlaholu. Zmlkněte.
Chvíli setrvával v této pozici, přemáhající vnitřní démony úpěnlivě prosící o kousek pozornosti. Nesměl projevit nechuť, nesměl vybuchnout, propuknout v běsnění plné nadávek a vzteku. Očima šátral po zemi, nenacházel kýženou útěchu, avšak slova pozvolna zanikla a pak... pak následovalo peklo. Pohyb tisíců jedinců v jediný moment, všechen lomoz, vstal. Pěsti zaťaté, ústa zkřivená v protáhlém šklebu a pohled připravený vraždit. Nebýt blízké přítomnosti Agelique, zřejmě by oné opojné touze propadl, prošel průchodem stanu a dost rázně ostatním vysvětlit, že slunce ještě pořádně nestanulo na obloze, tak ať rychle uklidní své splašené hormony. Zastavení zrakem o upírku ho ovšem částečně zklidnilo, už nyní prokázal dávku nerozvážnosti a počínal si v její společnosti neomaleně a zbrkle. Uvažovat nad včerejším večerem raději netoužil. Předpokládal hromadu chyb, hloupostí pod vlivem alkoholu, možná ji nabídl společnost... snad ne. Koukal na ni, zatímco v mysli probíhali nejrůznější scénáře průběhu minulého večera. Lapil se do sítě úvah, neuváženě, jakožto moucha do pavučiny. Byl to příliš dlouhý pohled, co jí věnoval, částečně zmatený a zaražený, následně sklopil hlavu. Blonďatá kštice mu přepadla přes obličej a on se pod tou záplavou světlých vlasů usmíval.
"Vyhrála jsi, viď?" Neviděl jiný důvod, nenašel jiný důvod, proč by tu jinak byla, než aby mu oznámila prohru. Zaváhal, připouštěl to. Chyba kdy neuváženě obětoval královnu a jeho obrana upadla v trosky. Přijal večerní společnost sladkého uvolnění mysli, jenž sváděla k neuváženostem. "Děkuji za ošetření ran." pronášel ještě stále zahalen oním přelivem, takže jeho obličej zůstával nečitelnou součástí těla. Úsměv pozvolna narůstal a oni si počal mnout unavené oči. Tělo, rány, vše zpívalo útrpnou píseň, horší nebezpečí však představovala rozhádaná mysl. Až nyní opět stanul vzpřímeně a okamžitě sepnul neposlušné vlasy, aby nepřekážely v dalším snažení. Zahnal chmury, stažené jakožto mraky, nedovolující myšlenkám volný průchod. Využil moci magie k utišení přirozených následků bujarého večera spojeného s nezbytnými lékařskými úkony. Kontroloval část sebe, nesnášel toto konání. Avšak v nastalém uvědomění situace si dokázal projasnit, co byl zdroj hluku i že přidružená armáda pravděpodobně vyrazila. Klekl k batohu pohozenému v koutě, krom knih z něj vyndal i čistou košili, jenž přetáhl přes sešitá záda i hruď. Oba luky se povalovaly nedaleko, zatím jich nezvedal. "Omlouvám se za to, že jsem tě zklamal." pohlédl k ní omluvně. Slabý a hloupý pošetilec. Měl jsi utéct, ne se jí vzdát, nechat ji ošetřovat rány. Vidíš ji tam? Už pro ni nejsi zajímavý, jen další muž schopný podlehnout, jen hračka na několik měsíců. Tiše povzdechl. 

Se sklopeným zrakem sebral zbraně, oba krátké luky, jeden co odcizil při odjezdu od Angelique, druhý získaný při cestě za tím... neměl pojmenování pro tu proradnou entitu. Čaroděj, jenž si hrál na Boha, hlupák zaslepený svou mocí, který ho sem přivedl, už nebyl. Měl nestandardní tvar, kratší, zdobený. Ten bude tím, jímž hodlal bojovat, druhý měl zůstat jakožto záložní plán. "Ztratím se ti z očí, jakmile to bude možné." pronesl zatímco vyběhl do prostoru vylidňujícího se tábora. Počítal vůbec někdo s mojí přítomností? Těžko. Zběsile kličkoval skrz opozdilci, aby ke své úlevě našel Mora ustájeného, jak ho předchozího dne ponechal, dokonce ho překvapivě někdo nechal osedlat. Mírně zaskočen jal se využít přichystanou příležitost. Hřebec pokýval hlavou na znamení pozdravu a sám se nastavil do přijatelné pozice, aby jezdec okamžitě naskočil, snad si vzájemně úzce rozuměli. 
Chtěl by říci, že cesta dopředu probíhala poklidně, avšak nešlo to tak nazvat. Mnoho lidí na něj upíralo zkoumavě zrak, neboť podle nich zřejmě přejel udělenou pozici, smrděl magií, přesto vytrvával v klusu kupředu. Kolem ošetřovny projel jakožto kulový blesk, snad zázrakem nikoho nenapadlo skočit jezdci pod nohy, jelikož by odhodlané zvíře pouze těžko krotil. S lučištníky to už tak jednoduché nebylo, drželi více při sobě, dávno měl strašit na předělu mezi středem a přední linií. Nadával sobě, zpomaloval, takto to nestihne, aby zastihl jízdu při prvním střetu, bude zřejmě muset setrvat více vzadu a počkat, až se první linie protrhají. 

Byl jsem překvapen. Já, D'Arcy, stál na půdě, kde se měla za několik málo okamžiků bitva, na kterou ani jedna ze stran nezapomene. Byl jsem překvapen, že mě Layla nezastavila, ani se mě nepokoušela přemlouvat. Byl jsem překvapen. Takhle se vzdát nejlepšího přítele a podkoního, který jí sloužil už dobrých pár let, tsk tsk. Jaká nevděčnice. Aby na mě mohla stále myslet, nechal jsem jí své káně a hříbě, aby se nenudila. Problém byl, že ono se začínalo stýskat mě po ní. Byla jako moje mladší sestra, i když většinu času se spíše chovala jako bratr. A vyhovovalo mi to. Mohl jsem vzpomínat na mojí opravdovou, na Lauru. Kde té bylo konce. Měla se dobře? Měla manžela, dcery, syny? Nebo že by už byla v nebi, kam měla patřit? Vždy jsem jí říkal, že spadla z nebe a za tím jsem si vždy stál. Byla anděl, můj anděl, kterého jsem opustil, protože jsem "musel" studovat.
Byl jsem v oddíle, který měl překvapit nepřátele a zaútočit na jejich tábořiště. Překvapení jsem měl rád, obzvlášť když jsem jedno mohl darovat. Pokud by šlo vše podle slov Richarda Kearnyho, tahle bitva by mohla jít v náš prospěch. Jenže se nadarmo naříká "Neříkej hop, dokud nepřeskočíš." Bitva ještě ani nezačala a pár rytířů už oslavovalo naše vítězství. Blázni. Byl jsem optimista, ale ne až takový. Laylu jsem ujišťoval, že se vrátím, jen ne v jakém stavu. Doufal jsem, že počítala i tím hroším případem. Někteří muži byli nervózní, ale já jsem měl pro strach uděláno. Když máte za paní Laylu Monaghan, brzy vás strach přestane bavit. Adrenalin mi koloval krví a na tváři mi hrál sebevědomí úsměv. Snažil jsem myslet na to, co bude potom. Na tavernu, víno, muzika, nějaké pěkné kurtizány a můj život po válce byl zpečetěn. Počkat, ono to bylo i před tím. Nevadí, aspoň jsem mohl pokračovat.
Věděl jsem, že se stane něco dobrého. Jen jsem nevěděl co. Že by můj optimismus skutečně zabral a já se mohl vrátit do taverny v jednom kuse? Seděl jsem v sedle Lorda, který už byl nedočkavý vyrazit. Brnění mě obepínalo, meč byl připjat na boku a Lordova uzda v ruce. No, nechejme se překvapit.

Jakmile nám byli vydány rozkazy, schoval jsem své meče a vydal se do lesa. Bylo to tady... Konečná bitva, kdy se rozhodne zda-li mám právo žít nebo zde v bitvě zemřít. Probíhajíc lesem, pomalejší než ostatní kvůli mému věku jsem měl vcelku čas pozorovat tváře ostatních. Nebyli zrovna nadšení, ale to nejspíš nikdo. Probíhal jsem lesem, když strom přede mnou poskytoval skvělé místo na rozhlédnutí po okolí, vyběhl jsem po něm nahoru a rozhlídl se z jeho větví. K mé smůle toho nebylo moc vidět, takže jsem se odrazil od stromu k zemi a rozběhl se dál. Mé tempo bylo ovšem vrzy nahrazené adrenalinem! Přede mnou už se nerozprostíral jen les, ale už to bylo tady... Vlkodlaci běželi naproti nám a já sevřel rychle svůj meč s rudým ostřím, chtěl jsem ho zapálit, ale pak mi došlo, že uprostřed lesa by to byla sebevražda, takže jsem ho opět schoval a vytáhl svůj luk, který jsme ihned napnul s šípem v tětivě. Tohle je za vás... vystřelil jsem první šíp po přibližujícím se vlkodlakovi přímo do jeho otevřené tlamy. Měl jsem štěstí, ale to se nemuselo opakovat, takže jsem vytáhl meč a zabodl ho vedle sebe do země jako poslední záchranu. Okamžitě jsem následoval vystřelení dalšího šípu k vlkodlakům od spolubojovníků, přičemž se ke mě jeden přiblížil já pustil luk na zem, počkal až skočí a jakmile tak udělal, popadl jsem meč a ustoupil kousek u čehož jsem udělal otočku, která mu rozervala břicho. Za ním běžel hned další, takže jsem chytl meč do obou rukou a hodil ho na vlkodlaka, kterého to probodl a svalilo na zem. Popadl jsem luk a běžel k meči, přičemž další šípy svištěli vzduchem! Očekával jsem jak budou brutální, ale vzhledem k jejich vyhládnutí a naprosté otupělosti smyslů, byli snadný terč a vcelku snadno se dali odrážet jejich útoky. Ale i tak náš postup byl zpomalen a mohlo to mít obrovské následky v bitvě co se měla odehrávat. Doufal jsem v jediné a to, že tam dojdeme v čas a hlavně dříve než ostatní.