Hlavní linie + čistka

Od toho nepříjemného incidentu uplynulo již několik týdnů. Týdnů, jež pro mě byly až příliš dlouhé... týdnů, kdy jsem tajně dával pozor na dívku z podhradí - mladičkou Emmeline. Zpočátku častěji, vždy když jsem nebyl v konírně nebo jsem netrénoval s ostatními vojáky, stával jsem se stínem jež ji doprovázel v uličkách královského města. Takto jsem prožil dva týdny mimo službu, kdy jsem měl odpočívat a zregenerovat se, ale to jsem prostě nedokázal. Být zpět ve službě mě těšilo, rád jsem sloužil naší moudré královně. Každý den jsem se snažil odčinit své pochybení, které přineslo tolik problémů, ale ten upír si to prostě zasloužil. Každý den jsem plnil své povinnosti vojáka, jak nejlépe jsem dovedl. Jistě by to spousta jiných vojáku dovedlo lépe, ale snažil jsem se. Dával jsem do své služby srdce. Ovšem vždy, když jsem měl chvíli volna, mé myšlenky patřili Emm nebo vranému hřebci, se kterým jsem proháněl po lesích.
Týdny, kdy mě Emm nevyhledala a kdy jsem nemluvil ani s Jejím Veličenstvem. A tak, když přišel čas velkého plesu na oslavu léta jsem se rozhodl pro malé gesto. Gesto, kdy jsem, ale zároveň dodržel své slovo. Netlačil jsem na ni a nechal jí možnost volby. Poslal jsem po pážeti ručně psanou malou pozvánku, ve které jsem zval slečnu Emmeline na královnin ples. Bylo jen na ní, zda mé pozvání přijme, či nikoli... pouze ona sama věděla, zda už je připravená. Bylo od královny šlechetné, že mi dala na tento večer volno a tak jsem se mohl plesu zůčastnit jako host.
Nyní jsem scházel pi schodech od kasáren na svíčkami osvícené nádvoří, kde již bujare hrála hudba a hosté se scházeli u stolů. Znal jsem jen pár tváří, jež patřily především vojákům s nimiž jsem sloužil a trenoval. Netušil jsem, zda Emmeline přijde, i tak jsem ji, ale vyhlížel svým modrozeleným pohledem. Oděn ve sváteční uniformě jsem prošel okolo několika vznešených slečen, jež mi věnovaly okouzlující úsměvy... dříve bych jim věnoval nějakou lichotku, ale dnes to byl jen letmý úsměv a pokynutí hlavy na pozdrav. Poté jsem zamířil k hloučku vojáků bavících se nad táci s jídlem a korbely dobré medoviny. Přivítali mě s úsměvy mezi sebe a do rukou mi ihned nacpali medovinu. Můj pohled ovšem neustále utíkal k bráně, aby mi Emm neproklouzla a nehledala mě, kdyby se přeci jen rozhodnula přijít.

Panika. A hysterie. Panická hysterie. Nebo snad hysterická panika? Ano, to zní rozhodně líbezněji. A přesně to vyjadřuje můj duševní stav, který trvá už od toho osudného soudu, kdy jsem nejen od královny dostala glejt, ale upadla i do mdlob a zjistila, že existuje něco jako.. nadpřirozeno? Takto to nazvala Mary, když jsem odhodila tu klidnou masku, jenž jsem držela před Archerem a vyměnila ji naprosto hysterickou. Trvalo mi dlouho ji přesvědčit, aby mi to alespoň trochu osvětlila. Ale povedla se. Celou tu dobu do slavností léta jsem téměř nevycházela z domu (aspoň ne tak jako normálně), byla a stále jsem mírně paranoidní. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Vlkodlaci, upíři, čarodějky a Bůh ví... třeba i bludičky, které mne s jejich světýlkem zavedou do močálu a tam mne usmrtí. A co víc. Archer je jeden z nich. Přou se ve mně dva protichůdné city vůči němu. Bojím se, mám pocit, jako by mi měl každou chvíli ublížit, ale zároveň vím, nějakým podivným vnitřním instinktem, že by to nikdy neudělal. Vědomě by mi neublížil. Je to bláhové?
A poté došla Mary domů s tím, že se za pár dní koná slavnost léta a v ruce držela pozvánku určenou mě. Jak pro nás poddané, tak pochopitelně pro šlechtu. A tam by měl být Archer, ne? Ať už jako gardista ve službě nebo jako pouhý šlechtic. A já mu slíbila, že ho vyhledám, až budu připravena. A mám takový pocit, že už připravenější být nemohu. Nevěděla jsem toho navíc stále moc a odpovědi na otázky mi mohl říci právě ten vlkodlak, který vlastnil mé srdce, aniž by si to uvědomoval.
Bylo těžké sehnat šaty, které by nebyly tak moc jako pěst na oko. Samozřejmě, vždy mezi nimi budu vyčnívat. Ani ne tak způsoby, ty jsem měla naučené, avšak mírnou nervozitou a vzhledem. Jediný šperk, který si mohu dovolit nosit, je stříbrný medailonek s vyrytým rodovým erbem na tenkém řetízku. Bohužel ten medailonek nejde otevřít. Je to škoda. Mívám jo vždy schovaný pod šaty nebo alespoň ve výstřihu, aby ji nikdo neviděl. Přeci jen.. stříbro je drahá věc. Jinak pro tento večer mi Mary našla jedny šaty poměrně komplikovaného střihu s korzetem. Jsou modré barvy, aby mi ladily k očím. Mám díky nim odhalená ramena, ale to mi nevadí, je horké léto. Následně šla ke švadleně, aby je nějak hezky vyšila. V tu chvíli jsem myslela, že se rozpláču. Už dlouho se o mne takto hezky nikdo nepostaral. Vlasy mi vyčesala do vysokého drdolu, aby vynikla moje bledá šíje a ozdobila ho modrými perličkami.
Ze rtů mi unikne tichý povzdech, když uvidím, jak půvabně vypadám. Ano, možná nejsem ověšena drahými šperky, nemám zlatými doplňky vyšité šaty s bohatou sukní, ale to nevadí. Už odmala zastáváme názor, že méně je někdy více a v tomto případě to platí též.
Pohled mi na moment zaletí k malinkému stolku, kde jr osaměle položená pozvánka na ples. Od Archera. Je to takové utvrzení v mém rozhodnutí ho konečně vyhledat. Po těch všech týdnech. Svým způsobem mi jeho přítomnost chybí.
Konečně jsem nachystaná, tudíž mohu vyrazit. Celou cestu se nervózně rozhlížím kolem sebe. V každém člověku, kterého potkám, vidím nějaké monstrum. Bohužel si nemohu pomoct.
Jakmile se ale přiblížím k nádherně osvětlenému nádvoří, nasadím mírný, zdvořilý úsměv, avšak z očí mi čiší panika. Nevím, čeho se bojím více. Zdali všech těch šlechticů, či toho, čím mohou být, anebo setkání s Archerem po tak dlouhé době. Nejspíše od každého trochu.
V ruce třímám pozvánku od něj, kterou pro jistotu předložím jednomu z dnes hlídajících gardistů. Nevím, zdali je ten glejt už oficiální, tudíž si to pojistit tímto. Když je vše vyřízeno, pomalu projdu branou a začnu se rozhlížet kolem sebe. Už je zde poměrně hodně lidí, ale i tak mi netrvá nijak dlouhou dobu, nežli ho najdu očima. Stojí společně s ostatními vojáky, v ruce zajisté nějaký alkoholický nápoj.
Ruce si lehce opřu o světle modro-bílou sukni, přičemž se zhluboka nadechnu do modrého ozdobeného korzetu a vydám se pomalu jeho směrem. Srdce mi s každým zdolaným metrem tluče rychleji a rychleji. Vím, že to může slyšet, ale nelze to zastavit. Mé tělo je z jeho přítomnosti na větvi. I když hlava křičí, že je to monstrum, tělu je to jedno, tělo pouze vzpomíná na můj první polibek s ním. Vypadá úchvatně, zdravě a to je hlavní.
"Dobrý večer, Archere. Ráda tě po tak dlouhé době vidím," hlesnu tichým hlasem a vyseknu ladné pukrle.

Nevšímám si pohledů těch jeho přátel, i když je na sobě cítím. Vím, že se dívají. Nebo spíše zírají, to je mnohem vystřiženější slovo. Ale nemám tušení proč. Určitě už viděli hodně světlovlasých dívek. A ani bych se nedivila, kdyby i méně oblečené.
To ale pro teď není moje starost, jelikož jediný pohled, který mě zajímá, přichází od Archera, který očividně nenachází slov, což mne donutí lehce zčervenat, i když by mne zajímalo, jak mne vidí on. Je podivné, jak na mě jeho slova či pouhé pohledy působí. V okolí břicha se mi vyrojí takový příjemný svíravý pocit, přičemž se dále lehce usmívám a čekám, zdali z něj něco vypadne. Rozhodně by to bylo příhodné. "Copak jsi ztratil slova, vojáku?" lehce ho slovně popíchnu, dávaje mu najevo, že bych byla velice ráda, kdyby konečně promluvil.
Přijmout jeho společnost? Je to tak snadné. I teď když vím, co je, na to vlastně stále zapomínám, když ho vidím. Je půvabný, možná ne tak jako ostatní muži, každý má jistě nedostatky, ale je charismatický, ochranitelský a ke mě se ve většině případech chová hezky.
Když se otočí zpět na jeho přátelé, zmateně nakrčím čelo, ale čekám, kdy mi začne zase věnovat pozornost. Nevím, jak se jejich směrem tváří, ale dokážu si to představit. Něco ve smyslu: 'Nesahejte na ni, je moje,'. Svým způsobem mě to uráží, protože nejsem ničí majetek, jsem svobodná bytost, žena, ale na druhou stranu... bylo příjemné vědět, že má o mne někdo takový zájem.
Překvapeně ucouvnu, když se ke mě o nějaký ten krůček přiblíží. Byl to automaticky reflex, za který se okamžitě zastydím. Co plaším, u všech všudy?! Vždyť mi neublíží.
Pod jeho pohledem se začnu červenat ještě víc, přičemž sklopil zrak na zem. Přijdu si jako obnažená a je to tak podivný pocit, jelikož se na mne takto nikdo nedíval.
Po chvíli zvednu zrak, abych mu viděla do obličeje, opláceje mu stejně zářivý úsměv. "Byla jsem rozhodnutá, že přijdu, žít v nevědomosti je ubíjející. Ale děkuji za pozvání, bylo to od tebe hezké," pochopitelně nepřiznám, že mi chyběla jeho společnost. Ne před těmi všemi muži, ke kterým po Archerových slovech přesunu svoji pozornost a opět zopakují dokonale nacvičené pukrle.
"Ráda vás všechny poznávám," hlesnu, věnujíc každému zvlášť široký úsměv. Jakmile však Archer představí jim mne, opět se na mých tvářích objeví ruměnec. Proč toto dělá? Proč mne stále uvádí do rozpaků? "Nemusíme to ale tak přehánět, když to není pravda, že?" šeptnu váhavě a sklouznutí pohledem na jeho nabídnuté rámě. Chvíli na něj hledím, jako by to byl stékající pes, ale nakonec se do něj stejně zavěsím a po jeho boku se pomalu rozejdu bokem od těch jeho přátel.
"To je v pořádku, Archere. Jsem dospělá, zvládla jsem to," lehce se zachichotám a stále v jedné ruce třímám pozvánku od něj.
"Děkuji, moc mi to lichotí, ani ty nevypadáš nejhůř," zazubím se na něj, když pomalu sjedu modrýma očkama jeho vzhled. Má slavnostní uniformu, která mu padne jako ulitá a pochopitelně mu to v ní sluší.
"Všimla jsem si, avšak já mám oči pro jiného," lehce pokrčím rameny, když zmíní pohledy jeho přátel vojáků, přičemž se na něj zadívám.
"Co zranění? Už je to v pořádku? Nemáš žádné následky, že ne?" Zeptám se opatrně. Mary se mě snažila trochu poučit o tom jejich podivném hojení, ale co si budeme povídat, stále tomu moc nerozumím.

Jen co jsme se s mými muži dozvěděli o veselici v Ingwirth Holdu, neváhali jsme, nasedli na koně, a rozhodli se to tam trochu omrknout. Samozřejmě nejela celá kumpanie, pouze mí nejvěrnější, abychom na sebe neupoutávali zbytečně pozornost. Neměl jsem v úmyslu nechat cokoli náhodě, proto jsem vyrazil ozbrojen a oblečen do gambesonu. Samotná cesta netrvala příliš dlouho, neměli jsme ani žádné problémy, menší obavy nám však přivodili strážní u městské brány. Naštěstí byl takový frmol a tolik lidí se tlačilo do města, že nám stačilo jen trochu si zakrýt tváře, a už jsme tam pronikli také.
I když se jednalo jen o prostý lid, rozhodně věděli, jak se bavit. Víno, pivo a medovina tu tekli proudem, lidé se smáli, radovali, jedli a pili, jakoby snad už nebylo zítřka. Vše jsem to sledoval s téměř neznatelným úsměvem, načež jsem si sám dal pohár vína a ochutnal maso ze selátka, co si kdosi opékal na rožni.
Mí muži se samozřejmě rozutekli, jen co jsem jim to dovolil, všichni se chtěli jít pobavit a zašpásovat si s ženami. Já byl v tomto ohledu jako vždy zdrženlivý, nejsem z těch, co popadnou první, kterou vidí a už se jí snaží lákat do postele. Pak mě přeci jen jedna zaujala. Očividně byla o dost mladší, než-li já, avšak to mi nebránilo, ta její odhalená záda navíc velmi dobře působila na mou fantazii a už jsem si v hlavě dělal obrázek o jejích překrásných ženských křivkách a vnadech. Přešel jsem o něco blíž, a čekal, zda si mě vůbec všimne.

Hemžení lidu nebylo k zastavení. Postávala jsem opodál s kamennou tváří a zkoumala lidi, kteří mi přišli něčím inspirativní. Mnoho jich nebylo, nedokázala jsem ani zdaleka pozorovat všechny tváře, avšak neuniklo mi, že lidu přibývalo a alkohol tekl proudem. Své víno jsem stále svírala v ruce, ale málokdy jsem se rozhodla upít. Procházeli okolo mě ženy, muži, ale zahlédla jsem kolem pobíhat i pár dětí, čímž jsem byla překvapena, kdo by na slavnosti, které mohli skončit vraždou spousty mladých a nevinných lidí, kteří se připletou do cesty nesprávným lidem.
S netečným výrazem jsem sledovala dění a po krátké chvíli zjistila, že nedaleko mě postává muž, kterého jistě zaujala má holá záda. Toužila jsem protočit očima, jako bych to udělala, kdybych byla na jiném místě, ale nedovolila jsem si tím hanit svou osobnost. Několikrát jsem se otočila, abych zjistila, že stále zírá, nepochybně se i přiblížil. Koutkem oka jsem postřehla pohyb vedle sebe, kde mě téměř srazila žena tím, jak utíkala, možná jsem měla štěstí, protože si stihla uvědomit, že tudy opravdu cesta nevede. S omluvami se rozutekla dál, jen jsem si odfrkla. Kam pospíchala? Měla oblečení bohatších měšťanů, ale její neohrabaností se jen prokopávala níže. Znovu jsem pootočila hlavu, abych spatřila muže, který neměl na práci nic jiného, než popíjet a sledovat.
Donutila jsem se k němu otočit čelem a tím vlastně navázat oční kontakt, vše s naprosto nečitelnou tváří, kdo by to byl řekl. Ruce jsem měla stále spojené u sklenky, držíc si je u hrudi. S výzvou v očích jsem oplácela muži pohled a zajímala se o to, proč to nezkusí jako všichni před ním. Och ano, jistě, on nemusí mít nejmenší tušení, že já jsem tady vlastník nevěstince, možná by se podle toho také mohl chovat.

Všimnu si jeho červených tváří. Přijde mi to na něm roztomilé, nevím proč. Dodává mu to takový klukovský vzhled, i když vím, že už je to muž. A to už hodně dlouho. Člověk by si však myslel, že když se muž červená, je to špatné a naprosto hloupé, ale já to na něm zbožňuji, jelikož jsem to po většinu času já, kdo má na líčkách permanentní ruměnec. Takže když se karty obrátí, tetelím se blahem. Možná bych si do něj ještě opět slovně šťouchla, ale udržím se a jen ho s pobaveným úculem pozoruji, jak mi odpovídá. "Tak to tě pochopitelně omlouvá. Navíc bych to označila za značně roztomilé, tudíž tvůj nedostatek slovní zásoby nebudeme řešit," opáčím.
Následně mne konečně pozdraví, což se neobejde bez dalšího ruměnce a děkovných slov vůči jeho pozvánce, kterou neustále sbírám v rukou. Ano, udělalo mi to velikou radost. Srdce mi tlouklo stejně jako teď a usmívala jsem se stejně široce jako teď.
Když moje děkovná slova odmávne, raději to nechám být. Nechci se s ním o tom dohadovat. Za prvé bych zkazila tento krásný večer (i když stejně vím, že to nakonec i tak trochu pokazím) a za druhé... nechci ho naštvat. Kvůli jistým záležitostem.
Následuje představení jeho přátelům, přičemž se na ně zeširoka usmívám. Ani se mu nedivím, že žárlí. Kdyby se on takto usmíval na jinou cizí dívku, která nenese mé jméno, byla bych vzteky bez sebe. A vlastně ani nevím proč. Prostě jsem si ho představovala u sebe, i když jsem pochopitelně věděla, že v jeho srdci byly i jiné. A zajisté i v ložnici, avšak o tom slušně vychovaná slečna nemluví.
"Tak to očividně musíš nosit nějaké růžové brýle, jelikož jsou mnohem.. půvabnější slečny, nežli jsem já," vznesu jeho směrem námitku ohledně mého vzhledu a následně se po chvilkovém váhání zavěsím do jeho nabídnuté paže. Vím, že jsem docela hezká. Jsem si toho vědoma, jelikož mi to do hlavy vtloukli rodiče, když mne učili jistě sebejistotě, avšak nemyslím si, že jsem až tak půvabná.
"Znám i horší neuctivé věci, které se mi staly, tudíž toto doopravdy nic není, Archere, nemusíš se kvůli tomu cítit špatně," brouknu klidným hlasem, stále se culíc. Vím, že mu to vadí. Poznám to na něm. Člověk by si řekl, že ho vlastně vůbec neznám, téměř nic o něm nevím, ale poznám, co se mu odehrává v hlavě. A nejsem si jistá, zdali mne to má děsit či naopak.
"Takové slovní hry," zachichotám se opět, když mi poděkuje za to, že v mých očí nevypadá nejhůř, jak on sám pronesl. Je to tak těžké. V jeho přítomnosti vždy zapomenu, čím vlastně je, protože on na to nijak neupozorňuje, chová se naprosto přirozeně. Líbí se mi, jak se směje. Možná to nezní nijak líbezně jako zpěv ptáčků, ale je to možné a k němu se to hodí. A mně se to líbí. Vlastně se mi líbí vše okolo něj.
A taky mu to tak nějak oklikou sdělím, ale vidím na něm, že to nepochopil. Všimnu si toho chvilkového záblesku v jeho tváři a lehce si povzdechnu. To je ale trdlo. Copak to nevidí? "Neváží si toho, protože si to ani neuvědomuje, víš? Ale je úžasný! Je tak hodný a roztomilý, když se červená. A i když je to ve skutečnosti vlček, který zachránil moji čest a vzal si můj první polibek, vím, že by mi nikdy neublížil. A navíc mi dluží hodně odpovědi, protože já mám tolik otázek. Neznáš někoho takového, Archere?" zvednu tazávě obočí s výrazem, který jasně říká: 'jsi hlupák nebo už ti to došlo?'. Nikdy jsem to takto veřejně neřekla. Nahlas. Co doopravdy cítím. Tudíž mám na tvářím opět ruměnec a srdce si tluče a lehce se chvěji.
Následně však řeč zavedu na jeho ránu, přičemž si s úlevou oddechnu, když mi oznámí, že mu zbyla jen jizva, avšak jinak je to v pořádku. "Tak to jsem ráda, přeci jen to mám na svědomí já," hlesnu úlevně a překvapeně nadzvednu obočí, když najednou úplně přeskočí na jiné téma a chvíli ho zmateně pozoruji.
"Zatím ne, ale děkuji za optání," odpovím po chvíli. Nemám náladu na to do sebe lít nějaké drahé víno. Kdyby tu byla obyčejná voda, vyhovovalo by mi to více.