Hlavní linie + čistka

"Promiň, jen jsem chtěla zlepšit náladu." zamumlala jsem. Cítila jsem, jak mi rudnou uši a tváři; musela jsem vypadat, jako rajče. Ráda jsem vtipkovala, ale někdy mi to nevyšlo. Vlastně skoro pořád mi to nevycházelo.
"No..." nevěděla jsem, jak to podat. Mám jí říct vše, nebo jen tu část. Nakonec jsem, trochu nervózně řekla "No, dostala jsem se sem nedobrovolně. Takže..." Doufala jsem, že by to Claire mohlo nějakým způsobem dojít, protože jsem nechtěla dál pokračovat. Vzpomínky z klecí a té lodi se vracely, moc příjemné to nebylo. Zavrtěla jsem hlavou, ale aby mi to vytřáslo ty věci z hlavy, tak vůbec. Trochu jsem se usmála "Prosím tě...Kdo by mě chtěl? Koukni na mě. Vypadám jako smrtka s protáhlýma očima." Neříkala jsem, že bych se vdávat nechtěla. Muži zde byli pěkní, stejně jako doma, ale pro ně jsem musela být jako...ani nevím co. Vždy jsem na sebe cítila pohledy a ten pocit, který z nich vyzařoval, nebyl pěkný. Proto jsem nevycházela ven z obchodu, když jsem nemusela. V obchodě mi nikdo nic nemohl udělat, měla jsem ochránce, no spíše ochránkyni.

Obejme mě, čímž mě trochu zarazí. Ale jen trochu – všichni jsme jen lidé a Jasmine je ještě k tomu žena. Ne, že bych to myslel vyloženě sexisticky, ale faktem zůstávalo, že válka nebyla mužské řemeslo odjakživa pro nic za nic – a Jasmine je ke všemu ještě značně pacifistické povahy. I já jí tedy opatím objetí, vezmu ji kolem pasu a přitisknu ji k sobě, abych ji trochu uklidnil. Svou přítomnosti? Nejspíš, nic lepšího než sebe jsem neměl, ač je na ni zhodnotit kvalitu mé osoby. „Je to povinnost,“ odpovím měkce. Vůči ní, ale i vůči Alci. Byla těhotná, jistě. A já jsem byl vytřepaný strachy. Ale kdybych nešel? Nepřiložil ruku k dílu, nepomohl s tím, co jsem opravdu uměl? Měl bych strach ještě větší, neb takhle alespoň budu vědět, jestli mám uhánět domů a svou drahou dopravit do bezpečí, daleko od hlavního sídla, někam, kam je ani nenapadne jít. Byla má povinnost bránit domov, který mi Ingwirth Hold dal, už jen proto, že bez něj a bez Alci bych opět byl nic. Stejně jako bez Jasmine, která se stala mou královnou a paní – a já s radostí zjišťoval, že tohle objetí či všechna gesta, která se vůči ní staly samozřejmými, jsem s ní sdílel jen jako s velmi dobrou a důvěrnou přítelkyní. Pousměju se, když mi připomene, abych nic nikde neříkal, stejně jako ji propustím, když se chce odtáhnout. „Neboj se. Nehodlám všechny venku demotivovat,“ odpovím odlehčeně, ač to nejspíše byla pravda. Kdyby viděli, že i jejich královna je na vážkách a vyklepaná, báli by se zrovna tak. Neobávám se statečnosti mužů, profesionálních vojáků, které jsem vycvičil a které jsem naučil poslušnosti, ale to ti prostí lidé mě trápí. Jsou odhodlaní, ale nikdo se jim nemůže divit, že jejich statečnost je na vážkách – jednalo se o prostý pud sebezáchovy.
„Ač mě tvá důvěra těší, musíš mi prominout mé obavy,“ pronesu opět s humorem v hlase, ale tentokrát se zrovna vtipně necítím. Jsem rád, že do mě vkládá tolik nadějí, jen si nejsem jist, že jsou spravedlivé – nakonec, bitvy mohou vždycky dopadnou různě. Stačí jedna hloupá chyba a všechno, všechny naše životy se mohou rozsypat doslova v řádu minut. „Určitě ano. Já bych se o to snažil a pochybuju, že jsou… no, úplně tupí.“ Měl jsem spíše obavy, že je tomu naopak. Já jsem byl zocelený zkušenostmi, ale že bych si troufal sám sebe označovat za zrovna taktického génia, to se říci nedalo. Nikdy jsem nebyl učen v umění stratégů a… nu, přijít s inovacemi by mi trvalo asi velmi dlouho. Můžu ale zužitkovat to, co vím – a i to je hodně. Přitakám. „Řeknu jim. Nachystáme to a zítra brzo ráno vytáhneme…“ Byla to děsivá představa, svým způsobem. Mnozí z nás opět blíže smrti s každým krokem. Nikdy jsem netušil, co je to nejhorší – jestli to očekávání boje či sčítání mrtvých. „Budeme…“ začnu odpovídat, než se zvenčí ozve hluk, jasně značící, že se venku zas děje kdo ví jaký maglajz. Tiše zakleju. „Muset. Očividně,“ dokončím, než krátce pohlédnu na ni. „Udělám všechno podle svého nejlepšího svědomí. Slibuju…“ Pousměju se, než vycouvám s jejího stanu, navíc i s drobnou úklonou, jak se sluší a patří, abych vyřešil všechny úkoly a navíc zpacifikoval tu bandu nevychovanců, co si má v brzké době zahraje na vojáky.

Plácnu se do čela a zavrtím hlavou, chudák Diana, neví jak píchla do vosího hnízda, jsem citlivá na svůj původ , v jiném směru než většina šlechty, nesnášela jsem to odmala, nucena hrát a zpívat i když mi to nešlo, zakazovat mi dělat to co miluji, a být s tím koho miluji... "Promiň, já ..nejsem zrovna z těch co by se titulem pyšnily..."  Podívám se na ni omluvně s usmáním. Zamrkám k ní a přitakám, je spousta věcí co děvče dělá nedobrovolně. "Já taky...mě sem rodiče poslali abych jim nedělala ostudu doma.." Zasměji se trochu hystericky protože je to nesmysl, jsem lékařka zachraňuji životy a oni se stydí protože doma nesedím s rukama v klíně a neštrikuji obleček na své desáté dítě... zatrne mi, dojde mi, že nemám obleček ani na to co čekám. "Jsi teď a tady, už je to pryč..." Pokusím se odhodit její neštastné myšlenky někam daleko, tak aby to nebylo tak citelné a zapomněla, ne, že by nynější situace byla šťastnější.  Zavrtím hlavou razantnš. "Jsi blázínek, viděla jsi jak se na tebe ti venku dívají? Já jsem angličanka, tuctová, ale ty...jsi exotická...nebo ta kejklířka Padma...vy máte velikou výhodu v kráse...jste neobvyklé..." Ale ten zbytek už tak slavný není, muži dnes většinoiu myslí, že mohou ženy vlastnit, tedy já osobně se do vztahu nehrnula, což svědčí i můj nevdaný stav v mém věku. "A ti staří zapšklí, těch si nevšímej, stejně se dívjí na mě, šlechtična ve středním věku a neprovdaná...páni a představ si až zjistí že jsem v oček..." Polknu a kousnu se do jazyka... "Neříkej to prosím..."

V tomto jsme si byly hodně podobné zdá se. Mávnu rukou. "O nic nejde, jen jsem unavená a protivná, to víš, mám na to věk.." Zasměji se, nejsme nejmladší n tuto dobu, většina žen v mém věku už má pomalu zaděláno na vnoučata. Pokrčím rameny. "Chtěla jsem léčit a ne se dobře vdát, nakonec jsem se seznámila s Frankem...byl úžasný, ale v den naší svatby..." Sklopím zrak a uroním pro něj jednu slzu s úsměvem, je to dlouho ale nikdy na něj nezapomenu. "Byl statečný, ale někdy už ani takovým nedovedeme pomoci." Pokrčím rameny. Zasměji se když oví, jaký má pocit z jejich pohledů. "To je pravda...mylsím, že někteří mužové ani nemají jiný způsob jak se na ženu dívat, jsi krásná a chtěli by tě ulovit, víš jak se většinou dívají na mě? Jako na dostupné zboží, myslí, že jsem zoufalá a stará...jak patetické, já sama nikdy nepotřebovala muže..." Což je paradox, vzhledem k tomu, že jsem v očekávání, avšak, jak to vysvětlit? Možná jsem opravdu běhna, ale na druhou stranu nemyslím si, měla jsem pár mužů pro potěšení ale Jamie..ten byl jiný byl tak sladký tak nevinný tak hodný, ten jeho pohled byl... Zachvěji se a už na něj zase myslím. Usměji se na ni když odpoví a přitakávám, souhlasím s ní. "Vím, že jsi čestná, díky Diano a máš pravdu...těším se, opravdu se těším..." Zasměji se a trochu si přejedu rukou po tváři na které jsou červánky, z myšlenek na Jamieho a také z toho co si o mě asi teď musí Diana myslet, na otce se neptala. je jí jasné, že nejsem sezdaná, ale nezdá se, že by měla potřebu mne soudit.

Hlídání Fenrira mě lehce unavilo, hlavně psychicky, neboť jsem se musel hodně hlídat a na nervy to byl pořádný nápor. Tak či onak se mi potvrdila teorie o upírech, vždycky, když se jim snažím věřit přesvědčí mě o opaku. Musel jsem nad sebou zakroutit hlavou, neboť byla jen má hloupost, že jsem musel jít do toho lesa... Jenže povinnost mi prostě nedala, tak či onak by ten úkol někomu jinému a dopadlo by to podobně.
Procházel jsem mezi stany, ve kterých už většina našeho tažení spala. Tábor dávno o něco utichl a tak jsem i já našlapoval tiše. Nikdo z nás netušil zítra bude, jak si s námi Osud pohraje. Já jen věděl, že napětí ve vzduchu nad táborem bylo téměř hmatatelné. Nikdo nevěděl, jestli opět uvidí svůj domov... a kdy přijde hodina střetu s Normany. Na kratičký okamžik jsem se zastavil, abych pohlédl ke stanu královny, vyzařovalo z něj stále tlumené světlo. Z úst mi vyšel tichý povzdech, načež jsem se nadechl chladného nočního vzduchu a opět se rozešel. Opět jsem pokývl hlavou svému muži, který stál na stráži před stanem lady Elizabeth. Vše vypadalo, že je v pořádku a tak jsem pokračoval dál ke stanu, ve kterém bylo to nejcennější co jsem měl. Před stanem mě měkkým zafrkáním pozdravil Hrom a já mu přejel dlaní po čele. Odepnul jsem si opasek s mečem a skrčil se, abych vlezl do stanu. "Emmeline?" Zašeptal jsem tiše, kdyby snad už spala.

Vytřeštil jsem oči, když se ve tmě zaleskl hrot dýky. Takové uvítání jsem opravdu nečekal, ale podle pachu jsem věděl, žee je ve stanu jen Emmeline. "Prob.." Začal jsem, ale nedokončil, protože mě Emm chytla za košili a strhla za sebou do stanu, po tom, co odhodila dýku stranou, zřejmě si uvědomila, že jsem to já a ne někdo nebezpečný. Překvapeně jsem se nadechl, nežli jsem dopadl na zem a ještěže tak, neboť to vzápětí už moc dobře nešlo. Emmelininy ruce, která mi obmotala okolo krku mě téměř přidusily, jak se ke mě tiskla, úplné klíště. V jejích slovech byla slyšet starost a pláč. Výčitky se do mě zaryly svým ostřím, neboť jsem moc dobře věděl, že jsem porušil slovo, které jsem jí dal. "Jsem v pořádku,... omlouvám se. Strašně mě to mrzí." Zašeptal jsem provinile. "Jen mě prosím přestaň škrtit." Krátce jsem se uchechtl.
"V tom lese se strhla potyčka mezi lidmi z našeho tábora a normanskými vlkodlaky... Byl mezi nimi upír, kterého se jim podařilo zajmout a já ho odvedl do tábora, jenže jsem dostal za úkol na něj dohlídnout. Chtěl jsem se vrátit, ale nemohl jsem. Vážně se omlouvám." Vysvětlil jsem jí a pohladil ji po vlasech. A pak, když jsem se jí zadíval do tváře, jsem si toho všiml. "Ty jsi... brečela?" Zamračil jsem se nesouhlasně a zároveň nechápavě. "Proč?"