|
|
Post by Claire Quinsey on Oct 11, 2017 11:00:17 GMT
Usměji se, když vidím výraz Diany. Tolik mi připomíná sebe...když jsem byla mladá, chtěla jsem vše umět děsilo mne to ale i lákalo. proto jsem si ji vybrala, je milá. Otřu si čelo od potu a pak když špeh dopije přihnu si také a podám pálenku Dianě, povzbudivě na ní kývnu. "Desinfukuje, zabrání ti dostat zánět do těla, stává se to, když člověk pije vodu odjinud." Povím jí. Proto dostává každé ráno doušek pálenky každý v mém malém provizorním lazaretu, nyní zeje skoro prázdnotou, ale zítra? Pozítří? Bude přeplněný...Netěším se na to, nechci vzpomínat na Franka, na jeho mrtvolnou tvář, na to jak jsem mu nebyla schopná pomoci...Ale nyní nosím dítě jiného muže, muže, kterého jsem viděla párkrát, plod touhy, možná měli moji rodiče pravdu, že jsem jen flundra. Co by si asi myslel bratříček, těžko říci. Pochválím Dianu a zahnu konce aby dlahy nečouhaly a netrhaly je. "Jsi přirozený talent, a hádám že na šití budeš od přírody nadaná.." Usměji se na ni protože koneckonců je to švadlenka. "Naučím tě nějaké stehy, poj´d...až nebude čas ať víš co se hodí na co..." povím jí a vezmu ji za ruku, potichu odejdeme po pořádném hltu pálenky, vyčerpaný bolestí muž usnul. Sednu si ke stolu a vezmu kus kožky, která patří k roztžené podložce. Udělám na ní ránu, tím že ji rozříznu. Ukážu jí jak dělat základní tři typy stehů a uzlení. "A teď ty...hm?" Podám jí jehlu s režnou nití, hedvbná je vzácná a schovávám ji na rány na zkoušení by to byla škoda.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 11, 2017 15:53:23 GMT
Seděl jsem u něj dál u hořícího ohně, rána od nože se již mírně zatáhla a tak už nekrvácela. Ležel na zemi, neboť jsem se dosud nedokopal k tomu jej odtáhnout do žaláře. Bylo to už hodinu, co jsme jej chytili a až teprve teď jsem zpozoroval, že se začíná probouzet. Odkopl jsem kamínek a dva vojáci, kteří zde se mnou pro jistotu zůstali vzhlédli k muži na zemi. Věřil jsem, že se tentokrát z pout nedostane, ale nemohl jsem si tím být samozřejmě jistý.
Když zvedl hlavu s pohledem upřeným na mě, pohlédl jsem mu do očí. Jeho otázka mě donutila se uchechtnout. "Jsi upír a já vlkodlak, v lidské podobě nejsem nijak zvlášť silný, nebo alespoň ne tak jako ty... mám jiné přednosti. A co se týče vojáků, kteří mi pomohli, jsou to jen lidé... nemůžeš se divit tedy." Odvětil jsem opět klidným tonem a úsměvem na tváři. Člověk se učí rychle, pokud se učí z vlastních chyb... nehodlal jsem opět stanout před soudem... nebo s postříbřenou dýkou v břiše. A tak jsem si zachovával klidnou mysl a nebojoval se svou divokou podstatou. Naopak se ji snažil přijmout. "Královna má jednání." Odvětil jsem, nežli jsem se zvedl a podal mu vodu.
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 11, 2017 16:00:07 GMT
''Jednání? Heh...'' pomyslel jsem si a pohlédl do ohniště. Bylo mi jasné, že tady můj osud brzo skončí. Tolik let jsem se snažil přežívat ze dne na den a nakonec mě skolí, kvůli mé naivitě. Vydechnul jsem nahlas a dlouze přičemž pomohl trochu ohni se rozehřát. ''Řekni mi jednu věc...'' pokusím se rozlomit pouta, přičemž pak i ty na nohou, ale neudělám žádný prudký pohyb. Sice jsem je rozlomil, ale znova se pokusit utéct by byla hloupost. Rozhodl jsem se pro diplomacii. Poprvé jsem chtěl vyzkoušet svůj mozek. Pomalu jsem si sednul a dýky jsem pro jistotu hodil vedle Archera ''Jaké to je mít rodinu? Lásku? Přátele a hlavně... Jaké to je mít postel?'' pohlédnu na něho upřímně ne s kamennou tváří, ale mírně zklamanou, že v životě jsem nic z toho nepoznal plně.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Oct 11, 2017 19:51:50 GMT
Trošku nejistě jsem hleděla na měch. Polovinu svého života jsem se věnovala jen a jen vodě, ale když mi Claire mi vysvětlila, co tato tekutina dokáže, vzala jsem si od ní měch a malými doušky jsem trochu upila. Než jsem položila nádobu, letmo jsem si prohlédla okolí. Rušno nebylo, ale moc dobře jsem věděla, že je to jen ticho před bouří. Za pár dní jsem očekávala hluk, nářky, křiky, a abych popravdě řekla, ani trochu jsem se na to netěšila. Ale nemohla musela jsem být klidná, protože jsem přišla pomáhat těm, kteří to budou mít horší než já.
"Děkuji, ale nechválila bych předčasně." pousmála jsem se "Ruce se mi klepou jako nikdy před tím." Netušila jsem proč. Adrenalin? Strach? Nervozita? Možná vše dohromady?
Claire mě mlčky vzala za ruku a šli jsme pryč od spícího špeha, kterému jsem věnovala ještě jeden ustaraný pohled. Zajímalo mě, co budu dělat, až mi někdo umře před očima. Počkat, beru to zpět. Ty vystrašené oči, ta maska. Jen na to pomyslet mi hnalo mráz po zádech. Zakroutila jsem hlavou, abych vyhnala ty vzpomínky z hlavy. Koneckonců, minulost je minulost. V tu chvíli jsem se měla soustředit na stehy a to jsem také udělala. Stehy, uzly, neměl by být žádný problém, alespoň jsem v to doufala. Když jsem pomyslela na šaty, které jsem naposledy šila, bylo mi špatně pomyslet na to, že látka byla něco jako kůže. Ale bylo tomu tak, podobné to bylo. Vzala jsem jehlu s nití a roztrženou kožku. Bylo divné, jak moje ruce se ihned přestaly třást. Asi věděly, co mají dělat. A taky, že věděly. Trochu pomaleji, abych neudělala chybu, jsem začala se stehem, na kterém na konec udělám uzel. "Jen aby to takhle vypadalo i v realitě." řekla jsem s mým vyhlášeným neseriozním pohledem.
|
|
|
|
Post by Ragna Oldervik on Oct 14, 2017 11:57:28 GMT
Znuděně seděla na stromě, opřená zády o jeho kmen, s jednou nohou ležérně svěsenou dolů, papírem na klíně a znuděným výrazme na mírně osvětlovaném obličeji. Onen jediný matný zdroj světla představovala dýka jemně zářící v lesním šeru. Zakreslovala neobratně pozice nepřátelského ležení, přičemž si jemně pobrukovala Hávamál. Dosud nezpozorovala žádného civilistu, jenž by se odhodlal do tábora vzdálit na více než několik desítek metrů v tomto chladném večeru. Pozorovala posuny, pravděpodobně se chystali, brzy nadejde ke střetu. Další neohrabaná tečka k místu, kde se objevoval větší oheň, pravděpodobně další pěší jednotka. Měli v tom systém podobný tomu, který znala. Nijak hluboce zaujata svým úkolem však nebyla, brala ho více jakožto přítěž a ztrátu času, při níž by mohla pomoci Runarovi utéct od té Boha milující chátry. Při vzpomínce na místo, kam brzy opět zavítá, si odplivla do nejbližšího křoví, do něhož, se kvůli výškovému deficitu, netrefila. Pousmála se nad tím a opět upřela zrak k zářicím tečkám na černém pozadí. "Er-a svá gótt sem gótt kveða öl alda sona, því at færa veit, er fleira drekkr síns til geðs gumi..." (Není pravda, že přítelem je
mužům na cestě medovina. Neboť čím více pije, tím méně ví opilý o svých úmyslech.) Neslo se pozvolna po pusté krajině, přestože prozpovovala sotva slyšitelným šepotem. Tyhle chvíli odtrhžení od křesťasnké komunity byly jako lék na dušu utlačovanou cizím náboženstvím, mohla vzhlížet k Ódinovi bez obav. Občas pociťovala hanbu, jak prostoduše se rozhodla uskutečnit nerozvážný nápad, ovšem nespatřovala jinou volbu, chtěla bratra osvobodit, nešlo se dostat blíže, když by bez ostychu prezentovala jakožto pohanka, přívrženkyně staršího, uctivějšího, náboženství. Další slina putovala k zemi a přes papír se objevila hluboká rýha, jak vztekle přešktla původní linii. Nákres v sobě měl nepřesnosti, záměrně. Nemohla donést jednoznačně spolehlivé informace, potřebovala, aby boj trval co nejdéle, s přesným popisem nepřátelského uskupení, by sotva bojovali dostatečně dlouho na to, aby Runara v jeho vlčím kožichu poznala. Na chvíli odložila ten poničený kus papíru plný divných čar a kroužků, občas popsaný útržkovitou finštinou. Ráda svým nadřízeným komplikovala práci a ti co si zvykli, že ona nemluví latinsky ani nikterak pořádně srozumitelně, našli tlumočníky do rodného, norského, jazyka, Ragna od té doby praktikovala raději finštinu. Neuměla ji nikterak dobře, dopouštěla se v ní hromady chyb a proto bylo tak zábavné sledovat, jak se ostatní tomuto kostrbatému pokusu o domluvu snaží porozumnět. Přestože mnozí věděli, že to dělá schválně, neodvažovali se pronést křivého slova, její dravost a nedostatek pudu sebezáchovy je nechával v němém odstupu. Zabodla světelkující dýku do stromu, už jí to přestalo bavit úplně. Stejně polovinu poznámek nepřečtou. Zavřela oči a tiše pokračovala. "Þagalt ok hugalt skyli þjóðans barn ok vígdjarft vera; glaðr ok reifr skyli gumna hverr, unz sinn bíðr bana." (Mlčenliví a rozvážní by měli být muži a bdělí k boji. V radosti žij a rozkoši, dokud tě nestihne smrt.) |
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Oct 15, 2017 19:48:41 GMT
Po setkání toho zablešeného upíra a toho hraničáře, jsem se musel jemně usmát, sice to nevědí, ale myslím že už ted je má Angelique v hrsti a udělají co jí na očích uvidí, nedivím se hodně mužů se pro krásné křivky ženského těla a milý úsměv přestane ovládat, já jsem mezi ně také kdysi dávno patřil, ale to je dávno, ale vzpomínám si na to jako kdyby to bylo dnes.
Šel jsem se projít můj bratr Séitheach byl vedle mě, ale tak jak to u séitheach(vlk) bývá odběhl někam hlouběji a já za ním nešel, naposledy jsem ho viděl před měsícem a bylo milé že se na mě přišel zase podívat, vím že by tu byl pro mě, kdybych chtěl a já jsem tu pro něj, brzy mě bude potřebovat, protože za pár let již nedokáže sám nic ulovit, někdo říká až za pár let, ale pro mě to bude brzy, příliš brzy.
Já sám jsem v chůzi pokračoval , protože jsem cítil něčí pach a slyšel dívčí hlas. Sama v temném lese daleko od tábora, to nebude křehká květinka jako některé dámy, ale tady jich kromě královny moc není. (jeho první dojem z ní.) Je válka, takže kromě lehkých žen co jsi sem někdo přitáhl a jsou ve stanu, jich tu moc nebude.
Když jsem šel blíže, uslyšel jsem svůj mateřský jazyk, zbystřil jsem a najednou se objevil pod stromem a lehce se usmál. "Jsou vůbec muži rozvážní? Když hodně z nás se vydalo tam kde doposud nikdo nebyl." Narážím na to že jsme mořeplavci a už jsem dopluly na tolik vzdálené území natolik jiné od naší země a ještě doplujeme. (první kdo objevil Ameriku byli féničané a pak Vikingové.)
|
|
|
|
Post by Ragna Oldervik on Oct 15, 2017 20:04:03 GMT
Ragna sebou trhne, přes tiché prozpěvování a náboženskou melancholii nezaslechla kroky přibližujícího se poutníka. Měla zavřené oči, ponořená do myšlenek a vzpomínek na bratra, trápila se tím, co mu udělali. Zpozorní z matné záře dýky nedokáže vyčíst nic, v její tváři hraje překvapení, ať už způsobení přítomností cizince nebo jeho schopností rozumět. Neohrabaně si přitáhne nohy blíže k tělu a vytrhne dýku z těla stromu, ta se najednou rozzáří intenzivnějším plamenem, jenž osvětlí celé prostranství kolem stromu matným světlem. Nedůvěřivě shlíží dolů, plná obavy i nadávek za svou nepozornost, avšak zvědavost v ní sílí také. Jak je to možné? Tady v té zaprodané díře plné křesťanských parazitů a naivních snílků? Naklání se trochu blíže, aby si detailněji prohlédla mužovi obrysy, ovšem dbá na nutný odpor. Není nikterak dobře ozbrojena, nepatrná čepel v jejích rukách, leč očarovaná, by těžko postačila jako plnohodnotná zbraň proti statnému muži, kterého dole spatřovala.
Chvíli mlčela, s upřeným pohledem a nevyřčenými otázkami v očích. Následně se osmělila promluvit, přičemž pozvolna hledala nejsnadnější únikovou cestu pryč. "Ti kteří mají následovat Ódinovu přízeň by měli být." Dýku oblizoval mohutnější plamen, kroutil se po celé délce ostří a ona doufala, že ho to dostatečně odradí od čehokoliv, co by zamýšlel. Nedržela ji výhružně, avšak musela dát najevo, že nebude případnou snadnou kořistí. "Je něco s čím ti mohu pomoci?" Bylo to, komické optání. Uprostřed noci, usazená na stromě, připomínající nočního ptáka. Ten tě asi nenechá jen tak proklouznout kolem. Povzdechla si, zatímco koutkem oka pokukuje po okolních větvích. Hledá ti nejvhodněji umístěné k přeskoku na vedlejší strom. V sázce je život jejího bratra, který upadne vniveč, jestli se dnes v noci nechá chytit potulným seveřanem. Je ti jasné, že jsem zvěd, ale co uděláš dál?
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 15, 2017 20:20:23 GMT
Mám dobrý sluch, jakožto vlkodlak, tudíž mi neušlo, že Fenrir rozlomil pouta, ale nedal jsem, že o tom vím, nijak najevo. Místo toho jsem jej nechal mi položit otázku. Dokonce ke mě hodil i své dýky, které jsem předal druhému strážnému, aby si je vzal k sobě. Pousmál jsem se na něj a na chvíli se zamyslel. "Je to uklidňující. Víš, že nejsi na světě zbytečně a sám,... ale nyní..." Zvedl jsem se a vytáhl ho na nohy. "Mám za úkol tě dát do cely, nežli bude mít královna čas." Dovedl jsem jej společně s dalšími muži k zamřížovanému vozu, který byl zhotoven z takové slitiny kovů, kterou nedokázal rozbít upír ani vlkodlak a sloužil jako mobilní vězení. Nebylo tedy příjemné se kovu dotýkat, když jsem otevíral dveře a zavedl jej do něj... Ve slitině bylo i stříbro. "Věř mi, královna je slušný člověk a tohle jej jen opatření pro naše i tvé dobro." Řekl jsem mu tiše a sňal mu pouta, nežli jsem opustil vůz (celu) a na stráž postavil dva vynikající muže. "Teď mě omluv, má přítomnost zde není již nutná. Přeji ti hodně štěstí Fenrire a rozumu." S úsměvem jsem mu naposledy pokynul a ztratil se v táboře.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Oct 15, 2017 20:28:18 GMT
Prohlédnu si její meč a přísahám kdyby byla dole, tak si odložím a něco si nad ním opeču. "Velice praktická věcička." Povím pobaveně a zamlčím to že jsem hned pomyslel nad pečínkou a dobrém jídle, ale jako upír jídlo nepotřebuji, ale jsem chlap a tak mé myšlenky zamířili až tak daleko, že jsem přemýšlel co by se stalo, kdybych napíchl na tu hořlavou věcičku kus masa a zažehl ho stejným způsobem jako ona před chvílí. Opekl by se jen okolo kde by vyčnívala obnažená čepel, nebo i uvnitř? Pak mě samozřejmě zajímalo i to, jestli to umí ovládat jen ona, nebo i cizí člověk. (Takový zapalovač co může ovládat každý.)
Ale cítil jsem z ní člověka, tudíž to nejspíš budou jen a její čarodějné schopnosti. Tudíž čarodějka a je nervozní z mé přítomnosti, velmi nervozní z mé přítomnosti, bud to patří mezi nepřátelé a nebo jen nemá ráda cizince, nebo oboje, každopádně jí už ted nemohu nechat jít.
"Ti kteří uctívají Ódinovu se mnohdy liší od těch co spíš mají v oblibě Thorovu sílu, já si myslím že by se měli uctívat oba stejně a Ódin o trochu víc, protože sám musel obětovat oko aby se stal takový jaký je. Obdivuji když někdo obětuje kus sám sebe pro dobro ostatních." Ach chudák žena, vypadá na bojovnici, ale ženy i když statečné do valhaly nesmí jen muži válečníci.
"Pomoci? Posvítit na cestu do tábora?" Kývnu na směr kam se předtím koukala a kouknu se na papír co má v ruce. Nooo nemyslete si že mi to nedošlo. "Jinak já jsem Brandon, žoldák." doufám že nezačne utíkat.
|
|
|
|
Post by Ragna Oldervik on Oct 15, 2017 20:49:18 GMT
Viděla, jak se začal zajímat o dýku. V táboře už tuhle věci znali, bylo zvláštní potkat někoho jiného pro koho byla nová. Nevyjadřovala se k jeho poznámce, hodit mu zbraň, tak se stane opět obyčejným kusem kovu, vcelku nudným. Když mluvil, všimla si možné cesty z neštěstí, tři metry od ní, stačilo se dostat blíž, přelézt, přeskočit. Koruny se pak hlouběji v lese dotýkali těsněji, jestli se vydá ji pronásledovat, bude muset zápolit s časem, jelikož spodní cesta byla méně pohodlná, jak ta nad zemí. Shledávala to vcelku obstojným řešením, lepší snad ani v tak nevýhodné situaci neexistovalo. Musí utíkat, zmást dotyčného a zmizet ve spleti porostu, jenž poznala při předchozích výpravách. Upírala k němu nazelenalé oči, mírně naklonila hlavu a havraní hříva ji spadla přes rameno. Umírnila plamen.
Naslouchala, snad v tom zaslechla i trochu povzdechu. "Každý si sám vybírá toho, kdo ho má následovat. Lidé nejsou těmi, kdo se přirozeně rozhodují, koho si zvolí. Všechno je něčí rozhodnutí i odhodlání věřit." Potřebovala rozptýlit cizincovu pozornost, zabrnkat na povědomou strunu, sám si s náboženstvím začal. Thora neuznávala, stavěla se vůči němu zamítavě a pokud prosila, vždy obracela zrak Ódinovi, jakožto nejvyššímu z Ásů. Už čupěla, nohy u těla, stále napnutá, odhodlaná. Nic si vzájemně nenalhávali, oba věděli, kde jejich role začínají a končí. Jí se nezamlouvala myšlenka odvedení do tábora, protestovala, on se pokusí to uskutečnit, ať už z čisté zvědavosti nebo nutnosti dodržovat protokol.
Posvítit, vtipálku. Na tváři se objevil pobavený úšklebek. Za chvíli spočine v pozici lovné kořisti a nic s tím nenadělá. Spoléhala na mužovu konstituci, že nezvládne tempo, jenž ona nasadí, odpadne v polovině a pak stáhne ocas mezi nohy, napsat hlášení. "Do tábora, kam jdu já, ti žádné světlo svítit nemusí." S posledním dozvukem věty světlo odeznělo. Čepel ztratila vlastnost, jenž jí Ragna přiřkla. Zastrčila ji obratně za opasek, zatímco mrštěně přeskočila na trouchnivějící větev. Riskovala, ale kvůli Runarovi hodlala položit vlastní život. Koruny šustily jako zběsilé, jak si neomaleně razila cestu bez ohledu na zranění, necítila ho. Jestli přiběhne v pořádku nebo dotlučená jako mula, nezáleželo na tom, nejvíce teď potřebovala náskok. Udržet, zajistit, vyhrát. Nezahodím tři roky života v zkurveném pámbíčkářeském prostředí jen kvůli náhodnému hejskovi. Odpadneš po cestě a já si vyřídím co potřebuju."
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Oct 16, 2017 10:07:02 GMT
Trochu jsem do ní drcla aby se neupejpala, konečně pálenka je důležitá na tažení i pro psychiku. Zvládla to dobře a tak jsem kývla spokojeně. Položila jsem jí ruku na rameno, neměla jsem co říci, jen jí dát vědět, že tu není sama. To co nás čeká bude strašlivé, nikdo to nechce a přesto to co by následovalo kdybychom nebojovaly, to by bylo horší. Usměji se. "Víš, já zasazuji pravidlo, že je lepší chválit a motivovat než kritizovat..." Mrknu na ni. "To je normální...protože cítíš zodpovědnost..." je to normální moje první stehy byly děsivé, ale život spasily, a to je to nejdůležitější. Kývnu na ni. "Dokonalé..realita není dokonalá proto se to musíš učit takhle aby to vypadalo co nejlépe..." Vysvětlím jí, když to umíme na nic normálně, ve stresu jsme ztraceni, ale když to umíme excelentně, pak ve stresu to je horší, nicméně stále funkční. Sednu si a vydechnu, bolí mne záda, zadívám se do ohně zamyšleně a skousnu si ret, dyž dlěám je to tdobré, ale když si sednu, mám čas přemýšlet a v tu chvíli mě dožene můj život, jemně si přejedu po zatím plochém břiše. Zavrtím hlavou a napiji se pálenky.
|
|
|
|
Post by Ciaran (Brandon Dubhag) on Oct 16, 2017 15:47:34 GMT
I když jsem mluvil, tak jsem jí přitom pozoroval s očima, takže jsem tušil co asi ted zamýšlí, musela pochopit že moje narážka nebyla řečena jen tak, ale že jsem měl důvod to říct a ten důvod je velice prostý v tom, že vím co zamýšlí, ona totiž slečna tajemná je velice nápadná, uprostřed temných lesů svítí jedna malá žárovička alias její hořící dýka a něco si čmárá na papír.
Ale uvažovala celkem správně, kdybych byl obyčejný muž, možná jí nedoženu, ale to jen pod podmínkou ze seskočí ze stromu, pohyb ve větvích je velice pomalý a zdlouhavý, takže i když dívka byla rychlá mrška, musela si dávat bacha aby neuklouzla, nezlomila se pod ní větev a tak.
Já jsem nemusel nic dělat, jenom jsem se opřel o strom a s pobaveným úsměvem jsem jí svým upířím zrakem pozoroval jak si škrábe o větve tělo, naráží při skoku ze stromu na strom o dřevo a jak se udýchaně snaží nesmyslně utíkat, bude mít na těle hodně modřin, pohmožděnin a škrábanců a kdo ví co ještě.
Chvíli jsem se takhle bavil a když seskočila na zem, tak jsem byl za chvíli u ní, přitiskl jí na strom a znehybnil, přitom jsem jí ucpal ústa.
"Tak poslouchej mé dítě, ještě jsem nedomluvil. Jsem žoldák, byl jsem u královny, a místní královna, není ani boje schopná, ani vůdčí typ, je to velice křehká a unavená žena, která chce žít v míru, ale v tom holčičím míru, kdy je všechno krásné a dokonalé, člověk musí být tvrdý aby si vymanil to co chce." Zavrčím a podívám se jí tvrdě do očí. "Nebaví mě čekat v táboře a čekat já nevím na co. Mám spíš víc úcty k tobě, protože vypadáš schopnější a silnější než ona a toho si vážím. Jsem žoldák, nikomu jsem nic neslíbil a nedostal jsem zaplaceno, takže jestli chceš posvítit mi do toho tvého tábora a já ti ukážu kde všude světýlka jsou." Dokončím svůj na mě až moc dlouhý proslov a pustím jí.
|
|
|
|
Post by Ragna Oldervik on Oct 16, 2017 16:31:07 GMT
Uskakovala, pokoušela se jít tou nejrychlejší cestou. Neohrabaná jak slůně v porcelánu lámala větve, jenže se připlétaly do cesty zběsilého běhu. Košili zvládla roztrhnout na několika místech, až z ní drobné cáry zůstaly zachycené v korunách, stejného osudu následovaly kalhoty. Obličej i ruce plné drobný drobných ranek z níž vytékaly pramínky krve. Jednou či dvakrát nešikovně došlápla, narazila trupem do kmene, přičemž si pochroumala hrudník, naštěstí tomu nemusela věnovat pozornost. Normální člověk by již zpomaloval tempo, zastavoval, neboť by ho ty všudypřítomná drobná zranění rozptylovaly, otravovaly. Zaregistroval by i nepříjemnosti z dvou naražených žeber, ji to nezajímalo. Absence citu jí poskytovala značnou výhodu. Zastavila, když nabyla domnění, že již zavítala do odlehlé části lesa. Ostražitě čekala, jestli nezaslechne nějaký hluk, náznak cizincovi přítomnosti. Po delší době okolní nečinnosti uznala, že nikoliv a svým krkolomným výkonem ho zmátla. Cítila opojnou radost úspěchu a tiše děkovala Ódinovi za jeho prozíravost a pomoc. Bylo by zvláštní, kdyby tempo udržel. Bolest je limitující. Na tváři tančil spokojený úsměv. Mít možnost, poklepe se vítězoslavně po zádech. O to větší byl prudký vztek.
Najednou ji to hovado drželo jako kus dobytka... drželo. Ragna supěla. V očích plály ohně největšího opovržení a ruce se třásly v němé prosbě obejmout mužův krk. Dvacet let na ni nikdo nešahal, nikdo, komu z díry nemohlo vylézt mimino. Dýka se instinktivně rozsvítila nenuceným mírným světlem, už i schopnosti si počaly dělat, co chtěly. Ty jeden tupče, strč si svoje zasrané pracky do prdele. Přes tvář stékala stružka krve pocházející z podlouhlé rány pod pravým okem. Pohled výmluvně hovořil o tisících způsobech smrti, které mu za neomalené chování přála. Každému chlapovi stihla většinou rozmluvit tento druh kontaktu, praštila ho, zařvala na něj, dala se s ním do hádky, tady zůstala nalepená na strom a jediné co zatím zvládla, bylo dávat najevo svoji nenávist.
Mluvil, připadalo jí to jako útrapné hodiny tlumeného monologu. Kašlala mu na jméno, královnu, motivaci, chtěla doručit k křesťanům kus papíru plný mylných informací, aby se dostala k bratrovi, kterého tři roky věznili. Jediné co by toužila "Brandonovi" říct by bylo, polib si prdel. Ucítila úlevu, spíš k jeho dobru, toužila ho zasáhnout do slabin, ještě chvíli bude muset čuchat pot z jeho nemyté dlaně. Poodešla několik rychlých kroků od něj, stále osvětlená magickou září. Otřela si ústa a to, jak na něm ulpěla zrakem se rovnalo vyjádření nejzazšího odporu, jehož kdy projevila. "Naser si." Pronesla. "Je mi jedno pro koho děláš, ke komu se modlíš nebo kdo jsi." V nastalém rozhořčení si vážně prokousla spodní ret, nepříjemná a hluboká rána z níž stékal silnější pramen krve, nijak na ni nereagovala. Netušila, co si způsobila. "Jediné co mne zajímá, kdy si zbalíš svých pár švestek a vypadneš do země kde tohle někoho zajímá." Neomalená, drzá, vzteklá, bez vychování. Mohla čelit vážnému nebezpečí, soupeři, jenž ji přes všechnu snahu dohnal, rozuměl jejímu jazyku, stejně ho ještě víc popouzela, urážela a dávalo mu najevo, jak nízce o něm smýšlí. Nepřímo řekla, ať vypadne, už podruhé. Doufala, že tentokrát pochopí.
|
|
|
|
Post by Diana Hawkins on Oct 16, 2017 18:06:37 GMT
Pousmála jsem se nad její poznámkou. Zodpovědnost? Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsem nějakou měla. Mojí fenku? Můj obchod? Nikdy mi to nepřišlo, jako zodpovědnost, spíše jako radost. Lady nebyla majetek, byla to přítelkyně, která mě nikdy nesoudila, jen mlčky koukala a poslouchala. A obchod? Byla to moje radost a jak čas plynul, měla jsem ji na rozdání. Dělala jsem to, k čemu jsem byla vychována a zároveň to, co mě bavilo. Lepší realitu jsem dostat nemohla, alespoň ne v tu chvíli. Moje malinké já by to říkat nemohlo.
Prohlížela jsem svou práci. Dokonalé to nebylo, ale aby zabránilo krvácení a dostání se špíny do rány, tak to bohatě stačilo. "Příště to bude lepší." řekla jsem, ale spíše jsem se jen ujišťovala nahlas. Realita, stres, bylo mi to jedno. Věděla jsem, že to bude lepší.
Byla jsem ospalá a zívnutí mne donutilo otevřít ústa, která jsem si rychle zakryla rukou. Oči se mi občas na chvíli zavřeli, ale rychle jsem si je protřela. Spát se mi nechtělo, ale mému tělu ano a to proto, že nic nedělalo. Myšlenky mi lítaly v hlavě, jako motýli kolem květin. Jeden z motýlů mě přivedl k mému snoubenci. Zajímalo mě jestli si vzal někoho jiného, ale jeho rodiče a zvyky naší země by mu nedovolili zůstat bez ženy. Že by byl tak krutý a tak rychle zapomněl na jeho city, které ke mě choval? Ani jsem na to pomyslet nechtěla. Pohlédla jsem na ženu, která sedí naproti mě s rukou na jejím bříšku. Že by...? Ne, to by tu snad nebyla. Vyptávat jsem se nechtěla, bylo by to neslušně. Místo toho jsem řekla "Myšlenky nás dohonily rychle, že?"
|
|
|
|
Post by Claire Quinsey on Oct 16, 2017 18:17:15 GMT
Přitakám k ní. "Ano, a pak zase lepší až to bude nejlepší, důležité je, že to stačí a že tím zachráníš život má drahá..." Mrknu na ni s úsměvem. upiji z placatky ještě jednou ale již mi to nechutná, chci se schoulit v teple...bohužel se přistihnu že ono teplo mi evokuje Jamieho ruce a jeho silné paže, musím zčervenat a zatřást hlavou. Lása mne poháněla ale aby to dělala touha, na to jsem zvyklá až tak nebyla. Zívnu jako na pokyn když zívne i Diana. Zasměji se. "Prý je to nakažlivé říká se..." Potom nastane ticho, provázenéobčasnými blouznivými steny ošetřeného, zvednu hlavu když Diana promluvi a přitakám. "proto raději něco dělám...nerada vzpomínám, nerada myslím na to co bylo a již nikdy nebude.." Vysvětlím. "Na co jsi myslela ty?" Zeptám se jí. "Pokud se chceš podělit..já na..snoubence...který...už nežije..zabili jej v den naší svatby..." Sklopím oči a pokrčím nosík abych vyhnala dotírající slzy které si potvory chtějí prodrat cestu mými slznými kanálky.
|
|
