|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 2, 2017 19:27:13 GMT
Svírajíc v levé ruce svůj luk, připravený kdykoli sáhnout do toulce na zádech pro šíp, jsem vyšel z úkrytu stromů. Nelíbilo se mi na tom shromáždění vůbec nic, neboť pohled na vlkodlaky a neznámého muže ve mě probouzeli nepříjemný pocit. Oči jsem měl stále v barvě jantaru, měříc si všechny přítomné. "Co se tady u všech čertů stalo?" Ucedil jsem otázku skrze zuby, které mě se po cestě sem lehce zostřily. Na tu otázku přišla okamžitá odpověď od lady Angeliky. Upřel jsem na ni pohled a zastavil, abych na ni zdvořile pokývl. "Lady Angeliko." Pozdravil jsem ji, načež jsem ji nechal, aby pokračovala ve vysvětlení. Její úsměv a upřený pohled do očí jsem jí oplatil. Moc dobře jsem si pamatoval tu noc v jejím sídle, tehdy jsem ještě neznal Emmeline. Pohlédl jsem k muži, jež měl být oním zajatcem, načež jsem pohled vrátil k ženě. S pokřiveným úsměvem se jí opět lehce ukloním. "Ale jistě, jak si přejete, lady Angeliko." Přijmu od upírky pověření, o které mě požádala, neboť je má povinnost vojáka, plnit takové věci. "Jinak je již vše v pořádku, předpokládám?" Dodám však, když vykročím k zajatci.
Když jsem dostal svou odpověď, stál jsem již těsně vedle zajatého muže, který byl dle pachu zajisté upír. Zvláštní, nějak jsem netušil jak se sem dostal s těmi zbídačenými vlkodlaky. To ovšem nyní nebylo důležité. Pohlédl jsem na něj a bradou mu naznačil, aby se dal do pohybu. "Půjdeme." Pohlédl jsem mu do očí, a pokud se rozešel, vyrazili jsme zpět do tábora. Cesta byla krátká, tudíž jsme brzy procházeli mezi stany, kterými jsem jej vedl k tomu v srdci celého tábora. Ke stanu její Výsosti. Jenže, když jsme k němu dorazili, bylo mi od velitele hlídky oznámeno, že je královna nyní zaneprázdněna jednáním s velitelem gardy. S čímž mi dal i rozkaz, abych se o našeho zajatce postaral... Nebyl jsem z toho nadšený, neboť jsem toužil vrátit se zpět za Emmeline, ale očividně se tak hnedka nestane. A vzít toho muže k ní? To nepřipadalo v úvahu, nehodlal jsem ji tím ohrozit, stále jsem nemohl tušit, čeho jen onen muž schopný a co jej napadne. Hlídal jsem jeho každičký pohyb a zavedl jej k jednomu z ohnišť poblíž královnina stanu. "Tady počkáme, nežli královna skončí s jednáním." Zamručel jsem na něj. "Jak se jmenuješ?" Položil jsem mu otázku a zadíval se mu do očí.
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 2, 2017 19:39:13 GMT
Podíval jsem se na Anqeliku, kývl hlavou k poděkování a vydal se z cizincem Archerem. Tábor nebyl tak daleko jak jsem čekal, nejspíš proto vlkodlaci tak šílely, když cítili tolik té krve. Díky bohu já se sytil z čeho šlo a dokázal jsem tak vydržet vcelku dlouho bez krve. Poté mě, ale čekalo překvapení, když jsem zjistil, že je královna zaneprázdněna. Musí mít fakt něco důležitého, když nedokáže ani přijmout zajatce k výslechu. Muž byl celou cestu ticho, bylo jasné, že přemýšlí nad něčím a nejspíš se chce co nejvíce k někomu vrátit vzhledem k jeho pohledu když zjistil, že se o mě má postarat. Pobavilo mě to, ale nedal jsem ve tváři nic znát, protože jsem byl zvyklý zakrývat emoce. Podíval jsem se na něj nenuceně s kamennou tváří a mírným odporem. Pak se, ale přikloním k němu blíže pomalu aby si nemyslel, že mu chci něco udělat ''Cítím z tebe vlkodlaka. Vím, že chceš za nějakou slečnou, protože tvůj protáhly obličej, když si zjistil, že musíš semnou čekat byl vskutku k pobavení. Nemusíš tu být... Nemám kam utéct.'' ovšem na otázku jak se jmenuji jsem neodpověděl, protože jsem neměl touhu aby každý znal kdo je cizincem v táboře a z nepřátelského království. Přece jenom lovce odměn nechci mít na krku a hloupé kecy ostatních taky ne. Vytáhl jsem svoji dýku, brousek a začal si ji brousit kdyby došlo k další bitvě ať jsem plně připraven. |
|
|
|
Post by Korialstrasz on Oct 3, 2017 13:45:55 GMT
Nechal společnost se vzdálit směrem, jímž později zamíří taktéž. Sledoval linii cesty vedoucí ke zmiňovanému táboru, přičemž ji důkladně ukládal do paměti, neboť bude nucen Mora hledat v odlehlejších částech lesa a následně, až poté, se vydat za nimi. Procházel ztichlým lesem pomalu, zvuk uplynulého boje zněl v uších. Všímal si krvelačnosti ve vlčích očích, žasl, jakou nenávist dokázal stvořit. Byl překvapen sám sebou, rozsahem schopností, částečně zděšen. Manupulace s křehkými vlákny mysli se zdála být tak banální záležitostí, jejich přesouvání naprosto intuitivní. Jak moc? Jak daleko to až bude schopné zajít? Nikdo nestál a nedržel onu pomyslnou ruku, aby kontroloval počínání, jednal sám za sebe, nerozhodný, jak pokračovat. Dokázal uvažovat nad nepředstavitelným rozsahem, magií tvořící ukrutné věci, nežli ho pohltí, nežli jeho tělo rozloží jako bezvýznamnou schránku, kterou vlastně byla. Obrovská uskupení ohně zformulované v bájné hydry z řeckých pověstí, vstávající golemové seskupení z hlíny a kamení, celé šiky vojáků propadající zoufalství.. Tohle není to, co bych chtěl. Snad
Nalezl Mora, hřebec se poklidně pásl pod rozložitým dubem a na svoje předchozí zděšení již zcela zapomněl. Přišel blíže ke Korialstraszovi, jenž ho pohladil po popelavé hřívě, litoval, co bude muset udělat. Několikrát ještě zopakoval svůj dotek, dlužil té zvířecí duši mnoho, držela ho nad vodou. Láska ke koním, k jejich majestátnosti, jako jediná huna utěšovala. Pravidelný pohyb koňských boků působil jako nejlepší anestetikum, tak slastně při nich zapomínal na veškeré utrpení i nadcházející nejistotu. Poté chytil uzdu, společně vykročili kupředu. Uběhl nějaký čas, odhadoval snad hodinu poklidného křižování. Míjeli dosud málo dotknutou krajinu, ještě pořádně nepoznamenanou jizvami války.
Příchod do tábora se nesl v duchu podezřívavých pohledů ze strany jeho osazenstva. Mnoho mužů vzhlíželo od svých povinností, když mág v zakrvácené košili, ozbrojený dvěma luky, vcházel, vedouc hřebce držícího hrdě svoji hlavu, jenž se snad ani k takovému muži nehodil. Nikdo ho ovšem nezastavoval, cítil nevyřčené otázky, někde snad i odpor, ovšem vše přebíjel tichý respekt. Držením těla, pohled, gesta, působil tvrdě, jako když sloužil sám v armádě, když musel udržovat pořádek, vystupoval jakožto autorita. Proběhlo optání na stáje, jeden z vojáků mu řekl kudy, později proběhla drobnější konfrontace, když jiný začal zpochybňovat, že je zde na přání Agelique DuPlessis DeBelliere, dostal celkem dost jasné vysvětlení a poté uznal, že soudil příliš rychle. Morovu mysl před ustájením zklidnil, dbal, aby si tvor ponechal vlastní vědomí, ale příliš nebláznil, když se v blízkém okruhu objeví upír. Sebral z něj vše, co předtím vezl a s tímto nákladem se vypravil hledat stan Angelique.
Šlo to vcelku rychle, několik optání, pár nepříjemných pohledů, stál před ním. Nežli vůbec vstoupil, vyčkával chvíli před vstupem, přičemž upozornil na svoji přítomnost. "Angelique" pronesl, čekajíc na vyzvání. Nehchtěl ji zaskočit nepřipravenou, věděl, že není tou nejnaléhavější záležitostí v jejím životě, takže případně vytrvá, nežli dostane svolení. Taktéž se neslušelo k tak urozené dámě vpadnout jen tak z bůhdarma, nečekán a předem neohlášen.
|
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Oct 3, 2017 13:46:23 GMT
Po odchodu Brandona, myslím, že se tak jmenoval, jsem byla zadumanější než předtím, dívala se do ohně, který byl uprostřed stanu a pila kořeněné víno. Když jsem uslyšela zašustit voskované plátno stanu a uslyšela známý hlas. Musí na mě vidět, že tohle není ta vláda co jsem chtěla, že jsem ustaraná, ale jen zde, venku jsem sebevědomá, kvůli lidem, jdou na smrt, někteří zcela určitě a já mám pocit, že mi to trhá srdce. Nakloním hlavu na stranu a usměji se. "Přidej se prosím..naliji ti...a neoponuj, nesmíte mít kurděje a ani onemocnět." I vojáci dostali pivo, někdy je lepší býti lehce podroušen, než mrtvý. "Slyšela jsem o potyčce s pár vlkodlaky...vojáci říkali, že jsou zbídačení, mučení...Ach kdo tohle může udělat? Co je to za barbary Richarde?" Zavrtím hlavou a upiji z vína. "Omlouvám se, jistě máš věci, které musíme probrat, mluv, a přidej se ke mě prosím, nestůj tam..." Natáhnu k němu ruku, ne jako k veliteli gary ale jako k příteli a osobě, které bezmezně důvěřuji. "Jaké jsou zprávy?" Zeptám se jej a udělám místo na stole, má-li mapu území, aby mi mohl názorně ukázat v jaké situaci si stojíme.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 3, 2017 17:24:38 GMT
Celý jsem se napjal, když se ke mě muž naklonil... jistě, nebyl to žádný prudký pohyb, ale i tak svým způsobem narušil můj prostor. V očích mi zaplálo při jeho slovech, načež jsem roztáhl ústa v jednom ze svých úsměvů. "A já z tebe upíra, každopádně pokud je mi známo, není ti nic do toho, co stojí za mým protáhlým obličejem." Zpražil jsem ho pohledem, ale nepřestával se usmívat. Vlastně jsem se i krátce zasmál. "Byl to rozkaz... a já přísahal Její Výsosti a království věrnost a poslušnost, takže jej uposlechnu." Dokončil jsem větu, upírajíc mu pohled stále do očí. Ano, čekal jsem na jeho odpověď, které se mi stále nedostalo. Místo toho vytáhl dýku a začal si ji brousit, oči mi zezlátly.
"Asi se ti to nebude líbit, ale tu dýku mi odevzdej, stejně jako ostatní zbraně, teď je nebudeš potřebovat. Vzhledem k tomu, že já ani nikdo jiný tě s nimi ke královně nepustí." Přikázal jsem upírovi, neboť jsem mu nemohl důvěřovat, v ničem. "A pověz mi své jméno." Dodal jsem a zazubil se na něj, při čemž jsem položil svůj luk na zem.
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 3, 2017 17:49:22 GMT
Opět jsem se posadil, vytáhl obě dvě dýky a zabodl je do kmene na kterém jsme seděli. Vzhledem k tomu, že jsem upír mám velkou sílu a celá čepel tam pronikla ''Jsou tvé.'' odpověděl jsem se zcela vážným hlasem. S kamennou tváří jsem se rozhlížel po táboře a viděl tváře ostatních. Smutek, zklíčenost a beznaděj. Tak tohle bylo to slavné království Ingwirth. Udivil jsem se tomu proti čemu jsme stáli a oni ani nevěděli co je na ně připravené. Podal jsem vlkodlakovy ruku se slovy ''Fenrir'' a čekal zda-li mi odpoví. Bylo pro mě až poněkud hloupé čekat jak prase na porážku, ale co mi zbývalo? Královna očividně řeší zvláštní strategii a se mnou jistě nebude jednat v rukavičkách, protože já to nemám v plánu. Jsem momentálně vyhnanec a dalšího ''nabubřelého'' panovníka si můžu dát za uši. Politika mě nikdy nezajímala. Šlo mi o mé vlastní zájmy a i když jsem byl dostatečně chytrý a rychlý na boj, tak jsem se vždy staral o to abych se měl čím uživit a co bude s ostatníma mi bylo celkem lhostejné. Když jsem se podíval na ostatní, tak jsem viděl, že za něco bojují. A to jsem nechápal... K čemu jim to je? Stejně jednou umřou.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 3, 2017 21:32:19 GMT
Muž se posadil vedle mě na kmen a zabodl do něj své dvě dýky, čepele zmizely hluboko ve dřevě. Popravdě jsem nečekal, že bude ochotný můj příkaz uposlechnout. Spolupráce u zajatců nebyla vídaným úkazem. Na jeho slova jsem pokývl hlavou. "Později ti budou zřejmě vráceny." Odvětil jsem, ale nemohl se zbavit dojmu, že zabodnutí těch dýk, bylo gesto, kterým mi chtěl ukázat, jak je silný. Že pokud bude chtít, dokáže nás ohrozit i bez ostří svých zbraní. Vlk ve mě mu nedůvěřoval, ostatně jen málo upírům jsem dokázal věřit. Mé oči byly divoké, plné odhodlání a jistoty, které jsem si udržoval. Bylo to snadné, když jsem si prošel válkou. Každopádně jsem mu věnoval o něco příjemnější úsměv, když se konečně odhodlal se mi představit a podal mi ruku.
"William." Stiskl jsem upírovi, jehož jméno jsem již znal, pevně ruku. Málo kdo mi tu takto říkal, ale Archer bylo jméno pro dobré přátele a rodinu, ne pro cizince. Pak jsem se zamyslel. "Jak jsi se sem vůbec dostal?" Položil jsem mu vzápětí další otázku.
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 3, 2017 22:27:59 GMT
Podívám se upřeně do očí a ty se mi rozsvítí do bílé barvy. Byla to nezvyklá barva, ale to proto že kdysi jeden král udělal odpornou věc. Abych lépe viděl ve tmě, tak mi obrousil duhovky i čočky a já kvůli toho mám citlivost na světlo. Při otázce odkud jsem se vzal jsem si složil ruce, povzdechl a pak si sedl normálně se sevřenými dlaněmi ''Přišel jsem z cizího království, když na družiny Anqeliky zaútočili vlkodlaci. Byl jsem jeden z těch co vás měl zabít, ale zdaleka nejsem to nejlepší co mají v rukávu'' při těchto slovech silně sevřu dlaně a poté se podívám vzhůru k měsíci. Vzpomenu si na to co mi dělali a kolik nás tam bylo. Možná, že jsem byl z nich nejchytřejší, ale zdaleka ne nejsilnější. To co si království udělalo za panoptikum je až děsivé. Tolik mučených upírů i vlkodlaků. Otřu si pot z čela a zase zchladnu s kamennou tváří se podívám na Williema ''Nikdy se nepokloním před člověkem co pro mě není král. Nebylo tomu tak předtím a nebude tomu i teď. Nejsem domácí zví-'' při této větě se zaseknu a nepokračuji. Já jsem jako zvíře v boji. Nemluvím, nemrkám a pomalu ani nedýchám a jediné o co mi jde, je smrt jedince. Takhle mě vycvičila válka. Nikomu nevěř a zabij nebo budeš zabit. Podívám se do ohniště a jeho jemná zář lehounkého plamenu mi mírně dává pocit domova. Dlouho jsem neviděl oheň a nemluvil s dalšími lidmi či monstry.
|
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Oct 4, 2017 11:10:27 GMT
Tato vzácná a bezesporu zajímavá kompanie se rozešla. Vykročila jsem tedy rázným krokem ke svému stanu, kde jsem si sundala vysoké kozačky a rukavičky, prohýbala jsem své kotníky a rozepla si koženou kazajku, kalhoty a našla volné světlé splývavé šaty bez korzetu, pouze se šněrovačkou. Vydechla jsem si, chvíli jako žena, ale sluší mi i to mužské oblečení, navíc šokuje a já jsem ráda středem pozornosti, viňte mě. Nepotřebovala jsem jídlo, ani oheň, přesto zde hořel drobný oheň a já uzobávala hroznové víno. Jeho chuť není tak výrazná jako vnímají lidé, ale naučila jsem se s tím žít, s tím, že nic jako krev nechutná a již nikdy nebude. Trvalo dobu než jsem uslyšela v polodřímotě jeho hlas, ležela jsem na posteli a oči měla přivřené. "Neháváte dámu čekat Koriale, jen co je pravda..." Usměji se a promnouvajíc si oči jej pozvu dále. Posadím se, mé vlasy nejsou dokonalé jako obyčejně, neboť jsem na nic spala. Nakloním hlavu na stranu a čekám než vejde. Usměji se lehce a kývnu na něj a pak ke stolu, aby se občerstvil. "Jistě již máte hlad mágu..." povím mu jménem, kterým mne prve poprosil abych jej oslovoval. "Co se týče lazebnice, má plné ruce práce a tedy budete se muset spokojit s mou péčí..." Lžu, nevadí i že lžu, postarám se o něj a chci to, další záminka kterak nabourat jeho odhodlanou mysl.
|
|
|
|
Post by Korialstrasz on Oct 4, 2017 12:24:58 GMT
Dostalo se mu svolení vstoupit do stanu. Vcházel pozvolna, stále trochu vnitřně znejistění tím, že se vrací za Angelique. Oba se předháněli v tom, jak jim jejich společnost nechyběla, působili sebevědomně. Před ostatními zachovávali odstup. Jiní muži k ní lnuli více za několik pouhých dní, nežli on za měsíce společného soužití. Očima zašmátral po vybavení stanu, následně složil svá zavazadla do jedné z prázdných částí, tak, aby nepřekážela. Už se chtěl sklánět, aby okamžitě vytáhl odvezené svazky a předal jí je, stejně jako poskytl k užívání ty, jenž odvezl od předmětu svého zájmu, který po dobu odloučení od Angelique vyhledával. Směrem k ní putovalo mírné pousmání, když již nyní, převlčena, ho pozorovala jakožto, sic rozmzelá, ovšem překrásná žena. "Potřeboval jsem Mora připravit na situaci v táboře. Předpokládám, z toho jak jsme se setkali, že upíří komunita zde bude zastoupena v počtu větším, než on by si přál. Záměrně zamlčoval skutečnost, že tento akt se dal odbýt v řádu minut, kdežto on a jeho zmatená mysl, působili za pravého původce hodinové cesty. Je tak zvláštní být na místě, která se zdá svou strukturou tak povědomé. Přestože opovrhoval zdejším vyzobrazením války, naplno si vychutnával povyk charakteristický pro válečný tábor.
Ponechal svitky odložené, neboť dostal vyzvání k občerstvení. Přešel k ní, zahleděn do očí, až později pohledem uhnul. Působil v dobré rozmaru, lepším, nežli by si přál. Vzal několik soust, sledující tu fascinující bytost. Mágu. Upřímně, cítil potěšení. Se zaslechnutím starého jména, stejně jako přítomností v povědomém prostředí, jeho rysy potěšeně změkly. Jak zvláštní, cítit se částečně doma, i když domov již není. "Pokud říkáte, že je zaneprázdněna." přitakal k jejímu tvrzení, přestože cítil pochybnosti o jeho pravdivosti, avšak necítil se nikterak ohrožen, pokud starost o ony rány převezme Angelique. "Jestliže nebudete znechucena." pronese s mírným náznakem hlavy, načež po sundal košili.
Už onen kus oblečení mohl věrohodně vypovídat o zuboženém stavu těla. Skvrny zaschlé krve reflektovaly umístění stále otevřených ran, tam kde rudá nacházela lemovaní v jemném žlutém oparu, tam se ukazovala infekce, hnis, pro snětí zasažená místa, však označení nebylo. Otočil se k ní zády, aby si mohla prohlédnou místo největší katastrofy, jemu nepřístupné rány, z nichž některé zůstaly neošetřeny dlouhé měsíce. Přední strana, seč působila příjemněji, v sobě též skýtala tragikomický nádech. Většina zašitých zranění totiž reflektovala stav, v jakém tyto úkony prováděl. Aby mohl sešívat, tak pil, musil utlumit šílený tlak bolesti, bez umrtvení, připomínala léčba spíše mučení. Pozice stehů nebyla jednolitá, občas některý dokonce vedl mimo předpokládanou oblast. Takto sešité rány, se sice hojili, ale velice pozvolna. "Tak co si o tom myslíte?" Nechal ji prohlédnout si dílo zkázy, pokochat se výsledkem magie,jenž působila na nositele destruktivně. Je to opravdu ta příležitost, po které toužíš, Angelique?
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 4, 2017 16:03:50 GMT
Ještě nikdy jsem neviděl bílé oči u upíra, vlastně ani u vlkodlaka ne. Bylo to zvláštní, každopádně mě to nevylekalo, naopak jsem zvědavě naklonil hlavu mírně do strany. Byl to zvláštní muž. Jeho odpověď mě znepokojila, neboť jsem tušil, že i ti vlkodlaci byli odtamtud. Věděl jsem jaké to je, když vás někdo mučí... jako člověk jsem byl ve vězení dva roky... dva roky utrpení. Změní vás to, ale když máte pevnou vůli, nezlomí. Pozorně jsem mu naslouchal, ovšem jeho slova mě donutila se uchechtnout. "Mám se snad zaleknout?" Optal jsem se ho a opět si ho změřil pohledem. Bál jsem se, ale ne o sebe... bál jsem se o své milované. Boj je vzduch, který dýchám, voda, ve které plavu... Uměl jsem v tomhle všem chodit. A spousta členů království to měla podobně, bohužel převládalo těch, co o válce nic nevěděli... Přesto... i já byl kdysi poprvé ve válečné vřavě.
Smál jsem se i jeho dalším slovům, mohlo to být neuctivé, ale já už jiný nebudu. "To nikdo z nás." Odpověděl jsem s pohledem upřeným na něj. "Pokud ovšem mluvíš o naší královně, nikdo tě zřejmě nutit nebude... Je to tvé rozhodnutí." Dodal jsem a věnoval mu lehký úsměv.
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 4, 2017 16:13:18 GMT
Jeho smích mě nijak neranil a byl mi zcela ukradený. Na lidech mi v tomto směru nezáleželo, protože jim nezáleželo na mě. Byla to skvělá rovnováha, která vždy fungovala. Když mi ale vyšel vstříc ohledně královny, vcelku mě to zaskočilo ''Ona nikoho nenutí aby se jí poklonil?'' udivím se, protože to jaksi v království zvyklost uklonit se jejímu panovníkovi. Pak se, ale podívám na Williema ''Ta tvoje slečna... Ty bojuješ za ni?'' kouknu se na něho s udiveným výrazem, protože nic takového neznám. Bojuju sám za sebe a pro sebe.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 4, 2017 17:07:23 GMT
"Je tvé rozhodnutí, zdali se k jí ukloníš, ale nemůžeš čekat, že s tebou pak bude jednat zvlášť mile. Naše královna je velmi tolerantní, ale nemá ráda, když s ní někdo jedná bez určitého respektu." Odvětil jsem kopajíc do kamene pod svýma nohama, vlétl do ohniště, odkud vylétlo několik jiskřiček. S jeho další otázkou jsem se mu stále díval do očí. "Nejen za ni, ale i za královnu a království... za své bratry ve zbrani." Nechápal jsem jeho udivený výraz, za koho jsem měl asi bojovat?
|
|
|
|
Post by Fenrir on Oct 4, 2017 17:20:34 GMT
Pousmál jsem se sarkasticky, protože bojovat za někoho nemá smysl. Stejně časem umře, ale svůj osud můžeme změnit. A bojovat za všechny? Ať jde rozdávat polívku do chudobince, tam určitě někomu pomůže. Potom mě, ale napadla zvláštní otázka ''A bojují oni za tebe? Když o tom tady tak šlechetně mluvíš...'' bylo mi hned jasné jak odpoví, protože on byl možná starostlivý, ale ostatní měli jeho záměry nejspíš hluboko u prdele. Jakoby někoho vůbec zajímalo jak se cítí, co mu je a jestli vůbec nemá s něčím problém. Každý bojuje za svou vlastní čest a jediné co chtěji je vrátit se zpět domů ke svým... Rodinám... Polknu a povzdechnu, přičemž si prokřupnu prsty a začínám být unavený už ''Přál bych ti aby ti tohle odhodlání zůstalo, protože to má šlechetný záměr. V tomhle jsme rozdílní... Já nebojuji za nikoho a nikdo za mě. Nemám rodinu, přátele ani své blízké. Ty, ale ano, tak za ně tedy bojuj aby ses k nim vrátil'' odvětím načež si mírně zívnu a začnu se modlit ke svému otci Ódinovi.
|
|
|
|
Post by William Archer de Cross on Oct 5, 2017 16:54:40 GMT
Úsměv jsem mu oplatil a lokty se zapřel o kolena. "Dobrá otázka,.. ale ano, myslím, že ano. Možná ne všichni, ale pár by se jich asi našlo." Odvětil jsem, přestože jsem nemohl mluvit za ostatní, to jistě ne. Přesto si troufám tvrdit, že někteří mí bratři ve zbrani by mi život zachránili, že královna bude bojovat za nás všechny, stejně jako my bojujeme za ni a nakonec, že Emmeline by byla schopná udělat pro mě to, co já pro ni... ačkoli nechci, aby taková chvíle někdy nastala. Ne, když už, tak bych měl padnout já za ni, ochránit ji přede vším. Už bych nesnesl, kdyby i ona kvůli mne zemřela. I dnes cítím ten žal, když mi Marien vydechla naposledy v náručí, když mi zachránila život. Tehdy s ní zemřel i kus mě, jako bych v tu dobu vůbec nežil... trvalo roky, nežli jsem se trochu vzpamatoval, ale přesto dodnes ne zcela. A právě jen díky Emm se cítím opět živý.
Jeho další slova mi na okamžik vzaly úsměv ze rtů a já zvážněl. Byla to upřímná slova, kterých jsem si od nepřítele vážil. "Děkuji, vážím si tvých slov. Do teď mi to vydrželo, tak snad tomu tak bude i nadále." Věnoval jsem mu upřímný úsměv a pak se zadíval do ohně. "Proč nikoho nemáš? Smím-li se ptát?" Opravdu mě to zajímalo, ale chápal jsem, že to může být citlivé téma... ačkoli s nemusel mít přátele jen proto, že každý přítel je pro bojovníka slabinou, přesto já ale věřím, že přítel může být i výhodou...
|
|
