EVENT: Ztracený královnin amulet

Už od rána provozoval pochůzky, především sháněl materiál na opravu lodě poničené bouřkou, aby mohli příští měsíc bezpečně opustit přístav. Obchodním aktivitám se dařilo, poptávka v oblasti nenápadně rostla, takže prozatím se jejich setrvání i povážlivě vyplácelo. Svae pendloval mezi jednotlivými obchodníky, skoro dnem i nocí, tudíž své kumpány povážlivě zanedbával v prostých hospodských radostech, jenž začínal postrádat. Neustále zařizoval nové dodávky, obnovoval staré smlouvy nebo působil jako tlumočník mezi oběma stranami, když se pokoušeli vzájemně domluvit. I když znalost zdejšího jazyka u něj stále pokulhávala, nabízel dosud to nejlepší, co dokázalo onu pomyslnou bariéru prolomit. Neustálý zájem mu nevadil, avšak již si připadal vyčerpaný, když nedostával možnost poupustit svoji spontální povaze uzdu. Pohodil kadeřemi černých vlasů, právě vycházejíc z doků, kde kontroloval stav zásob, jelikož ho tímhle nevděčným úkolem pověřili. Přemáhal krátkodobě touhu, alespoň na chvíli se pozastavit s ostatními na příjemnou rozmluvu o nepodstatných věcech, bohužel odolal. Udržoval svižné tempo, opakujíc si zjištěné informace, jelikož nedisponoval znalostí psaní, tudíž vše musil pozdržet v paměti. Zahnul několika postraními uličkami o kterých věděl, že ho dovedou rychleji na náměstí. Než však dosáhl svého cíle, zpozoroval taškařici do níž se zapojit musel, neboť v ní figurovali jeho krajané a zrovna i přátelé.
Jörgen, Sven a Malfred stáli proti skupince nepříliš dobře naladěných strážných, kterým nedocházelo, že seveřani jim nedokáží porozumět jediného slova a k tomu začínají být bezvýchodnou situací rozlíceni. On už z dálky rozpoznával nevrlé příkazy mužů sloužících království, točících se kolem nutnosti prohledat každého občana, či návštěvníka, zdejšího města. Dostal se mezi obě strany střetu přesně včas, než muži stihli odhodit dřevěná prkna z ramen a pustit se do univerzálního konverzačního jazyka každého správně rozlíceného berserkra. Jörgenova naskakující žilka mohla symbolizovat brzké násilí zaštítěné obrovou zuřivostí, jenž se projevovala silnými ránami do oblasti břišní, obličeje případně i zad. Svae natáhl obě ruce, odstrčil od sebe vzájemně svářené protistrany. "Lugna ner, jag kommer att prata med honom." (Uklidni se, promluvím s ním.) Spustil okamžitě ke svému příteli, zatímco k nim strážní rozčarovaně vzhlíželi, jakoby snad předpokládali tajné pikle. "Behöver inte tala, skall jag slå huvudet riktigt snabbt." (Nemusíš mluvit, rozbiju mu hlavu hodně rychle.) Dotyční přihlížející, neschopni rozumět konverzaci, se nebezpečně přiblížili, Svae pohotově zareagoval. S úsměvem naprostého idiota se otočil k nim, nedbaje předchozích slov svého druha, rozhodl se podat celou věc více diplomaticky, bez tolika vyražených zubů, pokud možno.
"ˇŘíká, že se omlouvá" pronesl s mírným úšklebkem nad tím, jak překroutil původní sdělení. Pokusil se zatvářit mile, uklidnit nastalou situaci, aby se nemuseli vracet k předchozímu sporu a zbytečně hrotit maličkost. "Ale oni vám nerozumí, musíte mě říct co chcete a já jim to povím." Působil zvláštně povzneseně nad celou nepříjemnou událostí s očima rozverně těkajícíma po okolí.

Strážní se vrhli na skupinku nepříliš vzhledně vypadajících divochů, dle nich samozřejmě. Špinaví severští námořníci byli jako prvníterčem předsudků, které si lidé , ač v tak osvíceném království, vytvořili. A navíc mají úkol nejvyšší důležitosti, tudíž jejich rozumný úsudek je zmítán mezi povinností, touhou splnit úkol a trochu opomínají že tu především jsou pro lid jako takový. "Mluvte! Kdo jste a co tu pohledáváte?! Máte glejty?!" rozkřikne se jeden z vojáků na Svaeho, který se snaží situaci urovnat, jeho žíla by se dala srovnat směle s Jorgenovou. Je ve službě krátce a vzal si toto poslání jako primární úkol, což mu zatemňuje mysl a zkresluje úsudek velmi jednostranně. "Hledáme zde něco velmi důležitého a vaši krajané odmítají prohlídku! Je to z rozkazu královny!" řekne významně a čeká co na to ten drzý seveřan. Ach chudák maldý Rickon, je velmi horlivý. K Rickonově nelibosti přijde ještě další sveeřan, který ve světle loučí vypadá vysoký snad dva metry, zamíří k němu aby ho prohledal ale málem polkne jazyk, když mu sevře ruku a vyhrozí, myším hláskem vypískne. "Z rozkazu královny musím prohledat všechny!" Což by byla i pravda, neicméně zapomínat na protokol a etiketu se nevyplácí, neboť od hradu už sem míří těžkooděné nohy vedoucího stráží, který se doslechl o zmatku, který jeho chlapci vyvolali.

Právě že to království je tak moc osvícené, až si někteří jedinci myslí, že jsou lepší jak ti ostatní a musí jim to dokazovat.
"A co přesně důležitého hledáte? Kdyby to bylo tak důležité, nemyslíte si, že bychom nešli po této cestě a nevybrali by jsme si nějakou méně.... nápadnou?"
Když ten malý zbrojnoš, kterému jsem mu svíral ruce zapištěl, tak jsem se jen škodolibě usmál. "Om jag hade sökt en vacker kvinna, skulle det vara annorlunda. (Kdyby mě prohledávala krásná žena, bylo by to jiné.) Nemáte někde nějakou ženu, která by mě prohledala? Ne? Tak takhle na mě nikdo sahat nesmí." Zažertuji, ale pak mě ztvrdne výraz. Ti dva se začnou prát a já z dálky slyším, jak se sem blíží stráže a tak se dostanu rychle mezi ně a ty dva od sebe nadlidskou silou odtáhnu. "Vakter kommer idiot.(Přicházejí stráže, tupci.)" Zavrčím na ty dva, protože vím že by je všechny nepřeprali. Vůbec se divím co se do nich vůbec starám, můžu projít kdykoliv budu chtít, můžu použít nadlidskou sílu, či je zhypnotizovat a ne tady od sebe odtahovat dvě severské děcka co ani moc neumí jejich jazyk. Jedno to děcko je dokonce vlkodlak, aspoň myslím, nic proti vlkům nemám, jeden mě vychovával a jeden je mi bratrem, ale jejich kousnutí celkem bolí.
"Copak pánové hledáte nějaké zloděje?"

Jörgen využil nabídku na pomoc při vstávání a Svae se jen bolestně překulil, než si dokázal urovnat, která místa jeho těla zůstala bez známek pošramocení. Schytal jich pár do hlavy, žeber, měl roztržené obočí a sotva srostlá jizva od vlčího kousnutí se otevřela. Když pustil slinu, převaloval předtím v ústech krev, naštěstí zuby zůstaly všechny. Někdo je odtrhl, nebylo to samovolné přerušení ze strany protivníka, kdosi se vmísil do jejich střetu a úspěšně ho anuloval. Zamžoural očima na někoho, kdo mluvil stejně, ale podvědomě ucukl pohledem, cosi se vzpouzelo a přinášelo sebou novou přirozenost, když si ho prohlížel více než obezřetně. Normálně jednal spontánně, poděkoval by, zasmál se, ne udržoval oční kontakt, jehož cílem bylo přečtení dalších kroků cizince. Podařilo se mu dostat na všechny čtyři a pak už ho Sven vytáhl na nohy, viděl omluvu v jeho tváři, jen se pousmál, nikdy nikomu nezazlíval jeho přirozenost. "Jag är ledsen Jörgen." (Je mi líto Jörgene.) Pokývne směrem dřívějšího soupeře v nerovném souboji a ten mu oplatí pořádnou ránou do zad za doprovodu zběsilého smíchu, jde vidět, že si potyčku užil, i když se odchýlil od původního plánu ublížit strážným. Boj jako boj. "Du kämpade bättre än förra gången Sköll." (Bojoval si lépe než dříve Skölle.) Pronesl s jistou pochvalou, neboť nepředpokládal, že to nedochůdče z vlastních řad, vydrží tak dlouho, upřímně tipoval pouze pár ran. "Svae" dostalo se mu rázné odpovědi, oslovení Sköll nebo plné jméno Svärtsköll z duše nesnášel.
Přešel k příchozímu, jeho výraz mluvil za vše, nepitvořil se obdobně jako ti mladí hoši plní elánu z přiřčených povinností. Vyhlížel důstojně, snad i díky viditelným zraněním. "Omlouvám se, u nás to chodí jinak." pronesl, přičemž mu přátelsky podal ruku, aby ho ujistil o tom, že střet nebyl žádným záměrem. Svae se opět zlehka usmíval, konečně došel někdo, kdo dokázal pochopit odlišnosti mezi kulturami a jazyky. Vyslechl co říkal a otočil se ke kumpánům, nyní mimoděk i jednal za ně. Har du sett detta? optal se, přičemž si vypůjčil obraz onoho hledaného artefaktu. Dostalo se mu tří nesouhlasných pokývnutí hlavou, univerzální a srozumitelná odpověď. Vrátil pergamen jeho vlastníkovi. "Myslím, že by bylo slušné... abych vám pomohl ho najít, když se tu chlapi zapletli. Ke všemu, mám pocit, že jsem tu věc někde viděl... těžko už ale říct kde." Převaloval neobratně vzpomínky, ale cosi vyhlíželo familiérně, nějaké tušení v něm kypělo, avšak prošel tolik obchodů, zapadlých uliček a stánků trhovců, že si okamžitě nedokázal rozpomenout ani netušil, zdali to dokáže. Ovšem, dlužil to tomu muži, jenž ty hlupáky odvolal, cenil si toho.
Rukou pokynul zbytku, že se i s prkny můžou bezpečně vrátit na loď, nemuseli tu zbytečně okounět, když zbývalo tolik nedokončených prací nutných k odplutí. Naprosto zapomněl na předtím přidělený úkol, kdy se měl dostavit na místo. Teď zůstávala jeho jedinou povinností, v rámci udržení dobrý vzájemných vztahů, aby se pokusil onen předmět najít, když již nakousl jeho možnou polohu. Zbylého seveřana prozatímně příliš neřešil. Nejenže ono odtržení se dalo též brát jako urážka a nepovolené vměšování, tudíž újma na cti. Víc ho znervózňoval nepříjemný pocit z něho plynoucí, tichá hrozba nepřátelství. Prozatím se rozhodl ošetřit vzniklou ránu, než se dostanou k dalšímu bodu hledání.

Clegan sleduje jak Rickon odchází jako schlíplé štěn+ a musí se usmát, ne zlomyslně, spíše jako pyšný otec co pokáral horlivého syna. Rickon je dobrý, možná více než to, ale musí se zkrotit, jako Loki, královnin hřebec od krále Aidana. Otočí se zpět na muže a usměje se na toho, kterému pomohl vstát, vypadá to, že si z bitek nic nedělají, seveřani, tvrdý a urputný národ, bijí se pro zábavu, nedivím se, však ta zima u nich, alespoň si pořádne rozproudí krev v žilách. Podá ruku prvním seveřanovi a usměje se. "Znám vaše zvyky pane...jen Rickon je mladý a já doufám, že jeho mladickou horlivost a touhu dobře sloužit naší královně, je ve výcviku." Což jeje neomlouvá ale Cleganova přirozená autorita a jasně viditelný charakter, většinou obměkčí každého. "Uvítal bych vaši pomoc pánové a to velmi rád, amulet je dědictvím po mate naší paní, je to veliká cennost...královna se snaží zachránit majitele, ten amulet je opatřen kouzlem, kdo jej zcizí, povolá na něj mor a choleru!" řekne hřmotným hlasem. Zasměje se ještě hřmotněji nad poznámkou druhého seveřana. "Tomu věřím příteli, že ženu nemáte problém si najít, to víte my staří bai, jsme rádi, že nám nějaká lehká ženština pomasíruje po šichtě ztuhlý krk! Nicméně zkontrolovat vás i tak musím, jak jen chcete pane, můžeme do kasáren a můžete se vysvléct sám přejete li si to." V tu chvíli přiběhne ke Cleganovi nějaký pěšák a začně mu šeptat do ucha. Clegan přimhouří oči a obočí s emu zkrabatí přemýšlením. Otočí se na dva seveřany a změří je pohledem. "Malá změna plánu...co byste řekli na menší projížďku lesem, řekněme...s jistým cílem...kterým je banda loupeživých krys?" Podívá se na ně s výzvou, tuší, že tihle dva budou mít dobrodružého ducha, konečně ten první se již nabídl a druhý? Jestli má všech pět pohromadě, ví, že se tím vyhne svlékání před veřejností v kasárnách.

Poklepe si hlavou nad svou naivností s jakou se prozatím neotočil, neboť si uvědomí, jak nezdvořile to vyznívalo. Přestože uvnitř může částečně pochybovat, z neznámých důvodů, způsoby ani přátelský duch se zabít nedají, zvláště když on zve ke korbeli dobrého piva, jímž by pohrdal jen naprostý hlupák. Otočí se proto k dotyčnému, jakmile si vyslechne od strážného několik slov ohledně dědictví a případné pomoci s nalezení, zkazky ohledně kletby ho mírně zneklidní. V paměti mu tento kousek řemeslné práce utkvěl, jelikož se tedy pohyboval po městě, tipoval, že ho zahlédl u některého z obchodníků či již na krku urozené dámy, snad vystavený, opravdu tápal a doufal, že tápe správně, aby opravdu nedošlo k neštěstí. Svae oproti druhému dotyčnému působil jako pískle, neměla tak rozložitá ramena a i výškou zaostával, přesto jednal velice sebejistě, když k němu natáhl ruku s pošetile nevinným úsměvem, který dokázal vykouzlit díky vlastní bezstarostnosti. Už z předchozí zkušenosti mohl onen muž vypozorovat, že jeho krajan je spíše lehkovážně a až opozdilé povahy, když tak okamžitě vyhledal střet, poté co neuspělo ono vyjednávání při rozčilení. Jistě krok sražení a bitky nepůsobil z nejšťastnějších, ale přesto však zafungoval a Jörgen se mohl v poklidu vrátit na loď. Považoval věc za zdárně vyřešenou.
"Svae" pronesl rodným jazykem v němž se tak ostudně nezasekával, jak tomu bylo, když mluvil zdejší mluvou. Napřáhl k němu ruku, aby ji mohl stisknout na gesto pozdravu, jak se činilo pokud se setkali dva bratři z divočiny. Pozoroval jeho zjev, jenž odrážel divokost a nespoutanost domovské krajiny i jeho příklon k tradiční mytologii, jenž ho potěšil, neboť sám vyhledával útěchu spíše v ní, nežli potupném a lživém křesťanství k němuž cítil silnou zatrpklost po skonu matky. "Hell slyší nářek svých poutníků v krajině smrti." Čímž se i on přihlásil ke starším zvykům, jenž sice až tak zarputile neuznával, přesto jejich přítomnost v životě vítal. Hell pro něj znamenala průvodkyni, strážkyni a i konečnou průvodkyni, nedoufal ve smrt, kdy přijde do Valhally, neměl k tomu uzpůsobenou povahu, věděl to. Kdežto proti stojící si dozajista již prošel mnohými střety a tak určitě hledal svůj posmrtný domov jinde, ctilo jej to. "Omlouvám se, ale cosi mi škubalo na zátylku, že mi chceš v nestřeženou chvíli zlomit vaz. Dost pitomé podvědomé tušení, tak, klidně mi vraž, měl jsem se tomu postavit dřív." mluvil s lehkostí a lehce citelnou upřímností, jeho oči nekmitali, spíše přívětivě zdravili. "Rád si skočím na jedno nebo na dvě nebo klidně celý škopek, podle toho co vydržíš" zasmál se a zároveň ho i popíchl. Jemu myslí hýřili různé vzpomínky na dlouhé propité noci, kdy končil nejen pod stolem či jako vrhací koule do výčepu, ale i ztracen ve škarpách či zahrabán v sněžných kopcích.
Všiml si muže co přiběhl a následně zazněla slova o pronásledování banditů, jenž ho nikterak nepotěšila. Svae bojoval minimálně, byli lepší s vlohami pro tuto činnost. Jediný bod, kdy dokázal obstojně šermovat, představovalo vzteklé běsnění při chycení záchvatu zuřivosti z utržených ran, jinak si počínal jako nejistý novic s železným krámem. Rozpačitě se pousmál. K tomuto bodu programu měl jisté výhrady. Nezdálo se, že půjde do případného střetu s nadšením. "Nemám příliš, vlohy ke... kvalitnímu boji. Spíš.. tanec... špatný." pohodil trochu bezelstně hlavou, jistě, tohle se neříká příjemně, ale lepší ze sebe udělat šaška hned, než v průběhu. "Takže, lepší.. nedělat ze sebe příliš hlupáka" Uměl mluvit, rozveselit společnost a rychle navázat kontakty, ve všem se nedá vynikat a bude záležet převážně na veliteli stráží, zdali se rozhodne jeho pomoc brát vážně a závazně anebo ho ponechá ve městě s tím, že se sám porozhlédne po trzích a uličkách, kterými stihl dnes projít.

Clegan se na chvíli odmlčel, rychle v hlavě vymýšlel plán a následně pokýval hlavou. "Nuže dobrá, tady Escott sice tvrdí, že utekli do lesa, jenomže to nemůžeme vědět jistě. Proto já a tady Svae prohledáme město..." promluvil k seveřanovi a ještě kývnul hlavou k jeho druhům. "Je možnost, že by nám vaši chlapi pomohli? Pokud tedy nechcete jet stopovat lupiče do lesů..."
Nehledě na odpověď, jakmile domluvil, položil Escottovi ruku na rameno. "Ty Escotte si vem tady toho druhého chlapíka, ty nejrychlejší koně a uhánějte do lesů. Jen co budu moct, pošlu vám nějaké posily, zatím si vy dva ale určitě poradíte. Amulet získejte za každou cenu."
Přikývnu na souhlas. "Dobrá, pane, nezklamu vás." odvětím Cleganovi a svůj pohled přesunu na seveřana, jenž mě před chvílí nazval mladíkem. "Jsem Escott." představím se v rychlosti a potřesu si s mužem rukou. "Pojďme do stájí," řeknu, a ať už mě následuje nebo ne, rozeběhnu se tím směrem. Příliš si nevybírám, podkonímu nakážu aby mi osedlal statného bělouše a jen co se tak stane, vyhoupnu se do sedla. 
Následně ženu koně tryskem přes celé město, dokud neprojedeme branou a nedostaneme se na venkov, odkud už je cesta do lesa krátká a snadná. Přesto svého koně zastavím, což snad donutí zastavit i seveřana. "Možná není nejlepší nápad tam hned vjet a provést frontální útok..." přemýšlím nahlas a ustaraně nakrčím obočí. "Je dost možné, že mají hlídky, díky kterým o nás budou hned vědět. Nebo lučištníky, kteří tuhle výpravu skončí dřív než začala. Musíme to promyslet... co myslíte vy?"