|
Post by Einar Aaltonen on Sept 14, 2018 20:24:02 GMT
"Jsem pouze obyčejný muž, Gwynn." poznamenal jsem. Byl jsem komplikovaný člověk a věděl jsem to. Nějak jsem se za sebe nestyděl, protože jsem tušil, že jsem mohl dopadnout daleko hůř. Ale i přes mé vlčí ego a severské geny, byl jsem ještě stále muž. Pro obyvatele království jsem byl něco více. Stál jsem u královny a brali mne za něco víc. Jenže to jsem nikdy nebyl. Stále jsem pociťoval pocity, projevoval emoce. Dýchal jsem stejný vzduch, chodil jsem po stejné zemi, jako ostatní. Byl jsem normální obyčejný muž. Navíc před Bohy jsem byl pouze malý cvrček, kterého mohli vždy rozmáčknout. Před Bohy byl každý z nás jen červ nebo hračka, se kterou se mohou hrát a nakonec ji vyhodí, protože je přestala bavit. Někdo si se mnou tam nahoře hrál. Vytvořil člověka, který se měl stát vlkodlakem a být královským rádcem. Pojmenoval ho Einar. Z mých ramenou zmizela napjatost, která čekala na uvolnění do té doby než mi Gwynn odpověděla. Byl jsem rád, že jsem nebyl jediný, kdo nelitoval. Jak už jsem několikrát řekl, byl jsem rád, že jsem tyto momenty s rudovláskou sdílet. Cítil jsem se v její blízkosti krásně, uvolněně, nebájíc ničeho. Trhalo mi srdce, že jsem jí nemohl říct ještě úplně všechno. Ale jednou jsem jí to musel říct, protože bych to poté nepřežil ani já. Její dotek na mé ruce byl příjemný, jako by mě chtěla uložit ku spánku. Kdybych mne takto hladila na tvářích, asi bych jí v té místnosti usnul. Ach, jaké krásné spaní by to bylo. Uvědomoval jsem si, že by to bylo neslušné, ale i tak bych nelitoval. Stálo to za hřích. Zamrkal jsem na ni, ze začátku nechápajíc, kam se svou poznámkou směřuje. Vzbudil jsem v ní nějaké emoce? Protože to tak trochu vypadalo. Cítil jsem z ní nejistotu, asi v tomto všem byla nová. Nevysmíval jsem jí, sám jsem nebyl žádný velký expert. Má žena mne nenáviděla a ani jednou jsme spolu nestrávili čas, jako žena a muž. A čas s Alwou...? Zrovna bych tomu neříkal vztah. A i tak nebyla sama, kdo na ten den vzpomínal. Občas se mi to dokonce zdálo. Má hlava k tomu ještě dala jiné situace, ale vždy to skončilo tím, že jsme oba museli odejít. To bylo to jediné, co mne mrzelo. Štvalo mě, že jsem musel v ten den odejít a koukat, jak Gwynn odchází. "Nejsi sama." poznamenal jsem a otočil jsem hlavu jinam. Tohle pro mne bylo také už moc. Gwynn dokonce už mohla vidět zpoza vlasů mé červené uši. Oba jsme byli frustrováni, že se nedovedeme pochopit. Mě bylo vše jedno. Mé postavení bych bez žádných výčitek hodil za hlavu, pokud bych měl alespoň nějakou šanci při jejím boku. Sice jsem trochu pochyboval, že by mě Jasmine propustila, ale po vysvětlení by mi rozuměla. Byl jsem o tom přesvědčen. "Ale mě to nic stačí, Gwynn." řekl jsem "Na co víno? Vystačím si s dešťovou vodou. Vytříbená společnost? Prosím tě." Musel jsem si dovolit poznámku. Polovina šlechticů nade mnou ohrnovali nosy. Byl jsem severský čokl, který jim vstoupil do revíru. Toleroval jsem to, musel jsem. Pro Jasmine a pro lid. Jediné, co mne v jejich přítomnosti drželo nad vodou, byla myšlenka, jak na ně vrčím a tasím zuby. Vzali by nohy na ramena. Poté by si všechny ty jejich kecy nechali pro sebe. "Tvá přítomnost mi stačí a jsem za ni rád." ubezpečil jsem dívčinu. Úšklebek se ukázal na mých rtech. "Nemusíš se bát. Já nikoho na tomto světě nemám. Respekt v očích šlechticů nikdy nevidím, když se na mě podívají. Už teď nade mnou ohrnují ty jejich hnusné ksichty." skoro jsem se neudržel a zavrčel jsem. Nakonec ze mne jen vyšel zvuk, který by se dal připodobnit k zamručení. "A pokud by měli nějaké řečičky, rád je umlčím poznámkou, že strávím den s ženou, která mi stojí za všechny ty jejich peníze a kterou mám rád." Řekl jsem to? Ano, řekl. A byl jsem rád, že jsem to udělal. "Nikdy bych nedopustil, aby měli něco na jazyku." Už by ten jazyk neměli, až bych byl s nimi hotov. O to by se mé vnitřní ego rádo postaralo. Jak jsme mlčeli tu chvíli, zavřel jsem oči. Chtěl jsem si ten moment klidu a ticha užít. Chtěl jsem si užít to, že jsem ji měl zase ve svém náručí. Když se tiše zeptala, otevřel jsem oči, s drobným úsměvem na tváři. Ta její zvědavost. Bylo vidět po kom má Andreas ty zvědavé oči. Pokud chtěla odpovědět, měla ji mít. "Chci tě držet a zlíbat tě, až bys mne měla plné zuby." zamručel jsem. Prosím, zde je její odpověď. Pravdivá věta, ze které jsem nedostal červené tváře. Byl jsem seriozní a za svými emocemi jsem si stál.
|
|
|
Post by Gwynn 'Vrabčák' Maddock on Sept 15, 2018 16:18:55 GMT
Promlouval k ní slovy hodnými ujištění roztřesené dušičky, pomalu a přesto odvážně, vědom si toho, co vše momentálně musí zahazovat za hlavu - své povinnosti, svou budoucnost, jakékoliv pouto k hradu, kde sloužil. Snaha dokázat jí, že není jako jiní muži, upnutí pouze na své závazky a vidinu štěstí a moci ve vrstvě, kam se neodvážila ani pohlédnout. Znělo to zvláštně, jeho slova laskala její srdce, konejšila ho, aby se tolik nechvělo. Hledala v něm spásu. Možná naivní rozhodnutí, možná také ne. "Jsi muž patřící k hradu, Einare. Královna tě potřebuje, což znamená, že nikdy nebudeš můj." Při vyznání, že se k němu cítí připoutaná v té nejlepší vůli, sklopila pohled k rukám, pohrávaje si s prsty. Potřebovala zaměstnat mysl a toto malé hraní obvykle pomáhalo. "Neber to tak, že bych ti snad toužila bránit, abys vykonával své povinnosti. Ba naopak, jsem hrdá na to, že pomáháš královně a stojíš při ní. Ale cožpak bych tě mohla nutit vybrat si mezi námi? Mezi závazkem počínajícím věrností a... vztahem?" Už jen tato myšlenka se Gwynn protivila, sama se nad ní mračila jako deset čertů, což s jejími rysy nepůsobilo vůbec hrozivě, spíš naopak si odnášela prvky roztomilosti. "Ani nechci. Ale také nemám v plánu tě hnát od čerta k ďáblu, abys nás s Andreasem pokoušel vpašovat do svého volného času, který patří jen a jen tobě." Jasně mu dala najevo, že kam by šla ona, tam by za ní cupital i Andreas, její syn, kterého nehodlala opustit. Patřili k sobě - matka se synem, rodič s dítětem. Snažila se tak zahnat chmury i přemýšlení nad tím, jak moc by ho mohla omezovat v jeho postavení ve společnosti. Jako bardka? Kdo by ho bral vážně? Svazky se sotva uzavíraly v dnešních dnech z lásky, spíše z potřeby, domluvami. O to více ji ranil fakt, že Einar se musel potýkat s odmítáním na hradě od ostatních šlechticů. Znala šlechtice, zažila si s nimi své, nikdy však nedokázala pochopit jejich rozhodování nepřijmout někoho do svých kruhů. Troufala si v myšlenkách tvrdit, že kdyby je Einar vyzval na souboj, všichni by skončili na jedné hromadě. Což by ani jeden z nich neocenil - nanejvýš tak Einar, který by se jim vysmál. "U nás budeš vždy vítán, to si pamatuj." Nejen proto, že Esther by jí pěkně dala za vyučenou, kdyby královnina rádce nechala byť jen o vteřinu déle čekat na ulici, ba co hůř - třeba v dešti. Povzbudivě mu přejela dlaněmi po pažích, než ji zastavila poznámka, drobný dodatek z Einarovy strany. "M-máš... m-máš rád?" Nepřeslechla se? Nevěřila vlastním uším, když se vyznal z citů chovaným vůči její maličkosti, celá rudá až za ušima, jak se snažila pochopit, co měl na mysli. "T-ty... mě vážně máš rád?" Nechápala, kde se to v něm vzalo. Nezdál se jako někdo, kdo se běžně vyznává z citů, spíše by je nosíval ukryté před ostatními. Zrůžovělá v první chvíli netušila, jak odpovědět, přesto nakonec vyloudila ze sebe nejen úsměv, ale taktéž i odpověď. "J-já... j-já tě mám totiž také ráda, Einare." Jen její vyznání se neslo jako tichoučké špitnutí, narušené pouze vrzáním prken v místnosti, jak se oba zastavili na místě. I jeho odpověď nesla ubezpečení, nad nímž se musela útlá zrzečka zahihňat jako malá holka. "Myslíš, že tě někdy budu mít plné zuby?" Její pohled mluvil za vše - nebude. Nemohla. Protože jinak by se nedokázala sama od sebe natáhnout pro polibek, ruku přehazujíc přes jeho krk, aby se ho zachytila, vnímaje jeho horké rty na svých. "Zkus mě přesvědčit. Do té chvíle neuvěřím."
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Sept 16, 2018 15:39:25 GMT
"Ona by pochopila." řekl jsem. Královnu jsem vnímal jako malou sestru. Byli jsme tu pro sebe, v dobrém i zlém. Dala mi na výběr. Mohl jsem si vybrat mezi svobodou a stáním při jejím boku. Vždy pro mne chtěla jen dobré a vždy jí ranilo, že jsem musel udělat největší špínu, která byla pro větší dobro. Nechal jsem ho zabít, nelituji toho. Mohl to být můj přítel, ale v jeho posledních chvílích to nebyl on. Byl to tyran, který si zasloužil zemřít. "Vždy pro mne chtěla jen štěstí. Šlo by to. Ona by mohla mít mou věrnost, ale bys měla tohle všechno." Vzal jsem ji za ručku a položil jsem ji na mou hruď. Srdce mi pumpovalo tak prudce, že jsem ho při sebemenším tichu mohl slyšet. "A v případě Andrease to platí také." Její syn se mi doopravdy líbil. Byl roztomilý po matce, a také veliký dobrodruh. Měl jsem chuť mu ukázat všechna tajemství světa, na které jsem přišel. Už jsem jen mohl vidět ty jeho hvězdičky v očích, jak mu září. "Ale co když chci, abyste se mi tam oba vměšovali?" zeptal jsem se. Sice jsme se znali jen chvíli, ale i tak jsem cítil pouto, které se dokázalo prohloubit. Stačilo jen chtít a já chtěl. Zbývalo to jen na Gwynn. Ale nechtěl jsem ji nutit nebo přesvědčovat. Chtěl jsem, aby uviděla, že to myslím z celého srdce vážně. Měl jsem ji doopravdy rád a mohlo se to ještě více prohloubit, že bych mohl říct, že ona a její syn jsou má slabost. Hodlal jsem je chránit, za každou cenu a to i kdyby to nevyšlo. Usmál jsem se na ni. Alespoň by se našlo jedno místo, kde by mne neodkopli nebo nade mnou neohrnovali nos. Neřešili by to, že jsem seveřan. Na druhou stranu jsem se bál jim říct, že v mé hlavě nejsem jen já. Jednou jí to řeknu. "Ano." odpověděl jsem ji, zcela vážně. Nebyl jsem člověk, který měl rád nebo miloval vše. Neprojevoval jsem své emoce na plno a také jsem nehodlal, ale na druhou stranu, ona si mé emoce zasloužila. Tak proč jsem jim o nich nemohl říci, když to byla sto procentní pravda? A i když jsme byli oba úplně jiní a ona své emoce projevovala vcelku dost, alespoň v mé přítomnosti, nečekal jsem, že mi řekne to, že mi mé city oplácí. Kdybych to nebyl já, zvedl bych ji a smál se s očima plných šťastných slz. Jenže mé kamenné a necitové já, se na rudovlásku jemně usmálo. Trochu jsem si přál, abych byl schopen někdy projevit emoce, jenže nebyl jsem toho tolik schopen. Netušil jsem pořádně proč. Kvůli mému původu? Bál jsem se, že se mi vysměje? Že bych se dokonce styděl? Na severu ukazování emocí byla slabost. Jenže zde jsem nebyl na severu. Byl jsem v Ingwirth Holdu a zde jsem se mohl projevovat, jak se mi zlíbilo. Zapřisáhl jsem se, že na tom začnu pracovat. Chtěl jsem a hodlal jsem. "Stát se může všechno." uchechtl jsem si. Nikdy bych třeba nečekal, že by mne má vesnice jen tak nechala na pospas. A tohle to mohl být stejný případ. Jenže v tomto případě jsem si přál, aby to tak nebylo. Sklonil jsem se, aby nemusela stoupat tolik na špičky. Jedna ruka se obtočila kolem jejího pasu a druhá se položila na její tváři. "Co budu s tebou dělat, hmmm...?" zamumlal jsem, když jsem se na vteřinu odtáhl, ale posléze jí znovu políbil. To neměla dělat. Netušil jsem, jestli bych dovedl přestat.
|
|
|
Post by Korialstrasz on Sept 26, 2018 0:57:02 GMT
Už delší dobu si potřeboval mnoho věcí ujasnit, předně, kým vůbec je. Pozvolné pohupování koňských boků pomáhalo k poklidné úvaze, kdy se mágova mysl točila v nejrůznějších spekulacích. Nikam Moranu nehnal, nechal klisnu kráčet vlastní cestou, jen občasně upírající oči do krajiny před sebou. Z počátku cítil bezmoc, jisté roztpčení nad situací, chtěl znát odpověď, nikoliv objevovat neustále nové otázky, jenž v sobě skrývaly příslip dalších nesrozumitelných cílů. Čas ubíhal svévolně, nikterak nedbal zaražení, v němž kdysi hrdý hun setrvával. Den se přerodil v začátky noci, slunce dokreslující oblohu svou majestátní krásou, zmizelo za pokrývkou mraků prosycených nádechem rudého lemu. Sledoval onu půvabnou scenérii, podvědomý přerod. Jen mlčky sklonil hlavu, jakoby v onom přirozeném přírodním momentu hledal rozhřešení. Znesvářené stránky duše, doposud odhodlané fungovat nezávisle jedna na druhé, konenčě hledaly společnou řeč k tomu, aby zformovaly nikdy nenarozenou osobnost. Výchova, trénink, cizí zájmy, Korialstrasz nikdy nemyslel na sebe a snad právě proto, nyní, ve svých úvahách, věnoval největší prostor své maličkosti, té ztracené duši vyrvané z rodné domoviny odsouzené bloudit světem, jehož nesmyslnost nejednou vedla do absurdna. Vždy poslušen cizímu údělu, ochotný a poddajný, zcela se podřizující vůli druhých, ale přesto určitým způsobem následující svou přirozenost. Vím, chápu, že vím, co chci, avšak je těžké učinit kompromis v hledání toho, kým se skutečně chci stát. Zde snad, ukazuje se veškeré vědění jakožto naprosto zbytečné, jelikož žádná z knih, v sobě nikdy nenesla odpověd na konkrétní otázku, jenž si snad musí zodpovědět každá existující bytost "Kdo jsem?" Úvahy nad podstatou vlastní povahy postupně vystřídalo uvědomění, že se doba nachýlila. Stočil kroky nové společnice do sídla, kde se střetne s hlavní zkouškou v hledání tolik chtěného Já. Právě city k Angelique částečně napovídaly, kým ve skutečnosti zůstal. Když rozvažoval jejich vzájemné soužití, uvědomoval si nespočet faktů, jenž předtím lehkovážně vypuštěl, nacházel dosud nepoznané stránky osobnosti, které ho upřímně zarážely, neboť předtím jich nikdy nezpozoroval. A přestože by rád nadále brázdil krajinou, usazen v sedle, nechávající se zlákat k sálodlouhým úvahám, mířil k místu, kde podstoupí zkoušku a pravděpodobně nalezne rozuzlení celé věci. Jen naposledy pohlédl na poslední zbytky sluneční přítomnosti, jenž už skoro zcela, pohlitla temnota. Jak prozaické se zdá vše být. S touto myšlenkou pokračoval vstříc směrem, kudy lze dorazit k sídlu upíří šlechtičny. Nejdříve navštivil stáje, kde se rozloučil s Moranou, která klidně vyčkávala, nežli jezdech sesedne a následně k němu pohodila hřívou, jakoby se snažila mu dodat odvahy. Neskonala obdivoval schopnst zvířete vycítit ony vnitřní rozpaky. Nesporné kouzlo osobnosti, jímž klisna disponovala, ho fascinovalo, vskutku zvolil dobře. Pak již, relativně nazdařbůh, vydal se projít chodbami do pokoje, který obýval díky pohostinosti ze strany Angelique, jenž ho si ho zde v podstatě vydržovala, neboť on sám by si podobné zázemí ztěžka dovolil, po materiální stránce, vlatně, neměl co nabídnout. Útroby sídla procházel bez většího rozmyslu, kudy se rozhodne směřovat, na základě situačních impulsů, jednoduše zahnul tou či onou chodbou, relativně bloumal, nijak si nekladoucí za cíl, kam přesně vůbec dojít. Zdálo se však, že i kdyby takto bezcílně následoval mometnální ustanovení mysli, zdejší paní nespatří. Tušil, že po předchozí zkušenosti bude v jisté nemilosti a nakonec, to co hodlal pronést dnes, ji taktéž nemusí nikterak potěšit. Nakonec, otevřel dveře pokoje, kde přebýval, místnoti naplněné svitky nejrůznějšího vědění zapsaného v rozličných jazycích. Usedl na postel, přičemž z hluboka vydechl a relativně svévolně, počal rozplétat vlasy zapletené do úhledného copu. Potřeboval činnosti, cokoliv, co mu zamezí v tom, aby šel a chaoticky provolával jméno ženy, jenž mu způsobovala rozpaky. Nepochyboval o tom, že ji miluje, hluboce, vroucně, ovšem nevěděl, zdali tím správným způsobem, po němž touží ona. Jednotlivé prameny se od sebe postupně oddělovaly, až mág seděl, hledích na zahlcený pracovní stůl, s blonďatými kadeřemi mírně vlnitými a padajícími mu až do klína. Najdeš si mě, pokud budeš chtít. Vlastně to bylo i přání, toužil ji vidět, třebas naposledy políbit.
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Sept 26, 2018 6:47:30 GMT
Seděla jsem v hale a pročítala svou poslední studii, jak je tomu dlouho co jsem sldovala poslední subjekt? Jak je tomu dlouho, co jsem byla s mužem? Nepamatuji se, do mých poklidných vod se prodral hun, který mi zamotal celý život a tak jsem začala psát studii novou, neotřelou takovou, kterou jsem sama nikdy nedělala. Subjektem jsem byla já sama. Sledovala jsem změny fyziognomické i psychické, které jsem prodělala během mágova pobytu v mém okolí. Vydechla jsem a zaklapla vazbu, pokládajíc ji na stolek přede mnou. Moje bledé tělo bylo oblečené v saténovém svršku sloužícímu jako župánek, pod kterým mám spodničku a na nohou malé střevíčky s peřím, dar od kupce z Asie. Zaklonila jsem hlavu a rozesmála se. je mi příliš mnoho abych se chvoala takto. Nebo příliš mnoho abych se chovala jako předtím? je to absurdní. Nikdy bych mágovi do očí nepřiznala že věrnost, kterou po mne vyžadoval je již dávno plněná aniž bych chtěla. Nechtěla jsem si začínat s nikým, vždy ne zastavila neviditelná ruka nechuti sblížit se s někým cizím, s někým dalším. Jako bych neviděla smysl v tak prázdné kooperaci těl. Kde je moje vášnivé já? Co ze mě zbylo? Netuším, ani má studie a rozebrání se do samého nitra mi zatím nepřineslo kromě lehké úlevy a útěchy žádné výsledky ani odpovědi. Netušila jsem že i v mágovi naše soužití vyvolávalo tolik otázek a změn, které předtím ani jeden z nás nepozoroval, přesto je mezi námi nějaká nevyřčená komunikační zeď, kterou jsme zatím nepřekonali a jen bohové vědí, zda se tomu tak někdy stane, nebo nás ona navždy rozdělí. Smrtja si totiž dala na chvíli pokoj a mág vypadal po fyzické stránce stabilizovaný, za coč jsem byla vděčná. O jednu starost méně.
Uslyšela jsem kroky, které důvěrně znám jeho takt nohou byl nezapomenutelný a patřil jediné osobě, která zde nesloužila coby potrava nebo služebnictvo. Vydechnula jsem a přešla do svého pokoje. "Jeanine...šaty..." Rozkáži služebné, která mi pomůže obléci se. Nechci být vyzývavá ani svádlivá. Chci jen ..ani nevím co, vyjdu z pojkoje spěšně a zastavím se před dveřmi, které ukrývají komantu Korialstrazse. Opřu se o zeď a hledím na chvíli do stropu. Co u dělám? Co chci a co to znamená pro můj život mé poslání? Nenávidím ho stejnou měrou jako jej zhoubně miluji. Po chvíli rozmýšlení zaklepu na dveře a pronesu: "U fontány na nádvoří domu je dnes krásný výhled a přivezli kořeněné víno z vinic..." Nechám jej ať se rozhodne a odejdu na nádvoří mého sídla, kde se posadím do křesel, zvednu oči, je noc a hvězdy svítí jasně. Vedle mě hoří louče a vrhá stíny na zeď a zurčící vodu z fontánky. Vstanu a natáhnu ruku do proudy vody, je ledová ale to mi nevadí. Musím se bezděky usmát, jak je tomu dlouho co jsme byla schopná vnímat obyčejnou krásu maličkostí jako jsou třpytící se kapky vody. Staletí...
|
|
|
Post by Korialstrasz on Sept 26, 2018 9:41:53 GMT
Upíral zrak i myšlenky do zdi. Tento prostý akt, kdy se nesnažil příliš rozvíjet spekulativní teorie, ho svou prostotou uklidňoval. Počítal suky v dřevěném obložení, šťastný tou bezděčnou aktivitou. Cítil vnitřní neklid, nestálost, jakousi tajemnou obdobu nervozity, když v tichu vytrvával, čekal. Dojít, požádat ji o společnost, nemohl jednat tak instinktivně, zvláště kvůli předchozím událostem, kdy tak neomluvitelně podlehl naprosté pudovosti a jednal s vrozenou primitivností, tehdy ještě rozlišoval. Nyní spojoval dvě odlišné stránky osobnosti, uhlazeného a vypočítavého diplomata s nezkrotným a lehkovážným válečníkem, nelitoval jejich tehdejší vzájemné blízkosti, trápilo ho, že nedokázal situaci podat lépe. Tehdy ho oponovala zvířecí přirozenost, chtěl jen spočinout v jejím klíně, ukázat dominanci, převahu, avšak uvnitř cítil, že takto povrchním stvořením, by ve výsledku opovrhoval, pokud by se jím stal. Na chvíli zavřel oříškové oči, propadl vábení temnoty, bylo to těžké, těžké dávat dohromady všechny střípky. Občas si připadal, jakoby roky, jenž uběhly od jeho smrti, skutečně prožil. Proč? Trápilo ho to, proč tolik lpěl na pocitech, jenž ho zásobovaly tolikými pochybnostmi? Nechtěl vše završit zběsilým úprkem, nepokusit se bojovat, neříct, jaké břemeno ukrývá uvnitř. V mysli to působilo snadně, avšak věděl, že převedení do praxe bude dozajista pokulhávat na obou chromých nohách, ještě nikdy nedával ženě najevo svou přízeň, nikdy předtím ženu skutečně neměl. Žil život prostý těchto věcí, citů chovaných k něžnému pohlaví, vnímal je tenkrát jen jako nástroj uspokojení, nikdy hlouběji. Opět prohlédl do matného světla svíčky, pozvolna přicházela únava, strávil celý den v lesích, dodržoval lidský režim, nepřizpůsoboval se chodu v sídle. Pravděpodobně mě má ještě pořád za idiota. Snažil se situaci odlehčit, zmírnit následky, přestože ho rozvracela. Obával se, že zašel příliš daleko, učinil kroky, které upírku skutečně ranily a donutily uvažovat, zdali vůbec s mágem hodlá ztrácet čas. Zaklonil se dozadu a nechal znavené tělo dopadnout do měkké postele, pozorující nebesa nad sebou. Každý rozumný by mi řekl, ať tolik tápat, i Attila by mi nyní spílal do nerozhodných hlupáků a vybízel mě k tomu, abych se sebral a šel ji vyhledat. Tyhle myšlenky ho doháněly k šílenství, nemohl jim oponovat, ale přesto se nezvedal, aby prošel dveřmi, hledající společnost na dnešní večer, neviditelná ruka ho surově tlačila do matrace a on nenacházel oporu k tomu, aby se zvedl. Když už ztratil naději, uslyšel hlas... její hlas. V mžiku, přestože předtím klížil víčka a už skoro propadal spánku, seděl, naslouchající sdělení. Okamžitě se nerozběhl, aby ji ještě dohnal, nežli stačí dorazit na zmiňované místo, i když ono pokušení vyciťoval. Naslouchal doznívajícím krokům, jakoby potřeboval jistotu, že ona jde určeným směrem. Nepotřeboval se rozmýšlet o tom, že skutečně přijde, to považoval za samozřejmost. Vyrazil s odstupem, jednak proto, že hledal čisté svršky místo propoceného oblečení, druhak stále zvažoval formulaci případných slov. Cesta sídlem působila nesmyslně krátce, nestačil pořádně dokončit veškeré úvahy, utišit otravné hlasy, aby před ní promlouval s čistou myslí. Nepřistoupil okamžitě k ní, zastavil, nechal mezi oběma vzdálenost. Ustrojený po tradičním způsobu, bílá košile, hnědé kalhoty, vysoké kožené boty, vše doplňoval pouze dlouhý zdobený kabát a netradičně rozpuštěné vlasy. Pozoroval Angelique, chtěl si uchovat nějakou vzpomínku na její krásu, výjimečnost, pokud ho po dnešním rozhovoru vyžene pryč. Jakoby se mi ani nechtělo začít. Nakonec přemohl dotěrné pochybnosti. „Myslím, že krása zdejší oblohy není to, co nás sem oba přivábilo.“ Nepředpokládal, že po předchozích událostech se také netrápila nezodpovězenými otázkami. „Jsem ti vděčný... za všechno.“ Následovalo mírné pousmání ve tváři. „A taky bych se ti chtěl omluvit, že jsem se choval jako smyslů zbavených.“ Poukazoval ne moment, kdy se ji pokusil svést, tělesně vzít. „Neříkám, že jsem to nebyl já, ale jen část mě.“ Poprvé upřel pohled k obloze rozkládající se nad nimi, potom opět sklouzl pohledem k okouzlující ženě. „Myslím, že je potřeba, aby jsi věděla mnohem víc věcí, než ty, které ti dávám najevo.“ Přicházel okamžik, kterého se tolik obával, ovšem už se nedalo nalézt cesty zpět. „Ano, přitahuješ mě, ale co je zásadnější, tak tě miluji.“ Úleva, ale i strach. Jen, čekal na cokoliv, na jakoukoliv reakci. Bude zuřit, vztekat se, prohlásí ho za naivního? Všechno se jevilo jako možné a i přesto, že u sebe vzájemně nemusí nalézt pochopení, chtěl vědět, jak zareaguje, i kdyby to představovalo upřímný výsměch.
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Sept 26, 2018 16:40:48 GMT
Jeho nervozita byla cítit a kdyby měl čich lovce jako já, věděl by, že i já na tom nejsem jinak. Kolem našeho domu se vznášel opar adrenalinu. Našeho? Vážně takto uvažuji? Zaúpím niterně jak slabá ženská stránka nakonec převládla před tou vypočítavou a neochvějnou Angelique, kterou by nerozházelo nic. Salome..kam ses poděla? Pomyslím si , netuším kým vlastně jsem. Ne víc... zavrtím hlavou nad svou absurdností, nedivila bych se, kdyby mne takovou opovrhoval, to jak jsem se mu dala íky neskonalé touze, to jak jsme se poddali něčemu co jsme nemohli dokončit protože jeho zdravotní stav to nedovolil, to zahanbení a pocit studu za svoje pudové reakce, které vyvolalo jeho dominantní chování. Přesto, přesto se mi líbilo že jsem byla ženou a on mužem, který mne uměl zkrotit. Nejsem to ale přci já, to já jsem ta před kterou na kolena padají králové ne naopak...
Nechal mne čekat, ne dlouho okatě, ale neběžel jako jinoch, kterému dala přízeň jeho pastýřka. Nevadilo mi to, čekání , čas to pro mne nic neznamenalo, byla jsme zvyklá trávit i dny v nehybném sezení nad knihou nebo rozjímat nad výsledky mého bádání. Za staletí čas ubíhá stejně a přesto jinak. Ne lépe, ne hůř, jinak a záleží jen na nás jak jej pojmeme. Když se ohlédnu zpět, nemyslím si, že bych svůj čas vždy využila smysluplně, ale nelituji tolik, ne jako člověk jehož svíčka celý život dohořívá než zhasne, mám spoustu dalších možností jak změnit život jak to zkusit jinak a lépe. Někdy si neuvědomuji jaké požehnání mi bylo poskytnuto v mém prokletí.
Z přemýšlení mne vytrhly tiché kroky, pomalé rozvážné, nespěchající, váhavé a známé. Napřímila jsem se a zprvu neotočila, nevěděla jsem co říci co udělat, jak promluvit po tom všem co se stalo i nestalo. Nechala jsem běžet svou představivost, jak vypadá, co si obléknul? Je cítit čistotou a to mne donutí se usmát, dal si práci aby nepřišel špinavý a zpocený. To oceňuji a bohové vědí proč mne potěší, že tu práci si dal kvůli mně. Promluví a poté se pomalu otočím, maskujíc svůj potěšený úsměv v neutrálním výrazu. Pro třetího diváka by to snad bylo směšné , opravdu smšné počínání dvou velmi vyspělých jedinců, kteří nejsou schopni být spolu a ani bez sebe.
Zvednu oči k obloze jakobych si chtěla pravdivost jeho slov potvrdit. Mou tvář ozařuje měsíční světlo stejně jako jeho. "Možná, ale i ta krása stojí za povšimnutí... dnes je jasná obloha a čirý vzduch." Zašeptám skoro obřaděn, než zrak mých dvou modrých očí spočine opět na jeho tváři. Lapnu po dechu, když jeho první slova jsou díky. "Zní to jakoby ses loučil." Povím mu a semknu rty k sobě, nespouštějíc oči z jeho. Mou tvář opustí vážný výrza, když poukáže na svou zvířeckost. "Není zač se omlouvat, provokovala jsem tě...mrzí mne jen že má nerozvážnost a netrpělivost nás připravila o ... " Chci říci správné poprvé? Netuším. "Neměla jsem...byl jsi nemocen...a odnesl jsi to...ráda vidím, že poslední týdny je ti lépe...vlastně..mnohem lépe...služebná mne spravuje." Povím mu, po tom neštastném konání jsem jej nechodila již opečovávat sama. Naslouchám tomu co mi chce říci a přitakám , že beru na vědomí. Je to vlastně samozřejmost. "Stejně tak u mne...tvoří nás několik osobností, které se někdy doplňují a někdy..." Mávnu rukou a lehce se zasměji. "Nebylo mi to podobné...přesto...se této části nemohu zříct, stejně jako ty..." Není logické zříkat se své povahy, byť se nám nelíbí je třeba ji přijmout, z mých letitých výzkumů a zkušeností, pokud člověk či jiný tvor dlouhodobě potlačuje svou část, onemocní, zblázní se, nebo horší věci. U nás , u mě určitě, by to trvalo staletí, přesto by k tomu došlo.
Opřu se rukama ležerně o kraj fontánky zády k ní a čekám na ortel, který vyřkne. Už to, že čekám na jeho odpověď místo abych věděla přesně co říci a udržet si tak svou hrdost vypovídá mnohé o tom, že jsem s ním jiná. Pravdou je že jeho slova jsem prvu zcela ...nepobrala. Zamrkám na něj překvapeně a rozhostí se chvíle nepříjemného ticha. Slyším jen bubnování pomalu líně tepající krve v mé hlavě a slyším i jeho srdce, které bije rychleji. "Já...čekala bych...tisíc věcí, ale tuhle..." Vím co chci říci ale je to pro mě těžké, těžké jako nic v životě. "Koriale...já." Sbírám slova tak jako střípky vázy, kterou jsem roztříštila minulý týden vzteky o zeď. "Ty víš , co k tobě cítím...že ano?" Zeptám se jej doufajíc, že se těm slovům vyhnu jako myš cvakajícím zubům kočky. Přeci nejsem tak patetická? Nebo ano? "Kvůli čemu mne miluješ? Mám pocit, že nejsem vůbec tou ženou , kterou jsi poznal tehdy v lese...polomrtvý..." Zašeptám. "Snad bych si zasloužila výsměch a opovržení tím jak dlouho jsem ti předkládala tu ženu a pak se chovám jako děvče, hloupé zamilované děvče, které si chce prosadit svou v očích toho, kterého..." Ošiji se a odrazím se od studny abych pomalým krokem přešla k němu, natáhnu ručku k jeho vlasům, spadajícím mu do čela abych je odhrnula za ucho a jemně se dotknu jeho tváře. Oči nespouštím z jeho pohledu až do poslední chvíle kdy vyřknu slovo, kterého se bojím víc než smrti. "...miluje..." Zatnu rty k sobě a moje tělo je napjaté cítím odporné chvění v nitru, chvění z toho že se nyní něco velmi pokazí...že poví, že to byl vtip jen aby si potvrdil jak ubohá jsem. A měl by pravdu. Necítím se sama sebou potřebuji aby tohle bylo za námi vyjasněné, potřebuji jistotu...nejistota mne zabíjí a spaluje již měsíce.
|
|
|
Post by Korialstrasz on Sept 28, 2018 19:02:39 GMT
Jak bláhově si připadal, když k ní přistupoval. Jen udržet pohled vyžadovalo nesnesitelné úsilí, neucuknout, aby tak zakryl rozpaky, stát čelem vůči dlouho trvajícím věcem, které tak dlouho uvažoval. Cítil však, že bez toho, aniž by ono přiznání učinil, nikdy nenalezne možnost nechat osobnost srůst v jeden celek. Snad právě ona představovala klíč k celistvosti. Pocity, jimž dlouho vzdoroval, které kdysi zapíral, zůstaly zachyceny v tíživé atmosféře. Očima zbloudilí k ní, přestože ona sama se otočila až po chvíli. Netušil, zdali reagovat, učinit krok kupředu, snažíc se rozbít ten nesnesitelný tlak, jenž na něho dorážel ze všech stran. Jen přitaká, nesmělým pokývnutím hlavy, když zmíní slabost i ze své strany. Ten moment, okamžik vzájemného souznění, jim oběma připravil trpké chvilky, když je nechal pohlédnout do studnice vlastní přirozenosti, aby viděli, že i přes veškerou snahu, v nich jednoduše dokáží pudy zvítězit, potupné. Oba jsme podlehli volání, jenž jsme tak dlouho, vědomě, přehlíželi. Zahnali se do pasti, jen abychom, stejně, museli čelit stejným problémům později. Doufat v naprosté povznesení nad lidskou stránku se ukázalo, jakožto nemožné, nelze potlačovat jednu součást na úkor druhé a zarytě si přát, že tímto počínáním zmizí. Je na mě naučit se žít s tím, kým jsem. A to konečně, po kouscích, zjišťoval. „Tím pádem z toho můžeme učinit provinění nás obou.“ pronesl smířlivým hlasem, stále hledíc na její záda, jakoby i ona vyhledávala vhodný moment, kdy projevit cosi nelichotivého uvnitř sebe. Budeme předtím utíkat pořád? To záleželo především na ní, jak se k tomu postaví, co řekne v reakci na slova, jenž jí pověděl on. Já... čekala bych tisíce věcí, ale tuhle... Ta slova ho zprvu uzemní. Najednou si připadal jako příkladný idiot, co příliš zhurta vyhrkl něco, co se stane posledním milníkem. Sklopil zrak, stejně jakožto hlavou, čímž několik pramenů přepadlo do tváře. Takhle to končí. Nenacházel popsání pro narůstající hořkost, toužil po jediném, co nejrychleji se ztratit. Jenže ona pokračovalo, nejistě naslouchal dál, přestože ho už sžíralo vědomí prohry. Co cítíš? Ne. Upřímně ani nejmenším náznakem nedokázal odtušit, kam tímto výrokem směřuje. Právě kvůli tomu, že nerozuměl, tu stál, vyřkl svůj postoj, aby už dále neživil zhoubné napětí mezi nimi. Kdybych to věděl, dávno bych se podle toho choval. Snad se ani nesnažil do ní příliš proniknout, cosi ho nutilo k tomu nechat jí prostor, příliš se po věcech nepídit, že později snad pochopí. Čemu? Zdálo se směšné dál přiživovat tu iluzi, jenž pozvolna umírala. „Je to snad tak podstatné...“ nedokončil větu pronášenou tlumeným hlasem, kdy shlížel k zemi, tudíž nepostřehl pohyb svým směrem. Překvapeně ji sledoval oříškovýma očima, jak se vypořádá s neposlušnými prameny jeho blonďaté hřívy. Nechápal. Výraz prostoupený otázkami, jakoby přesně reflektoval momentální mágovo rozpoložení. Miluje. Tím posledním slovem vše nadobro zpečetila. On, jen mlčky stál. Byl neschopný mluvit, nevěděl, jak reagovat. Už předpokládal, že odkráčí se nepořízenou, ovšem ona vyčkávala, bála se, děsila tohoto momentu stejně jako on, toho, že klesli na úroveň obyčejných tvorů, prosťáčků žijících bezvýznamné životy, tak neuvěřitelně lpěli na své hrdosti. Konečně se napřímili, cítil, že ona ho potřebuje, teď, tady. Byl to nejistý, avšak upřímný úsměv, který vytanul na tváři. Rukou ji jemně pohladil po tváři, najednou působila tak křehce. Beze slov přejížděl hladké pokožce, čím dál tím více se naklánějíc k ní, až pozvolna spojil jejich rty do polibku. Nejdříve jemné vzájemné oťukávání přerostlo ve vyznání vzájemných citů. Přitiskl si ji k sobě, objímajíc ji kolem pasu. Nehodlal si nyní upírat blízkost ženy, která se konečně vyslovila ze svých citů, jímž nechala opadnout těžké břemeno mezi oběma jedinci. Něžně odtáhl svá ústa od jejích, avšak své sevření nepovolil. „Vím, že to nebude na dlouho.“ řekl šeptem, přičemž ji hladil po zádech a útlém pasu. Užíval si každý kousek jejího těla, jak jsou, konečně, jeden druhému blízko. „Že já umřu a ty zůstaneš.“ Ani v tak důvěrný moment si nedokázal odpustit racionální pohled na vztah, na jehož začátku právě spočívali. Lepší vyjasnit vše předem, nežli později litovat. „Ale to mi nebude vadit v tom, abych tu pro tebe tu dobu byl.“ pronese tlumeně s naprostou vážností. Přestože jí osud připravil nesmrtelnou věčnost a jemu snad pár ubohých let do budoucna, nemusí to představovat překážku v tom, ukázat jí, jak moc důležitou ženou v jeho životě je. „Samozřejmě, když budeš potřebovat a chtít“ dodá, aby si snad nemyslela, že si hodlá uzurpovat její osobní svobodu jen na základě citového rozhodnutí, jenž právě učinila. Nehodlal té slabosti využít, ba naopak ji střežit a opatrovat. Bylo nádherné a fascinující vidět tu odlišnou stránku, tu zmatenou, nejistou Angelique, Salome, kterou kdysi byla. „A proč tě miluji?“ navázal na předchozí dotaz, jenž položila. „Protože jsi mi pomohla pochopit, kdo jsem.“ zakončil, vinouc ji k sobě. Nechtěl, aby tahle noc skončila, ale uvědomoval si, že proti času se postavit nemůže. Konečně se cítil šťastný.
|
|
|
Post by Angelique DuPlessis DeBelliere on Sept 29, 2018 18:51:29 GMT
Cítím se jako blázen, není mi to přirozené, ale nemohu popírat tuto část mne. Je těžké žít staletí nějak a pak zjistit že kvůli jediné osobě se to mění aniž bych chtěla. Kdyby tak věděl, že všehny ty večery, které jsem tu nebyla jsem netráila v bnáručí jiných mužů. kdepak, nedávalo mi to smysl, netoužila jsem po nocích, kdy mi postel zahřívali atraktivní cizinci. Najednou mi to přišlo zbytečné, nesmyslné, k ničemu. neuspokojovala mne ani ta myšlenka. Vlastně mne neuspokojovalo nic... ani studium , procházky, pití krve. Nic. Odhodlávání se ke kontaktu, ke slovu k čemukoliv s KOrialstrazsem pro mě bylo nekonečné a táhnoucí se. Potupné. Střídal se ve mne vztek, zoufalství, smíření a láskyplné pocity. To vše při myšlence na něj a na všechny možné reakce jeho osoby. Zvednu oči, když mne pohladí po tváři a musím se usmát, lehce, změníc úsměv na lehký úšklebek. "Jsme k smíchu, přesto je tento okamžit velmi uspokojující..." povím a políbím jeho dlaň. Nakloní se ke mě a políbí mne na rty, nebráním se, své ruce obtočím kolem jeho ramenou a nechám jej aby si mě majetnicky přitiskl k sobě. V břiše cítím mravenčení, zvláčním v jeho rukou a jemně zasténám pod náporem této chvíle. Opřu si čelo o jeho, když nabíráme vzduch do plic. I mé srdce tluče o něco rychleji než běžně a on? Hoří, ale ne horečkou. Hoří tím co probíhá, proběhlo, polibek a co dál se v jeho mysli odehrává je jen jeho tajemství stejně jako má hlava je tajemství mé.
Položím prst na jeho rty, když začne o své pomíjivost. "Na to nechci myslet, vídím, že ses rozhodl a já tvé rozhodnutí budu respektovat, nechci ale žít s tím, že tě každým rokem ztrácím...chchi žít momentem, jen tak čas utíká nejpomaleji." Povím mu a usměji se. "A já budu tu, pro tebe zdá se..." Mluvím nejistě neboť tato slova mi opravdu nejsou vlastní a já jsem nesvá. Přivřu oči a kdybych se snad mohla červenat tak bych to nyní dělala. Avšak má pleť je stále dokonale alabastrová. "Ráda bych již nezpochybňovala naši vzájemnou důležitost." Odpovím na jeho větu, zda budu chtít. "Chci...jen po mne..prosím nechtěj abych to neustále opakovala, je to tak, potřebuji tě a chci tě mít blízko, jak dlouho jak to bude možné a ...snad jen ... jak ti mám říkat? Mágu je nepřijatelné." Zvednu obočí pobaveně, na chvíli, nechci vypadat jako nějaké rozverné děvčátko. Ne nyní. Skousnu si ret a políbím jej silně, držíc jej za obě tváře. Jsem ráda, že to řekl, protože jsem se bála, že společně samio sebe ztrácíme, to, že to tak necítí a necítí ke mě zášť a nenávist za to co se stalo je pro mne nyní důležitější než cokoliv jiného. POznávat jeho složitou osobu a mysl, jeho tělo a nuance pro mne bude štěstím. Opustím jeho rty a otevřu oči. jeho tvář vypadá jinak, uvolněněji. "Jak se cítíš? Nejen po ...tomto, ale i fyzicky..."
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Sept 30, 2018 19:46:35 GMT
Po dlouhé době jsem se mohl vrátit do mého domu, který mi svěřil král. Obvykle jsem se zdržoval na hradě, kde jsem měl jeden pokoj pro sebe. Ale to bych nebyl já, kdybych se občas nezašel podívat, co dělá služebnictvo. Dorazil jsem časně ráno a zdálo se, že jsem všechny probudil, kromě staré kuchařky, která mi okamžitě nabídla čerstvé mléko a buchty. "Obejít se bez vašeho pečení je hřích, Marie." Stařenka se jen zasmála a šla zpět do kuchyně, kam mezitím přiběhl její vnuk, kterému hned dala jeden pohlavek s komentářem "Kde jsi zase lítal?" Jak jsem se dozvěděl, nikdo nic neukradl a kromě pár talířů, tak se také nic nerozbilo. Komorník se o vše dobře staral a rovnou jsem si musel zapsat, že jsem mu musel o zlatku přidat, stejně jako všem ostatním. I když jsem na ně neměl čas, pracovali, jako bych tam celou dobu byl. Musel jsem je přece aspoň zlatkou odměnit. Jak jsem seděl ve své pracovně a díval jsem z okna, uvědomoval jsem si, že doma jsem nebyl pomalu dva měsíce. Normané očividně nechtěli, abych dospal. Práce se mi na stole hromadila a já ji nemohl nechat volně loženou. Byl jsem na sebe docela naštvaný. Dům to byl pěkný, služebnictvo milé. Proč jsem se zdržoval na místě, kde mě lidé, kromě královny, nechtěli? Proč jsem nemohl zůstat na místě, kde mě lidé rádi viděli? Jaká to záhada. "Vstupte!" zavolal jsem na služebnou, která oznámila hosta. Zamračil jsem se, to už lidé věděli, že jsem se po dlouhé době dostal domů. Služebná nahlásila hosta, s trochu pobaveným výrazem. Zakroutil jsem hlavou a šel jsem s ní dolů do chodby, kde na mne čekalo menší překvapení. "Andreasi?" zavolal jsem na chlapce překvapivě "Co tu děláš?" Chlapec se na mne zazubil, a když jsem sešel schody, přiběhl ke mě, aby mě objal kolem kolenou. Zamumlal, že mě přišel navštívit. Ani jsem se raději neptal, jak zjistil, že tento dům patří mě. Místo toho jsem klekl k chlapci, držíc ho za ramena. "Kde máš matku? Neutekl jsi, jako minule, že ne?" Chlapec zakroutil hlavou. Vysvětlil mi, že se matky zeptal, a že návštěvu schválila. "A nelžeš mi náhodou?" Jeho tvářička se snažila ztvárnit mé zamračení. Zakroutil jsem jen hlavou. Chudinka Gwynn. Zavolal jsem na komorníka a s dívčiným popisem jsem ho poprosil, aby Gwynn našel a přivedl. "Řekněte, že Andreas je s Einarem, kdyby se ptala." Navíc by byla další příležitost jí vidět a tentokrát jsem mohl nechat udělat večeři já. Koukl jsem na chlapce, který se na mě krásně usmíval. "Ty jsi uličník." Vzal jsem ho znovu na ramena, jako posledně a šel jsem s ním do vedlejší místnosti, kde bylo větší teplo. Krb krásně hřál a mohl jsem Andrease dát na kožešinu, aby mu nebyla zima. "Co budeme s tebou dělat, co?" zeptal jsem se ho. Chlapec jen pokrčil rameny a já se tiše zasmál. Nechal jsem mu přinést horké mléko a jednu buchtu. Snad Gwynn nedostane šok. I když jsem o tom trochu pochyboval.
|
|
|
Post by Korialstrasz on Oct 1, 2018 11:24:15 GMT
Kouzlo tohoto okamžiku je jakožto cizí magie a jemu neposkytuje příliš prostoru manévrovat. Naštěstí, ustrnuli v tom nadělení společně, když i v její tváři pozoruje rozpaky. Tím se oba stavěli na stejnou úroveň, čímž si vzájemně mohli vypomoci v těchto zvláštních časech. Stále ji držel u sebe, v těsném sevření, nedokázal si představit, že by ji momentálně nechal vyklouznout, aby pak postrádal zvláštní chlad jejího těla. Vskutku, ta poznámka, jenž pronesla, byla správná a i jemu vykouzlila nepatrný úsměv na rtech. Dosud neuvažoval nad těmito záležitostmi, jelikož doteď pochyboval, zdali jeho vyznání dojde vřelému přijetí. Jen dál pokračoval v tom, aby si vychutnával její přítomnost, opakovaně ji hladíc po zádech. „Pravděpodobně bude záležet hodně na tobě.“ pronese, sám tou situací nikterak nevyveden z míry. „Buď Korialstraszi nebo jakkoliv uznáš za vhodné.“ Očima shlížel k ní, spokojeně si uvědomujíc, že žena před ním se mu, přes veškeré pochyby které ho sužovaly, rozhodla odevzdat, být blízkou a sdílet břemeno lásky. „Vlastně, pokud si pamatuji dobře a tvoje rozhodnutí se neměnní, poskytneš mi brzy tu čest, abych se stal tvým manželem.“ Potutelný úsměv, když už zajel Angelique do vlasů, pohrávající si s osamocenými prameny, které utekly ze složitého účesu. „A protože vy se tu řídíte jinými pravidly, nežli naše předchozí civilizace, kdy si za jméno dáváte složité tituly, tak pravděpodobně budu přijímat tvoje přízvisko, nemýlím se?“ Zřejmě by se neslušilo, aby žena z vyšší vrstvy přišla o svoje postavení pouze kvůli sňatku s někým, kdo takovými privilegii nedisponuje. Určité otázky sice zůstávaly stále plně nezdopovězeny, tedy jestli se opravdu vezmou, případně kdy, ale on doufal, že když už dokázal svým gestem probudit její lidskou stránku, nezůstanou ušetřeni ani obřadu, při nemž svoje životy oficiálně probojí. V takovém případě, by se zřejmě hodilo, aby přijal odpovídající jméno, místo svého hunského, které znělo tak drze a cize. Kvůli tobě by mi to bylo i jedno. Vnímal případnou oběť jako bezvýznamou, ovšem, tohle též spadá do kompetencí upírky, ať si sama určí, co od nastávajícího očekává, zdali vznese požadavky, či nehodlá řešit prkotiny. Jakmile se optala na stav těla, trochu ochabl v majetnických dotycích, přičemž si tiše povzdechl. Nerad otvíral téma, které dokáže celou chvíli zničit svou těžkostí, avšak už nemohl ucouvnout, když vznesla dotaz. Působil zachmuřeně, věděl totiž, jak silně si přitížil zákrokem na bojišti, kde dopomohl zdejší armádě k vítězství. Přehnaná reakce, nechal jsi se unést. Vskutku a také za to platil. Nejenže léčba zranění zabrala déle, nežli u běžného člověka, též zesilování provázání s magickou entitou se urychlilo. Vládl v současné době mocí, nepředstavitelnou pro většinu čarodějek či čarodějů. Jediný rozmařilý pohyb by smetl, jako přívalová vlna, vše živé v okolí. I proto cítil, že konec začíná být nevyhnutelnou záležitostí, která drze dotírá. „Bohužel, už to nebude lepší.“ řekl, neuhýbající pohledem. „Nechci odhadovat, jak dlouho bude trvat, než moje tělo už nápor neudrží. Mrzí mne to.“ Už kolikrát uvažoval, zdali mu dodržení zásad stojí za ztrátu života, dosud nedokázal dospět k jednoznačnému rozhodnutí. Svíral v náručí klíč k nesmrtelnosti, přesto váhal, moc ho formovala, magie určovala, kdyby ji pozbyl, pravděpodobně utrpí ztrátu, z níž se možná nevzpamatuje. „Nejsi hladová?“ pokusí se změnit téma, aby oba neustrnuli v obavách, či trudnomyslnosti. Na okamžiku ustanul v dotecích, aby odhrnul záplavu blonďatých vlasů, jenž volně přepadala přes ramena. Obnažil krk, gesto důvěry. Pokud se rozhodne může klidně využít jeho pohostinosti, což doposud neučinila. Jinak již dále netušil, jaké záležistosti řešit, nehledě na dopadající únava, jak se celý den potuloval po kraji. Zatímco jí den právě začínal, jemu už pomyslně končil.
|
|
|
Post by Gwynn 'Vrabčák' Maddock on Oct 6, 2018 20:21:15 GMT
Libozvučný smích se nesl domem spolu s mírně skřehotavým doprovodem stařičké paní domácí, Esther, která se rozhodla přiložit ruku k dílu a upéct buchty dětem ze sirotčince nacházejícího se nedaleko nich. Zdálo se zvláštní, jak se z té prazvláštní ženy, jíž mnozí přirovnávali k čarodějnici z bájí a historek, proměnila na prakticky kouzelnou babičku, kmotřičku vílu pomáhající své svěřenkyni s domácími pracemi. Jindy by si hlavu nelámala, akorát by dívce vyčinila a rozkazem by ji zaúkolovala, aby utřela prach, zametla a pomohla jí s přípravou večeře. Od Einarovy návštěvy její chování obrátilo o sto osmdesát stupňů. Ke Gwynn se chovala laskavěji, věčně se optávaje, zda má vše, co potřebuje a jestli ani Andreasovi nic neschází. Rusovlasé stvoření bralo tuto změnu napůl pozitivně, neboť Esther zanechala svého věčného rýpání směřující na Gwynninu štíhlou, místy až vyhublou postavu, či povolání bardky, což znamenalo občasné se potýkání s pěkně podnapilými muži, kteří si servítky neberou a děvče už několikrát pleskli dlaní přes hýždě. Na druhou stranu? Ano, věděla až moc dobře, co se za vítanou změnou skrývalo - Einarovo postavení ve společnosti. Rádce královny měl příliš blízko k jakémukoliv rozkazu, jímž by mohl zpečetit stařenčin život - ať už těch několik let, které zde mohla pobývat, nebo majetek zkonfiskovaný královským majestátem. Sic by královna k tomu nepřistoupila, našli se rytíři a vojáci, kteří na nic nehleděli. Ze strachu z vězení, kdyby si na svou paní domácí Gwynn stěžovala, se začala chovat o dost přívětivěji, což se dnes podepsalo i na pečení buchet pro děti ze sirotčince, nad nimiž čas od času Esther ohrnovala nos. Sotva chovala lásku k vřískání či dětskému smíchu a Gwynn kolikrát byla nucena vzít Andrease do náručí a odnést ho do pokoje, aby měla stará žena svůj vytoužený klid. V domě nyní vládla uvolněná atmosféra doplněná historkami z Estheřiných dívčích let, vzpomínaje na milence a dávné lásky.
Od smíchu je vyrušilo pravidelné zaklepání na dveře - ani ne silné, ovšem ani ne tak tiché, aby jej mohly přeslechnout. Zrzečka s rukama od mouky, otíraje si jejich umouněnost do zástěry, se vydala rychlým krokem ke vchodovým dveřím naprosto nepřipravena na cokoliv. A rozhodně ne na vysokého komorníka, vytáhlého šlachovitého muže neurčitého věku, avšak o minimálně dvacítku staršího než samotná Gwynn. Zmatená naslouchala informacím, které k ní v pravidelnosti proudily. Čím více se jich k jejím uším dostávalo, tím stále větší panika se odrážela v modrozelených kukadlech, než se nakonec s koktavým "Po-po-počkejte tady, pro-prosím," otočila na útěk za Esther, aby jí vše vylíčila. Zástěra letěla přes židli a Gwynn se bez nějakého dlouhého upravování, což by se dalo čekat u návštěvy jednoho z nejmocnějších mužů v Ingwirth holdu, vydala za komorníkem několikrát ho předbíhajíc, dokud si neuvědomila jednu drobnou vadu - netušila, kam jít.
Jen co se ocitla uvnitř domu, s vyjeknutím synova jména se začala rozhlížet kolem po noblesně zařízeném domě, patrně dárku od královny, neboť Einar sotva vypadal jako někdo, kdo si potrpí na nástěnné malby. Stačilo radostné vypísknutí nazpět, aby bez okolků proběhla kolem komorníka, razíce si cestu vpřed za Andreasem. "Andreasi!" S výkřikem se svezla na kolena, chytaje syna do náručí, div že jej neumačkala štěstím ze shledání. "Kolikrát jsem ti říkala, že tohle nesmíš dělat? Víš, jak moc jsem se bála? Srdce se mi zastavilo!" Zděšená se neudržela, slzy samovolně stékaly po tvářích, když se už po několikáté pokoušela synovi vysvětlit, jakou nebetyčnou hloupost učinil. "Co kdyby tě srazil a podupal kůň? Co kdyby mi tě někdo unesl? Tohle nesmíš... už nikdy nesmíš udělat, Andreasi, rozumíš? Nikdy!" Veškeré scénáře dokázaly Gwynn přivést na pokraj hysterie, než si syna opět přitiskla do náručí. "Proč jsi to vůbec udělal, zlatíčko?" Odpověď, která přišla, ji zaskočila tak, div neškytla rozčílením. "Chtěl jsem vidět tátu." Zděšená několikrát zamrkala, krev tuhla v žilách. Nenáviděla Andreasova otce stejně jako se jej bála. Našel je snad? Objevil svého syna? "Ko-koho?" Bála se polknout, děsila se chvíle, kdy uvidí toho muže, který jí ukázal to nejhorší z lidské povahy. To by ovšem Andreas nesměl ukázat na Einara, nad čímž Gwynn dokázala jen vykulit oči.
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Oct 7, 2018 13:33:12 GMT
Jak se zdálo, Andreas lhal své matce a Einar začal litovat svého rozhodnutí. Proč raději nezval chlapce rovnou domů? Takhle akorát vyděsil chudinku Gwynn. Ta se už musela naplakat dost, jak nad tím královský rádce přemýšlel. Chlapec byl veliký dobrodruh a muž mu to neměl za zlé. Chtěl jen objevovat svět, který potřebuje dobrodruha, aby ho zcela objevil. Musle přeci nějak začít. Ale zatím to řešil špatně. Jeho matce se muselo už několikrát pomalu zastavit srdce. Einar měl chuť něco říci, jenže tohle byla jen konverzace mezi synem a matkou. Chtěl se rudovlásce omluvit, že ho neodvedl. Celá ustaraná se sem musela tahat, ale rádcovi zahřálo u srdce, že chlapec se na něj takto vzpomněl. Viděl ho jen jednou. Že by se jejich setkání chlapcovi zapsalo tak hluboko do té jeho drobné hlavičky? I když by to v tu chvíli Gwynn říci, lichotilo mu to. Einar si toho malého uličníka totiž také oblíbil. Připadal si, jako by byl jeho syn. Asi mu v hlavě přeskočilo. Takto ho určitě nemohl malý chlapec vidět. Maximálně si připadal jako osoba, ke které chlapec mohl vzhlížet. Ale syn? Proto ho malý prstíček s poznámkou táta doopravdy překvapila, možná dokonce i vyděsila. Než na něj ukázal, rádce se domníval, že se ho zeptá na jeho pravého otce. I když u Einara by v žádném případě nepochodil. Toho chlapa by nejraději roztrhal na cucky. V tu chvíli si připadal, jako by na něj měla spadnout budova. Stál tam jako zamrzlý a překvapeně na chlapce díval. Po dlouhé době na jeho tváři byli vidět emoce. Překvapení, zděšení, ale i radost? Připadal si doopravdy divně. Zvedl oči, protože mu došlo, že komorník je ještě v místnosti. Pohybem hlavou ho poslal pryč. Muž akorát se překvapeným pohledem uklonil a odešel. Také to pro něj musela být novina. Určitě by od svého pána nečekal takovou informaci. Einar a mít syna? Cože? Nechtěl Andreasovi lhát, ani mu říci pravdu. Pravda by ho zdrtila a rozplakala a lež by mu jednoho dne mohla pořádně ublížit. Proto jen ztraceně koukl na Gwynn a řekl "Nic jsem mu neřekl. Slyším to také poprvé." Bardka mohla poprvé na jeho tváři strach. Nechtěl ani o jednoho přijít a kdyby se doopravdy měli rozloučit, tak rozhodně ne ve špatném. Pohlédl na chlapce. Ty obrovské oči zírali do těch Einarových. Musel se uklidnit, musel. Vždycky byl tady ten záchytný bod, který byl vždy zcela chladný. Musel být pod bodem mrazu. Ale ne úplně. Tady se nejednalo o budoucnost království. Tady byla v sázce jeho budoucnost. S drobným úsměvem hleděl na Gwynnina syna. "Proč si Andreasi myslíš, že jsem tvůj otec?" zeptal se ho co možná nejemněji.
|
|
|
Post by Gwynn 'Vrabčák' Maddock on Oct 7, 2018 15:25:11 GMT
"Tátu..." Odpověď se děsivě rozléhala v místnosti, rezonovala Gwynn v uších. Po těle naskočila husí kůže, instinktivně se toužila schoulit do tepla, zavřít oči a zapomenout na vše, co ji spojovalo s chlapcovým otcem. Nezbývalo nic jiného, než čelit skutečnosti, o níž doufala, že dolehne na její bedra o něco později. Dlaněmi svíraje chlapcovy paže si ani neuvědomovala, že mu nyní o něco silněji stiskla prsty ramena v obavě, co mu řekne. Co mu vlastně může říct? Jaký bídák to byl? Že ji zneužíval? Že mu nezáleželo na ničem jiném, než aby si ji přivlastnil, protože mohl? S prudkým výdechem skrze nos se pokoušela nabrat zbylé síly v předtuše, čemu všemu bude muset čelit v budoucích několika hodinách. Kolik otázek padne? Mnoho, určitě mnoho a časem se bude jejich počet stupňovat. "Miláčku... Einar... On... On není..." Už se začátkem věty si připadala jako hříšnice oděná v rouše beránčím. Měla roztrhat chlapcovy představy na kousíčky, zničit vidinu štěstí. "On..." Jenže ať se snažila sebevíc, nedokázala těch několik slůvek vyslovit, přenést je přes rty. Ublížit mu by znamenalo selhat v roli matky, té nejdůležitější, jakou kdy získala. A dopřát podobný osud Einarovi? Jak by mohla být tak krutá a přenechat veškerou zodpovědnost na ramenou někoho jiného? Tichým povzdechem okomentovala rozkol ve svém nitru, v očích se zračila hluboká bolest. "Je to složité, zlatíčko," zavrtí nakonec hlavou s tím jediným, co mu je nyní schopna nabídnout.
To by se nesměl ozvat Einar s dotazem napínajícím Gwynnina ramena. Proč si to myslel? Dokázala pochopit důvod, kdo by ne? K chlapci se choval mile a Andreas ho vídal, že si rozumí s jeho matkou. Díky němu se častěji usmívala, broukala si při mytí nádobí i převlékání postele. Bylo to jiné, odlišné od dob, kdy přijeli do Ingwirth holdu. Sledovala, jak její malý chlapeček přelétává pohledem z jednoho na druhého, čelíčko se mu krčilo tíhou myšlenek. "Má tě lád!" Chlapec vyhrknul zcela nečekaně informaci patrnou na první pohled. "A ty ho máš taky láda," dodá vzápětí bezelstně s očima vykulenýma na rusovlasou ženu, jíž div nepoklesla brada vyřčenými novinkami. Ano, měla Einara ráda, to nemohla popřít. Vlastně se o to ani příliš nesnažila. "A-ale miláčku, takhle... Tak to nechodí." Snažila se mu vysvětlit rozdíl mezi tím mít někoho rád a mít s někým dítě, naneštěstí však tušila, že by mu o to víc popletla hlavinku. "Jak to? Když se dva mají ládi, tak mají miminko. Já jsem miminko." Při posledním poukázání směřovaném na dětský hrudníček, se musela usmát. "To víš, že jsi moje miminko, zlatíčko," líbne mu polibek na čelo, odhrnujíc stranou tmavé vlásky. "Omlouvám se ti, Einare, že jsem tě dostala do tak nepříjemné situace. Netušila jsem, že si Andreas vyloží náš vztah... po svém." Zčervenalá rozpaky uhýbala pohledem, neodvažovala se na vysokého seveřana pohlédnout.
|
|
|
Post by Einar Aaltonen on Oct 7, 2018 16:40:22 GMT
Královský rádce dovedl jen mrknout. Překvapení nebylo, když Andreas řekl jeho city k rudovlásce. Spíše to platilo z dívčiny strany. Měl tu informaci čekat, ale i tak byl dost překvapený. Nikdo mu to na rovinu neřekl, nepočítajíc Gwynn. Tato slova byla vždy pod vrstvou, přes kterou někdy nebylo vidět. Málokdy bylo pod tu vrstvu vidět a Einar někdy nevěděl zda ten člověk ho má rád nebo ne. Možná proto nepátral tolik po lidské společnosti. Nejspíše byl unavený z neustálého koukání po sebemenších známkách chtíče být s ním. Bylo nejspíše protože se bál, co najde pod tou vrstvou. Sám to pořádně nevěděl a asi se to nechtěl dozvědět. Nikoho nepotřeboval, protože Gwynn a Andreas mu stačili. Kdyby neměl svědomí, už by dávno pověsil svou kariéru jako královský rádce na hřebík. V tu dobu by se pravděpodobně rudovlásky zeptal, jestli by ona a její syn nechtěli s ním žít. Ale protože věděl, že jeho práci nemohl jen tak zanechat a zradit k tomu i královnu, musel se držet zuby nehty. Bylo to obtížné, ale co mohl dělat? Vykašlat se na to všechno? Ne, na to měl tohle království až moc přirostlé k srdci. Usmál se nad chlapcovou nevinností. Takže takto děti viděly vztah mezi rodiči? Sever si něco takového nemohl rozhodně dovolit. Už od malička Einar věděl, že takto to rozhodně není. Už jako malý věděl, že málokdo zůstane svému partnerovi věrný. A krutá realita ho zasáhla i tehdy, když se musel oženit s jeho ženou. Nebylo to z lásky. Bylo to jen kvůli penězům a síle. Žádné emoce, žádné city. Viking se chtěl někdy zahrabat do země, když si to přehrával v hlavě. Usmál se na Andrease, když koukal zmateně s prstíčkem na hrudníčku. Byl roztomilý, stejně jako jeho matka. Ano, přiznal se, i on měl cit pro roztomilost. "Nic se neděje Gwynn. Jak jsem řekl minule, mohlo se stát něco daleko horšího." řekl. Mohlo to doopravdy dopadnout tak, že by se ztratil nebo do udupal kůň. Jediné štěstí, že uslyšel, kde rádce má sídlo. To by už potom byl problém. "Máš hodně práce? Doufám, že jsem tě nevyrušil." zamračil se, starostlivě. Nikdy v sobě nepocítil starost. Byla to pro něj zcela nová emoce, kterou nikdy pořádně nepocítil. Takže takto se člověk cítí, když se o někoho bojí. Zajímavé. Doufal, že Gwynn nedělala něco důležitého. Kdyby si to pořádně rozmyslel, šel by s jejím synem rovnou za ní. Už věděl kudy kam, ale místo toho ho napadl jeho vlastní dům. No, co mohl nadělat. Už jí od té práce odtrhl a musel toho nějak přeci využít. "Minule jsi vařila jídlo ty." řekl "Co kdyby jste zůstali vy dva na večeři?" Marie stejně už začala vařit polévku a pokud si zapamatoval dobře, jako druhý chod měl být bažant. Mohli by se oba dva pořádně najíst a mohli by spolu zase strávit čas. "Pokud samozřejmě nemůžete, tak to pochopím." dodal s drobným úsměvem. Nemohl si zvykat na to, že si bude na něj bardka dělat čas po lusknutím prstu. Hodlal respektovat její prostor a čas. Ale i tak bylo hezké je oba vidět. Mohl je aspoň doprovodit, když už by z toho nic nevyšlo. Chtěl být ještě pár minut s nimi.
|
|