Malakai
Pocestný
Královský podkoní, čaroděj
Posts: 20
|
Post by Malakai on Aug 6, 2017 6:47:04 GMT
Když sem přijel, hovořil o dámě svého srdce, zdálo se však, že během jeho pobytu zde – a bůh ví, co se dělo na dvoře krále Aidana, když byl pryč – se jí stala jen a jen Jasmine. Tohle zdání však halil ten nepříjemný mrak vědomí, že obyčejný podkoní nemůže aspirovat na roli jejího manžela, to by musel dosáhnout mnohem výše a stát se… nu, třebas rovnou králem. Nyní, pro tuhle chvíli, kterou si vymezili a u které se shodli, že by měla být poslední, na tom však nezáleželo. Nestál zde podkoní a královna, vždyť šaty již zmizeli a podle čeho lze nadále usuzovat jejich společenské postavení? Nahá pokožka tato tajemství neodhaluje. Ne, byli jednoduše Malakaiem a Jasmine a Malakai si tuhle chvíli náležitě užíval. Což zní nejspíše až příliš rafinovaně a za tato slova lze skrýt fakt, že byl Jasmine jednoduše pohlcený – byla to nakonec nádherná žena s modrýma očima, havraními vlasy a kůží tak jemnou, že by i ten nejjemnější samet mohl závidět, což Malakai docení zejména tehdy, kdy se mu podaří ji vysvléci. Tehdy si ji prohlédne, doceňuje to nejkrásnější umělecké dílo, co před sebou kdy měl – ji – aby si ji hned vzápětí mohl přitáhnout k dlouhému polibku. Tahle živočišnost, vášeň a též patrná touha mu zoufale chyběla ve všech těch snahách chovat se dle společenských pravidel, když byli na hradě a ne nutně osamotě. Nožkou vyjede po jeho boku, což Malakai využije též prakticky, když jí jednou rukou podepře stehno, tou druhou zas zadeček, aby se s ní jednoduše mohl přesunout na nedaleké prosté lůžko a tam se jí už definitivně odevzdat – protože sem přijel jako její služebník a hodlal v tom nyní pokračovat i bez šibalského úsměvu a trefných hlášek.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 11, 2017 9:50:22 GMT
S hanbou v srdci jsem si musela přiznat, že i přes vědomí toho, že s Malakaiem defacto páchám cizoložství, neměla jsem výčitky. Věděla jsem o ženě, dívce, kterou chová v srdci ale snad ze strachu jsme se na ni již neptala. je zde, se mnou, a o nic jiného ani nejde. Alespoň dnešní noc, kterou hodlám věnovat naposledy sobě, nám a pak... nechám myšlenky vyprchat do jeho polibků neboť když mi tyto myšlenky zkazí i dnešní večer pak mi nezbyde nic. A já chci, chci abych si pamatovala jeho, jeho doteky, jeho náklonnost a co ke mě cítí dál už nechci vědět a nepátrám. Bolelo by to a´t je to tak či tak... Buď mne nemiluje a mrzelo by mne to ač sobecky, nebo mne miluje a bolelo by ot neboť bych musela city opětovat a nenaplněně, vzhledem k tomu, že si budu brát jeho pána...bývalého. Dívám se mu do očí a užívám plnými doušky jeho blízkost. Vydechnu a nadlehčím se, když mne nadzvedne a já mu obmotám ručky kolem krku abych nemusela naše přitisknutá těla odtahovat. Svezeme se do měkých peřin jako sen a voňavých jako seno ve slamníku pod nimi. Zapadneme do světa snů a našeho soukromého ráje. Cítím jej celého, když shodíme i poslední zbytky svršků nebo..spodků... Obejmu jej nohama a vydechnu mu do polibku než se vydám vstříc klínem k tomu jeho abych dosáhla toho o čem jsme oba toužili. "Malakai..." Vydechnu a obejmu jeho tváře rukama abych si jej přitáhla k polibku při kterém spojíme i těla, tedy pokud on neměl jiný plán.
|
|
Malakai
Pocestný
Královský podkoní, čaroděj
Posts: 20
|
Post by Malakai on Aug 12, 2017 21:16:51 GMT
Malakai byl i jakožto muž schopen alespoň částečného multitaskingu – rozumějme v tom smyslu, že se mu běžně rozutíkaly myšlenky všemi směry, on se soustředil na více elementů a ještě stihl uvažovat nad všemi možnými starostmi i problémy, co ho jen mohly tížit. V tuhle chvíli však ne. V tuhle chvíli – a ač to nejspíš bude celý večer, vzhledem k délce jeho života je to vskutku jen chvíle – ho získala Jasmine a jeho myšlenky patří jen a jen jí. Ne království kdesi za hranicemi, ke kterému má závazky, ne nikomu jinému, jiné dívce, a v jeho případě také ne jiné zvíře, které na něj ráno bude čekat, aby se mu s vervou věnoval. Jen Jasmine a jejím modrým očím, které se na něj dívají s takovým okouzlením, že by mu velice stouplo ego… kdyby se na ni nedíval stejně. Zvedne ji a Jasmine mu obtočí nohy kolem boků, zatímco Malakai si ji drží blízko, blizoučko, jen co to jde, aby nepromarnili ani jednu vteřinu z toho vzácného momentu, který spolu mohou mít, než se rozplyne do rána a všechna magie večera i naděje se rozplynou. Položí ji na postel, slamník, který možná není hoden královny, ale oni dva? Oni dva to zvládnou, ba naopak, vůně slámy je kouzelná a od tvrdých stébel je stejně chrání silné deky. Vydechne jeho jméno a on ji vyslyší, když se s ní s rozechvělým dechem spojí, aby se vzápětí začal pánví pohybovat proti té její. Potřeboval ji cítit, vnímat – což ostatně nevadí. Mají celou noc. A to znamená, že hrát si mohou potom.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Aug 18, 2017 12:25:32 GMT
Sleduji jej omámeně, celé tohle jsem tolik potřebovala, něžného ale zkušeného milence, duši, která mi rozumí, někoho kdo mi alespoň zčásti nahradí mezery v děravém srdci. Z Malakaie se stal jeden z mých nejbližších přátel, kterého jsem tolik potřebovala, nyní, když Richard měl své starosti i radosti jinde, a já mu to, bohové vědí, že upřímně přeji. Vše ostatní mě známe a milé zmizelo. Ale přišel on, asi je to koloběh mého tragikomického života, ve kterém jsem zkrátka vždy spojená s osudy mužů ať chci nebo ne. nyní je to Malakai a jeho nádherná horkost těla, jeho steny do mého ucha, sametová a přesto mužně pevná kůže opírající se o hedvábí mého bledého těla. Sténám rozkoší, a to nejen fyzickou ale i psychickou, protože není jen milencem, jeho polibky, jeho pohledy...naše polibky a naše pohledy jsou hlubšího rázu. Přestože musí zůstat nevyslyšeny. Alespoň z mé strany, nemohu mluvit za něj. Jeho náhlý a poměrně rychlý vpád vyloudil hlasitý výkřik slasti z mých pootevřených úst, objala jsem jej pevně pažemi i nohama a toužila se v něm ztratit. Jistě máme celou noc, moc doufám, že i on ji hodlá prožít se mnou a nevytratit se před svítáním. Chci prožít milování, povídání, laskání, pití, škádlení i snídani jako já , žena dívka Jasmine a pak... Ne dále mé myšlenky nesahají již protože cítím, že po tak dlouhé abstinenci budu brzy na vrcholu rozkoše. "Ach..Malakai...po..ach počkej.." Zasténám lehce proti své vůli, ale nechat se tak brzy vybuchnout by byla strašlivá škoda a jeho také. Vykroutím se zpod něj, tedy pokud mě nechá a vydechuji přerývaně, cítíc, jak mi po zádech stéká potůček studeného potu. Vlasy se mi lepí na záda i na tvář a tak se je pokusím odhrnout, celou dobu mu držím bezděčně jednu ruku, snad abychom neztratili spojení. "Máš tu...bláto..." Uculím se k němu se smíchem, ani jsem si nevšimla, ale na ruce má od otěží špínu, stejně jaká já na kotnících. To je skvělá příležitost. Zatáhnu jej za ruku a vedu jej ke kádi s vodou na mytí, přiliji horkou vodu, která stojí vedle, tento hostinec je velmi dobrý. Vstoupím pozadu do kádě tak aby mohl za mnou, beze slov vezmu houbu a začnu spolu s pěnivým mýdlem vonícím po tymiánu mýt jeho tělo.
|
|
Malakai
Pocestný
Královský podkoní, čaroděj
Posts: 20
|
Post by Malakai on Aug 22, 2017 10:50:26 GMT
Úspěšně se ztratil v té chvíli – ve chvíli, kdy byl její v tom nejvíce prostém a lidském smyslu, který nerespektoval žádná hierarchická postavení či cokoliv podobného. Byl její, protože chtěl. A protože chutnala tak zatraceně sladce, že by se jí nemohl nabažit za celý sto let. Jenže podkonímu a prosté dívce je vyhrazena pouze tahle noc, ten zbytek? Jak se zdá, bude patřit královnám a králům, když štěstěna dá a Aidan se konečně dočká své nevěsty. Přesto jej Jasmine se zasténáním zarazí nejspíš v té nejlepší – a pro zastavení asi v té nejhorší – chvíli. Přesto ale rozechvělý usposlechne, aby se jí zadíval do modrých očí a rukou odhrnul zpocené pramínky vlasů z čela. Lehce ji políbí na rty. „V pořádku?“ zeptá se, trochu nechápavě, než i propustí ze svého sevření, z něhož se Jasmine úspěšně vykroutí. Z počátku trochu nechápavě, než mu to vzápětí docvakne. „Mám? Eh… Ano, mám…“ Pobaveně se uchechtne stejně jako ona – nu, práce podkoního nebyla zrovna čistá, ale tušil, že tohle Jasmine zrovna nevadí. Už jen proto, že se k němu lísala tehdy, kdy sem sotva dorazil z cesty, byl celý od prachu a zmožený. Políbí ji na hřbet ruky, kterou jej chytne, než se zvedne z lože a nechá se vést do kádě, kam první vstoupí ona – a Malakai by si snadno dovedl představit, že přesně takový pohled by vedl Boticelliho k namalování Venuše, kdyby věděl, kdo je Boticelli, Venuše nebo že vznikne jako renesance. Takhle se musí s pohledem pro bohy spokojit jen on sám a faktem je… že by se nejspíš stejně nerad dělil. Místo toho vleze do kádě s vodou za ní a sedne si, aniž by se vzdaloval. To si raději ukořistí další polibek, aby ji mohl rozptylovat od důležitého mycího úkolu.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Sept 22, 2017 6:57:48 GMT
Ztaráceli jsme se oba, jeho tělo, jeho duše, obojí jsem cítila stejnou měrou, věděla jsem, že je tu se mnou, ne jako potěšení ale jako muž, jako člověk, jako osoba co mě zná, skrz na skrz, naše rozpravy při vyjížďkách bývaly četné před jeho odjezdem do domoviny. Poté už nebylo tolik času, ale stále jsem cítila to propojení a také mne čím dál více popadala úzkost z rána, z posledního rozloučení, z myšlenky, že si opět půjdu vzít někoho cizího, někoho ke komu nemám vztah, ale je to rozumné a já musím být rozumná. Nejsem nejmladší, královna, které táhne na třicítku byla byla po potratu skoro stařena nad hrobem v očích veřejnosti, ale já se cítím silná, plná energie, jsem čarodějka, tudíž můj život se počítá lehce jinak. Ale ne v očích některých starousedlíků. Proto i proto jsem chtěla dnešní večer prodlužovat jak jen to šlo. Zavedla jsem jej před dovršením naší slasti, celá rozechvělá do kádě s vodou a chtěla jsem si užít jeho milimetry hebké voňavé pokožky. Voňavé ano, koně a seno, to je pro mě u něj neodolatelná kombinace a to stále cítím i tu omamnou vůni hřebíčku nejspíš z jeho prádla. Užívám si mytí jeho pokožky a nechám se ochotně rozptylovat jeho polibky, které jsou tak nadějeplné a přesto marné. "Malakai..." Zašeptám trochu zoufale ale přesto z mých úst nevyjde žádné pokračování myšlenky, neboť oba víme a slova jsou zbytečná. Když mne políbí potřetí, houba mi vypadne z ruky na podlahu ale to už mě nezajímá protože se nad něj nakloním a obejmu jeho tváře rukama. Obkročmo se na něj posadím abych měla nadvládu a sjedu prsty po krku, ramenou až k pažím, které jemně obtočím rukama a chynu jeho zápěstí aby byl bezbranný, v očích mi zasvitne hravost, tolik potřebná k zahnání chmur. Pak už může znatelně cítit jak určím tempo naší slasti a při tom se mu dívám do očí, s pootevřenými rty, ze kterých unikají slastné steny. Vrchol nebude trvat dlouho neboť to jednoduše nejde vydržet. "Miluji tě..." zasténám když se prohnu do luku. Ne neplánovala jsem řívi něco tak pošetilého , hloupého a nesprávného, ale uniklo to z mých plic a mě se..překvapivě ulevilo.
|
|
Malakai
Pocestný
Královský podkoní, čaroděj
Posts: 20
|
Post by Malakai on Sept 22, 2017 19:43:14 GMT
I on věděl, že tato noc bude pro ně dva poslední. Nejspíše odjede k Aidanovi s poselstvím a i kdyby ne, po tomhle rozhodnutí, po té, co věděl, že si Jasmine vezme jeho krále, tenhle vztah nemohl pokračovat, neb byl nezdravý pro oba dva a čím déle ho protahovat, o to horší by pak bylo loučení, které muselo nevyhnutelně přijít. Takhle se alespoň naučí držet určitý odstup, navíc dávaje si pozor, aby nezůstali již osamotě. Sedne si na něj obkročmo, chytne jeho ruce, aby jí zůstal vydán na pospas.Očima ji hltá, její pohled ale také každou křivku, neb na jejím těle je vskutku co objevovat a co více, pokaždé se mu líbilo ji velebit jako jeho osobní bohyni, kterou ostatně byla - zdálo se, že dívku, o níž hovořil, dávno pustil hlavy a její místo zaujala Jasmine v celé své kráse. Musel se však natáhnout prudce pro polibek, jež jí později vtiskne i na krk a na rameno, než zasténá při vyvrcholení. Její slova však sotva přeslechl - její slova, která jej do jisté míry šokovala. Oba to nejspíš věděli. Cítili a uvědomovali si navzájem tu hlubokou náklonnost, kterou k sobě chovali, ale byl velký rozdíl ji takhle pronést nahlas. Vydechne, odtáhne se - ale ne nijak daleko, jen tak, aby jí znova mohl vidět do očí. "Jasmine..." první, na co se zmohl, než jí pohladí po tváři a lehce a krátce políbí. "Miluji tě..." zopakuje po ní. Neměl. Ale copak jí mohl zlomit srdce? Vlastně mohl - musel. Hned další větou. "Ale na tom, co cítí obyčejný podkoní, nezáleží. Řekl bych, že tvoje láska má patřit králům..." pousměje se. "Co ti ale mohu slíbit, je má věrnost..." Jako muže? Těžko říct. Až bude vdaná, je otázka, zdali by se Malakai odevzdal celibátu. Ale jako služebníka? Vždy. Bez váhání.
|
|
|
Post by Jasmine O'Ravenheart on Sept 24, 2017 11:33:10 GMT
Netrvá dlouho a oba vyvrcholíme, nešlo t vydržet již předtím a proto jsem si nedělala marné iluze o tom, že nyní by to bylo nějak pomalejší, ale chtěla jsem si užít o kapku více jeho pozornosti, o kapku více jeho blízkosti a prodloužit to jak maximálně to půjde. Možná to je naposledy, co jsem s mužem, kterého jsem si vybrala já sama. I mě překvapilo co jsem vykřikla v té chvíli, je to pravda? Myslela jsem si to již dlouho , ale neměla jsem v úmyslu kazit dojem sebe samé v jeho očí, tím jak jsem slabá a jak snadno podléhám citům, ale na to je zdá se pozdě, protože...on to zopakoval a tím mi vytryskly slzy do očí a tak jsem hlavu zabořila do jeho ramene a naslouchala jeho tepu a slovům, něžným , mazlivým ale zároveň bodajícím jako šípy, které mě proklály ostřím pravdy, která je nezadržitelná. Usměji se k němu a přitakám, když se odvážím zvednout uslzelý zrak. "Jen jednomu králi...budu mu dobrá manželka a věrná...to se nemusíš bát..." pohladím jeho tvář a políbím jej něžně drobnými polibky na tvář jakobych si mapovala každý kousek jeho pokožky. Vzlyknu jemně bezděčně a neochotně vstanu abych se omyla v koupeli, která vychladla a vyskočila ven zahalujíc se do plátna a podávajíc druhé Malakaiovi. "Jsi neskutečně čestný muž...nemyslím, že jsem si někoho vážila někdy tolik jako tebe..." povím mu s lehce smutným, ale úsměvem. "Jak chceš prožít dnešní večer?" Se mnou? V posteli? Nebo jít dolů a tančit? Nic mi nepřijde jako dostačující a důstojné k zakončení něčeho tak speciálního jako je to mezi námi.
|
|
Malakai
Pocestný
Královský podkoní, čaroděj
Posts: 20
|
Post by Malakai on Sept 26, 2017 22:42:04 GMT
"Nebojím," odpoví pravdivě. Je to poněkud absurdní situace. Je zde, v lázni s budoucí manželkou krále, vyznali si lásku, ale on vskutku nepochybuje o tom, že vůči Aidanovi bude věrná. Možná je to naivita, možná jí jednoduše věří natolik, aby si tu absurditu uvědomil, ale dokázal ji přejít. Zvedne se a on si nemůže pomoci, aby ji nesledoval a zvedl se až po ní a plátnem, které mu podala, se zahalil. "To jsou přílišná slova důvěry, Jasmine..." řekne na jednu stranu škádlivě. Na tu druhou... to myslí vážně. Mnoh se může změnit. Může zklamat - nebo si nakonec Aidana může vážit více a on v to upřímně doufal. Podkoním, těm patří krátké románky. To králové stojí královnám po boku v dobách, kdy je to nejvíce potřeba, tehdy, kdy je království ohroženo a musí se opírat o ty dva pevné pilíře, co se nikdy nezbortí. "Pojďme tančit. A pak se můžeme vrátit sem..." Noc byla omezená, ale přesto byla dlouhá. Měli dost času - na to, aby mohli jít chvíli tančit, aby se vyhnuli melancholickým smutným náladám, a pak se vrátit sem, aby nelitovali promarněných chvil, které spolu mohli strávit. A on? Nelitoval. Sotva mohl. Snad jen tehdy, když se ráno loučili, protože rozloučení jsou vždy bolestné. Tohle, ke všemu navíc, ještě trochu podivné - nakonec, budou se vídat, ale sotva tak, jako dříve.
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 5, 2018 20:46:49 GMT
"Otče, v ruce tvé poroučím ducha mého. Pane Ježíši, přijmi ducha mého. In nomine patris et fili et spiritus sancti, Amen." Prsty spojené v pokorném gestu se rozpletou, jen aby se pokřižoval a aby do nich mohl vzít malý kovový křížek a vtisknout na na něj polibek. Oči, dosud sklopené k zemi během celé modlitby, se zvednou k jednoduchému oltáři v podobě kamenného stolu, na němž byl postaven vyřezávaný prostý kříž, který kdysi dávno nesl na zádech muž, jehož nyní prosil o odpuštění. Nedostál svému slibu již nikdy nepozvednou meč proti žádné živé bytosti a ačkoliv byly okolnosti polehčující, přesto cítil neodbytnou potřebu dojít vykoupení i pomocí modlitby v drobné hradní kapli románského slohu. Věděl, že královna jeho náboženství neholduje, přesto byla však natolik tolerantní, aby i katolíci nalezli v Ingwirthu svůj svatostánek, který snad dokonce více odpovídal jejich ideálům než honosné gotické katedrály - prostý, jednoduchý, maličký. Nenacházeli v něm rozptýlení a jediné, co se v něm skutečně dalo najít, byla spása či zatracení od Boha - přišlo na to, kdo a za co přišel prosit. Z kleku před dvěma schůdky vedoucími k oltáři se ztěžka zvedne, opíraje se o levou ruku, neb pravé rameno jej stále ještě trochu trápilo kvůli prakticky zhojené ráně po šípu - jeho regenerace byla sice pomalejší, na druhou stranu se nemusel obávat infekce jako jiní chudáci. Řada mužů, co se vrátila se zraněními, již o své končetiny přišla právě kvůli šířící se gangréně, kdy se amputace zdála být nejlepším řešením. S posledním pohledem na symbol jeho náboženství se otočí a vyrazí volným krokem z kaple ven. Od návratu před dvěma dny vládl všeobecný zmatek - řada lidí stále hledala své příbuzné, mnoho jich však své syny, manžely či otce již nenašlo. Celé město bylo plné raněných, kterým se snažili ze všech sil pomoci bylinkářky, čarodějky nebo jen lidé se základní znalostí léčitelství - tedy i Balduin, který měl možná jedinou touhu svalit se na kavalec a spát, spát, spát třeba tři dny, jeho čest a povinnost rytíře mu to však nedovolili, a tak byl raději ochoten nabídnout pomocnou ruku každému, kdo to bude potřebovat. Což byl rovněž důvod, proč se stihl jen krátce vidět s Elizabeth po svém příjezdu a od té doby se jim úspěšně dařilo míjet, aniž by to byl jeho záměr. Měl dost času přemýšlet o tom, co mu sdělila, aby si ujasnil, že se jednalo zejména o bezpečnostní opatření a že jeho provinění vůči ní je stále dalece horší - jen nenašel odvahu či sílu jí sdělit, jaké vlastně je. Neměl tedy jediný důvod - krom tohoto, a to z čistě jiného důvodu - mít vůči ní jakkoli hořké myšlenky, ba naopak. Dle legend a vyprávění by měl mít každý rytíř svou paní, jejíž zástavu reprezentuje a za níž se pokaždé vrátí. Aniž by si to Balduin uvědomoval, postupně se dostával do podobné pozice.
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 5, 2018 22:23:46 GMT
Tíha posledních dnů bolestivě svírala prudce bijící srdce, tlukot po tlukotu jej rdousila, ostrými drápky rvala na kusy, aby se s posledním výdechem, zajišťujícím poslední zbytky vnitřní síly, rozplakala u kamenné zdi a v záchvatu hořkého pláče týrala sebe samotnou. Celý ten čas se děsila okamžiku, kdy řada mužů a žen, bojujících za své domovy, projde branou do liduprázdné državy, obývané do této doby jen několika dvorními dámami, mladistvými pážaty a těmi, kteří se starali o staré a nemocné, nebo příliš maličké. Téměř tři týdny zpráv o postupech, utáboření se, základní informace. A pak... ticho. Zničující ticho, které rvalo svou kakofonií uši každému, kdo se modlil k bohu za návrat milovaných členů rodiny, přátel, manželů a milenců. Elizabeth byla jednou z těch, které každé ráno, v poledne i večer před spánkem oplodněným nočními můrami, vzpínala ruce ke kříži zavěšeném na zdi a za nehlasného šepotu odříkávala zpaměti naučenou modlitbu. Všechny ty prosby, veškeré žádosti, dokonce i obětiny, aby ji Bůh vyslyšel a přivedl zpět nejen ty, na nichž záleželo ostatním a královnu v čele s nimi, ale též jednoho vlkodlaka, sira Balduina, jehož životní náplní v posledních letech se stal výcvik loveckých ohařů z královského psince a krocení divokých dravců. Rytířovu nepřítomnost zastoupil jeden ze starších mužů, nahluchlý Emeric, který si pletl Elizabeth se svou vnučkou. Kolikrát zapomínal i jednotlivé úkony, třeba zavřít okno, aby mu netáhlo do pokojů, jež pamatovala vyhřáté, zalité teplem ohniště, k němuž se příliš nepřibližovala. Strach, přirozený respekt z ohně, ji nutil postávat opodál a snad jen ve výjimečných případech, když si povšimla Emericova třesu, jak se tělo postaršího muže nedokázalo vypořádat s chladnými rány a večery, opatrně rozdělávala v krbu, ač se přinejmenším desetkrát stihla popálit na bříškách prstů. Sama se ujala venčení psů, po jejichž boku se courala směrem k jezeru a lesům, kam s blížícím se úplňkem zalétávala pohledem. Pamatovala si dotek celistvé luny na kůži, prvotní nejistotu s výkřiky bolesti, než se poddala transformaci do prokleté vlkodlačí podstaty. Vzpomínala i na to, jak klidná bývala po Balduinově boku, jaké bezpečí vyvolávala mohutná šedavá postava, vedle níž klusala. O to víc poslední úplněk bolel - ta samota, pocit ztráty sebekontroly, strach zaplavující úděsně bijící srdce. Celý následující den proplakala v tichu komnaty, zničená představou, že už nikdy nebude moci stát po jeho boku, plaše klopit oči k zemi při jeho úsměvech i všímavých poznámkách vedených na její hlavu, nebo se dotknout jeho ruky, vklouznout do dlaně zhrublé od práce se zvířaty a nechat se poctít teplem vydávaném rozložitým tělem. Víc než pravda, že už jí nikdy nebude chtít vidět po jejich rozloučení, při kterém mu vyjevila pravdu o své podobě, aniž by jedinkrát pronesla titul, jímž se mohla honosit, ji děsila možnost Balduinovy smrti. Předevčírem situaci, vyhrocenou do úmorné šílenosti, už nezvládla. V liduprázdné chodbě nechala strach, aby jí přemohl a s pláčem konečně vyhledala sladké uvolnění. Po příjezdu se jí dostalo jen několika krátkých pohledů na Balduinovu přítomnost sálající životem, ač z části poznamenanou bojem, jak dokazovaly úšklebky bolesti při některých pohybech. Držela se opodál, musela. Pomáhala zraněným, nosila čisté obvazy a svou pozornost věnovala převážně dětem nebo starším, kteří se nebáli zůstat a s duchem plným odhodláním se postavili nepříteli tváří v tvář. Držela u nich hlídku, vyprávěla jim příhody, ty umírající držela za ruku, dokud nevydechli naposled. Nemyslela na sebe, odmítala spánek a pokud přeci jen na několik hodin odpadla, pak se budila zahalená v nočních můrách, proti nimž bojovala vytrvalým odhodláním pomoci co nejvíce lidem v nouzi. Až teprve teď, po několika dnech, kdy se vše začalo vracet do zajetých kolejí, se vrátila ke starým způsobům. Tedy... snažila se. Starala se o královnu, pokoušela se zaměstnat její mysl čtením oblíbených knih i partií šachů, stále ještě rozložené v síni. To její jiskra se vytratila, zmizela v zákoutích bolavého srdce. S hlavou sklopenou, tváří skrytou pod širokou kapucí těžkého pláště, se hnala chodbami směrem ke kapli, aby zde orodovala za odpuštění - ostatně jako každý večer. Zatoulaná v jiných sférách myšlenek si tak ani nevšimla muže, do něhož omylem vrazila ramenem při spěchu, jak se toužila skrýt před vědoucíma očima zbylých dvorních dam. Žádné neušla bolest v jejích očích, ani skutečnost, s níž se pokoušela držet od svého dávného přítele dostatečně daleko. "Omlouvám se, j-já... omlouvám se. Odpusťte mi, prosím." Zbrkle pronesená slova se ztratí spolu s ní, zahýbající do hradní kaple, tak poklidné v tento večer. Cítila vnitřní boj, když přistupovala krůček po krůčku blíž k oltáři, před jehož svátost si klekla, šeptem sdělujíc svá obvinění jedinému, kdo byl ochoten ji poslouchat. "Bože, ulehči, odpusť, promiň mi přestoupení má, vše, čím jsem se prohřešila proti tobě, ať už slovem či skutkem nebo v myšlenkách, úmyslně či neúmyslně, vědomě nebo nevědomě, všechno mi odpusť jako dobrý a lidi milující. Na přímluvy přečisté Matky tvé, rozumných andělských služebníků tvých, i svatých nebeských mocností a všech svatých od věků před tebou chodících, Pane." Ruce křečovitě spojené před sebou v modlitbách se třásly, co slovo následoval vzlyk. "Prosím, milostivý Pane, odpusť mi mé skutky. Zbav mě hříchu toho lhaní, za který se na mě zlobí a nebo mne potrestej. Sešli na mě kletby za každý den, každou hodinu, kdy žil v klamu. A nejen on, i všichni ostatní. Vem si vše, co mám, vem si mé tituly, mou naději... A dej je jemu. Nikdo si nezaslouží to, co jsem provedla, Pane." Rozechvělá tiskne v dlani medajlon, za jehož řetízek zatáhne. Cinkot kovu o kámen prozrazoval zbavení se té nesmírné tíhy, toho břemene, s nímž žila poslední měsíce. Už nechtěla lhát. Nechtěla se skrývat za klam.
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 5, 2018 22:55:18 GMT
S hlavou tak trochu v oblacích, ztěžklou starostmi i neblahou vidinu dalších dnů – neb nepřítele sice porazili, ale on znal normanské pány dostatečně dobře, aby si byl vědom jejich vytrvalostí, s níž dobývali a plundrovali nová území, stejně jako jej trápily jeho osobní a vůči těm královským poněkud povrchní záležitosti – měl oči sklopené prázdně do země, zatímco rychlým krokem mířil chodbou ke svým psům, jimž se rovněž tyto tři dny nevěnoval a kteří mu hluboce chyběli. Nikdy netušil, že by dokázal svůj život zasvětit zvířatům, ale stalo se tak a lovečtí bíglové, setři i vlkodavové se stali jeho věrnými společníky. A to samé platilo pro dravé ptáky, co čekali jen na jeho pokyn, aby mohli roztáhnout křídla a znova se nechat unášet větrem. Všichni však museli na pánovu pozornost počkat, dokud nebude třeba jinde – na druhou stranu jim Balduin byl ochoten věnovat valnou část večera, než unaveně padne do postele a z hlubokého spánku e pravděpodobně probere až s prvním ranními paprsky v oknech. Služebnictvo či jiné postavy, co jej míjely, nevnímal – ač jich nebylo mnoho, stále hrad v současné době žil daleko víc než kdy dříve. Jeho rozum tedy podobným způsobem vytěsní též postavu v černém plášti, dost možná by ji stěží postřehl i tehdy, když do něj vrazila – kdyby právě nevrazila svým ramenem do jeho pravé paže, takže Balduin zatne zuby, aby mu neuniklo bolestné syknutí. Byl zvyklý tyto slabosti skrývat, příliš je nezdůrazňovat, neb to znamenalo jistou limitaci – a ve Svaté zemi se nikdy nevyplácelo na podobné záležitosti upozorňovat, neb bylo pak příliš snadné je využít. Vzápětí se však znova narovná, oči upřené na drobnou osůbku, co se stěží zastavila a již spěchá dál do kaple. Elizabeth. Její hlas i vůni by poznal absolutně všude a mezi všemi. Místo odpovědi, kterou by dívčina nejspíš ani nevnímala, spíš udělá jeden chabý krok směrem k ní s touhou k ní natáhnout ruku a zastavit ji, najednou však v sobě nenalézá odvahu přes hlodající pochybnosti. Netušil, jestli s ním chce mluvit, jestli se náhodou ona nevyhýbala jemu, jestli si nespojila všechny body ve své minulosti do kompletní skládačky, do níž zapadal dokonale i on – ač tušil, že něco takového je absolutně nemožné, neb v dané době byla malým miminkem. Neměl sílu ani odvahu na jakoukoliv konfrontaci, která by mohla přijít, a tyhle myšlenky jej v prvé chvíli dostihnou tak hluboce, že zastaví jeho pohyb směrem k ní. Namísto toho svěsí hlavu, promne si oči a zamíří směrem, kde věděl, že bude zcela jistě očekáván. Byl to však jen moment. Moment slabosti a vlastní hlouposti, který se mu naštěstí vzápětí povede překonat a on po dvou krocích znova zastaví v chodbě, čímž si vyslouží podivný a trochu pobavený pohled jedné ze služebné. Tehdy v sobě konečně nalezne oporu v myšlence, aby se otočil a zamířil za ní, což také udělá. Na podpatku se znova obrátí, jeho kroky vedou zpět do kaple, kterou před chvíli sám opustil. Zůstane však stát v portálu svatyně, šedozelené oči se upřou na štíhlou postavu klečící dívky, která tichým hlasem pronáší modlitbu, jež měl slyšet jen Bůh – a díky lepšímu sluchu ji zachytil rovněž i Balduin, až mu bylo z části trapno vzhledem k intimnosti celé chvíle. Bezhlesně přešlápne z nohy na nohu, vyčkávaje na to, co se zdá být koncem modlitby, ačkoliv na uzavírající Amen již neposečká. Odkašle si, ani ne tak proto, aby na sebe upozornil, ale aby se mu povedlo zbavit se toho otravného knedlíku v krku. „Elizabeth…“ promluví tlumeně. Zdálo se to v přítmí kaple, která byla pouze osvětlená několika svícemi, přirozené – aby nerušil všeobecný mír onoho místa. „Není mým záměrem vás rušit, ale… myslím, že jsem… musel.“
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 5, 2018 23:22:36 GMT
Měla ho slyšet. Dřív nedokázala podobné situace ignorovat. Ať už se jednalo o zběsilý tlukot srdce nebo přerývavý dech, klapot podpatků při chůzi, cinkot nožů v hodovní síni, praskot dříví v krbu... Slýchala vše. Mnohdy se snažila alespoň skrývat své vědění, klopila oči, vzdalovala se, když vnímala radost zamilovaného páru nad shledáním, ač si někdy dovolila je tiše pozorovat z dálky s přáním všeho dobrého do jejich společného života. Po všech těch dnech plných vyčerpávajícího pláče, bolestného kvílení při jednotlivých amputacích, štkaní za padlé a křiku zlomených srdcích přestala naslouchat. Otupěla v naději, že si tak ušetří bolest rvoucí uši, před níž se zavírala do ticha komnaty s vědomím své slabosti a neschopnosti se postavit nepříteli tváří v tvář. Nebyla tou, která by pozvedla zbraň vůči protivníkovi, v každém hledala alespoň špetku dobra, ospravedlnění pro činy dotyčného. Mohla být prokletá na tisíckrát tou samou kletbou, ale lítá bestie by se z ní sotva stala. Proto ani teď, v této jedinečné chvíli, nezvedla oči od země, potupně pokořená úvahami peroucími se v nitru, necukla sebou, nepokoušela se předejít komfrontující situaci. S prsty pevně semknutými odříkávala modlitbu i otčenáš doprovázený slzami stékajícími v tichosti po tvářích. Ani netušila, kdy začala plakat. Kdy dovolila slzám smáčet bledé líce. Řetízek stržený z krku dlouho držela v dlani, křečovitě jej svírala, až se hrubé okraje zarývaly do měkkého masa v dlaních, než paži natáhla, aby jej položila na oltář plného svíček. K neštěstí celého okamžiku si návštěvník vybral tento moment k odkašlání a následnému pronesení jména, jež zanikne v bolestivém vyjeknutí. Ruka s přívěskem se zachvěla při pokládání a zvuk pročišťování hrdla vylekal dívku natolik, až se popálila o jeden z plamenů. Cinkot mince, nesoucí na sobě znak křížové výpravy, zanikne v tlumeném nárazu na roztátý vosk. To naopak látka dlouhého pláště zašustí, jak se postava zvedá z pokleku, poraněnou ruku tisknouce k sobě, aby se ochránila před dalším bolestným zraněním. Už už by vzhlédla, srdce poposkočilo sobeckou radostí, ale zavčasu si uvědomí prokletí tohoto místa. Přišla se sem zbavit očarované podoby, klamu, do něhož uvedla celý hrad i podhradí. Včetně muže, na němž jí nejvíce záleželo. Tvář skrytá pod širokou kapucí bez lemování se odtáhne, pohledem sleduje kamennou zeď při pravé ruce, zády otočená k plamenům. Instinktivně ukročí, potřebovala se dostat z jejich blízkosti, která ji tolik znervózňovala, až se mohlo zdát, že hodlá před ním prchat. Tak trochu... to byla pravda. Bála se, co si o ní myslí, co jí touží říct. Ten okamžik vyhlížela podobně jako se před ním skrývala. V této chvíli však dokáže jen přikývnout, nic víc. V očích nahromaděné slzy stékají po tvářích, v kapkách dopadají na chladnou zem. Neodvažovala se jeho směrem pohlédnout, hanba ji fackovala. Namlouvala si něco, co se nemohlo stát. "Jsem ráda, že jste naživu, sire," šeptne do ticha, jako by to snad mělo pomoci zahájit rozhovor. Nebo ho naopak oddálit? "Scházel jste m-... Chyběl jste tu. Hlavně psům a sokolům." Tajila se tím, že je chodívala navštěvovat a venčit, nikdo jí v tom nebránil. Bylo až tragické, kolik času strávila v jeho domově jako hloupé zamilované děvče. "Jistě je potěšil váš návrat." Jí též, ale říct to nahlas? Nedokázala. Jak by také ano? Byla slabá malá holka, nic víc. Měla titul, jehož nevyužívala, postavení, s nímž si mohla omotat kolem prstu jakéhokoliv muže. A jí záleželo jen na jednom. "Slyšela... Slyšela jsem, že vás zranili. Jste... jste už v pořádku, sire?"
|
|
|
Post by Balduin Phillip z Artois on Feb 5, 2018 23:43:58 GMT
Stačilo jedno vyjeknutí, aby směrem k ní udělal spěšné dva kroky, jako by ji snad mohl zachránit před již napáchanou škodou, kterou přeneseně sám způsobil. Jen krátce pohlédne na medailon, který skončí na oltáři a který zajišťoval ideální maskování její skutečné identity tím, že skrýval její opravdovou tvář. Tu, kterou spatřil pouze jednou. Nejspíš to bylo zcela povrchní a nesprávné, ale jako muži se mu snad i líbila více. Elizabeth, kterou do té doby znal, byla vyloženě sladkou panenkou, jejíž rysy byly vyvedeny umně a jemně, téměř nedotknutelné bytosti. Elizabeth, která se mu odhalila… byla jiná. Blonďaté lokny i jemné rysy mladé dívčí tváře jí zůstaly, zrovna tak jemnost, nevinnost i krása, ale působila jinak – již ne jako panenka, do které stačí je jemně drcnout a ona se roztříští na tisíc kousků. Možná… Nebo se mu prostě a jednoduše líbila nevysvětlitelně o něco víc, neb byla o něco více jeho typ. Ne vše musí mít hluboký filosofický význam. Brzo však pohled zvedne znova k ní, k jejím očím, co se lesknou ve světle svíček, ač do půvabné tváře jí nebylo příliš vidět kvůli kápi, kterou měla staženou do tváře. Nejistě zastaví, stále v odměřené vzdálenosti od ní. „Jste… v pořádku?“ Nemohl popřít tu touhu ji chránit, dohlížet na ni, dávat na ni pozor a držet ji co nejdále od jakéhokoliv nebezpečí – včetně jedné svíčky, o kterou se spálila beztak jen proto, že ji vyrušil v posvátné chvíli modlitby, jež měla patřit jen a jen jí. Zdálo se, že ani jeden z nich netuší, jak se vlastně chovat mimo meze přesně vymezené společenskými normami a konverzací, která je víc nalinkovaná než přirozená. Snad jen tehdy, když si neopatrně šlápne na jazyk a to ji málem svede k přeřeku, jej donutí zpozornět a upřít na ni zkoumavý pohled. Věděl, co by rád udělal, po čem toužil od chvíle, kdy se vrátil, jen jim čas ani osud nepřál. „Teprve jsem za nimi šel…“ podotkne s ohledem na psy, co ho ani nezahlédli a až zítra se bude moci Balduin znova vrátit ke svým původním povinnostem. Snad již dneska večer, ač zcela upřímně – tenhle by velmi rád věnoval jí, kdyby mu to dovolila. Na její otázku přitaká. „Víceméně. Hojí se dobře. Jiní jsou na to daleko hůře.“ Snad skoro každý si z bitvy odnesl nějaké to zranění, lehčí či větší. Vlci měli tu nespornou výhodu, že pokud nevykrváceli, jejich rány se pokaždé nějakým způsobem zacelily. Odmlčí se, čímž mezi nimi vznikne trochu trapné, leč naštěstí jen krátké ticho – které nejspíš stačilo k tomu, aby mu povolily nervy a on se pro jednou přestal ostýchat a vzdálenost mezi nimi zkrátil o další kroky. „Chtěl jsem vás najít, když jsme se vrátili, ale… myslím, že i vy jste si od té doby neužila mnoho klidu. Myslíte… můžeme si promluvit, Elizabeth?“ Na posvátnost místa hleděl nadále už jen ztišeným hlasem, nikoliv tématem jejich hovoru.
|
|
|
Post by Elizabeth Plantagenet on Feb 6, 2018 0:18:19 GMT
Před syknutím bolesti už chrám odpuštění ochránit nedokázala, ač se snažila bránit přirozenosti, když instinkt velel dát najevo nešťastné zranění. Ze rtů uniklo společně s lapavým nádechem, plíce se sápaly po přízni kyslíku, avšak mělkost dechu nešlo jen tak přeslechnout. "J-já... A-ano. Jsem na tom lépe než jiní, sire." Což byla nepopiratelná pravda. Narozdíl od nich jí nehrozila gangréna, ani jiné infekce zahlcující tělo horečkami. Zítra už nejspíš o doteku ohnivého jazyka po kůži nebude vědět a dalšího dne zapomene úplně. Nesporná výhoda vlkodlaků. "Byl to jen plamen, sire. To se stane každému." Rozhodně se nevyrovnal svou silou trnitému boji a řeži na život a na smrt, jíž se účastnil Balduin. Jak povrchní se náhle jevilo ozvat se se zraněním v podobě popálených bříšek prstů? Jak potupné bylo to gesto, jímž se vyslovila a dala znát své zbabělé chování postrádající prvky hrdinství? V očích poklesla na spodní příčku, kde se nacházeli snad už jen dezertéři a zrádci. Zahanbená uhne pohledem, raději jej klopí k nohám než aby na rytíře pohlédla a dovolila si tak uplatňovat vyšší postavení. Vůči němu byla nikým, nepodstatným tvorem skrývajícím se za pevnými hradbami v bezpečí hradu. Nenasazovala krk za zem, která ji přijala pod ochranná křídla, když hledala nový domov. Neučinila nic pro spásu lidí žijících zde. Zaraženě si uvědomí, že ty dva kroky vpřed sehrály svou úlohu z povinnosti. Stále platila za královninu dvorní dámu, nadále zůstávala členkou nejvyšší šlechty vyskytující se mezi těmito zdmi. Jistě, musel se starat, byla to jedna z jeho povinností. Ručku stáhne, skryje ji do bezpečí pod pláštěm, aby mu nebyla na očích a nepřipomínala se ranou způsobenou vlastní neobratností. V tichosti posvátného místa se nedovažuje skoro ani nadechnout, přitom nemá na vybranou. Potřebovala zkrotit bolestně tlučící srdce promlouvající city, které doposud skrývala za oponou příjemné konverzace a bezpečných témat, jichž se oba drželi. To jeho odchod do války ji nutil uvědomit si, co k němu cítí, rozpoznávat jednotlivé nitě vyšívající do sukna obraz zamilovaných očí. A hlasitý nádech jí snad alespoň trochu pomohl maskovat slabost pro tohoto muže. "Ach... Pak vás jistě rádi uvítají. Stýska-... Jistě jim musela chybět vaše přítomnost," s přeřekem se kousne do rtu, nechtěla mu lhát, ale bála se toho, jak by reagoval. Nabourala se do jeho soukromí, trávila čas v jeho obytných prostorách namísto svých vlastních. "J-já o tom něco vím. My-myslím o... Ach... A-ano, přiznávám se!" Zcela náhle vyhrkne, jak ji už donekonečna děsí představa dalšího zapírání. Odmítala mu nadále ubližovat, krást mu představy o ní a podstrkovat něco tak prolhaného, za což se v hloubi duše styděla. "Chodila jsem za nimi. J-já... navštěvovala jsem je. Připomínali mi vás, což bylo to jediné, co mi pro ty chvíle strachu zbylo. Vím, že jsem to neměla dělat, nedovolila jsem se. A omlouvám se, sire. Nechtěla jsem narušovat vaše soukromí. Ale přísahám, že vašeho majetku jsem se nedotkla ani jednou. Byla... Byla jsem tam kvůli nim, abych se o ně postarala." Znenadání začne přecházet po malém plácku v blízkosti dřevěných lavic nakupených v přední řadě, míst určených pro šlechtu. Dál se neodváží a těch pár kroků brzy umírní do zastavení se. Bojovala sama se sebou, chovala se hloupě. "Slibuji, že už tam nikdy nevkročím. Vrátil jste se. To je... dobře." Cítila se trapně, tak strašně trapně, když se zařekla, že už nikdy neučiní podobný krok. Mrzelo ji to, zžíralo ji duši vědění, že se pomalu odsuzuje k záhubě, ale cožpak na tom sešlo? Důležité bylo jeho štěstí. Přikývne na jeho slova, rozuměla tomu, že se mu rána hojila i faktu, že někteří dopadli mnohem hůř. Vlastně nejspíš skoro všichni. Už už se odhodlala k odchodu, když tu přešel k ní - jen pár kroků vpřed, avšak dostatečně dlouhých na to, aby jí bránil v opuštění kaple. Srdce se vydalo na zdlouhavý běh, tlouklo jako o život, když promluvil. Jeho hlas... milovala jej. Věděla to a každé z jeho slov ji zasáhlo v podobě šípu, ostrého a zraňujícího. Pokorná přikývne, alespoň mu mohla dopřát vyslechnutí, když už jej tolik zklamala. "Jistě... j-já... poslouchám." Slíbila si, že ať už se na ní bude zlobit, či ji odpustí, nepokusí se s ním navázat další kontakt. Nebude jej trápit svou přítomností, připomínat se mu. Včetně dobrých časů, které nyní nebyly ničím jiným než-li obyčejnou lží.
|
|